Sisssi komentáře u knih
Na knihu jsem se hodně těšila, protože podle popisu vypadala slibně (příběh A. a H., proložený citacemi z filosofických děl, přirovnávaný k Ecovým textům). Již po prvních stranách však přichází zklamání. Přirovnávat tohle k Ecovi je šlápnutí nejen vedle, ale rovnou do něčeho hodně nevábného, reálie pokulhávají a já se (stejně jako u mnoha moderních próz s historickou tematikou) ptám, proč si autoři nejsou schopni nastudovat něco o době, do níž zasazují děj svého příběhu. Mají k tomu bohatou paletu literatury (kterou i sám Smilevski zmiňuje v doslovu, ale očividně nebyl ochoten si z ní něco odnést), myslím, že zvlášť u Francie je to díky práci školy Annales jednodušší než u ostatních zemí.
Heloisina matka přadlena, pracující v něčem, co připomíná tkalcovskou manufakturu, odmítající finanční podporu bratra kanovníka a umírající při vzpouře proti králi by se hodila spíš do 19. století. Rovněž pohled na tehdejší kláštery je dost mimo, stejně jako fakt, že Abélard a Heloisa jdou do katedrály Notre-Dame, která ještě nestojí (mohli jít leda tak do ruin baziliky svatého Štěpána, která byla nedaleko dnešní katedrály). Vyspí se spolu nejen po pár hodinách známosti, ale ještě přímo v katedrále - a tím vše teprve začíná. Škoda, dobrý nápad, ale realizace kulhá.
Moc hezky udělané, stejně jako oba přechozí díly.
I přes zkrácením způsobené odchýlení od původní knižní i seriálové předlohy je prvních 5 příběhů celkem příjemným počinem (koneckonců, jak často se vám stane, že se s předním normalizačním televizním hrdinou potkáte v komiksu), poslední část je ovšem vrcholem trapnosti, stejně jako křečovitý pokus autora ospravedlnit, že se k tvorbě komiksu kdysi propůjčil.
Fajn, ale na nejlepší švédskou detektivku mi to připadá přece jen průměrné. Nejvíce mě oslovovaly pasáže o ničení krajiny, zbytečně masivním kácení lesů a neobyčejně prozíravé vidění honby za imitací starých dobrých časů, která je tak moderní i u nás, přičemž jsou tito "lovci" tak zoufale mimo.
Nejvýraznějším rysem je překotné psaní a opakování motivů. Dobré. Tak se mi zdá, že Hůlová má "mladší sestru".
Zklamání. Černobílé, plné klišé a stereotypů, rovněž překlad místy pokulhává. Nepochopila jsem, zač Jasmine a ostatní obdrželi tak prestižní ocenění. Ona sama má sice skvělé známky, chodí si povídat s pacienty a věnuje se sportu, ale to mi připadá trochu málo. Jak může podobné ocenění dostat někdo, kdo ještě na konci střední školy neví, kam se bude dál ubírat, případně někdo, kdo se při návštěvě kapitolu ptá, kdo že je to tam na té fresce, bohové? Váženě? K čemu celý ten humbuk s vlastenectvím, když nakonec nepoznáme George Washington? Jasmininu otázku "Slyšeli jste někdy o Rose Parksové?" jsem brala jako jasnou ironii, ale po bozích v kapitolu si nejsem jistá. Hrdinka mi připadá spíš jako holka, která to má vydřené, ale žádný velký talent nebo nějaké zvláštní nadání. Pár set nejlepších studentů v zemi si představuji opravdu jinak. K romanci s Roycem se nevyjadřuji, to je jen takový červenoknihovní efekt, aby to holky víc bavilo. Opravdu je nutné, aby bylo všechno popsáno tak růžově? Když Jasmine veřejně řekne, že je tu její rodina ilegálně, všichni ji podporují, všichni ji litují, každý je ochotný jí být oporou, to jen hloupý systém a pár politiků je proti ní. Opravdu? Takhle jednoduše skutečný život skutečně nefunguje. Bohužel je nespravedlivý a mnohdy právě ti nejlepší ztroskotají, protože nemají štěstí, ostré lokty nebo ty správné známé. Pokud tohle mělo být poučné pro dospívající, tak není. Škoda, dobrý nápad, špatná realizace.
Předvídatelné. Autor si opět nemohl odpustit svou obvyklou dávku patosu - manželé, kteří se ocucávají i v době, kdy jim jde o život a jeden z nich je samý puchýř a spálenina, to mi připadá opravdu jako rekvizita červené knihovny. Podobně slaďounký byl i konec Černých leknínů, kde stará Fanette najednou získá novou chuť do života, když k ní přijde její dřívější láska, případně happyendová scéna v porodnici, s jakou jsme se setkali ve Vážce. Další přeceňovaný autor.
Nádherné zakončení rozsáhlé ságy. Velká, romantická láska není úplně běžnou zápletkou Zolových románů. To je však jen krátká epizoda před návratem do kolejí neutěšeného realismu. Netypický Rougon Pascal, stárnoucí a milující svou neteř, umírá nedlouho před jejím příjezdem a jeho celoživotní dílo je zničeno ve dvou hodinách.
Jeden z dalších kvalitních počinů, k nimž se lze bez obav vracet.
Ač sentimentální, nejvíc se mi líbil Snížek. Pro sdceryvné příběhy zvířat mám slabost.
Skvělé! Škoda, že po podobných dílech málokterý dnešní čtenář sáhne. Přitom určité věci zůstávají neměnné, ať už dnes či ve středověku.
I napodruhé příjemné, oddechové čtení, a ačkoli určité nesrovnalosti při bližším poznání vyplavou na povrch, stejně se jedná o to lepší z fantasy literatury, Hra o trůny tomu nesahá ani po kotníky.
Skvělé. O životě se vší jeho bídou, zlem, samotou, zkázou a bolestí.
Fajn oddechovka, jen nechápu, proč autorka sama kazí své dílo tím, že si nenastuduje dobové reálie? Kdyby nezasazovala příběh do konkrétních let, posloužila by si daleko lépe.