Sparkling komentáře u knih

Zdá se mi, že autor knihu nenapsal kvůli náhlé inspiraci, kterou mu vnuklo políbení múzy, ale čistě jen s komerčními záměry a s cílem zvýšit si špetkou historie a mořem laciné erotiky popularitu.
Jak už psali čtenáři přede mnou, celý příběh Liesel, Viktora, Hany a dalších plochých charakterů (které zjevně v jejich jednání motivuje pouze vlastní sexualita a opakované "zamilovávání" do každého, kdo se zrovna nachomýtne) postrádá uvěřitelnost a nedá se mluvit ani o náznacích mnohovrstevnatosti příběhu. Historie slouží jako kulisa, kterou někdo nedbale načrtnul několika tahy a dále se jí nezabýval. Všudypřítomná sexuální přitažlivost mezi muži a ženami, ženami a ženami a téměř i mezi domem a muži i ženami jen podtrhuje neuvěřitelnost a umělost příběhu, nehledě na formulování erotických scén, které jako by z pera vypadly nějakému uslintanému autorovi harlekýnek. ("A chomáč mezi jejími stehny byl jako mořský živočich, sasanka ukrývající se ve skalní puklině, připravená otevřít ústa a pohltit jakéhokoliv tvora, který by se zatoulal dost blízko.")
Samotná vila, trumf nabízející schopnému spisovateli nespočet možností ke zpracování, je využita jen k nekonečnému opakování metafor s otevřeností, průzračností, upřímností... A samozřejmě také ke všudypřítomnému používání přesmyčky Glasraum - Glastraum. Na tu byl asi autor mimořádně hrdý.

14 19.10.2018

Ani nevím, před kolika lety jsem knihu četla. Vím ale, že pokaždé když vidím paprsky slunce, jak se proplétají větvemi rozkvetlých jabloní, myslím na ni. A znova a znova cítím její atmosféru, slyším šustění večerních rób a spiklenecké šeptání mladých lidí, kteří se chtějí vymanit z pout prudérní viktoriánské Anglie a zapomenout na staré rodinné sváry, cítím květiny v čínských vázách a vůni letního večera u řeky. A jako by se přede mnou vznášely Soamesovy myšlenky, jeho nepochopená osobnost, neopětovaná láska, kvůli které tak zahořkl.

12 20.05.2016

Kniha, která přiměje k zamyšlení a přehodnocení některých aspektů života, které už přijímáme s naprostou samozřejmostí, snad každého čtenáře. Velmi zajímavé zpracování tématu lidského přístupu ke zvířatům. Autorka knihou kritizuje lidskou pýchu, naprostou sebejistotu a neoblomnou víru v to, že člověk je zvířeti nadřazen a může se k němu chovat, jak se mu zachce. Hlavní postava je úžasně nepředvídatelná a rozhodně neobyčejná ve svých zájmech, přístupu k věcem, zamýšlení nad tím, nad kým se nikdo jiný nepozastaví.
Zaujalo mě i zasazení příběhu do neútěšného prostředí, ve kterém žije, popis procesů v přírodě v jejím okolí, odkázanost osady, ve které bydlí, na sebe, tedy určitá provázanost a nucená závislost na sousedech, přestože se někteří z nich nemají příliš v lásce.
A jako bonus si český čtenář užije úsměvnou idealizaci Čechů a jejich rajské země, ve které neexistují hádky, lhaní, podvody ani krádeže, natož ubližovaní zvířatům...
Velice inspirativní příběh.

11 10.06.2017

Neumím hodnotit humoristické knihy, ale tohle je poklad. Aj-vaj, ať žijí mongoloidní degeneráti!

10 20.05.2016

Mannem představený koncept literárního subžánru "časový román" je alespoň pro mě něčím převratným a velice silně na mě zapůsobil. (Proto jsem se také rozhodla napsat komentář, přestože se tomu už nějakou dobu spíše vyhýbám pro opakovaný pocit šroubovanosti vlastního vyjadřování a abslutní neschopnosti formulovat, co mám v úmyslu sdělit.)
Když ponechám stranou, že román Kouzelný vrch je použitím jazyka, mnohovrstevnatostí a komplexností textu, provázáním příběhu jednotlivce s okolními přírodními jevy a velmi podrobným popisem prožívání hlavní postavy jaksi předurčen k tomu, abych si ho zamilovala, právě ono zaměření na čas je onou třešničkou na dortu, díky které knihu vnímám jako vrcholnou literaturu. Mě osobně čtení moc bavilo a dělalo mi radost opravdu od začátku do konce, přestože filosofické disputace bych určitě subjektivně nehodnotila jako vrchol knihy.
Pátečňátko Hans Castorp mi postupně přirostl k srdci, přestože rozumím vůči němu zaměřeným výtkám ve starších komentářích - rozhodně se nejedná o nějakou veskrze pozitivní postavu a autor sám v textu často zmiňuje, že Hansův charakter a chování i s jeho motivy nehodlá nijak přikrašlovat. A když nad tím tak přemýšlím, i všechny ostatní postavy jsem si postupně oblíbila jako staré známé, u kterých už tak nějak víte, co čekat, a když to skutečně přijde, jen se s porozuměním pousmějete.
Jak už jsem ale zmínila výše, aspektem knihy, který mi definitivně vyrazil dech, je časem se zabývající rovina románu. Mann si se čtenářem hraje, sice s ním explicitně sdílí svoje myšlenkové pochody zaměřující se na čas a jeho specifické vlastnosti, na jeho paradoxy a místy až chaotickou povahu, zároveň ho však na skryté úrovni s postupujícím dějem knihy posouvá téměř až do role zúčastněného diváka, který si lebedí v luxusu bezčasí a líně se převalujících vteřinách, minutách a najednou i letech společně s Hansem a dalšími obyvateli Kouzelného vrchu, aby ho několika závěrečnými stranami, které jsou v poměru ke zbytku knihy z hlediska kvantity úplně nicotné, surově vrátil zpět do reality.

9 10.03.2023

(SPOILER) Není příběh Sačiko ve skutečnosti příběhem Ecuko pozměněným tak, aby byl pro ni přijatelný? Převyprávěný v lehce upravené verzi, kterou by Ecuko mohla ve vzpomínkách na svůj životní příběh snést a kterou je schopna integrovat do svého sebeobrazu bez pociťování příliš silné, zahlcující bolesti?

9 11.11.2020

Přestože knihu hodnotím dvěma hvězdičkami, překvapilo mě, že se nejedná o naprostou tragédii, což jsem upřímně řečeno očekávala. Četla jsem ji hlavně z důvodu potvrzení či vyvrácení svého dojmu, že Třeštíková píše jako na běžícím pase kvůli výdělku a nějaký literární talent zřejmě postrádá. Nakonec nedávám tři hvězdičky jen proto, že ty mám vyhrazeny pro literaturu na přece jen trochu "vyšší" úrovni - jak jazykové a stylistické, tak příběhové.
Moc se mi líbila část, kde se hlavní postava vyrovnává s nemocí a smrtí otce (snad nic neprozrazuju, dopředu je naznačeno, jak to s otcem dopadne, a kniha stejně nestojí na nějakých šokujících zvratech). Třeštíková toto téma uchopila s takovým citem, něžností a jemností, že zřejmě tvrzení o částečné autobiografičnosti knihy nebude jen reklamní tah. Obecně pasáže týkající se rodiny mě často zasáhly, což ale může souviset s mým aktuálním rozpoložením (a taky asi souvisí). Části, které knihu zařazují do škatulky "romány pro ženy", tedy milostná dobrodružství, nevěry, přešlapy, ty bych klidně škrtla.
(Mimochodem, přečteno za pár hodin - čtivost knihy autorce upřít nemůžu.)

9 24.12.2018

Na komentáři k sérii Hledání ztraceného času jsem si dala opravdu záležet: pečlivě a dlouze jsem zvažovala, jaká slova přesně vystihují dojem, který ve mně dílo zanechalo, pokoušela jsem se dotknout všech aspektů, které mi vzaly dech. A pak se mi při zveřejňování komentář vymazal. Řekla bych, že to je z jistého úhlu pohledu symbolické. Místo toho tedy použiju slova, kterými Proustovo dílo popsala další moje milovaná spisovatelka, která se v mých očích nadáním Proustovi jako jedna z mála (možná jediná?) vyrovná, Virginia Woolf:

"My great adventure is really Proust. Well - what remains to be written after that? I’m only in the first volume, and there are, I suppose, faults to be found, but I am in a state of amazement; as if a miracle were being done before my eyes. How, at last, has someone solidified what has always escaped - and made it too into this beautiful and perfectly enduring substance? One has to put the book down and gasp. The pleasure becomes physical - like sun and wine and grapes and perfect serenity and intense vitality combined."

A dodám, že už teď, den po dočtení Hledání, se mi po něm stýská.

9 14.11.2018

Nechápu, kvůli čemu je tato kniha tak oblíbená. Pro mě nezajímavá, nudná, zdlouhavá, bez jakékoliv specifičnosti, která by mi knihu vryla do paměti. Tučková si podle mě až příliš zakládá na tom, že si ke svým knihám sežene veškeré možné informace a autentické dokumenty, ale upřímně, koho to pak vážně baví číst? (Narážím tedy hlavně na Žítkovské bohyně, které se mi líbily víc, než Vyhnání Gerty Schnirch, ale bylo to tím, že o tradici bohyň jsem nikdy neslyšela, nebylo to tisíckrát ohrané téma, navíc popisovaná krajina také udělala své.) Navíc nechápu, proč v každém rozhovoru zdůrazňuje, že šla cestou, kterou šlo v knize tisíce vyhnaných Němců, když tento pochod v knize nezabírá nijak velkou část.

9 20.05.2016

Jak jsem si mohla myslet při čtení zmatených pasáží plných lidí, jejichž temperamentním výstupům plných prapodivných vět jsem nerozuměla, že se mi kniha po přečtení bude zdát o něco horší než ostatní klasické knihy ruských autorů, které jsem četla? Plánovat si, že jí dám možná tak čtyři hvězdičky, z čehož jedna bude za to, že je Dostojevskij tvůrce nesmrtelných idejí, což prokázal v jiných knihách, které jsem od něj přečetla, a tedy ho na tři hvězdy nikdy nemohu snížit...? Jak hloupá jsem byla. Dostojevskij nenechá čtenáře pochybovat o svém díle, a pokud ano, tak jen proto, aby mu na konci knihy o to víc vyrazil dech.

9 20.05.2016

Autor se pokusil vzbudit ve čtenáři hrůzu a děs klasickou metodou bezpředmětného napínání čtenáře prokládáním textu lacinými větami typu "To jsem ještě netušil, co vše jsem tím rozhodnutím způsobil. Ta pravá hrůza mě teprve čekala." ve všech možných obměnách. Po jazykové stránce kniha působí tragicky, což je zřejmě částečně způsobeno nepříliš rozvinutými vyjadřovacími schopnostmi autora a částečně mizerně odvedenou prací jazykové korektorky českého překladu (za výsledek této "korektury" bych zodpovědné osobě nedala ani korunu, na druhou stranu výsledkem své práce zajistila jedinou čirou hrůzu, které se v knize čtenář dočká).

8 13.01.2019

Kniha lehká a jiskřivá jako to bílé mâconské víno, které Hemingway popíjel s Fitzgeraldem a které jsem sice nikdy nepila, ale při čtení oné kapitoly jsem na něj dostala neodolatelnou chuť (a to jsem milovnicí červeného).
Jen tak mimochodem, nebyla jsem si líná vyhledat jeho charakteristiku. Literární veledílo. "Barva slámy, bíle až žlutě zlatavá, s jemnými odlesky stříbra či se zelenavými záblesky. Vůně bílých růží, akátu, zimolezu, kapradí, verbeny, citronové trávy a citrusových plodů. Při doznívání chuti lze ucítit borovici, kdouli a fenykl."
Ale to jsem se zapomněla, pardon...

8 26.06.2018

I když se mi do některé knihy vyloženě nechce, často se mi stává, že jsem po přečtení nadšená a těší mě, že jsem nedala na své předchozí pocity. U této knihy jsem se bohužel nezmýlila. Od začátku mi nevyhovoval ani styl psaní, ani příběh, na straně 80 jsem už knihu málem definitivně odložila. Na(ne)štěstí ale téměř nikdy nedokážu knihu nedočíst, protože mám vždycky pocit, že bych tak mohla přijít o nějaký poklad, který si autor schovává až na dalších stránkách, nebo o nějaký dechberoucí závěr knihy, který by všechny předchozí strasti mnohonásobně převážil.
Bohužel u Garpa se mi počáteční obavy vyplnily, dokonce mě překvapilo, jak moc se mi kniha nelíbila. Zaprvé se mi kniha zdála naprosto nereálná, a to ne tím příjemným, jemně fantasy stylem, který by mi otevřel úplně nové světy a zážitky, ale tak, že se mi zdálo, že autor by bez nekonečného množství zvratů nedokázal čtenáře zaujmout, nebo možná dokázal, ale sám se příliš děsil nedostatečnosti vlastního psaní, a proto na každou druhou stránku nastrkal několik autonehod, znásilnění, zmrzačení a k tomu spoustu krve. A sexu. Což mi nevadí, ale že by to pro mě byla známka dobré knihy, to se taky říct nedá. Styl psaní je na můj vkus až moc vyprávěcí, žádné dvojsmysly, hraní se slovy či vybroušené věty hodné obdivu. Ale to je jen a pouze o mém vkusu, uvědomuju si to.
A aby mi Irving ukázal, že můj oblíbený spisovatel opravdu asi nebude, připravil mi překvapení v podobě závěru knihy formou epilogu každé z postav, které knihu nějakým zázrakem přežily. Lacinější (a pro spisovatele jednodušší) formu ukončení knihy si neumím představit.
Jedna hvězdička je za těch pár mně milých postav, druhá za první kapitolu Garpovy knihy Svět podle Bensenhavera, která byla paradoxně nejlepší z celé knihy Svět podle Garpa.

8 20.05.2016

Zajímalo by mě, proč přesně cítil Viewegh potřebu nabídnout svůj deník veřejnosti. Podle mého názoru je tato kniha povrchní a zbytečná, navíc bez špetky čehokoliv uměleckého. Chápu, že autor prožil velice traumatické období, ale tyto zápisky si měl ponechat pro své potřeby, ne je zveřejňovat - tato kniha je podivnou směsí naprosto jednoduchých, stále se opakujících vět o tom, jak se chce autorovi plakat, jak hrozný osud ho potkal, že pije víno i když by neměl, a informací, které jsou v podstatě vyňaté z jeho diáře, jako například kdy a kde měl určitou schůzku, s kým večeřel, s kým telefonoval, kdo mu napsal email a tak dál, tato směs je občas prokládané větami s rádoby hlubším významem, na kterých je ale vidět křečovitá snaha o poetický tón (,,Venku je nádherné léto, já mám v duši studený podzim.").

Autorčin styl psaní je čtivý a "technicky" bezvadný, ale tak nějak bez života. Kromě toho je zvolené téma v kontextu české literatury sázkou na jistotu, a to bohužel takovou, která mě už dávno omrzela - nebylo by lepší zariskovat a přijít s něčím novým, nezasazovat příběhy knih stále znova na pozadí světových válek a do doby komunismu? Druhá část knihy se mi zdála nadbytečná.

7 06.10.2019

Koncentrované (spoluprožívané) štěstí z krajiny, architektury a mýtů, které se k nim vážou. A obdivuhodná úcta k přírodě i krásám do ní zasazeným člověkem, každý by si měl vzít příklad a nepřistupovat k nim se samozřejmostí, ale spíš postupovat opatrně a citlivě. To je ale jen obecný popis, protože slovy není možné vypovědět, jak kniha na čtenáře působí. Doporučuju dávkovat po menších porcích, při předávkování se může následně objevit kocovina projevující se buď apatií ke čtenému (zřejmě z přemíry krásna - člověk postupně ztrácí vnímavost k textu) nebo "přecílkováním" (obzvlášť v kapitole o meditaci v kláštěře a jeho okolí, která na mě byla, pravda, trochu moc ezoterická - patnáctiminutové otáčení kolem vlastní osy s pohledem upřeným na horizont ani meditace sloužící k navození prožívání ryby není můj šálek kávy).

7 27.12.2017

Myslím, že autor nevyužil potenciál, který Emil Zátopek jistě představuje (a který by podle mě mohl posloužit jako podklad pro mnohem lepší knihu). Celé se mi to zdálo takové suché, přitom se o Zátopkovi všude píše, jaký byl srandista a vypravěč, tak proč to nebrat trochu hravěji a zapomenout na nekonečné letopočty a historické údaje? Chápu, že to od Zátopkova příběhu oddělit nejde, ale přece jen bych to trochu upozadila oproti nějakým autentickým výpovědím a historkám.

7 29.10.2016

Knihu jsem přečetla v několika hodinách. Polovinu času, kdy jsem ji četla, jsem proplakala. Nejsem si jistá, jak ji mám hodnotit. Na jednu stranu nesdílím s Hemingwayem fascinaci beznadějí, zoufalstvím, chudobou. Ale v tom, jak Santiago svůj osud přijímal, s pokorou, s láskou ke zvířeti, které musel zabít, aby sám nemusel zemřít, s neuvěřitelnou houževnatostí a respektem k přírodě, vidím čistou krásu.

/The first stars were out. He did not know the name of Rigel but he saw it and knew soon they would all be out and he would have all his distant friends.
"The fish is my friend too,” he said aloud. “I have never seen or heard of such a fish. But I must kill him. I am glad we do not have to try to kill the stars"./

Snad nikdy jsem nezažila knihu, která by mi stejně jako Víno tvé výborné občas dokázala posloužit jako teplé a bezpečné útočiště v méně poklidných okamžicích života.
Sváťa Karásek je neuvěřitelná osobnost, čistý člověk, tak trochu potrhlý farář, odvážný muž, který když si něco zamane, nepřemýšlí o tom, jestli se to nějak nemůže vymknout z rukou, ale prostě a jednoduše do toho rovnou jde. Slova jako zahořklost, závist či lhostejnost jsou mu zcela cizí. Představuje pro mě (zřejmě) nevyčerpatelný zdroj inspirace a také mi pomohl vyřešit některé otázky související s vírou, nad kterými jsem přemýšlela.
Samotný název knihy zní tak krásně zvukomalebně a poeticky, a co teprve když se člověk dostane až na závěr knihy a s nefalšovaným dojetím si přečte řádky, od kterých je tento název odvozen.

7 20.05.2016

Často zmiňovaná podobnost s Proustem je podle mého názoru patrná pouze v kvantitativní rovině (obě knihy jsou označovány pojmem "monstrromán"), kvalitativně se v mých očích jedná o naprosté protipóly. Proustovo Hledání ztraceného času plyne lehce a přirozeně, přestože bych jeho styl psaní neoznačila jako odpočinkový či jednoduchý. Muž bez vlastností je na druhé straně krkolomný, křečovitý a souvětí často působí, jako by se do nich autor snažil násilím nastrkat co nejvíc přirovnání, sarkasmů a odboček.
Čtení knihy jsem mnohokrát přerušovala, a to i na dlouhé měsíce, což u mě není obvyklé. Celkové pocity jsou ambivalentní - při čtení se u mě střídaly fáze nadšení s okamžiky totální nenávisti.

6 29.03.2020