Y2T komentáře u knih

Kniha mě velmi zklamala. Už na začátku mne zarazilo, že ji recenzoval pan Skřivan, a podle toho i vypadala.

Obecně kniha prezentuje klasický korejský ultranacionalistický pohled, kdy Korejci jsou jen oběti, a o korejských přešlapech se mlčí. Kupodivu jsou tam celkem rozebrány masové popravy odpůrců jihokorejského režimu po vypuknutí války. Zato o historii KLDR tam nenajdete skoro ani slovo. Autorka mě zcela odrovnala shrnutím celého uchopení moci Kim Ir Senem na severu v KLDR do konstatování, že díky postavení oblíbeného partyzána, se mu povedlo konsolidovat moc. Kdyby projevila i jen minimální snahu, o ověření severokorejské mytologie, zjistila by, že strávil válku v SSSR, a moci se chopil díky tomu, že byl jako důstojník rudé armády dosazen do jejího čela. A zjistila by, že to také nebylo tak úplně jednoduché. Sověti se nejprve snažili na svou stranu přetáhnout uznávaného Cho Man-sik a až po neúspěchu se ho rozhodli nahradit neznámým Kim Ir Senem, jehož předností byly roky armádě v SSSR. Místo toho šíří nesmysly převzaté z komunistické propagandy o tom, že na severu byli kolaboranti potrestáni, zatímco na jihu ne. V tomto směru jednoznačně doporučuji spíše knihu "Nejčistší rasa", která mnohem lépe vystihuje severokorejské poměry, ale nešetří ani jih. Ani jméno severokorejského komunisty Pak Hon-yong popraveného Kim Ir Senem není zmíněno. O severní Koreji tam totiž není skoro nic.

Rozhodně stojí zato doplnit četbu téhle knihy tím, že se seznámíte s činností Korejců v celé východní Asii. Číňané je vidí jako japonské spolupachatele. Stejně tak podstatnou část tzv. japonských válečných zločinů na zajatcích v zajateckých táborech páchali dle vzpomínek zajatců etničtí Korejci. A není bez zajímavosti, že ačkoliv byl jihokorejský kontingent v Jižním Viet-Namu 10x menší, než americký, spáchal mnohem více masakrů civilního obyvatelstva (USA mají na kontě v podstatě jen jeden velký z My Lai, zatímco Korejští vojáci mnoho a s celkově výrazně vyšším počtem obětí).

Za zásadní problém knihy bych označil, že jde jen popis jednotlivých období dějin Koreje na základě slepého čerpání z jiných dříve vydaných českých a anglojazyčných publikací. A v podstatě zcela náhodného - co zrovna přišlo autorce pod ruku. V začátku knihy tak je opravdu masivně čerpáno ze Zischky a Janoše, kteří mají celkem velké pochopení pro Japonsko. Naopak v kapitolách kde se čerpá ve velkém z korejských autorů nenechá autorka na Japonsku niť suchou - rozhodně by autorce prospělo, kdyby se jednak seznámila s dějinami kolonialismu a imperialismu v jiných zemích, aby měla s čím porovnávat, a kdyby si zkoušela převést svá tvrzení na jiné země. Uvědomila by si, že některé věci, které Japonsku vyčítá (např. že hned po anexi Koreje nebylo dost škol pro všechny korejské děti, a že do nich chodil vyšší podíl Japonců (což bylo vzhledem ke vzdělanostní úrovni jejich rodin přirozené)), byly nejen zcela samozřejmé i v jiných koloniích (Francie, Anglie, Rusko,...)ale daly by se třeba stoprocentně převést i na postup Československa na Podkarpatské Rusi a šlo by to i dnes uplatnit v rámci ČR na rozdíly mezi Prahou a periferiemi nebo Moskvou a Sibiří. Opravdu je absurdní očekávat, že v zemi, kde není běžná ani základní škola, tak se najednou otevře spousta vysokých škol, které se ze dne na den naplní místními studenty. Stejně tak je absurdní vyčítat někomu, že děti kvalifikovaných pracovníků vyslaných do Koreje z Japonska chodily do škol. To je tam snad rodiče neměli posílat, aby bylo zastoupení japonských a korejských studentů ve školách přiměřené? Podivná je také výtka, že japonský rolník mohl prodat svá pole na ostrovech a koupit si větší výměru v Koreji. Tak to funguje všude, že na periferii je levněji.

Práce s dobovými prameny je mizivá. Kniha jen recykluje jiné již vyšlé publikace, a automaticky jsou přebírány i pohledy na celá období korejských dějin, a to z různých publikací s různými pohledy bez vlastního úsudku. Díky tomu je kniha značně zmatená.

Z poválečného vývoje se kniha důkladně věnuje pouze praní špinavého prádla jižní Koreje. Je škoda, že si autorka nedala práci zmapovat více osudy Korejců v KLDR, na Sachalinu, v ČLR a kontinentálním SSSR. Třeba by si uvědomila absurditu toho, když Kim Ir Sen, který zotročil Korejce požaduje od Japonska omluvy a vyplacení kompenzací za to, jak jednalo s Korejci (přes všechny hrůzy lépe, než Kim Ir Sen sám) - a neměla by třeba tak moc za zlé japonským politikům, že netoužili se právě KLDR tolik omlouvat.

Kniha se také moc nevěnuje tématu Korejců v Japonsku. Respektive marginalizuje skutečnost, že 2/3 z nic se hlásily ke KLDR, a vydává to jen za výraz nesouhlasu s Jihem. Donekonečna omílá diskriminaci těchto nejižních Korejců, ale nijak nevěnuje pozornost tomu, že Japonsko má nikoliv neoprávněný pocit, že pro ně dělá třeba ve školství víc než dost, když jim umožňuje provozovat v Japonsku severokorejské školy, kde mají vyvěšené ve třídách portréty svých vůdců. Tito Korejci si ještě stěžují, že jim takto dosažené vzdělání odmítají v Japonsku uznávat.
Také není v knize skoro nic o rozsáhlé ilegální severokorejské činnosti v Japonsku, např. tam chybí zmínka o Bitvě Amami-Ōshima z roku 2001. Také tam není zmínka o rozsáhlém pašování embargovaného zboží z Japonska do KLDR. Přitom máme i v ČR svědectví, že KLDR platila ČSSR své závazky japonskými technologickými výrobky, které se nesměly do komunistických zemí vyvážet.

Je škoda, že se autorka neseznámila s dějinami i okolních zemí a národů, a jen slepě přepsala korejskou verzi. Také, že se zaměřila jen na jižní Koreu a nedala si práci s dohledáním informací o KLDR. Je jich překvapivě dost, jen je práce je vyhledat. A je škoda, že se neseznámila s dějinami kolonizací, anexí, imperialismem a integrací v jiných částech světa. Zjistila by, že to bylo často podobné.
Mezi hrubé chyby patří i směšování Korejských ženských dobrovolnických pracovních jednotek s "utěšitelkami", ačkoliv šlo o úplně o něco jiného.

3 13.08.2020

Kniha ve mě vzbudila celkem rozporuplné pocity. V některých smerěch je výborná, v jiných ne. Kniha je dosti poznamenaná tím, že je určena pro čtenáře ze spojených států. Bohužel, ačkoliv autor otevřeně přiznává, že podpora komunistické Číny byla chyba, přesto kniha svým vyzněním budí jaksi dojem, že US byli oklamány, a jsou tedy jen pasivní obětí predátorské Číny, a nikoliv, že šlo o jejich vlastní hloupost, ziskuchtivost, neznalost, naivitu či nedej bože o podcenění číny založené na předsudcích. Zásadní otázkou je, proč po roce 1989, zhroucení východního bloku a masakru na Tiananmen spojené státy místo aby na čínu komunistickou čínu přitlačily, tak jí šly na ruku, pomohly jim do světové obchodní organizace a vybudovaly z ní velmoc. Autor je příliš zbabělý, než aby is přiznal, že se americké elity nechaly koupit a zmanipulovat a přehlížely nebezpečí. Místo toho maluje obrázek o naivně pomáhajících američanech.

Autor klade poměrně malý důraz na problémy jako je komunismus, diktatura, vměšování se do vnitřních záležitostí jiných suveréních států, poršování lidských práv, okupace cizího území, korumpování představitelů cizích zemí, ale za nejzásadnější problém považuje ochranu vlastního trhu rudé Číny, odlišný přístup k právům duševního vlastnictví a agresivní politiku na zahraničních trzích. Chápu, že je to to, co dnes Spojené stýty bolí ekonomicky, ale autor bohužel zcela ignoruje fakt, že řada věcí, které v tomto ohledu ČLR vytýká ve větší či menší míře dělají i dobří američtí spojenci z NATO a EU, Japonsko, Korejská republika....a nakonec částečně i samy Spojené státy. Dost podobné nevraživé texty o ekonomice bývaly v USA psány i na adresu Japonska, dokud se mu ekonomicky dařilo -a to nejen pře WWII, ale i v 60. - 80. letech. Autorovi evidentně nedochází, že ne všude na světě je pojetí svobodného trhu stejné jako v USA. Třeba hořekování na nízký počet bank v číně v porovnáním s USA bude pro českého čtenáře působit dost cize, jelikož v USA je počet bank z jeho pohledu absurdně vysoký. Tento přístup může sice nabudit americký patriotismus a nevraživost vůči číně, ale také může zbytečně zvětšovat vzdálenost mezi USA a jeho spojenci, kteří mohou mít obavy z toho, že sami dělají některé podobné věci a naopak je může znervózňovat laxní přístup USA k expanzionismu a imperiálním ambicím Pekingu, jakož i k pronásledování demokratů, muslimů, křesťanů a řady dalších.

Celé to částečně působí spíš jako protičínský pamflet pro čtenáře ze spojených států, než seriozní rozbor a v jistém smyslu snaha vysvětlit, jak mohl státní aparát v posledních 30 letech ve vztahu ke komunistické Číně tak zásadně selhat. Rozhodně je zajimavé si přešíst, kolik různé podpory USA do ČLR napumpovaly.

Pro českého čtenáře tam jistě bude zajimavý popis prostředků, jakými ČLR ovlivňuje americkou politickou scénu - v ČR jsme dnes svědky stejných metod, ale v USA byly dříve, ve větším rozsahu a jsou tak již podrobně popsány.

Je škoda, že autor neustále používá slovo asertivita místo vhodnějšího "agresivita".

Celkově pro mě bylo dost tristní zjištění, že americkou politiku k číně formovali lidé jako Autor knihy, zaměření jednostraně na komunistickou Čínu. Ten v knize prezentovaný přístup, jak vše věřili oficiálním reprezentantům čínské vlády je zcela neuvěřitelný. Je možné, aby takovýmto způsobem dlouhodobě selhávalo zpravodajství a analytika zpravodajských agentur, ministerstva zahraničí i pentagonu, kteří jindy podávají velmi kvalitní výsledky?

Osobně se domnívám, že autor by měl svou pozornost zaměřit na studium okolích zemí z podobného civilizačního okruhu. Dějiny zemí jako jsou Japonsko, Korea, Taiwan, Vietnam, aj. by mu jednak pomohli pochopit více způsob myšlení, a jednak by si mohl všimnout, že komunistická Čína se vydala velmi podobnou cestou, jako šlo kdysi Japonsko. Vůbec nechápu, proč si není schopen připustit, že nechápe čínský způsob uvažování a nezajimá se o to, co si o Číně a jejích plánech myslí na Taiwanu, v Koreji či Japonsku. Tam mohou totiž mnohé věci pochopit lépe.

Autor se teké dost fixuje na představu 100 letého maratonu, který má mít právě 100 let a má se tak běžet ještě cca 35 let od vydání knihy. Jenže od vydání knihy se řada postupů číny zrychlila a věci které čekal za desítky let tu máme již dnes.
Kniha je již pár let stará, a nezachycuje poslední vývoj, kdy Čína ztrácí trpělivost a mění přístup, a kdy se spekuluje o tom, že stávající vůdce získal od veení komunistické strany svůj mandát doživotně výměnou za to, že vše urychlí a že v něm onen maraton dokončí.

3 03.06.2020

Když jsem knihu otevřel poprvé, měl jsem pocit, že to bude vyprávění nějakého Franty pro kamarády z hospody. Navzdory stylu vyjadřování je ale kniha na české poměry překvapivě kvalitně zpravocaná publikace. Informačně velmi bohatá a věcná, i když skáče hodne mezi tématy. Lze ji doporučit, ale brát s rezervou.

Připomínky:
1)jednoznačně výrazně nejslabší částí knihy jsou obrázky s gesty. Už jejich výtvarná stylizace je velmi nepěkná, a působí spíše jako silně rasistická karikatura. Asi podobně, jako černoch s obřímy rty přes celou hlavu, nebo kostnatý běloh se zalomeným orlím nosem (typický pro severokorejskou propagandu). Autorka by uděla lépe, kdyby svěřila ilustrování nějakému Japonci. Krom toho je informační přínos těchto kreseb dosti pochybný. Tak čtvrtina z těch gest není známá ani řadě rodilých Japonců, a naopak minimálně další čtvrtina je srozumitelná i Evropanovi a nejde mnohdy o žádná ustálená gesta, ale jen názorný posuňek.
Zásadní výtku mám k tomu, že není vysvětleno, z čeho gesta pocházejí a co znamenají. Asi nejvíc to vynikne u gest pro signalizování na dálku pro ANO a NE, které jsou na úplně jiných stranách, nejsou označena jako párová, a hlavně v celé knize nikde není informace, že kruh se používá jako ano a kříž jako ne (obdobně jako u nás "fajfka" a křížek). Používá se to tak ve škole při opravování testů i na ikonách počítačových programů. Kniha vám ale prostě jen ukáže panáčka s rukami nad hlavou, sdělí, že to znamená ano, ale už vám nesdělí, že to symbolizuje kruh jako symbol ano.
Tím, že ilustrace neděl člověk, kterému by ta gesta byla vlastní jsou navíc u některých z nich chyby (např. právě u gesta symbolizujícího kruh nad hlavou by japonec neproplétal prsty, jak je znázorněno na obrázku, ale jen přiližil k sobě špičky prostředníčků(jakokdyby Čech naznačoval střechu)). Znázorněná gesta tak mohou být i pro Japonce i dost matoucí.
2)velká většina údajů v knize je správná, což je na české poměry velký úspěch. Jen někdy nejde autorka víc do hloubky a s některými závěry nelze proto souhlasit.
3)Je vidět, že kniha vychází hodně ze zkušeností tlumočníků, kteří tlumočí pro turisty a obchodníky. Zahrnuje tak urážlivé pošklebky českých ignorantů pracujícíh v restauracích a hotelech na japonské turisty a podobné přízemní zkušenosti z provázení Čechů japonskými podniky.

Je vidět, že ve chvíli, kdy je třeba pochopit sociální a ekonomické členění společnosti, kdy začně vykládat třeba hodnotové systémy samurajů, nebo i dnešní tradiční rodinné zvyky, tak jen klouže po povrchu a často dochází k nepochopení. Také ignoruje sociální vrstvy, různé subkultury atd. Vše vztahuje vždy k průměrnému Japonci, který ale v reálu neexistuje. Ani českou společnost nepoznáte dokonale z toho, že budete provádět české turisty po Bankoku. Jednak tam nejsou všechny vrstvy společnosti, a jednak nepoznáte a nepochopíte věci, které se týkají třaba svateb, úmrtí, rodinných tradic - v tomhle ohledu jsou rozhodně lepší prameny, než tato kniha.
U japonských reálií je tam docela dost nepřesností. Navíc celý text působí, jakoby vycházel z reálií jaké byly tak 60. až 80. letech (např. domluvené sňatky). Už nástup počítačů a internetu a moderní popkultura zjevně autorku poněkud míjí a nerozumí jim. A fotografie působí, že jsou v podstatě všechny z jedné cesty do Kansai v polovině nultých let. Zajímalo by mě, zda získali souhlas lidí na fotografiích, např. spících ve vlaku, k jejich publikaci.

4)Jak je kniha psána na úrovni hospodského povídání, tak je psána také značně etnocentricky. Tedy co mají Češi, to je dobré, normální a standardní. To ostatní je zvláštní, divné atd. Dost je to poznat v oblasti estetiky a ideálu krásy. Opravdu si mohla odpustit zcela nevědecké teorie o "křivých nohách z důvodu podvýživy předků v minulých staletích".
V částech o módě a ženách se obecně zrcadlí jednak neschopnost pochopení tamního ideálu krásy a jednak neznalost forem neverbální komunikace. Chybí v ní respekt a pochopení a je shazována do "kultu lolitek". Vůbec nechápe, že lidé mohou mít jiný ideál krásy a jinak vnímat etapy života.
Třeba tvrzení o japonkách se špičkami noh k sobě rozjímání nad tím, jestli je to důsledek sezení ve stylu seiza, genetiky nebo podvýživy předků zcela ignoruje základní fakt, že špičky k sobě jsou považovány za roztomilé (což je považováno asi za srovnatelně žádoucí jako být v ČR "sexy" a atraktivní) a tedy zcela zdravé dívky, které chodí se špičkami rovně či odsebe budou např. na rande cupitat se špičkami k sobě. Jenže to se z knihy nezvíte - že jde jen o gesto či pózu. Místo toho vám sdělí různé teorie cizinců, co někde viděly nějakého Japonce, třeba v hotelu.
Je škoda, že u vlivů, které do Japonska přišly odjinud na ně autorka hledí stále jako na zkomolené zahraniční vlivy a nikoliv jako na novou japonskou entitu s vlastním významem.

Autorce unikly mnohé důležité kulturní, společenské i komunikační aspekty. Nejlepší je tedy v těch částech, kde popisuje jak na české číšníky a recepční působí japonští turisté. Na velmi dobré úrovni je také jazyková část, tedy překlady jednotlivých japonských slov a vysvětlování jejich významu a původu. Ve chvíli, kdy se zabrousí spíše do vod historie, sociologie, kulturní antropologie atd., je ale kniha mnohem slabší, třeba když rozebírá vnitřní motivaci Japonců, jednotlivé vrstvy společnosti nebo tradiční zvyky či dějiny kniha působí spíše jen jako kompilace zahraniční literatury obohacená o různé postřehy, ale často s podstatnými nedostatky. V historii je dost kuriosní přirovnávání japonských ér k českým dějinám a éry Tokugawa k české době temna. Naznačuje to dost nereálné představy o japonských dějinách. Ieasu Tokugawa přinesl Japonsku izolaci, ale mluvit o době temna je opravdu kuriózní.
Knihu lze doporučit pro ohromné množství víceméně správných informací v krátké knize, je mi ale cizí přístup vykreslování "typického Japonce". Jsem názoru, že odlišní nejsou lidé, ale společnost/systém. A rozhodně nejsou všichni lidé stejní.

3 04.05.2020

Výborná kniha. Jen je trochu zvláštní, že zatímco v knize Kvak a Žbluňk jsou kamarádi minimálně Žbluňk prospí celou zimu od listopadu do dubna, tak v této knize je vzůru, sáňkuje a slaví Vánoce.

3 10.01.2020

Kniha je fajn, ale ta jedna hvězdička dolů je za to, že to v knize přehání s alkoholem. Nestačí, že je tam alkoholik Sneel, který týrá psa a u kterého vystrašené děti prosedí celé odpoledne, ale i hlavní hrdinové ve věku 6-12 let pijí jalovcové pivo, které jim servírují rodiče, po kterém Bose tvrdě usne, což je zdrojem obecného veselí a zmalují mu obličej.

3 26.08.2019

to Skylar27: To je právě ten problém, že nic lepšího není. V češtině je rozhodně nejpodrobnější průvodce z edice " Rough Guides", ale je tam přes třinácet stran textu malým písmem a málo obrázků. Pokud hledáte informace o nějakém konkrétním místě v klidu domova, tak je dobrý. Ale pokud si jen chcete počíst o zemi, nebo naopak ho přibalit do batohu, tak se moc nehodí. Četba je nudná a je veliký a na tenkém papíře. Proto cestuji právě s DK průvodcem (jak jsem psal, NG je velmi podobný, možná i s trochu lepším textem, ale mě opravdu vyhovují v DK ty mapy a nákresy).
Na Váš dotaz v češtině mohu doporučit pouze "Rough Guides", jen ten je podrobnější, je to sice nuda, ale pokud jedete na nějaké místo v Japonsku, Rough Guides vám dá nejdetailnější informace o okolí.

Pokud jste doma, tak doporučuji hledat na internetu (spíše anglicky), pokud chcete jet do Japonska, tak jednoznačně doporučuji navštívit v každém městě jako první místo informační centrum. Dostanete zdarma mapu a spoustu materiálů v angličtině, co je v okolí.

Šlo spíš o takový obecný povzdech. Jedinná publikace, která mě opravdu nadchla tím, že pojednávala nezvyklá místa bylo "Věčné Japonsko", ale to jsou spíš vzpomínky z cest, navíc před 100 lety.

Jak jsem psal, tak opravdu všechny zahraniční průvodce jsousi podobné jak vejce vejci (i anglojazyčné). A japonské průvodce se zaměřují téměř jen na gastronomii, což je tam velmi oblíbené, a v podstatě každé město má nějakou specialitu, o které tvrdí, že ji dělají jinak nebo nejlépe. Necméně většina zahraničních turistů má problém toto docenit a rozdíl v jedné igredianci stejného jídla, jaké můžou koupit všude jinde je asi nebude motivovat jet přes půl Japonska. Takže osobně spoléhám na to, co mi někdo doporučí, o čem někde najdu zmínku a zaujme mě to.
Např. bych chtěl příště navštívit Heiwadai tower.

Řada zajimavých věcí v těch průvodcích i je, ale jen jako drobná zmínka a ztrácí se mezi jinými zcela nudnými věcmi. Prostě jen někdo opisoval telefoní seznam - např. muzeum mečů v tokiu je velmi dobré, ale jsou o něm v průvodcích maximálně 3 řádky, což je stejně jako o mizerném muzeu řemesel, kde není nic.

Obecně věci v Tokiu jsou vždy pojednány velmi podrobně a ty méně popsané často nejsou moc zajimavé, naopak na venkově autoři považují za nepodstatné kde co, třeba i celá statisícová města. Což je trochu škoda i s ohledem na to, že celé Tokio a okolí lehlo popolem v roce 1923 a znovu za války. Navíc je to velkoměsto, které se dost podobá jiným.

Mě spíš baví poznávat kraje, ke kterým mám nějaký vztah, než obrážet jen průvodcem doporučená místa.

Dost mě překvapilo, že třeba v Nagasaki jsou skoro všichni turisté japonské školní výlety z okolí. Cizinců je tam jen pár, prostě proto, že všichni se jedou podívat do Hirošimy, protože je to blíž. Přitom Nagasaki má velmi zajimavou historii a spoustu zachovalých památek.

Mě třeba docela zajimají věci spojené s obdobím Meiji, které jsou vysoce atraktivní pro japonské domácí turisty. Pro zahraniční turisty jsou ale většinou dost nudné, protože to pro ně nění nic zvláštního, takže je v zahraničních průvodcích nenajdete (např. Otaru). Ten povzdech že ignorují venkov se týká zejména přírody, protože zahraniční průvodce prostě předpokládají, že každý turista bude chtít lézt např. na Fuji. Ale kdo by chtěl lézt na Aso, nebo Kirišimu? Když je to tisíc kilometrů daleko od Tokia, a nejsou tak známé. A známé nejsou právě jen proto, že jsou daleko. Přitom jsou to možná i zajimavější místa, s bohatou mytologií a krásným okolím, a méně přelidněná.
Ono jsou to spojené nádoby a je těžké říct, co je příčina a co následek. Jestli tam lidé nejezdí proto, že to není v průvodcích, nebo to není v průvodcích proto, že tam lidé nejezdí. Určitě tam nejezdí zahraniční turisté proto, že je to daleko od mezinárodního letiště v Tokiu. Na druhou stranu osobně od průvodce očekávám právě to, že mi doporučí objektivně zajimavá místa, a ne nejbližší horu na dohled od letiště (omlouvám se hoře Fuji, ale i jiné hory jsou krásné).

Je to tak s průvodci po celém světě. Píše se do nich o tom, co lidé navštěvují, a lidé navštěvují to, o čem se píše v průvodcích. A pro autory průvodců bývá lákavější přidat tip na nějakou uličku v hlavním městě, kde je nějaký zajimavý obchod, než na celé město, které je 1000 kilometrů daleko.

3 25.08.2017

Velmi dobrý průvodce Japonskem. Rád ho lidem doporučuji. Obdobně dobrý je v češtině jen průvodce ze série National Geographic, ale ten je založen na fotograciích, zatímco průvodce od DK (Dorling Kindersley) mají mnohem více map a schématických náhresů míst s popisy, což mi osobně více vyhovuje.

Je bohatě ilustrovaný, praktický a čtivý. Negativně hodnotím snad jen to, že se příliš zaměřuje na oblasti Kantō(okolí Tokia) a Kansai(Okolí Kyota a Osaky). Ostatní ostrovy (Kyoushou, Shikoku, Hokkaido a Okinawa)jsou pojednány jen stručně.
Dozvíte se tak podrobně o uličkách v okolí jednotlivých zastávek linky Yamanote v Tokiu, ale o venkově vám moc tipů nedají, což je škoda, protože spousta míst je krásných a zajimavých - jen nejsou tak blízko velkých mezinárodních letišť. Pokud chcete poznat skutečné Japonsko, doporučuji procestovat i jiná místa, než známé destinace uvedené ve všech průvodcích. Ještě bych podotkl, že všechny zahranižní průvodce doporučují ta samá místa. Přitom Japonští turisté jezdí často dodestinací, které v zahraničních průvodcích nenajdete (napr. Otaru). A japonské průvodce připomínají průvodce po místních kulinářských specialitách.

3 22.08.2017

Román z prostředí kolonií, kde malá skupinka expatů - manažerů zahraničních investorů, kteří sem přišla s vidinou tučných zisků trpí sociální izolací. Román byl napsán za velké krize a je zasazen právě do doby bublinové raketově rostoucí světové ekonomiky druhé poloviny 20. let XX. století a následného vystřízlivění po prasknutí bubliny. Trochu v rozporu s názvem je skoro celá kniha vlastně o tom, jak guma stoupá a vše se odehrává v této opojné jízdě všeobecného růstu gumy, a až úplně na konci se dočká čtenář v názvu slibovaného poklesu. Kniha by se tak úplně klidně mohla jmenovat "Guma stoupá" a byl by to název asi i výstižnější.

Autorka sama žila do svých 20 let v nizozemské východní indii, takže reálie jsou na výborné úrovni.

Z románu je dost cítit postoj autorky (a možná i jeho obhajoba), která se rozhodl opustit Nizozemskou východní indii, a nenechá na tamní bílé společnosti niť suchou, ale zároveň přichází to Evropy, kde by měl být teoreticky doma, ale nikdy tam nebyl a pro místní je exotický cizák. Kniha na jednu stranu věrně vystihuje znuděný osud lidí z velkoměst trčících kdesi v zapadákově, který byl opravdu v časech kolonií pro řadu tam vyslaných úředníků typický. Stejně, jako vyšší spotřeba piva. Na druhou stranu postavy kreslí dost černobíle, a orgie tam prezentované jsou také spíše uměleckou nadsázkou - respektive spíše vyjimkou než pravidlem (I když je pravda, že do kolonií se uchylovalo dost lidí, kterým byl domov příliš těsný, případně byli svým bližním doma nepohodlní - Heppy valley v Keni je známé dost).

Například v knize není žádný běloch, který by žil s místními a splynul nimi, což byla v koloniích zcela běžná sorta lidí. Ale asi by se nehodila do příběhu o jasně oddělené uzavřené komunitě. Samozřejmě je to právo autora románu si příběh vymyslet jaký chce, ale čtenář musí mít vždy na paměti, že nečte něčí alespoň relativně objektivní zážitky, ale čistou fikci, kde si autor sleduje šíření svého (světo)názoru prostřednictvím správného vyznění příběhu.

Každopádně mě kniha dost upozornila na značnou blízkost uzavřených komunit expatů z bohatších zemí kteří jsou v zemi svého pobytu ne proto, že by tam chtěli žít, ale kvůli práci. Je to dost jiná sorta lidí, než cizinci, kteří se zemi rozhodnou usadit proto, že tam chtějí žít, mají tam rodinu nebo se jim strašně líbí. Tihle lidé jsou často nešťastní, nespokojení a na takové lidi narazíte i dnes. Nejen v zemích třetího světa, ale i v ČR. Sociální izolace, nedostatek kulturního vyžití, absence hmotných prostředků pro obvyklý životní styl, včetně oblíbených potravin, jiné klima, a tím způsobené dušení strádání a celkový negativní postoj k svému pobytu jsou nadčasové téma. Kniha se soustředí právě na tyto aspekty, je tedy v tomto směru dost nadčasová. Celkově však prezentuje pobyt lidí v prostředí jiné, než své původní kultury dost negativně, což je celkem jednoznačně převládající poselství knihy, kdy příklady dobrého soužití se v ní vůbec nevyskytují a pouze jedna postava je alespoň neutrálně smířena s životem jaký žije. Přece jenom, realita nebývá nikdy tak jednobarevná a za celkovým vyzněním románu bych viděl spíše názory autorky, které jsou celkem jednostranné a snaží se obhájit či podpořit její vlastní pohled na život v Nizozemské východní indii. Neříkám, že tento pohled je bezdůvodný, ale přijde mi poněkud selektivní. Podobně, jako třeba propagandistická díla socialistického realismu - byť ne v takové míře.

Jinak z hlediska literárního je to celkem pěkná bezproblémová četba.

Excelentní kniha.

V češtině je na dané téma sice asi jediná, ale není třeba smutnit - je výborná i v porovnání s jinými anglojazyčnými knihami na dané téma - je velmi rozsáhlá a komplexní.

Jen je škoda, že podobná kniha zatím nevznikla o moderních japonských domech:-(

Na konci 19. století vznikla řada excelentních knih v angličtině o Japonsku, od cizinců., kteří byli po revoluci Meiji masově najímáni na modernizaci japonska a strávili tam mnoho let. Většina z nich je velmi nadčasová.

3 12.04.2017

Kniha, kterou autor napsal 2 roky před první zeměplochou - je to taková sci-fi zeměplocha. Celkem osvěžující dílko. Některé zeměplochy jsou dost upocené, dlouhé a poněku nudné, což bych o téhle knížce rozhodně neřekl.
Pro všechny příznivce zeměplochy a fantasy by to měla být povinná četba. Tahle kniha dokonale stírá žándové hranice mezi sci-fy a fantasy.

3 29.01.2017

Kniha je jen fikce spisovatele, který si chytře spočítal, že v době války ve Vietnamu se takováto kniha bude dobře prodávat, bez ohledu na obsah. Nejde o skutečnost, ale beletrii.

Kdo si chce přečíst seriozní literaturu faktu, může sáhnout po dvou výtečných knihách českého historika Kudrny, která vychází zejména z výslechů českých zajatců a přeběhlíků z cizinecké legie prováděných StB, ale i z archivů Legie, rozhovorů s žijícími veterány atd.

Myslím, že jsem celkem otrlý čtenář, ale z téhle knihy mi bylo opravdu na nic.

Kniha je plná autentických svědectví o utrpení civilistů, a to od pamětníků ze všech stran konfliktu. Kniha rozhodně stojí za přečtění, i když vás asi na několik dní připraví o klidné spaní. Zjistíte, jak se lidé chovají v mezních situacích a co všechno je lidské. Kniha popisuje utrpení civilistů od Východního Pruska, přes Pomořany, Slezsko až po Sudety. Líčí zločiny nejen rudé armády, ale i polských partizánů, českých gardistů a funkcionářů NSDAP. Musím říct, že jsem si o české národní gardě paradoxně celkem vylepšíl mínění, protože z uváděných popisů plyne, že narozdíl od bezmezného krvelačného řádění rudé armády a polských partizánů, cílili ve velké většině na aktivní nacisty a jiné osoby spřízněné s nacionálně socialistickým režimem, byť jen regionálního významu. Ani ty popisy mučení už po přečtění předchozích svědectví o řádění rudé armády a poslkých partizánů nezní nijak extréme.

Kniha je celkově k rudé armádě dost tolerantní a neustále připomíná, že tomu předcházelo dění na východní frontě. Naopak nulovou toleranci má vůči funkcionářům NSDAP, kteří zakázali pod trestem smrti evakuaci civilního obyvatelstva a přitom sami měli k útěku připraveny soukromé lodě a letadla. K tématu vlčích dětí vyšla i samostatná kniha jiné autorky "Vlčí dítě".

3 17.08.2016

Tahle knížka je prostě jiná než Černí baroni, nebo Říkali mu Terazky - u těch se člověk smíchy za břicho popadá. Tahle je jen úsměvná, zato je to dokonalý průvodce totalitním systémem strachu a teroru, z pohledu běžného malého člověka - a přitom stále psaný zlehka a nevážně. Tahle kniha výborně ukazuje fungování totalitních režimů založené na strachu, protekci, udavačství, aniž by k tomu potřebovala fiktivné či samozvané bezchybné superčisté hrdiny a mučedníky. Je to kniha o obyčejných lidech. Klidně by z toho mohli udělat povinnou četbu - bylo by to přínosnější, než třeba návštěva kina s Tmavomodrým světem plným patosu. Rozhodně je mnohem blíže realitě, a přitom veselejší.

3 18.04.2016

Stručná, ale informacemi nabitá knížka. Rozhodně vřele doporučuji. Snad jen bych podotkl pár věcí. Nepovažuji ho zas za takovou výjimku jeho přístupem, spíš se výrazně odlišoval od mainstreamových profesionálních cestovatelů, kteří neměli zájem o porozumění místním kulturám, ale hnala je potřeba co nejrychleji navštívit co nejvíce krajin a moci naservírovat svým krajanům co nejexotičtější, nejpodivnější a nejvzrušujícnější obrázek cizích krajů. Po takovýchto ignorantech nám zůstaly stohy knih, článků, zpráv o přednáškách či výstavách. A právě oni, společně s imperialisty bájícími o snadném bohatství v koloniích, formovali názory široké veřejnosti, které v mnohém přetrvávají dodnes. Paclt o nic takového neměl zájem, a nikdy sám nepublikoval ani nepřednášel. Již delší dobu mi vrtá hlavou, kdy se z člověka stává cestovatel. I kniha si dává překvapivě mnoho práce, aby vydefinovala cestovatele, a dokázala, že jím Paclt byl. Osobně bych spíše řekl, že nebyl. Unikátní je tedy spíše tím, že díky indiskrétnosti jeho přátel v Čechách, se nám zachovaly soukromé upřímné názory "obyčejného" člověka.

Zároveň bych z každého přirovnání zahraničních reálií k místům v Čechách nedovozoval automaticky stesk po domově. Prostě jen přirovnával k něčemu, co adresáti jeho dopisů znali. Kdyby jim přirovnal řeku Vaal třeba k řece Potomac, nevěděli by, co si pod tím představit. Podobně, pokud si vzpomínám, P.N. Krasnov přirovnává skoro vše v Asii pro ruské čtenáře šíří k Něvského prospektu.

Autor knihy se dopouští nepřesnosti, když se místy zmiňuje o "českých zemích" - v době před první světovou válkou to nebyl obvyklý termín, a patriotismus Čechů se vztahoval obvykle výlučně k České zemi (tj. Čechy). Ještě za války chtěli Češi původně řešit jen postavení Čech, dokud se zahraniční hnutí nespojila se Slováky a nepřišla s projektem Československa. Nelze hledět na dobové zápisy dnešní optikou.

Pokud autor spekuluje, že za zhoršením vztahů s Holubem mohly politické názory, tak je dobré vědět, že Holub byl loajální občan Rakouské monarchie, a Čech bych spíše smyslu "der Böhme", než "der Tscheche". Spekuluje se, zda nebyl po matce z bilingvní rodiny - otec se sice hlásil horlivě k české národnosti a s Emilem si dopisoval extrémě složitou knižní češtinou, ale Holuba zapsal na německé gymnázium, kde pro špatnou znalost jazyka propadl, a přestoupil na české gymnázium. Ovšem i jeho čeština byla často nesrozumitelná, jeho rukopisy musely být v Čechách jazykově upravovány, což bylo taktně přičítáno "dlouhému pobytu v zahraničí". Nejen, že neviděl rozpor v tom, být Čechem a Rakušanem, ale navíc jeho otec se v roce 1848 postavil na stranu císaře, což mu řada Českých nacionalistů měla pak za zlé, donutilo ho to i se přestěhovat, a synovi opakovaně doporučoval, ať žádá o podporu pro své cíle u u dvora a státních úřadů, a připomene u toho, co otec pro svou podporu císaře vytrpěl. Podpory se mu také opakovaně dostávalo. V Praze ho pak považovali za figurku Vídně a měli obavu, aby nějakého pražana nenahradil na teplém místečku v museu či na univerziě, což ho nakonec donutilo žít ve Vídni. Krom toho jeho žena byla Vídeňačka.
Takže prostor pro politický spor s Pacltem, který byl, zejména na stará kolena, posedlý husity a češstvím, tam rozhodně být mohl.

Možná nadbytečné o tom spekulovat, protože objektivně Holub Paclta využíval a choval se arogantně - a na rovinu, dělá to řada expatů, že se zkouší nalepit na začátku na krajana, co v zemi žije déle, a běžně se stává i to, že navzdory vší pomoci, do které usedlý krajan investuje mnoho snahy, tak ho ještě pomluví, že mu nepomohl dostatečně.

Knížka se místy trochu opakuje, ale rozhodně mi nechybí, že nepřepisuje z knihy Čeňka Paclta Cesty po světě - to by byla pro čtenáře jen ztráta času, protože po přečtení této publikace si ji pravděpodobně stejně sám přečtě:-)

2 11.08.2023

Někdy je ten tolik opěvovaný český překlad bohužel snad až příliš důkladný. Např. Kapitola "V předvečer všech svatých" se v originále jmenuje "Hallowe'en", což v češtině není vůbec zmíněno, takže jen část čtenářů se dovtípí, co že je to za svátek. A velká řada jmen osob, kolejí, předmětů....řada je krásných, ale celá řada dalších je zcela samoúčelných, a někdy i nepřesných (např. Nebelvír) či zavádějících , což je daň za průběžný překlad, kdy nebylo známé, jak se děj vyvine dál (např. moudrý klobouk není ani tak moudrý, jako jen rozřazovací, což v pozdějších dílech v některých situacích trochu matoucí). Český čtenář je pak sem tam o nějakou souvislost ochuzen, a musí naučit spoustu nových slov aby se zorientoval...a to nejen v angličtině, ale i ve slovenském překladu, který je mnohem střídmější.
Těžko říct, jestli a kdy se dočkáme nového překladu. To pak budou čtenáři zase zmatení ze změny terminologie. Podobně, jako když došlo k novému překladu 6.-9. dílu knih Hvězdných válek. A tady by ty rozdíly byly ještě zásadnější.

Autorka Favilli je zakladatelkou a generální ředitelkou mediální společnosti "Rebel Girls" a název má chráněný ochrannou známkou. Na trh uvedla celou řadu obdob této knihy, a velmi bohatý Merchandise, včetně aplikace pro mobil atd.
Namátkou:
-Good Night Stories for Rebel Girls 1 + 2
-Good Night Stories for Rebel Girls: 100 Immigrant Women Who Changed the World
-Good Night Stories for Rebel Girls: 100 Inspiring Young Changemakers
-Good Night Stories for Rebel Girls: 100 Real-Life Tales of Black Girl Magic
několikadílnou minisérii 25, s titulem např. "25 klimatických válečnic", všemožné diáře, notýsky, a obvyklý dívčí merchandise. Cca 80 produktů, většina cílí na dívky s afroamerickým nebo Blízkovýchodním původem.

Na podobném konceptu začal vydávat knihy i Ben Brooks, který stvořil pro změnu:
- Stories for Boys Who Dare to be Different 1 + 2
- a gendrově neutrální "Stories for Kids Who Dare to be Different" 1+2

.....anglojazyčný trh je bohatě zásoben komerčními produkty, které nabízí, že z dětí udělají úspěšné rebely a jiné lidi. Každý, kdo nechce zůstat stranou má tak šanci naskočit koupí správné knihy a merchandisu na tuto vlnu a neoctnout se OUT mimo hlavní proud masové rebélie, a dopřát si za pár korun pocitu, že je zcela mimořádný už tím, že je holka nebo kluk.

Knížka je plně genderově segregovaná a na jejím textu i ilustracích se podílely pouze osoby ženského pohlaví. Mediální dům Rebelgirls si z hlediska diversity stojí dle veřejně dostupných informací se svým týmem následovně: 32 žen + 3 muži. Ještě zajímavější je to při pohledu z hlediska etnického původu, kdy pouze 4 členky týmu by mohly být afroamerického původu, ačkoliv na ně míří nemalá část produktů společnosti.

Nejlepší publikace o Holubovi - kdo se něj zajímá, nesmí ji minout. Autor si dal mnoho práce s procházením dobových pramenů, zejména zachovalých archívů korespondence nejen Emila Holuba, Náprstkových, ale i a mnoha dalších. Kniha mi nabídla odpovědi na celou řadu otázek, které jinde nenajdete. Např. jak to bylo s Bertou Novákovou.

Je však škoda, že příliš často přidává své vlastní hodnocení výklady a domněnky. Většinou opravdu z dobových dokumentů lze na něco takového soudit, ale ne vždy. Zdá se mi, že autor zbytečně křivdí Holubovi, když odsuzuje jeho rozdávání sbírek gymnáziím. Nebere v úvahu, že v té době byla gymnázia něčím zcela jiným, než dnes. Gymnázií bylo tehdy velmi málo (např. v Brně jen jedno českojazyčné a jedno německojazyčné), a šlo o elitní ústavy. Mít maturitu bylo tehdy samo o sobě poměrně vysoké vzdělání, které třeba za první světové války automaticky vedlo k hodnosti nižšího důstojníka. Gymnaziální profesor tehdy nebylo jen označení učitele, ale titul respektovaného vědce, který si jej musel zasloužit složením zkoušky, a očekávalo se od nich, že se budou věnovat vědě. A to také dělali - hojně zkoumali a publikovali, A navíc byla gymnázia inspekcemi výrazně hodnocena podle toho, kolik názorných pomůcek používají při výuce. Nadto tehdy byl přístup k informacím značně omezený, a co gymnázium nemělo ve sbírkách, s tím se mohli studenti jen těžko seznámit (dnes stačí se podívat na internet). K velkému rozšíření gymnázií a znehodnocení maturity došlo až za první republiky s masovým zakládáním nových českých(!) gymnázií (na což tehdy mnozí hořekovali, že se snižuje kvalita vzdělání, podobně, jako je tomu v posledních desetiletích u VŠ s jejich masovým rozšířením, kdy na ně jde většina populačního ročníku a mnohé ani nedělají přijímací zkoušky), a následně s jejich zrušením s nástupem komunismu. Z dnešního pohledu opravdu nedává smysl mít takové věci v přírodopisných kabinetech. Tehdy to ale nesmysl nebyl, a těžko po E.H. chtít, aby předvídal vývoj v dalších desetiletích.

Poměrně málo se autor věnuje manželce Emila Holuba. Dostupných informací není tolik, takže bych čekal, že tam budou uvedeny všechny. V tomto směru doporučuji spíše publikaci "S jménem Rosa Afrikou". Navíc u Rosy není řada tvrzení nijak ozdrojována, a řada známých informací vůbec uvedena. Mnohé jsou uvedeny odlišně od výše uvedené publikace, která na mě působila přesněji. Je škoda, že tomu nebylo věnováno více pozornosti. Např. Jde o to, jestli Rosa Hof začala své jméno psát česky, když žádala o československou penzi za první republiky, nebo až po druhé světové válce, a jestli dopisy v češtině psala sama, nebo je za ni psal někdo jiný. Nejsou to zdaleka drobnosti.

Pro mě byly v knize nejzajímavější bližší informace o otci Emila Holuba, který byl zjevně mnohem schopnějším člověkem, a také o Čeňku Pacltovi.

Díky citacím mnohé dobové korespondence kniha popisuje i problematické a nestandardní chování a jednání Dr. Holuba. Člověk si až říká, jestli netrpěl některými duševními poruchami. Lidé s podobným chováním jsou dnes často diagnostikováni na různé psychické poruchy. Domnívám se, že by to stálo za přezkoumání, a bylo by to možná výstižnější, než hovořit o "workholismu", který je spíše důsledkem, než příčinou.

Jednou z nejzajímavějších věcí na knize je česko-německá otázka. Emil Holub Pocházel pravděpodobně z dvojjazyčného prostředí, a ani jeden z jazyků neovládal dokonale. Hlásil se k tomu, že je Čech, nicméně zjevně nechápal otázku národnosti tak bipolárně a antagonicky, jak ji již tehdy prezentovali v rakousku bující extrémisté na České i Německé straně, kterým se prostě nemohl zavděčit, jelikož nebyl dostatečně "jejich", a kteří určovali společenskou atmosféru v tisku.

Emil Holub žil v době Rakouska, kdy se jazyk český i národnost označovaly anglicky Bohemian, a v jiných jazycích obdobnými ekvivalenty. Byla tam velká vazba na území království Českého. Morava nebyla Čechy, a Češi byli lidé žijící v Čechách. Početní radikálové na obou stranách ale měli tendenci označovat za Čechy jen slovanskojazyčné obyvatele Českého království, a německojazyčné zase počítat k Němcům. Tento názor hodně rezonoval v pražském novinářském prostředí, ale zdaleka nebyl všeobecný, a podstatná část společnosti to takto nevnímala, mnozí se navíc vnímali jako Rakušané. Z toho pohledu je velmi nešťastné, že AJ a NJ Resume je předkládán jako "Tschechische Reisende"/"czech traveller". Tím být nemohl, protože tato slova se tehdy vůbec nepoužívala, ale používalo se označení Bohemian které se vztahovalo k území Čech. Až v roce 1915 se objevil na Rusi časopis s názvem Čechoslovák a až v roce 1917 se tak začali označovat krajané v USA lobující za vznik Československa, zahrnujícího i Moravu a Slovensko. Do té doby se vedly politické diskuse ohledně samostatnosti Českého království, tj. jen Čech. A také až tehdy se k tomu (vlažně) přidali i krajanští Moravané, kteří se doté doby akcí Bohemian až na výjimky neúčastnili a organizovali se v USA v rámci katoliských spolků, které do té doby nebyly protirakouské ani protihabsburské .
Tvrdit, že byl E.H. Tschechische/czech traveller, je asi stejné, jako tvrdit, že to byl Československý spisovatel, nebo že by Puškin byl Sovětský spisovatel. Ten překlad je prostě nešťastný. I na všech dobových dokumentech v knize je uváděno vždy Bohemian jak pro jazyk, tak národnost či zemskou příslušnost.

Je zcela možné, že Holub chápal své Češství nikoliv v duchu tehdy neexistujícího národního socializmu jako jednoznačnou příslušnost k jediné rase, ale spíše jako jakési lokálně patriotické určení původu, něco jako když se někdo hlásí k tomu, že je z (jižní) Moravy, z Virginie nebo Bavorska. Za pozornost stojí i úzký a pozitivní vztah Holuba i jeho otce k habsburské monarchii.

Je škoda, že u citací z dopisů E.H., ani Rosy, není v drtivé většině zřejmé, jde-li o přesné citace, nebo překlady z němčiny. Pokud jde o překlady (což asi řada bude), mohlo dojít místy k posunu významu.

2 30.07.2022

Sice to není sbírka humorných příhod u kterých byste řvali smíchy, jako Študáci a kantoři, ale zase je to asi nejlepší studie na téma českého školství, která je bohužel stále v mnohém platná, a navíc psána úsměvně. I pro dnešní dobu je určitě aktuální poznámka autora, že nářkům na klesající úroveň středoškoláků, ač jsou pravdivé, není třeba přikládat nějakou váhu, protože je to jen výsledek toho, že na střední školy už nechodí jen pár nejlepších, ale většina dětí, a to je jako celek správné a přínosné. Jen se to dnes posunulo až na VŠ. Také mi kniha pomohla pochopit, proč dřív mívaly školy tak široké kabinetní sbírky, které jsou dnes akorát tak v museích a dnešní učitelé by si s nimi nevěděli rady. V této knize byl ale autor vůči učitelům velmi měkký, a v podstatě je celou dobu jen omlouvá a chápe. Až bych řekl, že některé věci zamlčuje. Docela by mě zajímalo, jestli se tehdy nevyskytovaly dnes nejčastější typy učitelů - totiž lenoši a hlupáci. V knize mi znatelně chyběli. Značná část studentů jde totiž na pajdák proto, že je 1) jinam nevzaly (respektive je jinde vyhodili) 2) snadno se to studuje 3) Mají krátkou pracovní dobu 4) mají dlouhé prázdniny

Je mi jasné, že učitelé mnozí s tím budou do krve nesouhlasit, ale ať si každý sáhne do svědomí, a jestli není takový zrovna on sám, tak jestli nezná ve svém okolí někoho, kdo takovou motivaci k cestě na pajdák neměl. Znám takových lidí dost. A pak jsou ještě zrůdy, které šly na učitele jen proto, aby měly moc a mohly dávat pětky. I takové znám.

V čem podle mne uhodil autor absolutně hřebíček na hlavičku je posedlost tuzemského školství zkouškami a získáváním papírů, místo schopností. Dnes se to realizuje zavedením státní maturity, jednotnými přijímačkami, jazykovými certifikáty nebo neustále se v průběhu posledních 20 let vracejícími nápady na zavedení přijímací zkoušky mezi kvartou a kvintou. Přitom lidem vůbec nedochází, že třeba maturita je čistě středoevropská záležitost, a většina světa žije zcela spokojeně bez ní, protože za studenta mluví mnohem lépe známky nasbírané v průběhu všech let studia, než to, jestli měl štěstí na otázku při maturitě.

A také není třeba ztrácet polovinu (nebo i 2/3) každé vyučovací hodiny zkoušením. Perfektně je to vidět na dnešní on-line výuce, kdy učitelé sice nezvládají děti naučit co je v osnovách, ale zato je zvládají známkovat a snižovat známku za každé opomenutí při vypracovávání otázek či zaslání špatného souboru. Přitom sami mají nepořádek v tom, které práce jim byly odevzdány a nemají problém klasifikovat nedostatečnou studenta, který svou práci odevzdal již 2x a psát rodičům vzkazy plné vykřičníků. Úroveň dnešních kantorů není bohužel lepší než tehdy.

Oproti prvnímu dílu výrazně slabší. Dětem se to sice také líbí, ale o slušném chování se tam toho moc nedozví, zato je tam krmí pražskými pověstmi a reáliemi, politickou a nacionalistickou výchovou o obrozencích a národním divadle a motají jim hlavu nesmysly o vajíčkách v maltě. Také se tlučou dětem do hlavy nesmysly o financování národního divadla ze sbírky do kasiček (drtivou většinu dal stát, císařská rodina a šlechta). A je to tam samé "viď".

Navíc se dozvíme, že Viktorčini rodiče se nikdy nevzali, ale žijí spolu jako druh a družka na hromádce a o dítě se moc nestarají a nechávají ji neustále u prarodičů, protože před dítětem a rodinou upřednostňují práci. Zato jí platí okázalé oslavy v restauraci.

Tohle není kniha pro všechny děti které rozumí česky, ale jen pro pár procent z nich, těch co žijící v Praze. Každý si musí zvážit, zda považuje svět, který kniha prezentuje za normální obrázek světa, jaký chce předkládat svým dětem.

2 17.11.2020

Autor srozumitelně líčí své pohnutky k emigraci a boji proti komunismu. Předpokládám, že filmem, na který v Praze chodil byl patrně československý Černý prapor.

Velmi autentická a naturalistická kniha. Výborně a detailně posaná služba v armádě. Od výcviku až po to, že když na patrole potkali vietnamské rybáře, kteří měli všechny doklady zcela v pořádku, chtěla je část vystresovaných vojáků zastřelit. Dobře to ilustruje, že US měly problém vysvětlit řadě vojáků, proč tam jsou, a že jejich úkolem je Vietnamce osvobodit, ne porazit. Patrně to bylo stíženo i intenzivním nasazením vojáků, kdy cca 1/2 dní byli v boji. Kniha líčí nadstandardně mnoho, včetně prostituce, drog a chození týden po jungli v pokálené uniformě, když dostane průjem. A úvah o sebevraždě po návratu.

2 03.06.2020