Kozel
komentáře u částí děl
Krásná drsná povídka o vzájemné pomstě mezi příživníky. Ovšem to závěrečné přísloví "kdykoli mi dáš najíst, jako jsi mi dal, dám ti tak napít, jako jsi pil", je skvělé.
Ono je tohle vyprávění velice krátké a přece dost hluboké. Ona neopodstatněná podezíravost je nebezpečná a silná jako to vlčí kousnutí.
Ač mám matný pocit, že už jsem podobnou příhodu někde viděl (tedy četl), přesto mě pobavila tahle poněkud divoká noc v pohybu. Mnoha pohybech.
Calandrino, ah, Calandrino. Ty jsi tak vděčným terčem posměšků a zdrojem veselých příhod, že snad musíš být součástí italského folkloru, jak se mi zdá. Jak jsi starý, tak jsi hloupý a pyšný. A vesele potrestán=o)
Moralisticky složitá povídka byla těžkým soustem pro posluchače osazenstva i pro samého čtenáře. Ne vždycky se podobné povídky hodí.
Bruno, Buffalmaccio a hlavně Calandrino. Tahle trojice už definitivně zaručuje skutečně povedený šprým. Chudák paní Tessa, jakého si vzala hlupce. Ač její libůstka nezasluhuje snad takového pokárání těhotného manžela.
Ah, ty kláštery. Zářivá bělost jeptišek netkví jen v pobožnosti. A kolik podobně, vlastně docela sympatických, klášterů i jeptišek po světě leží?=o)
Povídky spojené se hřbitovem dovedou potěšit čtenáře. A jsou-li obohaceny žertem, o to lépe. Třeba takovým, při němž se Francesca zbaví nežádoucích nápadníků. Přesto obdiv jejich odvaze, to nutno dodat.
Dioneo se závěrečnou povídkou dne pustil do mnoha poloh. Kdy ta největší samozřejmě spočívá v poučení, že je-li někdo podvodník, narazí na ještě lepšího hráče. Tak jako se stalo Sicilance. Těmi dalšími polohami jsou pozoruhodné popsání fungování středověkých přístavních celnic a pak také lázně. Do lázní by se jeden při tom popisu rád sám vrhnul. Římani věděli, jak potěšit zároveň tělo i ducha.
Tady ti dva malíři, Bruno a Buffalmaccio. Záruka šprýmařství až na hranu. Zábavnou hranu. Udělat si legraci s pitomce, který se svou hloupostí tak pýří, to si skutečně říká o žert. A tihle dva umí svým lidem okolo slušně zatopit pod kotlem=o)
Teda klobouk dolů před Zeppou a jeho nervy i povahou. Vytrestat nevěru takovýmto způsobem k dvojnásobnému vlastnímu potěšení a ještě navrch z toho celá čtveřice vyjde jako vítězná. Povedená, rozpustilá, lehce vášnivá, povídka. Bez násilí, k potěše. A pobavení publika.
Zlomyslnost vytrestaná ještě větší zlomyslností. Msta dovedená k dokonalosti, ještě navýšená o úroky. Pravda, že to trochu hraničí z krutostí. Povídka přesto pěkná, rozsahem jedna z nejdelších. Navíc okořeněná o naprosto skvělý dialog mezi hlavními aktéry.
Bruno, Buffalmacco a Calandrino, to je výborná trojice. Tedy respektive čtveráci od B, co si dělají opakovaně šprťouhlata z Calandrina, až by ho jeden politoval. Pěkně si s ním zahráli. A společnost pobavili=o)
Boccaccio uštědřil sice hezký políček hlouposti florentské justici, ale pro moderního čtenáře, obávám se, nebude způsob zrovna nejzábavnější. Jak řečeno dříve, některé vtipy časem ztratí na svém kouzlu. I když jejich hodnota coby pramene je stále živá.
Poklona paní vdově. Tak se na chlípné kleriky musí, pěkně vychytrale a s vtipem.
Krásná povídka o hlupáctví. Pravda, se závěrem poněkud drsnějším, ale celkově zábavný způsob, jak si vystřelit z důvěřivého hlupáka=o)
A to jsem z počátku Belcolore docela fandil. A tak si to pokazila. V tomhle jdou všichni pospolu proti sobě=o)
Gulfardo vytrestal paninku skutečně přísně. I když je těžké posuzovat, kdo tu zasluhuje trest a soud. Což se mi zdá jako velmi kouzelné, jako je chování aktérů vlastně docela přirozené=o)
Beatrice si to dovedla slušně zařídit. Až s jistou dávkou zlomyslnosti. K pobavení společnosti především.
Dioneo se vypravil na půdu duchařských povídek. Kmotry se nepočítají. A je dobré mít na mysli, že povídkám k poučení není dobré úplně věřit.