Sidonka3 komentáře u knih

Co detektivce rozhodně neschází, je skvěle popsaná atmosféra. Hrobník je jednoznačně nejzajímavější, ačkoli ne hlavní postava románu, která baví a klidně bych mu dala mnohem větší prostor. Třeba i na úkor mileneckého vztahu policisty a jisté dámy.
Policajt Leo sice neumí zapadnout do pracovního týmu, ale i tak není na vyšetřování sám, s tím mu alespoň občas vypomáhají různě posbíraní jednotlivci, jako občas se vynořící hrobník.
Poněkud nechutné detaily z Almanachu pro hrobníky o rozkladu těl atd. jsou zajímavé a docela příhodně dotváří prostředí i náladu, chce to však žaludek.
Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20.st. v dušičkovém období, kdy se doba modernizovala a každou chvilku měnila technickými vynálezy (telefony, auta, fotoaparáty atd.), s kterými ne každý chtěl nebo uměl zacházet a udržet krok.
Asi je to psané úmyslně tak, že mnohé "bystře" odhalíte předem sami (tajemství Jehňátka, od čeho jsou stopy na místě činu) a pak si můžete gratulovat k dobrému úsudku. Čte se to lehce, část děje se odehrává na nevšedních místech a tak mi detektivka docela bavila.

24 12.11.2022

Bylo to dobré. Už ten výstižně zvolený název! Z literárního fast foodu jsem si zase jednou odskočila na kvalitní hostinu a vychutnala si zejména styl psaní. Líbilo se mi, že autor dokáže ve čtyřech pěti větách odvyprávět složitý příběh nebo komplikovaný vztah, aniž by byl doslovný. Místo přímočarých pojmenování hmatatelně vnímám poezii nevšedního okamžiku:

„Vešli do místnosti a drželi se za ruce. Neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako by se jejich těla plynule přelévala jedno do druhého skrze paže a dotýkající se prsty… Vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný. Alice šla o krok napřed a Mattia slabým tahem vyrovnával jeho klesavou kadenci, čímž vyrušil nedokonalost její pravé nohy. Nechal se vést a jeho chodidla nezanechávala žádný hluk. Jeho jizvy se skryly v bezpečí její dlaně. Tvářili se zasněně, jako by přicházeli z nějakého vzdáleného místa, které znají jenom oni.“

Knížka je to neradostná, protože nešťastní jsou hrdinové, kteří uvízli v situaci, z které buď neví jak dál nebo se z nějakého důvodu neodváží jednat, i když znají a mají na dosah přístupné řešení, takže si zbytečně šlapou po štěstí. Na jednu stranu je mi líto nevyužitých příležitostí, na druhou se jim nejde divit, vzhledem k jejich nestandardním osobnostem a po zklamáních, které si prožili, vzhledem k špatné zkušenosti a rozhodnutích, které pramenily právě z jejich nepasivity. Na jedno škobrtnutí se navalují další a ty pak hrdiny dusí. Jak se tak říká, kdo nic nedělá, nepodstupuje riziko a nic nezkazí…
Vedlejší postavy šlo podle mého více rozvinout a jejich potenciál nebyl zcela využitý (třeba Viola). I proto knize nedávám 100%, i když špatná nebyla.

24 09.01.2022

Náctileté sestry Wren a Sage žijí na samotě v chatě hluboko v lesích, matka s mladší sestrou před dlouhou dobou opustila jejich uzavřené společenství a z neznámých důvodů se nevrací zpět domů. Rodina žije jako v jiném století, bez elektřiny, neznají mobil, Tv a od začátku je jasné, že je s mámou a možná i s nimi něco hodně špatně. Co se děje? Skrývají se snad před někým? Hrozí jim útok někoho nebezpečného? Nebo podivná matka nebyla tak úplně při smyslech? Nebo snad jako malé byly uneseny? Vše se postupně vyjasňuje, dívky v chatě hladoví, trpí zimou a navíc jim do domova vnikne záhadný muž s neznámými úmysly. Podaří se jim opustit domek v lesích a začlenit se do normální moderní společnosti?
Souběžně s jejich příběhem sledujeme sympatickou Nicolette, která řeší manželské potíže a touží po dětech. Žije v luxusním, přepychovém domě na konci města u lesa, v jejichž hlubinách prý živoří alternativní podivíni… Sama má pocit, že se úplně nezačlenila do komunity měšťanů, proč, závidí jí její bohatství? A jaké tajemství před ní schovává vlastní láskyplný muž? Thriller o tajemstvích, která není těžké odhalit, je čtivou jednohubkou, která se přečte snadno na jeden zátah. Je to zábavný průměr, zpočátku baví méně, pak se vše rozjede. Možná už jste podobný příběh jako já někde jinde četli nebo viděli v kině, ale bavilo mi to přesto, je to zdařilejší oddechovka s romanticky (?) tajemným napětím a důrazem na rodinné vztahy a sympatickými hl. hrdiny.
Psychologie postav je bohužel jen hrubě načrtnutá a nerozvinutá, škoda, že některé dramatické motivy a možnosti, jak pracovat s charakteristikou postav nebyly plně využity a zápletka končí předčasně (viz - SPOILER- pasáž snadného začleňování se do zcela jiné společnosti, odlišného způsobu života a pohádkově šťastný konec plného pochopení, pomoci, přijetí a lásky jak z telenovely, včetně dokonalého manžela Nicol = Branta). Nenáročná četba, některé úseky občas mile překvapí:

„Jsou jako z jiného světa. Ne toho, co znám já. Jako by poprvé vyšly ven a nikdy neviděly svět. Buď se zmátoří nebo umřou šokem… Neumím se vžít do toho, jak se cítí, ale rozumím tomu a respektuju to.“
Zmatená Wren: „Nevím komu můžu věřit a komu ne. Kdo je dobrý a kdo špatný. Jestli nám mohla lhát máma, pak může lhát úplně každý.“

24 10.12.2021

Knihu jsem četla před bezmála 20 lety (jak ten čas utíká!) a musím říci, že se mi tehdy její převážná část velmi líbila. Natolik, že jsem si rozečtenou knihu z knihovny hned jela také koupit. Byla psána krásným jazykem a vypiplaným literárním stylem.
Byl to román odehrávající se v prostředí univerzity a všechno se to motá kolem objevu dosud neznámých milostných dopisů jednoho slavného básníka. Anglista, který dopisy našel, se při hledání adresáta a po neznámé epizodě v životě anglického poety setkává se zajímavými lidmi, nastává honba dalších ambiciózních vědců za kariérou.
Své tu hraje posednutí a vášeň k literatuře a veze se to na takové zvláštní, romantické atmosféře (vášeň tu je vidět nejen mezi lidmi, nejvíc se objevuje k psanému slovu, tam je vidět ta nejsilnější pravá posedlost).
Bohužel, román po té, co mi okouzlil, začal časem ztrácet dech, také se mi tehdy zdál příliš popisný, ale asi se k němu ještě vrátím, zda příběh uvidím jinýma očima. Už si z něho moc nepamatuju a i to málo jsem si musela doplnit ze záložky knihy. Atmosféra včetně literárního bádání se každopádně povedla.
"Láska a přátelství v rozdílném kontextu 19. a 20 st." "Vtip až karikaturní nadhled" - tuhle rovinu jsem také z paměti vymazala. Narazila jsem na román ve své knihovně a zase ho opráším, i když je to takové pomalu plynoucí čtení.
Moc se mi líbí ilustrace na titulní stránce, malířka byla v 90.letech dost populární, ač pro někoho poněkud kýčovitá, ale za boha si nemůžu vzpomenout na její jméno). Ach, ta romantika... :)

24 28.10.2021

Obstojná historická trilogie pro ženy, která se velice dobře čte. Druhý díl "Nový začátek"není přehnaně přeslazený a autorka zde připomíná hlavní události z 1.části, takže si myslím, že to lze číst i bez znalosti předchozí knihy. Kromě romantiky se zde okrajově řeší i sociální otázky a co mi překvapilo, na dnešní dobu i docela odvážné, o to více zajímavé příhody, které se děly v dělnickém prostředí.
Nesedělo mi chování Franze, který se zde na rozdíl od prvního dílu chová trochu zvláštně, k některým lidem bezohledně, nedůvtipně a nervně, ostatní postavy jsou fajn.
Slova autorky v doslovu: „…. Zdálo se mi v 70. A 80. letech hrozně přehnané, když se na politickém shromáždění na univerzitě hovořilo o životních, pracovních podmínkách v továrnách jako o vykořisťování proletariátu, a majitelé továren byli označováni jako někdo, kdo se zajímá jen o maximalizaci zisku. Tyto marxistické pojmy jsem skutečně pochopila, teprve když jsem se začala opravdu informovat o podmínkách pracujícího obyvatelstva v poslední třetině 19.st. Vybrala jsem z mnoha pramenů, četeb…“ Prosím, než mě začnete kamenovat, přečtěte si z hodnověrných zdrojů třeba o zaměstnávání někdy i pěti až šestiletých dětí! a jak s nimi bylo zacházeno, s těmi, kterým chyběly tak základní věci jako je jídlo nebo dětství. Tohle s politickým postojem nemá nic společného. Osobně se domnívám, že by se nemělo zapomínat na to, že každý přehnaný extrém je špatný a že nic není úplně černobílé.

24 28.10.2021

Jednou za čas potřebuje člověk obohatit svojí mysl i svého ducha. Seneca a jeho díla jsou inspirativní, díky němu jsem se dozvěděla i o stoicismu, který praktikoval. („Vezměte životní překážky a přeměňte je ve svou výhodu, ovládejte, co přeměnit můžete, a přijměte, co přeměnit nemůžete.“ „Neovládáme vnější okolnosti a nemůžeme na nich záviset, záleží hlavně na našich reakcích.“ Ach, kéž bych někdy dosáhla vysněného stoického klidu, vyrovnanosti a sebeovládání!).

Vybírám několik citátů z dopisů:¨
"PTÁŠ SE, PROČ NEMÁ CTNOST NIJAKÉ POTŘEBY? RADUJE SE Z TOHO, CO TU JE, A NETOUŽÍ PO TOM, CO TU NENÍ."

„Prvním příznakem vyrovnané mysli je schopnost setrvat na místě a dlít sám se sebou.“

"Vše, co je dobře řečeno kýmkoliv, je mé. Tentokrát je to výrok Epikúrův: „Jestliže budeš žít podle přírody, nikdy nebudeš chud, jestliže podle svých představ, nikdy nebudeš bohat.“

… je o mnoho statečnější, zůstat střízlivý, když se lid opije a zvrací, je uměřenější: nevytrhávat se z celku, nepovyšovat se, splývat se všemi a dělat totéž, i když ne stejným způsobem. Vždyť i bez hýření lze (s druhými) oslavovat svátek.

- Nauč se radovat!… Věř mi, (správná) radost je vážná záležitost.
- Netřeba se tolik bát smrti, když jejím dobrodiním všechen strach skončí.
- Božská síla proniká duchem vyrovnaným, který přechází všechno do bezvýznamnosti, který se posmívá všemu, čeho se bojíme a po čem toužíme.
- Žije jen ten, kdo je k užitku mnohým, žije jen ten, kdo je sám činný.
- Proč naříkáš? Proč toužíš? Škoda námahy. Přestaň doufat, že mohl bys prosbami oblomit osud.
- Mzdou za správný čin je to, že jsi jej vykonal.
- Dobré svědomí touží po světle a chce být všem na očích, mrzkost se bojí i samotné tmy.
- Chceš-li uniknout tomu, co tě souží, musíš být ne jinde, ale jiný.

24 28.08.2021

Devět stručných historických minipříběhů vypráví o životě českých panovníků. Je to hodně zjednodušené (jak taky jinak, primárně určeno starším dětem a mládeži), s nádhernými ilustracemi, jak jinak, když jsou nakreslené rukou Renáty Fučíkové, která je držitelkou mnoha národních i mezinárodních ocenění. Velikáni naší historie, které by neměli uniknout pozornosti žádného Čecha, jsou představeni v útlé knížce, která by mohla potěšit toho, kdo nezná osudy nebo některá fakta kolem osobností:
knížete Boleslava II. a biskupa Vojtěcha (vyvraždění Slavníkovců)
knížete Oldřicha a Boženu
knížete Břetislava I. a Jitky
krále Vladislava I. a jeho rytíře
Anežky České
Přemysla Otakara II.
krále Václava II. a rytíře Záviše z Fakenštejna
krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
českého krále a římského císaře Karla IV. ?

24 23.08.2021

Přírodovědná knížka je určená spíše dětem školního věku, odhaduju 1.stupně ZŠ, než těm nejmladším. Je plná pokusů a návodů na výrobky, které si děti můžou vyrobit společně s rodiči. Asi jste si někdy zkusili udělat vlastní herbář nebo z vylisovaných květin vyrobit koláž. Kdo by si někdy nezkoušel vyrobit dřevěnou loďku a pustit jí po vodě? Zahradničit klidně i v bytě? A napadlo by Vás si třeba ještě k tomu vyrobit sluneční hodiny nebo kompas? Rozdělat oheň bez zapalovače? Strávit noc ve spacáku na balkóně nebo na zahradě?
Kromě podobných dobrodružství a rodinných her si čtenář uvědomí, jak ho příroda (živočichové i rostliny) obklopuje na každém kroku i ve městě. Na zdech domů, ve spárách mezi dlažebními kostkami, v podzemí, je toho tolik, co se dá prozkoumat, kde se dají najít přírodní poklady. Všude se to venku něčím hemží a i ve městě je možné dělat objevitelské výpravy za přírodou. K některým živočichům nebo i rostlinám je ovšem lepší se nepřibližovat (třeba až 3 m Bolševník může způsobit popáleniny). Jsou tu i jiná varování, nikdy se nedívejte přímo na slunce, ani okem a už vůbec ne dalekohledem.
Učí děti vnímat to, co se nám dospělákům zdá možná naprosto běžné. Kniha se přitom nevěnuje jen českým městům, zběžně zmiňuje i jiná evropská místa. Radí, jak se vybavit na delší čas strávený venku. Jak nakrmit některá zvířata, protože mezi domy ve městě se potrava shání hůř než v lese (krmítka, pítka) nebo jim udělat (či nechat v kupce shrabaného listí na zahradě, v hromádce dříví) domečky na zimu.
Líbila se mi kapitola Něco je ve vzduchu (někdy nám vzduchem pošle pozdrav i hodně vzdálené místo), kapitola se věnuje i tomu, co všechno ve městě tvoří prach.
Informace jsou obecného charakteru, obálka má pěknou ilustraci, uvnitř převažují obyčejné fotografie. Knížka je poměrně stručná a prostá, nicméně děti naučí vnímavosti k tomu živému a zdánlivě nepatrnému, co je obklopuje.
Knihu napsal autor bestsellerové knihy Tajný život stromů.

24 30.07.2021

Psychotriller pro ženy, který se dobře čte. To především. S originalitou je to už trochu horší a po logické stránce taky trochu pokulhává. Emily se seznámí s Adamem, dokonce chystají svatbu. Tchýně ovšem vztahu nepřeje. Chce dvojici rozdělit. Proč? Je snad zvyklá na pozornost, chce strhávat zájem pouze na sebe a za každou cenu? Nechce se o syna dělit, protože jí obírá o lásku? Má ráda drama a vše pod kontrolou, tedy i své potomky? Následuje známější scénář. Matka se nechová dobře, syn jí však odmítá vidět ve správném, nelichotivém světle a matku brání. Emily postupně trápí dva lidé a v problematické rodině nemá zastání. Nic ale není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, ani Adam, ani samotná Emily nejsou úplně OK.
Musím říct, že žádná z postav není úplně v pohodě ani sympatická. Myslím, že je skvěle vykreslený charakter tchýně, nedostatečně snoubenců. Několikrát jsem si říkala: řešili by lidé svůj problém takhle? Následuje twist na závěr, kdy jsou násilně poupraveny charaktery, aby to dobře pasovalo do pointy. Konec je pak nečekaný, o to více však neuvěřitelný.
Na závěr musím podotknout, že jsem čekala, že příběh bude drsnější, v tom mi spíš mile překvapil. Na obálce, která umí vzbudit zvědavost, je totiž zobrazená trochu zavádějící krev na svatebních šatech. Krvavé to ovšem není ani zdaleka a postavám se nic moc strašného neděje. Nedávno jsem četla jinou knihu o domácím násilí, „Za zavřenými dveřmi“, a to byl mnohem těžší teror. Tohle je ještě vlažný čajíček. Ale jinak se to četlo snadno, to připouštím a nechtělo se mi jí odložit, aniž bych jí skoro v jednom tahu (pravda, s občasným přeskakováním) nedočetla až do konce.

24 13.07.2021

V knize nám prý opět ožívá světoznámý příběh Jany Eyrové, tentokrát viděný očima hospodyně paní Fairfaxové, která může doplnit dosud neznámé souvislosti. Alespoň podle anotace. Ne, neožívá. Pravda, nakladatel se nám to snaží nakukat už značně matoucím podtitulem: „příběh Jany Eyrové v jiném světle.“ To ovšem neznamená, že je na tom něco pravdy, i když musím uznat, že reklamní hláška a snaha přiživit se na slavném příběhu byl silný kalibr pro čtenáře, který do knihy ještě nenahlédl.
Když jsem četla milovanou Janu Eyrovou, také mě zajímal osud nešťastné manželky pana Rochestera, líbily se mi vedlejší postavy včetně milé hospodyně Fairfaxové, zajímala mě minulost samotného záhadného, charismatického majitele panství. Obálka slibuje, že příběh volně navazuje na světový bestseller, z původního románu ovšem zbyly jen jména. Postavy mají úplně jiné osobnosti, je to hůře napsané a nehledejte jakoukoli jinou podobnost s románem než tu, že na panství v horních patrech byla v tomto i v klasickém románu Bronteové ukrytá jakási zvláštní žena. Když se smíříte s tím, že tohle je úplně jiný svět a romantický příběh z dávných časů a úplně zapomenete hledat spojitost se slavným románem, můžete být alespoň průměrně, možná i lehoučce nadprůměrně spokojeni. Je to příběh o nešťastné ženě, na kterou bezohledný, necitelný a nezodpovědný muž naprosto zanevřel (dále nechci spoilerovat, ale tohohle pana Rochestera fakt nebude mít v oblibě). A především se dozvíme něco o trampotách sloužících na jednom venkovském sídle.
Velká škoda, že se nápadu spisovatelka nezhostila trochu lépe a nedržela se alespoň rámcově charakterů románu, na který odkazuje. Přečíst se to dá, docela mi příběh bavil, ale nemůžu říct, že ho přímo doporučuji a že se bez něho milovníci známého šlechtického sídla Thornfieldu nemohou obejít. Je to prostě jen průměrný, méně dějovej historickej román pro ženy o pracovních povinnostech jedné hospodyně, ozvláštněný načrtnutým příběhem k šílenství dohnané ženy (nikoli geneticky zatížené), která s ní pobývala pod jednou střechou. Čekala jsem trošičku víc, chtěla jsem se podívat na oblíbený příběh očima jiné hrdinky, třeba i něčí jednání přehodnotit a uvidět příběh v jiných souvislostech, ale jak jsem psala, tohle je úplně jiný, příliš vzdálený svět v povrchnějším podání.

24 09.06.2021

Nezlomná, důvtipná a vtipná Evie, která má na všechno odpověď aspiruje na postavu roku. Do psychologa Cyruse jsem se prostě zamilovala. Z těchto dvou oslňujících postav čiší kouzlo jako voda z Křižíkovy fontány. Odzbrojující kouzlo dvou hlavních postav je hlavní devízou téhle kriminálky. Když k tomu přidám, že Evie našli policisté před šesti lety ukrytou v tajné místnosti a tahle dlouhodobě sexuálně zneužívaná a podvyživená holka nechce prozradit nic ze své minulosti, dokonce ani skutečné jméno ani věk, natož svůj původ, a k tomu kdosi k smrti umučil toho, kdo s ní pobýval v domě, mám záhadu roku. Co je ta holka zač? Co je zač ten trýzněný? Proč ho mučili? Byl na její straně? Čeho se E.bojí, proč nepromluví? Může vůbec žít mimo bachařský děcák s ostrahou, když zatouží po samostatném životě? Vedle toho je další linie příběhu, vražda krasobruslařky, slabá jako naředěný čaj.
Měla jsem ráda rozhovory těch dvou.
Cyrus: „Chápu tvojí bolest. Vím, že tě odděluje od normálního života. Od pravdivých a skutečných věcí…“
Evie: .„Kdo ví, co je pravdivé a skutečné? Co jsme dřív považovali za fakta, je teď nesmysl. Země není placatá. Pluto není planeta. Všechno je dočasné. Dokonce i fakta.“
Psychologie ušla. Jen NĚCO mi tam scházelo, co zaháčkuje mojí pozornost klidně na celou noc a já nejím, nespím a během práce myslím na to, jak si zase počtu. Až příliš často jsem kontrolovala, kolik mi ještě zbývá stránek do konce. V poslední době jsem četla krimi, které mi jako CELEK seděly víc ( napínavější Carter ad.).
Takže, jak mám tuhle detektivku ohodnotit? Skvělé momenty prokládané občasnou zívačkou. Excelentní pasáže obalené vatou, která tlumí napětí. Nechat bez hodnocení !?

Jéééééééé.... Jedna z mých dětských nejoblíbenějších. Okouzlující knížečka. Moje vlastní matka mi také vařila kašičku na dlaň a rychle míchala prstem, aby se jí kaše nepřipálila. Co jsme se přitom nasmály! Bože, co já se do těch obrázků nacivěla, dokonce i později, když už jsem na leporela byla trochu starší. Notoricky známé říkanky jsem znala zpaměti, asi jako každé dítě. Předčítala jsem je později i svému bráškovi, ten už ovšem pro myšky Heleny Zmatlíkové neměl takové pochopení. Nechápu, ta myšší máma v červené sukni a její potomci v brindáčcích přece nemají chybu! :-)

Myslím, že pokud by nejmenší děti mohly udílet Nobelovku za literaturu, Krteček by jí měl úplně jasnou. Alespoň v jedné z mnoha generací určitě. Krteček je prostě nepřekonatelný frajer a borec. S kapsami! :-) Milovala ho moje matka, milovala jsem ho já, měla ho ráda naše Aninka a určitě ho budou milovat i ty další...

24 09.03.2021

Nádherný. Silný. Lyrický i tragický příběh je zároveň o krutých i něžných věcech, který mě uměl vtáhnout do svého světa. Odehrává se krátce po skončení druhé světové, v příhraniční oblasti, kde se hrstka nacistů, nesmířených s porážkou, rozhodla zabrat statek Berhof a přečkat v něm zimu. Knížka je útlá, pocit z ní velký. Obyvatelku statku, mladičkou Ulriku jsem si oblíbila, obžívala mi přímo před očima, včetně prostředí. I bez sáhodlouhých popisů jsem se snadno přenesla na samotu uprostřed lesů. Četlo se mi to skvěle, nemohla jsem se odtrhnout. Osobně se mi text líbil víc než jeho filmová podoba. Četla jsem už před lety, kladný dojem a vzpomínka zůstává i po letech.
Obávám se, že Vladimír Körner je nyní trochu nedoceněný autor a mrzí mě to. Přesto si myslím, že na rozdíl od mnoha momentálně populárnějších knížek má svoje místo v dějinách české literatury jisté.
Osobně se chystám na další knížky, určitě Adelheid a Údolí včel, který jsem viděla zatím jenom ve filmové podobě a rozhodně si chci zmiňovaná díla ještě i přečíst.

Pustila jsem se do úklidu a udělala velký objev. Ze zaprášené krabice, obalené docela příhodně pavučinami a občas i nějakou tou živou havětí, vylovila ze dna Pražské pověsti s ilustracemi od Cyrila Boudy. Pravda, papírovej obal chybí, zato vidím plátěnou vazbu s pražským městským znakem plných bubáků, no prostě nádhera. I když… Na jednu stranu mě kresby i obsah kdysi zajímaly, na druhou je to docela bizarní svět a trochu jsem se ho bála. Kniha se hemží kostlivci -a ne ledajkými! Třeba ten kostlivec s hřebíkem v hlavě je pozoruhodný chlapík. Listuju stránkami a pod rukama mi lítají uťaté hlavy lidí (teda, já za to fakt nemůžu, to všechno Cyril Bouda)! Malůvky jsou hnědobílé, občas vylepšené zlatou barvou, a když se mi takhle na stránce třeba zalesknou pravé dukáty, jednoho to docela potěší. Hledám toho ducha s vlastní hlavou v podpaží, na kterého jsem si matně vzpomenula, nenacházím ho. Nevadí, viděla jsem kata v akci a podobného výstředního folklóru mám na chvilku dost. Můžu se naštěstí i pokochat známými pamětihodnostmi, jako je třeba pěkně vyvedený Strahovský klášter nebo krásně vyvedenými rostlinami.
Pověsti samotné jsou z podstaty věci historické, někdy, myslím, více fantaskní, jindy více s reálným základem. Dozvěděla jsem se tak nejenom něco o lidech bohatších i chudých, setkala se s měšťany i samotnou Libuší, která viděla město veliké, no, je to zážitek. Pamatuju si, jak jsme pak s mámou chodily a dívaly se na některá místa z knížky, třeba na domovní znamení, i o jejich historii se v knížce píše.
Obsahově jsou pověsti členěné do různých pražských čtvrtí (Staré Město, Hradčany, atd.). A já právě civím do obsahu a vybírám si, že si jako první osvěžím tu příhodu O nešťastné jeptišce. Jen už to nebudu číst u kamen, ale u ústředního topení. Bože, kdeže ty loňské sněhy jsou. S nostalgickým povzdechem smetávám pavouka a nerušit, jdu číst!

24 27.10.2020

Milá knížka pro milovníky koček. Kdo má doma nějaké zvíře, pochopí. Jak moc vstoupí mazlík do života, jak se o něho člověk bojí, když "parťák" na chvilku zmizí někam za dobrodružstvím nebo když má zvíře nějakou bolístku. Kočky jsou taky dobří společníci i psychoterapeuti, když má člověk rýmičku nebo ho něco zklamalo, jedno chápavé přitulení se v posteli dělá divy. Autor si na přátelství s kocourem postavil dokonce byznys, píše o jejich přátelství, vystupuje s ním při hudebních produkcí, jezdí s ním na autogramiády a besedy a něčí blízká, byť jen zvířecí duše, tak muži dala nejenom oporu, lásku, další smysl, proč žít a bojovat s nelehkým životem, ale vlastně i pomohla k obživě a zařazení se zpět do společnosti.
Kniha není žádný velký literární počin, je vidět že to nepsal skutečný spisovatel, nemá extra spád, ale i tak je dobrá. Protože to je především hold a poděkování všem mazlíčkům, kteří nám zpestřují a obohacují život. Někdy doslovně.

Verne byl na svojí dobu génius. Jeho Ocelové město je ovšem jedno z mála děl, které trošičku překonala obyčejná televizní inscenace s nepříliš drahými dekoracemi. I v knize jsou silné momenty, které v Československém TV zpracování naopak schází, já však přesto v tomto případě dávám mírnou přednost pohyblivým obrázkům před psaným textem, což se takřka nestává. Knihy bývají propracovanější a kvalitnější, v tomto konkrétním případě však vyhrála viditelná šedivá atmosféra hraného snímku. A nostalgie, protože v televizi neustále opakovali Tajemství ocelového města snad po celou dobu mého dětství.

24 18.01.2020

Stejné pocity jako mnozí ostatní, co už četli. Stojí za to si přečíst. Klaustrofobie, pochmurná atmosféra, chytré postapo, i když není dokonalé a něco by asi neprošlo (třeba při té vyspělé technologii ta výměna... nechci víc spoilerovat).
Některé pasáže jsou míň výrazné, jiné uchvátí. Nejvýraznější postava jednoznačně Sólo, ač není hlavní hrdinou, přímo jsem cítila vodu, kterou šel, viděla problikávající světla a prskot elektřiny a cítila strach, z kterého rohu na něj někdo vrhne. Nepřijít úplně v téhle samotě a oprávněné paranoie o rozum, to je skoro zázrak. Silná a smutná postava, která v otřesných podmínkách bojuje o přežití.
Podobný svět možná někdy lidstvo zažije.
Prožít život v rozpadajícím se silu by asi nechtěl nikdo, ale kdo se bude občanů ptát na názor? Uměli by se lidi spojit? Ti nahoře si dělají za našimi zády, co chtějí i v reálu. I když se jim to chování samotným jednou vymstí, o tom jsem přesvědčená. Dělají vše pro to, aby se tak stalo a tahle planeta se obrátila i proti nim. Budou poslední v řadě, ale dostane se jednou i na ně. Osobně jsem přesvědčená o tom, že by nepřežila ani ta hrstka lidí a vyvolených, prostě by se všichni pomlátili mezi sebou nebo by se technologie obrátila proti nim.
Jsem pesimista. Čím dál víc mám pocit, že jsme se bohu nějak nepovedli. A že mnohá katastrofická sci-fi už pomaličku, pozvolna přestávají být pouhou fantazií.

Krásné a z hlediska informací zajímavé, ovšem nezahlcující čtení. Musím říct, že jsem naprostý laik a tak knihu hodnotím z pohledu člověka, který nevěděl o tomto tématu víc než nejzákladnější fakta…Nebýt doporučení knihovnice, asi bych se do této poutavě napsané publikace nepustila a to by byla škoda. Obyčejným lidem, kteří jsou na tom podobně jako já, můžu jedině „přeposlat“ doporučení. Potěšilo i množství fotografií, přenést se do tohoto exotického prostředí působí pro mě, Evropanku, interesantně a relaxačně. Jak se pobývá ve světě neokázalosti, ticha, bez pachů a záplavy nepřehledných podnětů? Proč pouště autora tolik fascinují?:

„V poušti je všechno omezeno na minimum. Bývá jasná, přehledná, rozlehlá, čistá, příjemně prázdná a poklidná. Dokonalý odpočinek pro všechny smysly. Tím poskytuje prostor pro vydechnutí a dodává nám vnitřní klid.“

Nedivím se, že autor je pouští fascinován a knížka je důkazem toho, na jak zajímavé, různorodé planetě žijeme a nechat okouzlovat se můžeme čímkoli na každém kroku a v každém koutě Země. Připomněla jsem si, jak obrovskou plochu zabírají, pouště či polopouště tvoří třetinu pevniny, s polárními oblastmi dokonce polovinu. Samozřejmě se dozvídáme i o jeho obyvatelích, atd. Do tohohle knižního výletu prostě stojí za to nahlédnout a alespoň některé kapitolky přečíst, zalistovat, a pak zjistíte, jakou nádheru v sobě ukrývají i tak prosté věci jako jsou třeba skořápky pštrosích vajec v moři písku, mušlemi posetá duna na pobřeží Atlantiku nebo třeba jen poezie místa, jemuž dominuje obyčejný vyschlý keř. A to nemluvím jen o obrazech.:) Pozoruhodné a přitom vlastně nenáročné počtení o oblasti, životě a přírodě, o které toho většina Evropanů asi mnoho neví.

23 03.11.2021

Naprosto skvěle napsaná biografie o britské panovnici, královně Viktorii, která se čte jako pěkně napsaný historický román. Autorka, která svojí látku umí srozumitelně a zábavně podat, má originální způsob vyprávění. Kniha má 24 kapitol a ty pojednávají o 24 zásadních dnech, které v roli známé panovnice sehrály významnou roli a to od jejího narození až po smrt (kniha má podtitul: dcera, manželka, matka a vdova). Jsou zde zmiňovány souvislosti, abychom se v událostech neztráceli, pokud nemáme o historii až tak velký přehled. Sledujeme Viktorii (1819-1901) v různých životních situacích, obdobích, dozvídáme se mnoho o její povaze a o jejím životě, a i všeobecně o politice v přelomové viktoriánské době. Autorka čerpala z mnoha pramenů, deníků a dopisů, snaží se o historickou přesnost. V současnosti je i kvůli TV seriálu „Viktorie“ této významné člence britské monarchie, po které se nazývá celé 19.století, věnovaná v oblasti umění velká pozornost. Dochází i k volným interpretacím skutečných událostí. Tato knížka se snaží držet faktů a přitom je čtenářsky přístupná.
V knize schází fotografie, zato jsou zde podrobné přílohy (prameny, poznámky, rejstřík). Doporučuji. Už jsem jí stihla během chvilky přečíst a předat rodině. Mým nejbližším se taky moc líbí.
Od autorky Lucy Worsley si určitě přečtu ještě něco dalšího, už se dlouho chystám na biografii Jane Austen, a přečtu si i další, pokud u nás zase něco vyjde. Moc se mi od ní líbil i dokumentární seriál "Kdyby stěny mohly mluvit!" aneb Proměny základní místnosti našich domovů během sedmi století. Cituji z CSFD: "Mladá průvodkyně čtyřdílného cyklu BBC je Lucy Worsleyová, hlavní kurátorka britských královských paláců se sídlem v Hampton Court. Jako historička se zajímá nejenom o velké paláce, ale i o mnohem menší historické objekty a intimnější okamžiky, které nám toho řeknou o životě tehdejších lidí nejvíc." - Tímto Vás zvu i na její TV příspěvek, kde je právě i viktoriánská doba zmiňována a jsou zde ukazované vznešené paláce, bohaté městské domy i obyčejné bydlení a běžné předměty prostých lidí této éry, kterou mám moc ráda.

23 04.08.2021