zlovlk komentáře u knih

Určitě to není Hardyho nejslavnější román, pravděpodobně není ani jeho nejlepší, ale zcela jistě je můj nejoblíbenější.

Je to kniha velkých kontrastů - ten největší tvoří literatura a život. Obojí dokáže Hardy zpracovávat s bezkonkurenční rafinovaností. Celý text drží pohromadě mechanismus motivů, motivečků a podivuhodných dějových ironií. Nic není napsáno zbůhdarma, každé slovo, každé popsání lístku na stromě je důležité, protože je téměř jisté, že se ještě vrátí: osudy postav se neutále protínají a ovlivňují, každá drobnost je ozubeným kolečkem, které roztáčí jiné kolečko a postupně vše spěje k nevyhnutelným hrůzám a střetům... a ke krutému sklapnutí pasti, která je nastražena na člověka.

Ale i přes přítomnost této majestátní literární konstrukce postavám v Lesácích nechybí nic z přízemních bolestí lidského života: od zklamání, přes podvody, velkou lásku, krvavou nenávist a strašné, banální omyly... To by se dalo říci asi u každého Hardyho románu, ale tady jsem jim to věřil dost možná nejsilněji.

Úžasný kontrapunkt také hrají na jedné straně půvabně rozcuchané wessexské lesy, chladné, výhružné a krásné, a na druhé straně žírné, plodné roviny, z nichž zavání kvašený cider a doléhá zpěv šťastného lidu. Neznám asi v anglické literatuře většího krajináře, než je právě Hardy: a čím nádherněji a vznešeněji se chvějí pradávné zelené kopečky v soumraku, tím krutější zklamání a kompromisy přinese život Hardyho hrdinům. Uvidíte!

9 18.01.2018

U Neffovy Tmy se ztotožňuji s většinou komentářů k ní napsaných, což se mi jinak až tak často nestává; ale možná se prostě jen ke stáru stávám konformním. První kapitola je zdaleka nejzajímavější a může hrdě konkurovat těm nejsvětovějším popisům událostí krátce po katastrofě. Jistě, chlípných žebráků a neurvalých agresorů je tam možná trochu moc, ale málokdo by asi čekal realistickou futurologickou studii - a drsný boj o přežití (jak říká štítek) je jednoduše zábavný.

Ale čím více se vzdalujeme od prvotního výbuchu nejnižších pudů (u postav románu) a dobrých nápadů (u autora), tím více text upadá a degeneruje. Velké časové skoky tomu příliš nepomáhají - a posun ke grotesknímu šesťákovému krváku taky ne. Udržet ke konci pozornost v tom, kdo koho právě zradil, přestože předtím předstíral, že zradil jiného zrádce a pak deset let předstíral, že je ženou, aby se na to nepřišlo... to už je trochu moc. (Zde to záměrně poněkud komolím a zesměšňuji, abych neprozradil něco podstatného budoucím čtenářům, ale poselství je asi jasné)

Nevím, zda první verze Tmy byla lepší; podle toho, co jsem slyšel, spíše asi ne. Ukončit takovou knihu asi není lehké, když se to Neffovi v nějaké slušné podobě nepodařilo ani nadvakrát. Z výšin svěžího psaní až ke krvavému pádu takříkajíc na hubu - dejme tomu, že z téhle rovnice nakonec vychází průměrné hodnocení.

9 14.01.2018

Z Ruska přišla spousta věcí krutých a zlotřilých (holomrazy, bolševici, voskové mumie a nezřízené pití vodky), ale stejné množství darů nadpozemských až božských. Literatura rostoucí jako choroše na onom východním dubisku zklame málokdy. Osip Mandelštam je jedním z nejlepších příkladů její krásy.

Tento reprezentativní výběr jeho veršů je rozdělen do tří oddílů. Do první části (verše z let 1909 - 1920) sice prosakují některé nápady a motivy z budoucích básní, je to však spíše vlažnější rozjezd s verši zatím spíše obyčejnějšími a lehkou hnátou psanými.

Žádný strach. Druhá část s sebou přináší rozmáchlost, vážnější tóny, a dokonce jistou velkolepost. Některé básně, zejména ty kavkazské, na mě působily nádherně orientálně. Ale pozor, Orient nejsou jen Arabové - tady vás uchvátí spodní proudy stepí a suchých trav, pohanské divokosti a hlíny a touhy po životě.

A jako správný heroj, který prošel ohněm, aby se znovuzrodil, se Osip Mandelštam ve svém posledním údobí (1930 - 1937) po krátké zastávce v Arménii vrací ke svým starým tématům, motivům lehce ironickým a bytostně ruským. Pod humorem a ironií se v této části nicméně skrývá umělecká síla tak děsivá, že si by si snad zasloužila pobronzovat a vyvýšit na tyč. Mandelštam je pro mě básníkem pravdy - málokdo ji umí zachytit tak, jako on.

Mohu vám zaručit, že z Osipa se rozhodně neosypete!

9 01.09.2011

Opravdu podařený výběr a nutnost pro každého, kdo by si chtěl potřást rukou se surrealismem, ale zatím se k tomu neosmělil. Kniha se může pochlubit nejen širokým výběrem geografickým (osa zla: Evropa - Česko - Slovensko), ale i časovým. Že je Rimbaud surrealističtější než sami surrealisté, to je asi obecně známo - avšak to, že podobné prvky najdeme třeba už u Máchy nebo v gotických románech asi bude pro leckoho větším překvapením než krysa v záchodové míse.

Musím pochválit i rotschildovsky bohatou obrazovou výzdobu. Podivné entity, které se promenádují po stránkách, je možné jinak vidět nanejvýš ve snu, pokud tedy máte hodně nepokojné a hravé podvědomí. S většinou jmen, jež se v knize vyskytují, jsem rozhodně ještě neskočil - a nezbývá mi než politovat, že antaoogie není třikrát delší, tedy taková, jakou podle původních záměrů měla být.

9 10.06.2011

Geniální dílo o superhrdinech. Avengers šestnáctého století. Ohňostroje barev, bizarních zápletek, létajících čarodějů, převleků, oživování mrtvých, přízračných lesů, andělských zásahů, neviditelných bojovníků, zlatých zbrojí a diamantových štítů, usekaných hlav, pravých rukou i levých rukou, popřípadě obou rukou najednou (to tam je několikrát), propíchnutých bránic, brutálních několikastránkových duelů mezi nadpřirozeně osvalenými šampiony a krve stříkající v gejzírech! Řadím to jen těsně pod nepřekonatelného Ariostova Zuřivého Rolanda.

Chválím zejména sílu ženských charakterů. V současné kulturní situaci, kdy mužní kojenci středního věku s vousiskem na krku obhajují svou maskulinitu hysterickým vřeštěním a vyhrožováním pokaždé, když se moderní tvůrcové odváží zobrazit ženu i jinak než jako kuchyňskou sílu, byla mi obzvláště vítanou Tassova schopnost zapojovat do bitevně-dobrodružné akce dámské postavy po boku těch mužských. Nemilosrdně vraždící mosolmanský tank zvaný Clorinda krade velké množství scén pro sebe, a ač by milá Cloruš dost možná proti Ariostově slavné heroině Bradamantě neuspěla (myšleno šťavnatostí svého charakteru, v přímém boji bych čekal, že se ty dvě hory dámských svalů zabijí navzájem, nebo tak něco), obě dvě slečny zastiňuje božská Armida, černokněžnice s občasnou zálibou ve střelbě v luku a ve vynalézavých plánech. Zavřít padesát křesťanských rytířů do kouzelného sodom(it)ského hradu je z její strany rozhodně kvalitní experiment; ovšem převléknutí mocného Rinalda do ženských šatů a následné pseudo-lesbické olympijské hry v erotice uprostřed labyrintu patrně zcela postrádají konkurenci. Přečtěte si to!

8 12.05.2019

Škola duchaplné satiry! Kdyby chtěl Rafael namalovat novou verzi svého Parnassu, do které by zahrnul i pozdější výhonky spisovatelského plemene, měl by Jonathana Swifta nejspíše zobrazit jako zarputilého šotka s bičem, který s krutou kadencí šlehá všechny a všechno kolem sebe. Nejsou to však šlehy záštiplné, nebo přinejmenším ne v první řadě - v první řadě jsou to šlehy náramně vtipné. Nejvíce si Swift dělá legraci z chyb křesťanských církví - především tedy katolické a kalvínské, luterány a anglikány spíše cudně šetří a švihá bičíkem jen tu a tam. O kolik je lepší chytrý britský humor než zuřivost francouzských antiklerikálů, kteří mají rudo (doslova!) před očima? Nu, o hodně!

Všechno, co Swift napsal, jsou texty vysokého standardu, ovšem Pohádka o kádi ještě o něco vyčnívá. Jonathan je znám schopností udělat takzvaně z prdu kuličku - ale v tomto případě se postaral o výrobu pořádné koule. Kdyby byl Swift hovniválem (vím, že není, ale zkuste si představit, že by byl), ani by tu kouli neutlačil, tak pořádná koule to je. A o čem vlastně kniha pojednává? To je těžké. Máte-li z názvu představu, že půjde o káď, naprosto se mýlíte, o kádi to vůbec není. Ani v nejmenším. Už jen to dokazuje Swiftovu bohorovnou drzost! Ke kádi se dostaneme jen v jedné krátké poznámce, že káď slouží k uklidnění velryby, nechtějí-li loděplavci být sežráni. Samozřejmě je to zchytralá alegorie, jako ostatně téměř každé Swiftovo slovo. Než jsem si Pohádku o kádi přečetl, vždy jsem si představoval, že je to o vánočním prodeji kaprů - tak alespoň ty vodní živočichy jsem tak nějak trefil...

Celou první třetinu svazku tvoří všelijaké předmluvy, věnování a úvody, což je už samo o sobě neklamným znamením, že máme v rukou velkou literaturu. Nemáte-li všelijaké předmluvy, věnování a úvody rádi, bude se vám kniha číst asi těžko, ale takto morálně závadní lidé se už snad ani nevyskytují, nebo ano? Nemít rád předmluvy, věnování a úvody! Považte! Ve zbývajících dvou třetinách rozvíjí Swift převážně jistou alegorii o bratřích a jejich kabátech, s kteroužto součástí oblečení oni bratři různým způsobem laborují. A zatímco bratři laborují, vsouvá Swift naprosto nesouvisející vložky o naprosto nesouvisejících tématech.

Na závěr musím podotknout, že kniha vyšla v českém překladu jen jednou, na začátku minulého století; a překlad je to rozhodně značně podivný. Téměř bych řekl, že výstřední. Místo židovského rabína se v něm objevuje rabbi Jewish a tak podobně. Není tedy dost dobře možné číst bez neustále konzultace s originálem - ale to je možná dobře, protože si člověk aspoň vychutná tu krásnou a říznou angličtinu s raně novověkým přídechem.

8 25.03.2015

Fantasy se smyslem pro humor. Nebo lépe řečeno se smyslem pro vtip - pro hravost, vytříbenost a vychytralost, která spíše potěší než vyloženě rozesměje.

Pokud se dokážete naladit na notu Scotta Lynche (a tím pádem i Lockeho Lamory), čeká vás rychlá jízda po divoké řece s knihou v ruce. Občas vyjeknete radostí, když vás rozhoupou peřeje bryskních dialogů, jindy se zase bude smát sami sobě, protože vás proud strhne úplně jinými cestami, než jste čekali.

Román v něčem dýchá elegantním 19. stoletím (dobou, kdy se ještě umělo psát), byť prostředí přístavního města plného kanálů, jak staré vejce zasmrádlých čtvrtí, čvachtavých doků, skladišť, kupeckých paláců i honosných sídel šlechty je samo o sobě spíše renesanční. Rozhodně ale výborně zvolené i popsané! Vždyť kde jinde by se mohly splétat tak důmyslné šlahouny lstí, podvodů a zlodějských eskapád?

Lži Lockeho Lamory mají své chyby nejsou v žádném případě stoprocentním dílem - jsou prostě jen knížkou stejně okouzlující a sympatickou jako taškář Locke sám. Nelze jinak než udělit pět nebeských tělísek.

Těším se na další díly série a doufám, že nebudou naplněny hrůzné zvěsti o zprzně- chci říci zfilmování.

8 27.05.2011

Setkání s nadutým snobem, co se teatrálně pohoršuje pokaždé, když se ukáže, že nedokážete zpaměti citovat dramatiky osmnáctého století, bývá zpravidla zážitkem horším než invaze rusů, dračí oheň a zanícená slezina. S jedinou výjimkou, a to jsou nadutí literární snobové německého původu - nebo alespoň já mám takovou zkušenost. Jakmile pánové machrují na Klopstockovi, a ne na Racinovi nebo Popeovi, stává se jejich exhibice najednou čímsi nejen snesitelným, ale dokonce kouzelným, líbezným a veskrze fascinujícím.

Arno Schmidt je jedním z těch podivných všeználků; ba dokonce je kadlubem, podle kterého by bylo lze je odlévati. Četl jsem od něj pouze tyto tři novely, shromážděné v knize Leviathan - a byla to vskutku úmorná práce se jimi prokousat! - ale už teď vím, že bude patřit mezi mé favority.

Obrovské množství narážek a aluzí (poznámky na konci knihy, ač obsáhlé, ani zdaleka neosvětlují vše), vyprávění z pohledu zvláštních polopsychopatických učenců, neustálé přesvědčování čtenáře o jeho mentální nedostatečnosti... oj, jen málokdy jsem se cítil tak útulně, jako při čtení Schmidtových textů!

7 15.01.2018

Republikánská fantasy! A to v nejlepším smyslu tohoto termínu. Komu vadí svoboda, právo nosit zbraň a zlatý standard, ten ať to nečte, ledaže by byl až nezdravě tolerantní. Že autorem je křesťan z vojenské rodiny, to poznáte, ani si to nemusíte číst v jeho životopise na konci knihy. Kule cituplně sviští a nutnost milosrdenství nám Mlhy věčnosti tlačí s vervou rozvášeněného evangelisty. Ale žádný strach, všechno je to vcelku roztomilé. A rozhodně nečekejte stoprocentní cudnost; toto je spisek pro obveselení amerických vojáků v poušti, tady se bez sexu neobejdeme (ano, dočkáme se ho na jednom velmi nečekaném místě, které je ale jistými poťouchlými praktikami proslavené - nebudu říkat kde, přečtěte si to).

Maso knihy je silně prorostlé akčními scénami (podobně jako první díl série, Poslední strážce věčnosti) a občas je trochu obtížné vyznat se v tom, kdo právě koho zradil a kdo kde leží rozšmelcovaný na kousky. Zběsilost dorůstá do takových rozměrů, že snovost - jež je roztomilým poznávacím znamením obou knih z dilogie "Válka snů" - se stává deliričností. Po přečtení některých kapitol se i dokonalý střízlivec bude dožadovat dýchnutí do přístroje. Některé absurdity, obzvláště v posledních asi pěti kapitolách, jsou tak dokonale promyšlené, že hrdlem probublává smích a hlava se bezděčně kroutí. Vzpomeňte si na závěr filmu Tajemství hradu v Karpatech... a vynásobte to zhruba desíti. Zdařilé.

Podobná ztřeštěnost vládne v původech, jménech a motivacích postav. Smícháno je úplně vše: pradědek Tolkien, velekněz Lovecraft i mytologie všech možných kulturních okruhů. Snad jenom ti čeští hastrmani tam tak nějak chybí. Celkově to od čtenáře vyžaduje dost velký rozhled na to, aby poznal všechny narážky, a zároveň dost velkou intelektuální shovívavost, aby se v tom zbytečně nevrtal a nesnažil se dokázat, že to vlastně nefunguje. Je to hra, je to sen - a na ty přece taky nemůžete s logikou!

7 08.02.2013

Majestátní a velikolepá kniha. Výzva i pro ostřílenější čtenáře. Jestliže jste nevzdělaní, naprosto ji nepochopíte. A pokud jste si do mozku injekční stříkačkou nějakou tu hodně koncentrovanou kyselinu vědomostní už aplikovali, nebude vám to tak jako tak nic platné. Ani v takovém případě totiž Mrázu neporozumíte. Zato se ale budete parádně bavit. A budete se smát. Nejspíš sami sobě, jak by řekl kolega Gogol, nicméně smích to bude upřímný.

Tato kniha je totiž guláš - v tom nejlepším slova smyslu. Plavou v něm kousky filosofických myšlenek, uměleckých vyjádření a naprostého šíleneckého blábolení. U některých pasáží si ovšem čtenář naprosto nemůže být jist, do které skupiny to, co čte, zařadit. "Je ztracen v temné hodině před úsvitem své obrovské hlavy," řekl by malíř, "a významy plynou nad ním, vedle něj a hluboko pod ním, chápete."

Ach ano, malíř, objekt šestadvacetidenního pozorování, které je hlavním tématem Mrazu. Člověk možná geniální, možná šílený, možná dokonce blbý, ale v každém případě osobnost silná jako devadesátiprocentní alkohol. Postupem času zjistíte, že si obtáčí kolem prstu nejen hlavního hrdinu (vypravěče), ale také vás. A to pak už knihu odložit nemůžete - ať už nad nechutností, negací a neuchopitelností prskáte jakkoliv.

7 26.10.2011

Šílená kniha. Miliony, triliony a bambiliony různých aluzí, iluzí, hrátek, lyrických pšouků, všelijakých efemérností i věčných pravd, šklebivých vtipů, jedovatých pilulek, hořkých plivanců, bizarních bajek, lživých alegorií, zvrhlých symbolů... a samozřejmě seznamů!

Cože to má být? Nejspíše nějaké vyrovnávání s vlastním otcem a esencí otcovství jako takovou. Možná s autoritou obecněji. Možná s něčím, co nás přesahuje. Ale kdoví jestli. Ono nás to totiž přesahuje, ale je to dětinské a oplzlé.

Několik desítek stran tvoří vložená Příručka pro syny. A kdo by neměl rád příručky? Tento vzrušující žánr zabaví nešťastníka čtenáře po několik desítek stran, potom se opět přetaví do nových podivností. Mluví vůbec hrdinové knihy? Začtete se do dialogu a najednou zjistíte, že se prokousáváte dadaisticko-surrealistickou básní.

Pokud je ve vás byť jen malinký střípek staromileckého suchopára, kniha vás zděsí. U Mrtvého otce je třeba zapomenout na všechno, co víte o fabuli, postavách, řeči a podobných nesmyslech - tohle je prostě proud koncentrované kyseliny experimentičné. Proud, jež rozleptává všechna pravidla. Alespoň, že je to (stále ještě) napsáno zleva doprava...

7 27.04.2011

Došlo k milostnému poměru mezi Egypťanem Sinuhetem a Pilíři země a narodila se z něj tato knížka. Cestou ven z dělohy ale mírně zdegenerovala, zdá se mi, takže mezi užší špičku mezi historickými romány ji zařadit nemůžu. Vlastně ani mezi tu širší.

Můj problém spočíval v tom, že téměř žádná popisovaná událost ve mně nevzbudila hlubší emoci. Příběh rychle vyprchal a kromě nosičů kamení si z něj nic nepřipomínám. V mnoha ohledech mi to připadalo odvozené odjinud, inspirované jinými slavnými díly, taková sázka na jistotu.

A přestože by události té doby měly být teoreticky dobře ozdrojovány, občas jsem se nemohl ubránit dojmu jistého přitažení za kadeře. Třeba právo první noci, bububu. Nebo španělská inkvizice, tu nikdo nečeká!

Vcelku zábavný svazeček, ale nic výjimečného.

7 03.02.2011

Skvělý začátek, zatnulo to do mě drápy už od prvních stran. Zhruba do poloviny knihy si Zjizvená noc drží hodně vysokou úroveň - dokonale rezavá atmosféra, systém zvláštních zvyklostí a tradic, zkrátka osobitý fantasy svět, lehce říznutý metalurgickým a chemickým punkem.

Potom se vydají do propasti a strašlivě to upadne. Velká tajemství se ukážou být vcelku banální, jakoby nedomyšlená. Očekávání nejsou naplněna a ta báječná nálada ze začátku se někam vytratí. Raději se ani nebudu domýšlet kam. Stane se z toho zkrátka a dobře spíše průměrná akce v neobvyklém prostředí a nezachrání to ani sebeepičtější scény.

V autorovi každopádně dříme potenciál a občas trochu hrabe nožičkama ze spaní. Třeba se jednou probudí. Až vyjde další díl téhle série (vychází ve fantasy něco jiného než série?), dám mu šanci.

7 02.02.2011

Vzhledem k levicovému směřování autorky jsem tak nějak očekával, že bude (jako obvykle) glorifikovat proléty a mazat jim kolem úst. Symbol čistoty uprostřed prohnilé společnosti a podobně.

Chyba. Autorka přinejmenším v téhle knize nic nezastírá a předvádí "obyčejného člověka" takového, jaký ve skutečnosti je. Nahého, chtělo by se říci. Tupého, nechutného, beznadějného a ještě jednou tupého.

Samozřejmě, musíme si myslet, že lidé takoví jsou, abychom si mohli myslet, že potřebují, abychom jim proti jejich vůli "vylepšovali" život, nicméně většinou se to nahlas neříká. Tak otevřené vyjádření deziluze jsem tedy vážně nečekal. Text knihy se svému objektu přizpůsobuje, z chrlivého proudu textu přímo sálá zoufalství a repetitivnost. Velmi ubíjející čtení.

Nebyla to špatná kniha, ale... vážně nevím, jestli mám na jiná díla Elfriede Jelinek žaludek, srdce a další tyhlety potřebné orgány.

7 29.01.2011

První verzi Koberců napsal Pratchett skutečně v sedmnácti, před druhým vydáním ji ale dost rázně přepsal - vyjádřil se k tomu v tom smyslu, že kniha má vlastně dva autory. Z nějakého důvodu to oceňuji skoro víc než jeho ryze dospělé knihy - cítím z toho ty dva různé přístupy jednoho člověka, což je vcelku originální. Něco takového se nedá dost dobře napodobit, musí se to jednoduše nechat to čtvrtstoletí uležet.

Považoval bych to za takový dialog mezi klasickou a neklasickou fantasy. Humor je v tom spíše milý než ztřeštěný, ale i milé knížky mají v literatuře své místo.

7 28.01.2011

Už podle nízkého hodnocení a mírně štítivých komentářů zde uvedených jsem vytušil, že pravděpodobně půjde o jednu z nejlepších knih, jaká kdy byla napsána; a kupodivu jsem se nemýlil. Hutné a téměř neproniknutelné popisy obtáčejí celý text tíživěji než mlha za opuštěných syrtských jiter, kdy jen dávná slavná minulost šeptá v sítinách. Je zcela fascinující, že téměř jen samotná líčení nálad dokáží zprostředkovat celý děj, při reprodukování zdánlivě prostý, ale přitom čímsi nezměrný: onen vzrůstající nepokoj upadající říše a nevyhnutelné směřování k okamžiku nervového selhání a ke konci starého světa v plamenech. I Pobřeží Syrt má svou Horu osudu!

Jsou určité dovednosti, kterých se Gracqovi zjevně dostalo v míře jinde takřka nevídané a které se v Pobřeží Syrt skvostně zúročily: patří mezi ně zachycování slovy téměř nepopsatelných hnutí mysli jedince i celé společnosti, schopnost předvést neodvratné a zlověstné plynutí času v místech, jejichž temporalita se zdá být nehybnou, ale zejména zachycování atmosféry krajiny nejzapadlejšího jihu.

Snad pomáhá, že celé prostředí, ač laděné italsky a trochu balkánsky, je zcela fiktivní, a umožňuje tak kondenzovat celé pobřeží Středozemního moře do neobyčejně vonné tresti. Dokonce natolik líbezné, řekl bych, že se jí nelze nasytit, a po dočtení románu by klidně bylo možné nalistovat opět první stránku a vychutnávat dál. Člověk to samozřejmě neudělá, neboť prokousávání se Gracqovou prózou je přes svou líbeznost obtížné, často neuvěřitelně pomalé a téměř neustále omamné – ale ta lákavá možnost opakované návštěvy Syrt v každém, kdo si podobný typ textů rád vychutnává, už asi zůstane navždy jako úlomek něčeho tajemného a nepolapitelného.

6 23.07.2019

Běžně se na mém hodnocení knihy překlad až tak nepodepisuje, neboť nechci, aby pro hříchy chabých následníků svatého Jeronýma trpěla dobrá pověst autorů. U Charlese Kingsleyho, u nás poněkud opomíjeného anglického klasika, to ale musím učinit - ne proto, že by překladatel byl neobratný, ale spíše proto, že je až příliš obratný. Řečená obratnost se ovšem týká zacházení s odstavcořezem. Mnoho skvělých a zajímavých míst, které se najdou v anglickém originálu, zde prostě chybí - nejspíše proto, že by satira byla pro děti příliš krutá nebo proto, že některé slovní hříčky je obtížné přeložit, a tak je raději vypustíme. Nebo je snad problém v tom, že se překládalo zkrácené vydání pro umouněná dítka školou povinná? Nevím, nechci vědět. Ale smutek mě zakrývá jako saze kominíčka.

Považte: setkáváme se zde se situacemi, kdy dojde k podivuhodnému začátku dobrodružství (například: řekne se, že hrdina je odpálen na kusu země na gejzíru - malý čtenář řičí radostí a očekává věci příští) a ihned poté dojde k jeho ještě podivuhodnějšímu brutálnímu konci (například: řekne se lakonicky, že během letu zažil "mnohá dobrodružství", až se "konečně dostal k jakési budově" - a dále se již hovoří o něčem novém a malý čtenář řičí zklamáním).

Běda, milý Charlesi, ty anglikánský kněžíku se sklonem k rasismu a obdivování Darwina! Jak ti bylo ukřivděno! Dokonce i ony slavné pasáže o afrických goriloších byly vystřiženy! Křičím hanba a doufám, že časem se objeví nový a úplnější překlad. Po sedmdesáti letech od toho předchozího by už bylo načase.

6 19.01.2017

Román sobectví a vyprázdněné touhy. Připadne-li vám Emma Bovary nesnesitelná, vězte, že Edna Pontellier je její mladší, zkaženější a ještě daleko obratněji na harfu čtenářských nervů hrající sestrou. Nedivím se, že kniha na konci 19. století vzbudila takový poprask - nebylo to tím, že by obsahovala něco vyloženě nepřístojného, ale zmíněná paní Edna jistě přivodila nemálo odpadlých nehtů, zubů, vlasů a všemožných dalších částí těla, které se uvolňují v důsledku četbou předrážděné nervové soustavy. Zároveň ale působí Ednino sobectví dostatečně přirozeně a nenápadně, takže budí dojem vcelku uvěřitelné a živoucí slepice, a nikoliv jen kulisy pro předvedení zla v člověku. Tleskám!

Edna Pontellier je typickým zástupcem onoho lidského typu (zdaleka to nejsou jen ženy!), který něco chce, ale není si jistý, co vlastně, a tak své touhy stále mění a jaksi bezděky se za jejich nenaplnění - nebo za jejich naplnění, to je pro tenhle typ vlastně jedno - mstí na svém okolí. Docela mě fascinuje, že by si tento typ neurotické, ba nejspíše i psychotické osoby chtěl někdo brát za vzor, ale nadšené ohlasy feministek, které tento román opět vynesly na výsluní zájmu, napovídají, že k tomu skutečně dochází. Pozoruhodné. Ale plyne mi z toho, že otázky, kde začíná a končí svoboda a kde začíná a končí zodpovědnost, jsou v podání téhle prózy živé i dnes. Tleskám!

Za pozornost stojí i to, že se román odehrává na americkém Jihu, mezi černochy, kreoly a dalšími podezřelými existencemi - jako ostatně nemalá část klasické americké produkce. Skoro jako by měla voda Mississippi probouzela v tamějších usedlících záchvěvy kreativity...

6 24.01.2015

Jedna z nejpodnětnějších a nejobjevnějších a zároveň nejčtivějších knih, na které jsem v odborné literatuře narazil, a to nejenom v historiografii (nebo folkloristice či do kýho čerta to zařadit). Postava upíra je představena jako jakási houba, která se zručností vampýrům vlastní nasává vlastnosti jiných strašidel, neboť sama se zpočátku ničím zvláštním nevyznačuje: nejvíce si toho bere z vlkodlaka, pití krve krade čarodějnicím a běhání po nocích zase heretikům. Také se dozvíme, že nosit upíry (či vrykolaky) na řecký ostrov Santorini je stejné jako nosit sovy do Athén a dříví do lesa. Také čtenář se - zejména díky neuvěřitelně lehkému peru, jímž byla publikace napsána - začíná postupem času podobat houbě a během hltání textu jaksi mimochodem nasává množství zajímavých informací, jež by vzhledem ke svému množství mohly vydat i na nepříliš zábavnou učebnici. Na druhou stranu si zde moc nepočtete o rodině Cullenových, ačkoliv s nimi má - paradoxně - folklorní upír možná v něčem víc společného než s hrabětem Draculou, neboť folklorní upír jí ovoce, souloží se svou ženou a bubnuje si na břicho. Vážně!

Na rozdíl od zde zmíněných Gévaudanských nestvůr, které obsahují mnoho odvážných, avšak ve skutečnosti ničím pevným nepodložených hypotéz (a jsou vlastně spíše beletrií), je Archeologie upíra vědeckou prací v tom nejlepším slova smyslu. Prakticky ve všech názorech, se kterými Braccini přichází, jsem se s autorem nakonec ztotožnil. Připadne mi, že opravdu nejprve poctivě nashromáždil vše možné, co se k tématu vztahuje, a teprve poté začal uvažovat, co by z nashromážděného mohlo vyplývat. Jaký to rozdíl oproti běžné praxi, kdy se nejprve sesmolí rádobyšokující rozuzlení pavědeckého dramatu a teprve pak se hledá, co a jak by mohlo ono vykonstruované rozuzlední podpořit! Ty řídké případy, kdy je hypotéza sice pravděpodobná, ale nepotvrzená (a nepotvrditelná), jako například u otázky, proč se vlastně spojují upíři a psovité šelmy (které jsou v některých podáních největším nebezpečím pro upírstvo, jindy zase alternativní podobu zlaté vampýří mládeže), si Braccini nehraje na vševědoucího, i když jisté možnosti vysvětlení nabídne. Jaká pokora! Jaká prostota!

Jsem tuze rád, že tuhle knihu u nás Argo vydalo a nezůstala na univerzitní půdě, kde by ji našli jen ti největší čmuchalové. A musím říci, že touha v podstatě cenzurovat odborné knihy, protože jsou "příliš odborné" a je tam "moc poznámek" patří mezi nejbizarnější věci, co jsem letos zatím viděl.

6 23.01.2015

Víte, že v šesté epizodě Hvězdných válek nahradili hlavu jisté postavy (Anakina Skywalkera), v tomto díle zpodobněné jakýmsi dědulou, hlavou herce, který dotčeného chlapíka hrál v druhé a třetí epizodě? Herec se jmenuje křestním jménem Hayden a tato kniha na tu skutečnost takřka magickým způsobem naráží - už jen proto, že byla napsána o dvacet let dříve, než k tomu stříhačskému kousku došlo.

O panu Haydenu Christensenovi ale Haydnova hlava nepojednává. Leb, jejíž strastiplý život po životě je tu popisován, patří Josephu Haydnovi, slavnému skladateli, který do světa vypustil hrůzu zvanou symfonie a nahluchlého pekelného psa jménem Beethoven. Necháme-li stranou mou preferenci barokní hudby nad čímkoliv novějším, pak musím uznat, že pan de Vries si za téma svého románu vybral skutečnou lahůdku. Kolik lidí tuší, že se před dvěma staletími kradly pod rouškou pavědy slavné hlavy? (A Haydn není tak zlý, jak ho líčím - pusťte si od něj hymnus Gott erhalte Franz den Kaiser!)

Není to detektivka, alespoň ne klasická, spíše by se dal použít pojem "krimi". Pokud se chcete rochnit v nejistotě, kdo je padouchem, přečtěte si Agathu Christie; u Haydnovy hlavy je jediným trochu matoucím elementem fakt, že se za celou dobu vyšetřování neobjeví falešná stopa. Antagonisté jsou odhaleni takřka na začátku knihy - ale protože jsme ve Vídni devatenáctého století, musíme si ještě předtím, než je chytneme za límec, zatančit valčík, zakorzovat si kolem Dunaje a pořádně se nacpat sekanou - ja, ja, Faschirtes mit Sauerkraut und Schweinknödel.

Téma je sice skvostné, avšak zpracování spíše průměrné. Některé nejpikantnější věci jsou úplně opomenuty, což je trochu škoda. V jedné chvíli například jistá postava ženského pohlaví ukrývá Haydnovu hlavu v posteli, kde leží a předstírá, že ji sklátila vysoce nakažlivá chřipka. Jak jsem se ale dočetl z jiných zdrojů, ta záludná dáma předstírala, že (radostně) menstruuje. Tak vida, ve skutečnosti to ze strany vyšetřujícího policisty byla obyčejná hemofobie!

6 19.04.2014