Sorrow
komentáře u knih
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
To, že je Karin Lednická skvělá spisovatelka jsem si otestovala už u Šikmého kostela. Svůj cit pro výstavbu děje, vykreslení charakterů i situací ale vrchovatě zúročila i v případě nebeletristických Životic. Věděla jsem, že příběh bude silný, neboť sama událost byla prostě silná (a mimochodem jsem o ní neměla ani ponětí, takže podtitul Obraz (po)zapomenuté tragédie je více než trefný), ale vůbec jsem nečekala, že kniha bude taky tak čtivě a napínavě napsaná. Spisovatelka důmyslně střídá vyprávěcí styl na začátku každé z kapitol s ryze faktografickými údaji, a přestože čtenář ví, co se stane, trne, fandí hrdinům a přeci jen doufá. Marně. Knihu by si měl přečíst každý a ideálně kdyby se na vydávání takových titulů uvolňovalo více peněz a mohly tak třeba sloužit i jako jakési "učebnice dějepisu", protože kdyby mi kdysi na střední někdo takto zprostředkovával dějiny, možná bych s tím předmětem tak neválčila. Za zmínku určitě stojí i grafická úprava, musím říct, že mě na první dobrou nezaujala, ale když jsem knihu vzala do ruky, hned jsem změnila názor. Obálka je promyšlená a zpracování přebalu velmi netradiční, uvnitř obsahuje bohatou obrazovou přílohu, která podtrhuje celý text. Životice mě zasáhly, pokud jste je ještě nečetli, napravte to!
Dcera sochaře / Fair play
Tove Jansson
Ukamenujte mě, ale já jsem mumínky nepolíbená, proto jsem neměla ani ponětí o tom, kdo Tove Jansson byla. Když jsem si ale někde přečetla úryvek z Dcery sochaře, okamžitě mě zaujal její poetický styl. Obě prózy jsou tvořeny epizodními krátkými povídkami a doporučila bych je číst hezky v klidu a pomalu, klidně jimi prokládat čtení nějaké jiné knihy. Texty jsou si totiž svým způsobem dost podobné a při kontinuálnějším čtení jsem měla pocit, že se tak nějak vytrácí to kouzlo poetiky a krásných popisů krajiny a lásky k přírodě i lidem, kteří jí prošli životem. Toto dvojdílo moc a moc doporučuji všem, kdo upřednostňují styl psaní autora nad dějem i těm, kteří chtějí této výjimečné umělkyni "nahlédnout pod pokličku".
Jediný příběh
Julian Barnes
Julian Barnes byl dlouho na seznamu spisovatelů, jejichž dílo jsem chtěla prozkoumat, když jsem tedy dostala možnost poslechnout si jeho Jediný příběh jako audioknihu, neváhala jsem. Hlavní dějová linie začíná zprvu opravdu velmi šablonovitě - mladíček a krásná žena ve středních letech rovná se VSL. Díky tomu, že jsem si o knize víc nezjišťovala, jsem byla brzy překvapená, jakým směrem se narativ posouvá. Přestože by se to pro kontext asi hodilo zmínit, já vám "zvrat" zatajím, abych vás případně o zážitek neochudila. Hlavním tématem knihy je samozřejmě ohledávání lásky a snaha ji nějak definovat. Barnes pomocí důmyslného (a pro něj evidentně typického) rozdělení děje do tří celků, popisuje nejprve Paulovo vzplanutí, jeho bezmeznou lásku a neschopnost vidět z perspektivy očividné. V dalších částech má pak už jako starší muž jistý nadhled, nicméně autor opakovaně upozorňuje na nespolehlivost lidské paměti a na neschopnost objektivizace vlastního života. Celé vyprávění se tedy line v duchu co by kdyby a zda to, jak si zpětně vybavujeme vlastní zkušenosti, zachycuje pravdu. Barnes podporuje toto schéma i prostřednictvím jazyka a zvoleného stylu, kdy skáče z ich formy do er formy a používá i druhou osobu množného čísla (nevím, jestli to má taky speciální název). Celkově je za mě Jediný příběh mistrně napsaný román (nejen) o lásce a jejích limitech, ale i o dalších důležitých tématech. Obsahuje množství filozofických pasáží, nepůsobí ale nabubřele nebo nudně, spíš se nad nimi čtenář opravdu zamyslí. Knihu moc doporučuji v audiopodobě. Namluvil ji Viktor Preiss, jehož hlas se mi sice zprvu trochu příčil, protože k mladému studentovi se nehodí, nicméně vzhledem k tomu, že je většina románu vyprávěna z Paulova pohledu coby staršího muže, byl herec vybrán skvěle.
Eklektik Bastard
Ivana Gibová
Hlavním důvodem, proč jsem po knize sáhla, byl fakt, že byla nominovaná na prestižní Anasoft Literu. Zajímalo mě, jak v podstatě oddychové čtení může být napsáno tak zajímavě, že si takovou nominaci zaslouží. Nebudu lhát, ze začátku jsem se s jednotlivými příběhy absolutně míjela, je ale jasné proč. Jsem sice skoro třicátník, žádný z problémů zmiňovaných v Eklektiku bastardovi se mě ale netýká - mám práci, kterou mám ráda, mám dlouholetého přítele, mám děti, mám dům - mám takový ten život, který "se očekává, že budete kolem té třicítky mít". Po polovině knihy jsem se ale zamyslela a uvědomila si, že je hrozně krátkozraké odsoudit ji jen proto, že mě se to netýká a nedokážu se s žádným mikropříběhem ztotožnit. Díky tomu jsem si pak zejména pasáže z práce v korporátu a nepříliš povedené cesty do Santiaga de Compostela hrozně užila a vlastně jsem se u nich pobavila. Objektivně je Eklektik bastard skvělá a vtipná oddechovka, kterou si užije zejména někdo, kdo se v některém z příběhů najde. Na můj vkus je možná až příliš vulgární a netrefila se mi do vkusu grafickým zpracováním, ráda ji ale dám do ruky svým bezdětným kámoškám, které od nevidím do nevidím pracují v obřích firmách a po večerech loví chlapy v baru.
Polední hodina
Dörte Hansen
Polední hodina pokrývá svým námětem přesně to téma, které je pro mě docela palčivé. Pravděpodobně proto, že to slýcháme všude kolem sebe, se neubráníme srovnávání se se starší generací, tou pracovitou, tou ochotnou, tou pospolitější. Knihy jako tahle nicméně vyvolávají otázku, zda je tomu skutečně tak, a zda dřív opravdu všechno bývalo lepší. Líbí se mi, že autorka tohle nesoudí. Předkládá čtenáři obraz venkova minulého i současného a nechává na něm, aby se rozhodl. Polední hodina není knihou přelomovou, ani takovou, kterou by si musel každý přečíst povinně, úžasně ale zachycuje genia loci vesnice, rozdmýchává emoce a donutí k zamyšlení, a to mě osobně stačí k tomu, abych ji doporučila. Nejvíc mě zasáhl příběh Ingwerovy matky, ten z hlavy jen tak nedostanu Román by se mohl líbit třeba čtenářům Jiřího Hájíčka nebo těm, co si oblíbili Dědinu Petry Dvořákové.
Z popela
Alex Schulman
Od téhle knihy jsem si slibovala tak moc. Komorní rodinné příběhy odhalující nějaká dramata a nevyřešenou minulost mě moc baví, proto když jsem si přečetla anotaci, zajásala jsem. Bohužel mě kniha Z popela už od začátku nedokázala vůbec vtáhnout, tři bratři se mi pletli, jejich charaktery se mi zdály nedostatečně prokreslené a konec konců i samotné rodinné pozadí mi přišlo příliš ploché na to, aby mě nutilo ke čtení. Největší senzací knihy má být dozajista wow konec, který jsem, pravda, naprosto neočekávala, ale pro mě je mnohem důležitější, když funguje celý příběh a třeba nemá tak dobrý závěr, než když mě celou dobu moc nezajímá, co čtu a konec mi "vyrazí dech". Škoda, autor nepíše špatně, atmosféru navodit umí, jen by to chtělo menší soustředění směrem k vyšokování čtenáře na úkor kvality samotného příběhu. Tohle mohlo být skvělé psychologické drama...
Knihu jsem poslouchala v audiu namluveném Ondřejem Brouskem. Jeho hlas je ponurý, hluboký a klidný a k náladě textu se velmi hodí. Rovněž zvukový podkres navozuje dramatickou atmosféru. Díky audioknize jsem si tak Z popela určitě užila víc, než kdybych román pouze četla, což se mi ostatně stává docela často, pokud je vhodně zvolen narátor.
V břečťanu
Jan Rupp
Premisa knihy zní více než zajímavě a úvodní zhruba polovina kniha mě nadchla svou úderností a precizně, ale úsporně vykresleným fantaskním světem, o kterém si nemůžete být tak docela jistí, jestli je reálný, nebo zda existuje pouze v hlavě protagonisty. Hlavní hrdina je totiž takovým klasickým představitelem muže s krizí středního věku, rád se občas napije a čtenář neví, nakolik mu může věřit. Po polovině knihy už jsem ale byla spolu s ním unavená neustálým bloumaním po dalších a dalších místnostech a snahou pochopit, kam celé tohle metaforické pojetí děje směřuje. Přestože je samotný závěr dobře vypointovaný (čehož jsem se, přiznávám, dost obávala a hodně si kladla otázku, kam to celé vede), výsledným dojmem po dočtení jsou spíše rozpaky. Nebudu lhát, mnohokrát jsem se do čtení musela nutit a některé pasáže jsem měla tendence přeskakovat. Pro mě nejzajímavější zůstávají momenty, kdy se hrdina dostává do místností s tužbami své ženy a snaží se pomocí nich vyřešit jejich vzájemný vztah, zbytek románu mě spíše potrápil, nemám tudíž příliš velkou potřebu doporučovat ho dál. Určitě si ho ale alespoň prolistujte, je mimořádně pěkně graficky vyvedený.
Klikař Beny
Simona Bohatá
Klikař Beny je v podstatě taková milá kniha. Přestože příběhem prokmitnou i situace, které rozhodně milé nejsou - domácí násilí, úmyslné ublížení na zdraví nebo pobyt ve vězení - hlavní linie příběhu věnována titulní postavě je celkem svěžím větrem na poli současné české prózy ve smyslu, že se konečně někomu daří, že to konečně s někým dopadne vlastně dobře. Jak název napovídá, Beny je vážně klikař a vy mu jeho štěstí budete přát. Román do určité míry navazuje na autorčinu předchozí knihu Všichni jsou trapný, nicméně není nutně třeba, číst je chronologicky. Obě spojuje doba normalizace a prostředí Žižkova a také některé postavy. Byť jsou autorčiny knihy oceňovány zejména pro zmíněné specifické prostředí, neměla jsem pocit, že by se zrovna Klikař nemohl odehrávat na jiném místě a jindy. Shrnuto podtrženo se jedná o odpočinkový, dobře napsaný titul s celkem charakterními hrdiny, na které si vzpomenete ještě nějakou dobu po dočtení. Kniha byla letos nominována na Magnesii Literu v kategorii próza, čemuž tak docela nerozumím, jsem ale ráda, že se tím autorka zviditelnila, protože její tvorba podle mého trochu neprávem zapadla.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Završení volné řečovické trilogie. Za mě nejslabší díl, atmosféra je sice pořád silně vykreslená, ale dějově už to za mě bylo až moc neuchopitelné a fantaskní. Vlastně bych nedokázala říct, o čem kniha byla, v paměti zůstávají jen záblesky postav. Ovšem stylisticky neztrácí nic na předchozích dílech, Anna Bolavá píše výborně, o tom žádná. Taky jsem poslouchala jako audioknihu, namluvila ji Dana Černá. Pro mě spíše nevýrazná narátorka, i souboj audioknih (všechny tři knihy jsem "četla" v tomto formátu) by tedy vyhrála první Do tmy. Namluvila ji Anita Krausová.
Ohníčky všude kolem
Celeste Ng
Mateřství nahlíženo ze všech myslitelných úhlů. Metafory odkazující k názvu knihy (každou chvíli se tam zažehne jiskra, rozdmýchají emoce, někdo vybuchne, vzplane) - tohle je dotaženo fakt mistrovsky. Poslouchala jsem jako audioknihu namluvenou Anitou Krausovou, která patří k mým nej interpretkám. Fakt moc podařené stejně jako autorčin debut Vše, co jsme si nikdy neřekli.
Norské dřevo
Haruki Murakami
Konečně jsem se dostala k téhle snad už klasice. Výjimečný styl psaní, poetika střídána okamžiky naprostého smutku a depresí. Hrozně mě mrzí, že jsem tu knihu nečetla o něco dřív, podle mě pro dvacátníky musí být naprosto přelomová. Skvěle zachycené reálie Japonska. Doporučuji, nalákala mě na další autorova díla. Jestli si chcete navodit obdobný feel, fakt si pusťte Norwegian Wood od Beatles.
Srdce Evropy
Pavla Horáková
Hodnocení téhle knihy je ode mě hrozně nespravedlivé. Objektivně je to totiž skvělá kniha, výborně vyrešeršovaná a člověku, který má tenhle typ románu s velkým historickým přesahem a naučnou hodnotou rád, dá hrozně moc. Já jsem se ale subjektivně tak moc trápila. Nemám ráda dějepis, a tak jsem si vlastně užívala jen tu historickou linku, kterou ve většině případů tvoří útržky Kateřinina života. Vyprávění o tom, jak se k ní chovala matka, jak málem zchromla, jak se ženy zbavovaly dětí (jako ten cumel z plesnivého chleba a cukru ), to mě bavilo a dost mi to setřelo mé zidealizované představy o té době. Naopak linka Anežky mi nesedla svou popisnou rozvláčností a ani tím, když řešila sama sebe.
Byť se mi kniha netrefila do vkusu dějově, chtěla bych vyzdvihnout její audioknižní zpracování, díky němuž jsem ji podle mě vůbec "dočetla". Narátorky @petrabuckovaherself i Johanna Tesařová jsou obě výborné. V rozhovoru s autorkou jsem se dozvěděla, že obě mají německé kořeny, proto je jejich interpretace velmi přesvědčivá a výslovnost cizích slov a jmen fenomenální. Zvukový podkres je taky skvělý, čtením prostupují dokonce i písně, pokud je o nich v textu zmínka. Audiokniha se mi opravdu moc líbila.
Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
Na první dobrou mě kniha zaujala úvodním odstavcem a i dál se četla velmi dobře. Ústředním tématem jsou vztahy rodinné, které mají vliv na ty partnerské a (ne)touha po dítěti. Pro mnoho dnešních žen mezi třicítkou a čtyřicítkou docela ožehavá témata. Amáliino nimrání se ve vlastních pocitech a tužbách mě ze začátku dost bavilo, zejména momenty jejího vztahu s matkou. Později mi ale cykličnost a jakási skutečná "nehybnost" = ustrnulost příběhu začaly být proti srsti. Netvrdím, že musí být každá kniha skvěle vypointovaná a ubrat se k jasnému cíli, jenže když to postrádá, mám po dočtení tak trochu pocit neúplnosti. Proč jsem ji teda četla? Abych se dozvěděla, že spousta žen ve středním věku váhá nad tím mít dítě a proč? To přece vím... Nechci, aby to vyznělo, že se mi kniha vůbec nelíbila. To rozhodně ne. Je jazykově zajímavá, donutí k zamyšlení a pasáže o vztahu k rodičům jsou vynikající. Přesto mám ale s odstupem asi deseti dnů po dočtení pocit, že mi nic moc nedala.
URaNovA
Lenka Elbe
Henryho snoubenka Angela se vydává do rodných Čech, konkrétně do města Jáchymova, aby se střetla s dosud nepoznanou rodinou svého otce. Než to však stihne uskutečnit, propadá se pod ní, vlivem sesuvu poddolované půdy, zem a Henrymu se zhroutí svět. O mnoho let později mu je terapeutem doporučeno, aby se na ono místo vydal také a čelil tak démonům minulosti.
Mnou velmi osekané shrnutí děje zní velmi banálně, nenechte se tím však odradit, protože Uranova je vším možným, jen ne banální knihou. Lenka Elbe spletla opravdu složitý, a přesto velmi přístupný text, který se zhruba sto padesátkrát ubere zcela nepředvídatelným směrem. Nechybí v něm ironie, černý humor, nadsázka, prvky hororu, fantastiky či historie. Vynikajícím způsobem zachycuje genius loci města Jáchymova, které jsem sama několikrát navštívila, takže mi byly jeho kulisy velmi blízké. Je to místo s fakt zvláštní historií poznamenané těžkou stříbra a uranu i využívané k lázeňským procedurám. Kdybych se měla blíže vyjadřovat k ději, rozhodně by mi nestačil instagramem povolený počet znaků pro příspěvek, a tak vám doporučím, ať se necháte, stejně jako já, překvapit. A že překvapeni budete!
Uranovu jsem poslouchala v audiopodobě namluvené Petrem Čtvrtníčkem, který mi k takhle různorodému (a nutno podotknout i docela bláznivému, i když inteligentně bláznivému) textu dobře sednul. Sice bych měla výtky k jeho ztvárnění ženských postav, podle mého nebylo zapotřebí pokoušet se na sílu měnit v jejich případě hlas, nicméně jako celek hodnotím interpretaci kladně. Zejména mě bavily dialogy, kdy to fakt působí jako by skoro až skákal do řeči sám sobě.
Destrukce
Stanislav Biler
Vítězný román ceny Magnesia Litera 2021 je prazvláštním čtením z mnoha důvodů. V první řadě víceméně postrádá nějakou dějovou linku. Z anotace to sice vypadá, že vede odněkud někam, pravdou je spíše opak. Hlavní hrdina románu i přes veškerou svou snahu zapadnout mezi komunitu obce, zůstává spíše na místě a pomalu ale jistě podléhá vlastní destrukci. Tady můžeme příznačný název vnímat poprvé. Kromě toho, že destrukci propadá metaforicky, propadá jí i fyzicky, neboť neustále zakopává nebo někde padá. Destrukci podléhá i samotná vesnice, všude se objevují praskliny, a její blízké okolí - vyprahlý les a pole. V druhé řadě jsem použila výraz prazvláštní čtení kvůli samotné výstavbě textu. Kniha stojí (ale bohužel do jisté míry i padá) na své rytmizaci, repetitivnosti a monotónnosti. To, že dvě a dvě jsou čtyři, se dozvíme tolikrát, až už si v závěru budeme spolu s protagonistou pokládat otázku, zda je tomu skutečně tak. Samozřejmě, že to celé byl autorův záměr a děj spíše než k nějakému rozuzlení směřuje k tomu, že vlastně nic nemá smysl, a že když si to uvědomíme, dojdeme klidu, nicméně k tomuto poznání vede tak vyčerpávající cesta, že jsem po dvou třetinách tak trochu doufala v její rychlejší konec. Destrukce navíc (a opět určitě záměrně) oplývá psychologicky plochými a šablonovitými postavami, a byť nás na konci románu čeká ve spojitosti s nimi jisté wow, v návaznosti na hutnost textu vyšumí (alespoň v mém případě) trošku do prázdna. Uf, teď to vypadá, že jsem dílo trochu zdrbla, ale nerada bych, aby minirecenze vyznívala negativně. Ta kniha je na poli české prózy úkaz, je inovativní, jiná, cenu získala zaslouženě. Jedná se dle mého spíše o náročnější čtení, jak díky environmentálnímu a existenciálnímu tématu, tak samotným zpracováním. Troufám si tvrdit, že zaujme ty, kterým se líbily Praskliny Kláry Vlasákové nebo Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové.
Poupátka
Hana Lehečková
Poupátka začínají zprvu docela nevinně, již z anotace či prvních stran je sice hlavní téma jasné, není už ale tak jasné, do jak velké hloubky se ponoří. Příběh nahlížíme trochu naivníma očima mladičké Františky, která pochází z dysfunkční rodiny, je lehce? obézní a nemá mnoho kamarádů. Není proto divu, že inklinuje k divadelnímu souboru, v němž se cítí výjimečně a důležitě. Vedoucí Mirek je toxický člověk skrz naskrz, a právě tyto dva aspekty - tedy pozadí toho, jak a proč se člověk stane obětí manipulace a sexuálního násilí a vykreslení charakteru samotného predátora - se Haně Lehečkové podařilo vykreslit s maximální precizností. Těžko slovy popsat, jak moc důležité je, že tuhle knihu napsala. Přidejte si k tomu sice jednoduchý, ale úderný styl protkaný zdramatizovanými dialogy a máte připravený koktejl diskomfortního, ale skvělého čtení, které nejlepším možným způsobem otevírá téma pedofilie, manipulace, toxických vztahů a křehké psychiky holek, které nejsou v kritickém věku tak úplně "cool".
Cestou špendlíků nebo jehel
Zuzana Říhová
Zmatek. To je bezprostřední pocit, který jsem po dočtení knihy pocítila. Ihned jsem si začala dohledávat související recenze, abych se přesvědčila, že jsem četla správně, a že mi něco podstatného neuniklo mezi řádky. Asi neuniklo, ale...
Hned od začátku kniha zaujme a zcela pohltí stylistikou. Nedá se jinak, než použít klišé - slova i věty ožívají, působí na vaše smysly a vše popisované, jako byste sami prožívali. Úmorný žár parného léta, otravné mouchy, intenzivní déšť, rozškrábané jizvy nebo ruku strčenou v útrobách rodící krávy. Říhová používá neobvyklá slovní spojení a obraty, její sloh je vybroušený a velmi naturalistický. Zejména v první části zůstává děj samotný spíše upozaděný, ačkoliv čtenář tuší, že se ve vesnici rozehraje něco velice temného. Zprvu není jasné, co se reálně děje, a co se pouze honí hlavami aktérů, po půlce už ale kniha dostává jasnější obrysy a předehra první části plynule přejde v hlavní dějství té druhé. Po celou dobu si přitom Cestou špendlíků nebo jehel zachovává hororovou atmosféru, kterou přiživují úryvky z nejrůznějších starších verzí pohádky O červené Karkulce. Právě ta se nakonec ukazuje být stěžejním narativem a skze ni autorka metaforicky dokazuje, že vlk se schovává v každém z nás a jaké to má následky, vypustíme-li ho na svobodu.
Přestože jsem tedy z knihy svým způsobem nadšená, vrátím se ke svému zmatení z úvodu minirecenze. Byť chápu ono metaforické spojení, přece jen mi, a to dost zásadně, chyběla hlubší motivace obyvatel vesnice. A to je vlastně hlavní a jediný problém, který s dílem mám, a proč ho nemůžu komplexně doporučit.
Čekání na spoušť
Lidmila Kábrtová
Lidmila Kábrtová je autorka, jejíž tvorbu si bedlivě hlídám už od debutu Koho vypijou lišky. V něm perfektně dokázala, že i na úsporném prostoru umí vykreslit hutný atmosférický příběh. Její první povídková sbírka Místa ve tmě mě zaujala neméně - popisuje osudy různých žen, jejichž životní cesty se protínají. Stejný narativ, jen rozpracovaný více do hloubky, nalézáme právě i v nejnovějším počinu Čekání na spoušť. Osm povídek funguje i samostatně, nakonec je ale propojení osudů hlavních hrdinů opravdu klíčové. Zpočátku má čtenář trochu problém usledovat, kdo je kdo, čím dál v knize ale jsme, tím více jsou příběhy navrstveny a propojeny a k mýlce už snad nemůže dojít. Trochu dvojsečné je to, že každá z kapitol/povídek začíná jako samostatná jednotka a k propojení dochází obvykle až v závěru. Tím pádem tedy každý text funguje sám o sobě, nicméně čtenáři trochu rozbíjí nit pospolitosti příběhu a musí se rozpomínat na to, kdo je kdo. Kábrtová, opět na celkem malém prostoru, obsahuje více než sedm desetiletí a pokrývá širokou škálu různých charakterů i prostředí, od ilegalního přechodu hranic v době nejtužšího komunismu, přes pařby v klubech až po péči o mrtvoly v pohřebním ústavu. Přestože je každá z částí výjimečně dobře vyrešeršovaná, mně jako čtenáři by asi o něco víc vyhovovala větší soustředěnost směrem k postavám, protože byť Čekání na spoušť není objektivně o nic horší než autorčiny předchozí dvě knihy, už docela brzy po dočtení ve mně zůstaly spíše reálie než osudy hlavních hrdinů...
Na Zemi jsme na okamžik nádherní
Ocean Vuong (p)
Ocean Vuong ve svém prozaickém debutu nezapře básníka v sobě, a proto román, nebo chcete-li dlouhý dopis, Na Zemi jsme na okamžik nádherní upoutá na první pohled zejména jazykově. Je plný neobvyklých slovních spojení, básnických figur a metafor. Velmi výrazně působí na čtenářovy smysly, a pakliže si někdo rád zaškrtává v knihách zajímavé pasáže, přijde si tady rozhodně na své. Poselství sdělení je nicméně neméně důležité, neboť autor popisuje pocity první a druhé generace vietnamských přistěhovalců do Ameriky v důsledku války ve Vietnamu, věnuje se vlastní sexualitě, vnímání rasy, užívání návykových látek a kdo za to nese odpovědnost a řadě dalších témat. Celý Pejskův život ovlivňovaly ženy. Babička Lan, která se živila prostitucí a chlapce miluje a chrání a matka Rose - chladná, násilná ke svému synovi. O otci se mluví jen v náznacích. Dalším důležitým člověkem je Trevor, s nímž se hlavní hrdina setkává při brigádě na tabákových polích. Ten ztělesňuje model bílého maskulinního muže, a když mezi nimi propukne milostné vzplanutí, oba se ke své sexualitě staví zcela odlišně. Tady Pejsek představuje další důležitou rovinu - vnímání násilí. Témata jsou přitom v knize navrstvena tak, že jedno nevyhrává nad druhým, každému je věnováno dostatek prostoru a zajímavý úhel pohledu, ovšem bez zbytečného patosu nebo účelnosti. Oceanu Vuongovi se ve svém prozaickém debutu zkrátka převelice dobře podařilo spojit krásnou vysokou literaturu se silným příběhem.
Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
Peníze od Hitlera jsou možná tou nejnemilosrdnější knihou, jakou jsem kdy četla. S plnou silou odhalují zlo, které je člověk na druhém schopen spáchat. Při čtení zůstane čtenář s údivem zírat na míru nespravedlnosti a křivd, jimž byla mladičká dívka vystavena bez možnosti se bránit. Denemarková je úderná a drží celou dobu linii příběhu zejména v psychologické rovině. Neodbočuje, nepřikrášluje. Živí plastický obraz hlavní hrdinky, která chce dojít spravedlnosti a nelze jinak, než jí fandit. Ona sama má přitom na lidi více než zajímavý názor, to když pronese: „Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.“
Stylisticky je kniha velice náročná, i přes závažnost tématu jsem se proto mnohdy přistihla, že trochu ztrácím nit, čemuž bohužel možná "napomohlo" i to, že jsem příběh poslouchala jako audioknihu. Takto náročný román není asi úplně nejvhodnější na převedení do audiopodoby, ačkoliv charismatická Zuzana Slavíková interpretovala Gitu Lauschmannovou fantasticky, zejména se hodila k jejímu staršímu já.
Celkově jsou Peníze od Hitlera knihou, která si zaslouží veškerou pozornost i ocenění, jsou ovšem pro náročného čtenáře a míra brutality snad může být na někoho až moc.