jardadr přečtené 190

Gwilanina harfa a jiné povídky 2020, Ursula K. Le Guin

Člověk svého času 1993, Brian Wilson Aldiss

Po přečtení sbírky povídek od Jamese Tiptreeho jsem měl chuť na něco podobného, něco stejně nesnadno uchopitelného a to se mi myslím touto volbou podařilo. Kniha byla dlouho odkládaná na jindy, asi čekala na svůj čas. Tak to má být. Pokud cítíte stejnou potřebu zhutnění vjemů, mohly by vás Aldissovi povídky zaujmout. Otázkou ovšem je, dá-li se o těchto kusech (krom novelky Slintající strom) jako o povídkách vůbec mluvit. Spíše bych je považoval za výjevy. Málokterá má určitou dějovou linii, spíše jde o popisy určitých událostí, výjevů tu v blízké, tu ve vzdálené budoucnosti, či v jakémsi neurčitém bezčasí. Některé jako Soutok, Dívka a robot s květinami a jiné jsou vůbec těžce definovatelné. Ovšem nalézají se zde i opravdové mistrovské kusy, dílka, která se vryjí do paměti i mysli. Mám na mysli snad nejsmutnější povídku v říši sci-fi Superhračky vydrží přes celé léto, dnes už klasické Muž svého času a Ubohý bojovníčku. Ale i jiné překvapí svými vizemi.... celý text

Jizva 2004, China Miéville

Dobrodružný příběh s námořníky, piráty, mořskými monstry, krásnou unesenou ženou a Bas-Lagským Černým Korzárem. Nemilosrdný krvák, to ano. Ale psaný v té nejlepší tradici "brakové" literatury, která má bavit, uvádět v úžas a dávat čtenáři ten krásný, dnes již ne tak častý pocit těšení se na další čtení. Stovku stran dáte, ani nevíte jak. Prostě knížka, která vás vtáhne na chvíli do jiného světa. Tak to má být. Nicméně oproti Nádraží Perdidu je tu již o něco méně propracovaný příběh i vysvětlení jednání určitých postav. Některé zápletky si autor nechává jakoby proklouznout mezi prsty, což je škoda. A nejvíce ze všeho, bohužel, pointu celé knihy. Slibuje se odhalení velkého tajemství, ale jak už to tak u takovýchto knih chodí, nakonec se nekoná. Což mne mrzelo. Ale i tak to je silně nadprůměrná kniha.... celý text

Šarlátové písmeno 2006, Nathaniel Hawthorne

Je to jako když procházíte galerií a prohlížíte si obrazy. Některé netečně, jiné se zájmem, ale pak se bezděčně zastavíte u jednoho a víte, že je tomistrné dílo. A najednou pocítíte tu sílu a radost, kterou vám jeho pozorování dává. Stejně jsem to cítil při čtení této knihy. Někdo může podotýkat, že je to dvěstě let starý text a proto už nemá co říci. S tím nesouhlasím. Samozřejmě, děj není nijak košatý. Je to prostě životní příběh několika lidí, kteří se vymkli z běžné normality jen tím, že ve společnosti, kde se hříchy úzkostlivě tajily, se ty jejich dostaly na "světlo". A taky tím, jakou projevili sílu, aby se s tím vyrovnali. Text má, jak je to u Hawthornea běžné, více rovin. Od těch zjevných, přes ty skryté, ale hlavní je jistě ta, která hledá dobro ve světě i v lidech.... celý text

Město 2013, Clifford D. Simak

Zpráva o třetí planetě 1982, Arthur Charles Clarke

Hemživý chaos a jiné příběhy 2020, Howard Phillips Lovecraft

Asi po dvou měsících postupného pročítání povídek napřeskáčku, utěšujíc se, že příští už bude poutavější a více v duchu Lovecraftových mýtů, jsem to vzdal a knihu odložil do knihovny, s tím, že poslední tři povídky už nedám. Bylo to únavné čtení, po pravdě řečeno. Vyzdvihl bych snad Pahorek, vzdáleně připomínající Hory Šílenství, mytologický příběh Pod pyramidami a v duchu Peoa napsané Dvě černé lahve. Jinak mohu-li mluvit za sebe; tahle "honba" za vším, co kdy Lovecraft napsal, nebo kdokoliv z okruhu jeho literárních přátel, není mnohdy nic jiného, než pokus vytěžit ještě aspoň jeden valounek z dávno vyčerpaného zlatého dolu.... celý text

Sestrálie 2003, Cordwainer Smith (p)

Ano, přečtete-li nejprve Znovuobjevení člověka, a pak Sestrálii, uznáte, že toto je mnohem slabší kus. Začíná to poměrně dobře, ale pak se to sekne a vleče a dočítá nesnadno. Každého prostě nezaujme rozbor vesmírné ekonomiky někdy desetitisíce let v budoucnosti, který se vede přes tři kapitoly. Připadne mi, že se jedná spíše o koncept románu, než o hotové dílo. Žádné velké dějové zvraty, překvapení, psychologie postav. Ale aspoň to bylo výpravné a psané jednoduchým jazykem. "Oceňuji" i překlad. Sousloví: "polámal se jim počítač", ve mne vždy spolehlivě vyvolá úsměv.... celý text

Jitro kouzelníků 2009, Jacques Bergier

Je jasné, že kniha, která se zabývá tématikou takovou jako tato, a byla vydána v roce 1960 musela nutně utrpět jisté šrámy působením vlivu času. Přesto, alespoň pro laika, jich očividně se nezdá být tolik, aby ztratila něco ze své podivuhodnosti, což by mohl být možná, ten správný výraz vystihující její charakter. Ano, přečteno s chutí člověka, který nevěří, že na každém šprochu je pravdy trochu a konspirační teorie považuje za krmivo pro už beztak šílené jedince, ale který má za to, že většina vědeckých teorií se počíná vysvětlovat slovy; představme si, že... A doba, kterou žijeme je jistě dobou "zázraků". Přes všechny své nedostatky a nekončící děsuplnosti. I přes to, co je v této knize přes šedesát let staré (mladé?), také zmiňováno, že tempo doby neběží pro všechny stejně a mnohým uniká (což je jistě i můj případ). Je vůbec schopen se mozek běžného člověka přizpůsobit rychlosti změn? A není ten dnešní stav touhy po konzervatismu, návratu (k něčemu, co nikdy nebylo) ke starým hodnotám, vždy jen vágně načrtnutými, jen strachem a zpátečnictvím? Ne, že by se nebylo čeho bát v pohybu směrem dopředu, ovšem nemenší děsy jsme nechali za sebou. Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž za nejinspirativnější považuji právě tu první. Je to gró celého díla. Obsahuje vysvětlení pojmu fantastický realismus. Zbylé dvě části víceméně dokreslují příklady, to co už bylo řečeno a po pravdě mne již tolik nezaujali. Teorie nacistů o podstatě světa jsou možná zajímavé, ale bylo-li to opravdu tak, pak prakticky dokazují jen to, že to byli ještě větší šílenci, než jsem si myslel. A že to bylo zlo, svými skutky i podstatou, opravdové protihumánní Zlo, tak jak ho chápal Welšan Arthur Machen (slavný a často citovaný prolog k jeho povídce Bílý Lid, autoři do knihy vložili (a ve zdařilejším překladu, než v nedávno vydané Temnotě nepomíjí). Zajímavá byla zmínka o osobě Rudolpha Steinera, který ve Švýcarsku v první polovině dvacátých let zakládá protinacistickou nauku, stojící na základech tzv. "bílé magie", čili sil dobra. A je nacisti, jak jinak, zničen. Jedním slovem, Jitro kouzelníků je prostě studna inspirace. A to především, není to vědecké, pseudovědecké dílo, ale ani ztřeštěnost ve stylu von Dänikena. Autoři, zdá se, věří, že lidské mysli musí být otevřené, musí se snažit bdít a nezatvrzovat se proti ničemu, čemu právě teď ještě nerozumí, nebo naopak neutvrzovat se, že to čemu věří teď, musí platit napořád a nebude nikdy vyvráceno.... celý text

Malý, velký 2011, John Crowley

Tuto knihu by asi nejlépe mohlo charakterizovat ono známé rčení; Bylo, Nebylo. Je to prostě, a v knize je to mnohokrát zmiňováno, otázka víry. Buď uvěříte a poté se, stejně jako s jinými záležitostmi v životě, vše stává skutečným. Nebo, tak jako Smoky uvěřit nemůžete, nebo nejste ze samé své podstaty schopni takové věci přijmout (někdy se tomu eufemicky říká, že vám nebyl dán dar víry). Takže kniha se dá číst jako magický realismus: události mají nějaký možný záhadný podtext, ale dají se také rozumově zdůvodnit, je to rodinná sága, silná vazba na určité místo, sexuální přepjatost některých postav. Ale stejně tak se můžete přiklonit k onomu Bylo, a pak před sebou máte fantasijní příběh, pohádku pro dospělé. A to je jeden z důvodů, proč mě tato kniha tolik zaujala, bavila i fascinovala. Je jako dům Pivodových, který má z každé strany jiný štít (viz. Dům se sedmi štíty od N. Hawthornea. Ten je ostatně zmiňován v knize ještě jednou připomínkou nezvyklého dítěte Perly ze Šarlatového písmena. A vůbec, teď to vidím, že Crowleyho svět je inspirován Hawthornovým dílem, také často obsahujícím lehké fantazijní prvky ve stylu Bylo, Nebylo). Tuším, že každý, kdo tuto knihu četl, četl zároveň knihu "jinou". Crowley se pokusil o literární pokus, svého druhu magii. Napsat text, který by se proměňoval jako mraky na obloze a Příběh by si z nich sestavoval každý jeden čtenář sám. Rád bych ovšem někdy narazil na nějaký atlas mraků, který by mi vysvětlit určité věci, jejichž tajemství se mi prostě odhalit nepodařilo. Co jsem napsal zní asi šroubovaně, ale zatím jsem nenašel jedinou slušnou recenzi na Malý. Velký, která by šroubovaně nezněla. Snad se tedy dá obyčejně, lidsky říci, že kniha pro mne byla zážitkem.... celý text

Ptáci a jiné povídky 1991, Daphne du Maurier

Povídky, jejichž děj ubíhá zvolna a plynule, tak jako voda v Temži. Britští spisovatelé, zvlášť ti ze staré školy, prostě tajemné a strašidelné příběhy umí. Madam Du Maurier je navíc obdařuje zručnou vyprávěcí lehkostí a psychologickým podtónem. Není myslím, co vytknout. Čím to, že ve starší britské fantaskní literatuře se tak často objevuje postava boha Pana, příp. satyra? Souvisí to s římskými (antickými) základy pozdější anglosaské-normanské civilizace na Ostrovech? Mohla přežít jakási "vzpomínka" na tyto mytické lesní bytosti mezi víceméně pastýřským obyvatelstvem venkova a keltského Walesu? Nebo bylo vše zapomenuto a jedná se o pozdější import vzdělanců a snílků romantismu, hojně cestujících, jak bylo tehdy módou na Apeninský poloostrov?... celý text

Muži, kteří zašli příliš daleko 2016, * antologie

Bratři Bensonové jsou rozhodně klasiky v žánru fantastiky, ačkoliv se nevěnovali jen jemu a fantastično, nadpřirozeno a strašidelno bylo spíše okrajovým zájmem v rámci jejich díla, sloužící ponejvíce k dokreslení složitějších myšlenek, která do své tvorby vkládali. Zvláště u Athura a Roberta. Ač naprosto rozdílné, jsou jejich povídky vlastně mravoučné příběhy, které mají člověka vést k zamyšlení a vést ho na správnou cestu. Nemohu ovšem Robertovi nevytknout jistou neférovost, protože jeho literatura nebyla psána jen pro potěšení z hrůzostrašné historky, ale ponejvíce jako "misijní" poslání. Jeho povídky se vyznačují varováním před hříchem a strachem z trestu. Přičemž jako příkladů užívá historky, které se nestaly. Největšího mistrovství v žánru bezpochyby dosáhl Frederick. Jeho povídky víceméně fungují sami o sobě, bez přídavných podtextů a mnohdy jako třeba v Housenkách, Muži, který zašel příliš daleko, Průvodčí je hrůza již takřka machenovská, nebo lovecraftovská, netečná ke kvalitám člověka, netrestá ho za hříchy, ale s mrazivou nelidskostí si dělá, co chce. Ještě jedna věc, mě při čtení tohoto svazku napadla. A to ta, jak velkou úlohu hraje v příbězích všech tří bratrů (ale nejen jich, nýbrž snad všech autorů nejen fantastiky tehdejší doby; Machena, Blackwooda, Dunsanyho aj.) příroda. Popisy krajiny, fauny, flóry jsou všudypřítomné, jsou součástí příběhů, bez nich by to byly ohlodané kosti. Samozřejmě, přešlo víc jak sto let, civilizace se přesunula do velkoměst a s ní i literatura. Ale kdy se to stalo, že jsme ztratili bensonovské vnímání světa?... celý text

Věž zeleného anděla 2 2019, Robert Paul Williams

Pokud jste milovníky klasické "moderní" fantasy a zároveň třeba rádi jezdíte vlakem, pak si představte, že je Williams strojvedoucí, který vás vezme na dlouhou projížďku neznámou zemí, tratí, po které jste ještě nejeli. Je to zkušený mašinfíra, takže se nemusíte bát, že by vás v pořádku do cíle nedovezl. A ani toho, že by po cestě nebylo na co koukat a co prožívat. Budete dýchat vzduch hor i nížin, cítit vůni lesů i bažin. Uvidíte města, hrady, jezera, moře, netvory i tvory. Prostě vše jak má být putujete-li fantastickou zemí. Ovšem, jak už to tak při jízdě vlakem bývá, občas tempo zpomalí, občas se dlouho pomalu projíždí průmyslovou zónou, nebo jednotvárnými poli, občas se čeká na protijedoucí stroj. Někdy k vám přistoupí lidé zajímaví, někdy méně. Ale to k cestě patří. Myslím si, že Williamsova trilogie ještě dlouho nezapadá prachem a bude si nacházet své čtenáře a obdivovatele. Což je více než v pořádku, protože bereme-li v potaz, že fantasy v hlavní své čtenářské skupině náleží dospívajícím a mladým lidem, pak toto je rozhodně ten typ literatury, jejíž četba (narozdíl od mnoha jiné fantasy) jim má co dát.... celý text

Věž zeleného anděla 1 2018, Robert Paul Williams

Trůn z dračích kostí 1996, Tad Williams (p)

Kámen rozluky 2018, Tad Williams (p)

Srdce ztraceného 2019, Tad Williams (p)

Zřejmě první protiválečný fantasy román. Obě strany konfliktu toho mají už dost, ale staré rány se ne a ne zahojit a nové stále vznikají, pálí jako ďas. Co dělat, když smír není možný? Zajímavé bylo nahlédnout do zákulisí té druhé rasy - Nornů a pokusit se podívat se na věc jejich očima. Krátká, svižná novelka.... celý text

Temnota nepomíjí 2019, Arthur Machen

Já tedy tolik chválit nemohu. Tato kniha se totiž přetvařuje. Nepřináší (jak je uvedeno v anotaci) 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek. Milovník imaginativního hororu tam totiž takové najde jen tři - Zářící pyramida (ta je ovšem opravdu skvělá a děsivá), Děti tůně (spíše psychologická) a Změna. Plus samozřejmě skvělá a kultovní novelka Bílý lid (která ovšem už vyšla dříve). Zbytek jsou víceméně viktoriánské duchařské anekdoty, jakési humoristické črty, drobné eseje a dokonce i jedna soudnička. Těšil jsem se na knihu moc, ale čekal jsem něco jiného. Trošku nerozumím záměru vydávat průřez tvorby autora, jehož sláva vstává a padá s jeho hrůzostrašnými příběhy. Pokud chcete poznat Machena v celé jeho vítězoslávě, sáhněte po knize Vnitřní světlo, což je zatím nejlepší u nás vydaná sbírka jeho povídek (ačkoliv budete muset strpět pár hrubek v překladu). Přesto knize nemohu upřít velkou ambici (výtvarné zpracování je nádherné) a snaha o podání velkého množství informací v doslovech je hodná obdiv. Je ale až makabrózně rozbujelá a také místy stejně tak chaotická. I tak jsem ale rád, že knihy od takovýchto autorů jako je Machen stále vycházejí.... celý text

Dolů k Zemi 1995, Robert Silverberg

Novela, kterou bych spolu s Levou rukou tmy Ursuly Le Guinové přiřadil do sekce; Slavné sci-fi cestopisy po cizí planetě. Navíc obě tato díla spojuje podobné téma - přerod, zkoumání mezí jakých mohou dosáhnout inteligentní bytosti a hlavně hledání lidství. Moc příjemné a podnětné čtení, navíc s jakousi reminiscencí na knihu mého oblíbeného Josepha Conrada. A je to optimistické, což také není málo.... celý text

Svit vzdálených dní 2001, Arthur Charles Clarke

Jakožto celkem ostřílený čtenář A. C. Clarka mám za to, že hlavním autorem, který tuto knihu víceméně napsal je Stephen Baxter. Clarke dodal nápad, inicioval provedení, možná osobně sepsal některé pasáže a pokud nějakou celou kapitolu, pak myslím tu poslední; Sisyfovské věky, která je svojí strhující vizí cesty do hlubin tajemství pradávných věků důstojným a fascinujícím zakončením knihy. Nicméně považuji jejich spolupráci za velice vydařenou. Kniha mohla být sice občas trochu střídmější po vědecké a technické stránce, ale také nemusela. Myslím, že i ti, které hard sci-fi nebaví si přijdou na své díky psychologickému a sociologickému pohledu na lidstvo ovlivněné nepředstavitelným vynálezem, který je pro knihu neméně podstatný. A ještě jedna věc. Bylo tu zmíněno, že knihy nemá pořádný příběh. No, po pravdě vskutku nemá, některé scény byly poněkud násilně naroubované (paní Wilsonová například). Hlavním lidským příběhem je příběh jedné rodiny a vztahů mezi sourozenci. Možná pro někoho málo, mě to v tomto případě stačilo. Několikrát mne i napadlo, že k vylíčení ideje této knihy by byl stejně tak účinným a neméně zábavným i styl eseje.... celý text