tomas6658 komentáře u knih

Asi nejlepší antiutopistický román, co kdy kdo napsal. Dystopická vize totalitní budoucnosti lidstva, rozděleného na tři neustále vzájemně válčící frakce. Nemožnost uniknout dohledu "Velkého Bratra", nemožnost svobodného myšlení či jednání (ideozločin), ústící nevyhnutelně k tragickému závěru hlavního hrdiny (propagandisty "ministerstva pravdy"). Pochmurná a depresivní vize budoucnosti lidstva a varování před absolutní totalitou (nastolovanou a udržovanou i díky moderním technologiím a jejich zneužití), totální kontrolou života každého občana. Tato vize se objevuje i v dalších autorových dílech (např. Nadechnout se). Nadčasová záležitost.

Jeden z mých nejoblíbenějších románů, ne-li vůbec nejoblíbenější.

18 27.01.2023

Obsahově malá, významově ovšem velmi rozsáhlá novela o milostném vzplanutí dvou mladých Pařížanů z rozdílných poměrů, kteří se setkají v pochmurné době sílící první světové války. Kontrast čisté lásky a touhy po společné budoucnosti a neúprosné válečné mašinerie, beroucí iluze, sny i životy. Monumentální závěr, na který zřejmě nikdy nezapomenu.

Oscar Wilde jako genius pointy. Výborný komediální kus, spousta skvělých konverzačních obratů a prozaických point. Trefná satira na anglické aristokratické prostředí druhé poloviny 19. století.

12 17.11.2022

Vrcholné protiválečné drama, které svým významem i kvalitou dalece překračuje rámec české literatury. Matka, která ve válce postupně ztrácí svého muže i své dva syny, kteří jsou "strháváni" voláním polnice a naléhavostí boje s nepřítelem. Zoufalá snaha o záchranu třetího, nejmladšího syna, až do poslední chvíle, o jeho ušetření před hrůzami války a smrtí. S tím v kontrastu je rozhodný a symbolicky pevný postoj v závěrečné gradující scéně, kdy matka tváří v tvář poznané brutalitě nepřítele a hrozbě totální zkázy lidství kurážně vyzívá i posledního zbylého syna k boji, podávajíce mu do rukou zbraň...

Výrazný společenský apel a varování před hrozbou nacismu, jakožto ničitele humanismu, kterému je potřeba se vždy a za každou cenu stavět na odpor.

Dystopický antiutopistický román popisující totalitní společnost budoucnosti, sycené zneužíváním technického vývoje, to vše téměř třicet let před Orwellem.
Odlidštění člověka a jeho přirozeného lidského vnímání v mašinerii technicistního striktně autoritářského systému, nemožnost svobodného myšlení a konání.

Soubor tří povídek z prostředí židovského goletu (osady) na Zakarpatské Rusi z období, kdy byla tato oblast součást Československa. Poetické, autentické a velmi duchovně hutné vykreslení uzavřenosti a hlubokého spiritualistického ukotvení života jejich obyvatel, s jejich rigidními a svazujícími zvyky, které je provází "od kolébky do hrobu". Za mě nejvíce cením povídku "O smutných očích Hany Karadžičové", která má velmi dramatický průběh a v podstatě (alespoň v duchovní rovině) tragický závěr.

Svým způsobem smutné či maximálně hořkosladké vyznění povídek.
Z mého pohledu jeden z vrcholů Olbrachtovy tvorby.

Neuvěřitelně výstižná a trefná politická próza. Hlavní hrdina příběhu, fotograf, sleduje vzestup, vrchol a pád svého přítele, komunistického aparátčíka Galoviče. Vykreslení politického pádu a s ním spojené paranoi a strachu v souladu s pochmurnou a šedivou dobou, která láme charaktery lidí ve svém soukolí. Stále aktuální přesah ohledně vykreslení politického kariérismu. Za mě spolu se "Smrt si říká Engelchen" vrchol Mňačkovy tvorby.

10 27.01.2023

Tohle je prozaické mistrovství, dámy a pánové. Nesdílím názor mých některých kolegů zde v komentářích, že text "neodsýpá" či že se kniha čte ne úplně dobře. Z mého pohledu jde o Hemingwayovo vrcholné dílo, doplněno jistě i jeho autobiografickými postřehy z dob, kdy jako reportér pokrýval občanskou válku ve Španělsku. Hlavní postavy, expozice i samotný děj jsou dle mého názoru velmi dobře vystavěny. Pro někoho může být detailnější popis příprav na vrchol děje zdlouhavý. Já jsem nicméně ocenil jak podrobný popis pohnutek a vnitřních myšlenek Jordana a dalších postav, tak i důkladný filozoficko-psychologický ponor do nitra hlavní postavy a jeho provázanost s hlavním dějem. Velký román.

10 27.08.2022

(SPOILER) Tragický příběh mladé tanečnice Kateřiny Horovitzové, která je vybrána jako schovanka bohatým americkým zajatcem v koncentračním táboře - podobenství lidské naděje a kuráže bojovat o lidskost a důstojnost za jakýchkoliv podmínek.

Hlavní hrdinka ztělesňuje touhu po životě a důstojnost i tváří v tvář apatii, iluzi a rezignaci svých hostitelů, jejich zbabělství a zoufalství pod vlivem absurdního vydírání ze strany důstojníka SS. Odvaha hlavní hrdinky vycítit nebezpečí a vymezit se vůči dehonestaci a útlaku. Vystavění příběhu balancující na hranici únosnosti či absurdnosti (způsob jednání esesáka Brenskeho). Protiklad přirozenosti a instinktu života (Kateřina) vůči odevzdanosti a umělé spekulativnosti společníků, reprezentovaných panem Cohenem, kteří jakoby pozbyli lidských přirozených instinktů a propadají iluzornosti.

Leitmotiv důstojnosti jako jedné z klíčových hodnot lidství. Až téměř groteskní ironie v podání esesáka Brenskeho, který sugestivně působí na skupinu zajatců a pomocí své brilantní rétoriky, absurdních lží a manipulace je postupně ožebračuje a zbavuje zbytků lidské důstojnosti. Nadčasové poselství o zlu a jeho služebnících a těch, kteří jej umožňují, byť v jakkoliv mezní situaci, na straně jedné a těch, kteří se instinktivně zlu brání na straně druhé. Odsouzení pasivity a rezignace těch, kteří tímto způsobem ono zlo umožňují jako onoho pomyslného "odsouzence, který si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana."

Závěrečná strhující scéna je vzepětím hrdosti v mezním okamžiku a v gestu lidství Kateřiny vůči všeobjímajícímu zmaru a rezignovanosti i hrubému násilí - výsostně lidské gesto proti zlu a absurdnosti iluze naděje. Zdánlivě marný vzdor hlavní hrdinky je tedy jistou univerzální snahou o nalezení ctnosti v záplavě zla.

Jedním z klíčových motivů novely je pojmenovávání a odhalování zla (byť i v "civilizované" či banální podobě v podání distingovaného vystupování Brenskeho) a jasné vymezování se vůči němu ve jménu důstojnosti, i za cenu nejvyšší.

9 29.03.2023

Autorova románová prvotina, kterou napsal ve svých čtyřiceti letech a která vzbudila okamžitě velikou odezvu kritiky jak v Československu, tak v zahraničí, a vynesla autorovi značnou popularitu.

Z velké části metaforickou a na niterních myšlenkách postavenou formou napsaný psychologický román o pražském Židovi na počátku druhé světové války. Konstantní pocit strachu a napětí před předvoláním do transportu do koncentračního tábora se mísí s mnohými vnitřními pocity a halucinacemi, které silně ovlivňuje vnitřní dialog se stínem hlavní postavy, Monem a dalším přeludem, slípkou, o kterou se hrdina stará ve své domácnosti. Děj se zaměřuje na přípravu na transport (sebetrýzeň, simulace vlastní smrti, trénování odolnosti apod.). Leitmotivem je popis postupného sebedestruktivního duševního rozkladu na základě soustavného strachu a diskriminace při očekávání příchodu mezních životních situací. Tragický a paradoxní konec koresponduje s myšlenkou, že není možné se jakýmkoliv způsobem připravit na to, co nám osud přichystá, není možné nacházet důstojnost v čase zmaru a nelidskosti.

Jedním z ústředních témat Fuksovy tvorby byl vedle tématu holocaustu a utrpení Židů i (často tragický) střet citlivého a zranitelného jedince s nelidskými podmínkami a utrpením, které z těchto podmínek pramení. Nenaplnění citových potřeb a z toho plynoucí duševní strádání. Co se týká stylistického zpracování, převažuje čtenářsky zhusta obtížná metaforická forma, doplněná o časté niterní monology či prožitky, s opakujícími se motivy a symbolikou.

6 24.08.2023

Reálný popis života lidí, žijících na samém okraji společnosti, v Paříži a následně v Londýně na počátku 20. století. Popis bezvýchodnosti, utrpení a morálního úpadku pracovního prekariátu a městské chudiny. Za mě zajímavý i možný námět na řešení či vylepšení určitých situací, na základě vlastního prožití různých mezních situací, ilustrující z mého pohledu levicové (nemyšleno vůbec pejorativně) smýšlení autora.

6 27.01.2023

Z mého pohledu (vedle Elieho Wiesela, Primo Leviho, Arnošta Lusiga a Oty B. Krause) jeden z vrcholů prozaického ztvárnění Šoa. Osvětim, skupina šesti "dvorních šašků", která se snaží svým "kejklířstím" pobavit jistého hejtmana K a další dozorce z řad SS, absolutních "pánů" nad jejich životem a smrtí. Touha přežít tak říkajíc "za každou cenu", ve světle jakéhokoliv psychického i fyzického ponížení. Střih. Šestidenní válka v Izraeli v roce 1967 a přemýšlení nad jejími mravními dopady jedním z přeživších "šašků".

Silný filozoficko-humanistický ráz díla, snoubený s přemítáním o pomstě a jejím pojetí a hledání vlastního já u těch "dvorních šašků", kteří přežili hrůzy Osvětimi. Hlavní postavy se "vypořádávají" jak se sebou samými (proč já jsem to přežil a mnoho ostatních ne?), tak i se svými prožitými mezními situacemi. Hledání vykoupení je bolestivá a v podstatě nikdy nekončící cesta, jak se vypořádat s oním "životem po životě", který přeživším hrdinům zbývá...

6 27.01.2023

Je možné důstojně se vypořádat s prudkou vášní a přitažlivostí k někomu, ke komu jsme bezvýchodně přitahovaní? Je možné takového člověka učinit skutečně šťastným? Je takový způsob vzplanutí silou, která stravuje všechen rozum, nebo naopak ponouká k tomu, co je v člověku nejopravdovější? Takové (a mnohem další otázky) se vnímavému čtenáři jistě vybaví pří čtení tohoto relativně krátkého románu, jednoho z prvních v prozaické tvorbě Johanna Wolfganga Goetha, které se stalo ještě za jeho života bestsellerem a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků.

Mladý šlechtic Werther, studen práv z vysoce postavené aristokratické rodiny přijíždí na venkov (místo nazvané Wahhleim – ve skutečnosti Garbenheim, dnes součást Wetzlaru), aby si odpočinul od studií práv a dvorského života v prostředí vysoké šlechty a postaral se o jisté dědické řízení, kterým jej pověřila jeho matka. Venkovská „idyla“ probouzí u citlivého mladíka s narcistními projevy a sklony k melancholii jeho výtvarné vlohy - mnoho času tráví kresbou venkovských obyvatel a toulkami krajinou. Po nějaké době se seznamuje s Lottou, dcerou místního správce, do které se bezhlavě zamiluje. Lotta je ovšem zasnoubena a tak Werther alespoň vyhledává její přítomnost a platonicky po ní touží a sbližuje se i s jejím snoubencem. Po následných peripetiích (neshody s jejím snoubencem, úmrtí Lottyniny matky) se nešťastný Werther rozhoduje vstoupit do diplomatických dvorních služeb a opustit venkov. V diplomatické službě se ovšem záhy projeví jeho prchlivost a nezpůsobilost – způsobí určitá společenská faux pas a je shledán jako nehodný dané služby a na vlastní žádost propuštěn. Po následném krátkém pobytu u rodinně spřízněného knížete se sklíčený a stále více do svých depresivních myšlenek uzavřenější Werther opět navrací do Wahheimu, do blízkosti Lotty. Jeho stýkání s ní se ovšem setká s odporem Lottynina snoubence a s řečmi v okolí a Lotty žádá Werthera omezit své návštěvy. Zoufalý Werther, zmítaný svými nenaplněnými tužbami po Lotty všek tuto žádost nevyslyší a pokusí se ji svést, je ovšem odmítnut a rozhoduje se dále už její blízkost nevyhledávat. Vlivem stále drásavějších a trýznivějších vnitřního pohnutí se Werther rozhoduje pro sebevraždu (pistolí, kterou mu půjčí snoubenec Lotty) a napíše Lottě dopis na rozloučenou

Formou se jedná o tzv. dopisní román, kdy si hlavní postava dopisuje se svým přítelem Vilémem, na konci druhého dílu doplněný o tzv. doslov vydavatele (autora), který věcnou formou shrne Wertherovo rozhodnutí pro sebevraždu a její průběh. Román byl napsán v duchu tehdejšího německého literárního hnutí „Sturm und Drang“, které se v německy mluvících zemích výrazně prosazovalo v druhé polovině 18. Století a odkazovalo na filozofii Emanuela Kanta a na předešlý literární směr osvícenské literatury. Jedná se také o román autobiografický, neboť Goethe v něm zrcadlil mimo jiné i svoji platonickou zamilovanost do jisté Charlotty Buff a také sebevraždu svého přítele, který se nešťastně zamiloval do vdané ženy. Hlavní postava je pak ztvárněna jako rozervaná, citově nestabilní a stále více svým depresivním myšlenkám podléhající – v duchu tradic romantických hrdinů.

Klasika, která prostě potěší. Realistický román Alexandra Dumase ml., kriticky zobrazující sociální poměry v soudobé francouzské společnosti. V tomto případě byl inspirací život mladé kurtizány Marie Duplessis, se kterou se autor znal - tedy kritický pohled na sociální postavení prostitutky ve společnosti.

Děj románu se věnuje poměru mladého muže z lepší společnosti, Armanda Duvala, a známé pařížské kurtizány, Markéty Gautierové. Armand se do Markéty bezhlavě zamiluje a snaží se ji vymanit ze zhoubného prostředí prostituce, vydržování staršími zámožnými muži a marnotratného života. Jeho city jsou nejprve Markétou (za podpory její přítelkyně Prudence) zlehčovány a vysmívány, postupně se ovšem Markéta do Armanda upřímně zamiluje - je vážně nemocná a zapůsobí na ni Armandova absolutní oddanost vůči ní. Po určitém údobí idyly, který stráví zamilovaný pár na venkově a spřádá své plány na život v ústraní, se však Markéta s Armandem nečekaně rozchází - jak se později ukáže na nátlak Armandova otce. Armand je zhrzelý, cítí se zrazen, a snaží se jí posléze mstít a co nejvíce ji ponížit. Teprve až po odjezdu do Orientu a po Markétině smrti se Armand dozvídá celé pozadí událostí a o oběti, které se Markéta podrobila kvůli němu a jeho rodině...

Na tehdejší dobu se jedná o velmi odvážnou sociální sondu a pohled na „padlé“ ženy a jejich život. Jakýmsi pomyslným leitmotivem je zde úvaha, že i taková žena je schopna čistého citu a lásky, obětování se ve prospěch něčeho, co ji může přesahovat, že zkrátka může kriticky hodnotit svůj způsob života a měnit jej. Mimoto kniha nese i mnoho zajímavých úvah o lidských vztazích i postavení jedince ve společnosti např. „Opravdová láska činí vždy každého lepším, ať je žena, která ji vzbudila, jakákoliv“.

5 25.09.2023

(SPOILER) Jeden z vrcholů Mannovy tvorby. Útlá novela zachycující cestu spisovatele Aschenbachera do Benátek, kde nalézá mimo své duševní a morální katarze i svoji smrt. Ovšem to je jen formální obsah - bohatství díla spočívá v jeho formě a výrazném (dalo by se říct, že až skoro faustovském) filozofickém přesahu.

Řetězení metafor (např. Benátky jako metafora duševního stavu hlavní postavy), mnohovýznamností a myšlenkových přesahů dělá z díla dle mého jednu z nejvýznamnějších próz 20. století.

George Bowling jakožto představitel středostavovské vrstvy ve středním věku s ženou, která je mu (téměř) úplně lhostejná, dvěma dětmi, hypotékou, nesplněnými tužbami z mládí a tuctovým řadovým domkem na předměstí Londýna. Život ubíhá ve své úmorné šedi až do chvíle, kdy mu banální článek v bulvárních novinách evokuje myšlenky na "bezstarostné" dospívání a ranou dospělost v hokynářské rodině na anglickém venkově. Na základě vzpomínek přichází plán navštívit po několika dekádách rodné městečko ve snaze připomenout si "onu krásnou starou dobu, kdy bylo vše opravdovější" a znovu "se nadechnout". To vše v předvečer druhé světové války (1938), což provází pesimistické úvahy o nadcházející válečné a poválečné době - chmurné vize nástupu uniformní a totalitní společnosti, lidského odcizení vlivem rychlého rozvoje technologií (tento leitmotiv je dle mého předzvěst pozdějších antiutopistických románů, které z pera autora přišly později, především 1984).

Návštěva rodného města je pro Georga jedním velkým zklamáním - město je proměněno vlivem překotné industrializace k nepoznání. Přichází i odcizení vůči těm několika málo lidem, které vypravěč znal z mládí a setkává se s nimi (bývalé děvče, farář) . Pocit vykořenění v kombinaci s katarzí a konstatováním, že "starý svět je minulostí a zkoušet ho hledat není nic jiného než ztráta času". Konstatování neměnnosti dějů a chodu věcí a následný návrat do předešlé středostavovské konformity a šedi. Nemožnost se vzepřít daným společenským konvencím. Za mě velmi zdařilé (a neprávem opomíjené) Orwellovo dílo.

5 13.01.2023

Trefná prozaická kritika soudobých poměrů vilémovského německého císařství (nadvláda aristokracie, nepotismus, klientelismus, maloměšťáctví), napsána ovšem složitým a "těžkým jazykem".

Psychologický a téměř až špionážní román z tísnivého a pochmurného prostředí převratového roku 1948. Velmi plastické psychologické vykreslení postav a dějů (to byla dle mého celkově významná devíza Hostovského jako autora a prokázal ji i ve svých dalších dílech).

Hlavní hrdina, zaměstnanec ministerstva zahraničí Brunner je na počátku komunistického převratu v roce 1948 v hledáčku mocného a vlivného komunistického funkcionáře Matějky (možného důstojníka komunistické zpravodajské služby) pro své židovství a jako domnělý nepřítel nového zřízení. Podezříváním je tak stále více zatahován do soukolí dějů, ze kterého není cesty zpět a které jej nutí k mezním řešení na hraně a za velikého psychického vypětí. Do nastalého stupňujícího se politického napětí vstupuje "nečitelná" postava amerického turisty Stanleyho Johnsona, který se ocitne uprostřed revolučního kvasu roku 1948 v Praze (je to naivní turista nebo snad zpravodajec tajné služby?), nevěrná manželka a tajemná postava novináře Krále. Vyústěním stále bezvýchodnější osobní situace je útěk Brunnera za velmi dramatických okolností jakožto jediná možnost vykoupení

4 27.01.2023

Dokumentární legenda (tak je definována přímo autorem) o událostech na pozadí dobytí Malagy fašistickými vojsky ve španělské občanské válce. Útlá povídka, která ovšem disponuje značným duchovním přesahem a je látkou ke kritické reflexi.

Hlavním (anti)hrdinou příběhu je pětinásobný vrah Esteban, který je v předvečer dobytí Malagy odsouzen k trestu smrti. Noví vládci města se jej pokusí popravit, ovšem jako zázrakem unikne dvakrát smrti. Absurdní souhrou náhod se ocitne na „druhé straně“ – udělá kariéru ve fašistickém vojsku a jako vězeňský popravčí. Je tedy absurditou doby, že úkladný vrah je ušetřen smrti, zatímco jak domnělí, tak skuteční odpůrci fašistů jsou nemilosrdně vražděni. Tento příběh je tedy mimo jiné určitou legendou o „zázraku nebes ve prospěch ďábla“.

Werfel byl z mého pohledu prozaický génius - bez jakéhokoliv přehánění. Umění vykreslit epický příběh na minimálním prostoru je zde signifikantní a vpravdě "majstrštyk". Vyvrcholení díla ve smyslu duchovního "vysvětlení" rozporuplného vývoje hlavní postavy vypovídá dle mého o vysoké úrovni autorova prozaického umění.

4 31.10.2022

Jakým způsobem je možno hledat a nacházet v životě pravdu, lidskost a svědomí, žít vědomě pokusit se k nim směřovat? A jak to souvisí s (ne)nalézáním smyslu života? Na takto závažné otázky se snaží nalézat (a z podstaty věci zcela nalézt nemohou) alespoň náznaky odpovědí postavy tohoto Böllova společenského bildungsrománu - vrchol prvního období jeho tvorby.

Příběh se zaměřuje na tři generace vážené měšťanské rodiny Fähmelů, žijící a působící patrně v německém Köllnu (Böllově rodišti) a sleduje osudy jejich tří členů – od patriarchy rodu Jindřicha, přes jeho syna Roberta, až po Robertova syna Josefa. Jindřich, jakožto mladý a nadšený architekt, který přichází do města z venkova, získá v roce 1908 velikou zakázku na zbudování opatského kláštera, žení se s dcerou z městské patricijské rodiny a tím zakládá věhlasný stavitelský rod (a reprezentuje jakou si první generaci - otců zakladatelů moderní německé společnost 20. století). Jeho syn Robert ovšem nejde v otcových šlépějích a jeho oborem se stane statika. V čase nastupujícího hitlerismu se vlivem svého křesťanského a humanistického založení připojuje k politickému odporu a musí uprchnout ze země – pro spolupráci na nezdařeném bombovém útoku na náčelníka městského gestapa. Po určité době (a na přímluvu svého otce, váženého občana města) se ovšem vrací a je nucen vstoupit do armády, kde se stává odborníkem na řízené demolice. Ke konci války nechává za dramatických okolností zlikvidovat i klášter, který vystavěl právě jeho otec (vzdor a jakási osobní odpověď na to, že byl „obětován“ ke službě nacistické mašinerii aby zachránil rodinný podnik). Určitou ironií a završením této třígenerační historie je příběh jeho syna Josefa, který jako mladý architekt řídí opětovné vystavení tohoto kláštera v roce 1958 a váhá, jestli se má nadále vydat profesní cestou svého dědy (stavitele - generace "budovatelů společnosti"), nebo svého otce („buřičů“ - vymezujících se proti bezpráví a obecně všem negativním tendencím v soudobé společnosti). Děj se zaměřuje také na další členy rodiny, mimo jiné na Jindřichova syna Ottu, který se stal fanatickým nacistou a zemřel za války, a na Editu, která zahynula při spojeneckém bombardování města na konci druhé světové války (a představovala svojí laskavostí a lidskostí jakousi „morální konstantu“ rodiny) . Román je tedy jakýmsi kaleidoskopem osudů členů rodiny a lidí v její bezprostřední blízkosti (např. Robertův přítel Schrella, snažící se neustoupit ze svých morálních hodnot (ani za cenu osobních útrap),nebo spolužák ze školy Nettlinger, nejprve horlivý nacista, po válce „bytostný demokrat“ a vážený právník).

Tento příběh je určitou parafrází na společenský a morální vývoj Německa v rozmezí padesáti let - od počátku 20. století do 50. let 20. století, kopírující její rozmach i pády – od postupného vývoje měšťanské společnosti (generace „otců zakladatelů“, reprezentovaná stavitelem Jindřichem), přes úpadek a marasmus 1. světové války, následné hospodářské krize a 2. světové války (generace „ztracených“, představována Robertem), až po dobu bezprostředně po ní (generace těch, kteří se rozhodují, jakou cestou se po bouřlivém vývoji první půle století vydat nadále, jaké hodnoty a morální vzorce přijímat a prosazovat - představována Josefem). Postavy reflektují tyto „velké dějiny“ formou retrospektivních monologů a vzpomínek, které ústí vždy nakonec do aktuálních událostí (datovaných v každé kapitole datem 6. září 1958) - v kompozičně mnohovrstevnatém a složitém schématu. V konečném důsledku nejde o nic menšího, než o jejich snahu nalézat vlastní smysl života, jak zůstat člověkem a nezpronevěřit se svým mravním ideálům, ani v mezních a nelidských dobách, které dokážou lámat charaktery nejen v okolí rodiny Fähmelů, ale i v rodině vlastní (příběh Otty). Jakousi univerzální snahou, která je zmiňována napříč celým dílem, je si nezadat s tzv. „bůvolí svátostí“, což je zástupný symbol morální kolaborace s útlakem - dle germánské mytologie jedna z podob boha Wotana - v tomto případě konkrétně Hindenburgova, posléze Hitlerova totalitní tyranie). Ústředním dějovým motivem je budování, boření, a opětovné znovubudování kláštera, symbolu jakési lidské i mravní konstanty (a kontinuity) v rodině Fähmelů a parafáze na bouřlivý vývoj Německa v první polovině 20. století. To může být vnímáno jako symbol lidské snahy o hledání a nalézání smyslu života a morálních hodnot v něm (a v obecnější rovině snahy o to, jakým lidem a silám ve společnosti pomáhat a proti jakým se z pozice humanismu bránit), vše v duchu autorova celoživotního kréda křesťanského humanismu. Vedle tohoto leitmotivu je zde i morální kritika poválečné německé společnosti a její nízké až nulové sebereflexe kolaborace s nacismem v 50. letech 20. století – bezstarostném osudu všech těch Nettlingerů, nepotrestaných válečných zločinců a přisluhovačů nacismu, ze kterých se stali po válce přes noc „bytostní demokraté“ a vážené osobnosti.