Sidonka3 komentáře u knih

Kvalitní román. Přestože je na na smutné téma, skvěle se čte, výtečně napsáno. Příčina a následek sociálních problémů. Dospívání. Hlavní hrdinové jsou něčím výjimeční lidé s nevšedním osudem (dívka s nadprůměrným IQ, která přeskočila dvě třídy, v něčem oproti starším spolužačkám nevyzrálá. Její depresivní matka, oddělená od světa, která se ze světa vytratila po smrti novorozeného dítěte. Bezdomovkyně, nenáviděná vl.mámou, zplozená ze znásilnění, oddělená z běžné společnosti jiným způsobem. Uznávaný, vyspělejší spolužák s vyšší emoční inteligencí, který propadl kvůli špatnému prospěchu...). Nespravedlnost světa, který všem neměří stejně. Někoho přímo hýčká, na jiného se úplně vykašle. Do jaké míry můžeme ovlivnit svůj osud, který jedněm naděluje v přebytku a jiným nedává ani to málo, co je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí?
- Autorka nesoudí, snaží se pochopit a pomoci, nevyvyšuje se nad ty méně obdarované a šťastné. To není samozřejmé a možná ani běžné.
- Přečtu si s odstupem znovu a pozorněji, nyní jsem byla bohužel trochu tlačená nedostatkem času.

"Na to já kašlu, že je v tom jednom a samém světě víc světů a že se má člověk držet v tom svém. Nechci, aby ten můj svět byla nějaká podmnožina A, která nemá žádný průnik s dalšími (B,C nebo D), aby ten můj svět byl nějaký nepropustný, nějaká prázdná množina. Byla bych radši někde jinde, sledovala přímku, která by vedla do světa, kde světy spolu navzájem komunikují, kde je život lineární, bez zlomů, kde se nic bezdůvodně, nelítostně nepřerušuje, kde je k významným okamžikům dodáván návod k použití (výše rizika, napájení ze sítě, předpokládaná doba výdrže) a nezbytné vybavení (airbagy, GPS, nouzový brzdový asistent)."

"Život není spravedlivý a s tím se nedá nic dělat. Člověk to musí přestat řešit, obrnit se a tím se stává dospělým."

34 12.09.2021

Nejdřív jsem začala číst jako e-knihu. Později jsem pod náporem jiných povinností koupila audio a doposlouchala převážnou část díla během 2 dnů (byla jsem tlačená nedostatkem času). Audio bylo dobře namluvené hereckými legendami, přesto podobný přístup nikomu nedoporučuju, alespoň s audiem nezačínat, koupit si ho spíš jako zpestření k už přečtenému. Namluvené dílo je kráceno a v tomhle případě to je na škodu. Zločin a trest je navíc dílo, které je potřeba číst v klasické papírové podobě, případně se vracet k některým pasážím, nechat je doznít, popřemýšlet nad nějakou myšlenkou, doslova si ho osahat a dát mu čas. Tohle je knížka, kde nejde jet na výkon (musím si to rychle přečíst k maturitě nebo protože to četli už skoro všichni v mém okolí). Zvolila jsem trochu nešťastný přístup k takhle složité, vícevrstevné látce.
Dostojevskému se tu podařil husarský kousek. Na skoro 600 stranách se nípe v narušené psychice vystresovaného člověka, zatíženého navíc pocitem viny, a značnou část děje zabírají myšlenkové pochody vraha, jeho sebeobhajoba, otázky: jít se udat-neudat, už to o mě asi stejně vědí - nebo netuší?, zkouší mě svými otázkami – nezkouší, co mám udělat? Je to okořeněné svéráznou filozofií, morálními otázkami a čtenáře to většinou baví a ještě uznale kýve hlavou. Komu ze spisovatelů se tohle podaří a kdo že si troufl s psychologickým románem vůbec začít? Tehdejší běžný život hl. chudých se tu sice popisuje, ale nehraje hlavní roli, je hlavně součástí souvislostí toho, proč se něco stalo, jak k tomu došlo, na základě jakého společenského a existenčního pozadí vznikla myšlenka a pak čin. Román klade plno otázek, všechny překryté duševním soubojem jednoho paranoidního zoufalce, jeho psych.rozkladem, zápasem, který se horečnatě, poloomámeně potácí mezi nepříjemnými stavy během bdění a hrůznými sny, když má odpočívat.
Necítím se na to nějak román rozebírat, na otázky jak se postavit k „lidské vši“ si musí odpovědět každý sám a každý si v tom může najít nebo ho může oslovit něco úplně jiného. Líbilo se mi připomenutí, které jsem někde četla, že mužský antihrdina není jen vrahem, je také dobrým bratrem, špatným synem, něčím přítelem atd. K tomu dodávám, že ani starou lichvářku, která se zdá jako společensky nedůležitá a nepřínosná, nejde zredukovat na jednu životní roli, kterou hraje a odmávnout to, že některé staré bytosti jsou prostě k ničemu (jak pro koho, i ona byla něčí sestrou, víme o ní proklatě málo informací, akorát že měla pochybnou morálku, pochybně nabyté peníze, které z úhlu mladého člověka nepotřebovala a nebyla sympatická, přesto se tím nedá omluvit její vražda a její činy může rozsoudit jedině Bůh, který do věcí vidí líp a tudíž soudí jinak než my).

34 25.01.2021

Komentář obsahuje vyzrazení zápletky. Frankenstein mýma očima a moje úvaha:
Vědec Frankenstein stvoří umělého člověka, živou bytost schopnou myslet a cítit emoce. Bezejmenné, mohutné monstrum vypadá ovšem zrůdně a vzbuzuje odpor tak velký, že samotný stvořitel od něho uteče. Obrův hrůzostrašný zjev vzbuzuje v druhých předpojatost tak velkou, že v domnělé sebeobraně na podivného tvora sami bezdůvodně útočí. Marně se snaží začlenit do společnosti a normálně žít, ze začátku má problém i srozumitelně mluvit. Jeho zoufalá potřeba lásky nenachází naplnění. Lidé nedokážou pochopit jeho činy a dělají ukvapené závěry (když tvor zachraňuje dívku, která se topí v potoce, je označený za útočníka). Nejdřív je to odsouzenec bez provinění. Pronásledovaný bezejmenný ubožák, který se musí schovávat v křoví nebo kůlně, aby ho nikdo nespatřil. Marně se dovolává pochopení a soucitu. Situaci nejdříve řeší únikem, trpí opuštěností, nechce se mu žít.
Následkem zklamání, smutku, frustrace z nenaplněných emočních potřeb a přestálým utrpením pak nastává skutečný přerod v nebezpečné, agresivní monstrum. Ještě prosí o vyslechnutí u vynálezce Frankensteina, který ho přivedl na svět a prosí, aby se ho ujal nebo mu alespoň vyrobil partnerku, protože každá normální žena by ho odvrhla. To mu Frankenstein nesplní a oba se tak stávají nepřáteli na život a na smrt. Zrůda z pomsty likviduje blízké svého stvořitele a odsuzuje tak k samotě a zášti toho, který za svůj vědecký experiment odmítl převzít zodpovědnost a řešit důsledky svého nebezpečného pokusu.
Překvapivě nalézám podobnost v útrapách monstra a vynálezce. Vyvrhelem se vlivem okolností totiž stává i samotný geniální vynálezce, původně sice společensky ukotvený a uznávaný, který později začne trpět strachem o své blízké a výčitkami až tak, že se mu nechce žít. I on se dokonce na nějaký čas stává odsouzencem, který je neprávem souzený za něco, co nespáchal. I on se pak sužuje, chce se mstít, ublížit svému nepříteli, zničit ho. Najednou je i on vyděšenou, ukřivděnou bytostí, žijící téměř na okraji společnosti, zmítaný negativními emocemi a krutými úzkostmi. V prožívaném zoufalství, zlobě a utrpení se začíná podobat svému výtvoru.

Horor nabízí hodně témat k přemýšlení, já si z toho vzala zatím tuhle asociaci: Bohužel, osud je nevyzpytatelný. Život se může snadno zvrtnout, dobře míněný čin přejít v omyl, i silný člověk může zeslábnout, i soudce může být někým souzen a i génius v některých situacích marně hledat východisko. Minimálně každý jednou zestárne a možná pro něho jednou bude i problém taková samozřejmost, jako je pochopit, co mu druzí chtějí vůbec říct. Proto by měla každá bytost dostat alespoň šanci, i když se může na první, povrchní pohled zdát jako neatraktivní tvor, kterému není snadné porozumět a který si zaslouží zbrklé odsouzení.
Citace: Stal se kořistí neuspokojených a vášnivých citů.

33 07.02.2021

„Vždycky si připadala nejbohatší, když se mohla potápět, voda jí přínášela útěchu a úlevu od problémů. I když její tělo nebylo pod hladinou, její mysl ano. „Pořád slyším, jak mě moře volá…“
„Moře je lepší než matka. Nemůže odejít, bude tady se mnou napořád. Ano, ničí sluch i tělo, je nemilosrdné, přesto láká, jsem s ním doživotně spojená. Moře se stalo ústředním bodem mého života.“

Od Lisy See jsem už četla Čajovou dívku z Kolibříkové ulice, vyprávějící též o práci, odlišné kultuře a vztahu mezi lidmi v odlehlé exotické vesnici. Také tam se děj odehrával v nedaleké minulosti a pokračoval až do současnosti. Tady se místo pěstování čaje v čínské horské oblasti dostáváme do korejského ostrovního společenství. Román je tématicky podobný, také vypráví o nevšední práci, osudovém přátelství dvou dívek, lásce k lidem (silný vztah ke kolegyním a družkám i k tomu, co jí živí), o manželství i o mateřství. Je rovněž plný dramatických historických událostí. Tentokrát se jedná o ženy žijící a pracující u pobřeží ostrova Čedžu jako potápečky, celosvětově známé pod nepřesným pojmem henjo.
Henjo byly houževnaté ženy od 15 do 55 let, které živily své velké rodiny sbíráním darů moře, potápěly se do hloubek s minimálním vybavením, věnovaly se náročné a nebezpečné práci pod hladinou i na souši. (V současnosti tato profese, dnes oceňovaná a zařazená do UNESCO, vlivem různých okolností postupně zaniká). O jejich malé děti pečovali manželé, kteří také vařili a na rozdíl od vytížených žen se především dost nudili. V románu je vysvětleno, proč se potápěčkami staly právě ženy, stejně jako způsob života tohoto ostrovního společenství. V příběhu, který sledujeme od roku 1938 jsem se dozvěděla nejenom o jejich dějinách, ale i jiné zajímavosti, např. takové podrobnosti jako co se v moři loví a jakým způsobem, jejich tradice, obřady (i ty šamanské), úsloví, náboženství, potrava a jejich běžný život. Tradiční život se ovšem postupně přeměňuje a potomci už žijí moderně, kosmopolitně, finančně nezávisleji a mnozí lepší příležitosti nacházejí až v USA (stejně jako v jiných knihách autorky).
Do toho se míchá politika, konflikty a boje nejen s Japonci v průběhu celého 20.st., stejně tak s lidmi jiného polit.smýšlení. Musím souhlasit s názorem uživatelky soukroma a tak jí dávám souhlasný palec nahoru. Je to dokumentární styl vyprávění (něco mezi specifickým cestopisem, také bych to nazvala jakousi agitkou, snad i nepřímou turistickou pozvánkou, prokládanou občas nějakou příhodou). Musím říct, že předešlé dílo autorky se mí líbilo víc, bylo víc dějové, dramatické, mělo silnější příběh. Působivé a drsné okamžiky tu nechybí, některé příhody vezmou dojemně za srdce, ale pořád převažuje nadměrná popisnost s různými faktografickými odbočkami než vypravěčsky vypiplaný, stylisticky ucelený text. Též souhlasím s tím, že fiktivní příběhy se trochu nepřirozeně a účelně mísí s reálnými událostmi. Poslední třetina díla se nejvíc podobá liter.umění a zaujala mě nejvíc. Zajímavá kultura, ale povídání o ní na víc než 3 - 4 hvězdy nestačí.

„Všechno, co děláme, musí být v souladu s přírodou. Jinak sklidíme příliš mnoho, vypleníme podmořská pole a nevyděláme nic.“ Jde o rovnováhu.

32 06.08.2021

Zpracování se mi zamlouvalo. Je tady přehledně uvedený popis cesty, a jaký měl být oficiálně cíl, jsou zde uvedené členové výpravy s fotografiemi, charakteristikami a cennými citacemi z deníků, vyšetřování tragédie a mnoho teorií, z jakých příčin mohli studenti tak příšerně zemřít. Nechybí ani zdroje k dalšímu pátrání, jsou tady dokonce uvedeny názory obyčejných lidí z diskuzních fór, vše co s tématem i vzdáleně souvisí (filmy..) a jsou tady uvedené i podobné případy. To dokazuje, že téma je prostě stále živé a stal se z něho populární fenomén, který dokáže už přes půl století znepokojovat a zajímat spoustu lidí. Poznámky pod čarou jsem uvítala, možná stránky na první dobrou nevypadají úplně přehledně, ale uvádí se tu informace, které každý nezná a v jiných zdrojích by je nedohledával.
Není snadné napsat knížku o výpravě, o které už vyšel bezpočet článků, vedly se diskuze, kdekdo natočil dokument a málokdo pochybuje o tom, že s fakty se dost manipulovalo, hodně předmětů, důkazů, důležitých informací se „ztratilo“ a tak se případ odsunul do říše záhad a domněnek.
Osobně si myslím, že patrně došlo ke kombinaci více faktorů, hlavně přírodních sil, živlů (třeba elektrické výboje ve výjimečné geologické oblasti, proto ta zranění, spojené s něčím dalším, případně spojené s úrazem v nepřehledném terénu, když před ohrožením unikali) a i nějakou akcí, do které byla zapletená armáda (tento záhadný terén armáda zkoumala a do toho se navíc našly zbytky vojenské rakety, armáda přiznala test na balistickou střelu, datum kdy se tak stalo mohla poupravit jako spoustu dalších faktů, každopádně poblíž oblasti utajeně operovala, což nepopírá. Kdo ví, co všechno tam armáda prováděla? Jedno vyvolalo lavinovitě druhé, a oni bohužel byli ve špatný čas na špatném místě). Nedávno jsem zase narazila na článek, který spekuluje o tom, že se studenti zapojili do nějakého experimentu s jistým předmětem, který se měl používat v počasí při extrémních podmínkách, byl teprve ve výzkumu a experiment se pokazil. Věřím tomu všemu rozhodně víc než úsměvnému sněžnému muži, zásahu UFO nebo lidskému útoku, když zranění nemohla být způsobena lidskou rukou, odstranění a poškození orgánů by pak podle odborníků vypadalo jinak (netknuté tkáně, závažná vnitřní zranění s popáleninami..).
Jsem ráda, že alespoň sama za sebe můžu říct, že tuhle děsivou událost mám nějak z mého úhlu pohledu racionálně zdůvodněnou a můžu v sobě uzavřít pátrání po tom, co se asi tak mohlo stát. Oceňuju, že autor nám nepodstrkává žádnou teorii a nechává na každém, ať si o tom udělá nebo neudělá závěr sám.
Dobrodružná a od začátku extrémně nebezpečná výprava studentů dopadla nešťastně, zbytečně riskovali a dali si moc velkou výzvu, ale myslím, že jedno je jisté. Byli to stateční lidé, což předvedli už v předchozích výpravách. Jak se píše v jednom článku: „Byl to hrdinný boj. Dělali, co mohli. Ale za daných okolností se neměli šanci zachránit.“ Zemřeli strašnou smrtí, ale evidentně bojovali do posledního dechu. Patrně se snažili i jeden druhého podporovat, dokud to ještě šlo a vzájemně spolupracovat. To se domnívám.
Bohužel, co se tam opravdu stalo, se nikdy s jistotou nedozvíme, i když nám po několika desetiletí jejich záhadné smrti a skartování důkazů úřady podsouvají zaručený pád laviny na místě s malým sklonem vrcholu a krátkým úsekem, tedy v terénu, kde sesuv nastává jen velmi vzácně? Lyže a hůlky zabodnuté do sněhu hned vedle stanu s údajnou lavinou zůstaly stát vztyčeně, celé je to nedotažené. Pokud za vše mohl přírodní živel, pak jich muselo být několik, až ty poslední vedly k těžším úrazům, a jiné kombinace různých hypotéz).
V ČR vyšly tři knížky na tohle téma (alespoň o kterých vím) a myslím, že tahle z toho vyšla nejlépe. Není to stoprocentní, ale za mě poměrně slušná práce.

32 08.06.2021

- Cestopisná kniha o putování 22-letého kontroverzního dobrodruha po USA, jehož cílem bylo doputovat až na Aljašku, tedy do odlehlé, krásné, ale nehostinné divočiny a nějakou dobu zde žít pouze z toho, co poskytne příroda. Přecenil své možnosti, nevybaven a nepřipraven tady v nevhodné roční době podlehl mladické lehkovážnosti, touze po nebezpečí a snaze něco dokázat, patrně překonat sám sebe a vyrovnat se s něčím. Motivace měl ještě říznuté nějakou osobitou spiritualitou, jejíž smysl jsem upřímně řečeno úplně nepochopila. Kniha nebyla nepřínosná, i když se rozhodně neřadím mezi jeho obdivovatele, podle mě to byl podivínský, poněkud rozháraný naiva, který žil paradoxně, v mnohém si odporoval a minimálně ke své rodině se zachoval bezohledně. Ano, pro někoho byl jistě charismatický, což dosvědčuje množství lidí, které uměl během krátké doby oslovit. Uměl se začlenit mezi tuláky, oslnit projíždějícího vesničana nebo třeba zaujmout starce, který přišel o syna. V civilizaci mezi běžnými městskými lidmi si už jeho dlouhodobé začlenění se do společnosti neumím představit. Ponechal svůj život náhodě a ta si v divočině, bez dobrých, rozumných a zkušených lidí, kteří mu během cesty výrazně pomáhali, vybrala svojí daň.
- Přiznám se, že nemám velké pochopení pro americké sklony udělat hrdinu (filmu nebo knihy) snad z každého, kdo třeba jen tragicky zemře a vystavit z domněnek o něm a jeho životě pochybný kult. Omlouvám se za svá tvrdší slova, ale sebevědomí, sebestředný, nesmyslně umíněný a osobitý hrdina, který je vychvalován za svojí nadprůměrnou inteligenci, mě svojí nepokorou a nedomyšleností trochu iritoval.
- Bývalá nadřízená z McDonald's nám mnohými oslavovaného hrdinu ukazuje v jiném světle: „Nezapalovalo mu to. Nedocházelo mu, proč by si měl ve špičce s vařením pospíšit nebo proč se má mýt aby nezapáchal. Nechtěl na svém tempu nic měnit. Pohyboval se ve vlastním světě. Všichni jsme si mysleli, že mu v hlavě chybí nějaké to kolečko. Měl dost komplexů. Vypadal jako kluk, který něco hledá, ale neví co. Na Aljašce chtěl najít to něco, co hledá, ať už je to cokoli.“

- Každopádně to byla přínosná kniha. Pro lidi, kteří o podobném putování přírodou uvažují, to může přinést důležité poznatky. Je skvělé splnit si svůj sen. Je třeba přitom odhadnout své možnosti. Uvědomit si, že když dva dělají totéž, není to totéž (to, co by zvládnul zkušený místní lovec, může druhého stát život). Někdy je přežití v divočině víc dílem náhody než vlastních schopností.
- Uvítala jsem životní příběhy jiných, jemu podobných tuláků a vylíčení jejich dobrodružství.

- CITACE:
- „Narodil se do špatného století. Hledal více dobrodružství a volnosti, než současná společnost lidem poskytuje.“
- „Nouzí netrpím. To, jak žiju, jsem si vybral sám.“
- „Neodrazovalo ho fyzické nepohodlí, dokonce ho vítal.“ Potěšení ze strádání…
- „Hory jsou jen velice špatným útočištěm pro sny.“
- „Když mu došlo, jak se věci mají, bylo už příliš pozdě, aby s tím něco dělal.“
- „Nesdílené štěstí štěstím není.“

31 20.07.2021

K českým spisovatelům naštěstí ještě neprosákla zahraniční móda nekonečných 700 až 800 str. románů psaných drobným písmem, jejichž objemnost mě docela znervózňuje. Tento příběh není vyprávěný klasickou formou, je to zase v jiném duchu, než většina knih, které jsem četla v letošním roce. Je to skoro až zase druhý extrém. Strohý styl. Má krátké věty. Pokud má věty o trošku delší, jsou rozsekané čárkami, které od sebe oddělují úsporná tři čtyři slova. Neschází občasné poetické výrazy. Vyprávěné v přítomném čase. Na artovější styl vyprávění jsem si musela zpočátku trochu zvyknout. Pak to šlo. Začetla jsem se. Časem. Dávám tři hvězdy. Za lepší průměr. Nebo slabší nadprůměr. Jo, docela to ušlo. :-)

31 26.06.2021

Mistrné zobrazení společnosti v celé kráse a zkaženosti. Společenský román se skvělou drobnokresbou postav, zvláště v popisu okouzlujícího Miláčka, jehož přezdívka má pro čtenáře až hořce ironickou příchuť. Kariérista, který si ke společenskému vzestupu vybral všechny možné prostředky, zejména využívání žen, je bravurně popsaný, stejně jako ženy, s nimiž jsem musela mít často soucit. Román mě nesmírně bavil, četla jsem ho když mi bylo – náct, nemohla jsem se od něho odtrhnout a ráda se k němu zase vrátím. Guy de Maupassant patří mezi mé oblíbené autory. Po pár zklamání s našimi současnými spisovateli a několika přeceňovanými bestsellery s kolísavou kvalitou se budu raději zase pokorně vracet ke staré dobré klasice, prověřené delší dobou, která není ovlivněna ani pomíjivou módou ani současnou důmyslnou reklamou.

31 30.03.2021

Skvělej detektivní román! Plný záhad, s oblíbenými gotickými prvky, mýtickým, údajně ďábelským stvořením a úžasnou atmosférou k tomu! Umístěný do venkovského panství, obklopeného nehostinným prostředím plným ponurých, nebezpečných míst, zrádnými blaty, vřesovištěm a neprostupnou mlhou! Co víc si může něžná romantička, jako jsem já, přát? Opravdu skvělej příběh, v tomhle se asi shodnu se všemi svými známými a jak tak koukám, tak i ostatními čtenáři.
P.S. Akorát mi tak napadá… Jsem jediná, komu bylo toho zanedbávaného, hladového, osamělého psa, žijícího v pochybném doupěti u močálu, líto? Vycházím i z jednoho filmu, kde byl pes záměrně bit a týrán, aby byl ještě divočejší. No nic, to jenom tak na okraj malá, v tomto kontextu asi nemístná poznámka od přecitlivělé milovnice zvířat. :-) (Ale jako jinak dobrej a originální horor, o tom žádná, i když jazyk je už poněkud zastaralejší).

Teda, řeknu vám, že Krysaře jsem si měla dát do nějaké čtenářské výzvy, protože přečíst tuhle útlou novelu, to je fakt výzva. Pokud jste obyčejný, prostý čtenář jako já, nedá vám Dyk svůj příběh zadarmo a o polopatickém vysvětlování si můžete nechat jenom zdát. Je to poezie, která si vystačí se symbolickými náznaky...
Do rozborů se tu raději pouštět nebudu, je hodně interpretací tohoto díla, a mojí interpretací nikoho oblažovat nebudu. Kdyby se mi přesto někdo zeptal, o čem že příběh je, tak bych asi řekla, že o tajemném krysaři, muži beze jména a bez stálého domova, který čistí města od špíny, od krys. Má píšťalu, která v sobě ukrývá ohromnou moc, ale nechce jí v plné síle použít. Krysař je o výsměchu lidí, nedocenění, pomstě, lásce, bezmyšlenkovitém, manipulovatelném davu, nevyplacené odměně, nesplněném slibu, korupci, o lidech na okraji a zdánlivě počestných občanech (kdo je tady prosťáčkem nebo špinavcem, který si zaslouží opovržení?, kdo všechno je krysou, která škodí městu?), smíření i nesmíření, o deziluzi i naději, své démonické slovo tu má i svádějící ďábel, no, je prostě o životě, podáno takovou zašmodrchanější, snově krásnou formou.
Jazyk je opravdu nádherný, příběh hypnotický a tajemný Krysař nezapomenutelný. Pamatuju si, že jsem ho někdy jako náctiletá poslouchala na chalupě v rádiu, neměli jsme tam tehdy elektřinu, svítili jsme petrolejkou a poslouchali za modravého soumraku na verandě nebo během usínání… a byl to přízračný, tajuplný, romantický zážitek.
Za přečtení novela rozhodně stojí, ale jestli na mě bude spisovatel zkoušet podobné abstraktivní hříčky i v dalších dílech, tak nevím, nevím, jestli budeme kamarádi. :)
P.S. Vzpomněla jsem si i na Daniela Landu a pustila si písničku Krysař v jeho podání. Zvláště chytlavej refrén mě dostal: „Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá. A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá. Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál. ..…"

31 20.11.2020

Dobře napsaný román s drsnými, sugestivními scénami, který mi částečně pomohl pochopit jinak nepochopitelné jednání jedné zvrácené šlechtičny. I když jsou známá a podložená některá fakta, kdo ví, jaké byly skutečné motivace k jednání Alžběty Báthoryové. Jedno vím jistě. Do jejích služeb bych nešla ani za milión. Specifická a jedinečná postava, které mně bylo zároveň trochu líto. Poutavá, zajímavá a zároveň nepříjemná četba o Čachtické paní, legendární osobnosti z dávného 16. století.

31 28.09.2020

Román o tragickém osudu dnes již velkého, světoznámého malíře, který za svého života neměl štěstí ani na lásku, ani na to, aby zažil uznání alespoň za svojí práci, když už se mu ve vztazích nedařilo.
Jeden čtenář mi řekl, že ho Vincent rozčiloval. Ano, měl komplikovanou povahu, někomu se může zdát, že si až příliš nárokoval a vynucoval právo na lásku a choval se někdy k druhým neempaticky, na druhou stranu mu bylo naloženo a je otázka, jak by se s takovou mírou depresí a složitou povahou vyrovnávali jeho kritici.
Když se vrátím k románu jako takovému, je prostě bezvadně napsaný. Všechno včetně prostředí ožívá před očima, dobře prokreslené postavy a jejich pohnutky. Naprosto přirozeně se dostáváme do uměleckého světa a vidíme ho očima, jakým ho vnímají umělci, dozvíme se o tom, jak to mezi malíři, jejich kolegy a jejich spolupracovníky chodí. Výjimečná kniha, naprosto skvěle napsaná, jako by jí s I. Stonem spoluvytvářel snad i samotný Vincent.
Vincent je nyní alespoň po umělecké stránce člověkem, který navždy vstoupil do dějin výtvarného umění. Jako osoba však zůstává dosud mnohdy nepochopen nebo je jeho postoj k životu odsuzován a zpochybňován, jak se to duševně nemocným lidem ostatně stává. Tato kniha však vnímavějším čtenářům umožní pochopit i takto složitou osobnost a souznít s ní.
Jedna z nejlepších biografií, jaká byla napsána.

31 27.04.2020

To zírám! Hodně povedený komiks. Chorvat Stjepan Šejić mi pomohl pochopit Jokerův svět líp než americké dílko, kde se pro samou pochybnou akci ztrácí smysl příběhu i logika jednání mnohých postav. Autor mi tady skvěle odprezentoval vlastní, inteligentnější pohled na zrození chorobného vztahu mezi Jokerem a jeho partnerkou Harley Quinn. Zatímco z absurdního filmu, tuším, že se jmenoval Sebevražedný oddíl, jsem nepobrala jediný důvod, proč by měla mladá a hezká psychiatrička pomáhat nebezpečnému, vyšinutému, neatraktivnímu pacoši ze svěrací kazajky a ještě mu naservírovat pod nos střelné zbraně, aby se prostřílel na svobodu, tady motivace jejího jednání dává uvěřitelný a smutně zábavný smysl.
Všechno do sebe zapadá, doktorčina minulost, sklony, stres, frustrace, osamocení, touha být prospěšná, potřebná a pracovně uspět, nástup do nového zaměstnání a s ním spojená naděje na jiný začátek, na to, že si v práci najde nové přátele a že svým výzkumem zlepší svět … A do toho jí vstoupí charismatický, záhadný sociopat, který jí během jejího vlastního lékařského výzkumu postupně sám manipuluje, využívá, vede a vtipně předělává k obrazu svému. Prostě způsobuje v ústavu i výzkumu svůj oblíbený posměšný chaos. Role se vyměňují, on je dominantní terapeut, který má kontrolu nad situací a postupně začíná vést zbloudilou, tápající, nervní duši jiným životem. Město Gotham plné temných stínů a lidí s potlačovanou agresivitou, zkorumpovanými občany, se všudypřítomným zločinem je nevlídným místem, v němž je těžké se vyznat, přežívat sám a bez někoho druhého. Doktorka, která se ztratila v jejich mlhavých uličkách, přijímá ruku, která jí zavádí na zcestí patologické, závislé lásky.
Příběh se dá přečíst opakovaně, asi si ho dám ještě znovu, určitě v něm objevím zase nové podněty k zamyšlení, kterých je tu překvapivě docela dost. Smutná, depresivní a přitom zajímavá knížka, kde se povedlo vše, včetně kreseb postaviček, které se tváří a gestikulují jako živé lidské bytosti. Dávám palec nahoru, velká spokojenost, i když podbarvená sklíčeným povzdechem a melancholickým smutkem nad městem Gotham.

30 26.12.2020

Nezapomenutelné drama z vězeňského prostředí o ženách, které se z různých důvodů ocitly na okraji společnosti. Smutná, tíživá až depresivní kniha, která je ze života, tudíž pravdivá, nevykonstruovaná, i když často nevlídná. Naštěstí i tady se najdou světlé chvíle a osobnosti, které jsou světlem v tmavém tunelu. V románu jsou skvěle vykreslené vztahy a hlavně portréty vězeňkyň, které během svého nuceného pobytu Kantůrková jako dobrá pozorovatelka poznala a vystihla. Vyloženě dobrý pocit ovšem z knihy nemám, je to neveselé čtení, na které zrovna nevzpomínám s úsměvem na rtech. Chápu, že jinak to asi nešlo a románu nechci ubírat jeho nesporné kvality. Kvalitativní nadprůměr, pocitově už je to horší.

30 03.10.2020

Panečku, to byla jízda! Přidávám se ke spokojeným čtenářům a knížku s výstižným podtitulem "střet křesťanství a pohanství na počátku středověku" rozhodně doporučuju. Není to jen o osudu budoucího saského krále a císaře Otovi I. Velikém, ale i o jeho zajatci, slovanském princi, dříve pohanském knězi a léčiteli Tugumírovi.
Od R.Gablé jsem zatím nic nečetla. Od teďka jí budu mít v paměti. Koukám, že se na tenhle rok, dokonce už v červnu, chystá další díl z objemné série Otto Veliký, takže o zábavu budu mít postaráno.
Autorce věštím (nebo spíš přeju?) větší popularitu, zatím vidím, že se její knihy u nás moc nečtou (všechny její tituly mají zde na databázi zatím - nyní v dubnu roku 2020 - jenom od 3 do necelých 50 čtenářů), a to je zatracená škoda, protože psát vážně umí.
Hlavu světa, 1.díl ze série, teď doporučuju, kudy chodim. Snad se těmito historickými romány u nás Gablé konečně zviditelní, budou zaslouženým průlomem a její knížky u nás budou vycházet i nadále.

30 18.04.2020

Kniha mého srdce, velká láska už od doby, kdy mi bylo -náct. Mohla bych toho napsat tolik... a přesto se mi slov nedostává.
Část, která se zabývá Janiným dětstvím je mi blízká svojí realističností a syrovostí podanou bez větších příkras. U jejího dalšího osudu se hezky romanticky sní. Přitom je to inteligentní kniha pro ženy, neokázalá a půvabná.
Charlotto, touto knihou jsi mě prostě dostala. A koho taky ne, že ano?

30 16.01.2020

Příběhy (někdy plné podvodů a šejdířů, někdy pohádkové či mystické) ze starého Japonska z kterých dýchá exotické kouzlo. Je to spíše nedokončený polotovar. Příběhy jsou občas useknuté, bez poučení a bez pointy... Třeba toho se zlodějem a herci bylo docela škoda, zpočátku měl dobře našlápnuto a najednou prudký bezmyšlenkovitý konec, jako by z knihy někdo vytrhl poslední stránky. Ztotožňuji se s názorem Anie.M: "některé povídky mi přišli nedotažené, neukončené a pořád jsem v nich hledala něco víc". Psychologicky ploché, málo strašidelné, takové jednohubky pro zábavu ovíjené, hlučné společnosti, kdy posluchač už poslouchá jen napůl... :D Zklamání, i když některé povídky byly trochu zdařilejší a lépe ukončené než jiné.

29 09.08.2021

Lidé nemají rádi osobnosti, co se vymykají (pokud to není něčím tak obecně přijatelným jako třeba výjimečnou krásou, hodnou obdivu, která zapadá do momentálních ideálních měřítek). Povídka Němcové o statečné Báře, vesnické, hodné dívce, která je neoblíbená jenom proto, že je jenom trošičku jiná než ostatní, je jedna z mých nejoblíbenějších. Stačí vypadat nebo se chovat jinak než jiní (třeba jen nevěřit nemoudrým pověrám, na které se v té době věří nebo nemít zrovna ideální výchovu bez dobrého ženského vzoru) a už je to důvod k nelásce, drbům a pomluvám a stranění se té druhé, té jinačí, která nezapadá do předepsaných norem, i když své nesporné kvality má.
Škoda, že tolik lidí umí odsoudit předsudky nebo jen strach z neobvyklého v literárních útvarech všeho druhu, pak zaklapnou knížku a v osobním životě jako by najednou na všechnu empatii zapomněli. Je dobře, že podobné knížky vznikají, ale obávám se, že Divé Báry ať už s dobrým nebo špatným koncem se budou rodit dál, budou nadále odsuzovány a pokud nenajdou své dobré duše, zachránce, které je dokážou přijmout a pochopit, budou trpět bez ohledu na díla talentovaných autorů a jejich poselství dál. Nadčasová povídka o povrchnosti a zbrklým odsudkům. Čtivá, srozumitelná, jednoduchá, přesto k zamyšlení a neurčená jen k rychlé konzumaci a odložení.

29 18.02.2021

Je to síla, kdo jednou četl, asi nezapomene. Dost mi to dalo a v přeneseném smyslu i "vzalo", příběh umí vyvolat všechny škály emocí, jaké snad existují (lítost, empatii, dojetí, lásku k postavám i rozhořčení až odpor k jiným, bezmoc a spoustu dalších). Už bych to asi znovu nedala, protože jsem to prostě prožívala příliš silně. Román, který až bolí, jak zasahuje. Nabízí se toho hodně, o čem jde přemýšlet, plno až filozofických témat, nejenom citů, ale upřímně, těžké, těžké téma. Tíha vězeňského prostředí, odsouzenci čekající na smrt... Kvalitě sdělovaného to sice neubírá, ale bohužel nemám tak silný žaludek.

V knížce je plno hlubokých a krásných myšlenek nebo pěkná sbírka specifických názorů na život. Některým samotářům tleskám za to, jaký mají vztah k přírodě nebo statečně přistupují k určitým tragédiím, výzvám, obdiv za to, jak se postavili svým vnitřním démonům. Jsou to často bojovníci, kteří se s životem vypořádali po svém.
„Já jsem mimo, takže problémy neřeším buď vůbec, nebo špatně. Chybnou mentalitu neodložíš jako flašku, ta zůstává, ať chceš nebo nechceš. S takovým člověkem je těžké trvale žít, natož vést rodinu. Žiju ulítle, protože jinak to neumím, a rodina potřebuje něco jiného. …Řekl jsem si… : Třeba ti Bůh chce něco naznačit. Že bys měl být sám pro svoji poezii a zůstat (smířený) sám se sebou.“
Díky knížce rozhovorů s lidmi žijícími na samotě jsem si poupravila mínění o lidech žijících v lese na více méně odlehlých samotách. Pod pojmem samotář jsem si třeba představovala opuštěného "poustevníka," který je naprosto bez přátel a lidem se zarputile vyhýbá. Ano, potřebují svůj prostor, klid a mají jiné potřeby než většinová společnost, když je jim ale smutno, většinou mají kam ze své samoty zajít. Ať už to jsou kamarádi, sousedi, společenství básníků nebo jiné aktivity. Je to naučná knížka, díky které jsem vstoupila do jiného světa a něčemu jsem se v něm naučila.

29 26.10.2020