Kozel
komentáře u částí děl
Sice nedovedu říct, zda se jedná o skutečný Pliniův dopis obsahující dvě příhody, o nichž slyšel, nebo je to vyloženě autorova tvůrčí práce. Ať to bylo jakkoli, velmi mě překvapilo, že duchařský motiv, který jsem dosud považoval za "klasický", je natolik starý, že ono označení "klasický" tím dosahuje nového rozměru. Onen motiv, jak to vnímám, totiž největší slávy a rozmachu dosáhl až o mnohá století později. A bylo by jistě zajímavé sledovat jeho historii, jestliže Plinius Mladší ukazuje, že jeho počátky lze sledovat až do starého Říma
Že je láska mnohosečná zbraň, to je dosvědčováno mnoha romány i životními situacemi. Nejinak je tomu v případě Geralda a Evženie, které dělí společenské postavení a rozděluje nejistota vlastních citů i fatálnost činů. Leč autor do příběhu vložil tolik romantického a těžko uvěřitelného patosu, že se to mé poněkud tvrdší kůži chvílemi zajídalo. Povídku jsem si užíval až v okamžiku, kdy se na scéně objevilo nejslavnější sochařské dílo hlavního aktéra a děj se počal lámat do tragického konce. Tady happy end vskutku nelze očekávat. Ne, že by se povídka špatně četla či snad byla vyloženě nudnou. Bude však patřit do kategorie těch, které před očima a fantazií čtenářovou spíše jen projdou, aniž by zanechaly hlubšího a trvalejšího dojmu.
To bylo něco famózního a pohlcujícího. Hlavní postava, Julian Loraine, mi svým osudem a úvodem životním v mnohém nápadně připomněl Conwayovu knihu "Živ či mrtev?" a osudy Phillipa Norrise. Jmenovitě neznámý rodinný původ, dávka izolace od okolního světa, odchod na studium... Podobně tak i hlavní kostra příběhu se záměnou identit a pozadím rodinných tajemství připomene nejednu obdobnou knihu. Ničemu to však nevadí. Conway totiž rozehrál naprosto skvělé trojúhelníkové drama postav Juliana, Violy a Granta na trase Somersetshire-Švýcarsko-Francie. Silná, téměř hmatatelná duševní trýzeň Julianova provází celé jeho vyprávění. Svěží tempo děje připravuje čtenáři výborný zážitek, který jsem si skutečně užil. Podobnou jízdu jsem pocítil při tandemu Dickens-Collins v "Nikudy ven!".
Tahle povídka, zahrnutá v antologii Šťastné a hrůzostrašné, svým způsobem z šestice povídek vybočuje. Celkem okatě. Vznikem je povídka nejmladší a konceptem dává znát, že patří do první poloviny 20. století, kdy je spousta věcí spíš neřečených než popsaných a je ukončena závěrem, který vyznívá celkem useknutým dojmem a vyvolává pocit otázek než uzavřeného příběhu. Zda je to dobře nebo špatně je otázkou vkusu. Ačkoliv povídka, kde Santa - jak tomu má být - je postavou tajemnou a kouzelnou, není vůbec špatná, stylem se mi přece jen trochu vzdaluje a je spíš jednohubkou, která sice zachutná, avšak příliš nezasytí.
Ačkoliv se jedná o povídku hororovou, nemohu jinak, než ji nazvat skutečně nádhernou. Prostředí pobřeží Cornwallu, starý dům, děsivý samozvaný správce Jem, dávná zmizení, stupňující se drama a románový (nikoli romantický) závěr. Perfektní viktoriánská vyprávěnka k Vánočnímu času. Na to, jak je povídka krátká, její stavba je skutečně vyšperkovaná a drží po všech stránkách - doslova i obrazně.
Brilantní psychologický horor. A protože není nijak zvlášť "nadpřirozený", může být o to děsivější. Vyprávěný tak dobře, že jsem si při procházení potemnělou obrazárnou, kde mdlá svíčka prostor místo osvěcování spíš ještě podtrhuje temnotu hrou stínů ve spánkem ztichlém domě, kdy se každý krok rozléhá a venkovní nečas buší do oken, vzpomněl na svůj dětský děs ze tmy. Natolik, až jsem si uvědomil, že tohoto dětského strachu jsem se dosud nezbavil tak beze zbytku, jak jsem si myslel. Šílenství, v povídce zhmotnělé fyzicky i náznaky, dělá z Harwoodovy povídky opravdu příjemný hororový zážitek starých časů.
Nevím, čím to je, ale viktoriánské autorky temné příběhy jednoznačně uměly. Nejinak je tomu u povídky Charlotte Riddell. Příběh postavený okolo domu Maringdale a nových majitelů sourozenců se mi jednoznačně trefil do noty a nabídl snad všechno, co si člověk může představit pod "hrůzostrašnou" viktoriánskou vyprávěnkou. Nechybí nic. Ponuré mlhavé počasí. Dlouhé roky opuštěný dům obestřený temnou minulostí. Neočekávaně nabyté dědictví. Zarostlá zahrada. Odcházející služebnictvo, které má po ruce vždy nějakou historku o panstvu. Tajemné zmizení dávného majitele. A rozuzlení přímo královsky duchařské.
Na to, jak je povídka krátká, její zápletka je relativně složitá. Což rozhodně není na škodu. Otevřel se tak příjemný štědrovečerní a lehce temný příběh, kdy hlavní postava vypravěče jeví se nakonec spíše tou vedlejší. Vánoce strávené vzdor okolnostem v kruhu přátel. Děsivé zjevení, poplach, spěšný odjezd domů. A tragický omyl. Slušný recept na příjemnou vyprávěnku, která sice nemusí být nutně pamětihodnou, ale zaujme pokaždé, když na ni člověk narazí.
Jméno Algernona Blackwooda mi v hlavě rezonuje velmi nekonkrétním tónem, neb nevím, kde jsem se s autorovým jménem a v jaké souvislosti setkal. K onomu nekonkrétnímu tónu se teď přidává ještě jeden, který značí, že povídka Cestovní vak nevyvolala ve mně většího zájmu. Jakkoli je příběh zajímavý, lehce duchařský a mírně děsivý co do duševního napětí hlavní postavy, přece má spíš mezery a nijak víc se u mě nezapsala. Její dozvuky patrně v hlavě velmi brzy dohrají.
Když jsem "onehdy" četl povídku Cvrček na krbu, nijak zvlášť mě "Pohádka o domově", jak zní její podtitul, neoslovila. Patrně nedozrál správný čas, a tak byla tahle vánoční knížka na dobu nejasnou odložena. Druhé, současné čtení, však přineslo mnohem výraznější jímavost a potěšení z nenápadného, ale docela kouzelného příběhu.
Nejdojemnější je pro mě patrně domácnost Kaleba s Bety. Celkem podezírám Charlieho, že se pro její postavu inspiroval Laurou Bridgman, s níž se setkal v Bostonu. Skrytým nenápadným zloduchem je Rumpál (Tackelton), který se svou nevrlostí snaží nenápadně (při zběžném čtení nepostřehnutelně), a téměř úspěšně, nabourat jinak perfektní, sic skromný, život manželů Věchových - neboli Peerybingle v originále. Naštěstí je John Peerybingle možná trochu jednodušší mysli, ale za to povahy velmi upřímné, srdečné a šlechetné.
Hřejivý a hezký příběh - o mnoho jemnější než Zvony (jejich tvrdosti se těžko vyrovnat), ne tak pohádkový jako Vánoční koleda, ale velmi lidský příběh o jednom z největších cílů života - domově.
"Zvony" od Charlieho jsem nečetl nějakou dobu, neboť Vánoce jsou obvykle ve znamení těžko překonatelné Vánoční koledy. Byla by ovšem škoda přehlížet ostatní Vánoční povídky (knihy) Dickensovy na úkor té nejslavnější. Tahle novoroční povídka ,nazvaná v češtině Zvony nebo Zvony novoroční, vznikla dva roky po Koledě a je v nejednom smyslu mnohem tvrdší a silnější než její slavná starší sestra.
Není tu mnoho melancholie a hřejivého kouzla, za to je Tobíkova cesta velmi dojemná, drsná, obviňující, vykreslující krutost a pokrytectví privilegovaných, typicky dickensovsky obhajující ubohé a má tendenci čtenáře, řekněme, šokovat (což je díky morální hodnotě jen správně). Od začátku, kdy Markétka přišla za otcem, až do závěru, kdy se Tobík (možná) probudil, se mnou emoce šily. S postupem, když už došlo na "princip" Vánoční koledy a Tobík ze záhrobí sledoval dění, začal jsem se bát, jak to celé skončí. Nebál bych se říct, že duchové byli ke Scroogovi shovívavější než zvony k Tobíkovi.
Pokud se podivujete, že hlavní postava má jméno Tobík, dodám k překladu tolik, že v tuto chvíli jsem četl verzi Emanuela Tilsche. Ostatně Emanuel a Emanuela Tilschovi jsou zodpovědní za to, že v českých luzích a hájích se ze Scrooge stal Vydřigroš=o)
Krátká a dosti zábavná humoreska o manželství, respektive vehementní snaze do jednoho se dostat. Jenže ejhle. Pan Tottle je zoufalý, poněkud hloupý, ale dostatečně zábavný, aby čtenáře pobavil. Musím doznat, že Charlie si se čtenářem opětovně velmi žertovně pohrál na několika úrovních - příběhem ku pobavení čtenáře a šokujícím závěrem ku pobavení vlastnímu=o)
Nádherná rozmilá povídka, až se divím, že se nikdy netěšila většímu zájmu (byť asi skutečně nedosahuje kvalit slavných Vánočních sester). Charlie mě uhranul hned úvodem, podobně jako u Edwina Drooda. Jeho schopnost "filmově" podat scénu a prostředí je prostě fascinující. Po fantastickém úvodu se dává do pohybu krásný romantický příběh rozdělený do tří kapitol a na té stovce stránek podává všechno nádherné z dílny Dickense - okouzlující postavičky jako Clemency, která je zábavná jak svou prostoduchostí, tak fyzickým zjevem; přívětivá právnická dvojice (vcelku oblíbená kategorie autora) Snitcheye a Graggse, přičemž jejich manželky nezůstávají nijak pozadu; Dickensův humor, hřejivost, malebnost, morálka a kapka sentimentu. A schopnost překvapit zápletkou. Pokud řečené na Charliem oceňujete, pak by vám "V boji života" rozhodně neměla uniknout
Dickensovy vánoční povídky byly vždycky čarovné, a nejspíše jimi budou stále i v budoucnu. Charlieho sociální cítění a z něho vyvěrající poučení je obsaženo především v prohlášení malé princezny Alenky: "Když jsme už udělali všechno, co bylo v našich silách, tati, a přece to nestačilo, pak myslím přišel vhodný čas, abychom požádali o pomoc ostatní!"
Milé, dojemné a se silným morálním podtextem. Šťastný princ se slzami v očích a sobecká vlaštovka objevující sílu dobrého skutku. Dovolím si tvrdit, že Wildova krátká pohádka se nutně musí líbit malým i velkým. Jen je trochu škoda, že dnešní pohádkové příběhy - jak se mi zdá - postrádají kouzlo, šarm a sílu, jakými byly pohádky klasiků tolik obdařeny.
Poprvé jsem se s Vánoční koledou seznámil prostřednictvím animovaného filmu (tuším z roku 2008) nevěda, že se jedná o Dickensovu nejslavnější povídku. A nejslavnější po právu. Sice Vánoce nemám rád, ale příběh o lakomém, cynickém, skrblickém a bezcitném Skruži, kterému otevřou srdce tři Vánoční duchové, kteří ho provedou minulostí, současností a nakonec budoucností, má v sobě obrovoskou sílu a vůni těchto svátku i po více než sto letech. Pokud je něco krásného na těchto svátcích, pak je to duch, kteréhož Charles vepsal do této povídky