Terry11 komentáře u knih

"...V její společnosti jsem se naučil, co je to zdvořilost. Naučila mě, že pravá zdvořilost neznamená, že se na minutu přesně dostavíme na schůzku, k níž nemáme nejmenší chuti. Mnohem zdvořilejší je nemilosrdně zlikvidovat hned v zárodku už samu možnost nepříjemné schůzky."

Brilantně sepsaná autobiografie. Žádné drama, žádné napětí, humoru pomálu, dokonce ani žádné vztahy, prostě nechápu, proč se mi to tak líbí. Vyprávění plyne tak nějak poklidně, poodhalí detaily ze života jedné rodiny, jejího okolí, města, sousedů, země, pak jiných zemí první třetiny 20. století. Navíc velmi důkladně, protože informace dostáváme v jakési spirále, nejdřív jakousi ochutnávku a posléze naplno. Ovšem upřímně musím přiznat, že posledních sto stran už jsem chtěla mít rychle za sebou, začal mi chybět příběh, děj, prostě to tajemno, které obsahují jeho romány.

5 10.02.2016

"Když bylo Václavíčkovi Lucemburskému sedm, posadil ho otec Jan do kočáru, vysadil v Paříži: sedmiletého dědice trůnu je lepší mít na očích. Jinak vám v čele českých pánů může dát brzy na kokos. Zcela dezorientovaného prince oženili se stejně starou holčičkou Blankou z Valois dřív, než Václav stačil říct Mon Die."
Záměrné zjednodušení dějin, které jsou vyprávěny velmi humornou, často ironickou, sebe (Čechy) shazující formou. U některých kapitol je dodána seriózní poznámka, která uvádí údaje na pravou míru či upřesňuje informace.

5 09.02.2016

S opravdovým potěšením jsem si přečetla další kauzu "Dallasky". Méně pak už jsem byla tentokrát potěšena překladem. Martin König se zřejmě neobtěžoval nahlédnout na překlady předcházejících dílů, a proto jsou dialogy hlavních osob tentokrát plné vulgarit. Domnívám se, že ne pokaždé se musí anglické slovíčko "fuck" překládat tím nejhorším ekvivalentem, může se nahradit jinými nespisovnými slovy, která přesto zcela adekvátně nastíní situaci. Tak, jak to ostatně činili překladatelé předtím. Prostě jsem byla nemile zaskočena slovníkem a některými obraty, které pan König užil. Myslím si, že by nakladatel měl dbát na to, aby takovéto série překládal stejný člověk.

5 18.11.2014

"Poznal jsem, že ji miluji dál, navzdory své hrdosti a navzdory své vlastní vůli."
Zpověď starého profesora latiny lékaři své duševně nemocné ženy, zároveň svému někdejšímu studentovi. Když jsem ten příběh četla před léty poprvé, stála jsem plně na straně profesora. Už si tím postojem nejsem tak jista. Nyní mi profesor připadá více jako slaboch, který svou nerozhodnost, nečinnost a neschopnost jednat v pravý okamžik halí do bezzubých zásad a zaštiťuje se přitom latinskými citáty. Není prostě chlap. Já bych mu také utekla.
Autorka využívá všech prostředků, které nabízí ich-forma, my proto máme vynikající možnost nahlédnout do nitra, citového rozpoložení i myšlenek hlavní postavy. Víme, proč jedná, jak jedná, můžeme s ním soucítit, nesouhlasit, napovídat mu. Neuvěřitelné, jak docílila autorka toho, že profesor stále působí tak plasticky, nutí vás přemýšlet o jeho postojích, zásadách. Často jsem s ním nesouhlasila, ale měl mé sympatie. Nikoli však lásku.

5 02.06.2014

S velkou radostí jsem si koupila pro mě novou knihu od své oblíbené autorky a s velkým zklamáním jsem ji přečetla. Jak kdyby pod jejím jménem začal psát někdo úplně odlišný, někdo jako Nora Roberts, prostě čekala jsem jaro, a zatím přišel mráz. Musím použít příměr z písničky. Francouzova zátoka je úplně obyčejný román o znuděné Lady Doně, která opustí povrchní londýnskou smetánku a na svém letním sídle se začne scházet s tajemným kapitánem pirátů. On se do ní samozřejmě zamiluje, pak musí překonat nějaké to úskalí, ale vše skončí happyendem, zatleskejme. Nu, já tedy nebudu.

5 27.01.2014

Postmodernismus jak vyšitý. Míšení žánrů, mystifikace, detektivka, filosofické úvahy, náboženské disputace. Dlouhé, chvílemi rozvleklé, ale ta promyšlená kompozice! A i kousek erotiky! Ten pán to umí, klobouk dolů.

5 05.12.2013

Tuto knihu jsem četla, když jsem byla malá. Dodnes si vzpomínám na jednu epizodu, kdy přivedli k dětem nejakych velkostatkaru chudé hladové děti, aby tyto podpořily jejich chuť k jídlu. Jsou to už desítky let a ten výjev (byl k tomu obrázek?) nikdy nezapomenu. Chtěla bych se tou knihou zase prolistovat. Ale v bazaru není.

Faktem zůstává, že jsem se přihlásila a řekla, že lidský osud je tak zjevně vystaven slepé zuřivosti náhody, že spoléhat se na Boha, Ježíše a Ducha svatého, který je navíc zcela nadbytečnou entitou, dobrou jen k tomu, aby se vytvořila trojice, jež je jak známo vznešenější než pouhý binom otec-syn, je totéž jako sbírat kartičky s fotbalisty, zatímco město hoří v plamenech pekelných."

Další z italských autorů, kteří mě velmi oslovili. Navíc 60.léta znám leda tak z italských komediálních filmů, takže popis života na periferii Neapole (vidět ho a zemřít) mě doslova dostala. Velmi vyhraněné charaktery dvou děvčátek, později dívek a žen se svými odlišnými , takřka protichůdnými nejen postoji, ale životy, je popsán tak živě, poutavě a realisticky, že sedíte a přemýšlíte, jak jste mohli mít Itálii za úžasné místo k žití. Ta bída, špína, sociální rozdíly! Čtu už čtvrtý díl a pořád se mi mění sympatie k dívkám, vždy každá náhle udělá něco, co mě šokuje, jde proti její mentalitě, prostě mě naprosto zmate. Je to zvláštní kniha, jen co ji dočtu, vrhnu se na její filmové zpracování, prý je povedené.

4 21.04.2020

"Svět se vždycky řídil jenom jedním pravidlem- kdo má moc, má peníze a pravdu - a na tom nezmění nic ani hesla vylepená ve všech výlohách."

Má třetí kniha od autorky, také velmi čtivá, ale už pro mne nemá ten moment překvapení jak-je-to-úžasné jako u Hany. Je to takové odpozorované, všechno hrdinům věřím, nikde nic neskřípe. Tak nějak to pěkně plyne. Ale prostě mi tam něco chybí. Osobitější autorský styl, trochu víc humoru, nějaké zvraty? Jsou autoři, u nichž s netrpělivostí čekám na každé další jejich dílo a mezitím si ty předcházející knihy neustále připomínám. To u této autorky bohužel nemám.

4 21.04.2020

...No, říká se, že blázni a filosofové mají vždycky pravdu. proto se blázni zavírají a filosofové nechápou...


už to samozřejmě nebyla taková pecka jako předcházející první díl, protože ten měl obrovské téma, ale i toto pokračování mě zaujalo. Jojo má schopnost utvořit děj pomocí epizodních postav, líbí se mi lehká ironie, s níž vypráví i ty tragické chvíle, Louisa mě baví svým nesmyslem pro oblékání, který ovšem tvoří její podstatu.

4 10.07.2019

Leon Uris uveřejnil ve své knize Exodus pasáž, v které je obsaženo, že dr. Dering, původem Polák, později britský občan, provedl v Osvětimi 17 tisíc chirurgických experimentů bez znecitlivění. Doktor Dering podal na něj a na vydavatele knihy žalobu o náhradu škody vzešlé z urážky na cti.
Řízení mělo jednu neobvyklou stránku - žalovaní (autor a nakladatelé knihy) nehráli v samotném procesu žádnou úlohu - sami nesvědčili. Ihned totiž přiznali, že opravdu o urážku jde. Pak už šlo jen o to, zda soud uzná, že žalobce utrpěl podstatnou škodu. V takovém případě byli povinni ji uhradit společně s náklady na soudní řízení, které se vyšplhaly na mnoho set tisíc liber. A naopak.
Autoři reportáže postupně představují svědky procesu a čtenář se dovídá různé informace, výpovědi, souvislosti oněch hrůzných dnů v Osvětimi. A začne si v duchu říkat, proč dr. Dering šlapal do vosího hnízda (napsáno velmi decentně). V Exodu se těchto zvrácených událostí spisovatel dotkne v jednom odstavci. Tady je podrobnému vylíčení s autentickým svědectvím věnována celá kniha. Strašné.
Soud zasedal 18 dnů. Po poradě trvající 155 minut přiznala porota dr. Deringovi jako ztrátu za utrpěnou čest náhradu ve výši půl penny. Dobyl tedy Pyrrhova vítězství. Soudce mu uložil uhradit soudní výlohy.
Půl penny je nejmenší možná mince anglické měny.

4 26.02.2017

"Bylo mi 38 let. Kdybych ovšem tušil předem, že se dožiju tak vysokého věku, staral bych se o své tělo líp."

Tak to byla ukázka toho, proč jsem tu knihu začala číst. Že budou vtipné formulace, napínavá detektivka a pokračování. Mám ráda série.
No. Stylistika mi začala brzy lézt na nervy svou jakousi žoviálností. Detektivní linie šla po povrchu, jsouc zvyklá na dynamiku a naprostou preciznost kriminálního vyšetřování v Dallas sérii, byla jsem překvapena, že tady se celé dny nic nedělo, práce detektivů se tak nějak vlekla, konkrétně nepopisovala, chodili do práce na určitou hodinu, žádné nocovky, nic naléhavého, dokonce si uprostřed vyšetřování sériových vražd vzali volno. No to mě podrž. Taky mi vadilo, jak autor podle mne naprosto zbytečně zdůrazňuje, že je hlavní hrdina černoch. No a co? Tak je černoch. To snad v dnešní době není důležité a nemá to vliv na funkci. Takže jsem skončila na 48%.

4 26.01.2017

"Naděje je ta nejkrutější věc na světě. Smrt je lepší. Když jste mrtví, necítíte bolest. Ale naděje vás vynese tak vysoko jen proto, aby vás tím tvrději pustila na zem. Naděje vaše srdce hýčká v dlaních a pak je tvrdou pěstí rozdrtí. A pořád dokola. Nikdy s tím nepřestane. Tohle dělá naděje."

Vykonstruované, překombinované a melodramatické. Ten happyend na konci už snad ani nebudu komentovat. Hrdina byl několikrát na pokraji smrti a ejhle! vždy se z toho zázrakem dostal. Takže dvě hvězdičky za nadějný úvod a sem tam vtipné dialogy.

4 10.01.2017

První Nesbo a velké zklamání, jak už tady řada přede mnou přiznala taky. Zkusím ještě jiné jeho dílo, ale jinak se vrátím k Evě Dallas. Tam to panečku odsejpá!

4 22.10.2016

"Můj milý, kdybych měla poslouchati všechny, kteří mne milují, nezbylo by mě ani času, abych poobědvala."

Ten antikvariát mi zachránil duševní zdraví. Cestou na naši malou, každý den, každou hodinu přeplněnou poštu jsem totiž zjistila, že jsem kindlíka nechala na botníku. Dáma s kaméliemi byla první kniha, která mě zaujala. Zaplatila jsem převratných 35 kč a na konci asi jedenáctičlenné fronty se začetla do výtisku dramatu z roku 1922.
Njn, když jsem se dostala k okénku, byla jsem zhruba v polovině příběhu, a protože jsem nikam nepospíchala a venku pršelo jen lilo, sedla jsem si na chodbě a v klidu drama dočetla. Nechalo mě chladným (zčásti kvůli počasí), zápletka očekávaná, Armand nesympatický, Markéta ufňukaná a rozmazlená. Určitě za to mohl i překlad z dvacátých let, zastaralý slovník, prostě bych raději znovu zhlédla La Traviátu, tam jsou aspoň pěkné árie.

4 11.10.2016

Už opravdu poté, co jsem si přečetla různé komentáře, nemám co dodat, vše bylo řečeno. Snad jen to, že Čapek je prostě fantastický autor a já bych si moc přála, aby žil v dnešní době. Zajímalo by mě, jakým směrem by se jeho tvorby ubírala, jak by se změnil styl jeho psaní.

4 27.09.2016

"...Ale kam člověk přijde, když pro každou sprostotu najde omluvu, když si všechno omluví? Může se, smí se všechno omlouvat? Není láska přece jen pouhé slovo?"


Přečetla jsem po mnoha letech znovu a tentokrát se mi ta kniha zdála velmi krutá. Zvláště díky retrospektivě a také černobílému rozdělení postav. I prostředí ústavu na mne působilo hodně ponuře. Přesto mě to bavilo a znovu se asi vrátím i k jeho další knize, která mě před lety zaujala - Všichni lidé bratry jsou.

4 17.08.2016

"Neměl v úmyslu se s touto ženou ještě někdy setkat. Bylo v ní cosi, co ho děsilo - snad zlo. Byla právě to, čemu Američané říkají "špatná zpráva" a neměl v úmyslu zážitek zopakovat."

Eve byla tak nevýslovně zlá, že jsem ji hned zařadila do nereálných postav a dál se jí nezabývala. Daleko horší postavou pro mne byla Kate. Ta byla takovou esencí manipulativních schopností, že z toho mám husí kůži. Ano, kniha se opravdu čte jedním dechem, ale něco mi tam vadí. Snad taková uspěchanost, nerozvedení a kvapné opouštění určitých témat. Poslední část už jsem spíš vnímala jako filmový scénář. Rychlé prostřihy, sporé dialogy. A taky jsem si našla, kdo je to Zubin Mehta, a začala se o Roberta bát.

4 30.01.2016

"Henrietta chtěla děti. Čím víc, tím líp. Ingmar v zásadě nebyl proti, zejména oceňoval samotný proces oplodňování."

Kniha je vlastně složena ze sarkasmů, což je také primární způsob autorova stylu. Ovšem to, co vás ze začátku baví a rozesmává (jen tak pod fousy), brzy zevšední a zůstane jen samotné nerealistické vypravování. I tak ale je kniha poutavá, v lecčems poučná a na konci si řeknete, že si toho Staříka přečtete taky.

("Přítomností nazýváme tu část věčnosti, která odděluje zklamání od naděje.")

4 04.08.2015

"...Ale on nás zničí! A ty ho přitom necháš bydlet v našem nejlepším pokoji!"
"Co se stalo, stalo se, Liso, jestli to letovisko začnou stavět, nebo ne, to my už neovlivníme. My musíme myslet na to, abychom vydělaly co nejvíc, dokud to ještě půjde."
"A zásady můžou jít k čertu?"
"Zásady si nemůžeme dovolit, Liso, tak to prostě je..."

Asi do půlky knihy, kdy je temná minulost pouze naznačována a postupně teprve odhalována, jsem si užívala ten čtenářský požitek z autorčiny stylistiky. Ona prostě umí psát. A tohle je tolik zajímavé téma zvlášť pro nás suchozemce - velryby a jejich migrace, vykreslení života v malé sevřené komunitě závislé na přírodě, vztahy mezi nimi, tajemství, které viselo ve vzduchu. Jenže pak přišlo několik melodramatických zvratů, mnou těžko uvěřitelná zápletka a nabídka pochybné oběti, a já musela přestat číst, abych nabrala na to očekávané klišé dech. Fakt mám ráda šťastné konce, ale čeho je moc,...
Ale vzhledem k tomu, že se Jojo v té době teprve rozjížděla a to nejlepší teprve v roce 2007 měla před sebou, jsem více než ochotna tuto generálku přijmout.

4 06.03.2015