Velká Feferona komentáře u knih

Inu, rozhodně to nebylo špatné. Rozhodně ne. Ale neubráním se srovnání s předcházejícími dvěma díly a tam Krutým strojům přece jenom schází onen třeskutý humor, díky kterému se Pavlovský četl skoro sám. Nečas má zajímavé nápady (např. ti trubýši), ale drží se víc při zemi a místy je to celé až moc popisné (hlavně první polovina). Taky Vincenc a Walter mám pocit hrají trochu druhé housle, což je podle mého celkem škoda. Přesto si nemyslím, že by šlo o nějaký výrazný kvalitativní úpadek, autor to prostě pojal po svém a to nižší hodnocení volím jen proto, že Pavlovský mi sednul líp.
I přesto se dá s čistým svědomím doporučit.

5 14.06.2019

Kde jenom začít... asi tím, že mám prostě pro dvojici Eisenhorn + Ravenor slabost a moje hodnocení určitě bude všechno, jen ne nezaujaté. Ale stejně mi to nedá, abych se nevyjádřila.
Tak předně, Odpadlík v žádném případě nedělá svým předchůdcům ostudu, naopak. Kvalitativně je určitě minimálně na stejné úrovni jako předchozí díly a má vlastnosti, které už u Abnetta považuji tak nějak za samozřejmost: je to propracované, živé, má to spád, vynikající nápady... a je tam pár momentů, kdy jsem se musela dívat na obálku, jestli je to skutečně Warhammer (myšleno v dobrém).

- NÁSLEDUJÍCÍ PASÁŽ MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY -

Konkrétně mám na mysli třeba to putování dveřmi na útěku z Magodomu. S tím souvisí další moment, který mě na okamžik připravil o řeč a který jsem skutečně nečekala: a to ten, když Ravenor opustí své křeslo - nenapadlo by mě, že k tomu někdy dojde. To na mě zapůsobilo opravdu nesmírně silně. Stejně jako ten závěr. Nemyslím bitvu se Slytem (nevím proč jsem si při ní vzpomněla na zfilmovaného Hellboye), ale opravdu skutečný konec, kdy Ravenora čeká vyšetřování. Žádný happyend, je to celé spíš takové neuspokojivě neuzavřené. Ale věřím, že Abnett to přesně takto zamýšlel.

- KONEC PASÁŽE, KTERÁ MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY-

Zkrátka je to pecka. Na závěr jenom drobná výtka nakladatelství: jako... překlad jako vždy vynikající a chyby v textu už neřeším, ale přehlídnout překlep i v anotaci na zadní straně obálky... vážně?

5 18.12.2018

Jako... nejsem si jistá, jak se s tím vypořádat. Asi bych měla začít tím, že soudě podle mého obvyklého vkusu bych měla být z pana Koubka odvařená nadšením. Anotace totiž vypadá nesmírně slibně a ano, měla jsem poměrně vysoká očekávání. Možná i v tom je kámen úrazu.
Čepel entropie totiž nefunguje.
Já ke spokojenosti nepotřebuju zrovna nějaké hluboce komplikované charaktery a poselství v poselství - vyrostla jsem na Kulhánkovi, mám ráda Kotletu i Žambocha a královsky jsem se bavila u Kladiva na čaroděje. Kopřivovo Zabíjení považuju za jednu z nejlepších oddychovek. Takže ne, vážně ke spokojenosti nepotřebuju propracované charaktery ani vycizelovaný příběh. Ale Čepel entropie nedostačuje ani mým skromným nárokům. Je to jenom vršení mrtvol na jednu hromadu a pěkná čeština to vážně nezachraňuje. Asi bylo naivní čekat od románové prvotiny autora stripů něco jiného, ale nedočetla jsem to a považuju to za vyhozené peníze. Lituju.

Kinga mám moc ráda, ale upřímně - v případě Temné věže nějak nechápu, co na tom kdo vidí. Vůbec mě to nebavilo a jestli v tom bylo nějaké skryté poselství, já ho tedy nenašla.
No co už. Těšila jsem se, že budu mít, co číst, ale další díly odkládám a raději si znovu přečtu Zelenou míli nebo Řbitov zviřátek.

5 23.11.2018

MŮŽE OBSAHOVAT NÁZNAKY SPOILERU. Nebavila jsem se, nemůžu se připojit ke všeobecnému chvalozpěvu. Už samotný začátek vysvětlující proč se hlavní hrdina dostal, kam se dostal, je hodně zkratkovitý (a tak trochu WTF) a nijak vás nenavnadí v četbě pokračovat. Inu… já se odradit nenechala, ale že by se to potom nějak extra zlepšilo… jak už bylo zmíněno, hlavní hrdina je poněkud plochý a vývoj, kterým v průběhu knihy projde se mi zdá poněkud odbytý. Co naopak musím ocenit, jsou dobře vykreslené charaktery jeho souputníků, i když i tady se najdou drobné rezervy.

Co si naopak autor mohl odpustit je ten pokus o romanci, v daných kulisách se to hodí asi jako pěst na oko. Navíc když to neumím, tak to nedělám. A Žamboch tohle bohužel opravdu moc neumí.

Další problém vidím v tom, že o co je úvod zkratkovitější, o to rozvláčnější jsou některé následující pasáže. Já to sice přečetla poctivě celé (nuda je zlá), ale dokážu si představit, že tu či onde něco přeskočíte a o nic nepřijdete. A to u mě není znak dobře napsané sci-fi. Zvlášť, když všichni víme, že Žamboch to umí daleko, DALEKO líp. Nebo přinejmenším zábavněji. A je už celkem jedno, co je to za žánr.

Původně jsem chtěla dát 3 hvězdy, ale ten závěr (byť je překvapivý jen tak napůl) to celé přece jenom trochu zvedá, ale na 5 to tedy není ani náhodou. Tentokrát ne.

5 25.06.2018

Ráda bych si o sobě myslela, že dokážu ocenit dobře napsanou řežbu a přesně to taky Zabíjení je. Srovnávání s pozdější Kopřivovou tvorbou mi nepřijde zrovna dvakrát fér. Každý nějak začínal. Pozdější knihy jsou samozřejmě daleko propracovanější, o to se nikdo nepře, ale já vidím půvab Zabíjení právě v té neučesané zběsilosti. Nepopírám, že jsem na Kopřivu vysazená, takže mu odpustím spoustu věcí, se kterými bych jinde měla problém, ale četla jsem to onehdy po delší době zase znovu a ne - vůbec to není špatné. Chce to jenom trochu nadhledu, to je vše.

Snad bych za normálních okolností dala čtyři hvězdy, ale za ty recenze ve Splatterhousu a Jeho očí žár nemůžu jinak. Zajímavé je, že tohle je jedna z věcí, které bych třeba u Kotlety asi nedala, ale když to dělá Kopřiva, tak to má styl...

5 08.06.2018

Tak jo: nic jsem od toho nečekala. Vůbec nic. Dokonce jsem měla chuť jít rovnou na další, když jsem viděla ten název, protože pana Vegu mám ráda snad ze všech kovářovských charakterů nejméně a westerny (jedno jestli knižní nebo filmové) taky nijak moc nemiluju, ale tohle bylo... prostě boží.
Předně si myslím, že autor udělal velice dobře, když celý ten vědecko-fantastický cirkus nechal stranou. Jistě, děj z něj vychází, ale jinak je to příjemně komorní (jen mi trochu chyběl drahoušek Xaverius, ale to je čistě otázka mé osobní preference - jsem ostatně přesvědčená, že jeho přítomnost by kvalitu knihy nijak nevylepšila, spíš naopak).
Tím chci říct, že Vincent Vega by naprosto s přehledem obstál jako samostatný román a vůbec by svému stvořiteli neudělal ostudu. Je to totiž minimálně stejně dobré jako Koniáš, blahé paměti.
Jsou tam některé velice vytříbené charaktery, je to psané velice příjemnou češtinou, barvité a má to spád, ale přitom to není chaotické (což u JFK vůbec není samozřejmost). Bavila jsem se od začátku do konce a navzdory úvodním rozpakům mě ani na chvíli nenapadlo knihu odložit, jakmile jsem jednou začala číst.
Nemám k tomu výhrady, prostě nemám. Kéž by byly všechny díly JFK TAKHLE dobré...

5 15.10.2017

Já bych se k tomu nestavěla až tak nekriticky. Rozhodně to není tak kulervoucí jako první díl, ale ten kvalitativní pokles není tak výrazný, abych tomu tu jednu hvězdu sebrala. V určitém ohledu je to skoro stejně výborné jako první díl, to jistě... ale fakt je, že že ten závěr je tak trochu úlet a poněkud kazí celkový dojem.
Každopádně, třetí si určitě přečtu a moc se na něj těším.

5 18.04.2015

Čelist mi (poprvé) spadla až na zem ještě před stranou 100! Přemýšlím, kdy naposled se mi něco takového stalo. Nejspíš ještě nikdy, dobrý Bože Císaři! Nedovedla jsem si představit, že by mě po tom všem ještě Abnett dokázal nějak překvapit a hele. Dokázal. A kdyby jen jednou. Těžko zabíhat do detailů, pokud nechci spoilerovat, ale po dočtení jsem naprosto nadšená a nemůžu se dočkat pokračování. Je to výborné, doporučuji všema deseti. Tedy, mohla bych se samozřejmě pustit do detailního rozboru (a možná to později i udělám), ale teď, pár hodin po dočtení, jsem na něco podobného příliš plná dojmů.

4 04.07.2022

Slušný materiál. Kvalita povídek je pravda trochu proměnlivá (ovšem na škále od průměrných po vynikající, vyloženě špatná mi nepřipadala ani jedna), ale například hned první "Mor" je navzdory pomalejšímu rozjezdu opravdu dechberoucí. Úplně mi běžel mráz po zádech.
Co se Magose samotného týká, já bych to označila spíš za delší novelu. Na román mi to připadá přece jenom malinko dějově chudobné. Taky jsem se díky jeho přečtení konečně rozhodla, kterého z těch dvou mám radši - a totiž Ravenora. Magos totiž není vyprávěn ich-formou z Eisenhornova pohledu a (nic ve zlém) jeho postava je přinejmenším zpočátku poněkud plochá. A moc se to nezlepší ani ke konci. Nevím, jestli to tak autor zamýšlel (možná ano, my co jsme četli předchozí díly už toho o inkvizitoru Eisenhornovi přece víme poměrně dost), ale mně to moc nevyhovovalo. Hlavní hrdina sice není vyloženě nesympatický, ale tentokrát jsem si nedokázala k žádné z hlavních postav vytvořit kloudný vztah. Respektive, než jsem to stačila, byl konec.
Plný počet hvězd dávám hlavně proto, že navzdory drobným výhradám se jedná o slušnou porci zábavy přesně podle mého gusta.

4 22.08.2020

(SPOILER) Původně byl můj komentář k Destrukční četě veskrze kritický a negativní (a zůstal takový i po posledním přečtení – i když rozsahem nabobtnal do monstrózních rozměrů). Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to prubnula a před jeho zveřejněním si tu knížku raději přečetla ještě jednou; v rámci zachování čistého svědomí. Byl to trochu boj, protože čas, který mám na čtení je v poslední době silně omezený a tak se snažím spíš věnovat knihám, které mi skutečně zaručí nějaký požitek. Což nebyl tak docela tento případ. Ale i přesto jsem ráda, že jsem si ji v rámci zachování co největší objektivity dala ještě jednou. Mám k ní totiž takový trochu zvláštní vztah, který by se možná dal popsat jako… rozporuplný. Odi et amo, jen možná ne tak intenzivně.
O předcházejících dílech už jsem se zevrubně rozepsala dřív a tenhle komentář bude i bez toho delší než by bylo zdrávo, takže je nechám úplně stranou. Destrukční četa jakožto poslední kniha trilogie Poslední šance ji měla nějakým způsobem završit a uzavřít, ale zároveň se dá vcelku bez problémů číst i samostatně, vše podstatné myslím bylo včas vysvětleno. Události minulých dílů jsou zde sice zmiňovány, ale děj na ně vesměs přímo nenavazuje. Horší je, že Destrukční četa trpí i stejnými neduhy, které jsem vyčítala i jedničce a dvojce. Navenek to sice všechno jakžtakž dává smysl, ale jakmile do toho začnete šťourat (a nemusíte ani moc hluboko, stačí trochu dloubnout), celé se to sesype jako ten příslovečný domek z karet.
Já jsem bez problémů schopná přejít bez komentáře nějaké drobnější logické lapsy, Warhammer ostatně není žádné vysoké umění (a ke cti mu slouží, že se tak ani netváří) a stoprocentní logickou neprůstřelnost od něj snad ani nikdo soudný nemůže očekávat. Tu myslím nenajdete ani u Abnetta a to je přece onačejší kalibr. Problém je v tom, že tady už to přesáhlo nějakou zdravou míru toho, co je možné ještě přejít mávnutím ruky. Pozor na spoilery:
Takže zaprvé, poručík Kage coby démonem posedlý psyker. Je poměrně zřejmé, že inkvizitor Oriel měl celou dobu o skutečném stavu věcí v poručíkově kebuli poměrně jasnou představu (viz Oahebs atd.). A ukažte mi inkvizitora, který by jen tak nechal potenciálně posedlého a poskvrněného jedince pobíhat po svobodě a nezasáhl. A navíc tak nebezpečného jako Kage. Daleko uvěřitelnější by bylo, kdyby na něj hodil síť a to nejpozději někde v polovině druhého dílu. Tak jako by to udělal každý příslušník Orda Xena hodný své rozety. Jenže to by dál nebylo o čem psát, že?
Ale budiž, řekněme že Oriel nemusel Kageův stav vyhodnotit správně a považoval vyslání Oahebse za dostatečné opatření. Je to sice dost vachrlaté, ale dejme tomu, dejme tomu.
Dál je tu Lorii. Ta albínská slečna ze speciálních jednotek, co přišla o bratra - dvojče v Coritanoru. Já myslím dokážu pochopit, že taková věc s člověkem zamává. A pak taky to vědomí, že nejste nic než výsledek bezbožného genetického experimentu, který měl za cíl vytvořit perfektního vojáka… jo jasně, blbý. Ale namířit všechnu svou nespokojenost a frustraci proti jedinému dalšímu přeživšímu? A ještě s takovým blbým vysvětlením? Proč?
No a last but not least, Herman von Strab. To je asi hlavní kámen úrazu. Persóna, kolem které se všechno točí. Degenerát caligulovského typu, odpadlík. Informace jsou nám nicméně tradičně dávkovány očním kapátkem, to podstatné se vlastně dozvíme až téměř v závěru. A autor k tomu měl dobrý důvod, protože jakmile se dozvíte všechno, okamžitě vám dojde, jak obzvlášť tahle logická konstrukce naprosto stojí na vodě.
Nejdřív se dozvíme, že si během války sice, parafrázuji: „nevedl moc loajálně, uprchl, aby se vyhnul pozornosti inkvizice, což se později potvrdilo, navíc se spojil s Ghazghkullem (místní orčí boss) a přestože jeho informace o našich obranných systémech už byly zastaralé, znalostmi naší strategie a postupů Ghazghkullovi při jeho plánování invaze nepochybně značně prospěl.“
Už to samo o sobě by mělo stačit na vydání příkazu k jeho okamžité likvidaci (aspoň mně by to tedy určitě stačilo), jenže my se místo toho od plukovníka dozvíme, že to nejde, protože možná – ale opravdu jenom možná! – jednal pod nátlakem. (…) Takže úkolem našich hrdinů je dostat se k von Strabovi, „zvážit míru jeho loajality“ a podle výsledku ho buď zabít, nebo zachránit. Potud jakžtakž dobrý.
Ale tím celá ta taškařice nekončí, kdepak. Následuje zjištění, že inkvizice měla posledních dvacet let ve von Strabově bezprostřední blízkosti svého agenta, který ho mohl takto zvážit a zachránit/zlikvidovat v podstatě v kterémkoli okamžiku. A důvod proč to neudělal?
„Potřebujeme ho odsud dostat, zjistit, co všechno ví.“
„A riskovat při tom miliony životů?“
„Ano.“ (…) „Jestli se nám ho odsud nepodaří dostat, bude stačit i jeho mrtvola.“
Čímž vyletí z komína i ty poslední zbytky uvěřitelnosti, které to celé snad ještě mohlo mít.
Mohla bych v téhle vivisekci ještě nějakou dobu pokračovat, ale o délce tohohle komentáře už jsem se myslím vyjadřovala, že? Takže ještě něco málo na závěr a končím, beztak už je to tak dlouhé, že se to nejspíš nikomu nebude chtít číst.
Já opravdu nemám ve zvyku být nějak přehnaně kritická a ve všem hledat hnidy, o to víc mě fascinuje, že v případě Destrukční čety jsem schopná na několika odstavcích celou její zápletku bez námahy rozebrat na prvočinitele a coby nesmysl smést ze stolu. A mrzí mě to, protože Poslední šance je moje mládí a myslím, že by si jako poslední díl určitě zasloužila něco trochu… neprůstřelnějšího.

4 22.08.2020

Moje první reakce krátce po rozečtení vypadala asi takhle: Při Trůnu, stíhačky? Už zase!?
Ten začátek je opravdu nesmírně nablblý a co je ještě horší, ani symbolicky se nesnaží navázat na předcházející díl. V historii JFK by to nebylo poprvé, ale tady to působilo vyloženě jako pěst na oko.
No nic. Po rozpačitém úvodu to chvilku jakžtakž šlapalo, vybuchující ryby pobavily, ale... já nevím, snad je to tím námětem, který je pro mě osobně zoufale neatraktivní.
Navíc mi to urputné honění rozsahu neodbytně evokovalo mé vlastní psaní absolventské práce pár let nazpátek. Když mě už asi po sedmé (resp. po sedmém dialogu, tak naprosto dementně zbytečném, až mi způsobil bolení zubů) napadlo, že bych se na to mohla vykašlat a jít na další, usoudila jsem, že na něco takového je můj život přece jen příliš krátký.

1 hvězda za lemrouchy.

4 11.10.2017

Jedním slovem: strašné. Opravdu. JFK beru postupně a samozřejmě: některé jsou slabší, jiné lepší, pár opravdu výborných, zábavných, ale tohle je první díl, který jsem nedokázala dočíst do konce. Vzdala jsem to někde kolem první čtvrtiny a šla na další a opravdu nemám pocit, že by mi něco uteklo. Je to strašně nepřehledné, kostrbaté a v jádru nesmírně nudné... hraje si to na umění a to je něco, co u JFK vážně nepotřebuju. Nebrat.

P.S. O co je Vrbenská horší, to lepší je hned následující díl ;-)

4 02.09.2017

Jak to ten chlap jenom dělá? Skoro bych si myslela, že třináctý díl prakticky jakékoli série musí být zoufale mizerný (už prostě proto, že třináct je FAKT HODNĚ dílů na jakoukoli knižní sérii), ale u Gaunta jako by to bylo naopak - čím vyšší číslo, tím je vyšší i kvalita a tohle bylo skutečně výborné. Báječné na odreagování, všeho akorát (na můj vkus možná až trochu příliš mezilidských vztahů), dobré tempo, zajímavé nové postavy. První dojem z Felyxe nic moc, ale krucipísek, asi i jeho budu mít nakonec ráda.

3 11.04.2023

(SPOILER) BACHA NA SPOILERY:

Dlouho jsem měla tady na Databázi knih u Komanda smrti 5 hvězdiček. Moc jsem o tom nepřemýšlela, protože přece Poslední šance, že jo. Ale po (nejspíš definitivně) posledním přečtení mi to nedá a musím to přehodnotit, protože ta knížka prostě objektivně nestojí za mnoho. Ale nejdřív pozitiva, jako vždycky: vidím tu spoustu nevyužitého potenciálu, ten námět sám o sobě není vlastně úplně špatný, střetnutí s jinou kulturou je bezpochyby zajímavé, také postavy jsou poměrně konzistentní a jednají logicky v souladu se svým charakterem.
Ale jinak je to bída. Celkový dojem sráží hlavně alarmující rozpory nejenom v rámci knihy, ale i v návaznosti na předchozí díl. Třeba tohle, cituju: "Oriel se tiše pomodlil ke Strojovému bohu a doufal, že se pekelné tauské pozorovatele podařilo speciálně zkonstruovaným krycím štítem oklamat. Technokněží ho ujistili, že si nemusí dělat starosti, ale on nikdy nebyl zvyklý se slepě spoléhat na vynalézavost příslušníků Adepta mechanika." Ehm, cože? Připomeňte mi, proč muselo být zničeno Coritanorum? Nebo Kage - jednou číst a psát neumí, pak umí, pak zase neumí a zase umí, podle toho, jak se to zrovna hodí. Ten únos raketoplánu byl taky pěkně přitažený za vlasy. Naprosto nerealistický. Výcvik jednotky místy připomíná spíš battle royale než cokoli jiného. Jo, a vydat se na takovou misi a založit ji na Ostřelovači, který do poslední chvíle neví, jestli dokáže vystřelit (a ani se tím nijak zvlášť netají)... achjo. Thorpe má jediné štěstí, že plukovník je tu stejně okouzlující jako vždy (viz můj komentář k předchozímu dílu), jinak by to bylo jenom za dvě.

3 21.10.2019

No... jako dobrý, ale po skvělém Bohu strachu to na pět hvězd prostě není. Čekala jsem nějakou pecku (zvlášť po přečtení některých komentářů tady), čekala jsem, že Pavlovský překoná sám sebe a zakončí to ve velkém stylu. Ale tohle je prostě... nedostatečné. Neuspokojivé. Oceňuju, že si nechal otevřená vrátka, kdyby se rozhodli pokračovat (takže snad ještě máme naději), ale jinak... já nevím, čekala jsem prostě něco jiného. Něco víc.

3 18.07.2019

Poprvé jsem četla Drsného spasitele před mnoha eóny (muselo to být poměrně krátce po tom, co byl vydán) coby nevycválaná puberťačka. Neměla jsem v té době ještě tolik načteno a tak mi připadal bezmála geniální. Skvěle napsaný, živé prostředí, dokonalost sama...
No. O několik (nejsem schopná říct kolik) set knih později musím svůj dosavadní postoj poněkud zrevidovat. Pořád mi to připadne dost dobré, ale potkala jsem se mezitím s mnoha jinými autory a mnoho z nich (jako například Štěpán Kopřiva) bylo úplně mimo Žambochovu váhovou kategorii. Zkrátka jsem se za ty roky rozmlsala a teď už vím, že to sice vůbec není špatné, ale šlo by to i lépe.
Drsný spasitel má určité rezervy, místy je to nechutné možná až moc, místy možná zbytečně roztahané. A místy je to úplná spatlanina všeho možného. Domnívám se, že věci by možná prospělo trochu přidat na hláškách, kterých je v knize jako šafránu. Pak by to mohlo získat ten správný říz.

3 20.04.2018

Tak nakonec to nebylo tak strašné, jak napovídal první dojem. Tak dobré jako Vincent Vega nebo Odplata to není ani omylem, ale má to určité kvality, které celkový dojem dost zvedají.
Samotný JFK je zajímavě maniodepresivní (příjemná změna), potěší zmínka o Iron Maiden... ale abych jenom nechválila: určitě by nebylo na škodu, kdyby si autor víc si pohrál s detaily, místy je to málo živé a zbytečně zkratkovité, nepropracované. Vynikající kniha zkrátka vypadá jinak. I přesto je můj dojem poměrně dobrý, sedlo mi celkové ladění.

3 05.10.2017

Moc jsem se těšila, vlastním všechny předcházející knihy (a připojuji se k doporučení, že je dobré si je přečíst, než se do Párie pustíte) a naprosto žeru Ravenora i Eisenhorna. Ale i když jsem knížky o nich četla o dost víc než jednou, minimálně celou první půlku jsem se drbala na hlavě, co to jako je. Hlavní hrdinka je v pohodě, ale pokud znáte přechozí knihy, hodně brzo začnete mít pocit, že tady něco není tak úplně v pořádku (a taky že není). Jinak moc nevím, co k tomu dodat, setkání se starými známými bylo super (nemyslím jenom oba inkvizitory, ale i jejich podřízené), nemám, co bych tomu vytkla - kromě toho WTF pocitu zkraje knihy, protože nemám ráda, když se nechytám. Ale jako jo, klasický abnettovský standard, rozhodně doporučuji.

2 20.12.2021

Je to abnettovsky propracované a warhammerovsky bombastické (zvlášť teda ten závěr). A já tak nějak nevím, co víc si ještě přát. U předcházejícího dílu jsem si stěžovala, že obsahuje málo Ravenora. Nuže, ve dvojce byl tento nedostatek napraven k mé plné spokojenosti. Je to božan.
Co se mi naopak nelíbí je anotace - zavání spoilerem a navíc je zavádějící, ale to je vada na kráse, která sotva stojí za řeč.

2 01.06.2018