Y2T komentáře u knih

(SPOILER) Všechny předešlé komentáře se točí kolem 2 otázek:
1) je to agitka?
2) je to dobrá dětská kniha?

Moje odpověď na první otázku je pozitivní - ano, je to komunistická agitka. Jak jinak nazvat knihu, kde celý příběh je založen na nenasytném živnostníkovi a chudáku jeho zaměstnanci. Věc korunuje několik míst v knize, kde dojde na přímé politické školení čtenáře o bídě pracujících a nenažranosti boháčů.
Je si ale třeba uvědomit, že kniha vznikla za první republiky, a tak je samozřejmě zasazená do tehdejších reálií. Levicový autor, sám absolvent osmiletého gymnázia, tak udělal hlavními hrdiny 3 žáky osmiletého gymnázia, žijící všechny v nově postaveném předměstí, z nichž jeden je dokonce synem majitele elektrotechnického podniku. Pro čtenáře, který si neuvědomí, že tehdy to byla běžná realita a snaha přiblížit se nenápadně čtenáři, to může být v dnešní době, kdy levice brojí proti víceletým gymnáziím, poněkud matoucí. Jenže do 50. let bylo tehdy ještě daleko. Jistou kompenzací pak je to, že nejbystřejší z gymnazistů je syn košíkáře (docela by mě zajimalo, kolik tehdy košíkáři vydělávali, že bydlel na novém předměstí, a syna posílal na gymnázium - docela to bije do očí vedle těch vyprávění o bídě pracujících).

Na druhou otázku, jestli je to dobrá dětská kniha, tak musím odpovědět také ano. Kniha je velmi příjemně a zábavně napsána. Ten styl se mi velmi líbil. Horší je to pak ale s obsahem zde bych měl výhrady jednak k již zmíněným monologům o sociální situaci chudých, a pak jednu velmi zásadní výtku k ději - opravdu mě šokovalo, že celé pátrání po pachateli bylo v příběhu nahrazeno pohledem do křišťálové koule, která pachatele ukázalka a kluci ho poznali. Opravdu jsem ještě neviděl detektivku, kde by byl spáchán zločin, byli svědkové, stopy, ale místo toho, aby se po nich šlo a odhalil se pachatel, tak si pátrači řekli, že si neví rady, podívali se do koule a ta jim ukázala pachatele, kterího hned poznají. Kniha je díky tomu tenká a zbývá i tak dost prostoru na politickou výchovu, ale celý děj to velmi degraduje.

Takže, pokud hledáte hezkou knihu ke skryté a velmi levicové a protisystémové indoktrinaci dětí, a nevadí vám zcela nevědecké vyšetřovací metody, pak je to ta správná volba. Jinak je jistě dost jiných knih.
Na záver jedno přirovnání: I národní socializmus zplodil některé pěkné písně, a přesto je dnes dětem nezpíváme.

2 05.08.2019

Knihu si patrně pan Hotový nadělil k 70. narozeninám. Věnuje se v ní zejména svému cestování.

Ačkoliv je jako autor knihy uveden pan Chalupa, je její velká většina vzpomínkami pana Hotového, a jen tu a tam doplněna nějakou banální vzpomínkou pana Chalupy. Podstatnou část z rozsahu 86 stran ukousne i předmluva, slovníček pojmů, vtipy o cestování atd., takže celkový rozsah textu o Jiřím Hotovém je výrazně kratší a to jen v malém formátu A5.

Slovníček pojmů je užitečný zejména pro později narozené, a dobře ukazuje extrémní restriktivní administrativní požadavky na cestování za komunizmu. Vtipy jsou dobré.

Mnoho lidí jistě překvapí, jak zvládl v dobách komunizmu cestovat do USA, západní, severní i jižní Evropy. Jen je škoda, že se více nerozepsal o stycích s StB. Stálo by to jistě za to již proto, že je uveden v Cibulkových seznamech jako agent a tajný spolupracovník Ludvík.

Kniha poměrně otevřeně popisuje různé podfuky pana Hotového, jakými se v USA dostával do drahých zábavních parků a podniků bez placení. Ne každému musí být tento chytrácký přístup sympatický.

Knihu lze rozhodně doporučit z hlediska problematiky migrace. Dnes, v době kdy značná část české veřejnosti zapomíná na smysl slov e/i-migrant, je rozhodně dobré si připomenout příběh českého migranta. Jednoho ze statisíců, kteří z naší vlasti utekli během 20. století. jeho příběh je navíc atypický nejen tím, jak komfortně utíkal, ale i tím, že ho v jeho vyhlédnuté cílové zemi odmítli a vyhostili. Četba celkem vede k zamyšlení a uvědomění, jak těžké je někdy oddělit ekonomického migranta od uprchlíka s právem na azyl.

Své podnikání líčí kuse, ale celkem otevřně, jak v BRD, tak v ČSFR/ČR, hlásí se k tomu, že byl první restituent v Brně a vzpomíná, jak s manželkou prodávali erotická videa ve firmě MULTIVIDEO, spol. s r. o atd. V knize jsem opravdu našel pouze zmínky o podnikání, v kterém figuroval přímo pan Hotový - o podnikání jeho manželky (např. firmě AMPHONE FILM, s.r.o. nebo AMPHONE-CONSULT spol. s r.o.) se v ní nedozvíte nic.

Je škoda, že v knize nedostala více prostoru činnost manžeky pana Hotového. Přece jenom, neznám jiného politického uprchlíka, který by se stal honorárním konzulem komunistické vlády, před kterou utekl. Alespoň, že její emigrace tam je popsána.

Knihu je těžké ohodnotit. Víc jak 2-3 hvězdičky bych jí nedal, ale vzhledem ke krátkému rozsahu stojí za přečtení. Byť možná vyvolá víc otázek, než na kolik odpoví. Slovníček pojmů sice působí pro většinu lidí z velké části jistě zbytečně, ale pro nejmladší čtenáře, případně pro čtenáře, kteří se do knihy pustí za pár desítek let, bude velmi užitečný.

Je zajímavé, že o knize není ani zmínka na oficiálních stránkách nakladatelství, bohužel se mi nepodařilo zjistit, v jakém počtu výtisků vyšla. Také jsem nepochopil, proč je jako autor uveden pan Chalupa, když je většina kniha psána jako přímé vzpomínky pana Hotového.

btw: pan Chalupa napsal i knihu o Martinu Pecinovi, jímž v té době vedený úřad ÚOHS sídli ve stejné ulici, jako hotel pana Hotového. Pan Chalupa dělal na ÚOHS tiskového mluvčího a vedocího odboru vnějších vztahů.

2 01.07.2019

Autorka o Japonsku nevěděla před příjezdem skoro nic. Kniha je tedy plná ukázek její neznalosti, kdy například zcela mylně odhaduje původ různých potravin atd. Její hodnocení jídel jsou celkem zábavná. Části knihy, kde autorka čerpá jen ze svých dojmů jsou tak někdy až komické. Na druhou stranu v částech, kde vychází z výkladu svých japonských přátel je kniha velmi zajímavá a přesná. Tuto přesnost bohužel často sráží ona neznalost reálií (např. podrobný soupis výbavy nevěsty z různých společenských vrstev je dost znehodnocen tím, že autorka kdejaké japonské oblečení označuje jako kimono, takře není zřejmé, co a v jaké ceně je vlastně myšleno).

Velmi oceňuji, že na rozdíl od jiných českách cestovatelů nedělala z Japonska něco, čím není, jen aby vytvořila obrázek senzační exotiky. Také se narozdíl od nich netrávila velkou většinu času ve společnosti placených společnic, taxikářů (rikšů) a dalších nižších vrstev společnosti, ale naopak mezi kultivovanými a vzdělanými lidmi z vyšších vrstev. Nepřehlížela přitom ale ani život a starosti běžných pracujících lidí. V Tomto se kniha zásadně liší od knih řady jiných českých poněkud omezených cestovatelů. Neoznašoval bych to ale za pohled ženy (to je poněkud sexistické, i když chápu, že ve světle soudobých českých publikací o Japonsku to tak mohlo tehdy snadno působit). Je to pohled prostě normální, který mezi tuzemci měla třeba i Eliášová, či Nykl. A celá řada v Japonsku dlouhodobě žijících cizinců (anglofoní literatura o Japonsku byla i tehdy mnohem lepší).

U závěrečné části knihy o japonských zvycích by mě docela zajimalo, z čeho vycházela. Tipl bych to na nějaké japonské propagační letáky, ale na to je v nich pár nepřesností.

Na knize mě poněkud překvapil jazyk, jakým je napsaná. Jednak je na rok 1941 napsaná poměrně formálním a vté době již méně používaným spůsobem, a jednak celá řada popisů různých japonských reálií je velmi atypická. Tím, že autorka neznala japosko, ani účel řady věcí a ustálené překlady jejich označení, tak vymýšlí často vlastní květnaté české popisy a oznyčení. Ty jsou sice takřka vždy správné, ale zcela nezřetelné, takže podle popisu je v podstatě nemožné představit si pod nimi japonské reálie alespoň trochu blízko skutečnosti, pokud je neznáte.

2 16.05.2018

Již na začátku knihy člověka zarazí členění obsahu kde se skví "Americká válka"a hned následující poděkování autorů Vietnamské státní univerzitě v Ho či Minově městě a Minzu university of China v Pekingu, kam se autoři vypravili načerpat podklady pro své dílo. Dobře vás to připraví na to, co člověka v knize čeká.....a možná víc, než to co v knize je mi na ní vadilo to, co v ní není. Spousta událostí v podání této knihy vypadá zcela jinak.......tak, že by srdce soudruhů v Hanoji jistě radostně zaplesala.

Úroveň zpracování seriozní vědecké práce, uvádějící správně zdroje a pracující kriticky s informacemi si představuji jinak.

Dějiny Vietnamu od Hlavaté a kol. z NLN mě tedy přišly nesrovnatelně lepší. Knihy Ladislava Kudrny jsou sice jen o první indočínské válce, ale výborně zpracované.

btw: dle členění knihy je součástí "americké války" celý boj komunistů proti jižnému vietnamu, nikoliv pouze bojové aktivity amerických vojáků. Je tak do ní zahrnuto celé období války včetně roku 1975, ačkoliv poslední američtí vojáci se stáhli začátkem roku 1973 (ostatní zahraniční spojenci ze SEATO již dříve), a krátce nato USA ukončili vojenskou, materiálni i ekonomickou pomoc. V posledním období války tak je již velmi zvláštní hovožit o "Americké válce", přesto je i toto období do Americké války zahrnuto přesně v souladu s oficiální interpretací vietnamských komunistů, pro které je toto členění optimální, protože nenaznačuje, že by snad proti komunistické invazi bojovali sami Vietnamci o své vůli.

Více informací jsem vzhledem k omezenému rozsahu vložil do rubriky rezence.

Jeden z nejlepších průvodců Japonskem v českém Jazyce, navíc s krásnými fotografiemi. Lze jen Doporučit.

Malý, stručný a levný průvodce. Bohužel ale také plný věcných chyb - v průměru tak 1 až 2 nesmysly na stránku, což je vzhledem k miniaturnímu formátu knížky, a skutečnosti, že polovinu stránky zabírají fotografie, takřka neuvěřitelné. Rozhodně bych ho nedoporučoval k plánovaní cesty.

Kniha s lehkostí a humorem prezentuje oficiální verzi českých dějin, která se učí ve škole - a tu a tam i ukazuje, že to vlastně třeba bylo úplně jinak. Jednoznačně doporučuji dětem, cizincům, kteří se potřebují seznámit s verzí dějin, v kterou věří oběti českého školství, stejně, jako pro každého, kdo si chce dějiny trochu zopakovat a pobavit se. Vznikl podle toho i výborný televizní seriál, který je ale trochu jiný - je detailnější, ale kontroverzní věci jsou v něm sice často jen nakreslené, ale nekomentované - v tomto je leporelo přímější.

2 27.07.2017

Jedna ze 4 knih Václava Nováka o jeho cestě do Asie. je docela zajimavé, že se vydržel přes čtvrt století živit jako profesionální cestovatel a přitom za celý život podnikl pouze 2 cesty, a to do krajů, které již dávno před ním procestovali, poznali a popsali nesrovnatelně lépe jiní. Nicméně na knihéch z jeho cesty do Asie považuji za zajimavé to, že poisují celou cestu, přes řadu zemí, tedy nikoliv pouze známé země. Třeba o Japonsku vyšlo již před prací Nováka řada kvalitních knih v češtině, mnohé přímo od českých autorů. Naopak třeba u Barmy, Annamu, Kanbodže či Malajska jsou jeho cestopisy v češtině nejstarší mě známé.

Celá tatocesta byla dost poznamenána tím, že měl omezený rozpočet a hlavní cíl cesty byl objet co nejvíc míst a ofotografovat co nejvíc známých památek, aby měl pak co promítat na scvých přednáškách v Československu. Všude se tedy zdržel maximálně den či dva, takže jakákoliv znalost místního prostředí nepřichází v úvahu.

Zejména je třeba brát s rezervou, že za každým úsměvem jakékoliv ženy vidí, že by si s ním dala říct k intimnostem. To je ukázková neznalost místních mravů, kdy úsměv znamená třeba rozpaky v trapné situaci a spoustu jiných věcí, které autora ani nenapadnou. Ale co čekat od člověka, který se označoval za cestovatele a spisovate erotických povídek. Nějak své posluchače a čtenáře ke knihám lákat musel, aby si vydělal.

jinak zrovna tuhle knihu považuji za docela zajimavou právě proto, že v ní uvedené země nejsou pojednány česky v dílech jiných autorů. Pro základní nástit dobré. Zajimavé jsou popisy dobové podoby míst.
Zejména mě zaujal popis Angkor Vat a okolní turistické infrastruktury.

2 08.06.2017

Docela mě překvapilo, že autor byl římskokatolický kněz - z knihy to není vůbec poznat a není tím nijak ovlivněna. Kniha je na slušné dobové úrovni a vyrovná se zahraniční obdobné literatuře.

2 08.06.2017

Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav Novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje comožná nejvíc zemí. V japonsku se sice zdržel nejdéle, ale ani tak mu nijak neporozumněl, a jen objížděl profláknuté turistické cíle a přespával systematicky v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.
Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně ofotografovat co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu.

Asi nejlépe ilustuje totální nepochopení autora příhoda z knihy, kdy autor po týdnech přespávání v různých podnicích poskytujících i společnice na noc, označované v nich jako "onesan" (tj. dcera/starší sestra/mladá dívka - prostě děvče) zavítá do velkého tokijského obchodního domu, kde stejné zcela nevinné označení používají pro označení prodavaček, a autor zcela vážně dochází k závěru, že všechny tyto pracovnice jsou bývalé prostitutky, které se napravily.

Z hlediska pochopení japonska je kniha totálním ignorantstvím a existuje nespočet lepší dobové literatury, a to i české. Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to velmi často zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat, a v knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových.

2 12.04.2017

Kniha je výborně čtivá, a zároveň celkem kvalitně vědecky zpracovaná. Autor celek dobře vystihuje a vysvětluje podobnost severní koreje s japonskem před koncem WWII. Jisté prvky dobře identifikuje i z nacistického německa a fašistické Itálie, jakož i Číny a zemí východního bloku.

Velmi se mi líbí komparace KLDR s Jižní koreou a Japonskem, která je na slušné úrovni, a autor je nezvykle otevřený. Snad jen škoda, že nezmínil i některé další země východní a jihovýchodní Asie, protože mnohé mázory se po WWII objevovaly i v řadě dalších zemí, které spadaly do Velké východoasijské sféry spoječného rozkvětu (大東亜共栄圏), nebo byli cílem exportu jejich ideí (od Mandžuska po Indii). Ale chápu, že délka knihy by tím neúměrně narostla a je velmi náročné zpracovat takové množství dat.

Snad jen mu zcela unikla výrazná podobnost KLDR s různými sektami (např. Óm shinrikjo), které mají dost podobný modus operandi.

Na závěr bych jen upozornil, že kniha se zabývá čistě jen ideologií, jak vidí propaganda stát sama, a její obsah co se týče nacionalismu je sice celostátně platný, ale v mnohém je KLDR od konce zahraničích subvencí a hladomoru v 90. letech někde jinde a svět, který propaganda maluje může působit reálně v Pchjong Jangu, ale ne v severních provinciích. Pokud by tohle měla být Vaše první kniha o KLDR, doporučuji doplnit četbou vzpomínek nějakého uprchlíka. Např. "Abych přežila".

A také je docela zajimavé si to srovnat s jihokorejským výkladem dějin. V češtině je dostupná např. kniha "Jak obchodovat s Korejci". Mayers sice silnou podobnost naznačuje, nicméně konkrétních příkladů uvádí celkem málo. Ona je překvapivě velká.

Tahle kniha by měla být povinnou četbou pro západní naivní politiky snažící se dohodnout s vůdcem KLDR, aby si uvědomili, jak jsou jejich snahy o dohodu s KLDR vykládány v severní Koreji a jaké jsou reálné možnosti nějaké dohody a jejího dodržování.

2 10.04.2017

Nezvykle otevřená výpověď o životě.

Velmi oceňuji aktuálnost knihy, kdy kniha končí v roce 2015, kdy vyšel nejen její anglický originál, ale i český překlad!

Kniha je rozdělená do 3 částí:
1) život v KLDR (DPRK) - zde je velmi obdobná jiným vzpomínkám uprchlíků z KLDR
2) v Číně - zde jsou zkušenosti autorky zase dost podobné jiným pamětem lidí z podsvětí, obchodu s bílým masem, ilegálním migrantům atd.
3) v jižní Koreji (ROK) - zde se to zas dost podobá zkušenostem lidí z východního bloku při konfrontaci s tržním hospodářstvím a demokracií.

Celkově nevidím důvod o knize jako celku pochybovat.
Co mě asi nejvíc překvalilo bylo, jaká je v současnosti na jihu nevraživost vůči uprchlíkům ze severu mezi běžnými lidmi - že nejsou populární jsem věděl dlouho, ale přijde mi, že se to zhoršuje. I když kniha v mnohém, byť možná nechtěně, přináší i náznaky odpovědi na to, proč.

Pokud někomu vrtá hlavou, jak se může udržet režim v KLDR u moci, pak doporučuji knihu "Nejčistší rasa".

PS: Oficiální přepis jména autorky by měl být "Bak Yeon-mi".

Doplnění 23/06/2021: Další postřehy autorky:
https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/umlcovani-dobrovolna-cenzura-v-mnohem-se-to-na-skolach-v-usa-podoba-kldr-lici-prebehlice-40363878#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart&dop_req_id=ew7fYmwri1q-202106211426&dop_id=40363878

a originál z NY Post:
https://nypost.com/2021/06/14/north-korean-defector-slams-woke-us-schools/

a ještě explicitnější článek a video na FOX NEWS:
https://www.foxnews.com/us/north-korean-defector-ivy-league-nuts

2 10.04.2017

Jde o zápisky rozhovorů 2 profesorů práva na téma mezinárodního práva trestního, z nichž jeden byl soudcem tohoto tribunálu. Kniha je velmi čtivá a i laikovi dobře a kvalitně přiblíží tokijský tribunál, včetně všech jeho problémů, z nichž sice většinu obhajuje, ale otevřeně o nich mluví, uvědomuje si je, a snaží se vysvětlit, proč došel v době konání ke stanovisku, k jakému došel, a osvětluje i cesty, po kterých se ubíraly myšlenkové postupy ostatních soudců. Otevřeně mluví o tom, co jednání tribunálu předcházelo, jak probíhal, ale také co následovalo. A jakými procesními pravidly se řídil. A vysvětlí, proč se raději nepublikovaly zápisy z jeho jednání. Kniha pomůže pochopit, že Tokijský tribunál nebyl zdaleka jen východní obdobou Norimberského. Zatímco ten Norimberský se mohl dobře opřít o holocaust, v tokijském procesu to tak jednoduché a jednoznačné nebylo a bylo třeba už na začátku jinak formulovat jeho statut, protože mnohé činy jím trestané by podle norimberského tribunálu nebyly vůbec trestné. Čtenáře také jistě překvapí fakt, že soudci nebyli v názorech vůbec jednotní - samotný rozsudek byl u některých obžalovaných přijat jen nejtěsnější možnou většinou. Poměrně známý je odmítavý postoj indického soudce, který neviděl rozdíl mezi činností spojenců a Japonska. Röling se s tímto pro sebe vypořádává formálně procesně právně tím, že působnost tribunálu se vztahuje pouze na japonské pachatele, a jinými se nejsou oprávněni zabývat (což je typicky pozitivně právní myšlenka). Čtenáře jistě překvapí postup sovětského soudce, který odmítl podpořit trest smrti s odůvodněním, že momentálně je jeho výkon v SSSR pozastaven.

Konečně jsem pochopil, na základě jakých úvah byli někteří z obviněných odsouzeni, a jak se tribunál rozhodoval o trestech.

Knihu doporučuji všem zájemcům o východoasijskou válku, stejně jako o mezinárodní trestní právo. Výtku vůči Rölingovi mám pouze za to, že zatímco s realitou válečného Japonska, stavu země, armády i vztahy ve vedení je dle mého názoru velmi dobře obeznámen a uvádí i zdroje svých informací, tak velmi často hovoří v různých paralelách velmi kriticky o válce ve Vietnamu, kde uvádí spousty neurčitých a nepodložených tvrzení, s kterými jsem se nikde nesetkal. Zatímco tokiským procesem strávil roky na plný úvazek, Vietnamskou otázku znal zjevně jen z povrchního antiamerického podání západních novinářů.

Druhou připomínku bych měl k tomu, že ačkoliv se snaží zastávat práva rozvojových zemí, stejně na vše hledí optikou člověka z malé západoevropské země, která bývala koloniální mocností. Je vždy přítomen tam jistý europocentrismus.

2 22.12.2016

Knihu je mi trochu těžké hodnotit. Na jednu stranu je plná zcela nesmyslných údajů (jak zcela nesporných historických dat či geografických, tak různých hodně zavádějících překladů z japonštiny). A to opravdu v neuvěřitelném množství. Na druhou stranu autor překvapivě dobře (tj. s přivřenýma očima v porovnání s ostatními knihami na českém trhu) popisuje japonskou společnost a některé principy jejího fungování. I když z daleka ne se vším souhlasím a řada věcí je dle mého jen povrchní, je to v tomto směru celkem povedená kniha. Zejména v porovnání s krátkým rozsahem, a lehkostí vyprávění to překvapí. V lecčem je i výstižnější, než Japonsko za zrcadlem.

Doplnění: Knihu jsem po delší době znovu otevřel a pár věcí bych doplnil. Přišla mi i lepší, ale zase jsem si uvědomil, že už je dost zastaralá. Od vydání originálu již uplynulo čtvrtstoletí. A kniha v mnohém popisuje spíše stav společnosti a reálie z osmdesátých let, než z doby vydání. A to už se bavíme o realitě 40 let zpět. Kniha na jednu stranu dost zmiňuje třeba sektu Oumu Shinrikyō, ale na druhou z dnešního pohledu nedoceňuje význam a dopad prasknutí ekonomické bubliny na přelomu 80. a 90. let, který nastolil nové trendy, které pokračují dodnes. S líčením reálií týkajících se jak života Japonců. tak cizinců v Japonsku je vidět, že autor vycházel ze stavu v 80. letech v hustě osídlených oblastech Kanto a Kansai. Odlehlejší lokality jako Kjůšů, Hokkaidó nebo sever Honšů zjevně moc nezná. Nastává tak poněkud zvláštní situace, kdy mnohé věci, které označuje již za zaniklé se dodnes udržují v rozsáhlých oblastech Japonska (a to nemluvím o horských vesničkách, ale i statisícových městech v odlehlejších prefekturách, a naopak, kdy sociální realita popisovaná jako nový stav, kdy vycházel z toho co bylo ve velkých městských aglomeracích, již dávno patří minulosti. A to nejen v důsledku ekonomických změn, a společenských, ale výrazně i v důsledku demografických změn. A ty jsou opravdu zásadní - od roku 1973 do roku 2003 se propadla porodnost o 40%, od roku 1972 se neustále propadá počet uzavřených manželství, od roku 1989 se během 14 let počet rozvodů zdvojnásobil.....Samotná oblast okolo Tokia dnes představuje 30% celkové populace Japonska (a oblast Kansai okolo Osaky dalších 20%). Metropolitní oblasti Tokia generuje 43% HDP a každý rok díky vnitřní migraci přibude cca 130 tisíc nových obyvatel. A úměrně tomu se vylidňuje venkov. Do Tokia přicházejí lidé v produktivním věku. Část už má rodiny na venkově, kterým posílá peníze, ti kteří jsou do Tokia jako svobodní a bezdětní tak také často končí. Tokyo má nejnižší porodnost v Japonsku. Ta je nízká všude vyjma jihozápadních prefektur. Všude vyjma pár největších měst není práce, populace vymírá a tomu odpovídají vyklesané ceny nemovitostí. Autor knihy ale tohle vůbec nereflektoval (i když to byly již probíhající trendy, ale jejich dopad ještě nebyl vidět) a předkládá nám obraz Japonska 70. a 80. let, mířícího stále vyš a výš (to nemíním jako kritiku, ale jen konstatování - neuvědomoval si, jaké zásadní změny právě probíhají ve společnosti, a spíš popisoval co sám zažil během 12 let v Japonsku). Taky tam není zahrnutý prudký nárůst počtu cizinců od 90. let v Tokiu, kdy přestalo platit, že co cizinec, to movitý člověk.

2 12.04.2016

Bohužel české vydání je extrémně nekvalitně zpracované, začíná to už tím, že není překládáno z japonského originálu Chiruzo kanashiki vydaného v roce 2005, na který je odkazováno i v anglickém překladu, ale pouze z anglického překladu vydaného v roce 2007, který je vydáván za originál. Trpí tím zejména překlad básní. Je v něm neuvěřitelné množství chyb při přepisu japonských slov, a to tak zásadních, jako hned na začátku knihy opakovaně chybně uváděný název souostroví Ogasawara, kde se Iwojima nachází jako "Osagawara". Podobně syn Kuribayashiho je uváděn jako Taró. Místy i jako Karó. Ženám jsou tam přidávány k příjmení koncovky -ová, kniha pracuje se směsí anglické a české transkripce, a místy ji i míchá dohromady v jednom slově, což vede k nesmyslnému čtení. V knize je navíc i řada věcných chyb, kdy nesedí např. věk osob či uváděné dny. Vůbec nechápu, co překladatel dělal. Evidentně si to po sobě pořádně nepřečetl, a nečetl to ani nikdo se znalostí japonštiny a japonských reálií.

Z hlediska obsahu je kniha sice zajímaví, ale zároveň k ní mám poněkud rezervovaný přístup. Uvítal bych spíše úplný přetisk dopisů, než názory autorky, co si Kuribayashi myslel. Kniha je místy snad až příliš obdivnou, a poněkud příliš zahleděnou na jednu osobu. Napadají mě některá jména japonských vojáků, která si dle mého názoru zaslouží větší respekt. Pro většinu Čechů a Moravanů bude hůře srozumitelná, protože předpokládá znalost japonské společenské atmosféry té doby, což většina tuzemských čtenářů nemá. Co by si zasloužilo větší pozornost je skutečnost, že nechal evakuovat civilisty.

1 24.02.2023

Skvělá kniha.
-Velmi se mi na ní líbilo, že na rozdíl od jiných publikací není zaměřena na historii konkrétní městské části tisíc let zpět, ale zabývá se jen obdobím posledních max. 150 let, což je období, které stále relevantně ovlivňuje naši přítomnost.
-musím ocenit výborný výběr spousty fotografií dokumentujících vývoj města v okolí tramvajových tratí po celém městě. Jen je škoda, že vzhledem k velkému počtu fotografií jsou v tak malém formátu, že mnohé v textu popisované detaily na nich ani nejsou rozpoznatelné.
-kniha mi pomohla pochopit spoustu zdánlivých nelogičností a špatných rozhodnutí, ať již šlo o zrušení trati do Líšně či různé demolice atd. Ve své době obvykle dávaly smysl.

V čem má kniha rezervy:
- V textu je dost faktických chyb, a to zejména u popisů fotografií. Mezi nejabsurdnější patří určitě popisek fotky kamenného viaduktu nádraží na Křenovu ulici, který jej označuje za dávno zbouraný, a fotka tramvaje ve smyčce starý Lískovec před supermarkerem Delvita datovaná popiskem do roku 1984!

Rozhodně stojí za to si při čtení knihy vzít k ruce historické plány Brna a stará ortofota, které lze oboje najít na internetu.

Kniha věnuje opravdu mimořádnou péči lince 1, která je dokumentována velmi podrobně a zabírá 1/4 knihy. V některých chvílích autor popisuje i lokality stovky metrů od dané trati a podrobné dějiny okolo stojících budov a institucí a zahrne do vyprávění historii celé MČ, a jindy některé úseky tratí zcela přeskočí, s tím že sotva letmo zmíní tratí jsou popsány mnohem méně (např. ulice Táborská). Na některých úsecích to bohužel působí tak, že už chtěl mít autor hlavně Brzy dopsáno.

Krom toho kniha v podstatě vynechává městské části, kam tramvaj nejezdí buď vůbec, nebo jen okrajově (což je zhruba polovina městských částí).

Každopádně jako celek je kniha výborným průvodcem. Pomohla mi pochopit vznik dnešní podoby Mendlova náměstí, Staré Osady a řady jiných míst, na které je dnes smutný pohled. Zároveň mě překvapilo, kolik tratí bylo zrušeno nebo zkráceno. A hlavně mě to donutilo vzít si do ruky historické mapy a ortofota, kde jsem narazil na spoustu dalších souvislostí. Což vřele doporučuji, protože pochopit umístnění některých oběktů podle popisu v knize je často těžší, a sem tam i nemožné. A člověk narazí na to, že autor se občas mýlí (např. že vytyčení ulice Úvoz v její horní části proběhlo mnohem dříve, a než došlo k odtěžení svahu a zástavbě tohoto území )

Člověk si při čtení knihy uvědomí, jak moc jizev na tváři města způsobilo 20. století, revolučními změnami z let 1918,1939,1945,1948,1968,1989, atd., které činily některé objekty zbytečnými či přímo nežádoucími a naopak stanovovaly nové priority a úkoly a nové, mnohdy bezohledné cesty k jejich dosažení. I dnes tak město častokráte se svými projekty navazuje na plány z minulosti, které z rozličných důvodů nebyly doposud realizovány.

Při četbě mě ještě zarazilo, jaké bylo tempo výstavby mnoha funkcionalistických budov. Docela by mě zajímalo, u kolika z nich si k tomu tehdy dopomohli nežádoucími aditivy.

-Autorem není ministerský předseda, ale jeho jmenovec.
-Kniha ještě nezahrnuje v době COVIDU přijatý plán na zásadní rozšíření tramvajových a vlakových tratí v Brně.

1 16.01.2022

Kniha mě velmi příjemně překvapila. Na rozdíl od jiných naučných knih pro děti je věcně správná, přesná a informačně bohatá, a přitom stále dětem srozumitelná. I dospělý si v tom slušně počte. A přitom je to stále přiměřené dětskému čtenáři. Je to úplně něco jiného, než jiná dílka na podobné téma obsahující spousty nesmyslů, chyb a nepřesností. Za mě jednoznačně palec nahoru. Něco takového se v českých knihkupectvích často nepotká.

1 13.12.2021

Nesdílím všeobecné nadšení z této knihy. Na rovinu mi přišla málo autentická a upřímná. Ačkoliv autor v předmluvě tvrdí, že vycházel čistě ze svých poznámek, a nic si nedomyslel, mám v tomto směru značné pochyby.
-Už jenom to, že v prosinci 1942 přišel o svůj zápisník, a vše si zpětně zapisoval až při léčbě zranění na přelomu let 1942/1943 ve mě vyvolává nedůvěru, jestli si opravdu mohl vše pamatovat na den přesně, jak uvádí.
-V pozdější době si pak vedl jen kusé záznamy na lístečcích, a je dost nepravděpodobné, že by si tam přesně zapisoval různé úvahy. V tomto směru, i když se kniha tváří jako deník jednadvacetiletého vojáka mám spíš podezření, že jde o úvahy sedmdesátiletého seniora.
-Mohu působit jako přísný puntíčkář, ale je to zcela zásadní zejména, když se autor snaží čtenáři namluvit, že věřící voják viděl ve snu Sviňovu smrt noc před tím, než zemřel, že Káťa předpověděla přesně kteří přežijí, a kteří se dnes z akce nevrátí, věděla kdo padl (což by šlo celkem snadno vysvětlit informacemi od zdravotníků), atd. Takových ezoterických nesmyslných narážek předpovídání smrti je tam spousta. A u toho je zcela zásadní, jestli autorovi náhodou neselhává paměť, a neposouvá si události o nějaký ten den jinam. Známe koneckonců i poruchy paměti jako Deja-vu.
-samostatnou kapitolou je pak autorovo přesvědčení, že dokáže vycítit, kdy bude raněn - zde je otázka, zda nezaměňuje příčinu a důsledek, a nejde o sebenaplňující se proroctví, kdy v důsledku únavy byl méně opatrný.
-z knihy nepřímo plyne, že autor byl vedoucím Hitlerjugend, ale přitom se celou dobu tváří, jako by byl zcela apolitický, a jen jako voják.
-je až zarážející, jak v knize chybí zmínky o civilním obyvatelstvu, vyjma pár děvčat.
-autor je až nesnesitelně sebestředný. Extrémní je jeho fňukání nad tím, že mu zlí Češi sebrali sůl a boty, které si před tím sám ukradl při rabování armádního skladu. Když to člověk porovná s tím, že jiní zajatci sovětů skončili v Rusku na 5-10 let nucených prací, a to nejen váleční zajatci (ti od Stalingradu měli úmrtnost 95%), ale třeba i masově unášené německé ženy a děti (odvlékali do SSSR na práci i děti mladší 15 let), tak jeho stížnosti působí absurdně.
-kniha neobstojí ani ve srovnání s jinými vzpomínkami veteránů - např. Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne, Exodus - osud vyhnanců, nebo archivy Paměti národa. Autor záměrně vynechává jakékoliv své názory (vyjma pochyb o smyslu války ke konci), či pohnutky (např. k absolvování řidičského kurzu)) Autor nezmíní ani osud své matky, ani nikoho z přátel, kteří absolvovali útěk Východního Pruska.
-Dost divně působí, jak mu přijde normální, donutit náhodného ruského civilistu vypít vodu, o které si myslí, že může být otrávená, ale sám se lituje kvůli neosolenému jídlu, botám a pár dnům internace v lázeňském hotelu.
-je zajímavé, jak má autor na konci potřebu hodnotit americké vojáky jako horší a méně schopné, kteří vyhráli jen díky lepšímu vybavení. Přitom se s nimi nikdy v boji nesetkal (a např. jejich nasazení na Corregidoru bylo výborné). Zavání to přetrvávajícím německým nacionalismem, kdy Němci jsou chápáni jako lepší a šikovnější. Také je tam zřejmá antipatie k Čechům. Vůbec si neuvědomuje, že stejně jako Rusové či Poláci také trpěli - i když třeba méně.
-Vůbec nerozlišuje jednotlivé sovětské nebo československé národnosti. Ne každý ze sovětského svazu je Rus. Za celou dobu nezmíní, že v Rusku byla krvavá diktatura, ačkoliv to byla pravda, a německá propaganda to neopomíjela zdůrazňovat. Je totální ignorant i ve vztahu k osudu ostatních národností. Nemá žádné obavy o civilní obyvatelstvo území, ze kterého se stahují, a má pocit, že rudá armáda jsou "jejich".
-celá kniha jen přiživuje absurdní mýtus statečného a v boji nadlidského německého vojáka, který tu vytvářela nejprve nacistická propaganda a poté na něj pružně navázala propaganda komunistická, která vyzdvihla, že Sověty neporazí ani tak schopní Němci. Reálně byly ztráty rudé armády jen cca 2x vyšší, než Osy. Z knihy to působí úplně jinak, jako by měli Sověti ztráty vyšší o několik řádů. A tím se dostávám i k autorovu věčnému přehánění, kdy neustále líčí, jak všude vybuchují granáty v palbě, kterou nemůže nikdo přežít, ovšem reálně ji polovina vojáků přežije. V zásadě nikdy nic nekvantifikuje, např. ani hloubku zranění či střepiny, nebo počty, ale sděluje jen nejasné dojmy o husté, veliké smrtící palbě atd., případně o velkých či malých střepinách. Jde spíše jen o takové dojmy, jde o jakýsi impresionismus slova.....ale na sdělování stále stejných pocitů je ta kniha poněkud příliš dlouhá. Uznávám, že je to napsané čtivě, ale informačně to moc bohaté není. Jen ve smyslu, kdy a kde byl.
-nevím, proč se tolik naváží do "zázračných zbraní" - atomová bomba sice nepřišlo, ale i tak se v posledních 2 letech války povedlo reálně nasadit spoustu zbraní, které kdyby přišli dříve, mohli změnit průběh války - např. panzerschreck, panzerfaust, sturmgewehr 44, trysková či raketová letadla.
-zarazilo mě, jak uvádí se 1. května dozvěděl Hitlerově sebevraždě a co si tehdy myslel. Přitom 1. Května bylo zveřejněno, že vůdce padl v boji. Co se s ním stalo se tehdy rozhodně nevědělo. A tak bych chápal celou knihu. Autorovi selhává paměť a promítá si své pozdější informace a názory do tehdejší doby. Tak působí i snové boží kázání, kde mu ohledně vinny za válku Bůh během transportu v horečkách od Stalingradu sdělí v podstatě to, k čemu došly až poválečné politická špičky a tribunály na mnoha jednáních.

Vlastně celou dobu se zaobírá jen sám sebou a svým strachem o život. A nemyslí dál, než na své kumpány. Otázka je, zda je to upřímná neschopnost, nebo účelová slepota, a snaha glorifikovat sebe a ostatní německé vojáky, omluvit prohranou válku a přitom se nijak veřejně nehlásit k národnímu socializmu.

1 13.12.2021

Na rozdíl od prvního dílu tato kniha není v podstatě humorná. Je jen líčením rudého teroru, a celá se utápí v alkoholu. Člověk si pak říká, proč radši nečíst příběhy skutečných lidí. Na stránkách paměti národa jich najdete spousty. Nějak zásadně mě nemrzí, že autor nenapsal další pokračování.

I když uznávám, že kniha může být přínosná v pochopení toho, jak se lidé museli přizpůsobovat nové době, jak se ohýbaly páteře, lámaly charaktery a dělaly kompromisy. Celkem trefně autor vystihl, že takovýto tlak byl mnohem větší na lidi ze střední třídy, než na dělníky.

A na lidi s rodinami, než na bezdětné. A také se rabovalo, kradlo, vraždilo a udávalo. Drtivá většina lidí takové věci ze svých vzpomínek vynechává. A také líčí celkem věcně dobu. Z oficiálních statistik by se mohlo zdát, že za komunismu zemřelo jen pár set lidí při politických procesech. Ale reálně těch lidí bylo mnohem víc, jen se falšovali příčiny úmrtí, nebo se před smrtí propouštěli z věznic.

btw: Cholévka byl vlastně takový průkopník inkluze na gymnáziích. Je zajímavé si to srovnat s dneškem, kdy mají jedinci, kterým rodiče vyřídí v PPP papíry potvrzující diagnostikované poruchy učení, prodloužený čas na přijímací zkoušky až o 100%...i s ohledem na to, že ty zkoušky jsou částečně konstruované ne na tom, že otázky nejsou zas tak obtížné, ale je problém je stihnout v časovém limitu. I na školy, kam se bere jen 5-10% nejlepších se tak dostávají jedinci, kteří vzbuzují oprávněně rozpaky pedagogů.

1 14.10.2021

Kniha, ke které stojí za to se znovu vrátit. Uvědomil jsem si, že znám pár lidí, kteří ji evidentně četli, a snaží se jí řídit. Nicméně i některým z nich by prospělo přečíst si ji znovu, aby si připomněli, že chvála musí být upřímná a za skutečné věci a že pozornost si zaslouží každý.

Nečekejte, že uváděné postupy zaberou na každého, nicméně u většiny lidí trochu zlepší situaci a u některých udělají zázraky. Chce to jen spoustu trpělivosti a sebeovládání.

S chutí bych navrhl zahrnutí této knihy do povinné četby, jelikož nepochybně je užitečnější než Babička Boženy Panklové, Lidé na Křižovatce Marije Pujmanové, či Říkaly mi Leny Zdeňky Bezděkové dohromady (tyto věci se kupodivu na některých školách stále čtou). Někdy ji rozhodně doporučím dětem. Jen nevím, jestli se k tomu, aby ji člověk ocenil a pochopil, a neměl dojem , že jde jen o lacinou příručku lhaní a pochlebování, nemusí nejdřív nějaký ten rok otrkat a spálit v pracovním životě.

U některých příběhů jsem nicméně měl pochyby o jejich autentičnosti.

Na konci vydání, které jsem četl, je reklama na český Dale Carnegie institut, ale ten již zjevně nefunguje.