zlovlk komentáře u knih

Proměna je lepší než všechny kofeinové nápoje světa. Člověk po jejím přečtení raději neusne, aby se ráno náhodou neprobudil jako obří brouk, tvor nečistý.

Z rozličných interpretací mě nejvíce oslovilo pojetí "brouka" coby mentálně postižené osoby. Osoby, která si i nadále uchovává zbytky rozumu, ale už nedokáže s ostatními komunikovat, osoby, která nedovede dát najevo, že rozumí jejich slovům. Osoby, která je na obtíž.

Láska, kterou k Řehořovi rodina dříve chovala, se vytrácí - a on to musí mlčky sledovat. Pravá láska by byla nesobecká, namítnete. Jenže ti dobří lidé by rádi milovali, jen kdyby věděli, že mají koho! Ale jak poznat, že v broukovi je stále něco z Řehoře? Nakonec předpokládají, že původní člověk je dávno pryč, že místo něj mají doma obludu. A je to rozhodně důvodné přesvědčení, i když mylné. Postupem času by k němu dospěl asi každý.

Tak si říkám, že kdybych se někdy ocitl v podobné situaci, byl bych nejradši, kdyby mě někdo co nejrychleji rozšlápl...

36 27.01.2011

Připadám si jako nějaký stolovník u gurmánské tabule, neboť mám chuť povstat a zařičet: "Ten jazyk! Ten jazyk!" V tomto případě samozřejmě nejde o žádný hovězí jazýček na víně či na smetaně, nýbrž o zcela unikátní Vančurovu schopnost manipulace s češtinou.

Každá věta zní archaicky, a přesto dokonale srozumitelně. I kdyby tímto způsobem popisoval různé způsoby čištění septiku, stálo by to za to - ale on tu formu užívá k vypravování libého příběhu lásek a záští, zkrátká vášní, což je ještě lepší.

Historický román v pravém slova smyslu to není. V knize nevystupují žádné postavy známé z hodin dějepravy. Vlastně se to mohlo stát kdykoliv, myšlenky jsou nadčasové. Zvolené století jim jen dává nádhernou patinu a syrovost.

36 27.01.2011

Pro mě vrchol potterovské série! A jistě mi nikdo nebude vyčítat, když se demagogicky postavím do čela lidu a prohlásím, že nejen pro mě - tento názor sdílejí mohutní zástupové, jak jsem si četnými literárněstatistickými výzvědami zjistil. Trojka se prostě líbí.

Přísun nových poznatků, motivů a zápletek je odzbrojující. Navíc je na nich vidět, že byly skutečně plánovány s předstihem a jsou umně provázány s tím, co jsme se dozvěděli dříve. Četné odkazy do minulosti - záškodnická činnost Pobertů je v mnoha ohledech zábavnější než poněkud omšelý Harryho boj za čest, lásku, spravedlnost a sociální jistoty.

Jemné hrátky s časem a překvapivá odhalení mocně přispívají k čtivosti; nic ale není podáno natolik hloupě, že by to urazilo uměleckého snoba skrývajícího se v zákoutích duše.´

Kdyby si Potter tuhle úroveň udržel ještě alespoň několik dílů, byl bych ho ochoten akceptovat jako výtečné a snad i přelomové dílo dětské literatury. Neudržel si ji, žel. Tak se z vrcholu naposledy rozhlédněte, seřiďte si brzdidla a nasaďte magickou přilbici. Čeká nás sešup!

35 16.04.2011

Pokaždé, když Dvě věže znovu čtu, mě překvapuje, jak rozdílné – a přitom vzájemně se výtečně doplňující – je ladění obou polovin svazku. Jako by šlo o dva pohledy na hrdinství: hrdinství válečnické, aragornovské, vítězné a odvážné, ochotné jít do velkolepé bitvy a střetu s mocným čarodějem na jedné straně; a na druhé straně pak hrdinství Frodovo a Samovo, pomalé, odolné, trpící a snad ještě odvážnější, vedoucí úmorným pochodem v nepěkné společnosti napříč ještě méně pěknou krajinou vstříc černavým horám a sebevražedné misi.

Od zhlédnutí filmů, jež jsou ostatně také vynikající, mě vždy zaráží také to, jak jsou určité pasáže stručné, zejména pak bitva o Helmův žleb. Na síle jim to však nikterak neubírá, spíše naopak – syrová strohost jistých aktů působí na vyprávění jako steroidy. Pozoruhodnou vlastností, která ovšem vůbec není něčím samozřejmým, je rovněž to, že text působí pořád stejně svěže a silně, bez ohledu na to, jak moc jsme ve Středozemi doma. Každá věta čpí stejnou mýtickou mocí při prvním čtení stejně jako při desátém opakování se znalostí kompletní historie Ardy a každého jednoho gondorského a rohanského krále. Zvláštní a skvělé.

V kouzelně zběsilém tempu pokračuje i ve Dvou věžích objevování Středozemě, zdokonalené nyní ještě hlubší inspirací minulostí a záhadnými místy, a to tím více, čím víc se příběh stáčí k jihu a dál od domáckého Kraje. Prostřednictvím národa Rohirů na čtenáře dýchne anglosaský středověk... a ještě hlouběji míří tajemný a starobylý hvozd Fangorn, pozůstatek nejdávnějších pralesů, a to včetně původních obyvatel. Středomořskou magií pak zasrší kouzelný, rozcuchaný a voňavý Ithielen, nořící se nečekaně uprostřed zmaru. Inu, kdo by nechtěl žít ve Středozemi i za cenu toho, že ho krutě umučí skřeti – jen řekněte?!

Nejvrcholnější manifest svobody. A ne snad proto, o čem se v té knize vypráví – koneckonců Sal Paradise a jeho beatničtí přátelé se po Americe pohybují trochu jako zmatená žába uvězněná v kbelíku a málokterý dnešní čtenář by s nimi asi chtěl doopravdy měnit. Důležité je spíše to, jakým způsobem je román napsán: jako by z každého slova, každého kroku na upršené výpadovce z Bostonu nebo polopouštní dálnici z Denveru do Friska záhadným způsobem crčela láska k zemi, k věčným proměnám a možnostem, k hledání a nenacházení, k milostně pobledlým úsvitům nad americkými dálavami. Přitom bych ale nedokázal vypíchnout, čím přesně je ten dojem vzbuzován. Vím jen tolik, že jakkoliv jsou všechny ty cesty a pobyty u svérázných přátel bezpochyby notně přibarvené, za stránkami se skrývá něco skutečného, živého a dýchajícího.

Nemyslím si, že je bezpodmínečně nutné „být ve správném věku“ nebo „mít náladu na cestování“, úplně stačí těm lidem jejich volnost a neukotvenost z celého srdce přát a radovat se z ní, byť trochu melancholicky. Naplňují mě zármutkem všichni zdejší komentátoři, kteří se rozčilují, že hrdinové knihy nejsou upracovanými kolečky v hnilobném systému sociálních, ekonomických a kulturních vazeb hlavního proudu. I kdybychom přijal názor, že jásavá budovatelská kultura a přísná společenská pravidla (stanovená obvykle nezaslouženě a náhodou privilegovanými osobami) nejsou jen obyčejnou šikanou, nýbrž objektivně správným způsobem žití, stejně budu oceňovat rebelii a individuální touhy a sny – protože nic není důležitější než právo mýlit se, právo být nespokojený a smutný, právo být na cestě.

Obzvláště se po knížce vyplatí sáhnout v okamžiku, když člověk cítí potřebu infuzi spontánnosti do svého chudokrevného oběhu: když potřebuje vědět, že život není jednou provždy determinován a jako ženština v korzetu sešněrován rozhodnutími, která už udělal, ale že existuje sladká možnost se jednoho dne vzít, nasednout na libovolný dopravní prostředek a vyrazit... třeba do té Kalifornie.

Psát blábolivé fráze o vrcholu současné české literatury (natožpak současné české sci-fi) zde není namístě! A víte proč? Protože spíše než srovnání s kvákavými žábami a oplzlými čolky smrdutého českého rybníčku snese Opus magnum kadleckiensis srovnání s velkými a vynalézavými autory sedmi světových moří moderního a myšlenkově podnětného sci-fi. Xenoantropologická hravost občas dosahuje takových výšin, že by i Simmonsův Štír sám sebe mohl uštknout závistí; objevuje se cynicky posmutnělý humor martinovského střihu, lemovská posedlost životem Člověka uprostřed divů vesmíru, cardovské dumky o střetech a spolupracích kultur. A z vrcholu vědeckofantastického parnasu nad tím vším moudře pokyvují hlavou Clarke s Asimovem. A vůbec, klidně si doplňte kterékoliv další velké autory fantastiky, kteří sedí na plasmogravitronových trůnech vašich čtenářských srdéček: je značně nepravděpodobné, že vyhrabete někoho, ve srovnáním s kým by Kadlečková zaostávala.

Světové parametry však neznamenají, že by Mycelium nebylo čímsi ryze české: pravděpodobně z něj emanuje neopakovatelná zkušenost člověka, který prožil normalizační nudu osmdesátých let (přičemž frustrace z ní vyvřela na povrch fantastické literatury v podobě biopunku) vystřídanou podobně zvrhlou nudou a falší korporátní kultury (u níž příslušné frustrace dost možná začínají vyvěrat právě nyní a Mycelium je prvním libě sirnatým závanem tohoto léčivého pramene). Postavy v Jantarových očích a navazujících románech zkrátka žijí... ono nakonec není důležité rozsekat každého na potkání magnetickými zbraněmi a psychotronickými údery, je třeba zvažovat zejména to, jak se k čemu postaví medianti (to jest tisk), co lze komu o čem prozradit, jak skloubit loajalitu k zaměstnavateli a dalším významným sociálním skupinám a vůbec všechny tyto každodenní nesmysly. V Myceliu to vše funguje tím spíše, že děj je důkladně a důvěryhodně psychologicky ukotven (původní záměr hovořit o psychologickém podhoubí jsem zavrhl coby příliš laciný). Tolik stránek o myšlenkách, a přesto to není nuda?! Nevěřím! Inu, věř.

Důraz na psychologizaci je přirozeně umožněn skutečností, že i když jde o epopejózní osud kdečeho a ještě i lecčeho dalšího, je Mycelium vlastně dosti komorním příběhem. Kdyby šlo o orchestr, byl by jedním z těch, co můžou cvičit v kumbálku před obecenstvem mopů a košťat. Stydlivé housličky slečny Pinkertýny se svými něžnými tóny proplétají s temnými a chorobnými bicími pana Lucase; občas zakvílí zobcová ezoflétna jisté Fiony a chrabré gleewarinské dudy jisté Kamëlë a někde v pozadí brumlá záhadný telepatický bassaxofon mistra z Fomalhiwy. Jistě, občas ještě úspěšně zasekunduje někdo z druhé vlny postav, ale v zásadě je to všechno. Není radno očekávat přelidněnou supergalaktickou fresku! A nakonec, proč taky? Mnoho velkých hráčů tahle kapela nepotřebuje, aby úspěšně bourala koncertní síně a kulturáky písemnictví.

32 20.04.2020

Také druhá návštěva kraje, kde zpívá retea, dopadla velmi solidně. Přestože uděluji Fajovi o trochu nižší hodnocení, doopravdy si asi nemyslím, že by ta kniha byla horší než Naslouchač, určitě ne řemeslně – jen jsem zkrátka čekal, že po silném úvodu se druhý díl odlepí od země a provede nás výšinami nečekaných zvratů a odvážných literárních výpadů, zatímco on si dál vesele hrká po cestičce pozvolného budování nového světa a představování různých tajemství k budoucímu odhalení. Což jsou postupy, které fungovaly v prvním svazku a stejně spolehlivě se podílejí na poutavosti knihy i zde.

Ve Fajovi už jsem si ovšem, obzvláště v první čtvrtině, téměř říkal, zda se těch informací o historii, společnosti a jejích institucích a o fungování všemožných technologií nesesypává na čtenáře trochu moc najednou. Ona je to nakonec v mnoha ohledech vlastně spíše tradiční postapokalyptická dystopie než mnohými očekávaný dobrodružný fantastický román. Ale když se nad tím zamyslím, je nejspíše dobře, že se čeští fanoušci dokážou nadchnout i něčím jiným než honičkami, rvačkami a bitvami. Na ty ovšem samozřejmě v tomhle románu nakonec také dojde, i když možná trochu v trochu stručnějším podání než by naší krvelačnosti bylo milé.

Asi nejpříznivěji se zvolený pozvolný přístup podepsal na charakterech. V první řadě stojí za ocenění postava kapitána Joela; i přesto, že mu bylo v románu věnováno více pozornosti než blondýnce na senegalské pláži, si vlastně ani na samém konci nejsem jistý, co si o tom nakyslém popudlíkovi myslet. Rozhodně však jde o poutavé cvičení na téma, jak mohou určité činy ovlivnit neočekávaným způsobem budoucnost, jak snadno se věci vymykávají z rukou a jak obtížné je se ke své minulosti hlásit. Zaujaly mne rovněž osobnostní kotrmelce Ilan během zápasů s hormonální nerovnováhou vzkypělého dospívání. Naopak bych uvítal trochu hlubší průzkum povah zbývajících členů Pětadvacítky nebo alespoň několika z nich – to, že většina z nich je charakterizována jen jedinou vlastností, působí trochu ploše a bezmála komediálně. Asi nebudu sám, když prohlásím, že i z této příčiny by si Faja zasloužil přinejmenším dvojnásobný počet stran!

31 30.07.2019

Zdá se, že i zdejší komentáře jsou hřbitovem: jsou tady zakopány ambice přečíst tuto knihu. Upřímně řečeno, znám spoustu komplikovaných, nečitelných a do sebe zahleděných autorů, v moderní literatuře je jich koneckonců plno, ale Eco mezi ně nepatří. Přinejmenším v Pražském hřbitově určitě ne. Naopak, připadne mi, že každý další jeho román je přístupnější a čtivější. Až mu bude sto dvacet, vrhne se na leporela... a jak ho znám, budou i ta geniální.

Když to srovnám s šíleností, kterou bylo Foucaultovo kyvadlo, je josefovský krchov skoro dobrodružnou prózou určenou pro chvíle zábavy a oddechu. Jako bonus pak přichází ona grácie, se kterou je chycen za ocas duch doby; v tomto případě oné doby, kdy se umění mystifikace pomalu přeneslo z aristokratických dvorů a intelektuálských komůrek a takříkajíc zlidovělo. Asi je lepší trochu znát historické pozadí, aby si člověk vychutnal různé vtípky, ironické šlehy a šťouchy, ale není nutné být expertem nebo mít mozkovnu větší než patnáct set centimetrů krychlových. A i ten, kdo strávil posledních dvě stě let na Měsíci a netuší, že na Zemi proběhlo nějaké devatenácté století, se pravděpodobně bude bavit - stačí jen přistoupit na hru a odhodit předsudky typu "každá věta, která není holá, musí být nudná" nebo "každý popis večeře musí končit exitem čtenáře vinou příliš dlouhé chvíle". Umberto je totiž rozený bavič; skoro by se chtělo napsat šašek. Pražský hřbitov považuji za možná nejvtipnější knihu, kterou jsem za posledních pár let četl - utahuje si úplně ze všeho, z Němců, Čechů, Francouzů i Italů, když máme zůstat u národností.

Nejchvályhodnějším důsledkem Ecova psaní je ovšem to, že do ruda rozpaluje jistý typ lidí; respektive rozpaloval by je do ruda, kdyby už dávno rudí nebyli. Jde o všelijaké žrouty vší moudrosti světa s hlavou ukrytou v lesklé alobalové přilbici (za účelem odstínění telepatického odposlouchávání CIA a Mossadem). Tito lidé, kteří ve všem vidí spiknutí Židů, Američanů, papežských nunciů, Mormonů, zlotřilých spisovatelů, zvrhlých vysokoškolských studentů a dalších odpudivých složek společnosti, jsou v některých zemích rozšířeni více než jinde - a promoření České republiky bude pravděpodobně patřit k nejvyšším na světě. Za všechno vždy mohou ti ostatní, ti jiní, a proto je potřeba s těmi ostatními, s těmi jinými zúčtovat! Pražský hřbitov je tak trochu reportáží z kuchyně, ve které se pro tyhle bojovníky za světový mír vaří.

31 12.01.2014

První setkání se sympatickým ďáblem čili Wolandem mě položilo. Trápila mě v té době choroba a u některých událostí v knize jsem si nebyl jist, zda jejich původcem není spíše má horečnatá fantazie. Děj je napěchován vskutku bizarními věcmi. Navíc se o nich píše, jako by to bylo něco přirozeného, samozřejmého. Inu, magický realismus, i když ne úplně typický. Nakonec jsem knihu musel odložit, neboť jsem začal pociťovat rozkladné účinky na své duševní zdraví. Napodruhé jsem už byl lépe připraven a vyzbrojen a zcela zdráv; šlo to mnohem lépe.

Stejně jako se snoubí moskevská skutečnost s čertovským nadreálnem, kombinuje román hluboké myšlenky s postřehy náramně vtipnými, ba až bodrými. Humor je suchý, stránky utíkají jako dlužníci před exekutorem a pero spisovatelovo bylo bezpochyby máčeno v lásce k vyprávění.

Docela oceňuji, že tahle kniha nedrží v ruce kladivo a nevtlouká do lebky žádné poselství vyloženě natvrdo (jak to v mnoha případech bývá a jak by to rozhodně býti nemělo). Neznamená to ale, že by byla plochá, naopak - hádám, že autor chtěl něco vyjádřit, ale nevěděl přesně co a jak. Jak by také mohl? Základní témata jsou stejně nepostižitelná jako láska, dobro nebo zlo. Přemýšlivější typy si tak v Mistrovi a Markétce vyčenichají leccos i ve spodních vrstvách. A výhoda spočívá v tom, že skoro každý z nich si tam najde to své.

31 30.01.2011

U ohně sedím a přemítám, kdy mě nějaká kniha naposledy tak rozčílila jako právě Tess z d´Urbervillů. Pokud vůbec někdy. A není to tím, že by byla špatně napsaná! Vlastně naopak, je velmi čtivá; jakmile čtenáře jednou zaujme, hltá pak písmenka jako Moloch dětičky. A to i přesto, že obsahuje množství rozličných popisných pasáží, jež se zaobírají pracemi na anglickém venkově, mlékopudnými masážemi kravských vemen a podobnými půvaby prosté existence.

Potíže začínají s hlavními postavami. Jsem téměř v pokušení označit Tess z d´Urbervillů za fantasy, protože myšlenka, že by se Tess a Angel mohli - vzhledem ke svým vlastnostem a intelektu - dožít dospělosti, je zcela z říše zhůvěřilé obrazotvornosti. A pan autor prostoduchost svého literárního potomstva neskrývá, naopak! S exhibicionismem géniům vlastním ji vytahuje na světlo, staví na odiv a bez nejmenší pochyby se sadisticky pochechtává (během četby jsem jeho smích několikrát zaslechl, ale možná to byly jen krysy ve zdech). Nespočetněkrát se v románu zopakuje myšlenka, že všechno se mohlo v tu či onu chvíli zvrátit k dobrému, kdyby... (kdyby se Tess otočila, kdyby Tess něco řekla, kdyby Tess překonala svou hrdost, kdyby tamto tondlencto takto či vonakle, doplňte si dle libosti)

Na mnoha místech kniha balancuje na hranici mezi šarlatovou knihovnou, která se snaží z nešťastného čtenáře dojit emoce podobně jako hlavní hrdinka bělostnou šťávu z hovězího dobytka, a vážnou, přemýšlivou literaturou. Snad mě fanoušci Tomáše Hardyho nepřivážou k obětnímu kůlu, když prohlásím, že tento klasik je tak trochu britská Karolína Světlá. Jen její dobrotivou něžnost nahrazuje tou nejodpornější formou zlomyslnosti. Čtenářové, pojďte se nechat mučit! Vpravdě: kdyby se Hardy místo na spisovatelství dal na zubařinu, asi by nebylo na světě ničeho strašnějšího než padnout mu do rukou.

30 14.09.2012

Dívčí románek? Kdyby se ke mně takové označení doneslo předtím, než jsem se do knihy pustil, možná bych jí nedal šanci. A to by byla jednoznačně škoda. Škoda větší než Superb, troufám si říci.
Přestože příběh se točí víceméně "jen" kolem dospívání adoptovaného sirotka, podařilo se v něm zachytit ducha končící Belle époque, ducha laskavého a zvídavého a pořád ještě trošinku biedermeierovského.
Autorka vše dávkuje přesně rukou lékárníka se čtyřicetiletou praxí - nevinnost, radost, vtip i smutek. Anna řeší věci, které by děti tak nějak řešit asi měly - místo probírání pornografie a soutěžení v co možná nejpříšernějším zprznění mateřštiny. Zkrátka idyla, ale kupodivu uvěřitelná.
Jen jedno varování: je pravděpodobné, že po přečtení této knihy se vaše dcera (a možná i syn, kdoví?) zblázní do nabíraných rukávů.

30 22.02.2011

Docela pozoruhodné dílo, v české literatuře zaujímá jedinečné místo. Kolem žádné jiné knížky se nemotá tolik přihlouplých pověr a zkreslených představ. Ale to asi osud všech "kultů" (využití tohoto slova zrovna pro Babičku mě naplňuje zvrhlým potěšením). Ruku na krevní rozvodnu, není to mé oblíbené dílo z té doby - k idylám mám přirozenou nedůvěru - ale přesto jsem ho přečetl s chutí.

Každopádně souhlasím, že je vcelku nesmysl nutit Babičku dětem. Nebude je bavit, prostě to nepochopí, jak dokazují i četné komentáře tady. Marná sláva, čtenářská gramotnost na základních a žel i středních školách se propadá jak burza na Černý pátek. To, co kdysi četli náctiletí, patří dneska mezi materiál pro vysokoškolské studium.

Z hlediska formy je Babička dílo promyšlené, dílo na úrovni; Němcová už v té době přece jen věděla co a jak. Různé způsoby vyprávění, propletené motivy a tak dále. Ona věděla co dělá, liška jedna fikaná. Vůbec je to takový náš malý biedermeirovský mýtus, taková zdrobnělina světa - Údolíčko, babička, světnička, prostě knížečka pro Češíky.

Oceňuji tvrzení, že v té době neměl u nás nikdo s romány zkušenosti - dokonale absurdní humor! Něco podobného jako přesvědčení, že ve středověku věřili v placatost země.

30 25.01.2011

Jedno z největších zklamání, která jsem ve fantasy žánru zažil.

Malazská kniha padlých je u nás uctívána mnohohlavým zástupem fanoušků, a tak jsem se nechal přesvědčit, že to bude to pravé i pro mě. Měl jsem raději věřit zahraničním fórum, kde se většina čtenářů staví k Eriksonovi spíše rezervovaněji. Snad to je způsobeno tím, že u nás je fantasy stále ještě rejdištěm čtenářů triviální literatury, pro které je trochu komplikovanější Malaz takřka božským zjevením. Těžko říci.

Měsíční zahrady jsou kniha zmatená: děj začíná někde uprostřed, počká, až se plavci mezi písmenky začnou trochu držet nad vodou, načež je opět uvrhne na nějaké neznámé a podivné místo. Ač se to možná nezdá, je právě tohle jeden z mála kladů knihy. Nebo by byl, kdyby Erikson uměl psát a se zvoleným způsobem vypravování si poradil.

Chyběla mi osobitost. Jména postav a míst (a občas i dějové zákruty) na mě při čtení působily dojmem produktu nějakého náhodného generátoru. Při historickém bádání ani při četbě kvalitní fantasy takové dojmy nikdy nemívám; možná je to proto, že jedno vychází z druhého. Malaz, mám ten dojem, nestaví vůbec na ničem - to je sice odvážné a velkolepé, ale nutně vede ke zborcení chrámu fikčního světa. Přitom jsem fanouškem surrealismu a dadaismu, takže jsem zvyklý na ledacos: jenže zatímco slavná surrealistická díla jsou psaná lehkým perem, Erikson stvořil velmi křečovité, upocené a vykonstruované dílo.

Často jsem také zažíval pocit falešnosti. Měl jsem dojem, že se mě autor snaží přesvědčit, že je něco velmi komplikované a intelektuálské, jenže ve skutečnosti šlo prostě o nesmyslnou, neinspirovanou a vlastně docela hloupou změť. A věřte mi: rozlítěnější než podváděný manžel může být už jenom podváděný čtenář.

V kritice by se dalo pokračovat dál: mohl bych říci, že chybí psychologie postav, že styl je neohrabaný a mizerný a tak dále. Ale něco takového by bylo házení perel na zeď a hrachu sviním. Lepší bude, když si každý Měsíční zahrady půjčí a přečte si prvních padesát stránek: pokud bude nadšen, nechť se přidá mezi nadšené obdivovatele. A kdo se (stejně jako já) ocitne ve velmi silných rozpacích, ať raději dál nečte. Lepší to nebude. Veřte mi: já totiž dál četl.

20 % za to, že to není kopie Tolkiena číslo nekonečno a jedna.

29 25.11.2011

Kdo by řekl, že zrovna nejdelší a z knihovny nejhrozivě zahlížející Dostojevského dílo bude z jeho opusů na čtení dost možná nejsnazší? Přišlo mi, že zatímco Bratry Karamazovými jsem jako čtenář prošel snadněji než nůž máslem, zatímco jiná jeho velká díla, která jsem měl v ruce dřív, řekněme Idiot nebo Běsi, mi vzdorovala mnohem drsněji. Snad je to dáno věkem a zkušenostmi, kdoví. Raději si ovšem budu říkat, že to bylo způsobeno v první řadě tím, jak blízké mi tady všechny ty postavy byly: nepřekonatelně vtipný a krutý filosof Smerďakov, božsky rozkošná a krutá Grušeňka, moudrý a svou dobrotivostí také nakonec takřka krutý Aljoška... a všichny ostatní nezapomenutelné karyatidy držící tento gigantický román v uměleckých výšinách.

Jak je vlastně možné, že je to tak dlouhé? Na Dostojevském mě nikdy nepřestane udivovat, jak moc se vymyká zavedeným standardům pro vedení psaného vyprávění, především silným prvkem odbíhavosti a zdánlivé rozvláčnosti. Dokáže věnovat desítky stran soudnímu přelíčení, rozhovoru o náboženství nebo náhledu do minulosti některé z naprosto vedlejších postav – a celou tu dobu si udrží pozornost! Celou tu dobu si člověk uvědomuje, že čte Karamazovy a že se vše, co se dozvídá, skládá v jeho podvědomí do jakési velkolepé fresky zachycující bolest ruské duše. A šampaňské a okurčičky, samozřejmě.

V každém případě ovšem patří Bratři Karamazovi mezi ta ambiciózní díla, která zachycují úplně všechno, dočista celý svět. Charaktery zahrnují všechny lidské typy; také všechna důležitá prostředí, do nichž se člověk může v průběhu svého života dostat (to jest chudý dům, bohatý dům, klášter a hospoda) jsou přesně vykreslena. A bohatost žánrů, které se v románu snoubí a vesele kopulují, také udivuje. Je to ďábelský psychologický horor? Je to detektivní krimi-thriller? Je to filosoficko-psychologická lukulská hostina? Je to mýtus o pádu a znovuzrození hrdiny? Nebo je to nakonec teologický traktát? Ne – je to všechno!

27 24.07.2019

Nepřestává mě udivovat, že právě Relikvie smrti jsou téměř nejlépe hodnocenou částí Harryho Pottera (a zároveň málem nejlépe hodnocenou knihou tady na databázi). Já to vidím přesně naopak: závěrečný díl je nejslabší z nich, slabým a nemocným kusem onoho sedmičlenného stádečka - spíše rozplizlé tři tečky než úderný výkřičník, který by si tahle série zasloužila.

Možná se strašlivě mýlím, leč jsem toho dojmu, že mnoho hodnotitelů to v posledním díle spočítalo celé heptalogii: hle, toť poslední možnost, kdy se ještě mohu poklonit monumentální fresce potterovského díla, tak ať je to za pět hvězd! Co naplat, že většinu příjemných dojmů ve skutečnosti oddřely předcházející části.

Ale kdoví, třeba má většinové čtenářstvo opravdu zálibu v tom, co mi v tomto díle přišlo až nesnesitelné - v dlouhém táboření na neznámých místech, v komplikovaných zrádcovských veletočích, ve stovky stran trvajících bitvách, která nejsou alespoň pro mě ani z desetiny tak napínavé jako famfrpálový zápas třeba mezi Dolním Kouzelníčkovem a Huňatými Drakolusky.

26 17.01.2018

V Tanci s draky toho tolik chybí! Už před vydáním knihy bylo jasné, že navzdory vzrušujícímu názvu nebudou již z logiky pozvolného tempa vyprávění hrát ohňostrůjní veleještěři až takovou roli, jakou by jejich příznivci rádi viděli. I tak jsem ale doufal, že se dočkáme alespoň pořádného meereenského tanga – a i toto přání bylo splněno jen tak polovičatě. Schází také část postav, která si své odehrála v Hostině pro vrány, chybí velká odhalení o Jiných a jejich záměrech, která byla inzerována už jen přítomností Branových kapitol... a v neposlední řadě musí člověk oželet řinkot a běsnění nějaké té pořádné bitvy, neboť oba dva zásadní konflikty, ke kterým se v Písni ledu a ohně již delší dobu schyluje, totiž velká sněhová bitva na severu a velká zpocená bitva na jihovýchodě, byly vinou přílišné obtloustlosti textu odsunuty až do následujícího svazku ságy. Jenže: způsobuje kterákoliv z těchto absencí, že by snad Tanec nebyl skvělým fantasy románem? Ve jménu bohů starých a nových, jistěže nikoliv!

Dílo je důstojným pokračováním svých předchůdců, respektive – vezmeme-li v potaz průměrnou rychlost četby těchto návykových textů – svých předběžců. Na čelných místech místech stojí Tyrionova linie neboli sentimentální pouť po orientálních pamětihodnostech a starožitnostech, svými melancholickými akordy upomínající na dávno zesnulou slávu zašlých civilizací, a tím trochu připomínající Martinovy starší sci-fi romány a povídky záhvězdného osamění, dále pak Daenerysina linie těžkého života reformátorky aneb anatomie kulturního šoku a receptář grilovaných cvrčků s medem... a především Jonova linie, dokonalý příklad toho, jak zkonstruovat co nejdeptavější psychologický horor. Snad ještě nikdy jsem při čtení čehokoliv neměl tak vlezlý pocit toho, že je něco špatně, že atmosféra houstne hrůzostrašněji než za průmyslové revoluce a že se blíží smrtonosný pravý hák nějaké děsivé katastrofy – a to přitom většinu času jenom sčítali množství uskladněných tuřínu ve sklepeních!

Na Georgu R. R. Martinovi si nejvíce cením toho, že neustále dokáže překvapovat ve velkých otázkách i v drobnostech. Nenechává příběh plynout samospádem znuděné řeky, nýbrž ho vhání do věru nečekaných koryt, přes všemožné peřeje a úskalí. Kdo by byl čekal, že jedna z postav bude potetována na neobvyklé části těla, jiná si málem pustí do gatí při spatření želvy, další pak bude pravděpodobně zkonzumována během aktu veselého kanibalismu... a dokonce se na scéně objeví i svůdná trpaslice? A že to všechno bude současně naprosto logické a smysluplné jak z hlediska pravidel fantastického světa Západozemí (a přilehlých končin), tak z hlediska narativního? Drahý pane Martine, klidně další díl pište třeba dvacet let, pokud si udržíte tuto kvalitu!

25 26.07.2019

Tato kniha je krok, řeknou asi mnozí. Někteří z nich dodají, že krok zpátky (do roztahanosti), jiní, že krok kupředu (do uměleckosti), další, že krok stranou (do něčeho úplně jiného). Já si dovolím přidat pár písmen a udělám z ní krokodýla. Crocodylus niloticus je zvíře, které pravděpodobně nechcete poznat příliš zblízka. Pokud se s ním utkáte v jeho přirozeném prostředí, budete sežráni, sežvýkáni a v závislosti na vaší chutnosti stráveni nebo vyplivnuti. Právě takový osud zřejmě čeká fanoušky, kteří upřednostňují nade vše rychlé střihy, zkratky, zvraty a další koření typické pro dobrou šestákovou zábavu a které dosud Martin využíval v hojné míře. V Hostině pro vrány se ho ale moc nenajde.

Krokodýl je na jinou stranu zvíře velmi ušlechtilé. Čím déle pozorujete jeho drsný hřbet připomínající masážní rohožku, jeho potměšilé oči a tlamu konstruovanou dle vzoru kancelářské sešívačky, tím více se vám líbí. Hostina je spíše jako Martinovy povídky než jako předchozí díly Písně ledu a ohně. Je atmosférická a smutná. Skoro nic se v ní nestane. Tedy, na první pohled. Možná i na ten druhý. Jakmile se ale nad některými událostmi zamyslíte (třeba i s odstupem nebo při opětovném čtení), zjistíte, že je ze všech dílů Písně ledu a ohně asi nejdramatičtější.

Martin dal prostě jen přednost pointám spíše motivickým než dějovým. Ty největší konflikty a zvraty jsou najednou zastrčeny mezi cézurami (hledejte je tam!). Souboj lásky a cti dostupuje výšin opravdu nevídaných. Cid by mohl závidět, skutečně. Velkým tématem je také náboženství a víra. Odpovědí na velké otázky všehomíra se ale samozřejmě nedočkáte - spíše vám v záhonku vašeho mozku, je-li ovšem pilně zalévaný a obhospodařovaný, zakoření několik dalších.

Je to všechno dobře, nebo špatně? Spíše špatně, ale kdoví. Takový způsob psaní se přece jen dost odchyluje od zbytku série a přinese nejedno zklamání. Možná i nenávist, hořkost, hněv, šílenství či dokonce konverzi k temné straně literatury. Obzvláště těm, kdož jsou odkojeni seriálem a očekávají hbitou akci, nemůžu Hostinu doporučit. Tenhle kousek byl totiž napsán pro nás, kterým není melancholie životním osudem jen proto, že na onom místě už trůní poezie. Na druhou stranu nemohu poplít kvalitní čtivo jen proto, že není v souladu se zbytkem série. Nu, a ono nakonec kdoví, jestli to celé není vychytralý autorský záměr - něco jako onen pověstný Ecův kopec, který musí každý čtenář zdolat, aby byl hoden vstoupit do kláštera. Takže víte co? Hostinu možná přece jen zkuste, ať jste, kdo jste. Třeba se na ten kopec vyškrábete, objevíte v sobě tklivého krasoducha a zjistíte, že se vám to celé vlastně docela líbilo.

Řekněme, že předchozí knihy série připomínaly svým spádem leckdy horskou bystřinu. Hostina pro vrány je také bystřina, copak o to, ale místo vodí v ní teče med. Myslím, že Martin si velmi dobře uvědomoval, že by asi bylo radno trochu zrychlit, jinak ho fanoušci svléknou z kůže. Rychlé poslední kapitoly a různé "cliffhangery" s nimi spjaté považuji ovšem paradoxně za největší slabinu knihy. Vzbudí sice prudké žilobití (ne nepodobné tomu, jaké čtenář pozná u Bouře mečů), avšak v konečném součtu tklivé a přemýšlivé náladě knihy spíše ubližují. Zde jste, pane Martine, měl být odvážnější a neohlížet se na chronické hltače děje! Vždyť takoví s vaší knihou budou zřejmě tak jako tak nespokojení, i když jste jim na závěr uchystal takový pamlsek!

25 09.05.2012

Pro mě osobně o zlovlčí chloupek lepší než Hra o trůny. Bystřina děje, jež se přes peřeje prvního dílu zběsile hnala kupředu, se zde proměnila v mohutný a řvoucí tok s mnoha bočními rameny.

Troufám si říci, že ze všech dosud vydaných dílů Písně ledu a ohně má Střet králů nejlepší kompozici. Od začátku je pomalu stupňováno očekávání něčeho velkého - a ta velká výpravná smršť, kterou vidíme očima různých postav, na konci opravdu přijde. Odpovědí na mnoho otázek se pochopitelně nedočkáme, navíc přehršel dalších přibude; ale v druhé části sedmidílné série opravdu nelze očekávat prozraní a vyřešení všech důležitých zápletek.

Zima se blíží a na východě opět povstali draci. Už z toho lze vyvodit, že množství magie a nadpřirozena proti předchozímu dílu poněkud stoupne. Čáry, kouzla a rozličné náboženské kulty zde pomalu začínají vystrkovat růžky - a je asi jasné, že z toho nakonec bude pěkná korida, kterou některé postavy šeredně odhopkají. Do magie mistra Martina ovšem nepatří žádné laciné ohnivé kopačáky jako vystřižené z RPG hry či vyvolávání horotvorných procesů lusknutím prstu. Magie v Písni ledu a ohně je meč bez jílce, meč, který nelze uchopit tak, abychom se nepořezali. Mnohé hrátky s nadpřirozenými silami skončí trochu jinak, než by si ti, kteří se o ně pokoušejí, asi přáli.

Bohatství knihy nespočívání ani tak v spíše klasických fantasy postavách (zdivočelá uličnice Arya či vyvolená královna Daenerys) jako spíše v trochu méně obvyklých a čtenářsky asi méně vděčených hrdinech jako dospívající Sansa, jako rozervaně mateřská Catelyn, jako drsný spravedlník Stannis a jeho Rudá Eminence Melisandra nebo jako tragický Theon Greyjoy. Právě u nich se setkáme s lidskostí, s nutností volby, s popřením obvyklé gerojské černobílosti. Zkrátka a dobře: s realističností charakterů.

A právě kvůli ní - a nikoliv kvůli své čtivosti - vyčnívá nad všemi tuctovými fantasy romány. A dokonce většinou těch méně tuctových. Tuto knihu stojí za to číst.

25 19.09.2011

Nesnesitelné. A to jsem se podle řičivých chvalořečí domníval, že půjde přesně o můj nejmilejší typ literatury: ohňostroj nápadů duhovější než Prague Pride, nesený barokním étosem a jazykem rozmáchlým jako zlatý olympijský medailista v oštěpu. A co hůř, dokonce jsem měl na několika místech dojem, že se do této polohy pomalu dostáváme... dokud to nejapný vrahoun zvaný autor nezahubil některým dalším ze svého nekonečného repertoáru fekálních či sexuálních žertů ve stylu mateřské školy pro obzvláště nevycválaná dítka.

Tyto vtipy jsou asi nejčastěji motivovány až fanatickou nenávistí k ženám, jako vystřiženou z deníčku nějakého wahhábistického imáma, a prezentují ženy jako pošetilé a naivní užvaněné husy, které všechno pokazí, jakmile dostanou volební právo; a zároveň jako sexuální předměty, vzdychající nadšením pokaždé, když je hlavní hrdina sexuálně napadne. Z nějakého mně neznámého důvodu má navíc tato kniha v oblibě předvádění této náruživosti vůči gerojově údu především u děvčátek na začátku puberty, zásadně však ze snědších etnik. Patrně nějaká bizarní pedorasistická fantazie. Objevuje se však také vzteklé skučení nad tím, že by někdo chtěl ochraňovat přírodu, milostné vzdychání nad představou hranic s ostnatým drátem, burácivá zášť vůči všemu nečeskému (zejména německému), chudým lidem (kteří jsou přece chudí proto, že nepracují) a elitám (které přece kradou prostor statečnému českému človíčkovi s nadváhou, selským „rozumem“ a mohutným klounem). Na mnoha místech jsem měl pocit, že čtu spíše než román nějakou ne úplně zdařilou politickou agitku internetového diskutéra z Novinek, kdesi na pomezi mezi konzervativním komunismem a ustrašeným náckováním.

Dojem jisté infantilnosti dodává Mlýnu na mumie také jeho neodbytná těkavost – neustálé nadhazování nových nápadů a zavrhování těch starých, přece jen tu a tam s určitým potenciálem zábavnosti, aniž by byly dovedeny k jakémukoliv uspokojivému vyvrcholení. Řekl bych, že většina epizod by fungovala dost možná lépe jako samostatné povídky, ale to bych knize příliš přidával: obávám se, že většina pasáží jest nakonec až příliš nevyléčitelně stupidní, než aby mohla vyvolat libé pocity za jakýchkoli okolností. A protože je kniha prošpikována imaginárními recepty, ukončeme to také jedním: Mlýn na mumie je jako guláš uvařený z fekálií, louhu a několika málo kousků docela příjemně chutnající pečeně. Dobrou chuť!

23 15.08.2019

Náramně šikovný kousek, těmihle slůvky bych měl svůj komentář nejspíše začít - sluší se to, takhle obecně začínat, aby to plaché duchy neodradilo. Ale já bych rád zdůraznil něco jiného - nekřičte a neprotestuje, zařídím si to podle sebe - jsem ten, kdo píše tenhle koment.
- Chtěl jsem ponejprv uvést, že je to kniha, která zapůsobí na všechny tekutiny a čivy, co jich v těle je - není jich zase až tolik, namítne malicherný čtenář tohoto komentáře - jenže to by se mýlil, dušinka jedna kritická - poněvadž lidské tělo je stejně spletité a zmotané jako tahleta knížka.
- Jářku, pánové, do myšlení páně Tristama není tak lehké proniknout - neustále totiž odbíhá - nechává se odlákávat - zkracuje si cestu - zase si ji prodlužuje - zkrátka chodí po křivkách - místo aby to vzal po úsečce - - - nebo něčem takovém rovném.
- Jenže rovnost není tak vhodná ctnůstka - přinejmenším u knížek není - a to je názor, kterého si považuji - málo názorů je takto vybroušeno - do takovéhoto lesku. - Rovnost u lidské páteře by byla samozřejmě případnější - ale kdo kdy něco takového viděl? - - já tedy neviděl. A to jsem nemálo let na světě - ne tedy tolik jako jiní - ale dvě cifry byste nalezli určitě, kdybyste se už do takové počtářské úlohy pustili.
- Ale abych neodbíhal jako pan Tristram při vyprávění o svém životě a názorech a nenatáhl to na devět dlouhých dílů - tady v komentáři vám bezpochyby stačí díl jediný, nemám pravdu? - Mám, mám, křičíte. - Tedy, abych neodbíhal, napíšu, že tenhle rozšafný svazek je to nejlepší, co z 18. století vyštracháte - i kdybyste hodně dlouho štrachali - a já vím, že jste štrachálkové. - takový začátek postmoderny - takové chapadlo - takový předčasný kvítek hravosti, která se... - a tak dále - zcenzurováno.
- Přečtěte si to. - Jestli jste zvládli tenhle komentář, zvládnete i Tristrama - není o tolik spletitější! - Jářku.

23 16.02.2011