VikyKleinik komentáře u knih

Lakomec Harpagon je zaručeně nejzábavnější postavou Molièrových her. Velmi zábavná ve své nízké hamižnosti a vyhroceném skrbličství. Ve většině Molièrových her mě postavy nechávaly chladným, čož samozřejmě snižuje požitek z díla. Nemluvě o tom, že autorovy hry bývají schématické. Ozvláštní je tedy jen práce s řečí a roztodivnost postav. Misantrop však stále vede.

5 16.01.2022

Je to nadčasové, ty představy jsou super, ale kniha mě vůbec nebavila. Bradbury neumí moc psát.

5 06.09.2021

Toto je jedno z děl, z něhož budu čerpat do konce svých dní. Etika Nikomachova je něčím, co by si svědomitý člověk měl vzít za povinnost prozkoumat. Osobně bych chtěl a jsem o tom hluboce přesvědčen, že by mělo být institucionalizované. Mělo by se o něm učit na školách. Etika, na rozdíl od jiných oborů, nezkoumá co je, nýbrž to, co by být mělo. Proč etika není v osnovách už na základce? Jak autor říká: "Na výchově záleží mnoho. Záleží na ní téměř vše." Většina lidí má děti, ačkoliv jim není schopno poskytnou náležitou výchovu. Dochází ke špatným návykům, příjmů nejrůznějších sebeklamů, upínání se k ideologiím, neporozumění zcela základním věcem, neschopnosti dostatečně rozlišovat v jednotlivých situacích, myšlenkovým zkratům - k nízkosti obecně. Na tom záleží velmi, protože každý z nás se podílí na podobě celku, jež ovlivňuje každého z nás. Svět je skutečný se všemi svými okem neviditelnými strukturami.

Vím o třech typech:
1) Deontologická etika, v níž je rozhodující úmysl. V praxi to znamená, že nezáleží na tom, že mé jednání mělo špatný dopad, pokud jsem to vlastně myslel dobře.
Kritika: Fakt, že hlupák myslel něco dobře, není příliš polehčující, když zapříčinil zlo. Hitler to jistě taky myslel dobře.

2) Koncekvencialistická etika zase hodnotí jen výsledky činů. Nezáleží na tom, že jsem nějaké dobro vykonal z pochybných úmyslů (kalkul), protože výsledek je sám o sobě dobrý.
Kritika: Jakmile dobro nevychází k osobnostních pilířů člověka, ale jen ze situačního kalkulu, tak nelze zaručit, že se jedinec zachová dobře i příště. Navíc nelze zaručit, jaké výsledky budou mít naše jednání. Svět je složitý, je v něm mnoho proměnných a my nejsme schopni hledět daleko do budoucnosti.

3) Etika ctností je etikou zaměřenou na jednání v každé jednotlivé situaci. Je tedy sama o sobě praktickou. Nenabízí žádný snadno uchopitelný návod a ač jí to je vytýkáno, tak já věřím, že je to ve skutečnosti její výhodou.
Artistoteles tvrdí, že každý člověk jde vstříc blaženosti, jež se někdy překládá jako štěstí, ale to není zcela přesné. Mnoho lidé má o blaženosti zcestné mínění, a proto k ní mnozí volí zlé cesty. Blaženosti nelze nabít skrze slasti. Na ty, kteří si myslí, že ano, by měl být uplatněn politický dohled. Jedná se spíš o výsostnou spokojenost se sebou samým, o soběstačnost, činnost spíše nežli stav. Této blaženosti lze dostát jen tehdy, pokud v sobě jedinec vše náležitě srovná (Rozum - Jednání - Emoce). Tento etický spis k tomu jedince nasměruje.
Aristoteles odpovídá na to, proč člověk někdy jedná nedobře, ačkoliv mu rozum říká, že to není správné. Rozumný člověk z podstaty ví, jak by jednat měl. Rozumný člověk nevolí špatné, ač ho občas vykoná, páč mu chybí správný habitus/návyk. Ten se utváří v dětství správnou výchovou. Proto na ni tolik záleží. Jakmile člověk není veden ke ctnosti od mala, bude pro něj těžší se tam dostat později. Přec to však lze, ale je to spojeno s jistým sebezapřením. Když uznám, že nejsem dost disciplinovaný, střídmý, statečný mohu to změnit tím, že se tak budu chovat. Zprvu mi to bude proti srsti (Rozum a jednání bude v souladu, ale nebudu z toho mít radost), avšak po čase si utvořím zvyk a nabydu nové přirozenosti (Rozum, Jednání i Emoce budou v souladu). Jednak to vyžaduje vůli a druhak rozum, který mne poučí, jaké kroky ctnosti zvoliti, aby se došel blaženosti. Blažený člověk dokáže v každou jednotlivou jednotlivou situaci vyhodnotit a zvolit správně, protože je v něm vše náležitě nastaveno.

Aristoteles prokázal velký vhled do lidského nitra. Je to věru pečlivě vystavěný etický spis. Filosofie bývá pečlivě vyargumentovaná, pomalá a náročná, protože musí být obtížně napadnutelná. Kritika, která se na etiku ctností snesla, nefunguje. Jeho text je i po 23 staletích stále relevantní.

„O otázkách ctnosti, blaženosti, přátelství a slasti jsme v obryse pojednali dostatečně. Kdyby takovéto řeči stačily k tomu, aby z nás učinily slušné lidi, každý by si je měl projít. Místo toho se však ukazuje, že sice mají sílu pobídnout a povzbudit svobodně smýšlející mladíky a na urozenou mravní povahu, která miluje krásu opravdovou láskou, zapůsobit tak, že ji ctnost dočista uchvátí, většinu lidí nicméně k dokonalé mravní kráse pobídnout nedokáži. Většinu totiž neovládá stud, nýbrž strach, a nezdržují se nízkých věcí proto, že jsou hanebné, nýbrž kvůli trestu. Žijí totiž vášněmi, takže se honí za sobě vlastními slastmi a za tím, co jim je má přinést, a vyhýbají se protikladným bolestem, a nemají ani ponětí o tom, co je krásné a opravdu slastné, neboť to nikdy nezakusili. Jaká řeč by mohla takovéto lidi přetvořit? Změnit řečí to, co je odedávna stvrzeno jejich mravními povahami, je nemožné či nesnadné.“
„Člověk, který žije na základě svých nízkých hnutí, nebude poslouchat řeč, která ho od nich odvrací, ba nebude ji ani rozumět. Jak někoho takového přesvědčit ke změně? Vůbec se zdá, že takováto hnutí se nepodřizují řeči, ale jen násilí. Je tedy třeba, aby charakter člověka byl už předem takový, aby mu ctnost byla vlastní, tedy aby měl zalíbení v tom, co je krásné, a odpor k tomu, co je hanebné.“
„Člověku se však stěží od mládí dostane správného vedení ke ctnosti, pokud nevyrostl pod správnými zákony. Žít uměřeně a odolávat bolesti není pro většinu lidí, zvláště pak pro mládež, nic slastného. Proto musí být výchova a činnosti, jimiž se člověk zaměstnává, řízeny právem. Potřebujeme zákony, které se týkají také těchto věcí a vůbec celého života. Zákonodárci musí sice člověka pobízet ke ctnosti, ale též stanovit tresty pro ty nezpůsobilé. Většinu lidí totiž přesvědčí spíše donucení než řeč, neboť slušný člověk, žijící pro to, co je krásné, se nechá vést rozumem, zatímco člověk nízký, toužící po slasti, musí být trestán bolestí jak tažné zvíře."

5 07.06.2021

Fantasy prvek je nadbytečný a závěr neuspokojivý (trochu mi to připomíná Kingovu neschopnost).
Pokud by se to drželo reálií, ale přesto bylo fiktivním příběhem a dedukcí toho, jak výprava mohla probíhati (protože záznamů je málo), jistě by mě to bavilo více. Postavy by potřebovaly více hloubky, aby proti sobě jejich individuální vůle byly silněji opřené, příběh by tím byl zajímavější ve svém průběhu, páč by ho šlo lépe vymyslet, zašmodrchat, učinit šťavnatějším so se osudů postav týká, prohloubit, vygradovat, zatraktivnit a ukončit tak, jak by bylo hodno názvu.

Alespoň teď však vím něco o Franklinově ztracené expedici.

5 20.09.2020

Rady pro vladaře, jak si za každou cenu udržet vládu (tzv. machiavellismus). V tom zajisté cítíme něco amorálního, ale přesto být dobrým vladařem neznamená být krutým tyranem.
Cením však, že se nejedná o univerzální návod. Různé okolnosti si totiž vyžádají různé přístupy, ale kdo oplývá takovou prozřetelností, aby věděl, jak konkrétně se přizpůsobit?

Machiavelli si z historie bere vládce a jejich jednání, na nichž prezentuje své myšlenky a staví je do kontextu, který vysvětluje jejich úspěch či neúspěch, z kterého následně buduje stanovisko, kterým je radno se řídit nebo kterému je radno se vyvarovat.

Ačkoliv to je psáno pro svou dobu, tak zde stále najít relevantní postoje.
Hlavně je to však zajímavé čtení po stránce kategorizace vládnutí dob minulých.

5 05.04.2020

Dystopická vize budoucnosti, která je noční můžou pro všechny, kdo v ní žijí. Je to vize absolutní totality systému nad každým aspektem života jedince. Útlak vzbuzující zmar, z něhož není úniku. Jakási vyhrocená forma toho, co jsme tu v minulosti měli. Určitě je to mnohem lépe napsané (a čtivější) než Huxleyho "Konec Civilizace", který je však zas poněkud zajímavější, páč se mi zdá být dystopickou vizí toho, k čemu by se za staletí mohl dobrat západ. Obě tyto dystopie jsou zajímavými póly téhož marastu aneb stabilita, ale za jakou cenu? ...

5 07.02.2020

Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky.
Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.

5 03.12.2019

Yalom se čte sám. Krasný ladný sloh. Byla radost obracet stránky a líbí se mi, když autor otiskne do příběhu svou vlastní profesi. Yalom jako psychoterapeut píše o Breuerovi, jenž se rozhodne vymyslet novou léčbu, kterou by ulevit příliš pyšnému Fridrichovi Nietzschemu od zoufalství a zachránil tak německou filosofii. Přitom sám Breuer trpí krizí středního věku (což je též tématem knihy) a v tomto jinak smyšleném ději bylo načrtnuto mnoho z tehdejších skutečností.
Zárodek psychoanalýzy v 19. století, Nietzscheho osobnost a filosofie z ní vycházející, myšlenky, které vedou mladého Freunda k domnění o nevědomí...

5 29.09.2019

Kéž by mi tuto pohádku předčítali rodiče v dětství před spaním.

Je to skvělá a čtivá alegorie na komunismus, ale řekl příběh šlape, i kdyby člověk neznal dějinný kontext.
Současně to ale funguje i opačně. Stává se, že převod jedné situovanosti do jiné dře, ale nezdálo se mi, že toto byl ten případ a to i přes to, že Orwell celou událost velmi zredukoval.

Dobrosrdečně kritizuje, pro ilustraci přikládá apokalyptickou vizi budoucnosti, ale dává nám i alternativní směr. Příroda si cestu najde, když jí dáme šanci a ač je to nepochybně komplikované, tak nemáme na výběr a je lepší hledat jak změny docílit, než hledat, proč by to jít nemělo.

4 07.01.2022

Cenit Petera Jacksona, že z tý otravné předlohy dokázal vyextrahovat působivé a epické dílo.
Pán Prstenů je první opravdové fantasy, které jsem četl. Filmovou adaptaci mám rád a říkal jsem si, že je to notoricky známé a přověřené časem. Proto mě překvapilo, jak špatně to na mě působilo.
- Naivní příběh dějem. Hobiti jsou neustále zachraňování. Tolkien je měl napsat schopnější a ne z nich udělat neschopná děcka. Alespoň tak se zprvu jeví.
- Kniha má vyloženě otravné části. Co měl být do hajzlu ten Tom Bombadil?
- Otřesně znějící písníčky a básníčky (až na tu o jednom jediném prstenu, ta je dobrá).
- Obecně se mi obsah stránek nelíbil. Od příběhu po popisy krajiny to mě mne působilo rozvlekle, blbě a nudně.
Soudím, že další díly knižní trilogie budou snesitelnější, ale abych se o tom přesvědčil - to vůbec. Dál s tou unylou hovadinou marnit čas nebudu.

Rozsah knihy je příliš útlý a příběh svou zkratkovitostí a jednoduchostí ztrácí na údernosti. Námět přitom potenciál má a těch několik málo popisů zjevu pana Hydea mne zaujalo a zaroveň zamrzelo, že tato postavička nebyla natolik prokreslena a čtenář s ní nemohl strávit více času. Je to totiž jediný charakter, který má šanci bavit a zaujmout. Prostřednictvím zvytku postav se jen nepříliš dobře buduje záhada okolo doktora Jekylla, jehož morální rozdvojenost je v závěru vyřčena, ale psychologický aspekt knihy je vlastně neexistující. Já bych chtěl byt svědkem doktorova chování. Chtěl bych vidět jak a při čem se zachoval hanebně a při čem dobrosrdečně. Kniha by mohla mít zajímavý materiál, ale autor se rozhodl, že ho přeskočí a napiše jen doktorovu zpověď v závěru, při které vylíčí, že v něm vždy byl takýto rozpor a že se chová zle i dobře. To mi rozhodně nestačí. S takovou plytkostí není třeba ztrácet čas a rozhodně knihu nelze chápat jako příbeh o rozporu dobra a zla v člověku. Na to je to přiliš plytké. Škoda - mohl z toho být příběh úrovně Obrazu Doriana Greye.

Nelze tomu upřít atraktivní námět a dvě kratičké působivé scénky s panem Hydem. Jako celek je to však při nejlepším průměrné a lidé hodnotí průměrné se značnou vřelostí. Hlavně, že ta knízka byla jednohubkou bez prušivých elementů. Lidem chybí představivost a pak to dopadá tak, že něco takto nezáživného tu má 84%.

Platónovy dialogy mám rád a osobnost Sokrata dokáže být vzorovou. Mě osobně i velmi baví. Zde například poučuje své soudce (ba co víc, nepřímo z nich všech udělal kokoty) s takovou grácií, že mu nelze nefandit. Je ostudou starověkého řecka, že toho muže odsoudili.
Taky je to příklad toho, jak spolčení hlupců vzalo život hodnotnější nad ony všechny. A lidé od té doby nijak nezmoudřeli. Pan Sokrates by to s námi měl těžké i dnes.

4 05.04.2020

Příliš jednoduché. Tohle jsem měl číst ve svých 13 letech.
Občas jsem si však některé scény živě představil ve fantazii poměrně groteskně a dobře se nad tím bavil. Myslím však, že Kafka to nezamýšlel tak, jak jsem si to představil.

Pár slov k Samsovi:
Jeho nedostatečné reflektování vlastní situace mi zabraňuje k němu pocítit jakékoliv sympatie. Kniha tím i byla připravena o jistou dávku plnosti.
Pokud však Kafka chtěl filtrovat svou sebelítost a promluvit o tom, jak se ti nejbližší mohou otočit k člověku zády, tak k tomu neměl dojít přes skutečnost proměny v odporný hmyz, jenž je jenom na škodu.

4 15.02.2020

Častokrát jsem na pomezí válečné tématiky narazil na problém univerzality jednotlivých vojáků, což přirozeně jde proti zábavnosti. proto jsem byl velmi potěšen Hellerovou schopností vtisknout každé své postavě vlastní osobnost. (ba co víc - živoucnost) navzdory prostředí armády. Ono však není vhodné říci "navzdory", protože Hellerovi nebylo prostředí jeho knihy překážkou. On ho naopak dokonale odrazil na všech charakterech všech postav, z nichž se k tomu každá staví svým vlastním způsobem.

překvapilo mě fázování narativu. Ten nemá jednotnou postoupnost, ale je vyprávěn a doplňován dílčímy příběhy postav, které rámují jednotlivé kapitoly.
bylo nanejvýš dobré rozhodnout se pro tento přístup. Hlava 22 je o absurditě války. Heller zde však šije do vlastních řad, do vlastní armády (jejích vnitřího systému), jejich vojáků, důstojníků a generálů a dělá to bravůrně. Kniha evokuje představu železné válečné mašinérie, která se nezastavitelně sune kupředu a se kterou se individuum jen těžko může vypořádat.

Ačkoliv je McMurphyho boj jedince proti systému sevřenější, tak mě více bavila Hlava XXII, který tento aspekt skrz Yossariana zahrnuje též. Tato kniha je však plnější, víc se toho v ní děje, je zábavná, absurdní a plná. Několikrát jsem se během ní musel nahlas řechtat.

Úryvek z kapitoly 21:
Když skončil, opřel se pohodlně o opěradlo křesla, neobyčejně spokojen sám
se sebou, jak pohotově podnikl příslušné kroky, aby vyřešil tuto váţnou kritickou
situaci. Yossarian — stačilo mu podívat se na to jméno a už se celý otřásl hnusem.
Těch „es“ je v tom jméně nějak moc. Syčí to z něho přímo satansky. Zní tak
nesspolehlivě, buřičssky, susspektně, připomíná slova jako fašismus nebo
dokonce socialismus či komunismus. Je to podezřelé, cizácké, nevkusné jméno,
které nemůže budit důvěru. Nemá nic společného s takovými čistými, svěžími,
poctivými americkými jmény jako Cathcart, Peckem či Dreedle.

Postupem času mi však přišlo, že jistá beznaděj a tragika vřevází komiku na miskách vah na svou stranu. Od poloviny knihy jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že dění v knize není jenom vtipné, nýbřž i pěkně vykurvené.

4 08.02.2020

Čtivá a poučná klasika. Bídníci jsou knihou o velkém dobru.

4 18.01.2020

Moje nejoblíbenější kniha od Bukiho.

4 24.10.2018

Film hodnotím 5/5, zatímco grafický román 3/5 a to cením originalitu. Zábavnost mi ale ohromně srážely ukecané pasáže trafikanta a nějakej ten minipříběh komiksu, jenž si četl kluk opodál. Opravdu jsem nečekal, že mě to vůbec nebude bavit číst.

4 10.06.2017

Jeden z nejlepších Road trip komiksů, co jsem četl.
Krásná kresba a skvělý příběh. Krajina Půlnočních Stínů se skvěle čte a baví od začátku do konce.

Když David říká Laurel, jak stojí zato žít i kvůli maličkostem, tak mi skoro ukápla slžička.

4 18.11.2016

Začněme tím nejpovrchnějším. Dlouho jsem přemýslel jestli je ta old school kresba vhodná, ale čím déle jsem komiks četl, tím víc mě nudila. Kresba Davida Lloyda je nepřehledná, ztrácí se tam detaily a mému oku se vlastně ani nelíbila. Po vizuální stránce je to bída.
Příběh je na tom trochu lépe, ale ve směs je to další promarněný potenciál. Postavy jsou strohé a témata, které by se měli vrstvit a prohlubovat, jsou opravdu povrchní.
V jako Vendeta není velké dílo. Lidé co tomu dali lepší hodnocení než já, mají pěkně nízkou laťku co se kvality týče.

4 03.11.2016