Toffee komentáře u knih

Vynikající román. Jazyk, styl, příběh, postavy, fakta - všechno precizní a výsledek je velmi čtivý. Za mě jeden z nejlepších románů současných českých autorů. Postavy a jejich osudy přesně kopírují složitou situaci a historii tohoto regionu, zakořeněnost ve starém řádu a proti tomu výzvy přicházející s novým stoletím. Spousta hrozně zajímavých informací, které jsou mnohdy asi unikátním záznamem ztrácející se paměti. Prostě po všech stránkách výborný román.

59 15.08.2020

Vij! Užila jsem si hlavně povídky z prvních dvou souborů inspirovaných ukrajinským životem a folklórem. Byly vtipné a někdy bezvadně strašidelné. Nepřekonatelný je v tomto směru Vij. Považovala bych ho za předchůdce hororu. A že to Gogol uměl vygradovat!

"Najednou... uprostřed ticha... s třeskotem puklo železné víko rakve a umrlá vstala. Byla strašnější než poprvé. Zuby jí hrozivě cvakaly o sebe, rty se křečovitě chvěly a ústa chrlila s divokým skučením jakési zaklínací formule. Po kostele se zvedl vichr, ikony spadaly na zem a z oken se vysypaly roztříštěné tabulky skla. Dveře se vyrvaly ze závěsů a do božího chrámu vtrhlo nesčíslné množství příšer. Strašlivý hluk křídel a skřípějících drápů naplnil celý kostel. Všechno létalo a vznášelo se a po všech koutech hledalo filosofa."

a pak: "Přiveďte Vije! Jděte pro Vije!" ozvala se náhle slova umrlé. A tu se rázem v kostele rozhostilo ticho, jen v dálce bylo slyšet vytí vlků, ale zanedlouho se kostelem rozlehlo dunění těžkých kroků..."

12 15.08.2020

Má to spád, ale je to jen 'střílečka'. Milovníkům military se knížka musí líbit a doporučit jde i těm, kdo si chtějí pročistit hlavu.

7 09.08.2020

Četla jsem v poslední době samé 'normální' knížky a tady jsem se první větou ocitla uprostřed zarputilého boje s nezničitelným upírem a v obležení mrtváky. Až mě napadlo, jestli to s tím střídáním žánrů nepřehnáním. Věřím, že pro milovníky vojenské techniky to musí být super čtení. Z mého pohledu sice kniha měla strhující tempo, ale vlastně šlo o opakující se schéma: najít skladiště zbraní a vojenské techniky, pořádně se vybavit, detailně popsat zbraně a zacházení s nimi, dramatická bitva, ošetřování ran s popisem válečné medicíny, opravení vojenské techniky a zase znovu dokola. Vím, že je to marginálie, ale nejlepší a asi jediné, co mi utkví v paměti, je scéna, kdy jde po hrdinovi nemrtvá srnečka :-)

11 09.08.2020

Doslov je nadepsán titulkem "Kniha smutnější než život", a když jsem ho viděla, došlo mi, že nic lepšího nevymyslím. Agota Kristof si mě povodila jak pimprle na provázku. První větou mě vrátila na konec Velkého sešitu a pak už v úsečných větách konstatovala Lucasův život. Lucas se zdá být vším nedotčený, jako tůň ve které se ukazuje obraz společnosti, ale hladina se ani nepohne. Je to hrozně depresivní, jedna postava tragičtější než druhá. A pak najednou, z věty na větu je všechno jinak. Nevíte, co je skutečné a co vymyšlené, co je pravda a co lež, existují ti lidé vůbec, prožili to, co říkali, nebo si to vymysleli? Fakt pecka.

13 03.08.2020

Skvěle jsem se bavila, označila bych to za zábavnou detektivku. Kdysi dávno jsem četla Zprávu od nebožtíka, a přestože si už vůbec nepamatuju, o čem byla, zůstává vzpomínka, že šlo o detektivku, u které jsem se dost nasmála. Teď se mi to spojilo s trablemi ztřeštěné Stefanie a rozhodně půjdu do dalších dílů. Třešničkou pro mne byly popisy oblečení a make-upu: osmdesátky jak vyšitý s elasťákovými kraťasy a vším ostatním. Už jen tohle mě rozjařovalo.

22 31.07.2020

U první povídky mi hlavou šlo jediné slovo: Erben. V tu chvíli mě kniha dostala a nepustila. Povídky jsou tajemné, někdy tísnivě hororové, u některých člověk cítí spíš smutek a lítost. Nejsou ale beznadějné, naopak, nad vším smutkem, neštěstím a strašidelností, je naděje a klid, podobně, jako se v rekviem střídá smutek s útěchou a smířením. Zvláštní je i určitá bezčasovost povídek - působí starodávně, někde až pohádkově, zároveň jsou ale současné, těžící ze současného světa. Moc mě čtení bavilo.

11 31.07.2020

Fajn čtení, detektivka co má spád. Typická francisovka. Felix má hodně načtený tatínkův styl a jede podle osvědčené šablony (tím ani jednoho nemíním snižovat), takže se čtenář dobře baví, je napnutý a přitom (pokud má francisovky taky načtené) si udělá "pořádek" v obvyklých podezřelých a nechá se unášet dějem.

16 25.07.2020

Nadčasová hra se stále aktuálními tématy opojení mocí, pokrytectvím. Je to typický Shakespeare s jiskřivými dialogy, záměnami a převleky, ale současně je komedie tematicky mnohem závažnější, než by člověk čekal. Zákony, které nikdo nerespektuje, kníže, který nechce začít vymáhat právo, protože by byl rázem neoblíbený, zdálo by se, že jde v převleku mezi lid, aby moudře naslouchal, ale přitom vyhrožuje všem, kdo o něm vtipkují, a k tomu jeho zdánlivě morálně čistý zástupce, který soudí druhé, ale ve skutečnosti je horší než oni. Žádná postava není jednoznačná, všichni ostatními manipulují.

"Že svět dnes uznává jen poslední výkřik módy. Že jakmile něco trochu zestárne, hned je to k ničemu. Že těkat z jedné věci na druhou je ctnost. Že dneska nevíte jistě, které instituci smíte důvěřovat, a jistě víte jen, že důvěra se nevyplácí."

14 21.07.2020

Zajímavé jako přehled rolí a vystoupení, spolupracovníků, úryvků z recenzí. Čtenář si udělá obrázek, jak neuvěřitelně byla vytížená, neustále zkoušela, každý den někde vystupovala, cestovala z místa na místo, únavu si nepřipouštěla. To je ale všechno. Říkám si, při vší úctě k tomu, co dokázala, že buď byl její život opravdu nekončící sérií zkoušek a vystoupení, nebo se záměrně rozhodla v memoárech všechno osobnější vynechat. Uvědomila jsem si to hned na samém začátku. Ve druhé větě knihy je zmíněna existence sestry, dál už ale o ní není ani slovo, jako kdyby spolu nevyrůstaly. Líčí své prázdniny s tatínkem u moře, své střety s maminkou, a sestra nikde, až mnohem později je zmínka, že maminka nechtěla odjet a raději pobývala s vnoučaty na Moravě. To samé platí o sestřenici Evě, která přitom musela být blízkou přítelkyni. Vím, že jsou to memoáry Soni Červené, takže jsou o ní, jenže kdokoli, když začne vzpomínat na svůj život, vzpomíná právě i na lidi, kteří byli jeho součástí. Takhle na mne memoáry Soni Červené působily trochu jako podrobnějšími komentáři rozšířené profesní CV. Nic víc.

9 20.07.2020

Zábavné, satirické, pravá ruská groteska s panoptikem postaviček nejrůznějších podvodníčků, naivů, prospěchářů, hlupáků a kibiců. V čele toho všeho velký kombinátor Ostap Bender. Úplně ho vidím, hejska ve špičatých botách, mluví závodní rychlostí, lichotí a přemlouvá, z jalové krávy tele vymámí, podvede i ostřílené podvodníky. Prostě génius! Jeho vlastní návod: "Jednat směle. Nikoho se nevyptávat. Co nejvíc cynismu. Lidi to mají rádi."
Co si rozhodně zapamatuji:
1. gigant myšlenky
2. proletáři duševní práce
3. Cho-chó! (podle okolností vyjadřuje: ironii, údiv, nadšení, nenávist, radost, pohrdání a uspokojení).

14 19.07.2020

Tak krásně americké! Supertajný superagent zachraňuje Ameriku. Vysoké hodnocení si ale knížka zaslouží. Autor umě a nápaditě promíchal atraktivní a aktuální témata a rozhodně umí pracovat s napětím. I když musí být každému nad slunce jasné, jak to dopadne, stejně jsem hltala stránky celá napnutá, jestli to stihnou :-) Člověk si při čtení uvědomí, jak je pro odhodlaného teroristu snadné uskutečnit svůj plán, jak jsme zranitelní. Celkové hodnocení knihy ale musím snížit za závěrečné akční scény, jak vystřižené z béčkových filmů. Jinak inteligentně napsaný thriller poněkud shodily.

30 12.07.2020

Jsem z téhle knížky paf. Z kaleidoskopu útržků ze života množství nejrůznějších lidí vyvstává obraz 20. století, resp. jeho nejhorší části. Lidé, kteří přišli o všechno a hledají své místo ve světě, něco, k čemu by se přimkli. Hledají víru, odpuštění, někoho blízkého. Tolerance stojí proti fanatismu náboženskému i ideologickému, odpuštění proti neschopnosti odpouštět, Židé, křesťané a muslimové proti sobě i spolu... A uprostřed toho otec Daniel snažící se všechno a všechny spojit, protože nezáleží na tom, v co člověk věří, ale na tom, jak se chová. Daniel, který všem ukazuje, že je možné ze strašlivých zkušeností vyjít s radostí a světlem v duši.

- "Ve světě, ve kterém žijeme, je příliš mnoho zášti. Poté, co jsme přežili poslední válku v Evropě, by se zdálo, že už není možné navršit takovou nálož nenávisti, kterou za ta léta národy vyčerpaly. Ukázalo se ale, že nenávisti neubylo. Nikdo nic nezapomněl a nikdo nechce nic odpustit. Odpouštět je opravdu těžké."

- "válka nikoho nedělá lepším. Neposlouchej toho, kdo ti řekne, že válka zoceluje muže, že díky válce se lidé stávají lepšími. Spíš je to tak, že ty nejlepší lidi nepokazí ani válka, ale obecně platí, že ve válce i ve vězení lidé přicházejí o svou lidskou tvář."

- "Hlavou se mi honily různé myšlenky - například, jaká je propast mezi tím, co si o sobě myslíme my sami, co si o nás myslí okolí a jací jsme doopravdy... Jak je to skvělé, když se tyhle tři rozměry více méně překrývají, a jak trýznivá je existence člověka, když k jejich shodě nedochází."

- "Nekřič Muso, raděj se vžij do situace Boha: k tomu samému Bohu se modlí Židé za zničení Arabů a Arabové za zničení Židů. A co si má počít Bůh?"
Musa se zasmál: "No co, neměl se zaplétat s hlupáky!"
"Žádné jiné národy nemá, jenom tyhle..."

21 12.07.2020

Rychlopalba je slovo vystihující nejen hrdinu knihy a jeho pátrání, ale i autorův styl psaní. Je to prostě rychlopalba událostí, hlášek, myšlenek... Napínavé, příběh se valí jak lavina a nepustí vás ven, neskutečně živé a realistické. Člověk má pocit, že je součástí úplně, ale úplně opravdového vyšetřování. Hrdinovy hlasité poznámky i v duchu pronášené komentáře jsou vtipné, ironické a vždycky přiléhavé. V pár komentářích tady jsem četla výhrady, že je to vtipné za každou cenu, ale nesouhlasím. Vadí mi autoři, co příliš tlačí na pilu a vrší hlášku na hlášku, ale sem to patřilo, bylo to přirozené. Přece všichni věci kolem alespoň v duchu neustále komentujeme, žertem shazujeme, spekulujeme, nadáváme sobě i druhým. Tady byl možná hrdina-policajt cyničtější než průměrný čtenář, ale o to to bylo zábavnější. Jen jednou v celé knížce jsem se zarazila a hrdinova replika mi přišla přes míru, to když se přirovnal k Janu Zlatoústému a z fleku ho historicky správně zařadil. Ovšem, když i skladník si může číst Vergilia v originále :-), tak proč by pochůzkář nemohl ovládat historii?

41 29.06.2020

Krásně napsané, ale zároveň strašné. Bylo mi nanic z toho fanatismu a krutosti. Hlava mi to nebrala. Ve vší té hrůze jsem si ale uvědomovala, jak nejen postavy, ale hlavně autor Afghánistán milují, že přes smutek nad tím, co se s tou zemí dělo a děje, je srdcem pořád tam, pořád s nadějí.

"Není to vaše vina. Slyšíte mě? Vaše vina to není. Je to vina těch primitivů, těch vahší, ti by se měli stydět. Jako Paštun se za ně stydím. Zhanobili čest mého národa. A nejste sama, hamšíro. Neustále k nám chodí matky jako vy - pořád. Matky, které sem přicházejí, nedokážou uživit své děti, protože Talibán jim nedovolí, aby si na živobytí mohly vydělat. Neobviňujte proto sebe."

"To je mi líto," řekne Lajla a žasne, jak každý afghánský příběh je poznamenaný smrtí, ztrátou a nepředstavitelným žalem. A přesto, jak vidí, lidé nacházejí způsoby, jak přežít, jak žít dál. Lajla myslí na svůj vlastní život a na všechno, co ji až dosud potkalo, a diví se, že i ona dokázala přežít, že je naživu, sedí v tomhle taxíku a naslouchá příběhu toho muže.

40 26.06.2020

Jako obvykle v celé sérii, i tato detektivka se četla skvěle - děj má spád, příběh je napínavý, postavy jsou sympatické, detektivní zápletka je přiměřeně doplněna informacemi ze soukromí postav a jak je zvykem, jde o případ se silnou vazbou na minulost. Příběh z minulosti se tak tím současným na střídačku prolíná. Připadalo mi, že zápletka byla tentokrát už hodně překombinovaná, ale moje hodnocení knihy to nijak nesnižuje.

16 20.06.2020

Výborná analýza "mechanismu" holokaustu. Hodnotu knihy nevidím v tom, že by Snyder přinášel nějaká nová fakta, ale jak s těmi známými pracuje, jak je dává do souvislostí. Uvědomila jsem si, že sice mám o holokaustu relativně dost poznatků, jsem tímto tématem vždy emocionálně dotčena a považuji ho za něco, co by z kolektivní paměti nikdy nemělo zmizet, ale nikdy jsem doopravdy nepřemýšlela nad tím, jak k holocaustu došlo, jak k němu vůbec mohlo dojít. Asi nejsem sama, kdo v celém tom děsivém tématu nikdy nepřemýšlel nad tím, proč je symbolem zrovna Osvětim a ne jiné, stejně strašné místo. Nikdy mě nenapadlo hledat za tím politické důvody, paradoxně jak německé, tak sovětské.
A z čeho mě zamrazilo?
"Většina z nás by ráda věřila, že vlastnosti, o nichž hovoří tedy "morální instinkt" a "lidskou dobrotu" -, projevujeme i my sami Možná si v duchu představujeme, že při katastrofě v budoucnu bychom byli mezi těmi, kdo obětem přispěchají na pomoc. Pokud by se však zhroutily státy, místní instituce by propadly zvráceným cílům a ekonomická motivace by naváděla k vraždě, málokdo z nás by obstál. Nemáme sebemenší důvod si myslet, že jsme eticky nadřazeni Evropanům třicátých a čtyřicátých let nebo že jsme odolnější vůči myšlenkám, které s takovým úspěchem hlásal a realizoval Adolf Hitler."

22 20.06.2020

5 hvězd, jednoznačně. Téměř celou dobu jsem se při čtení usmívala. Britt-Marie je strašná ženská, jako kdyby měla citron víte kde, jenže od prvních vět taky tušíte, že se jí zhroutil celý svět a je bezradná a nejistá. Čím dál víc jsem jí ale fandila, aby dokázala setřást nánosy předchozího života, zamilovala jsem si Osobu, Tutovku, Omara, Vegu... prostě všechny, jak jí svou bezelstností a otevřeností pomáhají a jak ona pomáhá jim. Fotbalová vášeň a klub s vírou, že všechno se dá otočit, pro mne byl třešničkou na dortu. Bylo krásné vrátit se při čtení ke vzpomínce na onen nezapomenutelný zápas, kdy se nemožné stalo možným. Tak, jako v případě Britt-Marie. Bonusem je pak spousta tipů na využití sody a prášku do pečiva. Touto pro mne třetí knihou se Backman zařadil mezi moje tutovky.

42 11.06.2020

Krásné, magické. Vyprávění trochu připomíná Marqueze, trochu Isabel Allende. Je to kouzelná směs nejrůznějších postaviček a jejich epizodických příběhů, indiánské mytologie, partyzánů, vždy vítané fiesty, ale také hrůzných stavů, kterými si většina jihoamerických zemí prošla (únosy, mizení lidí, popravy, strašlivé mučení), to vše v zemi, kde se nic neřídí rozumem. Jen mě trochu mrzelo, že don Emmanuel nedostal trochu víc prostoru, protože tohohle chlapíka, kterého lze téměř vždy najít nahého v řece a který mluví, jako kdyby neměl přední zuby, protože se španělsky naučil od lidí, kteří přední zuby neměli, jsem si opravdu zamilovala.

- "Josef věřil, že jakmile se jedno ocitne v nebi, bude moci souložit nekonečně dlouho s nekonečnou rozkoší, a z tohoto tajného důvodu svědomitě utratil tolik peněz za svou smrt a vzkříšení. Kněz už mu sice vysvětlil, že v nebi se žádný sex neprovozuje, ale Josef prohlásil, že takový výrok popírá sám sebe, a proto '... by mu ani Bůh sám nemohl věřit'"

25 07.06.2020

Sympatická česká fantasy, zajímavé a originální prostředí postapokalyptického světa. Když padlo jméno Ural, trochu mě to udivilo. Když se objevili Rumuni, říkala jsem si "Cože?" a zmínka o Djatlovově výpravě mě vyloženě pobavila. Pak mě ale napadlo, proč ne? Je naopak dobré, že autorka vzala skutečná místa a skutečné tajemné události a dodala jim fantasy pozadí.

27 01.06.2020