Terry11 komentáře u knih

Totální škvár! Marně vzpomínám, jestli jsem v životě četla něco horšího. Po stránce stylistické, dějové (vešel by se do dvou souvětí) i lexikální jde o takovou slátaninu, že se fakt divím, jak to mohlo vyjít knižně. Jen vysoká míra mého masochismu (a skutečnost, že jsem s sebou na dovolené neměla jinou knihu) mě donutila dočíst do posledního stupidního dialogu. Dva inteligentní, vysokoškolsky vzdělaní, bystří, ve svém oboru uznávaní lidé (slova autorek) se častují slovy jako kretén, pitomec, debil, používají spojení - "vzít ji kyjem přes hlavu a ošukat ji", "ufikla by mi koule a nacpala mi je do chřtánu" (str.118), "povídej, jak kurevsky dobrý je to pocit, když ses udělala", uvádějí při hádce argumenty, které by možná obstály u puberťáků na základní škole (dialog hlavních postav v letadle ze San Diega). Předpokládám, že když obě autorky text sepisovaly, poctivě se střídaly po větách a o logiku situace, věrohodnost jednání a charakterů už moc nešlo. .....Moc tomu nepomohla ani překladatelka, protože její některá slova či spojení "...raději bych vyhandloval svoje auto, jen abych ji měl i s tou její harpyjí letorou zpátky", "moje vlasy připomínají špatný vtip, protože jsem byl úplně na nervy", "Jeho páteř byla podle všeho rovnější než moje" (ve smyslu - je morálnější), "cítila jsem dotyk na svém mase", „kancelář byla v jednom ohni šeptandou o tom, co jsem provedl“, „vypadala tak šukadelicky“, byla důkazem toho, že zřejmě šlo o její první překlad. A na závěr – takto přemýšlí a formuluje (slovy svých stvořitelek) třicetiletý vysokoškolák, vysoký manažer firmy s dvěma tituly MBA: „Odjel jsem domů a nalil do sebe spousty skotské. Dva týdny jsem hrál kulečník v jednom pochybném baru a totálně zasklíval rodinu. Nahlásil jsem se marod (stále ještě v témže čase (!) ) a z postele vylézal jen proto, abych si tu a tam dal misku cereálií, dolil sklenku nebo použil toaletu, kde jsem pak dlouze zíral do zrcadla a nadával si do hňupů, neměl jsem tušení, jak se z toho vylízat.“

Celá sága Stmívání je velmi dobře napsaná jak po stránce obsahové, tak stylistické. Oceňuji, že se autorka nedržela již zavedených upířích vlastností, mohou vycházet ven, žít v rodinách, mít svou historii. Líbí se mi, že hlavní hrdinové neskončí po prvních stránkách na stole, kde prožijí vášnivý sex plný óček, líbí se mi, že je to kniha, kterou mohu kdykoli doporučit své příští dceři, aniž bych měla pocit, že něco zkazí její dětské představy o lásce.
K Lidudu:
Když je něco blábol, končím nejpozději na 30. stránce, měla jste tak také učinit. Protrápit se čtyřmi díly je opravdu ukázkový příklad sebezapření a já vás za to obdivuji.
A teď k těm vašim nelogičnostem:
1) Štěkání psa - nu, tato kniha se například velmi líbí mně (Forks), nelíbí vám (Phoenix). Prostě to tak bývá, že lidé mají různý náhled, názor, vkus.
2) Poznámka o nebožtíkovi a uleželé mrtvole je, jemně řečeno, nejen nevkusná, ale i hloupá. Nečetla jste realistickou knihu, ale fantasy. Možná byste si mohla někde přečíst, co to znamená.
3) Teď budu hodná: nezvyšujte si zbytečně krevní tlak, prostě čtěte takové knihy, které vám dělají dobře, nebudete muset psát komentáře plné žlučovitých jízlivostí.

19 20.02.2016

Tato vynikající kniha je zařazena do žánru romány pro ženy? Chápu, je-li tam nějaká Padesátka (ačkoliv ta by měla šupajdit spíše do edice Harlekýn) nebo ti různí naši, cizí, božští Bastardi! Pídila jsem se po tom, zda je tu také sekce románů pro muže. Našla jsem jen ten s velkým R (ale malým co do kvality). Naklikala jsem tedy tematicky podobné knihy, jako jsou třeba Kořeny od Alexe Haleyho či Hemingwayovy Zelené pahorky africké. Všude jde o světovou literaturu, respektive dokonce naučnou. Nikde nevidím zmínku o ženském románu ani v případě, kdy je hlavní hrdinkou žena - Anna Karenina, Nora, Babička, Sestřenice Běta, Sestřička Carrie, Tři sestry (zde jde dokonce o triplet). Proč? Čím se od sebe liší? Jen tím, že jde o ženskou spisovatelku? Dokonce žijící? Fakt nejsem žádná feministka. Vařím teplé večeře, ráda si nechávám otevírat od mužů dveře a myslím si, že je správné, že existují mužské a ženské práce.
Pod africkým sluncem je nádherná historická sága. Seznamuje nás s historií kolonizace keňského území prvními anglickými osadníky. Autorka detailně a s obrovskou znalostí reálií popisuje tradice, pověry, způsob života, strach původních obyvatel tohoto kousku Afriky. Na pozadí zhruba 70 let historie Keni jsme svědky střetávání se dvou civilizací, dvou kultur.
Hlavními hrdinkami jsou dvě stejně staré ženy. Jedna je vzdělaná anglická lékařka, druhou je kmenem uctívaná šamanka. Obě chtějí totéž - léčit. Každá jiným způsobem, a tedy na sebe neustále narážejí. Střetávají se i příslušníci jejich rodin, zároveň se ale i proplétají.
Po stránce kompoziční jde o retrospektivu, zároveň autorka sleduje současně několik postav, takže máme ucelený obraz děje. Některé dějové situace jsou vystavěny tak, že se rozuzlení dovídáme až v závěru knihy.
Také po stránce lexikální a stylistické jde o vynikající dílo, které může být směle řazeno vedle již nahoře zmíněných kolegů.

Žádám tedy, aby byla tato kniha vyřazena ze sekce Padesátek a byl ji ponechán pouze status světové literatury.

Děkuji, že mi bylo vyhověno.

19 26.02.2014

"Dobro a zlo mohou být jako dva hadi zapletení do sebe tak, že je od sebe nerozeznáš, dokud je oba nezastřelíš, a pak je už pozdě."
Všechny jsem je chápala, se všemi soucítila, Toma nenáviděla a obdivovala za zásadovost, která znamenala tolik bolesti pro jeho ženu. A přestože vím, že příběh dopadl asi nejspravedlivěji, jak mohl, přála bych si, aby se na majáku nikdy nedověděli, že existuje matka Lucy.
Nádherný příběh, který v postavě Toma připomenul osud "ztracené generace", o níž tolik psal Remarque. Všechny tři postavy byly vykresleny tak barvitě a detailně, že bylo těžké se ztotožnit jen s jednou. A všechny nakonec projevily především ty lepší vlastnosti. A ani to nemohlo pomoct k řešení, které by bylo milosrdné k nim všem.
Raději slzím u knih smíchem, ale tady jsem se tomu v tom druhém případě posledních dvacet stran prostě neubránila.

17 12.04.2014

...Když k nám Kettlovic krávy vtrhly asi podesáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu jakési firmy. Namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejenže zůstala, kde byla, ještě se živě účastnila rozhovoru, jenž následoval.

Podobně jako Saturnin, tohle je balzám na jakoukoli nepřízeň osudu.

Murakami je mistr postřehů a drobných epizod. Už jsem se o tom zmínila u 1Q84. Jeho knihy jsou jimi tak přeplněné, že samotný příběh ustupuje tak trochu do pozadí. Ne, nevadí mi to, mám ty jeho filosofické úvahy a analogie moc ráda, jen si prostě myslím, že to jeho původní téma je rozmělněno. Navíc mi tento příběh přišel ještě více rozvláčný a v závěru jakoby záměrně nastavovaný.
Mou oblíbenou postavou se stal pan Óšima. Právě jeho ústy pronáší Murakami všeobecná moudra i vtipné sarkasmy:

"Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti. Jen se podívej na Sofoklova Oidipa. Toho nepřivede do neštěstí nějaká lenost nebo hloupost, ale hlavně jeho odvaha a poctivost. V tom je ta nevyhnutelná ironie osudu."

"Pokud vás tolik trápí problémy společných dámských a pánských toalet, doporučil bych vám osobně návštěvu společnosti Boeing v Seattlu, kterou bych být vámi důrazně popoháněl ve věci záchodků v Jumbo letech. Ty jsou opravdu mnohem větší než naše malá knihovna, nehledě na množství lidí, které jimi cestuje, a, pokud vím, používají se v nich toalety vždy výhradně společné."

A pokud si chcete představit píseň slečny Saeky, tady je: https://www.youtube.com/watch?v=7iM2z8O-j8Q

15 13.08.2015

Nevím, co to do mě vjelo, snad masochismus nebo co, ale tuhle jsem na zastávce autobusu našla tuto knihu, a protože mi právě ujel autobus před nosem, věnovala jsem jí celých 20 minut. To, že autorem Babiš není, je celkem známé, ten nedá dohromady ani seznam věcí na nákup, ale že se skutečný autor chce natolik přiblížit svým čtenářům, že stylisticky i tématem poklesne na úroveň žáka šesté třídy, tak to je tedy nářez. Vypravenka je to jednoduchá, jimajici za srdce, a já si představovala, jak to musí na ty nenáročné čtenáře působit. I tohle je literatura. Smutné a děsivé.

"Jeden moudrý člověk mi jednou řekl, že psané slovo je nebezpečné, protože nikdy není záruka, že ostatní budou číst vaše slova ve stejném duchu, v jakém byla napsána..."

Kniha je docela složitá, co se týče kompozice. Dvě dějové roviny, vypravěč nestojí jen za jednou postavou, některé pasáže jsou psány v přítomném čase, což občas při promluvách v 3. osobě činilo potíže, protože jsem tápala, kdo tu určitou větu řekl. Zda on, nebo ona. Navíc někdy byly vzpomínky osob včleněny do přítomného děje, aniž by byly graficky odděleny, takže jsem text znovu četla, abych se zorientovala v čase. Moc se mi líbilo uvozování každé kapitoly skutečnou zprávou na rozloučenou, a to jak formou dopisu, tak pomocí sms či e-mailem. Bavilo mě dovídat se reálie o životě střední vrstvy v šedesátých letech v Anglii, o tehdejších konvencích, společenských zvycích, náhledu na rodinu. Emoce byly spíše vyjádřeny pomocí dopisů v ich-formě, což přispělo k autentičnosti příběhu, nabízelo se i srovnání obou ženských postav, byť to původně asi nebyl autorčin záměr. Zhruba od poslední pětiny příběhu jsem měla strach, že spisovatelka neumožní setkání Jennifer a Boota, a měla jsem jí to za zlé.
Tato kniha se v mnohém tolik lišila od "Než jsem tě poznala", že je s podivem, že byla napsána stejnou autorkou. Přesto se mi obě velmi líbily a určitě se k nim budu vracet.

14 13.08.2014

První kniha, kterou jsem od tohoto Šveda četla, a hned napravila reputaci švédské literatuře. Jasně, nadsázka, ale fakt je, že už jsem měla těch chladných severských kriminalek dost. Toto je napsáno tak mimořádným vypravecskym stylem, že se celá tetelim. Přestože jakoby sarkasticky podané, jde o vřelý pribeh starší puntickarske, zapšklé ženy, která svou povahou a chováním změní život nejen celé vesnice a jejich obyvatelů, ale vlastně i sama sobě. Naprosto originální stylistika, kde humor střídá dojemné chvíle a kterou autor uplatnil už i u své prvotiny o Ovem. Skvělé.

13 04.12.2021

"Po setmění jsem začal bojovat s překvapivou nervozitou, která se týkala mého nadcházejícího setkání s panem dobrodincem. Tím člověkem jsem se teď přece podprahově zabýval celé čtyři měsíce a mimoděk jsem při tom úplně překopal svůj vlastní život."

Můj oblíbený spisovatel své alter ego rozhodně nešetří. Gerold Plassek je lenivý novinář bulvárního plátku, alkoholik, zvyklý udělat jen to, co je skutečně nutné a nedá se odložit, žijící ponejvíce se svými kumpány z mokré čtvrti. Takže když mu najednou spadne do klína syn, o němž 14 let nevěděl, a podivný příběh altruistického dobrodince, je z toho rozpačitý a zmatený.
Daniel Glattauer, jehož dva mailové romány dosud okupují nejvyšší místa žebříčku mých nejoblíbenějších knih, by ani nemusel tento laskavý "detektivní" příběh dodávat. Jeho stylistika je totiž tak usměvavá, mile vtipná a sebeshazující, že stačí jen jeho slova do sebe vstřebávat. A zjišťovat, jak jsou Geroldovy jazykové promluvy podobné těm Leovým, jak si autor umí hrát s významy slov, jak je pitvá a jak se tím úžasně baví.
Kniha tolik vypovídá o svém autorovi! Ta plachost, citlivost a soucitnost, kterou jsme mohli pozorovat u Lea a nyní ještě více u Gerolda, je totiž naprosto evidentní a bere za srdce.

"Gudrun, je zbytečné, aby sis dělala o mě starosti, které si já nedělám. Jsou to moje starosti, patří mně. A já si je dělám, když si je dělám, a když si je nedělám, tak si je prostě nedělám, a už vůbec si je nebudu dělat, když si je místo mě budeš dělat ty."

13 21.05.2015

POZOR celé SPOILER !!!
1) první část knihy: Rozehrává se příběh, seznamujeme se s postavami. líbí se mi, jak autorka líčí povolání Paige
2) Do příběhu vstupuje Michael jako přestárlé dítě. Celý tento úsek je pro mě nový, neotřelý, vypadá to, že má spisovatelka opravdu zkušenost s takovými případy. Užívám si popisu jejich zvláštního vztahu. Pro mne nejhezčí část knihy.
3) Čekám, že milostná zápletka bude spíše s Robertem, takže jsem mile překvapena.
4) Ach jo, říkám si, a je to tu! Další majetnický a kontrolou posedlý Christian (a Gideon). Chudá dívka, co se nerada obléká, a mogul. Pořád čekám, co přijde. A smrt mě zaskočí jako Paige. No to snad ne! ... Aha, přece jenom přijde na scénu Robert. Jenomže zase je všechno jinak.
5) Už na letišti začínám tušit. Jasně, jak jinak změnit život! Takže happyend. A proč ne? V životě jich zas tolik není.
Každopádně je to milé čtení. Hezká stylistika, ich-forma je autentická, nenápadně humorné dialogy, kluci jsou tak vtipní a sympatičtí. Nic nepůsobí násilně, i ten NY je dobře vykreslen. Jen ta Kobra mi nedá spát. Proč je taková?

13 02.12.2013

Cetla jsem si předešlé recenze a zarazilo me, ze posledních pět kladnych bylo napsáno zrovna vcera od novych clenu. Ze by mela slovutna spisovatelka zapotřebí trollů?

Vzdy pisi nejaky uryvek z knížky, ale tady jsem si behem cetby zadny nezaznamenala, tak tentokrat vynecham.
Pribeh je zmatený, hlavni hrdinka nesympaticka, styl naprosto obycejny, az nudný. Docetla jsem silou vůle a dala knihu do knihobudky. Kez by takovou masivni reklamu mela Katka Petrusova nebo Petra Stehlikova.

11 17.06.2020

"...Přestal existovat vesmír a čas. Byli jen dva lidé, které na okamžik svedl osud, bolest a touha. Aby se po zbytek života stali oběťmi této chvíle."

Nu, tak tato kniha, která zdaleka není jen o radosti, štěstí a pohodě, mě pohladila po duši. Baladický příběh o těžkém životě venkovských lidí zasazený do slovenského prostředí podhorské přírody je především o lidech. Vztahy mezi nimi jsou zde alfou omegou vyprávění. Charaktery postav jsou jasně načrtnuty, nejsou černobílé, člověk má pro jejich konání či názory většinou pochopení. Bojí se společně s nimi, aby nebylo prozrazeno víc, než je zapotřebí, a neranilo to jejich blízké. Napsáno s takovou laskavostí, jakou jsem naposled pociťovala u Glattauerova "Není zač". Moderní stylistika, která není založena na dlouhých popisných pasážích, a přesto si čtenář umí dokonale představit celou scenérii příběhu.
Aach, prostě aach.

"Nikdy dřív jsem si neuvědomovala, jak člověka zahanbuje, když ho ostatní litují - až v posledních zhruba dvou letech."

"A vy si tedy přejete nést zodpovědnost za svoje počínání a připadá vám to velice obtížné, pokud si nepamatujete, o co jde, chápu to správně?"

S tak nesympatickými postavami jsem se už dlouho nesetkala. Zvlášť pro Rachel a její alkoholismus jsem ze začátku nenalézala kapku pochopení. A proto se mi to také těžko četlo. Přečetla jsem během Dívky tři jiné knihy, což rozhodně běžně nedělám. Navíc mi forma přišla zbytečně komplikovaná, jakoby vykalkulovaná, neustále jsem se musela vracet a zjišťovat, o jaké datum a ženu se jedná. Závěr byl opravdu překvapivý, protože pro mne nelogický a nepravděpodobný, prostě vymyšlený. Ne, nejsem zklamaná, už jsem se naučila nepodléhat sloganům typu - bestseller roku. A jak už tady někdo napsal - mnoho povyku pro nic.

11 23.09.2016

"Můžete se snažit sebevíc vžít se do tragédie někoho jiného - tonoucího v ledových vodách, obyvatele města rozděleného zdí-, ale nic z toho doopravdy nebolí, dokud se to nestane vám samotným. A hlavně vašim dětem."

Kniha má složitou kompozici. Byla jsem ráda, že jsem knihu přečetla takřka na posezení, protože je docela snadné se v postavách ztratit. Sledujeme příběhy tří žen a jejich rodin, jejichž osudy se v určitou chvíli tragicky protnou. Něco pochmurného začnete vnímat už od prvních stránek, a jak autorka nenápadně trousí indicie, vy se začnete obávat. A pak to udeří. Nejhorší pro mne samotnou bylo to, že většina postav byla sympatická, jejich vnitřní monology tak detailní, autentické a sugestivní, že jsem ty hrůzy s každou prožívala, a neměla tak možnost nalézt správné řešení. Epilog mě s tím vším trochu smířil.
Stylisticky je kniha velmi pestrá, čtivá, nápaditá. Jen je tam na můj vkus příliš špatných náhod.

11 09.04.2015

První třetina knihy navozuje atmosféru a nenápadnými poznámkami i napětí. Dovídáme se jakýsi rámec příští tragédie, kterou lze tušit. A pak začne takřka monolog generála. Úvahy o přátelství, nevěře, stáří jsou silné jak psychologicky, tak po stránce filosofické. Nad každým tématem či hlavní postavou vznesenou otázkou musíte uvažovat. A zároveň se ptát: Jsou jeho dedukce pravdivé? Nemohlo se to stát jinak? Proč spálil onen deník? Proč nedá autor možnost promluvit i Konrádovi? A přemýšlíte, domýšlíte, vymýšlíte...Za týden si to musím přečíst znovu, to už budu číst i mezi řádky a snad najdu odpověď. Krásné.

11 28.08.2013

Už dlouho jsem nebyla nějakou knihou tak nadšená! Strašně se mi to líbí. Styl autora je naprosto dokonalý, Umí si tak hezky hrát se slovíčky. Pěkně vykreslil charaktery obou postav, Leo je mnohem jemnější, líbí se mi, jak kolikrát Emmu pěkně, ale přitom diplomaticky sekne, jak jí oplácí její přehmaty, ale přesto zůstává kavalírem. Jeho opilecké dopisy by chtěla dostávat každá ženská, myslím. Ten závěr byl nečekaný a pro mě zničující. Uklidnilo mě až zjištění, že napsal pokračování.

11 13.07.2013

"Odpustek pro zvlášť těžký hřích. Lze využít jen jednou, a to za předpokladu, že bude následovat upřímné a dlouhodobé pokání v podobě, jakou určí poskytovatel tohoto dárkového poukazu."

Přečetla jsem na doporučení své kamarádky, že je to o Terry (:-D ). Musím přiznat, že jsem knize obětovala víkend, protože po romantickém začátku se děj rozběhl tak, že jsem se nemohla odtrhnout, což se mi u české knihy neznámé autorky už dlouho nestalo. Je evidentní, že jako předlohu pro Robbyho si vybrala Roberta Pattinsona, kde je několik shodných věcí s jeho skutečným životopisem. Zajímalo by mě, nakolik se autorka dostala do světa celebrit a nakolik je to jen fikce (včetně jména). Každopádně některé pasáže jsou popsány tak sugestivně, že jsem se uměla s Terry opravdu ztotožnit, leckdy mě i rozesmála svou vzpurností či smyslem pro detail, dvakrát i rozplakala. Její Tear Rules jsem doma taky zavedla a někdy uvažuju i nad Odpustkem. A úplně nejvíc jí závidím Franka. A maják :-). A přestože je to romanťárna jako hrom, je stylisticky moc dobře zvládnutá a příběh traumatizované dívky taky.

10 23.09.2013

"Vyšla ven, ale nečistila," řekl Marsh tiše. "Přešla kopce..."
"Počkej. Cože? Nečistila?"

Skoro se mi chce říct, že autor viděl polský film Sexmise. Alespoň prvních několik stránek jsem byla v pokušení tomu věřit.
Autor má velmi promyšlenou kompozici románu. Čtenář vkročí do děje a je zmatený. Pořád jsem se vracela zpět, jestli mi nějaké souvislosti neunikly. Sotva se s příslušnými informacemi začínám orientovat, umírají mi hned dva (domnělí) hlavní hrdinové. Ale pak to má spád. Přesto si myslím, že se mi bude více líbit filmová podoba, kterou prý chystá Ridley Scott. Je zde příliš technických informací a podrobně vylíčených scén, které přitom neposouvají děj kupředu.

9 24.06.2014

„Nenapadlo vás někdy, že to, co děláte, je nesprávné?“… „Proč by mělo být to, po čem toužím, špatné?...Před dvěma tisíci lety lidé uvažovali a cítili stejně, ale to, co bylo tehdy kulturně přípustné, je nyní nepřijatelné.“

Tato kniha je pro mě špatná od začátku až do konce. Jsem zvyklá číst i při chůzi, takže z její váhy jsem měla křeč v zápěstí. Další křeče, tentokrát v žaludku, jsem měla z její negativity. Všechno je ponuré, počínaje počasím, přes obsah až ke stylu. Ani jedna z postav není sympatická, navíc jsou neuvěřitelné a neživoucí. I vztahy mezi nimi ať už kolegiální, nebo rodinné jsou chladné, nenávistné, v lepším případě lhostejné. Jediný vztah, který snad měl být vřelý, je počat tak krkolomně a tak nepravděpodobně, že rozhodně to ostatní nevyváží, a zdá se, že ani nepřežije první díl.
Když jsem si přečetla, že byla Vraní dívka napsána dvěma muži, maně mě napadlo srovnání s jinou dvojicí, tentokrát ženskou, která spáchala Božského bastarda. Tato postpubertální děvčata zaplnila svůj chabý příběh nespočetnými, několikrát již v minulosti detailně zpracovanými sexuálními scénami. Muži pak dodali druhý extrém – vybrali z různých kriminalistických záznamů nejobludnější brutality a zvrhlosti spáchané na dětech či dětmi a zabalili je do psychoanalytických úvah. Obojí je pro mne vykalkulované a hrůzné, ale mohu-li si vybrat, dám přednost milostnému sexu před násilným. Spravedlivě musím dodat, že stylistika (i lexikum) mužů je o poznání vybranější, ale jak už jsem naznačila výše, je tak odosobněná, strohá a mrazivá, že celý dojem z přečteného jen podtrhuje.
Ano, nejsem cílová skupina, a jak tak čtu některé z předcházejících komentářů, o čtenáře tato kniha nebude mít nouzi. Ale já se do dalších dílů zcela jistě nepustím.
PS. Píší Seveřané i něco jiného než tento druh literatury? Je to snad dané geograficky?

9 07.05.2014