jardadr
přečtené 190
Vrby
2018,
Algernon Blackwood
Nejsem příliš příznivcem kupování si malinkatých knížek, obsahujících jeden krátký text, za cenu, kterou by mohla stát celá sbírka povídek. Ale budiž, uznávám, že je to bibliofilie. Navíc jsem se ni těšil a nebyl zklamán. Ba naopak. Blackwoodův příběh je opravdu perla v rámci žánru weird, taková poezie, dalo by se říci. Ponurá atmosféra kraje, ležícího snad někde na hranicích Slovenska a Maďarska mne uchvátila a já se nemohl zbavit vize toho liduprázdného kraje, kde se po hladině prohání jen prudký vítr a tiché vydry. Kraje, který má v moci neúprosná příroda, anebo možná ještě něco krutějšího. A také na jednu větu, která v knize zazněla: " Celý život jsem si byl podivně, živě vědom existence jiné oblasti - v určitém smyslu nepříliš vzdálené od našeho světa, ale svou podstatou zcela odlišné - kde neustále probíhají velké věci, kde kolem chvátají ohromné a hrůzné osobnosti zaměřené na obrovské cíle, ve srovnání s nimiž jsou pozemské záležitosti, vzestup a pád národů, úděly impérií, osudy armád a světadílů pouhým prachem na vahách." Je možné, že právě toto (krom závěrečných odstavců novely Dobrodružství G. A. Pyma od Poea) byl ten iniciační impulz, který v Lovecraftovi probudil ideu jeho mytologie?... celý text
Řeka zmrtvýchvstání
2002,
Philip José Farmer
Když o tom přemýšlím zpětně, vybavuje se mi určitá podobnost se seriálem Ztraceni. Také tam je skupina lidí (zde tedy poněkud větší), která je neznámo jak vržena neznámo kam, neznámo proč. A stejně jako u onoho seriálu (který jsem nakonec opustil jako ztrátu času) jsem poněkud skeptický, že ta všechna proč a jak budou laskavému čtenáři vůbec osvětlena (dočte-li někdy všechny knihy série). Každopádně se to čte velice dobře a rychle, ideální četba na dovolenou.... celý text
České Švýcarsko (Krajina inspirace)
2012,
Jaroslav Holoubek
Kniha plná nejen nádherných fotografií krajiny, ale i historických reprodukcí, která milovníky tohoto kraje jistě nadchne. Vše je doprovázeno textem, který vás nenáročným způsobem zpraví o dějinách, přírodozpytu a kulturních anotacích této oblasti. Když není možno cestovat reálně (existuje-li nějaký reálný pohyb), tak aspoň v duchu to jde s knihami jako je tato.... celý text
Beskydy
1974,
Rudolf Smahel
O této publikací platí, co jsem napsal o Vysočině Viléma Reichmanna. Není to turistická příručka, ani krásy a pamětihodnosti schraňující sbírka, co má nalákat moderní rodinku na dovolenou v klidu pomezních hor. Je to okno do dávno zmizelého světa.... celý text
Vysočina Viléma Reichmanna
1988,
Ludvík Kundera
Počin vymykající se běžné produkci fotografických publikací, ať už doby, kdy tato kniha byla vydána, tak dnešní. Antonín Dufek v doslovu píše: "V místopisných publikacích musí být všechno hezké, to ostatní jako by neexistovalo. S vynálezem fotografie jako by se příroda i civilizace proměnily v soubor pamětihodností. Moderní fotografie se sice začala zabývat také věcmi běžně opomíjenými a vytvořila zcela nové typy obrazových knih, ty však nedokázaly vytlačit nejoblíbenější místopisné publikace." Nutno zmínit, že mluví-li Dufek o moderní fotografii míní léta osmdesátá minulého století, dobu klasické nedigitální tvorby, nemohl tedy ani zdaleka předjímat změny, které nastaly. Další věc je, že kniha obsahuje průřez snímků od konce války do osmdesátých let, čili obsahuje tvorbu více jak čtyřiceti let. A už nejstarší Reichmannovi fotografie jsou skvělé. Tedy výmluvy na zastaralou a moderní fotografii jsou liché - vždy závisí v prvé řadě na osobě tvůrce. Otázka je; změnilo-li se dnes něco v přístupu k tvorbě fotografických publikací. V tomto Dufkova "stížnost" platí nadále a v ještě větší míře. Nutno přiznat, že jsem Viléma Reichmanna vůbec neznal do doby, než jsem při hlídání svých dětí (a jejich neuhlídání) v jednom multifunkčním centru nalezl jakýsi koutek pro odpočinek, kde v regálech ležely staré knihy, vyřazené z knihovny. A mezi nimi mne brzo zaujal tento skvost. Zadívat se do těch fotek bylo jako vrátit se o třicet let zpátky. Tehdy si ještě pamatuji takovou Vysočinu; udusané dvorky, křivolaké dřevěné plůtky, zvířectvo až v předsíni, sladká vůně ovoce (kde je to množství ovocných stromů dnes?), mnohdy těžká vůně zatuchliny. Nejúžasnější byly samoty a polosamoty, okraje vsí. Obývali je většinou jen staří lidé vysedávající na lavičkách, sušící seno, psík štěkající u boudy. Ti lidé už odešli, dřevěnice, nespadly-li a nejsou-li přebudovány na penziony, chalupy k ubytování, zejí prázdnotou. Svět se ve dvaceti letech přehoupl o století. Jsem rád, že jsem takovou Vysočinu, její konec, ještě zažil. V knize je pár veršů Antonína Sovy: "Na chatrčích mech žlutě se směje, / a děravé střechy k oblakům / zdvihají protest beznaděje."... celý text
Nulorožec
2018,
Petr Stančík
Hodnotivše tento nový Stančíkův počin dva dny po jeho dočtení, nenapadá mne chvíli nic, co bych o této knize chtěl napsat. Až po chvíli civění do monitoru se mi vkrade myšlenka že i opravdu krátká kniha může být někdy příliš dlouhá. Jsem milovník Stančíkova díla, zvláště jeho staršími kusy jsem se nechával doslova opíjet. Jak silnou magií se do čtenáře zakusovaly ihned po zdolání prvních pár odstavců. Ale teď nic. Přemýšlím, co je jiného na této knize oproti Mlýnu na mumie, vždyť zpracovávají stejný žánr. Snad, že tamto byl spíše fabulačně-historický román, kde fantazie může plout mnohem širšími koryty, tehdy ještě starého romantického světa, zatímco tohle mělo zobrazovat jakousi dnešní (malinko alternativní, ale všední) přítomnost a tak poetičnost vzala za své. Snad jsem byl zklamán i po literární stránce. Přiznám se, že po stopadesáti stránkách jsem měl všech těch Metylounů, Mnatů Ouklejů, Lavabů a jiných obyvatel Prahy s podivnými jmény a ještě podivnějším chováním plné zuby. Vršení absurdností nabralo neuvěřitelný spád, stejně jako hromadění cynismu, který podle mého ještě zdaleka neznamená černý humor, kterým měl zřejmě být. Takže z mého pohledu to zachraňuje Goethův tajný deník, závěr s tajemstvím Komorní hůrky, několik inteligentních narážek a vtipů a hrátky s nadpraporčicí Marhanovou. Budu se ale těšit na další Stančíkův román kde, věřím, si vše vynahradím.... celý text
Když jedné zimní noci cestující
1998,
Italo Calvino
Jedna z těch z tajemných knih, o kterých se příliš nemluví, spíše jen v náznacích a nepřímo ji zmíní nějaký sečtělý fajnšmekr s nevyřčeným dovětkem: přečtěte si ji, ale teď se o ní nebudeme bavit. Je to s ní totiž složité. Kdo by považoval za jistojistě dobrý nápad věnovat ji někomu k narozeninám aniž by se neobával toho, že to dotyčný od vás pochopí jako recesi? Samozřejmě, není to úplně vážné dílo, ale přece nejlépe ji dle mého sluší představa jak je čtena v houpacím křesle, nebo starém ušáku někde v podkrovní mansardě samotářským milovníkem podivínské literatury, nebo intelektuálem s matematickým mozkem, jenž črtá schemata, siločary propojující dějové linie, postavy v knize a hledajíc tak další ukrytý význam; to pravé tajemství, které Italo Calvino vložil do rovnic, jenž nejsou psány číselnými znaky, nýbrž výhradně jen slovy. Je to propadání se do tekutých písků představ, ztrácení se v džunglích příběhů. Existuje jen ten váš příběh ve vašem vesmíru a v jiném vesmíru, příběhy druhých, miliony, miliardy. Nečekejte, že každý bude dopovězen a vysvětlen. Je-li položena otázka proč někteří lidé musí číst, není jednou z možných odpovědí dokonce i ta, že se snaží proniknout ze svého příběhu, vesmíru i do těch druhých?... celý text
Mimo prostor a čas
2018,
Clark Ashton Smith
V rámci žánru weird patří tvorba Clarka Ashtona Smithe bezesporu k tomu nejzajímavějšímu a řadí se do ranku klasiky. Ovšem bez znalostí souvislostí týkajících se lovecraftovského okruhu spisovatelů by, obávám se, jeho kniha ztratila něco na svém kouzlu. Působila by nanejvýš jako sbírka fantastických, obskurních i zvrácených pohádek a bajek. Je to totiž "nekromant" Lovecraft, který sám, po čase zapomenutí oživen, vdechuje též znovu život tvůrcům jako Smith, Howard, Derleth, Chambers aj. Smith byl autor makabrózní fantazie, avšak žádná z jeho povídek mi nepřišla tak neuvěřitelná, jako skutečnost, kterou by si zřejmě nedokázal představit ani on (snílek žijící převážně sám v dřevěném domku po rodičích, na samotě při okraji divočiny, živící se často jako námezdní dělník); že šedesát let po jeho smrti a více než osmdesát let od napsání většiny jeho povídek, budou jeho vybrané spisy vycházet v jakési vzdálené, neznámé České republice. To mohl stejně tak doufat, že je vydají v Hyperborey.... celý text
Impérium
1995,
Ryszard Kapuściński
Kapuscinského cesta do Srdce temnoty sovětského světa podniknutá v podvečer pádu komunismu v Evropě. Dalo by se očekávat, že jako Polák bude mít názor na Rusko (tehdy Sovětský svaz) už daný před začátkem cesty, a to vysloveně negativní, avšak autor je v soudech na lid této země mnohem smířlivější, nežli jeho slavný krajan a předchůdce Josef Korzeniowski - Joseph Conrad. Popisuje historické i tehdejší současné politické děje, avšak setkává se hlavně s lidmi, těmi obyčejnými. Vybavují se mi hlavně dva obrazy z této knihy. Nejprve prapodivná historie chrámu Krista Spasitele, největší pravoslavné katedrály na světě, zbořené z vůle jednoho deviantního šílence. Měla ho nahradit jiná megalomanský chrám, stánek pozemských bohů, avšak zůstala jen díra po vyrvaných základech. A když se naplnila po čase vodou, Moskvané se tam začali chodili koupat. A pak výjev z jednoho sibiřského, hornického města. Mlha a hluboký, neskutečný mráz. Autor si povídá s holčičkou. Ta když odchází jakoby prostupuje onou mrazem zhmotněnou mlhou a zůstává po ní tunel obrysu lidského těla. Jako kdyby tento jev symbolizoval osud těch miliónů obyčejných lidí zmizevších v sovětském ráji. Nejsilnější však bylo uvědomění si, že to, o čem psali bratři Strugačtí, jejich šílené vize politických zřízení, nepochopitelných, odlidštěných, krutých společenských systémů, že to nebyly jen plody jejich fantazie. Ostatně oni sami vždy říkali, že nikdy nepsali sci-fi.... celý text
Hokus pokus
2007,
Kurt Vonnegut Jr.
Zřejmě nejpesimističtější a nejcyničtější Vonnegutova kniha, napsaná zcela podle autorovy rady začínajícím autorům: nemějte se svým postavami slitování a nechte je prožívat i hrozné věci. A ačkoliv jsou hrdinové jeho knih pěkná sbírka podivínů a ztroskotanců, tak tenhle Eugen Hartke je z nich snad nejhorší; mnohonásobný vrah, lhář, nevěrník, člověk, který se snaží své svědomí usmířit staráním se o svou psychicky nemocnou ženu a tchyni. Jenže, a v tom je zřejmě síla Vonnegutovy lidskosti, vás nakonec stejně bodne osten soucitu. Snad je to neskrýváním slabosti lidského stvoření, naopak přiznáním si toho faktu jak u autora, tak u čtenáře. Kniha je nezvykle poněkud roztahanější se specifickým stylem vyprávění a asi do poloviny jsem osciloval na hraně zařadit ji spolu s Časotřesením mezi dva nejslabší autorovy romány, ale poté jsem začal měnit názor a doslova apokalyptický konec mě "rozsekal". Ačkoliv, díky tomu, že kniha nevypráví v jednolitém časovém proudu, víte od začátku, co se stane, nevíte to nikdy úplně přesně a některé věci jsou jen na vaši představivosti. A tak to má být. Nicméně, když si Eugen, takřka na úplném konci knihy, s hrůzou všimne "nočního útoku" a zvolá: "Muriel!", cítil jsem takové mrazení, jaké u knihy, nebo filmu už dlouho ne.... celý text
Labyrint
1998,
Friedrich Dürrenmatt
Dürrenmatt byl ryzí intelektuál a jeho vnitřní svět byl, zdá se, více než složitý. Je-li povídka Tunel alespoň zčásti autobiografická, jako se mi zdá, že je, pak Friedrich znal co to znamená bezvýchodnost a deprese. Čili, humor, radost z bytí, ani třeba jen náznak laskavosti v této knize nehledejte. Co zde nalézt můžete jsou někdy až rafinovaně složité příběhy, brilantní sloh, znepokojivý chladný svět, jako za studené zimní noci ve švýcarských Alpách. Dürrenmatt měl prostě očividně za to, že lidstvo je pěkně pokrytecká sebranka - a ostatně taky že je. Jako stavební kámen jeho filozofie nechť poslouží povídka Mozek. Cítím to podobně; jsou zdi, do kterých racionalita bezvýchodně naráží a hroutí se. V knize je průřez jeho povídkovou tvorbou. Osobně se kloním spíše k jeho starší tvorbě - Minotaurus, Město, Pilát, Smrt Pýthie. Z mladší tvorby pak Malér - posluchači rozhlasových her možná znají její vynikající zpracování pod názvem Nehoda. A lahůdkou pro fajnšmekry je ovšem kratičká poezie v próze zvaná Kat, snad na motivy nějaké středověké pověsti; nikdy si neměňte role s nikým, kdo vám to nabízí. Jak moc mi to připomnělo ztraceného Odilla Stradického ze Strdic!... celý text