Kochy84
přečtené 352
Kudy? Tudy!
2023,
Ivan Binar
Pořád je potřeba si připomínat, že se máme dobře. Můžeme si psát co hrdlo ráčí, můžeme se, pro mě za mě, lepit k silnici a nehrozí nám víceméně nic. Pak je dobré si připomínat, že tomu tak je vždycky bylo. Děláte co vás baví (divadlo), uděláte muzikál na který se chodí a když z něj po nějaké době zahrajete na uzavřené akci (!) pár písniček, zavřou vás, že pobuřujete a znevažujete socialistickou literaturu. A i když si své odsedíte, STB je vám pořád v patách, až vás nakonec donutí k emigraci. Ale ne k té dobrovolné, prostě buď se seberete a odjedete anebo vás a vaši rodinu zničíme. Anebo podepište spolupráci a budete se mít dobře. Z knížky se mi dělá zle. Když si uvědomím, že je tu velká část národa která by to chtěla zpátky, tu atmosféru kdy nevíš který tvůj kamarád už jim to třeba nepodepsal a teď donáší na tebe.. a dneska ti tyhle lidi budou tvrdit jak nic vlastně nedělali, že byli jen taková ta hodná StB.. chuj. Ta knížka je skvělá. Nebude vám z ní dobře, ale je skvělá.... celý text
Všechny moje lásky
2002,
Nick Hornby
Hlavní hrdina je lempl, rozešla se s ním dívka, vlastní pomalu ale jistě krachující obchod s deskami, neví co se životem a píše si deník. Hornby je takový Viewegh, dalo by se říct. Knížka je velmi čtivá, ale vpodstatě banální. Vznikl podle ní výborný film a jak to tak vypadá, lidi ji buď miluji anebo nenávidí. Já se budu přiklánět spíš k té lásce. Knížka má totiž naprosto skvělou atmosféru, je našlapaná popkulturnimi odkazy, které mě donutily místy googlit a objevovat muziku o které se tu píše. A místy jsem se od srdce zasmál (nesnášíme Simply Red, až bude hudební revoluce, měli by je popravit mezi prvními. Těch kapel, které by měli zastřelit je víc, Beatles třeba. Tady to trochu kazí fakt, že už to někdo udělal.) Knížku jsem si sehnal, protože se nad ní před nějakým časem někdo hodně pohoršoval. A já mu vlastně rozumím. Ono je to místy hodně "mužský" pohled na vztahy, hlavní hrdina navíc není zrovna dvakrát chlap, takže to co je na stránkách místy napsáno už jako by ani nepatřilo do dnešní doby. Ale když to tak berete, je to jako výlet do začátku devadesatek. Lidi si volali z budky, kupovali si vinyly a když chtěli někomu udělat radost, nahráli mu kazetu. Náš hrdina je posedlý děláním žebříčků, můžete to "hrát" s ním. Schválně, dáte dohromady vašich Top5 desek? Nebo písniček? Já se zamýšlel a nedal jsem.. ale hodně z popsaných referencí znám a i po dočtení si je broukám...... celý text
Skleník
2007,
Brian Wilson Aldiss
Že začátku mě knížka strašně nebavila, oproti Nonstop mi přišla zmatená, plná samoúčelných novotvarů a nevytěžených témat (duše, třeba, co to sakra vlastně bylo?) Navíc po minulé zkušenosti s autorem jsem měl neustálý pocit, že všechno vlastně bude jinak, že to bude mít nějaké "lidské" vysvětlení typu "všichni jsou myši ve velikém skleníku" nebo něco na ten způsob. A ono ne. Hodně se to zlepšilo s příchodem Smrže, ale i tak jsem si místy říkal "Hmm, chodící stromy, pak budou Orli a nakonec hodí prsten do sopky, ne?" Závěr knížky mi pak přišel vysloveně odfláknutý, ale možná je to jen můj pocit.... celý text
Trampoty s kapitánem
1981,
Vlastislav Toman
V naší venkovské knihovničce jsem jako kluk tihle knížku okázale ignoroval. Jako věrný čtenář Abíčka jsem samozřejmě věděl kdo je Toman a kdo jsou Strážci, ten komiks jsem miloval, tady v té knížce bylo ale na můj vkus moc písmenek, málo obrázků a ilustrační fotky mě jako dítě docela odrazovaly. Já chtěl Strážce číst jako komiksovou socialistickou kopírku Rychlých Šípů od Marko Čermáka a ne jako nějaký román, kde jsou bubliny? Proto jsem s prozaickou tvorbou pana Tomana měl spojené spíš vesmírné povídky Příchod Bohů, jedna z mých nejoblíbenějších dětských knížek vůbec. Vloni jsem se dozvěděl že pan Toman odešel na druhý břeh. A jen krátce na to jsem v jedné knihobudce objevil Trampoty s kapitánem. Možná je čas si to konečně přečíst, řekl jsem si.. První dojem z knížky je rozpačitý. Strážci jsou pionýři, kteří tráví prázdniny tím, že jezdí na lodi Bonaventura po jakési přehradě (Lipno asi) a bojují s Piráty, to jsou zase jiní kluci co mají z nějakého důvodu loď. Potud asi v pořádku. Jako tátu dvou kluků mě ale napadá pár otázek. 1. Věděl někdo z dospělých, že kluci nocují v jeskyni do které se dostávají proplaváním pod vodou? Já jen že pred nějakým časem tu bylo to Thajsko.. 2. Opravdu je celá knížka o tom, že dospělý chlap tráví dovolenou stalkováním predpubertálních kluků? Takhle to zní hrozně, jak říkají dnešní mladí, creepy. Kapitán (Nemo) je novinář, který na začátku knížky přijíždí na dovolenou k přehradě a protože leccos pamatuje, vzpomene si, že když byl mladý jinoch, lehli s kamarádama do jeskyně a ledacos tam zažili. Já jsem taky že vsi a míval jsem kamarády, jsem rád, že to moc nerozebíral. Jaké je jeho překvapení, když jeskyni najde "obydlenou" Strážci. A protože je redaktor z Abíčka, rozhodně se, že klukům pomůže zažít nějaké to dobrodružství, začne se vydávat za kapitána Nema, kluky sleduje, odposlouchává, pak jim vyrobí telegraf, aby se mohli dorozumívat... Do toho jsou tu ti piráti, to jsou zlí hoši taky disponující lodí, kteří ale energii svého mládí investují spíš do rošťáren, kradou rybářům ryby z vlasců, sundávají slabší děti z matraček a jeden z nich dokonce kouří.(Kdyby to byla foglarovka, umřel by. Tady se to tak nějak přejde, Toman si uvědomuje, že chlapec půjde jistě brzy do učení a tam by kouřit beztak začal.) Nemo má superschopnost - spoustu známých. A tak většinu knížky machruje s věcmi, které na socialistickém jezeře nebyly úplně samozřejmostí, Nautilus -zbrusu nový motorový člun s motorem z Wartburga, kompletní potápěčskou soupravu - vypůjčenou od Svazarmu, foťák s teleobjektivem kterým si Strážce na dálku fotil a tak.. nakonec samozřejmě všechno dobře dopadne, žádnému klukovi ani labuti není ublíženo a dva že tří pirátů se dokonce ukážou být hodnými. Když o tom přemýšlím, je to rozporuplné. Ten malý kluk ve mě hltal každé slovo a strašně toužil po podobném dobrodružství. U nás voda nebyla, ve vedlejší vsi měli koupaliště, ale tam jsem začal dobrodružství zažívat až později, když jsem tam chodil na zábavy. Ten dospělák má trochu problém s postavou kapitána i s existencí dvanáctiletých kluků ponechaných týden bez dozoru aby si jezdili na lodi po přehradě. Naštěstí moji synové nejspíš podobné choutky mít nikdy nebudou. Kdybych je už nakrásně dostal do nějaké jeskyně, dožadovali by se tam WiFi. Věděli by vůbec kdo byl Nemo? A co je to morseovka?... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
Kdysi jsem podobně hltal "Hlídky", takový ten magický a zároveň nepříjemně povědomý a blízký svět. Tak jen doufám, že Ghlukovskemu nehrábne stejně jako Lukjanenkovi. Jsme v roce 2033, na povrchu se nedá vydržet a život zůstal ve stanicích metra pod Moskvou. Možná i v jiných městech, ale to se v Moskvě dneska už nedá zjistit. (Plzeň má smůlu, i když takové pivovarské podzemí... No nic. ) Hlavní hrdina Arťom, mimochodem vůbec nezávidím tomu kdo musel všema deseti celou knihu sázet, já když mám napsat "ť", trpím. a tady je tak desetkrát na stránce.. k věci. Hlavní hrdina Arťom se ocitá před úkolem. V první polovině knihy sledujeme klasickou "Odysseu" někoho, kdo byl nuceny opustit svůj domov a potkává nejrůznější subkultury, v části druhé už je potřeba nějakého většího cíle (něco jako posbírat pár siláků a jít hodit prsten do nějaké hory nebo co) načež v úplném závěru přichází...... Neřeknu vám to, přečtěte si to! Funguje to skvěle. Dmitry má dar popisovat, ze stránek úplně kape tísnivá atmosféra uzavřených tunelů, trosek a zmutovaných živočichů. Potkáme se s drezinou s komunisty, se stanicí plnou nácků i kanibalů věřících v obřího červa. Těším se na další díly a po závěru tohohle jsem zvědavý jaké vůbec budou.... celý text
Hon na lišku
2009,
Roald Dahl
Takhle to dopadá, když se vám zásadní díla do hlavy nedostávají chronologicky. Začátek s letadlama, to jsem viděl v nějakém filmu kdysi. A úplně na sto procent to bylo v Simpsnech v čarodějnickém dílu, akorát Gremlini rozebírali autobus. Od třetí světové války dal mi to zase připomnělo mnoho jiných sci-fi příběhů, které jsem tak za svůj život konzumoval řekněme hodně. Takže, je třeba při čtení vycházet z toho, že tohle je to úplně původní a to co mi to připomíná z toho vycházelo. Každopádně, Dahl byl pan spisovatel, knížka je super čtivá, je plná sarkasmu a černého humoru a jako Plzeňéka mě dost bavilo, že postavy mluvící nářečím mluvily po Plzeňsku Copa Jakpa a tak..... celý text
Jak jsem proskotačil život
1993,
Bohumil Bezouška
Já mám Bezoušku spojeného s vyprávěním veselých hereckých historek na gramofonových deskách. Tyto jsem jako kluk poslouchal pořád dokola a tajně snil o tom, že bych taky třeba někdy šel k divadlu.. nestalo se, nevadí. Od knížky jsem si sliboval, že bude podobná, že tam bude mluvit o svých kolezích, že to bude legrace a že si u ní odpočinu. Nestalo se. Knížka je až absurdně nabitá informacemi. Každá stránka je třeba 5 i víc historek o pěti i vic různých lidech, začneme vzpomínán na dětství, posuneme se do protektorátu a popisu toho jak se za nacistů studovala konzervatoř a v poslední kapitole (každá kapitola má asi 150 stránek)se podíváme na časy reálného socialismu až někam po dobu revoluce. Bezouška má dar vypravování, i suchá fakta v jeho podání vyzní vznešeně, smutnou událost dokáže podat s vtipem, v závěru knihy vpodstatě vyjmenovává lidí kteří umřeli a vzpomíná na ně. Jeho čeština je obdivuhodná. Množství informací v knížce má ale ten následek, že jsem kolikrát knížku zavíral s tím co všechno jsem se dozvěděl načež jsem zjistil, že jsem přečetl jen 10 stránek. Takhle nějak se musí cítil lidé co jezdí autem se mnou, taky tvrdívají, že jim g těch mých nekonečných historek praskne hlava.... celý text
Později
2021,
Stephen King
Pěkné to bylo. Po delší době knížka, která mě k sobě připoutala. Já jsem nikdy nebyl Kingův fanda, kdysi se mi docela líbilo Stůj při mě, ale třeba To nebo Shining jsem nedočetl. Později se mi ale líbilo moc. Je to taková duchařina z pohledu jednoho neobyčejného chlapce. Nebudu spoilerovat, snad nic neprozradim, když řeknu že vidí mrtvé lidí a může s nimi po nějakou dobu mluvit.... celý text
Adrian Mole – Léta v divočině
2011,
Sue Townsend
Po minulém díle velmi příjemné překvapení. Adrianovi je 23 a je to ještě větší loser než dřív. Na začátku knihy je to dokonce tak do očí bijící, že jsem se několikrát přistihl nad myšlenkou začít na toho člověka hlasitě křičet, jenže on by mi nejspíš odpověděl nějakou premoudřelou frází a pak by mě ve svém románu Hle.. nechal trpět. Pak Adrian postupně padne na dno, někoho potká, zase ztratí, zase někoho potká, trochu absurdně cestuje... Já bych nerad spoileroval, tahle knížka si to nezaslouží. Nejhorší na tom všem je, že jsem právě zjistil, že žiju ve lži. Myslel jsem, že jsou Léta v divočině poslední. A ono ne, takže jdu shánět Léta u kapučina..... celý text
Pavouk
2022,
Lars Kepler
Podobně, jako se v díle L. Keplera dostává lidem do hlav Jurek Valter, mě se tam evidentně dostal Pavel Rímský. Protože ačkoli jsem tuhle knihu četl sám osobně, v hlavě mi to předčítal právě P.R., snad proto, že všechny předchozí díly jsem konzumoval jako audioknihy. ale to jen tak na okraj. První polovina mě neskutečně bavila. Brutální akční jízda, temná atmosféra, velmi zajímavé modus operandi (napodobení lovu pavouka mě osobně přišlo jako jedna z nejoriginálnějších zápletek za hodně dlouhou dobu). Nicméně zhruba od poloviny to začne být takové nějaké, jak říkají dnešní mladí, meh. Konec mě osobně nešokoval, neuchvátil a přišel mi docela odflaknutý. Za mě rozhodně nadprůměrná knížka, v rámci série spíš k těm brutalnejším dílům (jako byl lovec králíků třeba) a už teď se těším na desátý díl.... celý text
Nepřemožitelný
2005,
Stanisław Lem
Knížku jsem četl v dětství a nebavila mě. Nedávno o ní někdo mluvil v souvislosti s připravovanou počítačovou hrou a já si uvědomil, že je možná čas na znovupřečtení. V mém srdci má Lem hodně důležité místo. Počínaje bohatě ilustrovanou bichlí s názvem Astronauti (a napínavou gramodeskou na motivy téhož, kterou jsem jako kluk sjížděl pořád dokola) přes grotesky o robotech, které narozdíl od Asimova mají duši až po totální LSD trip Futurologický kongres. Jenže Nepřemožitelný podobné kvality nemá. Je to útlá knížka totálně o ničem, postavy vás nenadchnou, jsou zaměnitelné, planeta je nudná, nebezpečí příliš abstraktní, těch 200 stránek se vleče tak, že jsem se na konci musel nutit abych to už dočetl. Nicméně hodnocení knížky ukazuje, že problém bude spíš ve mě. Beru to tak, že jsme se tady s panem Lemem prostě nepotkali, to se může stát. Uvidíme jak dopadne ta hra.... celý text
Úvod do současné trapnosti
2016,
Pavel Šplíchal
Když jsem před dávnými časy objevil server www.prigl.cz, pomáhal mi přežít těžké dny na korporátní židli. Zatímco v open Space kolem mě probíhal čilý ruch prodeje keramických dlaždic, já zíral do monitoru a říkal si "jak je možné, že tu bezmoc a šeď kolem mě tak přesně popisují." Prace mě ubíjela, ale vypadalo to, že z ní není cesty ven. Později jsem korporát opustil (propouštíme tebe, protože jsi nejmladší z kanceláře, není to nic osobního) a musel jsem opravdu začít pracovat, takže na čtení Priglu už nějak nezbýval čas. Přesto jsem tam před nějakým časem zavítal a zjistil, že existuje (bohužel beznadějně vyprodaná kniha), tu jsem od té chvíle dlouho sháněl a protože se zadařilo, mohl jsem se letos konečně pustit do jejího přečtení. Pokud je váš život dobrý (anebo si to myslíte), nečtěte to. Pokud nemáte smysl pro humor a ironii, nečtěte to. Pokud vám není příjemné číst o zoufalých existencích z lepších společností ale i nejhlubších spodin, nečtěte to. Já si alespoň dost často říkal "sakra to je přesné", na několika místech knížky jsem se tak trochu poznal a priznejme si to, i trochu zastyděl. S několika málo částmi nemůžu souhlasit, třeba závěrečný rozhovor s Davidem Graeberem mi přišel až moc doleva, zbytek je ale třeskutě přesný a oceňuji hlavně neuvěřitelnou schopnost autorů bez vážnějšího citového zabarvení popisovat všední život kolem nás z úhlů ze kterých se nikdo jiný nedívá.... celý text
Oněgin byl Rusák
2006,
Irena Dousková
K trilogii o Helence Souškové se jednou za pár let nepravidelně vracívám a vždycky mě překvapí, jak v knížkách objevuju nové a nové věci tím jak stárnu. Tenhle díl je asi můj nejoblíbenější. Helenka má před maturitou, tříská to s ní, chce dobýt svět skrzevá umění, tahá se po hospodách s podobně smýšlejícími spolužáky a kolem ulpívá tvrdá normalizace. Pro mě jako kluka narozeného v roce 84 je docela těžké představit si, jaké problémy vám mohl způsobit vtipný nápis na tričku nebo večer studentské poezie (mimochodem docela přesně si umím představit co se t asi recitovalo, protože jsem podobné věci psával taky. A doufám že je nikdy nikdo nenajde,bylo by to hrozně trapné.). Ale i výrazně závažnější skutečnosti, třeba jaké to pomalu 40let po válce bylo být nemanželskou dcerou "té komediantky a toho žida." V některých chvílích jsem si říkal, jestli není Helenka přecijen až moc veliká kráva, ale je to vlastně deník, díváme se na svět jejíma očima. I proto jsou možná trochu nejasné motivace její matky a její afektovanost jistě nemusí být tak opravdová, ale Helenka to prostě takhle zapsala. Co už. Tak zase za pár let. A já jdu na třetí díl.... celý text
