timelady komentáře u knih

Přečetla jsem si komentáře těch, kteří Malého prince hodnotí jako odpad a musím říct, že mě lehce zabolelo u srdce - jak může někdo o knize, která je napsána natolik sofistikovaně, že každá věková generace ji pochopí trochu jinak, prohlásit, že je to prach sprostá slátanina a absolutně postrádá děj? Vždyť přeci malé dítě knihu bere jako pohádku, která popisuje dobrodružství malého chlapce, jenž navštíví planetu Zemi, na které se spřátelí s liškou a ztraceným pilotem, do jehož života vnese trochu naděje a nevinnosti. A s přibývajícím věkem si člověk uvědomí všechny ty krásné alegorie a boha bujné pravdy, které jsou zde ukázány (ruku na srdce - kdo se alespoň trochu neztotožnil s jedním z obyvatelů planet, které Malý princ navštívil, a komu nebylo teskno, když náš malý cestovatel zavítal na planetku pijana?).
A kdo neuronil slzu, když Malý princ objevil zahradu plnou růží? Jaká to pyšná květina, když mu lhala o své jedinečnosti a vhazovala ho do vakua naivity a nevědomosti! Přes to všechno se na ní ale nehněval, naopak - bylo mu jí líto a dokonce si vyčítal, že ji opustil. Není snad umění odpouštet to, co člověka šlechtí? A co teprve, když Malý princ zahořel láskou pro tu hrdou květinu, která i navzdory svým pár trnům netoužila po ničem jiném než troše něhy a porozumění, ale neuměla to dát najevo.
A jak je zde krásně ukázáno budování mezilidských vztahů, které nese podobenství lišky a Malého prince, který je v našem světě natolik ztracen, že o něčem tak krásném, jako je přátelství, nemá ani ponětí.

Odchod Malého prince (používám slovo odchod, nikoli smrt, neboť věřím, že odešel pro něj na mnohem lepší místo) je snad ten nejlyričtější odchod, s jakým jsem se kdy v literatuře setkala. Vždyť už jen to samotné rozhodnutí odejít činí z malého chlapce se zlatavými vlasy někoho tak uvědomělého, že je v daný moment mnohem dospělejší než většina lidí.
A co se samotné postavy Malého prince týče - co je špatného na troše naivity a neotrkanosti? Proč chtít hned dospět? Vždyť není kam spěchat. Užívejme života, mějme ho rádi i přes všechna ta úskalí, do kterých nás žene. Radujme se z maličkostí, probuďme v sobě to malé dítě, které chce spolu se slunečním svitem pobíhat po louce.
Mějme svůj svět, žijme v něm. A vybírejme pečlivě, koho do něj pustíme, neboť růží s pouhými čtyřmi trny je tak žalostně málo a těch, které jsou jimi plně chráněny, jsou plné zahrady.

Nevyvyšuji se nad těmi, kterým se kniha nelíbí. Sto lidí - sto chutí. Ale nesouhlasím s názorem, že tato kniha je jen pouhá slátanina, neboť děl, které by byly plné alegorií a metafor, a i přes to si našly zalíbení ve všech věkových kategorií, je opravdu po málu.

45 26.06.2016

Jakmile dočtete toto knihu, změní se vám pohled na svět. Vím to, protože to ví Tyler.

16 15.11.2013

Petra Soukupová se hrozně dobře čte. Její knihy nemají zrovna dvakrát sofistikovou zápletku, to ale vůbec ničemu nevadí. U jejích knih má chvílemi člověk pocit, že stojí u vás v obýváku a popisuje, jak si vlastně žijete, spolu s tím ukazuje na vaše bolístky, o kterých sice víte, ale snažíte se je moc neřešit.
Jsou to knihy z běžného života - není to život dokonalé rodiny, úspěšného kariéristy, ani někoho, kdo si sáhnul na úplné dno. Knihy jsou o vás, o vašem životě. O běžných věcech, co řešíte a co vás trápí, kterým nevěnujete přílišnou pozornost.

12 22.08.2023

Už rozumím, proč jsou severský detektivky dnes tak populární. Tohle je bomba! Má to spád, dobře promyšlenou zápletku a nic se zbytečně dlouho neprotahuje. Přečteno na jeden zátah.

11 18.09.2019

No...
Použitý jazyk je skvost, to se musí nechat. Líbí se mi slovní hříčky, obraty i to, jak je to kolikrát ironické, až sarkastické. Ale ten děj. Božínku, ten d-ě-j.
Takže abych si to ujasnila - naše milá Julinka, ve svých třinácti (skoro čtrnácti, pardon) letech se zamiluje do přelétavého Romea, který byl do doby, než poznal naši roztomilou suicide girl, zakoukán do slečny jiné. V pořádku, ve svých patnácti letech má na to právo. Ale může mi někdo prosím vysvětlit, proč ve chvíli, kdy ji potkal na jedné z nóbl tančovaček, se do ní okamžitě zamiloval a začal ji líbat? Cožpak neměl ještě před pár vteřinami neuvěřitelné depky, jelikož hochova, dle jeho naivního pubertálního mínění, životní láska o něj neprojevovala zájem? Takže naše milovaná Julinka (která byla, chuděra, teprve nedávno zasvěcena do tajů ženského těla a všemožných prokletí, které s sebou přináší) se stala pouhou záplatou. Romeo, proč jsi jen Romeo, ty pako jedno korunovaný? Takhle se zlomený srdíčko neléčí! Chudák holka. Kdybych měla použít dnešní výrazivo, obdařila bych ho titulem "labilní fuckboy." To zaprvé. Když tedy pominu, že se do sebe zamilovali, aniž by o sobě cokoliv věděli.
Věc další. Romeo, ty jelito, ona by ti dala, slyšíš, dala by ti! Dokonce se to pro vás i uchystalo! Veškerý ty teatrální výstupy byly naprosto, ale úplně zbytečný. Bod dvě. A asi i ten hlavní. Rozvedu to - znali se pár dní a už se bezmezně milovali. Ne. Nebyla to láska, ale pouze hormony. Adrenalin, nic víc. Kdyby se ti dva spolu vyspali dřív, tak a)třeba by si ujasnili, jestli by spolu být tedy chtěli nebo ne b)uklidnili by si hormony c)dost zbytečných věcí by se nestalo. Ale tou dobou běhal Freud ještě po horách, takže to přikládám jejich mladičkému věku a tomu, že na ně rodiče v dětství málo stahovali ruku.
Jakože pardon, ale zamilovat se během pár dnů (ke všemu když je vám tolik, co jim), je fakt stupidní. Nebyla to láska, ale hormony.
Ale možná dobře, že se nakonec oba zabili. O dva stupidní puberťáky na světě míň.
Žádná příběh velké lásky, ale splašených hormonů.

(Oukej, menší update - beru zpět toho "fuckboye" protože, guess what, on umřel jako panic!)

Velké poetické pohlazení po duši.

Jednoduchý, prostý, zvýdavý jazyk, který popisuje vztah studenta a jeho profesora - spíš než popisuje možná vytváří, kreslí a něžně nad ním drží ochrannou ruku.

Kniha není pouze milostný román, je to kniha plná otázek, něhy, poetické lehkosti, naivity mládí.

Fragile: Handle with care.

8 02.10.2023

Omlouvám se, ale na můj vkus je toto absurdní drama až moc absurdní, naprosto mi uniká pointa. Jediné plus je délka dramatu, mít o pár stránek víc, už bych pokračování v četbě nejspíš vzdala. Jednu hvězdičku dávám za výše zmíněný rozsah děje, druhou kvůli tomu, aby se neřeklo, že jsem cynik.

8 03.04.2016

A jak jsem se u knihy nasmála :D Už dlouho jsem nečetla nic tak humorného. Odhodlání, naivita a euforické nadšení Dannyho je zkrátka něco, co vám musí vykouzlit úsměv na tváři. (A mezi námi - co si ten chudák kvůli všem slečnám musel vytrpět!)

7 05.08.2016

Seifertovi básně vás dokáži rozněžnit, rozesmutnit, ale i potěšit na duši. Mám ráda jeho pohled na lásku a způsob, jakým jej ve své poezii dokáže vyjádřit.

7 05.06.2014

Prostě Stopaře nejde nemilovat :)

7 16.11.2013

Díky této knize jsem si uvědomila, že někdy musíte všechno ztratit, teprve potom můžete začít znovu a radovat se z maličkostí.

7 16.11.2013

Když jsem se s knihou setkala jako malá poprvé, nechápala jsem ji. Líbila se mi, jen se mi zdála celá zvláštní a nepochopitelná - proč si Malý princ tolik hlídá jednu růži, když je růží všude plno? K čemu mu bude přátelství s liškou? S přibývajícím věkem jsem smysl knihy chápala o něco víc. Kouzlo knihy se mi začínalo pomalu odkrývat, začínala jsem více vidět a chápat skryté významy. Tato kniha bude navždy jednou z těch, ke kterým se budu pokaždé ráda vracet.

7 15.11.2013

Já vůbec nevím proč, ale při čtení jsem měla pocit, jako bych se dívala opět na Skins.
Znovu mi bylo náct a znovu jsem s hlavními hrdiny prožívala jejich trápení a hořkost, co si s sebou nesou - veškeré strasti jejich života.
Všichni mají spoustu starostí, byť existenčně prostých, ale silných do takové míry, že není možné vést normální život.

A opět se mi naskytlo cítit tíhu života někoho jiného - takového, kde i přes veškeré materiální zázemí chybí porozumění, kde v důsledku neunesitelné tíže vlastního života není prostor pro porozumění života toho druhého.

Long story short - nemyslím si, že budu mít v blízké době emoční kapacitu na opětovnou četbu :)

6 20.10.2023

Tohle mě nadchlo. Byla jsem nadšená z toho naturalistickýho stylu. Syrově popsaný pasáže. To, jak je to napsáno ze tří různých úhlů pohledu. (Až tedy na první kapitolu, co je z pohledu manžela, toho bych pro jeho aroganci a naprostý nezájem nakopla, ale stejně tak chápu, proč si vše myslel. Ten dehonustující pohled na ženu je něco, co mě zvedá ze židle, pořádně se nedovedu vžít do patriarchátu a jeho mentality)

Překvapilo mě, s jakým opovržením se hrdinka kniha setkala po svém rozhodnutí přestat jíst maso. A vlastně veškerou stravu živočisného původu. Ty neuvěřitelný kulturní rozdíly. To, jak je vše popsáno. Po celou knihu jsem s Jonghe soucítila a měla jsem pocit, že vše prožívám s ní. Ten neuvěřitelný vnitřní boj. Ten zmatek. Ta naivní dětská tužba stát se něčím jiným, lepším, stát se stromem. To, jak nedovedla pochopit nepřijetí jejího rozhodnutí ze strany svého okolí. Prožívala jsem s ní její žášť vůči nejbližším. Prožívala jsem starost jejího okolí o její život.

Neuvěřitelně mě kniha oslovila. Bylo to strhující a trochu jsem v tom viděla styl H. Murakamiho, ale to je možná kvůli mému nízkému povědomí o asijských autorech.

6 02.01.2021

Nevím, zda to bylo tím, že jsem totu knihu četla anglicky (jinou verzi jsem k dispozici neměla), čí tím, že zkrátka nejsem jedním z těch, kterým je souzeno porozumět pravému smyslu, nicméně mě Stařec a moře těžce nebavil a jsem ráda, že jsem ji už přečetla.

6 16.11.2013

Dala bych pět hvězd, ale Frommova pasáž o mužské a ženské polaritě mi to neumožňuje. Vlastně je tam dost věcí, se kterými nesouhlasím.

Nejprve ale k tý polaritě - budu citovat: "Polarita mezi mužským a ženským principem je také základem tvůrčí činnosti ve styku mezi lidmi. Biologicky je to jasné z toho, že spojení spermatu a ova jsou základem pro zrození dítěte. Ale v čistě psychologické oblasti to není jiné; v lásce mezi mužem a žednou každý z nich se rodí znovu. (U homosexuální úchylky se toto polarizované spojení neuskutečňuje, protože homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti; není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat)." a zastavím se o homosexuální úchylky. Pro svůj vnitřní klid si užití pojmu "úchylka" odůvodním jako pojem "odchylka". Naprosto chápu, že bejt homosexuál nebylo to dobou něco, co byste zařadili do "top five" nej věcí na sobě. Že se o tom moc nemluvilo a vlastně šesesátky byly celý divný, protože byli hipíci a ženy začaly brát antikoncepci a vůbec se nějak víc emancipovat. A že tou dobou mohl Fromm být "stará škola", která změny neměla moc ráda. Ale říct, že homosexuál, ať se už snaží sebevíc, nikdy nebude víc než průměrnej zahořklej hetero, co nemá rád nic a nikoho? Naopak ten vnitřní boj, co musí v sobě překonat! Kolik úsilí to musí stát, přijmout se jako homosexuál a přiznat si, že mě přitahují osoby stejnýho pohlaví. Ta míra sebelásky a sebepřijetí. To všechno, co musí průměrnej homosexuál snést od ostatních proměrných či někoho milujích heterosexuálů. Vždyť takhle se nedá uvažovat. Jasně, gay komunita bývá trochu víc promiskuitní. Koneckonců why not. Nevím, jestli Fromm někdy přišel do styku s někým, kdo je homosexuál. Z toho ale, s čím jsem se setkala já, jsem usoudila, že o to víc si pak sami sebe (a to druhého) homosexuálové váží. Nedovedu si představit, jak náročné musí být přijmout sám sebe jako člověka, co nezapadá do kolektivního průměru. Pokud by chtěl Fromm mluvit o lásce mezi homusexuály, měl by spíše užít pojmů "uctivá, respektující".

Další můj kritický ohlas se váže k lásce k Bohu. opět cituji: "Zážitek spojení s člověkem nebo v náboženském smyslu s bohem není nijak iracionální. Je to naopak, jak ukázal A.Schweitzer, důsledek racionalismu, důsledek nejodvážnější, nejradikálnější. Je založen na naší znalosti základních, ne náhodných omezení našeho poznání. Je to poznání, že nikdy nemůžeme “chápat” tajemství člověka a světa, že je však přesto můžeme poznat v aktu lásky. Psychologie jako věda má svá omezení, a tak jako logickým důsledkem teologie je mysticismus, konečným důsledkem psychologie je láska." S tím, že nikdy nemůžeme chápat tajemství člověka a světa, plně souhlasím. Že to ale můžeme poznat prostřednictním lásky, do širší míry souhlasím taky. Ale už nesouhlasím s racionalizací boha a tím - co jsem pochopila ze zbytku knihy - že milovat Boha je nejvíc. Zasávám názor, že pokud se upneme k vyšší síle, je to z důsledku vlastní slabosti, resp. ze strachu převzít odpovědnost sám za sebe a vlastní život. To je asi celý. Ale chápu, jiná doba a ty šedesátky byly divoký, žejo.

(doplnění z dalšího dne, boť se mi včera už nechtělo)
Další věc, co mě vytočila je to, jak Fromm popisuje rozdíly mezi meteřskou a otcovskou láskou. Frommovu matku neznám, ale jestli měl dobrý dětství, tak good for him. Jestli kolem něj matka od rána do večera poskakovala a utírala mu kašičku z brady, zatímco míchala polívku k večeři, good for him. (Pak nastává otázka, jak moc to naplňovalo to matku, ale o to tady asi nejde)
Fromm byl marxista, což se mi osobně příčí, ale v kontextu doby to chápu. Ostatně Sartre byl taky marxista (a taky vychován k egocentrismu, ale o to tady taky nejde). Ale ten marxismus se v knize dost odráží a to mi vadí. Pro mě je tohle dost ze starý školy, ale fakt nevidím mateřskou lásku jako "bezpodmínečnou". Úplně vidim, jak matka zavře svýho potomka do sklepa pro jeho dobro a jak na něj od rána do večera řve, aby se z něj čirou náhodou nestal rozmazlenej spratek. Fromm to má dost zromantizovaný a asi místo toho chtěl použít pojem "obětavá". To už bych s ním souhlasila. A fakt mě baví/vytáčí jak Fromm jakožto zástupce mužského pokolení staví do role zploditele a pak čus. Ale jiná doba, chápu. Tyhle věci jsou z dnešní doby už dost jinde a jsem ráda, že jsem si rozšířila obzory o další Frommovu knihu a ve čtení jeho děl hodlém pokračovat. Nicméně povídání o lásce není jeho pole působnosti. Daleko víc si ho vážím pro jeho teorii osobnosti.

5 02.01.2021

Tak tohle jsem na první dobrou nedala. Zamotala jsem se v ději, ztratila nit a začala přemýšlet, jestli jsem stihla kocourovi vykydat záchod. Kocourův záchod úspěšně vykydán, kniha na dva týdny odložena stranou na hromádku "v nejbližší době musím uklidit". Zpětně se trochu stydím, že jsem kocourovi bobky upřednostnila před dílem tak kontroverzního autora, jako je právě Palahniuk. My man! Satirický, surový, syrový a všechny další přídavný jména začínají na písmeno S, který si lze s Chuckem spojit. Moje literární choutky ovlivněný Freudem a zanedbanou výchovou jsou nadmíru uspokojeny. A kocour se svým záchodem taktéž.

5 28.01.2020

Kaji se, že jsem se k Bílé nemoci dostala až teď. Je až děsivé, jak je její příběh stále aktuální.

5 17.02.2017

Upřímně jsem nečekala, že by mě kniha nějak oslovila, Steinbeckova novela O myších a lidech mě i přes všechny ty kladné reference celkem zklamala.
Tato kniha ale moje dosavadní mínění o autorovi poněkud vylepšila. I přes značný rozsah se Na východ od ráje velmi dobře čte, a i přes to, že by se samotný děj s přehledem vešel do o polovinu menšího románu, se v knize "pořád něco děje".
Samotnému závěru knihy nemám co vytknout - takhle dlouho mě již žádná kniha nedojala.

5 15.05.2016

Nečekala jsem, že by Fulghum, coby humorista, mohl napsat něco tak poetického a dojemného. Byla jsem mile překvapena, už dlouho jsem se u žádné knihy tak nerozněžnila, a ještě žádná ve mně neprobudila touhu propadnout tanečnímu světu :)

5 13.03.2016