žlučníkář komentáře u knih

Lazik je takovej trošku trouba. Teda trošku víc. Prostě se potlouká od problému k průseru evropou z Ukrajiny přes Rusko, Polsko, Německo a země přilehlý až do Anglie.
Všude kde se objeví ho strčej do basy, takže za celou knížku sedí tak dvacetkrát. Kdyby se naučil mlčeti zlato a věnoval se akorát svojí krejčovině, byl by úplně v klidu.
Je to prostě o životě jednoho trumbery, kterej teda nebyl zas tak dlouhej. Klidně bych to o půlku zkrátil, protože ty jeho šaškárny od určitý doby začnou nudit.

Dovol, abych tě k sobě přitiskl dělnickou rukou! A jihouc pod pulsem nového života, Duňa kapánek zčervenavši, zašeptala: Pohleď, překročili jsme předválečnou normu. Jen huč, mýdlo, huč! Budeme - li mít syna, dáme mu prosté jméno: HUKOT MYDLÁREN...

12.04.2019

509 je asi jenom číslo. Z člověka toho už moc nezbejvá. Přežívá si v pracovnim koncentráku na konci války, v oddělení, kde se už nemaká, ale jenom čeká na smrt. Je už ostřílenej a s jemu podobnejma kámošema dokáže pani s kosou zahnat o další den. Jde to až do osvobození tábora, což ještě nemusí znamenat, že všichni přežijou a budou se mít dobře.
U knížky se člověk moc nezasměje. Spíš jde z toho, čeho lidi byli, jsou a budou schopní hrůza. Všichni jsou kostlivci a když má někdo možná kůrku chleba v kapse, vrhnou se na něj a vlastně mu neublížej, protože jsou tak slabí, že jejich rány jsou spíš jako poplácaní i když bušej třeba v šesti kostlivcích.

Od remarkovic erika to u mě neni zas tak oblíbená věc. Je sice dobrá, ale u ostatních se dá najít alespoň něco, čemu se jde zasmát na to jaká to byla děsná doba. Tohle je spíš jako přehlídka nepřetržitýho utrpení. Na tohle smrtka potřebovala nějakou kosu z receptáře asi.

7 05.04.2019

Dvě kámošky jedou strávit vakace na Sardinii. Bydlej v chudý rybářský barabizně a každá má svojí cimru. Válej se na pláži, koupou se, odpočívaj, ale hlavně dospívaj. Vanina má nejen zvláštní jméno, ale připraví si i zvláštní odhození svýho věnečku. Celý si to naplánuje s jednim místnim vašnostou a neví, jestli vašnosta dodrží všechny podmínky. Já bych taky nevěděl. Jako nejdřív se mu ukáže hambatá a pak mu slíbí, že zejtra v noci bude mnohem víc. Kámoška Julča nic netuší. Ale vanina si neni jistá, jestli neni ve všem úplnej dřevák, tak s Julčou trénujou líbačky. Pak to přijde, vašnosta si jí podle plánu vezme a hned dvakrát. To by stačilo asi, tak holky vemou kufry a vypařej se z ostrova.

Měl jsem takovej pocit, že Julča by líbačku s Vaninou trénovala klidně dál a třeba zjistila, že jazyk může bejt i na něco jinýho, než třeba na zmrzlinu.
Bavilo mě, jak se tam sáhodlouze rozepisuje předvěnečková noc, co se Vanině všechno honí hlavou, než se setká s vašnostou, kterej jí zalehne a vůbec, chce to vlastně? To se asi dozvíme až na konci...Pěkná knížka

27.03.2019

Henry jinoch je asi pěknej vocas, protože nemá nic lepšího na práci, než jako dobrovolník napochodovat do války. Nejdřív se nemůže dočkat a když už přijde bitva, tak vyměkne a snaží se zachránit si holou kůži. Ale po bitvě, když vidí ostatní buď mrtvý, nebo tuhý, tak je mu trapně, že na sobě nemá žádnej rudej odznak odvahy, čili díru po kulce, nebo jakýkoli jiný krvácející místo. Pak prochází bitvama a se svym kámošem se předháněj, kdo je větší šílenec.

Popisujou se tam bitvy a strkanice, Zmatky generálů a poručíků a Henry najednou zjistí, že už asi není žádný jinoch, ale že se docela otrkal v těch bitvách. Přišlo mi, že se to občas vleče a v postavách mám trošku zmatek, protože henry je jednou henry a pak je zase jinoch a ostatní jména tam moc nejsou.

2 09.03.2019

Další příběh o tom, jak se nachytáte na čerta. Tenhle má ovšem podobu chlapa v šedym kabátě, kterej tahá z kapsy od koberce po koně. Kdyby v tý době byly vzducholodě, tak by jí vytáh taky. Peťula to vidí a nachytá se na to, když ho chlap osloví.
Prodá mu svůj stín za bezednej měšec a hned má chechtáků plný stodoly. Akorát netušil (stejně jako já), že když nemáte stín, tak nejste nic. Dokonce máte mít svatbu, těšíte se na hupsáž, ale řeknou vám, že nic nebude, pokud si neopatříte kvalitní stín. No chtěl bych to vidět v dnešním světě. Ale Peťula by rád ženil, hupsal a tak hledá kabátníka a chce zpět svůj stín. Jenže chlap mu to vymlouvá, až nakonec vymyslí čertovinu, že mu nechá stín i s chechtákama, řekněme tak za dušičku. to on nechce, tak radši obuje sedmimílový boty (v tom jsem se trošku ztratil) a dá se na vědu. Používá k tomu přístroje, co se viděj snad jenom ve verneovkách.

Je to celý krátký, rychlý a ideální třeba do tramvaje 22. Než projedete trasu, máte to prakticky za sebou. Celkem mě to bavilo.

2 19.02.2019

Anče se chová příkladně, možná ještě líp, než se v tý době má dospívající holčina chovat. Její pantáta má strašný majetky, ale žije v normálnim baráku a nedá za nic zbytečně ani penci. Prostě je to tak trošku skrblíček. On teda disponuje dost Ančete majetkem, protože jí ho odkázala máma v závěti. Anče je poslušná a tak taťku ve všem poslechne. On jí prachy sice předá, ale nedovolí jí nic utratit. Ona si teda vždycky řekne, že se vymaní z taťkova tyranství a vezme s sebou i mladší ségru. A tak to jde dál přes pletky s jednim hrnčířskym továrníčkem až k samotný svatbě. No továrníček těma hrncema už něco vydělal, ale určitě toho nemá zdaleka tolik co Anče. Takovej slušňák a najednou mu Anče vyzvoní, kolik má peněz a že se o ně musí starat za ní. To jednoho určitě změní.

Celý je to asi o ančete vnitřnim boji vymanit se z poslušnosti a bejt nezávislá, ale asi jí nikdy nic neklapne. Teda s otcem se to asi povedlo i když se to vleklo, ale protože je to ženská, tak bude poslouchat vždycky někoho. Třeba manžela, kterej se stará o její prachy.

13.02.2019

V Rančípúru začlo pršet docela festovně, což se čekalo, protože tou dobou deště nastávaj. Akorát leje trochu víc, až se z toho protrhne zfušovaná přehrada. To je najednou vody plný město a tyfus se svejma kámošema z mokrý čtvrti to můžou pěkně roztočit.
Docela dlouho se seznamujeme s lidičkama od maharání po misionářskou rodinu, ale to mi nevadilo. No a když tam nastane krizovka a musí se řešit, tak se každej vybarví takovej, jakej ve skutečnosti je. Hned se zjistí, kdo je budižkničemu, nebo pošuk a kdo byl dřív budižkničemu najednou přijde na to, že jsou důležitější věci na světě než prachy a pařby, čemuž se snad ani věřit nedá.

Bylo to dlouhý, indický a příjemný. Dokonce jsem se přistihl, že jsem zvědavej co se tam bude dít, až přijdu domu a lehnu si k tomu.

5 07.02.2019

Ach ten Žemla. On se prostě z ničeho vypiplá na pomocníka v konzumu a utrhuje si od huby tak, že si může otevřít vlastní obchod a k čemu to je? Do krámu mu strčí hlavu jedna pani s dcerkou a on si s snima vyrazí. Po dcerce je celej divej, ale na nic se nezmůže. Stará ho až začne postrkovat. Do týhle doby to vypadá dobře a zdá se, že se bude dařit. Jenže to by se ta kniha musela jmenovat asi jinak. Pani je vyžírka a dcera budižkničemu a tak pani mu začne dcerku vnucovat s vidinou zboží zdarma. A když do kšeftu strčí kníry i vypitej vysloužilej oficír, tak už se to veze pěkně z kopce bez záchraný brzdy. Stará posluhovačka se na to chudák nemůže koukat. S tou budižkničemou se nakonec vezmou, ale ani nedojde k hupsáži. Teda dojde, ale žemlik si neštrejchne. Když mu dojde, že ho sežraly a podfoukly, je na všechno pozdě.

Je to trošku delší, ale čte se to dobře. Kdo má rád veselohry, komedie, taškařice a nerad sdílí s hlavní postavou čim dál větší strasti prakticky celou knížku, ať to radši neotvírá...

2 04.02.2019

Klasickej den opričníka od probuzení s monstrózní kocovinou po spadnutí do postele v bezvědomí. Mezitím zařizoval záležitosti státu, život riskoval, ale taky hodoval, kvas a vodku polykal, drogy užíval.

Já se teda při čtení docela dost bavil. Kniha to není dlouhá a závěrečný opričnický hrobeso s duhovejma vejcema bych klidně vypustil, ale podle mě je to nejzábavnější kousek ze Sorokinovy tvorby.

Dokud opričnina žije, žije i Rusko

4 30.01.2019

Knížka to je útlá, jen co je pravda. Z mýho pohledu to ale bylo štěstí, protože bejt tlustá, tak jí asi odložím na neurčito.

Asi do půlky se tam cosi vysvětluje o těch postavičkách, což mě moc nechytlo. Ale od půlky (cca strana 65) konečně začne ta pravá taškařice, velký zmatky a hlavně trik s třírohým kloboukem.

Strejc hrbáč se svojí mlynářkou všechny vyšplouchnou a nakonec spolu žijou jak tomu tak bývá, až do smrti.

24.01.2019

Ti dva, co se náhodou potkali na lavičce a zjistili, že jsou stejní podivíni spolu napáchají spoustu blbostí (v zájmu vědy samozřejmě) a vyvedou z míry celý okolí. Docela mě to bavilo. Někdy to odsejpalo a bavil jsem se dost, ale jindy to bylo úmorný a nekonečný.

Mám dojem, že kdyby to Gusta stihnul dopsat do konce, tak to má o tisíc stran víc a skopičiny dvou starejch bláznů by nakonec omrzely, nebo by to skončilo dřív tím, že jim nějakej kastról bouchne do ksichtu, což by bylo mnohem zajímavější...

2 12.01.2019

Vůbec nevim o čem to je, ale strašně mě to bavilo.

a nemyslete si, že na něčem jedu

2 31.12.2018

Takové staré pověsti litevské. Líbily se mi víc, než ty naše od Jiráska. Možná to bylo i tím, že tenhle autor má mnohem srandovnější jméno, ale to má vlastně většina jmen a názvů v Litvě.

Ale pověsti mě fakt chytly, né všechny, ale většina. Jsou to příběhy ze severu, kdy bylo v módě vyhledávat bitvy, protože umřít doma v posteli na stáří je přece trapný. To radši ať mě někdo vezme sekerou po hlavě za mlada. Nebo ta stará dobrá láska. Co na tom, že se se zakoukam do někoho od lechů, nebo až z dojčlandu, nebo z hradu z nepřátelskýho území. Prostě to nějak udělám i kdyby mělo všechno v kraji chcípnout.

Někdy tu knížečku určitě vezmu aspoň jednou do ruky...ach mejlužé, krásná mejlužé...zhmotni se :-D

1 31.12.2018

Jako musim říct, že je to fakt šílený, ale dost jsem se bavil. Ten pán co to napsal musel vykouřit nějakej vavřínovej věnec, aby ho napadly všechny ty věci a tvorové.

25.12.2018

Bejt prachatej, nic nedělat, nesnášet dost věcí a lidí, mít svůj rytmus a nakonec chodit do hampejzu a doufat že tam chytim od syfla hůř a že mi doktor řekne: jste v pjerdeli vašnosto, do doseti let budete klepat bačkůrkama a prdět do hlíny, to je docela dobrej úlet.

Ty jeden železničáři!!!!

09.12.2018

Kniha je to moc pěkná. Příběh podruha, co se nejdřív bojí narození svého dítěte, ale jak jí vezme poprvé do náruče, začne jí strašně milovat. Miluje jí tak, že když jim vytrhne trn z paty tím, že jim jede do velkoměsta vydělat nějaký ty peníze na záchranu chalupy a pár let (asi tak patnáct) se nevrací, zvencne se. Začne chodit po vsi a všichni ho maj za blázna, protože všem valí do hlavy, že je císař a dcerka princezna. Jenže všichni vědi, že neni a že ve městě zas tak dobře nepochodila. Prachy sice poslala a chalupu zachránila, ale blázen stará by byl mnohem radši, kdyby poslala sebe.

Docela dobrá ukázka toho, jak si mozek udřenýho chlapa vymyslí svuj vlastní příběh, aby se odtrhnul od skutečnosti, která neni zas tak růžová....

3 08.12.2018