jardadr přečtené 190

Jiné dny, jiné oči 2018, Bob Shaw

Opravdu příjemné překvapení. O tom, že je Bob Shaw považován za klasika sci-fi, jsem sice doposud nevěděl (mám jen tušení, že povídku, která zde tvoří jednu kapitolu - Světlo jiných dnů, jsem v nějaké antologii kdysi četl), ale kdo ví. Jsem tedy rád, že je stále co objevovat. Někdy si zkusím přečíst další jeho knihu.... celý text

Dobrodružství Wesleyho Jacksona 2015, William Saroyan

Evangelium podle Saroyana. Nebo spíše Saroyanovy epištoly lidem. Co jiného k tomu dodat? Proboha, co jiného? 76 kapitol. Každou kapitolu - epištolu byste si mohli dát v neděli místo kostelního kázání. A přitom nejde o žádné mentorování. Tak nějak tuto knihu chápu teď, pár dní po přečtení. Už ne ani jako román, spíš jako prožitek, vcítění, vžití se a prožití. Tak moc miloval Saroyan tento svět a tak moc opovrhoval mocipány-politiky pokrytci, bohatými-vlivnými tupci. A jak moc mu v této době rozumím. I když nevím jestli slova jako oporžení a nenávist se dají vůbec k Saroyanovu chápání světa přiřadit. Mám takový pocit, že tento člověk by snad dokázal pochopit a najít obhajobu i pro Adolfa Hitlera. Alespoň z lidskosti vtělené do jeho knih to tak vyznívá. "Dýchej a nikdy nepřestávej dýchat. Vejdi do růžových zahrad léta a dýchej vůni bouřlivé růže. Usedni k vinným stolům města a vypij pohár rudého, utápějícího hroznu. Ze své pravice učiň pohár pro ňadra své ženy. Zapleť prsty levice do prstů její levice a rty tvých úst nechť setrvají u jejích od večera toho dne do svítání dne příštího."... celý text

Léto na krásném bílém koni 1981, William Saroyan

Vím, že jsem povídkář. Když o něčem přemýšlím, rozebírám, vymýšlím příběh, vždy se mi nejprve vybaví jako povídka. Vím, že život beru jako sérii povídek a vím to proto, že se u každého příběhu snažím hledat pointu. A to je základní kámen a hřeb každé povídky. Nevím jak je to možné - snad proto, že Amerika je země příběhů, velkých i všedních - ale nejlepší povídkáři se rodí v Americe. Ernest Hemingway, Ray Bradbury, O´Henry, Henry James, nedostižný Sherwood Anderson, fantaskní Nathaniel Hawthorne, Kurt Vonnegut, P. K. Dick, zapomenutý a stále objevovaný Ambrose Bierce, břitký Mark Twain, "otec" hororu E. A. Poe a mnoho dalších. V neposlední řadě ovšem William Saryoan. Tento nespoutaný humanista, pozorovatel "všedních" osudů, člověk chápající, nebo alespoň hledající pochopení pro lidské slabosti - a proto naplněný láskou. Tento výběr jeho povídek řadím k tomu nejlepšímu co v osmdesátých letech u nás vůbec z americké literatury vyšlo. Pohříchu jen jako paperback, ale alespoň s vkusnými ilustracemi. Léto na krásném bílém koni je kniha, po které sáhněte, až vás bude tento svět, lidé, společnost a její zákony, celá civilizace štvát, anebo už spíš dokonce srát. A pokud vám ani ona nepomůže najít alespoň zbytek naděje... pak už to bude hodně špatné.... celý text

Město a hvězdy 2005, Arthur Charles Clarke

Kniha, kterou bych řadil spíše mezi Clarkova díla pro mládež. Nicméně, přesně takhle bych si výbornou knihu pro mládež představoval. A takovou knihu naprosto beze studu a s potěšením může číst i dospělý. A neřešme, kdo je dospělý a kdo ještě dítě, vždyť to může platit oběma směry. Na Clarkovy mě vždy ze všeho nejvíce fascinují jeho popisy. Ať už vesmírných jevů, nebo jako zde přírodních scenerií. Jeho schopnost přetavit svoje vize do psaného textu je vyjímečná. Číst Clarkovy knihy znamená, v tom okamžiku ve vesmíru být. A navíc, stejně jako Asimov, nebo Dick zaujme vždy myšlenkami, jejichž zdělení bylo vlastně to, oč mu šlo v prvé řadě. Jaká je tedy myšlenka této knihy? Že žádná společnost, nechce-li zdegenerovat, zmenšit se a postupně zaniknout, se nesmí odstřihnout od světa a schovat se za zdmi, jen proto, že strach ze světa a problémů, který přináší se jí zdá příliš velký. Naopak, postavit se jim čelem vstříc je jediná cesta vpřed.... celý text

Budoucnost svobody 2004, Fareed Rafiq Zakaria

Velice dobrá kniha. Napsána byla sice již v roce 2003 a tak jako většina knih týkajících se politiky samozřejmě ztrácí určité tempo v proudu času a zcela nereflektuje současnost. Například při rozebírání, proč se blízký Východ nalézá se stavu úpadku, ještě Zakaria nemá ani potuchy, že tam bude hůř. Totéž platí o statích o populismu v USA a Evropě. Ale to vůbec nevadí, protože kniha je vlastně jedním velkým varováním, ne rozborem stavu věcí. A jako varování je její poselství platné a nadčasové. Všímá si a snaží se vysvětlovat, proč se určité části světa nacházejí ve stavu demokracie a jiné jen demokracii imitují, resp. zneužívají některé její principy, zatímco jiné jsou naprosto autoritářské. K hlubšímu průzkumu je myšlenka, "nezaslouženého" bohatství (ačkoliv pro zkušeného demagoga v minulosti, a ani dnes, nebylo nikdy těžké přesvědčit "národy", že jim jejich území bylo svěřeno nějakou mocí, třeba Bohem, tedy že vše zde jim patří po právu). Zajímavé je, že i Isaac Asimov, jeden ze skvělých mozků 20tého století, umístil svoji Nadaci, společnost, která měla vytvořit velkou novou civilizaci, na svět chudý na nerostné suroviny a odkázal ji tak vyvynout se a poradit si zcela svým vlastním úsilím. Bohatství nenabyté svojí vlastní píly a moudrostí hodnotí Zakaria takřka jako prokletí a brzdu toho státu, který je vlastní. Nejzajímavější části jsou ovšem věnované populismu, onehdy teprve křičícímu v plenkách, dnes už se roztahujícímu po světě. Zakaria se snaží vysvětlovat, co vlastně znamená pojem být liberárním demokratem a že to v minulosti nebylo vůbec to samé, za co to vydávají ti, kteří tento pojem dnes používají jak nadávku. Vlastně v knize popisuje proces, kdy přemíra demokracie zabíjí demokracii. A určitě není korektní, když tvrdí, že rozhodování o politice státu nepatří do rukou všem. Jednoznačně obhajuje delegovanou demokracii. A vidí-li člověk dnešní stav věcí, rád mu dá za pravdu. Je to jen podezření, nebo jistota, že chce-li nějaká zájmová skupina uskutečnit něco, co by každý kompetentní a rozumný člověk nikdy neodsouhlasil, nechá o tom rozhodnout voliče v referendu? Mimo jiné, všimli jste si při posledních dvou volbách, že pro některé politiky už nejsme občany, snad ani lidmi, nýbrž jen "voliči"? Voliči, v prvním pádě, kdo, co? Voli.... celý text

Skořicové krámy (15 povidek) 1999, Bruno Schulz

Nevím, jak jste to měli vy, ale třeba si také vybavujete ty stavy, kdy jako dítě trpíte horečkou a zmítáte se v jejím náručí a všechno se s vámi třese a obrysy jsou neurčité, tvary místnosti se mění a je těžké určit, co je viděním skutečného světa a co halucinací. Jindy měkká postel je jak tvrdý beton, modrá obloha za okny je tak lákavá, jak nikdy, ale je tak těžké se zvednout. Kontury světa jsou rozmazané a neurčité. Přesně tak na mě kniha působila. Po několika stránkách jsem přistoupil na hru a vzdal se jakékoliv snahy hledat v textu reálnou podstatu. Ona totiž žádná není. Jak by mohl být pro chlapce sledujícího se svou rozjitřenou fantazií svět počátku dvacátého století, nereálný zážitek setkání se s faunem v zarostlé zahradě, nebo bytu zpustošeného šváby, když na něj čekal prožitek daleko horší, neuvěřitelnější - holocaust? Vyměnil bych všechny esesáky za jednoho Bruna Schulze!... celý text

Tekuté časy - Život ve věku nejistoty 2008, Zygmunt Bauman

Jak je to možné, že tak útlá kniha se stala určitým symbolem doby? Tekuté časy. Pojem, kterému se rádi vysmívají lidé, kteří nikdy nic od Baumana nečetli, jsou líní se zamyslet, anebo žijí ve svých konzervativních dogmatech, které se neslučují s tímto pohledem na svět. O Baumanovi a jeho teorii se toho napsalo tolik (hlavně poté, co zemřel) a všechno bylo prakticky složitější, než jeho dílo samo o sobě. Je to účel? Já nevím. Je to prostě nešvar dnešní doby. Snad podvědomě recenzenti naznačují potencionálním čtenářům že tohle není pro ně, nemají-li dvě vysoké školy. Není to pravda, Bauman píše srozumitelně a přehledně. Píše skromně a snaží se trefovat hřebík na hlavičku. Čtěte ho prosím.... celý text

Nebe nemá dno 2010, Hana Andronikova

Jakou náhodou jsem na tuto knihu přišel? Nevím. Jak se stalo, že jsem se do ní začetl? Proč vlastně? Vždyť tohle není můj literární "šálek kávy". Jenže stalo se... Ten styl, ta krásná poetická řeč. Příběh, děj? Ne. Slova a slova. Řeka kdesi v hloubi Peru, v které teče voda horká přes osmdesát stupňů, indiánské babičky s hloubkou moudrosti jakou měly kdysivá i některé naše prababičky - přijď kdykoliv budeš chtít, bolest tu můžeš nechat, jsi tu vždy vítana. Kolikrát takováto slova dnes rozezní chladný vzduch pragmatické současnosti? Žádný člověk ti nemůže pomoci, protože žádný člověk nemůže pomoci sám sobě. Neodsuzujte pokrytce, jsou stejně směšní jako my všichni. Občas se mi draly ven slzy bolesti a krásy. P.S. Kurt Vonnegut Jr. říká: smyslem života je milovat každého, kdo se právě naskytne po ruce. To to sakra nemůže být aspoň trošku lehčí? Prosím.... celý text

Přítelkyně osamělých srdcí / Den kobylek 1982, Nathanael West

Je možné, že se počátek mých depresí shoduje s četbou této dvojknihy. To však nemá být varování! Že tato kniha přivolala něco, co přijít muselo, nic neznamená. Je to skvělá literatura.... celý text

Slídil 2013, Vladimir Nabokov

Myslím, že jsou knihy, které poctivě přečtou jen recenzenti, kteří o nich mají psát. Při vší úctě k panu Nabokovovi, ale za to, že se tato kniha (i po tolika letech) vydává vděčí jen jménu slavného autora. Jinak nemůže nic nabídnout. Na počátku možná navnazující nabídku záhrobní postavy brzy však zmizící ve změťi nic neříkajících a pro děj nijak nepodstatných postav, jmen, osob, vyprávění. Je to ještě novela z Nabokova ruského období (ačkoliv už byl v emigraci), takže kdo má rád patetičnost typickou pro ruskou lietraturu přijde si na své. Mě tohle nesedí. Hlavně mi nesedí knihy, ve kterých i lidé, kteří je recenzují musí pracně a složitě hledat důvod pro jejich napsání, aby jim dali smysl.... celý text

Život a smrt ovčáka Jana 1980, Roger Boussinot

Krásu nehledejte tam, kam vás všichni odkazují, Zkuste ji hledat sami na místech, kde byste ji třeba ani nečekali. Nebo třeba tam, kde jste nikdy žádnou dosud neviděli. Třeba v knize, která u nás kdysi vyšla jen jednou, a to v tak děsném minorpaperbackovém vydání. Takovou knihu necháte přehlédnutou klidně celý život, nebo si ji jednou všimnete a vezmete do ruky. Ale spíše ji zase (na věčně) odložíte, protože jméno autora Vám nic neřekne. Anebo to risknete a zkusíte se začíst. A objevíte poklad. Chtěl jsem toho napsat mnohem víc, protože tato kniha by si to zasloužila. Ale vím, že víc říci už nemohu, aniž bych zabředl do mělčin, kam nechci.... celý text

Karavana 1983, Wilhelm Hauff

Kultovní kniha mého dětství. Přečtěná od mých sedmi do přibližně dvanácti let snad pětkrát. Tohle byly úplně jiné pohádky, než jaké se nám četli před spaním. Jak jsem miloval jejich atmosféru, jak jsem trnul nad jejich "krutostí", která nebyla nic v porovnání s tou v běžném životě. Hrdinové příběhů, samí outsideři, žádní skvělí princové získali mnohdy nikoli půl královstí a princeznu k tomu, ale spíš jen ponaučení a moudrost. Hauffův Orient Harůna-ar-Rašída byl prostě místem o kterém se dalo snít. Některé z těchto pohádek jsou dodnes známé, ačkoliv samo jméno autora dnes málokomu co řekne. Máchovský osud číhal na mnohé z talentů počínajícího devatenáctého století.... celý text

Pohádky 1985, Wilhelm Hauff

Plnohodnotná verze předcházející Karavany. Obsahuje několik příběhů navíc. Pro mě osobně malý knižní klenot. Dvěstě let staré dílo, které klidně můžete servírovat ihned.... celý text

Anastázius Kočkorád, velký kouzelník 1970, Rudolf Slawitschek

Ještě jako dnes si pamatuji na chvíli, kdy jsem tuto knihu objevil v knihovně. Kdy a jak se tam vzala, o tom nic nevím, rodiče nám z ní nikdy nečetli. Bylo mi tak sedm, osm let. Zalezl jsem si s ní do neobývané místnosti pod postel (Kdo ví, jaké to bylo v dětství nádherné vyhledávat takováto místa? Místa, kde o vás nikdo neví, třeba kout v podkroví, kam se ukládají nepotřebné věci, proutěná almara, kde jsem se mohl zavřít (četl jsem tak myslím Silmarillion) a nikdo, kdo vstoupil do místnosti, nevěděl, že tam jsem) a začetl se do ní a snad ji ten den skoro celou přečetl. Hádal bych, že to byla moje prvín kniha na způsob románu a určitě první fantastická. A kdo ví, hádal bych, že to byla ona (spolu s o málo později objeveným Davidem Damiánem), která mě k žánru fantastiky (pohádkové, později i vědecké) přivedla, protože zážitek jsem z ní měl veliký. Četl jsem ji pak i podruhé a bylo to stejné. Byl to podivuhodný svět Anastazie Kočkoráda, do kterého jsme směl vstoupit. Melancholický, přívětivý, čarovný. Takový, jaké jsou krajiny snílků. jakým byli třeba pan Slawitschek, nebo pan Dewetter. Že jména obou znějí německy? Však oba taky za to zaplatili - zapomenutím. Neoprávněně.... celý text

To nejlepší z hororu a fantasy 1997, * antologie

Jako milovník žánru jsem nakonec v antikvariátu po této výběrové sbírce sáhl a koupil ji. A... nebyl jsem zklamán. Opravdu, byl jsem mile překvapen kvalitou většiny povídek. Příběhy Bradburyovského střihu z venkova se střídaly s ryze moderním pojetím vyprávění z velkoměstských aglomerací. U některých povídek jsem byl vysloveně nadšený: motiv mizejího a zjevujícího se domu, děsivé Neexistující šelmy, dojemné katarze ve Vzpomínce na obchod s jízdními koly, anděla vyprávějícího detektivku z nebes. To byly přesně ty chvíle, kdy vám povídka sedne do vašeho rozpoložení a vy čtete a i když si urvete čas jen tak na jednu, dvě povídky, nevnímáte stránky a cítíte se blaze. Právě na takovéto chvíle po letech milovníci knih vzpomínají. Co bylo i pro mne neskousnutelné, byly asi čtyři z těch mála rádobypohádek vydávaných za fantasy. Nemám nic proti pohádkám, ale nesmí být moc dlouhé a rozumně pohádkové. Naštěstí to bylo jen malé procento knihy a u zbytku jsem si krásně početl a pobavil se. Určitě si zkusím sehnat i druhou u nás vydanou sbírku od těchto dvou paní.... celý text

Lord Mord 2008, Miloš Urban

Přiznám se, že jsem zmaten. Autor má nepochybně skvělý jazyk i vyprávěcí styl, dokáže vystihnout atmosféru a to co je největší jeho devizou je, že ví o čem píše. To nejsou jen nastudované reálie pro účel napsání románu, ale je zřejmé i z knihy Sedmikostelí, že Urban starou Prahu miluje a vnímá její genius loci, to co vyzařuje dosud a dokáže proniknout do toho co vyzařovala kdysi, před svým částečným zneuctěním asanací (mimochodem, kdo ví něco o tom jaký je skutečný stav starých pražských paláců dnes, ví, že to jsou víceméně bohužel již jen kulisy. Že proběhla tichá, neveřejná asanace útrob těchto úctyhodných domů, a to co zůstalo ponechané aby klamalo turisty jsou jejich venkovní štíty a fasády). Druhou věcí je kniha samotná, která bohužel místy má slabá místa. Neškodilo by text trošku ujařmit, už po padesáti stránkách člověka trochu víc unavuje číst neustále o prostitutkách a o tom co se nimi dá dělat. Stejně tak zdlouhavých, skoro Stendhalovských popisů situací, jako je např. bezvýznamná scéna koupě hodinek, dialogů postav o ničem, vzpomínek na různé sexuální zážitky. Prokousat se přes první polovinu knihy prostě dalo zabrat a přemýšlel jsem, že ji odložím (což jak jsem četl zde není jen můj pocit). Uznávám ale, že poslední třetina knihy mi to vynahradila. Objevilo se tam konečně několik dobrých úvah, na které jsem do té doby čekal, ocenění přátelství mezi lidmi a krev zvláště rozproudil takřka westernový konec. Co jsem však asi ocenil nejvíc byly autorovi rafinovanůstky, průniky z fikce do reality - třeba scéna z obrazu Jakuba Schikanedera Sebevražda služky, dávání jmen postav podle skutečných osob - Ignacius Hermann, bratři Urzidilové, Otka Meyrinková, doktor Hofmann a další.... celý text

Od Heinleina po Aldisse - Cesta k science fiction IV. 1994, James E. Gunn

Je strašlivá škoda, že u nás vyšel jen tento jeden svazek, myslím třetí díl, Gunnovi antologie. Je to nekonečná škoda proto, že tohle je opravdu jedna z nejepších sci-fi sbírek, kterou jsem kdy četl a rád bych poznal i zbytek této odysey. Jestli se nějaký milovník klasické sci-fi této knize vyhýbal, neměl by. Považuji ji za klasiku. Uznávám, že k této knize mám i osobní vztah, četl jsem ji kdysi o prázdninách u rybníka v jižích Čechách a na povídky jako Chladné rovnice, Hrom a růže, Chrudošiví jsou borolové, Hlídka, Všechny tvé stíny, a na radost z čtení, kterou mi přinesly těžko kdy zapomenu.... celý text

Dokážeme vás stvořit 2016, Philip K. Dick

Po pravdě, jakoby se Dick nemohl rozhodnout co vlastně psát, jestli sci-fi, nebo psychologický román. První polovina knihy mi přišla rozhodně lepší, to je ta sci-fi půlka. Poté je však tato linie vlastně naprosto opuštěna a už se řeší jen psychický stav vlastně skoro všech postav. Simulakra tam jsou stále, ale už ani nevíte proč vlastně do příběhu byla zařazena, protože do něj nijak výrazně nezasáhnou. Argument, který většinou recenzenti této knihy vznáší, a to že se jejich prostřednictvím má obnažit vyprahlost lidí a náhražky se mají ukázat lidštějšími lidí, je spíše jejich zbožným přáním, jak by kniha měla vyznít. Byl bych pro to ukončit ji koncem, který navrhoval Dickův přítel a možný spoluator, jak bylo psáno v doslovu. Pak by kniha získala punc Dickovky. Jenže zde nejspíš zapracovala Dickova pýcha a neuznal správnou námitku a dodanou poslední kapitolu vyškrtl. Takže knihu dočtete, odložíte a zjistíte že se vlastně toho tolik nestalo. Neuznávám ani tvrzení, že šlo o experimentální román, spojení sci-fi a psychologického dramatu. Přečtěte si třeba Muže z Vysokého zámku, nebo Marsovský skluz v čase. To považuji za mnohem hodnotnější Dickova díla, spojující prvky sci-fi a běžné beletrie. Nicméně stále se jedná o inteligentní a čtivé dílo, jehož četby nebudete litovat, i když nejste zrovna fanoušci P. K. Dicka.... celý text

Andělí vejce 2016, Petr Stančík

Hmmm, kde končí veškerý humor, jak stojí psáno výše... Pokud nejste cynik, humor pro vás končí po několika stránkách. Hned je vám jasné, že Stančík tentokrát napsal něco úplně jiného, než od něj bývá obvyklé. Ani Mlým na mumie nebyl zrovna lidumilným dílem, ale Andělí vejce je tragikomický román na desátou. Přičemž z většiny situací, ač se mohou zdát komickými mrazí jejich drsností. Nejvtipnější částí je asi parodie na české dekadentní hnutí vedené Arnoštem Výletem (Procházkou) a Jiřím Kahánkem z Voskovic (Karáskem ze Lvovic). Jak se ale časové dějové linie blíží k sobě, roste i napětí a očekávání z možného špatného. Konečná "apokalypsa" je však zřejmě jediným logickým vyústěním knihy, přemýšlíme-li o smyslu Stančíkovi knihy jako o vyýpovědi o určité době. Jakoby to co platilo předtím přestávalo platit a mizelo. Čas hrdinství vypršel. Zbývá jen hrubé násilí a strach. To všechno dokázal Stančík vykreslit více než přesvědčivě. Budete se smát, překvapí vás pasáže dojemně nádherné lyriky ( já osobně, jsa čtenářem Stančíka, jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně, nebo je to jen jeho skrytý vtip), budete napjatí a bude vás mrazit. Mistrovské dílo, přiznávám.... celý text

Obojí pramen 1993, Petr Odillo Stradický ze Strdic (p)

Nemůžu si pomoct, ale tohle je největší příběh Petra Stančíka. Žádný takový druhý už nevytvořil. Navíc v představivosti, kterou může vystihnout jedině jazyk, kterým je vyprávěn. Je to vrcholně umělecké dílo, o tom není pochyb. A zřejmě právě proto (jak zákonitosti tohto světa káží) je zapomenuto v mizerném nákladu (ostatně jako většina Stančíkových knih), zatímco beletrie jiných guruů naší "literatury" jde neustále na dračku a točí se podle nich "úžasné" filmy. Těžko k čemu přirovnat podivně fantaskní atmosféru tohoto hrdinského příběhu, Obsahuje vlivy evropských legend a mýtů, ale je to obohaceno i autorovou osobitou fantazií, která se vyžívá ve vykreslování na první pohled absurdního světa, který se ale postupně zhmotňuje, jak už se přestáváte divit všemu co se tam děje a popisuje. Raději bych obětoval Péráka i Mlýn na mumie, pokud by Stančík psal jako kdysi. Jenže tentkrát to vlastně byl Odillo Stradický ze Strdic a ten už je vlastně po smrti. Tak aspoň že nám po něm zůstal tento klenot.... celý text