Sisssi komentáře u knih

Ale jo, proč ne. Umberto Eco to sice není a myslím, že pro milovníky dnešní pokleslé fantasy to asi bude nestravitelné, i když inspirace oblíbeným Tolkienem je značná. Nejvíc mě ale bavily spíš ty nadčasové narážky, kde autor zúročil své zkušenosti z běžného a čtenářského života i z akademické sféry.

Zábavné a promyšlené bylo i dělení lidí na žijící a nemrtvé, co obývají zásvětní nekropole, dokud se na ně ve světě živých nezapomene, zatímco jejich živí protějšci obývají biopole.

U podobných fantasy,které se mají odehrávat v jakýchsi předkřesťanských dobách, mě vždy překvapí, jak moc si autoři tyto doby představují vrcholně středověce (vyspělá města s jasně hierarchizovanou společností, rozvinutá a specializovaná řemesla, mlýny - považte, že těm s pádem Říma do značné míry odzvonilo a znovu se rozšířily až později ve středověku). To je ale asi chyba ve mě, že si je představuju zasazené v barbariku, kdežto autoři si prostě tvoří zcela svůj svět, který přebírá co se jim hodí z několika dějinných etap a kulturních okruhů.

U klanu Kvanari autor uvádí, že tito lidé milují blízkost přírody a jejich domy oplývají dřevěnými prvky a rukodělným nábytkem - jiný než rukodělný nábytek však před vznikem průmyslu neexistuje, jde tedy o anachronismus. Klan Avinar zase chová jen bílé ovce a kusy jiné barvy jsou s křikem vyháněny - přitom "zesvětlování" zvířat je produktem dlouhotrvající domestikace a většina domácích zvířat ještě ve středověku vypadala divočeji, než si dnes představujeme.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 7): Jejich autorem je profesor..., proslulý nejen svou učeností, ale i - tomu zcela protikladnou - schopností svou učenost srozumitelně sdílet.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 12): ...v nichž se hrdinové jeví jako bezchybné sochy z alabastru a zloduši jako neméně estetické bestie z obsidiánu.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 13): Vymyšlené ságy svými nerealistickými příběhy plnými výmyslů a fantazie zcela zkazily vkus řadových čtenářů: ti si nejprve zvykli na pohodlí fantastických příběhů s jejich umělým napětím a vybájenými hrozbami, ale nakonec je odložili, protože nafouklá bublina fantasmagorie neprokázala dostatečné literární kvality a nedala se doopravdy číst. Dodnes zůstává jediným uznávaným fantastou zakladatel žánru Ivaren Alaronion,...

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 17): Onen jazyk totiž nemá nejen časy, ale ani podstatná jména, osoby a čísla, postrádá rozdíl mezi kladem a záporem a další pro nás základní představy.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 76-77): Odejdu s tebou, podle zvyků tvého lidu ulehnu po tvém boku ke kořenům stromu, nebo s tebou vystoupím na hranici podle zvyku mých předků.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 167): ...život jen jako kratičký průlet ptáčka hodovní síní.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 215): Nalháváme si, že rosteme, ale ve skutečnosti umíráme a přicházímeo své sny každou vteřinu.

Celá kniha je velmi dobrou ukázkou současné (pod)průměrné tvorby, kdy autorovi jde hlavně o to, aby psal, protože to miluje - bohužel však bez ohledu na to, zda píše dobře. Text na mě působil dojmem, jako by si autorka sama dlouho nebyla jistá, na koho to celé hodí, asi jí najednou začalo být toho "sexy" pseudoupíra Roberta líto, a tak z něj nakonec udělá nového životního partnera hlavní hrdinky - a padouchem je tak v textu sotva párkrát zmíněný docent Hlouška. Přímé řeči jsou nereálné (neustálé OK jsem měla chuť počítat), stejně tak křečovitě a neuvěřitelně působí i příběh jako celek. Proč autorka nahodila linky se strachem z matky a se záhadnou smrtí otce, když se o nich pak už nic nedozvíme? Navíc si dost často odporují některé údaje, například informace o otci jsou na počátku jiné, než když jeho smrt Gabriela probírá s kamarádkou Alicí a ta následně se svým přítelem Pavlem. Pokud děj skáče v současnosti k jiným postavám, než o kterých se mluvilo doposud, není to v textu nijak naznačeno ani odsazením, hvězdičkami,... Mám takový dojem, jako by Bártová napsala některé části, pak nechala text dlouho ležet a bez přečtení po čase dopsala další části, aniž by si pamatovala, co napsala původně. Tak si alespoň já zdůvodňuji, proč si text místy odporuje. Časové údaje také mnohdy nesedí. Eleonora sídlí v Krumově už v době, kdy ještě pobývala na Hluboké (viz článek Swiderové/Popelky níže), Josef Adam se Eleonoře narodí v prosinci 1722, ale Eleonora je těhotná už v prosinci 1721 (nebo je to překlep?). O Eleonořině údajné nevěře, která přispěla k manželské krizi ani zmínka, natož pak o prvním, anulovaném manželství jejího muže. Tyto věci vlastní děj knihy sice o víc jak 10 let předchází, ale jejich důsledky trvaly léta a myslím, že i pro autorku by bylo jen plus je zmínit, Eleonoře by přidaly na plasticitě. Umístění záporákovy boudičky přímo na ostrůvek v zámecké zahradě je diletantství a nesmysl, stejně jako to, že vládkyně panství s Alžbětou na ostrůvek do boudy neposlala žádné mužské osazenstvo zámku.

Proč udělat z Eleonory Amálie Schwarzenberské z Lobovic zase jenom postavu, spojenou s upíry? Vždyť její životní příběh je daleko zajímavější. Až pojedete pátrat do Krumlova po jejích stopách, vyzbrojte se třeba článečkem Kristiny Swiderové (dnes Popelka) "Adam František a Eleonora Amálie ze Schwarzenberku. Příčiny a průběh jejich manželské krize v letech 1710–1722", který najdete v časopise Theatrum Historiae. 2011, čís. 9, s. 359 (dostupné na internetu) nebo ještě populárněji pojatým textíkem téže autorky "Nevěrná manželka a upíří kněžna?" v časopise Tajemství české minulosti, leden-únor 2013, s. 52–55. Ona knihovnice, která psala o Eleonoře na vysoké škole písemnou práci a která Gabriele líčí podrobnosti kněžnina života má být zřejmě inspirována právě Kristinou Popelkou, kterou však nenajdete v budějovické knihovně, ale přímo v archivu na českokrumlovském zámku. Po celou dobu čtení jsem čekala, že Gabriela do tohoto archivu přímo na druhém hradním nádvoří zavítá, leč bohužel.

Když Simona probírá s Romanem knihu o upírech od významného italského autora, má na mysli "Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy" Giuseppe Maiella, což ovšem není žádný přední etnolog, ale poměrně tuctový autor, který vzdor tomu, že působí na univerzitě, píše nebývale neodborně a jeho kniha má mnoho nedostatků (viz rezenci Michala Téry v Dějiny a současnost 2005, č. 12, s. 45-6 nebo v časopise Český lid 2006, č. 3, s. 329-331). Neumím si představit, že by skutečný vyučující tak jako Roman neznal literaturu, kterou sám doporučuje v rámci povinné četby a navíc ještě věřil všemu, co z té literatury ocituje nějaká studentka.

Bártová do své knihy nijak nezakomponovala (zřejmě proto, že to dneska nefrčí) vztah kněžny Eleonory k víře. Přitom součástí schwarzemberských rodových legend je i "zázračné" usmíření znesvářených manželů u hrobu Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta v Praze. J. K. Votka velmi zajímavě píše třeba o různých soškách a ornátech, které Eleonora věnovala tomuto svatému patronovi. Nově (což ovšem autorka ještě při psaní použít nemohla) se tomuto tématu věnuje Jan Schwarz v bakalářské práci "Barokní šlechtic pod ochranou pěti hvězd".

Podle knihy se již za života kněžny Eleonory, ale především až po její smrti, začíná rodit legenda o jejím upírství. Nikoli, hlavní podíl na vzniku této legendy má "mediální vědec" Reiner Köppl, který si prostě vyfabuloval senzaci a dokonce o ní natočil film. I na Novinkách se v článku "Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu: Upíří kněžna z Českého Krumlova" můžete dozvědět, jak to bylo ve skutečnosti s tím vlčím mlékem, které ve skutečnosti vůbec nepocházelo od vlčic, ale skrývá se za ním název byliny. Leč upírství táhne líp a reklama je dobrá i když je vylhaná - asi proto šíří tyhle upírské nesmysly i sám krumlovský katelán.

Bártová líčí Eleonoru jako silnou ženu spíše mužského naturelu, odvážnou a ráznou - o důvod víc, proč nahlédnout do článku Kristiny Popelky, kde jsou i citace z jejích dopisů, kde se naopak projevuje i velmi pokorně s až podlézavou touhou naklonit si zpět svého manžela, k oné ráznosti se patrně uchylovala spíše v dobvě, kdy již byla vdova a musela se starat o rodové majetky.

Bylo by dobré zmínit, že autorka sice vystudovala historii, ale věnovala se ponejvíce 19. a 20. století a inklinovala spíše k dějinám umění (což v tomto hororu příliš nezúročila).

Velice pěkná ukázka toho, jak jde západní společnost ode zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně jsou oběti znevažovány (co čekala, když s ním šla, když se takhle obléká, říkala si o to...), na druhé je zase absolutní víra, že "oběť" říká pravdu (proč by si něco takového vymýšlela, není možné, aby lhala,...). Ale pravda může být na té i na té straně a možná bude dokonce někde uprostřed, jako je tomu v této knize. Ne vždy je jednoznačná oběť a jednoznačný viník, někdy je to mnohem složitější.

Když děvče kolem patnácti let řekne, že bylo znásilněno, rozjede to kolotoč nevídaných událostí. Matka najde viníka v řemeslníkovi, který u nich pracoval a nechoval se jako svatoušek. Kamarádka, která o Lise pochybovala, je najednou zase jako dřív, stojí zcela na její straně. Hodná paní učitelka a pan učitel, kteří jí bezpodmínečně věří, se postarají o to, aby se celá věc začala vyšetřovat. A Lise je najednou tak dobře, jako už dlouho ne. Měla strach, že se na ni provalí její promiskuitní chování včetně kompromitujícího videa, měla strach z neshod rodičů a trpěla jejich (zčásti domnělým) nezájmem a pocitem, že oproti starší sestře není dost dobrá. A najednou je jako v bavlnce, všichni se o ni starají, chodí kolem ní po špičkách, všímají si jí... Už nejde couvnout. Během pěti let Lise postupně dojde, jaká to celé byla hloupost a že se vlastně stejně nic nevyřešilo. Rodiče se stejně rozvedli a ji trápí svědomí. Jde se svou kůží na trh a rozhodne se u soudu všechno říct. A najednou zjistí, že přesvědčit okolí, aby věřilo pravdě, je možná těžší než bylo přesvědčit je, aby kdysi věřili jejím lžím. Ironie osudu a doby.

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): "Aha, takže lepší to bylo dřív, když se jim nevěřilo? Tak to já mám radši tuhle dobu, kdy se věří dívkám a ženám, které ty, co je znásilnili, udají. O něčem tak vážném se nelže. To ani není možné. Nikdy by neobvinila nějakého muže jenom tak. I bité ženy stahují žaloby. A přitom jsou to oběti."
"Není to možný? Proč by to nebylo možný? Jak můžeš něco takovýho tvrdit. Mám za sebou třicet let v advokacii a povím ti, že jestli něco díky tomu vím, tak to, že se člověk musí mít na pozoru před vlastníma jistotama."

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): Tak takhle vypadá dnešní feministka? A co si o tom myslí Romain? Choulí se provinile a zahanbeně v koutku postele, když Adele menstruuje, a snaží se, aby ho bolelo břicho jako ji?

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 129): "...Jeden z nich nám dokonce řekl, že tohle se nás netýká, že naším úkolem je vyučovat, nikoli se starat o psychiské problémy žáků, na to prý existují specialisté. Přišli mi, jak to říct... úplně mimo realitu."

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 145): Oběti tak neposkvrněný, že ten, kdo si dovolí proti nim něco namítnout, je okamžitě hajzl.

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 188): Že nejznepokojivější na celé té věci nejsou důvody, proč Lisa lhala, nýbrž důvody, které vedly tolik lidí k tomu, aby jí věřili.

Tak tohle jsem příliš nepochopila. Když kniha vyšla poprvé, bylo to oprávněná první vlaštovka, protože k tématu zeleného muže u nás do té doby nic moc nebylo. Ale uplynulo 13 let a naše vědění se posunulo dál. Není mi jasné, proč byla kniha vydána znovu, když nebyly v textu provedeny žádné změny v souladu s pokračujícím bádáním na toto velezajímavé téma. Jediný, kdo v novém vydání zveřejnil úpně jiné povídání, byl Matouš Jaluška, nejsem si však jistá, zda nám jeho nový text pomáhá proniknout k zelenému muži blíž. Drobné změny můžeme zaznament i v úvodní Cílkově kapitole, ale bohužel se od zeleného muže spíše vzdaluje, než by se mu přibližoval. Jak jinak si vysvětlit vyškrtnutí pasáží o Baradě a Gerase (vyobrazení mozaiky z Gerasy tak nedává v textu nového vydání příliš smysl), které se v 1. vydání alespoň snažilo odhalit nějaké předevropské kořeny či inspirační zdroje zeleného muže. Místo toho nám Cílek předkládá povídání o karbonském lese, které nemá s kulturním fenoménem do kamene tesané olistěné hlavy vůbec co do činění (lidsky samozřejmě chápu, že Cílek jako přírodovědec k vytváření podobných oslích můstků inklinuje, ale z vědeckého hlediska je to prostě nesmysl, když zvážíte, že v té době neexistoval nejen člověk, ale ještě ani savci jako takoví).

Původní úprava (včetně obálky) mi připadala hezčí, elegantnější, navíc o zeleném muži z Norwiche, který je na obálce nového vydání, se v textu snad ani nemluví. V obrazové příloze se sice objevila pozvánka na korunovaci Karla III., není však nijak okomentovaná, což je škoda, protože pozvánka se zeleným mužem vyvolala v západních akademických kruzích poměrně ostrou, avšak podnětnou debatu. V dubnu 2023 o ní referoval Jiří Dynda v časopisu Religio (článek "Zelený muž krále Karla III." je dohledatelný na internetu).

Je to jen můj dojem, nebo se autoři opravdu v zájmu zachování záhadnosti a tajemnosti tématu cíleně vyhýbají textům, v kterých "přihořívá" a záměrně odvádí naši pozornost do končin, kde je "samá voda"?

Cílek se v této i v několika svých dalších knihách vyznává ze své lásky a celoživotní fascinace zeleným mužem (Makom, Krajiny vnitřní a vnější, Posvátná krajina,...), často se však pouští na tenký led. Například jeho fabulování o cypřiši, do něhož se pouští na stanách 22-26 je poněkud mimo, o této symbolice si můžeme přečíst více například v textu Aleše Mudry: K branám ráje a Jeruzaléma. Významy reliéfu na portálu klášterního kostela v Plasích v časopise Umění, roč. 68, č. 4 (2020), s. 350-364).

Autorka jednoho z příspěvků, Michaela Ottová, se tematikou zelenéh muže zabývala i ve svých dalších textech, z nichž většina není v novém vydání této knihy vůbec zmíněna. Přitom jde o texty k zeleným muřům v českém prostředí zcela zásadní (kniha "Pod ochranou Krista Spasitele a svaté Barbory", článek "Na hranicích posvátného prostoru. Zelený muž v presbytáři kostela sv. Matěje v Horšicích", Pod Zelenou Horou, 14(26), č. 4, 2011, s. 6-9;)

Divím se, že nebyli přizváni takové osobnosti, jako je třeba Aleš Mudra nebo Jiří Kroupa.

Na závěr - zcela zásadní text poslední doby, bohužel jen v angličtině, představuje stať Ronalda Huttona "The Green Man" (najdete v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture. 2023, Vol. 17 Issue 2 - celé číslo vzniklo právě v souvislosti s diskusí, rozpoutanou korunovační pozvánkou Karla III.), kde jsou shrnuty a vysvětleny největší mýty a také vývoj fenoménu zeleného muže. Je tam vyvrácena spojitost s Jackem in the Green, Zeleným rytířem i Chidrem (čímž ztrácí na relevanci třeba kapitola Jakuba Hlaváčka). Jak napsala Mercia MacDermottová, hledači zeleného muže mají mít otevřenou mysl a být vnímaví i vůči zdánlivě nepravděpodobným stopám.

Prostě Eco. Nejdřív vás poučí o italské frazeologii (lector in fabula jako obměna rčení lupus in fabula = vlk v pohádce = my o vlku, vlk za humny), pak vám předloží doslova jízdní řád časových posloupností, které vykutal z románu, co připomíná spíš zmatenou změť snů, vzpomínk a úvah (Nervalova Sylvie), odhalí vám svůj trik na rozpoznávání porna od uměleckého fimu (když běžné činnosti ve filmu odpovídají reálnému času, zatímco sexuální scény jsou delší než ve skutečnosti, bude to dozajista porno) a poučí vás o tom, že d´Artagnan žil ve stejné ulici jako Aramis, aniž by o tom věděl - tedy aniž by o tom věděl sám Dumas. S poťouchlým pobavením si přečtěte i o tom, jak si Eco xkrát prošel pařížskou trasu jednoho z hrdinů Foucaultova kyvadla, zjistil si dokonce i takové detaily, jako bylo postavení měsíce a hvězd oné noci, do níž děj zasazuje - a po vydání knihy mu jeden ze čtenářů napsal dopis s dotazem, proč se hrdina vůbec nezmiňuje o požáru v jedné z vedlejších ulic. Má se pak autor cítit potěšeně, že čtenáře natolik strhl, až začal text považovat za realitu, nebo nad tímtéž naopak pociťovat zklamání a zděšení? Vrcholem je poslední textík, kde je stručně, přehledně, hutně, ale precizně odhalen celý příběh Protokolů sionských mudrců. A že je to opravu kuriozní přehlídka toho, jak funguje tichá pošta - na konci vám vyleze něco zcela jiného, než co bylo na začátku. Ale koneckonců, z literárních textů přece také vylézáme proměněni, takže proč ne, to patří k věci.

P. S.: Nevíte někdo něco víc o tom odlišném vnímání modré a zelené v antice, o němž Eco píše?

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 169): Lidé si lámali hlavu, jak by mohlo empiriské božstvo vypadat: jestli má vousy, jestli je to On, Ona či Ono, jetsli se někdy narodilo, nebo existovalo vždy, a dokonce (v naší době) jestli je mrtvé.

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 171): Zlaté pravidlo kryptoanalyticků a luštitelů kódů zní, že každé tajné poseltsví se dá rozluštit, pokud člověk ví, že to poselství je. Problém skutečného světa tkví v tom, že lidé se už od úsvitu věků ptají, jestli je v něm nějaké poselství obsaženo, a pokud ano, jestli dává smysl.

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 204): Úvahy nad těmito komplexními vztahy mezi čtenářem a příběhem, mezi fikcí a životem, mohou představovat jistou formu terapie proti spánku rozumu, který plodí nestvůry.

Od filmového zpracování s Geraldinou McEwanovou se knižní předloha opravdu velmi liší, takže čtete vlastně úplně jiný příběh. Jen se obavám, že až na knihu narazí někdo z pseudofeministických kruhů, bude žhavým adeptem na černou listinu - o tématu znásilnění se tam totiž píše takovým způsobem, který by v dnešní hyperkorektní době již neprošel.

Překlad místy kulhá, občas nesedí slovosled nebo věta nedavá smysl a překlepů je v textu také dost.

Poklad Vikingů z Luten-Loo mě rozesmál, manžela archeologa Agatha prostě nezapře :-).

Všechny knihy z této série jsou velmi zajímavé. Doktor Beneš je stejně jako Marek Dvořák tak trochu cvok, oba potřebují k životu spoustu adrenalinu, byť každý v trochu jiné formě.

Velmi sympatické a přitom srozumitelné vyprávění. Moc pěkně mluví hlavně o tom, jak důležité je znát míru, vědět nejen kdy operovat, ale hlavně kdy si zbytečně nehrát na hrdinou a neoperovat. A míra je to, co nám v dnešní době hodně chybí, zatímco jsme často tlačeni to onoho nesmyslného a zbytečného "hrdinství".

Pokud chcete opravdu staré a původní pohádky bratrí Grimmů, není tato kniha tím pravým ořechovým. Převypravěči se sice snaží do pohádek zapracovat hororové a syrové prvky z původních verzí, ale nemohu se zbavit dojmu, že je to spíš ze senzacechtivosti a touhy šokovat, než kvůli logice a soudržnosti textu. Jinak je ale text zoufale moderní, ať už jazykem (např.: "...jak já jsem dneska populární", fantaskní,), tak i myšlením postav (údiv převypravěče nad tím, proč se Bůh, Ďábel a Smrťák zajímají o bezvýznamného sedláka, jeden z nich je mimochodem oděn do obleku, slamáku a v náprsní kapse má červený květ - jak se tenhle švihák jak z Monetova obrazu nebo secesní promenády hodí do archaického světa této pohádky?).

Další moderní invencí je převzetí líbivých interpretací ala Freud a Jung, které vidíme třeba u Jeníčka a Mařenky, kde se příběh v závěru scvrkne do traumatického vztahu matky a dcery, kde dcera se má likvidací ježibaby vyrovnat s negativním vlivem matky, osvobodit se od ní a dospět. Tato interpretace mi vždycky připadala přitažená za vlasy a naprosto opomíjející většinu motivů v příběhu a soustředící se jen na jednu rovnou pěšinku, jako kůň s klapkami na očích.

V úvodu Lociky se zaměřte na převypravěčův popis čarodějnic. Jedná se o souhrn těch největších klišé, jaká si moderní doba o fenoménu čarodějnictví vymyslela (pod vlivem romantických tendencí 19. století, Murrayové, Gardnera, a wiccanského novopohanství).

Velice zajímavé. Ač je Dumézilův systém dnes již považován za překonaný, pokud ho budeme užívat opatrně a nebrat ho moc vážně, může být nadále užitečný. Koneckonců, co také dělat jiného, když je pramenů k Velesovi jako šafránu. Asi bych ocenila rozsáhlejší přehled dosavadního bádání o Velesovi, ale to je asi taková celková bolest předkřesťanských mytologií. Málokdo se zabývá tím, co se na slovanské, ale i keltské a germánské bohy nabalilo v období posledních 200-300 let.

Výsledek je sice zase takový, že vlastně nevíme nic moc, ale alespoň jsme si připomněli všechny podobnosti z okolí, které by mohly, ale také vůbec nemusely s Velesem souviset. Nalezené podobnosti jsou zajímavé, ale nejisté, čehož si je vědoma i sama autorka.

Nezbývá než doufat, že se autorka bude věnovat tématu slovanských bohů i nadále.

Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové.

Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání.

Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda).

Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek.

I já byl jsem v Arkádii.

Typická wiccanská kniha. Líbivá slupka, rádoby luxusní úprava, která ale skrývá... dutinu. Proč se to jmenuje Velká kniha, když je ve skutečnosti malá (asi 20 cm)? Mám dojem, že formát měl být původně větší, ale pak si to tvůrci rozmysleli a zmenšili písmo, což není zrovna pro postarší a již hůře vidící čarodějky nic příjemného.

Je třeba si uvědomit velký rozdíl mezi prováděním lidové magie, ke kterému se lidé v dřívějších dobách uchylovali a tímto wiccanským čarováním. Dříve si lidé chtěli pojistit úspěch při pěstování plodin, chovu zvířat, zkrátka přežít, kdežto wiccanské čarování na mě působí spíš dojmem koníčku pro lidi, co neví, jak využít čas, tak se zkrátka obklopí líbivými předměty, vůněmi a příjemnou atmosférou.

Jsem sama, komu tyhle wiccanské knihy připadají všechny úplně stejné? Stále jen samé vykuřování, kameny, vizualizace, afirmace, stále ty samé propriety a postupy, žádná kreativita, tvořivost, ať knihu otevřete na staně té nebo oné, stále máte dojem, že čtete totéž dokola.

V souvislosti s kolem roku autorka píše: "Tyto svátky jsou spojovány s tajemstvím a magií, pravděpodobně se zrodily z čarodějných učení Wicca a dalších keltských germánských a neo pohanských tradic". Věta naznačuje, že příliš netuší, o čem to vlastně píše. Předně je třeba říct, že Wica je novodobé čarodějnictví, které vzniklo ve 20. století a daleko víc než z keltských či germánských svátků (o nichž máme jen velmi kusé zprávy) čerpá více z folkloru a romantických iluzí 19. století. A ne, folklor není přímým pokačovatelem předkřesťanských tradic, jak se mylně domníváme. Více najdete v článku Pavla Horáka "Keltské svátky: Staré tradice nebo moderní invence?", který je k nalezení na internetu.

O tom, že autorka nemá o cyklech přírody příliš dobrou představu, svědčí mimo jiné i to, že svátek
Lammas/Lughnasadh, spojuje s 1. srpnem a zároveň s obdobím sklizně kukuřice. Zkuste zajít začátkem srpna na kukuřičné pole a podívejte se, jak maličká je v tu dobu kukuřice (která navíc pochází z Ameriky a v předkřesťanských dobách se v Evropě tudíž nepěstovala). Na vině je zřejmě překlad z angličtiny a je třeba dodat, že mezi příslušníky new age, wicca a neo pagan hnutí v ČR je tento nesmysl s kukuřicí široce rozšířen, tato kniha tedy není výjimkou. Více viz článek Dany Strnadové "Kukuřice - dar bohů" (Prameny a studie : z historie zemědělství I.).

Podobné knihy proklamují, že jsou o sepětí s přírodou a jejími cykly, ale pokud se začnete řídit jejich obsahem, skončíte spíš jako destruktor životního prostředí, protože: pálíte věci, spjaté s ukončeným životním cyklem (co si budeme povídat, v reálu člověk používá tolik věcí, které se pálit vůbec nesmí, že tím přidáme do ovzduší spousty škodlivin) a k rituálům potřebujete spousty zbytečných serepetiček (často dovážených z druhého konce světa, neekologicky vyrobených, ale následně načančaných a za eko vydávaných).

S pravopisem si autorka starosti příliš nedělá (např. str. 173 - rituál 12ti měsíců - koncová číst -ti je už obsažena v číslovce samotné, není třeba ji tedy takto psát; podobně str. 197 - rituál uzdravení a péči o sebe - spávně rituál péče (koho, čeho), na straně 193 se zase dovídáme, že máme set semena, správně je ale sít semena).

Proč je všechno tak nalinkované? Vizualizujme si, jak by se náš život změnil, kdybychom dosáhli splnění svého přání, říká autorka v kapitole o manifestačním deníku. Ale všichni přece dobře víme, že věci se zkrátka nedějí jen tak, jak chceme.

Moc jsem nepochopila, proč je u některých znamení rituál, který má posílit právě ty vlastnosti, kterými podle charakteristiky ono znamení již samo od sebe disponuje (např. blíženec je popsán jako komunikativní, ale najdeme u něj rituál pro zlepšení komunikace, stejně tak lev je líčen jako sebevědomý, ale rituálem si má sebevědomí posílit - nač?).

Knihy této autorky patří k tomu lepšímu, co u nás v poslední době o Alžbětě vychází. Beňakové se daří objevovat zajímavé drobnosti, přesto je poznat, že není historička. Cituje jen nedůsledně a občas neuvádí zdroj právě u zajímavých detailů, které jinde nenajdeme (vycpávka na křivém rameni, používání papírových kapesníčků, nahá fotomontáž císařovny, výčty jmen koní a psů, informace o přítelkyních Ireně a Adéle,...). Tato nedůslednost v citování působí až záměrným dojmem, jako by si autorka chtěla za každou cenu ponechat trumfy v ruce a neprozrazovat své zdroje.
Vytknout by se dala i jistá autorčina nekritičnost a snaha nevrhnout na Sisi a Habsburky ani trochu nepříznivý pohled (všimněte si, kolik šperků dle Beňakové zmizelo beze stopy - ale Katrin Unterreinerová uvádí v knize Zmizelé poklady Habsburků, jak rodina císaře Karla kupčila s rodinnými šperky i s klenoty, které jim nepatřily a například souprava s rudými kameny, kterou má na sobě Sisi na obraze z konce 70. let měla velice nízkou hodnotu, největší kámen byl dokonce obarvený). Jako celek ale kniha Alžbětiny příznivce jistě potěší.

Typická wiccanská kniha. Všechny knihy o Wiccanském čarodějnictví mi připadají tak stejné, jednotvárné, na jedno kopyto. Stále jen otrocká podřízenost živlům a nebeským znamením, posedlost pozitivitou. A naprostá odtrženost od životní reality archaického způsobu života. Lidé dřív měli na rozdíl od nás poměrně malý rozsah dostupných potravin, navíc byl problém s jejich uchováváním, takže sezónnost hrála v jejich stravování velkou roli. Když potom čtete autorovy rozsáhlé výčty exotických potravin z celého světa, ptáte se, co to má vlastně do činění s dávnými dobami.


Nepochopila jsem, co má být těch receptech utajovaného, navíc receptů je tam minimum, jde hlavně o popisy potravin a jejich domnělý magický účinek. Autor má velmi svérázný způsob citování. Každou knihu, z níž vychází, má popsanou číslovkou, kterou odkazuje na celý název a autora. Neuvádí však přesné strany, takže citace vám příliš neposlouží. Navíc někdy odkazuje na jednu a tutéž knihu třeba 3x po sobě v rámci jendoho odstavce. Proč? Proč nedá jeden odkaz až na konec?

Celé tohle wiccanské čarování v kuchyni je na hony vzdálené skutečné lidové magii, kde vždy šlo hlavně o to, mít vůbec dostatek potravy na uživení sebe a rodiny. Jak už jsem zmínila, je třeba si uědomit, že člověk měl k dispozici především lokální potraviny, zkrátka to, co si vypěstoval a co rostlo divoce kolem. Dovezené potraviny byly dlouhou dobu vzácnost či občasná kuriozita pro nejbohatší společenské třídy. Cunninghamovy výčty nejrůznějších potravin ze všech koutů světa a jejich zapojování do našeho jídelníčku (pro lásku/štěstí/peníze,...) jsou tak něčím zcela moderním, co lidé dříve nemohli praktikovat.

Úděsný překlad je kapitola sama pro sebe. Okurka není v textu označena jinak než maskulinní okurek (překladatelka je z Moravy?). Další potíž je s rodem některých bohů. Setkáte se tak s bohyní Osiris, bohem Aštortem a bohem Cerem. Co na tom, že jde o bohy opačného pohlaví, překladatelka si s tím hlavu nedělá.

Solidní ujeťárna, zvlášť s ohledem na věk autorky.



Nicol Hochholczerová (str. 122): ...a řekne to tak, že jako pohlaď mě, ale přitom nemyslí sebe, ale prostě tam, jenže potom to zní, jako by on sám byl jeden velkej čurák!


Nicol Hochholczerová (str. 144): V hlavě mi dřepí tvoje ruce; dřepí a serou.

Malá Tereza na mne působila dojmem zneužívané autistky, avšak od chvíle, kdy po nástupu na střední školu dospěla, hraje ve vztahu prim ona a nepůsobí dojmem traumatizované lolitky, jak se nám ji (snad pod vlivem Nabokova a Springory?) snaží vylíčit všechny ty komentáre a anotace na netu. Nemám však z knihy dojem, že by se Tereza snažila "odpoutávat z toxického kolotoče" a vystoupit z "nezákonného vztahu s manipulátorem". Nikoli, to Ivan nakonec začne ze vztahu couvat, protože má dojem, že už na to jako muž nestačí.

S čímpak asi autorka přijde příště? Prvotinou nasadila laťku vysoko. Na rozdíl od Springory se jí podařilo dobře od sebe oddělit Terezu ve 12,... 18 letech.

Velice zajímavé, stejně jako ostatní knihy z této edice.

Především je třeba upozornit na to, že wiccanské čarodějnictví, ač tvrdí pravý opak, je velmi moderní záležitost, založená na romantických představách 19. století a na fantaziích M. Murrayové, M. Summerse a dalších (více viz Petr Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy...). Trojná bohyně a Rohatý bůh jsou smyšlenky právě Margaret Murrayové.


Rovněž provádění kouzel je ve wiccanském podání pravým opakem kouzlení v lidové magii, kde velmi záleží na přesném provedení a dodržení všech magických úkonů v přesném pořadí (např. kniha Dagmar Dobšovičové Pintířové o lidové magii na Moravských Kopanicích). Naproti tomu podle wiccanů nemá kouzlení žádní pevná pravidla a nejdůležitelší jsou pocity provádějícího.

Při čtení si vezměte k ruce nějakou politickou výchovnou agitku z 50. let a pak hledejte 10 rozdílů. Jsem jediná, komu přijde zvrhlé, vychovávat své dítě podle manuálu? Proč je dnes tak moderní vytvářet si nepřítele? Zkuste mrknout, jak dnes na "patriarchát" nahlíží třeba sociologie, historie, antropologie a archeologie - a zjistíte, že podobné knihy stojí na hliněných nohách.

Jde o značně zastaralou a z nevěrohodných zdrojů vycházející publikaci. K poučení o dějinách předkřesťanské Evropy kniha není vhodná, jde spíše o idealizovaný pohled novpohanů na jejich domnělou minulost. Doporučuji čtenářům recenzi Jiřího Dyndy v časopise Dějiny a současnost, který poukazuje na hlavní nedostatky knihy.

Obrázek na obalu mi připadá velmi výmluvný - lidé bez tváří vzhlížejí k nafouknutému, načančanému nic. Taková alegorie dnešní doby (nebo všech dob obecně?).

Kniha je bohužel o ničem. Jen líbivá luxusně vypadající slupka, ale pod tímto nátěrem nenajdeme nic než prázdnotu, klišé a kýč. Ženská duše si rozhodně zaslouží víc než tuto vyprázdněnou nicneříkající načančanost.

Autorka vidí v putování na Sever jistou inovaci, s výjimkou krále Gorma nezná nikoho, kdo by na Sever putoval - což je s podivem, když původně hledala svou cestu v Bibli. Tam najdeme sever rovněž (Iz 14, 13). A co třeba Ultima Thule? Toto bájné území se má rovněž nacházet na severu a jistě by se našly i další bájné severské mety.