SynD komentáře u knih

nudné

(a místy sadistické)

2 04.03.2021

raně osadnické

(a místy sadistické)

2 04.03.2021

obyčejně neobyčejný příběh psaný úžasným jazykem. škoda posledních dvou stran, které jsou ohavné. přála bych si, aby mě někdo varoval a konec mi nepokazil dojem z celé knihy

2 12.12.2020

trochu zastřené vyprávění o životě jedné ženy. zpod obyčejného příběhu po čase víc a víc vykukuje kodependentní nastavení hlavní hrdinky, způsobující mimo jiné vysokou toleranci vůči sebestředným - narcistním partnerům. na konci jsem byla pěkně napjatá!

(3,5*)

2 21.10.2020

ohavná kniha. číst o žárlivosti a neschopnosti milovat mi stačilo v Geniálních přítelkyních, děkuji, ale Ferrante už si nedám

(SPOILER) 3,75*

výborná studie týrání, kdy tyranem není klasicky zobrazovaný svalnatý násilník, ale permanentně ukřivděná, v roli věčné oběti doslova zapikolovaná mladá žena. fyzického týrání se kniha jen dotkne, protože pravá matka dětí záhy umírá, a na její místo přichází Marie. a rozjede psychické týrání, kterým si zotročí celou rodinu. nechci tu žonglovat diagnózami, ale v její pestré osobnosti se najde ledacos: třeba rysy hraniční poruchy osobnosti nebo narcismu.

diskutabilní je též jednání otce dětí, který dceru a syna doslova obětoval na oltář domácí "pohody", stejně jako to udělal sám se sebou. jeho redemption arch je docela fajn, ale stále se opakující Mariino vydírání, ukřivděnost a manipulace, se nečetly vůbec lehce.

u hlavní postavy Mony byl šťastný konec (zbavení se parazitického BF a nový vztah) vidět hodně dopředu, ale upřímně jsem jí to přála. škoda že v životě to často chodí jinak, a namísto pohledného a empatického chlapíka, si lidé podobného založení jako Mona, nacházejí jen další tyrany a/nebo pijavice.

1 03.04.2024

tento příběh měl zpracovat profesionál, protože autorka bohužel neumí psát. celý příběh duchovního hledání, mateřství i propojování kultur tak klouže po povrchu. a osciluje mezi věčným narcistním natřásáním, pompézní sebechválou a povyšováním se nad ostatní, a dětinskými popisy oslavujícími "tajemnou atmosféru" bhútánského venkova i měst. osobnost autorky nedoznává za celé vyprávění změny, stále se snaží být ve věcech nejlepší a "ovládat" další a další úrovně buddhistického učení.

za rozbor by stálo i autorčino chování ve vztazích - závislost, bezohlednost apod., ale už se v tom dál nechci hrabat. recenzi ukončím stejně náhle jako Emma Slade svou knihu. obě hvězdičky jsou za její úctyhodné charitativní zásluhy.

1 13.03.2024

(SPOILER) nezřízeně filozofující proud vzpomínek sice plyne z úst a dopisů několika postav, mezi jejich jazykem a způsobem uvažování ale není žádný rozdíl. věty jsou pronášeny spisovnou a dnes už poněkud zastarale nóbl češtinou. zastaralé jsou i místy společensky necitlivé popisy, v nichž například afroamerická zdravotní sestra nemůže jinak, než svítit zuby ve snědé tváři.

vrátím se k tomu nóbl aspektu, respektive snobismu, kterým neoplývá jen jazyk autorky. v knize panuje kulturní snobismus - citují se zde filozofové a vzpomíná se na hodnotné autory, pohybujeme se ve světě vysokoškolsky vzdělaných polyglotů, vyšší literatury, nakladatelských kruhů a (překladů) haiku. podobný snobismus jsem cítila i v životním stylu postav, které jsou krásné, což jejich okolí vidí a komentuje (k tomu se ještě vrátím), popíjí se zde kvalitní víno a pojídají krevety, získávají se profesorské definitivy. celé je to tím pádem docela dost odříznuté od běžného života, ve kterém se lidé zpravidla snaží prostě fungovat a zvládat práce a rodiny, namísto odtažitého mudrování v luxusních restauracích.

asi nejvíc mě iritoval obdiv, který v knize hlavní postavě vyjadřují snad 4 další postavy (pokud jich není víc) - často i za použití stejných slov. z pohledu čtenáře totiž nevidím jediný důvod, proč bych se k tak přepjatému vzývání měla připojit. postava Mileny se prezentuje mrzutou povahou, pocitem, že jí ostatní obtěžují svou společností a potřebami, talentem vynášet soustavné, byť drobné soudy nad ostatními a celkovou plochostí, nudností. a už zmíněným filozofováním! taky (a pod prsty se mi dere výraz "též", který by nejspíše použila sama autorka) úplně nevěřím tomu, že se cca 40 letá vysokoškolsky vzdělaná žena pozastavuje nad tím, že její matka měla 2 tváře namísto jednolité povahy.

druhou hvězdu dávám za finální smíření žen, scény ve sluncem prozářené místnosti, kde máma vystrkuje nohu zpod peřiny a dcera ji přikrývá (...)

stejné téma nelehkého vztahu s matkou za mě ale mnohem lépe zpracovala Anna Fodorová v knize Lenka.

1 21.01.2024

(SPOILER) 1,5*

tyto napínavé knihy s mnoha twisty, koukám vpravo - thrillery pro ženy - čtu až poslední dobou. až nedávno mi tak došlo, že jsou vlastně všechny podle jedné formičky: vždycky tam někdo (jedna, ale většinou více postav) lže či podvádí. případně bezdůvodně nedořekne nebo zatajuje informace či tajemství. zdrojem mnoha twistů bývá vedle podvodů a tajemství taky paradoxní expozice postav. v té se jedna postava v páru ukazuje v extrémně negativním světle, často je to žena saň. a další postava je šarmantní, ochranářská (a nebezpečně pohledná, tedy pohledný, protože jde často o muže). v průběhu příběhu se však začne odhalovat, že vše není, jak se zdálo... atd., atp.
prakticky od prvních stránek románů tak zkoumám, kdo v příběhu kecá, něco předstírá anebo zastírá.

další vlastností těchto podvodnických knih je pravděpodobnost, hraničící se jistotou, že zlo bude odhaleno a potrestáno. to z nich vlastně dělá pohádky pro dospělé, byť míra trestu bývá rozličně velká a krutá. někdy taky otvírá vrátka k sequelům...

uvažuju i nad různými druhy inteligence, které se v podvodnické literatuře objevují (anebo v horším případě neobjevují hehe). v první řadě jde o inteligenci samotného textu, to, jak sofistikovaně je kniha napsána, a hlavně jak uvěřitelné jsou rozličné twisty a linie příběhů. dalším typem je inteligence postav, to jak inteligentně nebo stupidně se chovají. u líně, ne moc chytře napsaných knih, je to právě stupidita postav, která knihu těžkopádně nese vpřed.

když touto optikou nahlédnu První chybu, vidím dobrý nápad ctící pravidla žánru, ovšem zbytečně ambiciózně zašmodrchaný. vidím jednorozměrné postavy, to je vlastně další z častých rysů těchto knih, z nichž většina splývá s pozadím coby zbytný kompars. a to včetně dcer jedné z hlavních hrdinek - děti jako rekvizity přidávám na seznam charakteristických rysů thrillerů pro ženy. též bohatství a luxusní životní styl, které se objevuje v této knize i mnoha dalších jako záminka zápletky, lží nebo podvodů. popis samotných podvodů mi ostatně přišel na celé knize nejzajímavější, dost připomínaly triky třeba takového Tinder swindlera. kdyby se autorka držela jen této linie a necpala tam x dalších, jako "oživlého" bývalého na FB apod., mohl to být slušný thriller. inteligenci textu snižuje taky autorská lenost. Alice se celou první část hrozně bojí odletět, a pak se najednou dozvíme, že už je v Japonsku. o tom, jak let zvládala a co s ní dělá odloučení od dětí ani muk!

nu a k inteligenci postav této knihy není moc co dodat. nekonečné přemítání Alice, zda dát Japonsku zelenou mě tak iritovalo, že jsem jí nakonec přála, aby o peníze přišla. postava Bethiny matky je vykreslena nehorázně hloupě, nejprve rychle propadne šarmu dceřina nápadníka, ač na rozdíl od ní není ovlivněna sexem a hormony: svěří mu VEŠKERÉ CELOŽIVOTNÍ ÚSPORY, a poté, co o ně přijde, už s dcerou nepromluví a záhy umírá. a nápad Beth, setkat se s podvodníkem na opuštěné stavbě, bez toho, že by měla jakýkoli plán či zbraň? nechávám bez komentáře.

a ladem nechám ležet i další autorčiny knihy.

1 03.01.2024

bezobsažné po všech stránkách

1 27.12.2023

masturbatory, wankfest, regurgitation a navel gazing. tyto výrazy z recenzí na goodreads ve mně rezonovaly nejvíc.

chladná a překonstruovaná literatura, cucaná z prstu, respektive psaná z hlavy bez zapojení emocí. asi bych potřebovala varovný disclaimer hned na přebalu knihy: "pozor, autor je produktem a vyučujícím lekcí tvůrčího psaní / literatury". protože číst tyhle výmysly bez srdce mě ale vůbec nebaví.

1 15.12.2023

experimentální styl ani absenci uvozovek jsem nezaznamenala, příběh plynul jako pomalá a znepokojivá řeka. záminky, stupňování agrese a zaviňování oběti agresorem ("nutíš mě ti ubližovat") jsou bohužel velice přesné.

1 10.12.2023

(SPOILER) kniha mi po čase připomněla, proč skoro nečtu francouzské autor(k)y. protože je to ukrutně upovídané! pozornost jsem udržela jen tak tak - díky silnému příběhu a tomu, že je autorčin jazyk poetický. taky jsem ráda za technické a velmi zajímavé detaily transplantací. ale stejně jsem si nedokázala nepředstavovat, oč lepší zážitek bych měla, kdyby se to celé vykostilo zhruba na třetinu, vyházely by se zbytečné linky jako nepříběh mladé sestry z ARO a lékaře/fotbalového fanouška, nebo absurdní cesty do minulostí. někdy až brutální stručnost mnoha* severských či německy psaných knih mi zkrátka vyhovuje více.

*tím samo nemyslím všechny, třeba toho Fina s knížkami se zajícem taky nedokážu číst

1 25.11.2023

dávám stranou samotnou traumatickou událost, která je hrůzná. je mi líto, že autorka musela v dětství něčím takovým projít.

když se ale mám vyjádřit k samotné knize, velmi špatně se mi čte. jakoby se to celé stále točilo v kruhu, rekapitulace stejného znemožňují jakýkoli posun či vývoj. občas mám pocit, že je mi nějaký detail povědomý, možná už jsem se knihu pokoušela přečíst v minulosti - a netuším, jestli to vůbec dočtu.

chybí mi tam vnitřní reflexe, vhled, možná ta terapie, jak tu někdo píše. rodiče jsou úplně bezva, ale nechali dívku po traumatizaci v podstatě ladem, aby pak řešili jen tloušťku coby následek znásilnění. její dětství bylo skvělé, akorát že někde musela nabrat tu ochotu nechat se zneužívat agresorem, se kterým chodila - někde se to muselo vzít.

celkově mi to přijde jako čistě racionální ruminace nad věcmi, co se staly, a co se pouhým racionálním uchopením nevyléčí, bohužel. věřím, že na akademické půdě může být tento způsob psaní oceňovaný, v knize mě ale nedokáže zaujmout, ani udržet.

EDIT: dočteno a zaplaťpámbu za to, autorka se postupně propadá do větší a větší sebelítosti. a taky uraženosti a naštvanosti - věcí, o kterých píše, že je nesnáší, nebo jí vadí, je opravdu moc.

je to jako trávit čas s kamarádkou, která si roky stěžuje na totéž, aniž by ale k řešení své situace udělala jediný krok. Roxane Gay ještě několik desítek let po znásilnění cyberstalkuje svého agresora a volá k němu do práce; je jasné, že to celé nemá vůbec zpracované. a to, že přes veškerá svá privilegia nešla do terapie (na kterou na rozdíl od mnoha psychicky trpících Američanů v pohodě má), mi pěkně lezlo na nervy.

1 30.06.2023

(SPOILER) hlavní hrdinka je uvěřitelná a živoucí, neexistující příběhová struktura ji ale bohužel postrkává od ničeho k ničemu a odnikud nikam. když jsem se blížila konci této (tlusté) knihy, zajímalo mě, jak na tak malém prostoru autorka příběh smysluplně zakončí - a čím?

k žádnému smysluplnému konci, neřku-li pointě ale nedošlo. proběhne peripetie se sestřiným těhotenstvím, které jako kouzlem změní rodiče z pitomců v pečující dospělé. následuje výlet do Rakouska, končící na psychiatrickém oddělení. pak sestra porodí v rámci jednoho velkého vypravěčského klišé (prasknutí vody ve výtahu, prvoporod hotový za 2 hodiny). a o něco později jede hlavní hrdinka s kočárkem, jí zmrzlinu - a šlus. kniha končí, jakoby autorce doslova vypadl počítač z ruky rovnou do kanálu.

tedy se nedozvíme, co je za vlažností a neustálými absencemi partnera hlavní hrdinky, ani zda v zoufalém vztahu vytrvá... nedozvíme se nic!

nechápu, a proto taky snižuju hodnocení o 1 hvězdu. plus mě nakrklo, že po detailním popisu, jak se musela hrdinka svlékat u návrhářky a jak ji tato zálibně osahávala, už o šatech na samotné party nepadlo jediné slovo.

(SPOILER) myslím, že záměr měl autor dobrý, kniha se ale často zvrhává v misery p*rn. příběh navíc stojí na zbytečných klišé a je tím pádem předvídatelný. veterán stižený PTSD má v americké literatuře stejnou životnost, jako mají detektivové, kteří se ve filmech či seriálech těší na brzký odchod do penze (a plánují, jak budou rybařit a dělat další bezva věci).

1 29.05.2023

kniha meditace

kniha čistá krása neokázalého druhu - jako čepce šité ze záclonoviny. zamilovala jsem si Ilku, zamilovala jsem si autorku. a proces, kde starší žena učí mladou, kde je šití a věci kolem propojené s politickou současností i drsnou minulostí 20. století, osobními postoji, rodinnými traumaty, Romskou otázkou, vitalitou, silou, jejich vznikajícím a postupně stále bližším vztahem, a láskou.

přála bych si, aby existovalo prodloužené vydání Čepce, ještě podrobnější a delší a s obrazovou přílohou. měla bych ho na nočním stolku a po náročných dnech bych si vždycky kousek přečetla a pocítila, jak se moje srdce tiše raduje a jak je má nervová soustava slovo za slovem, steh za stehem klidnější.

1 14.02.2023

(SPOILER) téma dysfunkčních rodin mě zajímá, stejně jako třeba Mormoni a sebeaktualizace. od prvních kapitol jsem ale měla problém se začíst, a zanedlouho mi z autorčina literárního stylu začala vylézat jednotvárná šablona: na začátku kapitoly něco naznačím, pak mluvím o jiných věcech, a na konci se stane něco hrozného. a pak zase odznova, nová historka podle stejného mustru.

Vzdělaná mi připomíná Skleněný zámek, ovšem ten byl alespoň zručně napsán. tady vládnou suché, odosobněné popisy. autorka bez emocí popisuje, co se dělo, jako by ty chybějící emoce za ni měli prožívat čtenáři. cítila jsem se tak trochu jako rukojmí, a nemůžu souhlasit s recenzemi, které knihu označují za terapeutickou. sumarizace ohavností může sloužit jako dobrý podklad pro psychoterapeutickou práci, terapeutická ale sama o sobě není, protože tam chybí prožitek, reflexe a další léčivé komponenty.

dalším výrazným rysem knihy je přehánění, které po čase přestalo účinkovat a začlo mě řekněme štvát. jsem schopná věřit otcově paranoie i nefungujícím vztahům, ovšem léčba ohořelé nohy pomocí esenciálních olejů a Rescue remedy (také koupele v popelnici a ořezáním nožíkem), která dá bratra dohromady, už na mě byla moc. nehody jsou ve Vzdělané velmi časté. nemyslím, že by za přeháněním musela stát grandiozita, někdy tyto sklony mají lidé proto, že ve svých nemocných rodinách museli hodně nadsazovat, aby je vůbec někdo slyšel. ale v mých očích to knize jen přídává na patologičnosti. dtto nesrovnalosti typu "jsme chudí" vs. nákupy zbraní, drahých kovů a velkých strojů.

po nakouknutí na Goodreads a zjištění, že mě (tedy autorku) v knize ještě čeká týrání ze strany bratra a zázračný postup z nulového vzdělání na univerzitu, knihu odkládám. teoreticky vzato to možná ještě někdy dočtu, ale už jen z toho přečteného kousku si odnáším velmi nepříjemný pocit.

1 22.01.2023

2,5 hvězdiček

po záplavě úvodních samoúčelných brutalit a nechutností jsem román málem odložila, pak jsem pokračovala už s vynecháváním násilných pasáží. středová pasáž v městečku a ledárně byla docela zajímavá, konec mi ale přišel podivný a nějak do ztracena.

kniha obsahuje tolik postav bez lidských citů, až to trhá oči. autor se možná nechal až moc inspirovat Cormacem McC. k síle McCarthyových knih má ale tato přehlídka beznaděje daleko.

1 12.12.2022

velký špatný! nepovedenost ještě posiluje vcelku ubohý překlad, i když bych možná spíš měla říct obscénní, protože tohle slovo se tu vyskytuje velmi často a většinou zcela nepřiléhavě.

špatná je i redakce knihy, a přestože mě běžně rukou psané korektury otravují, tentokrát jsem měla se senzitivním čtenářem, který je v knize propiskou napáchal, soucit.