LaCucaracha přečtené 211

Samota 2015, Natalio Grueso

Trochu jsem nepochopila název knihy. Nemám pocit, že by samota byla nějak akcentována, postavy moc osamoceně nepůsobí, i když se to autor snaží sugerovat tím, že slovo "samota" používá. Ale to pro navození pocitu samoty a osamělosti nestačí. Příběhy v knize se vinou jak potůčky, z jednoho vyprýští další a pak zase další, mění se místo i čas, až se postupně vše sejde u osoby Bruna a úplně na konci se celá kniha zacyklí u krásné Japonky v Benátkách. Příběhy mají vždy nějakou souvislost s jiným, akorát u Obdivovatele jsem opravdu nerozpoznala, kdo měli být ona dáma a neznámý ctitel – podle mě se snad jinde neobjevili (ale jejich linka by pak byla tak nějak plonková, protože Bruno se tam jen bezvýznamně mihnul). Jak se to celé zaplétalo a rozplétalo, bylo zábavné a postupně mě to bavilo víc a víc. Nejlepší bylo číst pokud možno nepřetržitě, aby člověk zůstal vtažen. Byly tam lepší a horší části, třeba Lovec snů byl ukončený na efekt a nijak originálně, to si snad musel autor někde vypůjčit (asi jako když Coelho obšlehl Alchymistu a všichni jsou z "jeho" moudré knihy unešeni). Bohužel se opět projevil tradiční knižní nešvar, a sice nepovedený závěr. Poměrně zajímavou knížku docela zabil. Sám konec bych ještě skousla, i když byl slabý a patetický. Ještě horší však byla předposlední kapitola. Taková prvoplánově dojemná protiválečná moralita. Ne že bych s její podstatou nesouhlasila, ale proč tahat do knížky mírně magického typu politiku a celosvětové problémy? Od nich snad do světa beletrie lidi naopak utíkají. Navíc to srdceryvné vyvrcholení bylo tak předvídatelné, až jsem nevěřila, že to autor skutečně použil. Laciné, nenápadité a hrající na city, skoro jako by to napsal někdo jiný. Škoda, velká škoda. Nicméně čtení mě bavilo, proto cením spíše vysoko. A tu předposlední část příště prostě přeskočím.... celý text

Kámen a flétna a to ještě není všechno. Kniha první, Giza a její vlci 2006, Hans Bemmann

Myslím, že je fér hodnotit trilogii jako celek. Ostatně by jí i slušelo, kdyby vyšla pohromadě v jednom svazku, ale na to je moc tlustá. Jednotlivé díly navazují, popř. zpětně dovysvětlují, každý zvlášť je neúplný. V první řadě je nutno říct, že tohle je spíše pohádka – zvlášť první dvě knihy. Sice pro dospělé, ale pohádka, má to všechny její atributy. Zjednodušeně řečeno: mladík se vydává do světa na zkušenou, dostane (takřka) kouzelné dary, padne do osidel proradné krásné dívky (vlastně hned dvou), zkazí co může a pak se to snaží napravit, musí splnit tři úkoly, je zakletý do podoby kozlatce a vysvobodit ho může jen čistá láska dívky, pomáhají mu zvířátka, s nimiž rozmlouvá, a teprve na konci života poznává, co je důležité. Kdo by tedy očekával fantasy, tak jak si ji každý asi na první dobrou představí, bude nejspíš zklamaný, protože to nebude ono. Díl od dílu jsou knihy tlustší, jazyk košatější a popisnější, obsah je dospělejší a komplikovanější. Poslední část už vlastně pohádkově vůbec nepůsobí, spíš má filozofický podtext. Knížka je taky postupně čím dál tím víc neutěšená a melancholická. Z chlapce v úvodu se stane stařec, jehož život rozhodně nedopadl tak, jak si představoval. Oproti prvnímu přímočarému dílu je ten třetí už hodně propletený, hodně se toho událo, takže se mi i obtížně vybavovaly věci minulé. Možná nechtěl autor knihu opustit, protože měl pocit, že to ještě není všechno, a tak vymýšlel další peripetie. Prostě to chce číst dál a dál, poddat se a nechat se unášet; nudné to rozhodně není. Konec je tak trochu mystický a já osobně jsem z příběhu měla smutný a ne moc dobrý pocit – asi jak pravil hrdinovi jeden přelud: "Promarnils všechno, co jsi měl." Ale někdo jiný to tak mít nemusí, protože kniha takto asi vyznít neměla, soudíc dle závěrečných moudrých promluv o dobru, smyslu konání apod. Tato trilogie myslím nebude bavit každého. Vyžaduje zejména ze začátku trpělivost k opravdovému začtení se. První kniha je navíc protkána příběhy, které jednotlivé postavy vyprávějí, druhý díl zase obsahuje líčení hrdinových snů a v třetím dílu je prostřední část knihy věnována různým viděním. Tyto vsuvky mohou obtěžovat, na druhou stranu vše má svůj význam: objasňují se jednání některých lidí, minulost a budoucnost, a i ty sny, které se Naslouchači zdají, vždy s něčím souvisejí a nejsou nahodilé. Prostě skládačka se skládá. Moje rada tedy je, pokud se rozhodnete ke čtení, vydržet do druhé knihy. Pokud ani ta vás nezačne bavit, tak to asi nebude to pravé ořechové pro vás.... celý text

Kámen a flétna a to ještě není všechno. Kniha třetí, Faun 2007, Hans Bemmann

Myslím, že je fér hodnotit trilogii jako celek. Ostatně by jí i slušelo, kdyby vyšla pohromadě v jednom svazku, ale na to je moc tlustá. Jednotlivé díly navazují, popř. zpětně dovysvětlují, každý zvlášť je neúplný. V první řadě je nutno říct, že tohle je spíše pohádka – zvlášť první dvě knihy. Sice pro dospělé, ale pohádka, má to všechny její atributy. Zjednodušeně řečeno: mladík se vydává do světa na zkušenou, dostane (takřka) kouzelné dary, padne do osidel proradné krásné dívky (vlastně hned dvou), zkazí co může a pak se to snaží napravit, musí splnit tři úkoly, je zakletý do podoby kozlatce a vysvobodit ho může jen čistá láska dívky, pomáhají mu zvířátka, s nimiž rozmlouvá, a teprve na konci života poznává, co je důležité. Kdo by tedy očekával fantasy, tak jak si ji každý asi na první dobrou představí, bude nejspíš zklamaný, protože to nebude ono. Díl od dílu jsou knihy tlustší, jazyk košatější a popisnější, obsah je dospělejší a komplikovanější. Poslední část už vlastně pohádkově vůbec nepůsobí, spíš má filozofický podtext. Knížka je taky postupně čím dál tím víc neutěšená a melancholická. Z chlapce v úvodu se stane stařec, jehož život rozhodně nedopadl tak, jak si představoval. Oproti prvnímu přímočarému dílu je ten třetí už hodně propletený, hodně se toho událo, takže se mi i obtížně vybavovaly věci minulé. Možná nechtěl autor knihu opustit, protože měl pocit, že to ještě není všechno, a tak vymýšlel další peripetie. Prostě to chce číst dál a dál, poddat se a nechat se unášet; nudné to rozhodně není. Konec je tak trochu mystický a já osobně jsem z příběhu měla smutný a ne moc dobrý pocit – asi jak pravil hrdinovi jeden přelud: "Promarnils všechno, co jsi měl." Ale někdo jiný to tak mít nemusí, protože kniha takto asi vyznít neměla, soudíc dle závěrečných moudrých promluv o dobru, smyslu konání apod. Tato trilogie myslím nebude bavit každého. Vyžaduje zejména ze začátku trpělivost k opravdovému začtení se. První kniha je navíc protkána příběhy, které jednotlivé postavy vyprávějí, druhý díl zase obsahuje líčení hrdinových snů a v třetím dílu je prostřední část knihy věnována různým viděním. Tyto vsuvky mohou obtěžovat, na druhou stranu vše má svůj význam: objasňují se jednání některých lidí, minulost a budoucnost, a i ty sny, které se Naslouchači zdají, vždy s něčím souvisejí a nejsou nahodilé. Prostě skládačka se skládá. Moje rada tedy je, pokud se rozhodnete ke čtení, vydržet do druhé knihy. Pokud ani ta vás nezačne bavit, tak to asi nebude to pravé ořechové pro vás.... celý text

Kámen a flétna a to ještě není všechno. Kniha druhá, Sokolí dívka 2007, Hans Bemmann

Myslím, že je fér hodnotit trilogii jako celek. Ostatně by jí i slušelo, kdyby vyšla pohromadě v jednom svazku, ale na to je moc tlustá. Jednotlivé díly navazují, popř. zpětně dovysvětlují, každý zvlášť je neúplný. V první řadě je nutno říct, že tohle je spíše pohádka – zvlášť první dvě knihy. Sice pro dospělé, ale pohádka, má to všechny její atributy. Zjednodušeně řečeno: mladík se vydává do světa na zkušenou, dostane (takřka) kouzelné dary, padne do osidel proradné krásné dívky (vlastně hned dvou), zkazí co může a pak se to snaží napravit, musí splnit tři úkoly, je zakletý do podoby kozlatce a vysvobodit ho může jen čistá láska dívky, pomáhají mu zvířátka, s nimiž rozmlouvá, a teprve na konci života poznává, co je důležité. Kdo by tedy očekával fantasy, tak jak si ji každý asi na první dobrou představí, bude nejspíš zklamaný, protože to nebude ono. Díl od dílu jsou knihy tlustší, jazyk košatější a popisnější, obsah je dospělejší a komplikovanější. Poslední část už vlastně pohádkově vůbec nepůsobí, spíš má filozofický podtext. Knížka je taky postupně čím dál tím víc neutěšená a melancholická. Z chlapce v úvodu se stane stařec, jehož život rozhodně nedopadl tak, jak si představoval. Oproti prvnímu přímočarému dílu je ten třetí už hodně propletený, hodně se toho událo, takže se mi i obtížně vybavovaly věci minulé. Možná nechtěl autor knihu opustit, protože měl pocit, že to ještě není všechno, a tak vymýšlel další peripetie. Prostě to chce číst dál a dál, poddat se a nechat se unášet; nudné to rozhodně není. Konec je tak trochu mystický a já osobně jsem z příběhu měla smutný a ne moc dobrý pocit – asi jak pravil hrdinovi jeden přelud: "Promarnils všechno, co jsi měl." Ale někdo jiný to tak mít nemusí, protože kniha takto asi vyznít neměla, soudíc dle závěrečných moudrých promluv o dobru, smyslu konání apod. Tato trilogie myslím nebude bavit každého. Vyžaduje zejména ze začátku trpělivost k opravdovému začtení se. První kniha je navíc protkána příběhy, které jednotlivé postavy vyprávějí, druhý díl zase obsahuje líčení hrdinových snů a v třetím dílu je prostřední část knihy věnována různým viděním. Tyto vsuvky mohou obtěžovat, na druhou stranu vše má svůj význam: objasňují se jednání některých lidí, minulost a budoucnost, a i ty sny, které se Naslouchači zdají, vždy s něčím souvisejí a nejsou nahodilé. Prostě skládačka se skládá. Moje rada tedy je, pokud se rozhodnete ke čtení, vydržet do druhé knihy. Pokud ani ta vás nezačne bavit, tak to asi nebude to pravé ořechové pro vás.... celý text

Rošády 2002, Donald E. Westlake

Tohle je trochu jiné než sada o Dortmunderovi. Tam jsou vtipné hlavně situace, které se partě zlodějíčků přiházejí, Dortmunder sám je věčně zachmuřený. Tady jsou naopak vtipné hlavně průpovídky hlavního hrdiny, má docela pohotové reakce a suchý cynický humor, párkrát jsem se docela pobavila. Zápletka je samozřejmě mimo mísu reality, protože si nemyslím, že by se dala vycucat existence člověka z prstu na základě jednoho falešného papíru a že by na to nepřišli ani policajti. Ale to asi nemá smysl řešit. Pak mi taky trochu vadila přemíra sexu a jaký byl hrdina neodolatelný výkonný hřebec. Ale jo, je to dobrá oddychovka. Co je ale STRAŠNÉ, to je obálka. Celou knížku uvrhla na naprosté dno. Nejen že je fakt hnusná, ale ještě podle mě mimo. Ten film s Banderasem jsem neviděla, ale podle popisu bych rozhodně neřekla, že byl natočen podle téhle knížky. Jestli jí nějaký film odpovídá (podle popisu), pak je to Dvojče s Richardem. Což mi teda přijde úsměvné, protože Richard a hřebec? Úplně to nevidím, ale třeba film pojali jinak. Každopádně škoda odfláknutého provedení knížky, zasloužila by si něco lepšího.... celý text

Pýcha a předsudek 2008, Jane Austen

Tohle se hrozně dobře čte, a jestli někdo tvrdí opak, tak prostě nemá pro tento druh literatury buňky a je to jen jeho problém. Po dlouhé době jsem četla knížku skoro nepřetržitě a bavila mě. Co oceňuji: Děj jde lineárně vpřed a v drtivé většině se odehrává kolem Elizabeth, takže nemusíte mentálně přeskakovat sem tam. Autorka zbytečně nezdržuje – když se má něco stát, tak se to záhy stane. Kdyby v jiné, hlavně současné knize byla zmínka o netrpělivě očekávané události, např. plesu, tak bychom byli napínáni a pomalu k té události přiváděni a celé by si to zasloužilo začátek nové samostatné kapitoly. Austenová ale zmíní, že za měsíc má být významný ples a v dalším odstavci už na něj jedou. To je velmi osvěžující. Pozoruhodný je také smysl Austenové pro vtip, ironii a sarkasmus, to u ženy dané doby člověk úplně nečeká. A nádherná je obálka nového vydání od Slovartu, nebýt jí, knížku bych ani nekoupila, protože Austenovou znám a asi bych se bez ní obešla. Ale knížka je prostě krásná. Je i dobře zpracovaná, chybičky byly opravdu ojedinělé. A teď pár negativ: Děj sice odsýpá, ale dialogy jsou hodně zdlouhavé a šroubované – skoro se to bojím napsat, ale ty konverzace byly občas intelektuálně asi nad mé možnosti, protože jsem měla místy pocit, že tlachají a nedává to moc smysl. Inu, 19. století. Postavy nejsou moc sympatické, s výjimkou pana Darcyho a londýnské tety a strýce. Asi měla být sympatická Elizabeth, jenže podle mě na ní nic výjimečného nebylo. Samozřejmě když ji postavíte vedle ostatních (matka, mladší sestry, sousedky), tak vyčnívá, ale jen proto, že ty ostatní jsou spíš karikatury. Nemůžu si pomoct, ale nevěřím, že by se do ní Darcy tak vášnivě zamiloval. Že byla o něco méně hloupá než ostatní, to je pro mě málo. A jestli mu stačila občasná rozpustilost, tak asi zas tak náročný nebyl. V průběhu mě čtení hodně bavilo a už jsem se chystala, že koupím i Rozum a cit (ta obálka!!!), ale teď s odstupem mám najednou pocit, že to zas tak skvělé není a že jeden exemplář Austenové mi stačí.... celý text

Praga Piccola 2012, Miloš Urban

Dočetla jsem do strany 46 a vzdala to. Vyhýbám se současné české literatuře jako čert kříži, a kdykoli tuto zásadu poruším, jsem opět zklamána. Tentokrát vypadal námět slibně – staré knihy a knihy o starých časech mám celkem ráda (Herrmannovo "Ze staré Prahy", Poláček) a asi jsem si představovala, že to bude něco jako Jedličkova rodinná kronika Krev není voda. Ale ne. Z toho mála, co jsem přečetla, mám dvě připomínky. V úvodu je hrdina malý chlapec, a mě rozčilují knihy o malých chlapcích, jsou to povětšinou nesympatičtí spratci (i když autoři to tak zřejmě často vůbec nezamýšleli), kteří tropí "roztomilé" neplechy a na vše nahlížejí uniformním dětským pohledem. A za další to bylo prostě nudně napsané. Když jsem prolistovala dozadu, zjistila jsem, že hrdina dospěje a bude řešit neuspokojivé vztahy, rozvod, nevěry, sex nesmí chybět, a ať si je to proložené spalovacími motory a občasnými popisy staré Prahy, tak tohle mě nebaví. S tím se navíc vloudila ještě jedna dvě pochybnosti. Co je vlastně pravda? Zdráhám se uvěřit, jak tu někteří zmiňují, že Bert Neuman je fiktivní postava a jeho deníky smyšlené. To by byla tak ubohá literární obezlička, že ji nechci přisoudit ani českému současnému autorovi. (Je pravda, že v Princezně nevěstě to bylo využito docela dobře, ale to je čestná výjimka.) Jestli však postava existovala a kniha čerpá opravdu z autentických deníků, pak kde končí fakta a nastupuje fikce? A že něco tam přimyšleno určitě bude. Setkání se Štorchem, Machatým, milenky... je to pravda? Jestli totiž u žádné věci nemůžu mít jistotu, že se to stalo, proč bych to měla brát jako historickou výpověď a kroniku skutečné osobnosti? To by pak vůbec nemělo smysl něco takového číst. A jelikož té pochybnosti bych se nezbavila, raději jsem četbu ukončila.... celý text

Snílci 2012, George MacDonald

Kniha se jeví jako typický představitel romantismu. Je to snivé a víceméně o ničem. Vážně jsem čekala, že to skončí takovým tím originálním rozuzlením, kdy se hrdina probudí a všechno se mu zdálo. Poměrně pěkně knížku vystihuje pasáž ze strany 42: "Podívejte se na něj! Jen se na něj podívejte! Vstoupil do příběhu, co nemá začátek a nebude mít konec." To sedí. Možná bych ještě doplnila, že nemá ani prostředek. Ne že by se tam nic nedělo – hrdina se ocitne v pohádkovém světě, prochází jím, potkává originální bytosti a zažívá různé příhody. Jenže ty příhody jsou beze smyslu, postavy, které potkává, jsou beze smyslu, jen se objeví a bez dalšího zase zmizí, aniž by v knize zanechaly větší otisk. Jasan, buková paní, rytíř, mramorová paní, dva bratři a království s obry... všechno se to mihne, vy čekáte, že to bude mít pro příběh nějaký význam, a ono nic. Do toho sem tam veršovánky nebo vložený příběh. Zkrátka nic, co by čtenáře mohlo opravdu zaujmout a strhnout. Název "Snílci" je výstižný. Opravdu to celé připomíná snění. Během snění totiž máte vždycky pocit, že se děje něco hrozně zajímavého a akčního, pak se probudíte, a máte-li štěstí a sen si pamatujete, naznáte, že to vlastně byla jen snůška nahodilých nesmyslů. Ale možná jen nejsem cílový čtenář... což s ohledem na zastaralost dílka není nic překvapivého.... celý text

Kočka na cestách 2020, Hiro Arikawa

Japonské knížky mám ráda, protože z nich dýchá odlišnost a bývají zajímavé, ale tahle byla spíše zklamáním. Chvilkami to bylo skoro až americké, zvlášť závěr, tam se tlačilo na pilu dost, hlavně aby jedno oko nezůstalo suché – a taky že nezůstane. Nechtěla bych vidět filmové zpracování, to musí být s odpuštěním dojemné jak prase. Vyprávění z pohledu kočky je zajímavé, ale někdy trochu křečovité (když občas vysvětluje něco poučného ze života koček, je to jak z dětské knížky) a často ne zrovna uvěřitelné, protože to kočičí uvažování a jednání je hodně přitažené za vlasy (kočka vedle mě přikyvuje). To už by se do příběhu spíš hodil pes, ale podobných dojemných příběhů se psy už je asi dost, takže bylo třeba se odlišit. Celkově mi však vadí spíš forma než obsah. Třeba retrospektivní vypravování. Lineární příběh je evidentně out, všichni musejí vyprávět pomocí přískoků vzad a vpřed, což nesnáším, protože většinou to vůbec není nutné, jde jen o autorovu snahu o ozvláštnění. Tady to vracení se do minulosti smysl mělo, ale i tak to nebylo úplně dobře provedeno. Další otazník visí nad českým překladem. Často působil neobratně, nějak to nebylo ono. Taky nevím, jak se to má v Japonsku s nespisovnou řečí, možná nespisovná čeština byla zvolena adekvátně – i když mám své pochybnosti a do knížky se nehodila. Třeba takové perly jako "různejch podivnejch případů" nebo "nejsou ničim neobvyklym" mi vyloženě rvaly oči. Tiskové a gramatické chyby se knížce také nevyhnuly (mývají problém; mít za ní zodpovědnost; kdoz vás...) a použití dvojího typu uvozovek jsem sice pochopila (klasické pro řeč lidí, boční pro řeč zvířat), jen to myslím bylo zbytečné, zvlášť když boční uvozovky nejsou nic moc hezkého. Někdy se navíc vyskytly případy, kdy se podle mě zjevně jednalo o přímou řeč, přesto v uvozovkách nebyla. A teď: šlo o nějaký vyšší záměr, který jsem nepochopila, nebo jen další z redakčních chyb? Obálka mě taky trochu irituje, protože barevně je sice fakt povedená, ale ten mužský obličej mě asi bude strašit ze sna; kdyby tam byla jen kočka, bylo to stokrát lepší. Nebo požít obálku z anglického vydání, kde je docela povedená. No, mít kniha lepší jazykovou úroveň (což může být samozřejmě věc originálního textu, ne jen překladu), byl by celkový dojem určitě lepší. Příběh není špatný, jen trochu prvoplánový a samoúčelný.... celý text

Anatomie duchů 2012, Andrew Taylor

Klasický historický detektivní román z univerzitního prostředí. Vůbec nechápu, jak si někdo mohl myslet, že jde o horor. Zvlášť po přečtení anotace. A dát jen kvůli vlastnímu špatnému úsudku knize nízké hodnocení. Protože třeba dvě hvězdičky, to si tahle knížka opravdu nezaslouží, máloco by šlo asi v této historické detektivce zlepšit. Taylor zdá se umí vystihnout tu správnou dobovou náladu, reálie, povahy i tempo. To mi vůbec nepřišlo pomalé, ani na chvíli, spíš ke konci už to bylo záměrně napínavé a nutilo mě číst až do poslední strany bez přestání. Což k těm klasickým románům úplně nesedí. Vyrostla jsem, resp. dospěla na klasické literatuře 19. století a tam je rozvláčnost úplně normální. Třeba oproti Dostojevskému tohle odsejpá pěkně hned od začátku. :-) No a charaktery jsou taky takové klasické: chudý šikanovaný student, zhýralí synkové z bohatých rodin, bití chudáci živořící z ničeho nebo upejpavá, přesto nadržená panička, svázaná morálkou. Čte se to velmi dobře, rozuzlení je překvapivé a na poměry Arga velmi slušná redakční práce, snad tam ani nebyly žádné chyby (kromě doslovu). I když... Paní překladatelce všechna čest, ale když narazím na nějaký neobvyklý výraz, není od věci hodit si to třeba do googlu (který v době překladu už běžel). Např. takové "herb Robert". V českém překladu se tak dozvíme, že: "kolem bujně rostly Robertovy bylinky, které se Maria neúspěšně snažila pěstovat na vlhkém dvorku v truhlíku". Překladatelku asi nezarazilo, že takové bylinky neexistují a že v knize nevystupuje žádný Robert. Prostě doslova přeložila. V originále jde však o to, že: "kolem bujně rostl kakost smrdutý; Maria měla rostliny ráda a snažila se je pěstovat na vlhkém dvoře v truhlíku, ale neúspěšně". Oops, to se trochu nepovedlo.... celý text

Valard & vejce na draka 2020, Jan Marvel Horn (p)

Svižné vtipné čtení, složené z krátkých kapitol, které vás nutí číst dál a dál a furt, takové to "ještě kousek...". Občas je humor poněkud trapný, někdy mírně nucený a jindy tak trochu regionální a poplatný své době, ale to je poměrně zřídkavé, většinou jsem se dobře bavila. Konec je takový, jako už konce většinou bývají, tedy ne zcela uspokojivý. Dráče poté co zmizelo, se už neobjevilo, což mě popravdě překvapilo, když právě o ně dost šlo. Možná to má být otevřené pro pokračování? A úplně mi nebylo jasné zasazení do času a lokality – jasně, je to fantasy, přesto když rytíře odnese drak stovky kilometrů daleko do Hellady, což je prostě Řecko, je zajímavé, že se tam tento bez problémů domluví. Ale to už hledám hnidy. Je to zábavné a dobře napsané a milovníkům vtipných fantasy s čistým svědomím doporučuji.... celý text

Zlý princ Charlie 2006, John Moore

Taková humorná oddychovka – trochu pohádka, trochu fantasy, nenáročné čtivo. Jestli máte rádi Pratchetta a podobné typy, tak vás to myslím nezklame.

Partyzánova dcera 2008, Louis De Bernières

Zvažovala jsem i jen tři hvězdy, ale hlavně proto, že mě zklamal konec (jako už tolikrát). Ten opět zůstává bez vysvětlení – bez vysvětlení, na které jsem byla tak zvědavá. Celý příběh je totiž à la Šeherezáda, kdy neznámá dívka láká do svého bytu muže ve středních letech a ovíjí ho příběhy ze svého života. A sem tam se objeví náznak, že vlastně to, co mu vypráví, nemusí být tak úplně pravda. Ke konci jsem už jen čekala, jestli si vymyslela všechno nebo jen něco. Ale konec v tomto smyslu se nekoná, dokonce se vás autor snaží zase přesvědčit, že si nevymýšlela. Takže co? Jak to vlastně s tou holkou bylo? Nevíte. Což mě štve. Celý příběh je hodně intimní, vlastně jen dvě postavy, které se scházejí ve špinavé místnosti chátrajícího domu, pijí čaj, ona kouří a vypráví o sobě, on poslouchá a je do ní udělaný. Čtenář je tam jako takový malý voyeur. Kromě prostředí jsou neutěšené i jejich životy. Celková atmosféra tedy nic moc. Konec kromě toho, že nic nevysvětluje, je navíc i hloupě banální – Chris všechno "prosere" tím, že se ožere jak prase a udělá scénu. A to navzdory tomu, že v průběhu knihy zdůrazňuje, že nikdy nepije víc než půldruhé skleničky vína, protože jinak se z něj stane zvíře. A tohle pravidlo poruší jen proto, že potká kamaráda a jdou na večeři? Skoro jako by autor nevěděl, jak z toho všeho vybruslit, fakt mi to zakončení přišlo velmi slabé. K tomu navrch jsou obě postavy poměrně nesympatické. Když použiji výrazy z knihy, tak by se daly charakterizovat asi jako "čubka" a "onuce". Divné mi přišlo opakované sdělování právě probíhajících historických událostí. Jak jsem u Generálovy šťastné smrti měla problém, že jsem nevěděla, do jaké doby a vzájemné časové posloupnosti povídky zařadit, tak tady není pochyb. Skoro v každé kapitole je totiž zmíněno např. že Martina Navrátilová porazila Chris Evertovou, nebo že v Pákistánu oběsili prezidenta Bhutta. Mě to v tak intimním příběhu docela rušilo, ale evidentně to byl autorův záměr. No jenže přes všechno špatné, knížku napsal Bernières, který prostě psát umí. Opět jsem si užívala hlavně nepatrné postřehy a detaily, jako třeba že Roza se nemohla "nabažit pohledu na tlusté včely, kterým čouhaly ze zvonků huňaté zadečky". Přesně takové detaily vytvářejí při čtení ty správné obrazy a příběh se vám může odehrát před očima naplno. Velká knedlíková šiška nebo eau de děvka zase pobavily. A tak je to přece jen za čtyři hvězdy.... celý text

Hvězdy, můj osud 1992, Alfred Bester

Tohle se četlo hodně dobře. Kupodivu jsem se i v celém příběhu docela orientovala, i když byl dost zamotaný. Bylo tam toho fakt hodně. Musíte dlouho přemýšlet, aby vás napadlo něco, co autor do knihy nedal. Ale nějak to všechno dohromady funguje. Foyle není zrovna sympatická postava, ale stejně mu fandíte. V polovině knížky nastává časový skok ve stylu "ale teď už jinde jsme, je to jiná vesnice". Člověk se musí znova začíst, hodí ho to najednou někam jinam, i Foyle je najednou úplně jiný charakter (až skoro nepochopitelně). Konec je divný, ale na druhou stranu, těžko by byl jiný lepší. Ve výsledku hodně povedená sci-fi a je až neuvěřitelné, že byla napsána v 50. letech 20. století. U většiny takto starých knížek se na nich doba silně podepisuje a ony zastarávají. Jenže "Hvězdy, můj osud" působí dokonale současně. Tomu říkám nadčasovost.... celý text

Generálova šťastná smrt 2010, Louis De Bernières

Před celkem mnoha lety jsem přečetla Mandolínu i celou jihoamerickou trilogii, a byla jsem nadšená. Ovšem s výhradou – Bernières je opravdu pan Spisovatel, bohužel ve svých románech popisuje i věci nehezké, až hnusné. A s tím já mám obecně v knihách i filmech dost velký problém. Možná proto jsem se zatím neodhodlala k opětovnému čtení trilogie, i když jsou to špičkové literární výtvory. A s Generálovou šťastnou smrtí (kdo proboha překládal název?) je to dost podobné. Oproti románům z Jižní Ameriky je to sice slabý odvar, ale přece jen, sem tam nějaké nemocné zviřátko, mrtvé zviřátko, já to prostě nerada. Jenže. Bernières zkrátka umí psát jako málokdo. Žádná věta není zbytečná, každá věta je plná a obsažná. Umět vyprávět je umění a tohle vyprávění krásně plyne, takže se text moc dobře čte. Ani mi nevadilo schéma povídek, které normálně nevyhledávám. Navíc to nejsou klasické povídky, ty bývají izolované, tady je spojuje místo děje, vesnice, a postavy se opakují. Jsou to prostě takové vesnické výjevy a vůbec nesouhlasím s názorem, že tomu chybí děj. Tak jako jasně, nikdo tam nepořádá akční honičku, netropí intriky, nikdo nikoho neunáší, nikdo nesouloží s milenci se sklonem k BDSM... ale i tak bych neřekla, že je to nudné. Některé příběhy jsou lehce úsměvné, některé pohladí, víc je jich smutných (ale s mírou), některé mají zajímavé rozuzlení. Co mi trochu vadilo, byla časová nejasnost – úplně jsem nebyla v obraze, kde na časové ose se popisované události nacházejí. Sem tam indicie byla, ale nestačilo to. Ani vlastně nevím, jestli se to odehrávalo v rozmezí dejme tomu dvou let, nebo dvaceti. Celý ten vesnický svět je košatý, a to hlavně díky Bernièresovu jazyku. Všímá si detailů, popisuje věci neotřelým způsobem, používá bohatý jazyk, čtení jeho knih je opravdu ryzí potěšení. Z doslovu jsem zjistila, že při psaní čerpal z vlastních vzpomínek, že mnoho věcí zažil a v knize to není jen tak bez důvodu, že by si to jen vymyslel na efekt. Třeba nemocný králík nebo jeptišky-motoristky. Líčení vyznívá nostalgicky, což je ale pochopitelné v situaci, kdy dospělý člověk vzpomíná na dobu svého mládí, přičemž vše se zatím změnilo (samozřejmě k horšímu, a to myslím bez ironie). Inu, zdá se, že jsem na knižním výprodeji ukořistila další poklad.... celý text

Strach a chvění 2013, Amélie Nothomb

A mně se to líbilo. A na rozdíl od některých zde i věřím chování postav. Japonská kultura a společnost je opravdu hodně jiná. Navíc podobné výstupy, jako např. že šéf kvůli prkotině neskutečně seřve zaměstnance před celou kanceláří, to se opakuje v různých japonských filmech nebo seriálech, takže to reálný základ asi mít bude. A stejně tak mnoho dalších věcí v knize, které nám v Evropě mohou připadat neuvěřitelné. No a hrdinka se chovala divně, protože se chovala jako Japonci. :-) Matně si vybavuji film, který jsem viděla před lety, a mám pocit, že se zfilmování knížky povedlo. Film se mi tehdy líbil a knížka teď taky. Přečte se raz dva.... celý text

Vládce snů 2009, Roger Zelazny

Možná by to nebylo špatný, kdyby to bylo napsaný srozumitelně.

Gentleman v Moskvě 2018, Amor Towles

Podle ohlasů a věhlasu knihy jsem čekala víc. V první řadě jsem čekala pozitivní čtivo, tak trochu feel good. Ale i když hrabě Rostov byl příjemný distingovaný muž, zdánlivě vždy nad věcí a vše s pokorou přijímající, přesto z knížky často podprahově čišel smutek až zoufalství. Ostatně když se takový muž rozhodne (byť s rozmyslem) spáchat sebevraždu, asi tak moc v pohodě není. Ze začátku mě překvapilo, že knížka opravdu působí dost rusky, že se autorovi povedlo vystihnout ducha ruské klasické literatury. To se však postupně vytrácelo, takže časem to byl takový normální neidentifikovatelný román a ke konci už byla knížka typickou ukázkou americké literatury. Záhady, pikle, špionáž, zatajené věci, akce, napětí, happy end – ovšem ten happy end by v reálném životě rozhodně happy endem nebyl, to jen v knížkách se takové konce používají pro efekt. Celá knížka, ačkoli je dost tlustá, navíc působí tak nějak ploše, vůbec to nejde do hloubky. Jen útržky ze života pokoušející se látat dohromady nějaké velké drama. Úplně to podle mě nefunguje. Možná jako film by to bylo lepší, takový Amarcord je vlastně taky víceméně o ničem, když to přeženu, a přitom je to jeden z nejlepších filmů, které znám. Ale dobrá knížka musí chytnout a nepustit. Vtáhnout, abyste byli takřka součástí příběhu. Tady mě nic nechytlo a do čtení jsem se musela trochu nutit. I když oceňuji, že je knížka kultivovaná a až na ten závěr taková starosvětská. Naopak neoceňuji pronášená rádoby moudra a různá hluboká zamyšlení, která mají knížce vždycky dodat punc závažnosti a kvality. Na mě takové věci většinou působí falešně a Gentleman není výjimkou. Slabší kvalita ostatně hezky vynikla, když došlo na citace klasických světových románů. I když to byly třeba jen dvě věty, stejně bylo poznat, že ta úroveň je úplně někde jinde, ať se Towles snaží napodobovat sebevíc. Dojmu nepomohlo ani větší množství chyb. Když je to údajně celosvětový spektákl a rádoby (opravdu jen rádoby) vysoká literatura, mohli si dát ve Vyšehradu trochu práci s úpravou textu. No nevím. Možná za pár let, až si to přečtu a nebudu mít jako teď přehnaná očekávání, strávím knížku líp.... celý text

Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem 2013, Timothy Snyder

Hřbitov pátera Hansena 2011, Ted Dekker
odpad!

Toto je brak v čisté podobě, navíc bohužel nezábavný a nudný. Hlavní "hrdinka" je s odpuštěním nesympatická a hloupá kráva. Je jí přes dvacet a dle autora je prostě rozkošná, udivené oči velké jako talíře, nosí růžové pyžamko s motýlky – prostě taková holčička. A stejně hloupě se i chová. Hrdina je pro změnu echt chlapák, chladnokrevný zabiják, který prošel válkou a výcvikem v Bosně. Přesto po setkání s Renee se z něj stane idiot, kterému jihne pohled a měkne mozek, jak se na ni podívá. Samozřejmě se do ní hned zamiluje. Děj se tváří být akčním, ale ve skutečnosti je většina knížky věnována různým vnitřním monologům, popisům běžných činností a úvahám, ponejvíce na téma morálka a spravedlnost (nemůže chybět ani zmínka o Hitlerovi). Zvlášť ty úvahy se pravidelně nudně opakují. Opakují se i jiné věci, např. asi tak každých třicet stran jsme informováni, že Renee váží 45 kg, nebo hned dvakrát se dozvíme, že podlahu vytírá zásadně teplou vodou s vinným octem. Zápletka se točí okolo zabíjení lotrů ve jménu spravedlnosti, zneužívání, týrání, pomsty, na konci pak nastane zvrat, všechno je najednou jinak, ale tak nějak je to už jedno. Protože tahle knížka s naprosto pitomým koncem je nudná, zdlouhavá, ale hlavně úplně nerealistická. Tak nerealistická, až to působí směšně. Navíc mylně je uveden žánr thriller. Ono se to sice thrillerem maskuje, ale ve skutečnosti jde o nefalšovanou červenou knihovnu. Autor si bohudík odpustil erotické scény, ale je to prostě červená knihovna, nedá se nic dělat. Po pravdě se docela divím, že to napsal chlap – nejen prostoduchý základní děj vycucaný z prstu, ale i jednotlivé scény, proslovy, všechno je to ryze ženské, a to v tom špatném slova smyslu. I když našla jsem si fotku spisovatele, a on ten styl k jeho vizáži docela sedí.... celý text