Etika Níkomachova přehled

07.06.2021

Toto je jedno z děl, z něhož budu čerpat do konce svých dní. Etika Nikomachova je něčím, co by si svědomitý člověk měl vzít za povinnost prozkoumat. Osobně bych chtěl a jsem o tom hluboce přesvědčen, že by mělo být institucionalizované. Mělo by se o něm učit na školách. Etika, na rozdíl od jiných oborů, nezkoumá co je, nýbrž to, co by být mělo. Proč etika není v osnovách už na základce? Jak autor říká: "Na výchově záleží mnoho. Záleží na ní téměř vše." Většina lidí má děti, ačkoliv jim není schopno poskytnou náležitou výchovu. Dochází ke špatným návykům, příjmů nejrůznějších sebeklamů, upínání se k ideologiím, neporozumění zcela základním věcem, neschopnosti dostatečně rozlišovat v jednotlivých situacích, myšlenkovým zkratům - k nízkosti obecně. Na tom záleží velmi, protože každý z nás se podílí na podobě celku, jež ovlivňuje každého z nás. Svět je skutečný se všemi svými okem neviditelnými strukturami.

Vím o třech typech:
1) Deontologická etika, v níž je rozhodující úmysl. V praxi to znamená, že nezáleží na tom, že mé jednání mělo špatný dopad, pokud jsem to vlastně myslel dobře.
Kritika: Fakt, že hlupák myslel něco dobře, není příliš polehčující, když zapříčinil zlo. Hitler to jistě taky myslel dobře.

2) Koncekvencialistická etika zase hodnotí jen výsledky činů. Nezáleží na tom, že jsem nějaké dobro vykonal z pochybných úmyslů (kalkul), protože výsledek je sám o sobě dobrý.
Kritika: Jakmile dobro nevychází k osobnostních pilířů člověka, ale jen ze situačního kalkulu, tak nelze zaručit, že se jedinec zachová dobře i příště. Navíc nelze zaručit, jaké výsledky budou mít naše jednání. Svět je složitý, je v něm mnoho proměnných a my nejsme schopni hledět daleko do budoucnosti.

3) Etika ctností je etikou zaměřenou na jednání v každé jednotlivé situaci. Je tedy sama o sobě praktickou. Nenabízí žádný snadno uchopitelný návod a ač jí to je vytýkáno, tak já věřím, že je to ve skutečnosti její výhodou.
Artistoteles tvrdí, že každý člověk jde vstříc blaženosti, jež se někdy překládá jako štěstí, ale to není zcela přesné. Mnoho lidé má o blaženosti zcestné mínění, a proto k ní mnozí volí zlé cesty. Blaženosti nelze nabít skrze slasti. Na ty, kteří si myslí, že ano, by měl být uplatněn politický dohled. Jedná se spíš o výsostnou spokojenost se sebou samým, o soběstačnost, činnost spíše nežli stav. Této blaženosti lze dostát jen tehdy, pokud v sobě jedinec vše náležitě srovná (Rozum - Jednání - Emoce). Tento etický spis k tomu jedince nasměruje.
Aristoteles odpovídá na to, proč člověk někdy jedná nedobře, ačkoliv mu rozum říká, že to není správné. Rozumný člověk z podstaty ví, jak by jednat měl. Rozumný člověk nevolí špatné, ač ho občas vykoná, páč mu chybí správný habitus/návyk. Ten se utváří v dětství správnou výchovou. Proto na ni tolik záleží. Jakmile člověk není veden ke ctnosti od mala, bude pro něj těžší se tam dostat později. Přec to však lze, ale je to spojeno s jistým sebezapřením. Když uznám, že nejsem dost disciplinovaný, střídmý, statečný mohu to změnit tím, že se tak budu chovat. Zprvu mi to bude proti srsti (Rozum a jednání bude v souladu, ale nebudu z toho mít radost), avšak po čase si utvořím zvyk a nabydu nové přirozenosti (Rozum, Jednání i Emoce budou v souladu). Jednak to vyžaduje vůli a druhak rozum, který mne poučí, jaké kroky ctnosti zvoliti, aby se došel blaženosti. Blažený člověk dokáže v každou jednotlivou jednotlivou situaci vyhodnotit a zvolit správně, protože je v něm vše náležitě nastaveno.

Aristoteles prokázal velký vhled do lidského nitra. Je to věru pečlivě vystavěný etický spis. Filosofie bývá pečlivě vyargumentovaná, pomalá a náročná, protože musí být obtížně napadnutelná. Kritika, která se na etiku ctností snesla, nefunguje. Jeho text je i po 23 staletích stále relevantní.

„O otázkách ctnosti, blaženosti, přátelství a slasti jsme v obryse pojednali dostatečně. Kdyby takovéto řeči stačily k tomu, aby z nás učinily slušné lidi, každý by si je měl projít. Místo toho se však ukazuje, že sice mají sílu pobídnout a povzbudit svobodně smýšlející mladíky a na urozenou mravní povahu, která miluje krásu opravdovou láskou, zapůsobit tak, že ji ctnost dočista uchvátí, většinu lidí nicméně k dokonalé mravní kráse pobídnout nedokáži. Většinu totiž neovládá stud, nýbrž strach, a nezdržují se nízkých věcí proto, že jsou hanebné, nýbrž kvůli trestu. Žijí totiž vášněmi, takže se honí za sobě vlastními slastmi a za tím, co jim je má přinést, a vyhýbají se protikladným bolestem, a nemají ani ponětí o tom, co je krásné a opravdu slastné, neboť to nikdy nezakusili. Jaká řeč by mohla takovéto lidi přetvořit? Změnit řečí to, co je odedávna stvrzeno jejich mravními povahami, je nemožné či nesnadné.“
„Člověk, který žije na základě svých nízkých hnutí, nebude poslouchat řeč, která ho od nich odvrací, ba nebude ji ani rozumět. Jak někoho takového přesvědčit ke změně? Vůbec se zdá, že takováto hnutí se nepodřizují řeči, ale jen násilí. Je tedy třeba, aby charakter člověka byl už předem takový, aby mu ctnost byla vlastní, tedy aby měl zalíbení v tom, co je krásné, a odpor k tomu, co je hanebné.“
„Člověku se však stěží od mládí dostane správného vedení ke ctnosti, pokud nevyrostl pod správnými zákony. Žít uměřeně a odolávat bolesti není pro většinu lidí, zvláště pak pro mládež, nic slastného. Proto musí být výchova a činnosti, jimiž se člověk zaměstnává, řízeny právem. Potřebujeme zákony, které se týkají také těchto věcí a vůbec celého života. Zákonodárci musí sice člověka pobízet ke ctnosti, ale též stanovit tresty pro ty nezpůsobilé. Většinu lidí totiž přesvědčí spíše donucení než řeč, neboť slušný člověk, žijící pro to, co je krásné, se nechá vést rozumem, zatímco člověk nízký, toužící po slasti, musí být trestán bolestí jak tažné zvíře."