V jako Vendeta / V for Vendetta

kiddlinka + 2 SPOILERY!!. Na V jako Vendeta je snad nejvíc vidět typický rys Mooreových děl, a sice tendence slučovat nejrůznější umělecké formy, ať už jsou to citace klasické literatury, divadelní přepjatost, filmový střih nebo hudební fraška, oproti jiným Mooreovým knihám zde ale nejvíc dostává slovo divadelní stylizace, což se nejvíc projevuje na postavě „V“, jíž je sice odepřena role univerzálního vypravěče, jehož hledisko by mělo udávat ráz příběhu, přesto je to on, kdo příběh doslova „inscenuje“. To on dává impuls ke změnám, to on zdánlivě nepochopitelné a neodůvodnitelné události dovádí do kýženého konce a dává jim význam (viz případ, kdy postava zdánlivě pro příběh zcela nepodstatná prokáže svou důležitost, když je na závěr vmanipulována uměle vyvolanými okolnostmi do vraždy diktátora) a to jemu jsou jako jedinému známy všechny důsledky všech činů. Divadelní koncept ještě potvrzuje a umocňuje až okázalá teatrálnost a divadelní charakter jednotlivých situací, promluv a událostí, jež „V“ cíleně „inscenuje“ (viz. papírové kulisy koncentračního tábora, v nichž je jeho bývalý dozorce následně odsouzen; výbuch parlamentu, jež „V“ taktovkou diriguje; usmívající se antická divadelní maska s tváří Guye Fawkese, za níž se „V“ skrývá; vytvoření neexistující situace, v níž je spolupracovnice „V“ zdánlivě zajata tajnou policií a mučena; promluva „V“ k občanům Británie v přímém televizním přenosu, která je pojata jako rozhovor ředitele firmy – tedy světa – se zaměstnanci, jimž se hrozí propuštěním; sadistický příslušník tajné policie je nucen projít se po okenní římse ve dvacátém patře a umírá, když uklouzne na banánové slupce, kterou mu tam „V“ nastražil). Moore si je této okázalosti očividně velmi dobře vědom, neboť v situacích, kdy by čtenář do očí bijící nepřirozenost dění již mohl považovat za nechtěnou vadu, autor stranou upozorní na tento intelektuální koncept, čímž v podstatě podkope jeho vážnost a shodí jej („Vzdávám to, ty hádanky mě nebaví. Chci obrátit stránku a přečíst si řešení.“).

Moore je vysoce originální nejen ve formálním pojetí, ale i co se obsahu a myšlenek týče. Naprosto jednoznačná podpora anarchismu, silně levicového smýšlení a angažovaného terorismu je nekorektní už sama o sobě. Vzhledem k tomu, že V jako Vendeta je v jádru známý příběh o všemocném superhrdinovi, je nezvyklé i převrácení stereotypního konceptu hrdiny bojujícího proti nepříteli do podoby, v které nepřítele ztělesňuje většinová společnost (tedy nikdo „zvenčí“, jak je obvyklé) a boj proti ní ospravedlňuje pohnutka zachránit ji před ní samou. Zrovna tak morální profil „V“ není zcela bez poskvrny. Ve výsledku tak dochází k tomu, že místo aby bezúhonný hrdina zachraňoval nevinnou společnost, bojuje padouch za zkažené a prohnilé společenství.

Ačkoli se ve V jako Vendeta neustále objevuje téma osobní pomsty, ta je nakonec vždy podřízena většímu plánu a odsunuta do pozadí jako nepodstatná z hlediska „vyššího cíle a blaha“. Základní poselství knihy je tak více než rozporuplné, neboť Moore nám na jednu stranu tvrdí, že není nad naprostou osobní svobodu jednotlivce a zároveň že v zájmu kolektivu je nutno obětovat osobní zadostiučinění. Což může znamenat jak nedomyšlenost, tak to že Moore své pojetí svobody dovedl i v interpretaci svého díla až do naprostého konce. (29.09.2011)

JP Jak sám Moore řekl, je to 'o fašismu, anarchii a Anglii', čili o politice a svobodě a rozhodně příměji, než v jeho pozdějších opusech, protože to není o nic méně hluboké, o nic víc hluboké - je to pořád Alan Moore a jeho nejlepší díla. U Vendety se zajímavé pasáže (V) střídali s těmi nudnějšími ( vyšetřování Creedyho, nepřinášející nic víc, než stránky navíc) a vyjma toho, když vezmu v potaz, že Gibbonsova kresba ve Strážcích svým klasickým oldschoolovým provedením srážela můj dojem z knihy, nakonec jsem pochopil její účel a přijal ji, tak u Vendety, kterou ilustroval David Lloyd jsem byl nespokojený většinu času, co jsem jí listoval, nehledě na fakt, že coloring byl zbytečný, příliš vybledlé a v kontrastu se stylem kresby jakési hluché a nepotřebné - v podání takového Franka Millera by to bylo něco jiného (kdyby Dava Mckeana, měl bych nejspíš orgasmus), ale Lloydův kreslířský styl zde mě jednoduše iritoval. A to je nejspíš důvodem, proč jdu dolů. Sám jako kreslíř zkrátka nemůžu přehlídnout, že někdo to dokázal nakreslit zrovna takhle. Tenhle jednoduchý komiksový stínový styl nesnesu - ne v téhle podobě (zmíněný Frank Miller s tím umí pracovat geniálně). Závěrem: první menší zklamání u Moora nikoliv vinou Moorea, ale jeho ilustrátora Davida Lloyda, jinak převládá spíše nadšení, i navzdory několika nudnějším a otravným částem a liniím. (08.08.2011)

Vironey + 1 Upřímně jsem si myslela, že nic nemůže předčit genialitu Strážců (Watchmen). Po přečtení tohoto díla si nejsem až tak úplně jistá. Vendeta ve svých myšlenkách možná není tolik rozmáchlá (až bych řekla metafyzická) jako Strážci, ale na druhou stranu je více vztažená k lidem. Je to politická satira, thriller, drama, svým způsobem i hořká komedie. Možná je tu zřetelněji rozlišeno "dobro" a "zlo" než ve Strážcích, ale i o tom bychom mohli dlouho polemizovat. Dílo velmi nadčasové, mrazivě znepokojující a nebezpečně anarchistické. Milí nemytí spoluobčané s barevnými číry a arzenálem spínacích špendlíků, chcete skutečně pochopit, co znamená anarchismus ve své holé podstatě? Přestaňte kreslit červená áčka v kroužku a přečtěte si V jako Vendeta. (20.07.2011)