Sorrow komentáře u knih

Tak tohle byla čistá dokonalost. Jako obvykle jsem zase (a už fakt nevím proč) překvapená tím, jak klasická díla vážně tnou do živého po všech stránkách. Mrtvá a živá je kniha s fantastickým dějem, který graduje do poslední stránky, výbornou atmosférou prodchnutou tajemnem s nádechem hororu, brilantní psychologickou analýzou postav a v neposlední řadě je zkrátka úžasně napsaná. Po dočtení současných knih mám obvykle po pár týdnech (někdy i dnech ) v hlavě vzduchoprázdno a dovedu si tak maximálně vzpomenout, jestli se mi líbila, nebo ne, u klasik si ale většinou pamatuju nejen děj jako celek, ale i konkrétní scény. Nevím, jak to ti autoři dělali, ale na "seznam povinné četby" jsou skutečně zařazováni právem.
Mrtvou a živou beze zbytku doporučuji a jestli si chcete čtenářský zážitek ještě trochu osladit, zvolte audioknihu. Narátorka Lucie Pernetová doteď nepatřila k mým velkým oblíbencům, její hlas je na mě až příliš vysoko posazený a trochu pisklavý. Nyní mě ale přesvědčila, jak fantastickou herečkou ve skutečnosti je. Každou scénu trefila polohou hlasu přesně tak, jak bylo potřeba. Od naivity přechází v rozhodnost a hlavní hrdince svou interpretací doslova vdechla život. Jedna z nejlepších audioknih, které jsem kdy poslouchala.

11 01.04.2022

Přestože si hlavní hrdinka uvědomuje toxicitu vztahu se svou matkou, nedokáže se ubránit bezmezné lásce k ní. Byť knihou prokmitávají i pasáže nenávisti, vzteku a nepochopení, neschopnost odloučit se od ní vždy převáží, čímž je ovlivněn celý její život. Autorka díky útržkovité výpovědi vybudovala vynikající sondu do duše osoby, která je si vědoma toho, jak by se (ne)měla chovat, a přesto si nedokáže pomoci a často dělá pravý opak toho, co je správné. Osiřelec je bolavé čtení, stest po matce je velmi hmatatelný, hrdinka jako by vnitřně umřela s ní. Za mimořádně zdařilé pak považuji paralely mezi vznikem a zánikem života a pasáže, v nichž v podstatě dochází k výměně rolí matky s dcerou. Přestože se jedná o emočně náročné čtení, text sám je velmi přístupný a téma je tu a tam dokonce odlehčeno hořkosladkou úsměvnou vzpomínkou. Doporučuji velmi, myslím, že by kniha mohla zaujmout třeba ty, kterým se líbil mnou nedávno taky opěvovaný Ocean Vuong, přestože Mira Marcinów zůstává monotematická. Závěrem jen pochválím mimořádně povedené grafické provedení knihy, takhle kdyby vypadaly všechny, tak si moje estetické já jásá

2 01.04.2022

Zas a znovu - povídky jsou pro mě velmi ošemetným žánrem a aby mnou nějaká zarezonovala a zapamatovala jsem si ji, musela by být jó výjimečná. Bohužel, v případě knihy Konec dobrý, mě až na tu titulní žádná více nezaujala. Ta jediná dle mého názoru obsahuje skutečně grotestní zápletku, která svou absurditou nutí k hořkosladkému úsměvu. Ostatní jsem spíše prolétla a ony mnou. Plochost a obyčejnost příběhů nezachraňuje ani zajímavý aspekt odlišného historického kontextu přisouzený každému z nich. Zkrátka je to jako když člověk zapomene osolit jídlo, sníst se to dá, ale požitek žádný...

5 01.04.2022

Édouard Louis mě nadchl prvotinou, v níž odtajňuje svou sexualitu a prchá z rodného venkova do velkoměsta. Druhá kniha (Dějiny násilí) mě, i přes závažnost tématu, ponechala víceméně chladnou. Na vině je zpracování, které působilo velmi odosobněně. Bohužel i v této novele, byť se autor z velké části navrací k vlastním prožitkům dětství, jsem se zvolenou stylistikou válčila. Celá myšlenka znovuohledání vztahu s otcem je působivá, v první knize je totiž otec vykreslen velice ploše, jako děsivý tyran, macho, který doma nesnese jakékoliv náznaky feminního chování u muže. Nyní Louis buduje mnohem plastičtější obraz, v jehož světle se najednou tento muž mění v místy velmi citlivého člověka. Člověka ovlivněného rodinným pozadím a s vlastními projevy, za něž se pravděpodobně styděl, a proto je na jiných tak krutě odsuzoval. Nicméně abych se vrátila k subjektivnímu problému se stylistikou – i tentokrát jsem měla dojem odosobnění, a to z prostého důvodu nespolehlivosti autorovy paměti a času, který od událostí uplynul. Fragmentární útržky vzpomínek mi sice polidštily otce, nicméně neposkytly mi nějaký hloubavý dojem prožití textu. Ten jako by sloužil opravdu spíše jen jako terapeutická zpověď autora, která je ale čtenáři (nebo alespoň mně) víceméně nepřístupná. Závěrečné odsouzení francouzské vlády vnímám jako nejnaléhavější a nejdůležitější moment knihy, při jehož čtení jsem konečně začala nad řečeným uvažovat a pokyvovat hlavou. Byť předpokládám, že je to víceméně jasné, jen dodám, že tuto novelu nemá cenu číst bez předchozí znalosti minimálně autorova debutu.

6 10.02.2022

Typická Love or Hate kniha. Při jejím čtení je asi potřeba oprostit se od všech očekávání a přijmout proudy myšlenek, které se Carrollovi honily hlavou. Jo i já mám při čtení vždycky pocit, že si něčeho šlehnul, jeho imaginace mě ale baví. Druhá přečtená mojí dceři.

5 25.10.2021

Po stopadesáté pro jistotu na úvod zmíním, že nejsem „povídková“. Pro vychutnání si díla s ním potřebuji strávit trochu delší čas, Lucia Berlin mi ale nicméně dokázala, že občas, občas objevím poklad, který za to vážně stojí. Snad tomu napomáhá koncepce, kdy jsou povídky sice svébytnými jednotkami, ve finále však tvoří mozaiku autorčina života. Přestože bych očekávala chronologické řazení textů, není tomu tak a já jsem nakonec ráda, neboť jsem díky tomu nikdy netušila, zda se v další povídce vrátíme k jejímu traumatickému dětství, na schůzku Anonymních alkoholiků nebo snad na půdu vysoké školy. Je skoro k nevíře, že za jeden život změní člověk tolik životních rolí. Berlin to rozhodně neměla jednoduché a byť je většina povídek tematicky vlastně smutná a obsahuje mnoho utrpení, při čtení na vás naopak bude sálat nezaměnitelný humor, nadsázka a síla vše zvládnout a na všem negativním spatřit něco pozitivního. Jak už tomu u souborů bývá, některé texty ve vás zarezonují mnohem více než jiné, jako celek je ale Manuál pro uklízečky jedním z těch skvostů, které ráda doporučím k přečtení a sama vím, že ho budu číst opakovaně. Na závěr jen bez většího vysvětlování dodám, že ta kniha je hrozně americká, úplně na vás ta atmosféra 60. nebo 70. let dýchne. Jediné mínus knihy vnímám v překladu – málokdy si toho všímám, což je asi škoda, protože dobrý překladatel dokáže určitě knihu povznést na úplně jinou úroveň – tady je tomu bohužel ale naopak. Byť se Martina Knápková snaží o autenticitu, s níž byly jistě povídky napsány v originále, ne vždy se jí to daří, některé slangové výrazy se mi sice líbily, často však braly za uši a některé větné konstrukce zněly dost vyšroubovaně. Rovněž „soap opera“ se do češtiny jistě nepřekládá jako „mýdlová opera“.

7 25.10.2021

Celosvětově známé dílo a já o něm nevěděla nic kromě toho, že se jedná o milostný vztah mezi patnáctiletým chlapcem a dospělou ženou… Po polovině vyprávění jsem tedy byla velmi překvapená zvratem událostí a zprvu trochu nelibě, ale později s údivem a nadšením jsem sledovala další vývoj událostí. Vždycky obdivuji, když umí být autor na malém prostoru polytematický a každé z témat při tom dostane tu správnou dávku pozornosti. Bernhardu Schlinkovi se to v Předčítači daří náramně. Tak akorát milostných scén, tak akorát naklepnuté téma manipulativního a toxického chování, tak akorát záhad, tak akorát války. Kniha navíc nutí čtenáře morálně se zamýšlet a zvažovat možnosti, které postavy měly. Vina má mnoho podob, jak se opakovaně ukazuje a z pohodlí gauče je lehké soudit, jak by ale řekla Hanna: „A co byste udělal vy?“ Závěr je očekávatelný, ale chytne za srdce a člověk se neubrání myšlenkám na to, že stačilo změnit jen trochu a bylo by vše jinak. Neuvěřitelné, jak dokáže autor zmanipulovat čtenáře a dovést ho od jednoho citu, který k postavě chová, až k úplně opačnému… Předčítače jsem poslouchala jako audioknihu a musím ji z celého srdce doporučit, protože hlas Jana Šťastného byl k naraci výborně vybrán.

15 19.10.2021

Tyjo, tak to už se mi ultra dlouho nestalo, že bych nedočetla knížku a myslím, že to, že bych nedoposlouchala audioknihu, se mi nestalo ještě nikdy. Tady se stalo obé. Všechny aspekty, pro které je kniha vychvalována - magično, surrealismus, komplikovaná slovní spojení, atmosféra a další - ke mně nějak nedoputovaly a já jsem prostě měla pocit, že se autor i já plácáme na místě. Objektivně je Chyba určitě dobrá kniha, velmi zajímavé je už jen to, že ji Šindelka přepsal a znovu vydal, já se s ní ale absolutně nepotkala a zanechám ji tak odloženou v půlce, aniž bych měla pocit, že bych se k ní někdy chtěla vrátit a pochopit ji. No, ale nikdy neříkej nikdy, že...

1 14.10.2021

Do knihy jsem se upřímně pouštěla trochu skepticky. Nečetla jsem předchozí Martinovu knihu (což vůbec nevadí a spoiler alert po přečtení této se na ni doslova třesu), a tak jsem moc nevěděla, co očekávat. Myslela jsem si, že autor bude na autismus pohlížet asi tak prvoplánově, jak jsem ho do té doby vnímala já – s lítostí, s nepochopením, se snahou vnímat ho z perspektivy „zdravého člověka“. To by ale Martin Selner nesměl být člověkem na pravém místě. A tak lítost vyměňuje za ironii, nepochopení za humor a v neposlední řadě dokáže (alespoň do určité míry) chápat cítění autisty a uznat, že je lepší vyndat rajčata ze salátu až potom, co je hotový, než nedávat je tam vůbec. Ach, kéž by existovalo víc takových lidí, jako je on, kteří nejen, že skvěle a obětavě vykonávají svou práci, ale ještě navíc to dělají s láskou, pochopením a dokážou svou zkušenost zprostředkovat humornou formou i takovému ignorantovi, jako jsem já.
Neodpustím si pár ukázek:
Jsem s dětmi na výletě, jedno z nich zakopne o kámen. Dítě: „Sem zakop.“ Já: „Vidím.“ Dítě: „Tak na mě dávej pozor, ne?“
Byl jsem s dětmi v bazénu. Já: „Vyždímej si plavky.“ Dítě: „Moc mi to nejde.“ Já: „Tak je přestaň ždímat pod tekoucí sprchou.“
Ukládám děti do postele. Dítě: „Dneska jsem nezlobil.“ Já: „To je pravda, nezlobil.“ Dítě: „Sem zapomněl.“

6 14.10.2021

Nečetla jsem snad jedinou recenzi, která by se nepozastavila nad mládím autorky a ano, i já obdivuji, že někdo dokáže napsat ve dvaceti knihu z cizího prostředí, se zajímavým námětem, roztodivnými postavami, a ještě za ni být nominován na Magnesii Literu (za objev roku 2020). Jenom mi asi trochu uniká, kde (kromě věku) ten boom kolem titulu vzniknul. Z Tapetáře na mě nedýchalo prostředí Anglie 50. let (nejsem moc všímavá, ale pochybuji, že by měl někdo na tom místě a v té době potřebu užít přirovnání „triumf jako Brno“), neměla jsem pocit, že by došlo k preciznímu ukrytí „hlavní události“ a jejímu nervy drásajícímu odhalení, neměla jsem dokonce bohužel ani pocit, že by emoce a vztahy mezi charaktery byly „dávkovány s entomologickou přesností“ (jak slibuje anotace). Novela Tapetář zkrátka jistě má potenciál, postava Federica je zajímavá, vztah mezi Irvingem a jeho spolubydlícím budí otázky, ale zároveň tam pro mě bylo až moc věcí otevřených, nedořešených a tentokráte jsem neměla pocit, že proto, že autorka ví a čtenáře jen navádí a ten, ať si domýšlí… Namátkou mě napadá, proč jsou zvoleny názvy kapitol tak, jak jsou? Kdo jsou výři? Jak je to tedy s tím Zevem? Proč je na úvod zvoleno motto: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…?
Na druhou stranu bych moc chtěla pochválit audioknižní zpracování titulu. Vypravěčem byl zvolen Jan Cina a kdo už by se více na Irvinga mohl hodit než on? Pokud jsem Vás tedy úplně neodradila, zkuste audioknihu, je to dobrá volba, která textu hodně přidává.

10 13.10.2021

Město světla je jednou z nejzajímavějších a nejvíce znepokojujících knih, jaké jsem kdy četla. Nejobdivuhodnější mi připadá, na jak malém prostoru dokázal Andrés Barba vytvořit kulisy nutící k zamyšlení nad tolika otázkami. Román odehrávající se ve fiktivním městě v subtropické oblasti, začíná smrtí dvaatřicítky dětí. Odosobněný vypravěč, který se retrospektivně navrací do doby před dvaceti lety, aby podal o této události svědectví, působí velmi nespolehlivě. Jeho paměť je selektivní a neopírá se jen o vlastní vzpomínky, nýbrž i o různé dokumenty sesbírané v době, kdy děti San Cristóbal obývaly. Nálada obyvatel a jejich postoj k tlupě se rychle mění ze soucitu či lhostejnosti v nedůvěru a obavy, Barba ohledává dětství způsobem, na nějž totiž nejsme zvyklí. Děti nevykresluje jako naivní a roztomilé bytosti, ale jako svébytnou jednotku, která funguje na pro dospělé neznámých a nepochopitelných principech. V partě nefunguje hierarchie, nemluví známým jazykem, děti se nevyskytují téměř nikdy všechny pohromadě, nikdo neví, kde mají úkryt, co mají za lubem, kdy se znovu objeví. Příliš mnoho neznámých faktorů, na jednu stranu fascinujících, na druhou hrůzu nahánějících. Vždyť toho, co neznáme, se obvykle bojíme. Barba v atmosférickém prostředí a stylisticky precizně konfrontuje čtenáře s otázkami morálky, vztahu mezi barbarstvím a civilizovaností a nahlíží dětství optikou, která zpochybňuje zavedené stereotypy. Po delší době zase jedna z těch knih, kterou bych ráda nacpala každému povinně.

6 20.09.2021

Hořavovy knihy od sebe dělí šest let, já je obě přečetla s odstupem šesti týdnů, znamená to tedy, že teď mě čeká půl dekády těšení se na další? To nevydržím…
Mezipřistání je skutečně taková Pálenka II a to nemyslím vůbec ve zlém. Někoho bude možná iritovat, že autorův styl nedoznal žádných změn, já jsem za to naopak ráda. Jeho redaktor Jan Němec označil Matěje za ten typ autora, který píše celý život jednu knihu, že zpracovává jedno téma úzce související s tím, co žije. Já nemohu jinak než souhlasit. Pokud vás tedy ohromila poetika Pálenky, vykreslení prostředí, niterné působení na city, rozervanost hlavního hrdiny, který jako by nemohl nalézt klid a vyřešit záležitosti vlastní minulosti, zapůsobí na vás Mezipřistání pravděpodobně zrovna tak. Největší změnou jsou kulisy událostí a Hořava je v určitých momentech trochu uchopitelnější, silně na mě zapůsobily návštěvy (jeho životní lásky?) v psychiatrické léčebně. Vztah s touto osobou, který ho evidentně nesmírně poznamenal, můžeme v náznacích sledovat už v Pálence, v Mezipřistání nicméně poodkrývá podrobnosti mnohem více. Závěrem snad jen dodám, že člověk Matějova typu to musí mít v životě velmi složité a já jsem nesmírně vděčná, že nám svou komplikovanou osobnost po kouscích poodkrývá.

5 20.09.2021

Kristina Láníková prostřednictvím velmi úsporných básní (nejdelší mají šest veršů) ohledává témata lásky („ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky“), touhy po klidu a tichu („chtěla jsem mít ticho“), samoty, ale i méně uchopitelná jakými jsou slova, pojmenování, význam zájmen („odkládám jména / hledám mezery / stavím si svou ohradu“; „odkládala jsem zájmena na malou plošinu / a svázala je řetízkem“). Častým motivem je spánek, bílá barva, prostor. Básně jsou poměrně neuchopitelné, člověk je musí přečíst opakovaně, aby slova doputovala na správné místo a zarezonovala. Celá sbírka působí velmi propracovaně ve smyslu řazení jednotlivých veršů – skoro jako by autorka (nebo spíše lyrický subjekt) putoval(a) od začátku ke konci (srovnej str. 9 „chtěla jsem mít ticho / ze začátku z obavy opustit vážnost“ a str. 68 „předchozí stránky vedou až na konec“). Svou roli hrají i výjevy z běžného života působící, jako by autorka (lyrický subjekt?) zůstával(a) často doma, snad ze strachu, snad právě z potřeby být sám(a), což částečně naznačuje i úvodní fotografie prázdného pokoje na obálce knihy. Byť nejsem velkým čtenářem poezie a neumím mezi řádky hledat skryté významy a jsem si proto jistá, že mi podstatná část brilantnosti této sbírky uniká, musím říct, že se mě řada Kristininých veršů dotkla, pár jich proto ještě vypíšu: „na jaro jsem měla spoustu plánů, jenže léto / ho přeskočilo / teď nevím, co si počít“; „při úklidu se řídím zásadou ztrát“; „při pohledu vpřed se cítím vzadu“; „tehdy jsem ještě byla zvyklá čekat a hrozilo / že se zkazím“; „zpoždění vzniká rychle“ a další.

19.08.2021

Alena Mornštajnová je v dobrém slova smyslu spisovatelkou pro masy. Listopád byl mou čtvrtou čtenou (rovná se poslouchanou) knihou a sama sebe jsem překvapila, když jsem se do ní vůbec pustila, neboť zkrátka nejsem autorčinou fanynkou (pominu-li Hanu, ze které jsem si sedla kdysi na zadek, ale bůhví, jaké pocity bych z ní měla dneska). Zkusme si to shrnout – její knihy se dobře čtou, její knihy jsou celkem dobře vykonstruované, její knihy jsou řemeslně celkem dobře zvládnuté. ALE a to je opravdu velké – jsou taky prvoplánově líbivé, „šokují“ na sílu (prosím vás, že vás ten závěrečný zvrat vážně nepřekvapil), nejsou stylisticky ničím výrazné, jsou šablonovité a tentokrát si tedy neodpustím zkritizovat i naprostou plochost postav a velmi výrazné dějové díry. Sice jsem komunismus nezažila, ale nejsem si úplně jistá, že kdyby nepadl, vypadala by situace takhle vyhroceně. Spíš se mi zdá, že to autorka použila schválně, aby mohla čtenáře zanechat patřičně hlavou kroutícího, nebo je to možná jen apel na to, dávat si pozor kam směřuje naše současná politická situace… Ať tak či tak já sama jsem zaražená tím, že tuhle knihu tolik lidí adoruje. Poslouchala jsem ji jako audioknihu – v naraci se střídá Eva Elsnerová s Veronikou Khek Kubařovou a několik málo pasáží (konkrétně dopisy z vězení určené dceři) čte také Vilma Cibulková. Audiokniha je kvalitně zpracovaná, jak už u OneHotBook bývá zvykem, prvně zmiňovaná mi sice hlasově moc neseděla, ale krásně mi to vynahradila Veronika, jejíž hlas mám moc ráda.

14 18.08.2021

Zase jednou koukám na prázdnou stránku s poblikávajícím kurzorem a nevím, co napsat, protože nic z toho, co naklikám, nemůže ani zdaleka obsáhnout hloubku prožitku, který jsem ze čtení měla. Matěj Hořava vystřelil brilantní stylistikou i sílou sdíleného šíp přesně do mého srdce a s naprostou jistotou se tam usadil. Tenhle vycizelovaný, prožitý a pečlivě (byť rozhodně ne exhibicionisticky) vykonstruovaný rytmický text si musíte všichni povinně přečíst. Lyricky odvyprávěné vzpomínky, které rozechvěje nepatrný pohyb nebo vůně. Paralely mezi zážitky z Banátu a událostmi z autorova mládí v Čechách a v Bavorsku mezi sebou krásně hrají a velmi intenzivně působí na všechny čtenářovy smysly. Skoro jako byste četli dlouhou překrásnou báseň. Miluju!

5 17.08.2021

Myslím, že po přečtení Betonové zahrady se všichni do jednoho shodují v názoru, že se jedná o jednu z nejkontroverznějších a nejvíce znepokojujících knih vůbec. Člověk si v průběhu připadá velmi zvláštně, jako by pozoroval něco zvráceného, od čeho chce odtrhnout zrak, ale nemůže. Smrt rodičů zasáhne každého ze sourozenců jinak. Autor velmi úsporně, a přesto precizně zvládl vykreslit čtyři rozdílné charakterové rysy, z nichž mi nejvíc učarovali chlapečtí hrdinové – „špíňák“ (jak jsem si ho pro sebe pojmenovala) Jack a nejmladší Tom. Přestože čtenáři v hlavě utkví zejména závěrečná scéna, skrývá toho v sobě dílo mnohem víc – otázky morálky, sexuality, dospívání, vyrovnání se s rolí hlavy rodiny… McEwan umí výborně na malém rozsahu vybudovat atmosféru a navodit neopakovatelný vnitřní pocit. Hutnost letních dní, žár rozpáleného betonu, bzukot dotěrných much – to všechno ze stránek doslova sálá. Krátký výsek času, který strávíte s hrdiny, jež byste reálně asi potkat nechtěli a velmi bizarní situace, jíž čelí, dělá z Betonové zahrady dílo, z něhož je vám špatně, ale nikdy na něj nezapomenete.

11 16.08.2021

Polskou literaturu vůbec neznám, pokud se nemýlím, byla Joanna Bator mou první čtenou autorkou z této oblasti. Z oblasti, která by mi, díky mým kořenům, měla být paradoxně dost blízká. Zarážející pro mě bylo (ač asi nemělo), jak strašně podobný byl historický vývoj náš a našich sousedů. Všechny ty odkazy, které se knihou mihly, mi evokovaly vlastní dětství. Autorka na bezmála 400 stranách vskutku umně spletla příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou ženy. Ženy různých názorů a ideálů spojených rodinným poutem. Kolorit charakterů působí neskutečně realisticky a byť převládají šablonovité postavy, mnohdy i ony překvapí. Dlouho jsem se nesetkala v románu s tím, že by autor budoval tempo tak nahodile – když už jsem měla pocit, že všemu rozumím, že už bylo odhaleno vše podstatné, že teď už jen v poklidu dočtu ke konci – Bator tasí téměř v závěru další eso z rukávu a jsem proto moc ráda, že vznikl další díl. Tematicky pokrývá otázku pře/o/dosidlování (dosaďte si, jakou předponu chcete) specifické oblasti Slezska poznamenané těžbou uhlí, generačních rozdílů, genderu a názorů na něj, náboženství a vnímání církve a mnohých jiných. To vše spolu se specifickým barvitým jazykem plným neočekávaných metafor, přirovnání, slovních hříček i kousavého humoru činí z Pískového vrchu jednu z nejoriginálnějších knih, jaké jsem kdy četla. Nejsem v tomhle ohledu až tak všímavá a určitě by si více překladatelů zasloužilo v recenzích „kredit“, tentokrát si ale neodpustím vypíchnout Ivetu Mikešovou jmenovitě.

9 01.08.2021

Román Ke dnu volně navazuje na autorčin debut Do tmy, který byl v roce 2016 ověnčen Magnesií Literou. O kvalitách knihy jistě svědčí už jen fakt, že i podruhé se Bolavá objevila mezi nominovanými (2018), nicméně nominaci neproměnila. Oproti prvotině ohledává širší plejádu charakterů, z nichž vlastně nikdo není hlavní postavou. Zápletka tak stojí zejména na dynamice mezi nimi – ze směsice roztodivných obyvatel maloměsta lze jmenovat např. matku tvrdě pracující v masokombinátu, její tak trochu smradlavou dceru, podivnou neurotickou ženu navracející se do místa svého dětství nebo lékaře, jehož žena byla nalezena mrtvá a jehož milenka má zanedlouho přivést na svět dítě. Podobně jako v knize Do tmy má i tento román silnou atmosféru. Odehrává se v předadventním čase a ze stránek doslova čiší sychravé počasí, mystické mlhy i vlhkost bažin. Bolavé se do poměrně jednoduché linie příběhu daří vklínit důležitá témata vztahu matky a dcery, pocitů samoživitelky s nedostatkem financí, vztahů na maloměstě, kde každý zná každého a má o něm svůj názor, rozdílů mezi privilegovanou a středostavovskou třídou nebo (ne)vyrovnání se s následky potratu v rámci rodiny. Jazykově poměrně standardně odvyprávěné příběhové linie přetínají lyricky vyznívající pasáže Hany (ženy, která se do města navrací se svou nemocnou matkou), takže kniha ve výsledku působí stylisticky zajímavě, a přesto velmi přístupně. Byť tedy román nabízí v podstatě vše, co od kvalitního titulu čekám, nemohla jsem se v průběhu čtení ubránit pocitu, že je toho v jedné knize přeci jen trochu moc. Jednotlivá témata mnou spíše proplula a nezarezonovala zdaleka tolik jako v debutu Do tmy, který je v podstatě monotematický a monocharakterový. Tentokrát z nižšího hodnocení viním i audioknihu, kterou trochu nešťastně namluvili Miroslav Táborský (toho sice mám ráda, ale nehodil se mi k atmosféře příběhu) a Simona Postlerová (ta mi nesedí obecně, což je samozřejmě moje subjektivní vina). Domnívám se, že by bylo vhodnější zvolit pro stěžejní obsah ženský hlas, určitě bych se nezlobila třeba za Anitu Krausovou, která fenomenálně namluvila právě předchozí knihu, nebo celou škálu herců, z nichž by každý propůjčil hlas jiné postavě. Na závěr už snad jen pro formu dodám, že určitě není třeba číst Ke dnu až po Do tmy, ale není to na škodu.

11 28.07.2021

Medvídek Pú byl jednou z mých nejoblíbenějších dětských knih, teď se stal první knížkou, kterou jsem sama přečetla svojí holčičce :)

7 28.07.2021

K hornictví mám úzký vztah, můj děda je bývalý havíř a jsem ráda, že na toto téma v poslední době narážím v literatuře čím dál tím častěji (kromě všem známého Šikmého kostela, např. v knihách Vytěženej kraj nebo (okrajově) Pískový vrch). Kromě toho jsem se nedávno stala matkou, tak si asi dovedete představit, jak těžké pro mě (ale zdaleka nejen pro mě) musí být takovou knihu číst. Bez mučení přiznávám, že hned první dva rozhovory mě emočně úplně sebraly, a dokonce jsem přemýšlela, jestli to na mě není až moc. Pak ale zvědavost a nadšení nad tím, jak „ležérně“ (tohle slovo se v kontextu tak vážného tématu vážně nehodí, ale já si neumím pomoct) jsou rozhovory vedeny vyhrály a já Hornické vdovy dočetla. Byť jsou samozřejmě všechny příběhy vybraných žen hrůzostrašné, ty první dva/tři už nic nepřekonalo. Přidanou hodnotu vidím v tom, že se Kamila Hladká rozhodla zpovídat vdovy napříč generacemi a my tak můžeme pozorovat, jak se samotné hornictví a názor na havíře proměňovalo. Zatímco v době socialismu se jednalo o vážené povolání (o tom dodnes slýchám právě z úst prarodičů) a bylo mimořádně dobře placené, dnes je to zaměstnání jako každé jiné a riziko, které horníci každý den podstupují není již platem vyváženo. Na závěr chci pochválit výjimečně povedenou grafickou úpravu vedenou v tónech šedé a růžové a neodpustím si pár pasáží:

„Měla jsem dvacet jedna, Frantík necelých dvacet dva a syn deset týdnů. Doktorka do mě cpala tabletky na uklidnění, byla jsem jak nafetovaná. Celou dobu jsem seděla na té Dukle, dokud ho nevytáhli.“

„Po obědě jsem vždycky jen vzala kočárek a jela na hřbitov.“

„Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybuchlo.“

„V té rakvi není žádný Laďa, oni shořeli.“

9 05.07.2021