Kozel
komentáře u částí děl
Tato povídka je spíše romantická a citově jemná, nežli duchařská a strašidelná. Přesto spadá stále do duchařských vánočních povídek. Nicméně její podoba je zároveň vadou na kráse, kterou by se jinak mohla pyšnit. Pravda, původně jsem trochu vinil překlad či jeho moderní úpravu, z toho, že jsem ve zvratech stejně jako úvodu ztrácel přehled, co se děje či díti má. "Chyba", dá-li se to tak pejorativně říct, je však na straně autorky Hesby Stretton a nekonektivitě se čtenářem, kterým jsem v danou chvíli byl. Protože jinak je to opravdu hezký příběh o Stelle, která se na prahu staropanenství z kokety stala manželkou=o)
Bravurní vyprávěnka. Mrazivá, podmanivá, velmi popisná a plná skvěle propracovaných obrazů - včetně těch živých při večerní zábavě. Zároveň je tempo vyprávění velmi pozvolné a přitom naprosto omračující. Asi jako Heddin a Jolandin hlas, jejich vemlouvavost, která nenutí, nýbrž vybízí. A Maisie Llewelyn je za mě podařenou postavou. Tahle povídka by si klidně zasluhovala filmové zpracování, pokud již nějaké neexistuje. Skvělý příběh, parádně vystavěný, plný obrazů, odkazů na mystično i dávnou britskou historii, která je symbolů sama o sobě plná. Tohle jsem si s mrazivým pocitem okolo páteře opravdu užil.
Ať se snažím jak chci, Algernonu Blackwoodovi nějak nerozumím. Nedovedu pochopit a uchopit jeho styl. Přeměna Johna Mudburyho byla prapodivná. Úvod byl tedy dost strašidelný, hlavně formou, kdy se mi zdálo, že Algernon popisuje - poněkud pohrdavě než lítostivě - smrt za živa. Což je věc děsivá sama o sobě. Jasně hmatatelný okamžik přeměny čtenáři prozradí jádro povídky. A její finále už pro mě bylo spíš zmatkem, aniž bych dovedl pochopit, kam Algernon směřuje či co chce říct. Nemyslím, že by byl v tomto případě na vině případný špatně podchycený překlad, jakkoli by některé věty mohly takový dojem vyvolat. To spíš zvláštní pojetí Blackwoodovo není úplně stravitelné pro moje gusto. Děs pro mě začal a zůstal v úvodu povídky, přestože to tak její autor jistě neplánoval.
Plazivý stín, viděný či jen cítěný? Vyprávění hospodyně Eastwichové bylo zvláštním způsobem mrazivé. Tak jako se ona nořila do svých vzpomínek, tak já se nořil do jejího vyprávění. Po zkušenosti s povídkou Strašidelný dům už tak nějak vím, že Edith Nesbitová je ve svých povídkách celkem tvrdá vypravěčka. Aspoň Stín ono tušení potvrzuje. Stupňující se napětí a hrůza byla téměř hmatatelná nebo mi jen slábnou nervy=o)
Na výborný efekt není potřeba dlouhých vyprávění. Ne. Minimalistická povídka uchvátí, stejně jako vypravěče uchvátil obraz ukrytý v obraze. Je to svižné, temné, děsivé, strhující. Těchto pár stránek napsaných Jamesem Nisbetem mou vlastní imaginaci roztančilo na výbornou.
Wow. Famózně vystavěná povídka. Celou dobu jsem si užíval bujarou radost ze života mladých aktérů, trojici mladíků užívajících volna, sáňkování a panského sídla, které měli sami pro sebe. Celou dobu jsem se potutelně usmíval jako Armitage a měl se s pány dobře. Neměl jsem to dělat a neměl jsem se nechat obloudit onou bezstarostností a radostí. Louise Baldwin patří moje poklona, skvěle provedeno, zamrazilo mě v zátylku.
Tak tuhle povídku ano, prosím! Scénář ryze viktoriánský - tajemný bohatý muž s podivným přáním, začínající doktor, děsivý čin. Ač se může jevit koncept šablonovitý, není to myšleno nijak pejorativně. Tohle funguje. A mladá autorka (zemřela v 27 letech) do svého dílka dovedla zahrnout značnou hrůzu, ponurou atmosféru a napětí. Průběhem a prostředím povídka minimalistická. Atmosférou, vyprávěním a hrůzou ovšem vskutku brilantní.
Docela pěkná omamující povídka ke štědrovečernímu napětí. Ať už halucinace, mámení, sen nebo kouzla byly příčinou hrůzy vypravujícího Everarda, podání povídky bylo chytlavé, napínavé a rád jsem se stal součástí napjatě poslouchajícího publika. I trochu úsměvné ve smyslu "vědění", protože spojení Skotska, mlhy a tajuplných bytostí, to je téměř zaručený recept na dobrý příběh.
Tuhle pohádku jsem už někde viděl. V próze, ale nevybavuju si přesně kde. Chaucer ji ovšem použil coby povídku studentovu v canterburských povídkách. Přes markýzovu až krutou zkoušku i odpor k manželství, je ten příběh skutečně nádherný.
Saladin! Ten má na Západě jeden jediný možný obraz - veskrze kladný. Ani v této skvělé povídce tomu není jinak. Tohle jsem si užil. Torello je odměněn za svou pohostinnost i povahu. A pomocí východních čar a kouzel, navrácen je ke své manželce. Je tu spousta krásných detailů.
Delší povídka a taky složitější konceptem i sdělením. Titův monolog k příbuzenstvu je perfektní. Sofronie je chudák trochu spíš nešťastnou proprietou. Jádrem je ovšem přátelství, které je tu velmi dobře podchyceno. Navrch na pozadí řecko-římského filozofického bratrství. Bravurní kus.
Horoucí láska k panovníkovi. Moc pěkná alegorie na toto téma. Zvlášť promluvy Lisy stojí za pozornost.
Obsahem mě povídka úplně nezaujala. Zaujala mě postavou krále. Tím byl patrně Karel I. z Valois. Toho Dante poslal do očistce. A očištěn vychází i z Boccacciova pohledu. Dobře mu služebník naložil a odradil ho od nešťastného činu. Krásný dialog.
Pro lásku není problém využít kouzel, i kdyby černé magie. Co je však největším kouzlem, je soucit a sebezapření. V této povídce se vzájemná gesta stupňují a vrší. Potěcha čtenářská.
Richard Lví srdce by měl velikou radost z podobných příběhů, kde se velebí rytířské cnosti. I tohle je jedna z nich. Nejen, že patří k lepším v Dekameronu, rozhodně má co říct i dnes.
Ušlechtilost nezná mezí. Předhánět se v ní nemusí být nutně hříchem. Povedené hezké vyprávění.
Trochu neforemná povídka na četbu a orientaci v ní. Co je však pozoruhodné, ač to není jediným případem, je užití skutečných historických postav.
Slabší povídka na úvod posledního dne. Rytíř se snaží a přece je nespokojen s odměnou. Než se mu jí dostane, přece si s ním král pohraje.
Toto mě moc nebavilo. Ani nejde moc o to, že je to drsnějšího zrna. Ačkoli by díky tomu mohla nejedna současná citlivá povaha seznat, že Shakespearovo Zkrocení zlé ženy nebylo vlastně tak zlé, přestože o nápravu vzpurné ženy jde v obou příbězích. Tady nepomohl ani Šalamoun=o)
Dioneo, ah, Dioneo. Mistr Jan opravdu mistrně proměnil kmotru v kobylu. Tedy skoro, kdyby do toho Petr nehodil vidle. A ta hra se slovy, to je vyložená magie.