Přítelkyně z domu smutku
Eva Kantůrková
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/1207/mid_pritelkyne-z-domu-smutku-mPx-1207.jpg
4
600
123
Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice. Každá kapitola není jen částí knihy, ale také novou osobou, známou, s kterou nás autorka seznamuje. Některé se jí staly přítelkyněmi, ale k jiným naopak cítila odpor, ačkoli všechny byly stejně jako ona vězeňkyněmi. Detailně popisuje charakter každé ženy na pozadí jejich jednání. S psychologickou šíří rozebírá krok po kroku každý jejich čin, který je přivedl do tohoto nevlídného prostředí, do prostředí vzdáleného nejen zrakům, ale i citům lidí – do věznice. Stěží by dokázali takovéto utrpení snést emocionálně chladnější muži, natož pak ženy. Líčí, jak se prostředí negativně odrazilo na jejích „přítelkyních“, jak psychicky strádají, až na hranici mentální retardace. Pregnantně zachycuje vztahy na cele, ale také i v celé věznici a vliv takovéhoto prostředí na člověka. Uvědomuje si nutnost mít poblíž někoho spřízněného. Přehlížela-li některé hodnoty na svobodě, zjišťuje v tomto drsném prostředí, že se její hodnotový žebříček radikálně změnil, pokládá za důležité zcela jiné hodnoty, než které pokládala za hlavní v době, kdy mohla prožívat plnost svobody. Je-li každý člověk jiný, má jiné potřeby a touhy, pak právě psychický nátlak a nelidské prostředí vykoná své. Všechny vězeňkyně měly velikou společnou touhu, dostat se opět na svobodu. Každému podlomuje toto prostředí nohy, na každého působí krutě, ale jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco z jedněch se stávají díky krutostem a životním strastem egoisté, druzí jsou schopni myslet i na jiné, kteří možná zažili větší krutosti, nebo to tak alespoň vnímají. Snaží se jim zpříjemnit pobyt, ačkoli je to nadlidský úkol, ale vlídné slovo mnohdy udělá více, než esteticky krásné prostředí. Ve svém díle je věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení pocitů a emocí svých spoluvězeňkyň. Zachycením jejich povahových a charakterových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. Tak veliký měl vliv pobyt autorky na její dílo, ačkoli strávila ve vězení jen rok a to v letech, kdy zacházení s vězni bylo mnohem vlídnější než kdysi.... celý text
Přidat komentář
Vskutku zajímavá a velmi děsivá kniha, ke které jsem ráda, že jsem se kvůli blížící se maturitě konečně dokopala (dala jsem si ji do seznamu). Zase se jedná o příběh, s nímž jsem neměla možnost se potkat v žádném jiném díle, je to tedy beze sporu něco originálního. Autorka brilantně vykresluje nejen vězeňské prostředí a tamější způsob života, ale hlavně všechny ženy, s kterými měla příležitost se zde potkat. Líbí se mi, že na všech hledá klady a zápory a vypráví do jisté míry objektivně – nevnucuje nám své vlastní sympatie. Vyprávění je to plné emocí a zároveň absurdity – je šílené, v jakých podmínkách vězení tehdy fungovalo, za co se lidé zavírali a také samotný kontrast mezi přečinem autorky a jejích „kolegyň“. Tohle by vážně nikdo nechtěl zažít. Našla jsem tu spoustu krásných myšlenek – text je jich vyloženě plný. Jedinou chybu, kterou bych viděla, je to, že se mi knížka občas ne úplně dobře četla vzhledem ke stylu psaní a skoro úplné absenci přímé řeči. Jinak vám ji ale určitě můžu doporučit nejen k maturitě, pokud si rádi zapřemýšlíte a nebojíte se pomyslné facky v podobě zjištění o další nehezké části našich dějin.
Nepamätám si, ako došlo k tomu, že som sa rozhodol zohnať si túto knihu a v podstate je to aj tak jedno. Nepoznačený seriálom som ju prečítal a dojmy viacmenej dobré. Mozaika postáv a ich príbehov a osudov sa predvádza v panoptiku skazenosti a "zla". Čo mi trochu vadilo, bol autorkin odstup a absencia uceleného deja. Mal som dojem, že jednotlivé postavy sa tu, ako na Pražskom orloji, ukázali predviedli svoje a opäť skončili v útrobách mašiny. To je moja asi jediná výhrada voči tejto knihe.
Bolestné, silné, skličující ... tolik lidských příběhů, osudů ... a vlastně žádnou z žen bych osobně nechtěla potkat. Ale nakonec nás to snad učí, že se musíme přizpůsobit každé situaci a že všude potřebujeme přítele a musíme si ho snad udělat i z někoho, koho bychom se za přítele nikdy normálně nevybrali, protože zpřízněnou duši každý někdy potřebuje.
A ještě jedna věc by mne zajímala - totiž jak by kniha vypadala, kdyby byla napsána dnes, korektním jazykem. Vlastně ne, taková kniha už by mne vůbec nezajímala.
Slyšeno na ČRo načtenou Janou Štěpánkovou.
Poslechnuto jako audiokniha v podání Jany Štěpánkové. Zajímavý popis obyvatelek vězeňské cely na Ruzyni. Vzpomínám na excelentní výkon našich předních hereček ve stejnojmenném seriálu, Ivany Chýlkové v roli paní Kantůrkové, Heleny Růžičkové, Zdeny Hadrbolcové, Simony Stašové, Ljuby Krbové a dalších.
Byla jsem mile překvapena, že tak těžké téma se dá odvyprávět tak poutavě. Seriál se mi líbil, ale kniha byla daleko lepší.
Jako bych se na chvíli "nastěhovala" do domu smutku i já. Zároveň jsem si zavzpomínala na seriál, který jsem kdysi sledovala. I jsem si našla jednotlivé představitelky rolí.
Musím ale přiznat, že jsem knihu ráda četla ... ačkoliv je smutná.
Po zhlédnutí seriálu jsem se dostal ke knize. Televizní pojetí bylo o něco lepší. Ocenil jsem, že autorka v knize barvitě popsala jednotlivé přítelkyně, na což v seriálu nebyl prostor a ani čas. Nevím proč, ale měl jsem občas pocit, že autorka skáče od jednoho k druhému a chvíli mi trvalo než jsem se v jejím stylu zorientoval. Asi se k ní už nevrátím, ale jsem rád, že ji mám ve sbírce, kdyby náhodou někdy byla nálada....
Na to, o jak zajímavé životní příběhy se jednalo, mi přišlo zpracování takové upachtěné. Příběhy nenavazovali, některé naštěstí, protože pokud ano, bylo to spíše zmatené. Osobní postřehy autorky k charakterům postav byly zajímavé, zklamal celkový příběh.
K této knize jsem se po letech vrátila, kdysi jsem ji snad i měla na maturitním seznamu přečtené literatury. Teď mě snad oslovila ještě více než předtím. Inspiračním zdrojem autorky byly její vlastní zkušenosti z necelého ročního uvěznění ve vazební věznici Ruzyň z počátku osmdesátých let 20. století. Společenské klima byla odlišné od dnešního, stejně jako poměry ve vazební věznici. Autorka byla vězněm politickým a zavřena byla za tzv. podvracení republiky, neboť se v jakési zadržené zásilce ze zahraničí našly i výtisky její knihy.
Kniha je aktuální a nadčasová i nadále od obecných postřehů (Je truchlivé pozorovat, jak se vězeň stupeň za stupněm mění v kriminálníka vězeň nesvobodu odmítá a vězení čelí, kriminálník nesvobodu přijímá a vězení si přizpůsobí, znalost vám člověka zlidští, přiblíží) až po trefné popisy lidských charakterů. Vychutnávala jsem si pestrou jazykovou gastronomii autorky, prostřednictvím níž svému čtenářstvu předkládá nebanální, hluboký stejnou měrou empatický i analytický rozbor různorodých lidských vesmírů s jasnozřivým pochopením jednotlivých zákonitostí jejich fungování, zobrazení životních cest, osudových až bizardních peripetií a životních kliček/zkoušek jednotlivých spoluvězenkyň, které je zavedly až do vazby (Majka, Libuška, Helga, Andy Rumová Pralinka, Naděnka, Denisa a jiné), pro mnohé jen přestupní stanicí před nástupem do výkonu trestu (do lágru). V každé kapitole, s výjimkou první a poslední, autorka věnuje jedné ze spoluvězenkyň. Hlavní motiv (jedna spoluvězenkyně) jednoho obrazu (jedné kapitoly) je vedlejším motivem v jiném obraze (jiné kapitole) věnované jiné postavě ve sledu nikoli chronologickém, nicméně tato prostupnost/prolínavost nepůsobí rušivě. Autor/ka je oprávněn/a klást na své čtenářstvo určité intelektuální požadavky a nesnižovat se ve snaze zavděčit se něčí pohodlnosti.
"V domě smutku v ničem, ani v pocitech, neplatí měřítka světa venku. (s. 14) ... a jakoby zvnějšku jsem přehlédla obraz, jehož jsem byla součástí. ... ležely jsme tam namačkané v šedivých dekách jak oškubaní papoušci, které nikdo nechce. Byly jsme tak ubohé, jak jen může být člověk ubohý. (s. 13) ... vědomí bezmoci je přesně to, co do vás chce manipulant infikovat. Vy si máte ve vězení uvědomit, jaká jste nula. (s. 16) Domu smutku vládně něco horšího: vane tu smrtelný dech znicotnění. (s. 11) Vezmou vám lidskou podobu a cítí se pak oprávněni zacházet s vámi jako s dobytkem. (s. 16)"
Tyhle věty z prvních stran zcela vykreslují moje pocity z knížky. I přes to dokáže autorka nalézat v lidech lidství, filozoficko-snovým popisem osobnosti přiblížit a snad i oblíbit si kdejakou karikaturu počestného občana. Ve všem nesympatickém, protiprávním a protistátním jednáním poukazuje na špetky dobra a z nich skládá obraz osoby úplně naruby. Spousta z těchto Helenek, Andul, Peterek jsou klientkami našeho úřadu a autorka mi ukázala jejich skryté hlubiny, odkud vychází motivace pro jejich (pro nás) nepochopitelné jednání.
O co více se věnuje autorka popisům osudů a osobností spoluvězenkyň, o to méně píše o sobě a svých pocitech. Nejsem zatížena filmem, proto jsem byla odkázaná i v jejím případě na skládání střípků osobnosti v neúplný celek. Jisté je, že si nehrála na žádnou odtažitou a povznesenou madam, jak působila na začátku. A že jí nebyly dočasné spolubydlící jedno, ať byly kýmkoliv...
Neminul mě ani tento příběh. 80.tá léta a ženská věznice v Ruzyni jsou skvělým tématem,
ale nesedl mi styl vyprávění autorky. Osobně v tomto případě upřednostňuji filmové zpracování.
Zde musím souhlasit s uživatelkou Ivaksa, taky by mi víc vyhovovalo, kdyby postavy více navazovaly na to, jak postupně k autorce přicházely... Takhle to na mě působilo trochu rozbitým dojmem. Chápu, že se autorka snažila znázornit portréty jednotlivých spoluvězeňkyň, ale přišlo mi to trochu (zbytečně) rozbité, zkratkovité...
No k ději: setkáváme se s několika různorodými spolubydlícími (dá-li se soužití ve vězení takto napsat), se kterými nedobrovolně sdílíte úplně všechno - od jídla, spánku po veškerou hygienu. Ne vždy jsou spolubydlící milé a hodné, někdy jsou to pořádné kriminální živly. :-)
"Stát chce cikánským dětem nahradit ztracenou autoritu otce svým tlakem civilizačního poslání. Ale jak vlivem jedné státní ruky cikánské děti lámou češtinu a budou si jednou umět čistit zuby, tak druhou rukou je stát táhne za ucho nikoli ke zkulturnění, ale nejdřív do dětských domovů, kde se nenaučí milovat a pak, v logice téže věci, do vězení.
Nejde o to, že když nedáte, stejně vám to ukradnou; jde o problém spíš existenciální než existenční, o to, jak si v prostředí tak neslušném uchovat slušnost. Slušností, řekla bych já; protože slušnost se sčítá, neslušnost se násobí. Slušnost oproti neslušnosti má moc někdy i neslušnost anulovat. Všude, i ve vězení, se najde někdo, kdo vás za slušnost odmění, kdo se ke slušnosti přidá.“
Knížka se mi celkem líbila, jen jsem si myslela že bude niternější. Taky mi nevyhovovalo vyprávění co kapitola, to jiná postava. Více by se mi líbilo, kdyby to bylo psáno příběhověji, kdyby na sebe postavy navazovaly tak jak přicházely a také se prolínaly. K hlavní vypravěčce není čtenář téměř vpuštěn, snad proto, že si autorka hlídala své soukromí před čtenáři stejně jako i ve vězení. A v posledku mě trochu zklamal jednoduší styl,ve srovnání třeba s knihou Po potopě..
Krásné, čtivé a zároveň velmi sugestivní a pěkně vykreslené prostředí vazební věznice. Přátelství a intriky na místě, kde si každý musí hledět svého a bojovat za sebe. Ale jsme lidé, máme srdce a i city a není nám lhostejný kolikrát osud těch druhých, se kterými sdílíme celu.
Jako malá jsem potají a přes mámin zákaz sledovala seriál... V dospělosti jsem si v knihovně půjčila tuto celkem útlou knížku. Co jsem očekávala? Těžký osud z našeho pohledu neprávem vězněné ženy a jejich spoluvězeňkyň, realistický pohled na tehdejší kriminál, smýšlení zaměstnanců vězeňské služby i policie... Toho všeho se mi dostalo až vrchovatě. Nad knihou jsem kolikrát přemýšlela víc, než jsem chtěla. A to jen z toho důvodu, že to paní Kantůrková napsala tak procítěně, že mi z toho kolikrát až běhal mráz po zádech. Televizní seriál měl oproti knize pouze jeden nedostatek, a sice trochu ukouslé řekněme vyvrcholení celého příběhu, kdy Martu najednou osvobodili. Pokud divák neznal knižní předlohu, mohlo to na něj působit zmatečně. Jinak bych tuhle knihu doporučila přečíst těm lidem, kteří tvrdí, že dnešní vězeňství je těžké a nespravedlivé...
"Z doby kamenné "
K filmu a knize zároveň: Román má rysy a prvky dob komunismu, životě v něm a zejména jak název trochu napovídá osudy mnoha vězenkyň mezi kterými byla i samotná autorka. Upřímně má můj obdiv , protože kdo by dokázal strávit mučení, hlad a myšlenky na to, kdy ho konečně pustí? Málokdo....
Ve filmovém podání Ivany Chýlkové byla hlavní role více než zdařilá. A já tleskám, výkon všech hereček za takových podmínek parádní!
Kniha je povedená. Paní Kantůrková umí vykreslit postavy, povahy, zážitky tak, jako bych tam byla také. Z knihy dýchá hrůza věznění, bezmoc, kdy nebylo obrany.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice 80. léta 20. století ženské věznice komunistický režim oběti komunismu Ruzyně (Praha) české romány
Autorovy další knížky
| 1990 |  Přítelkyně z domu smutku |
| 1967 |  Smuteční slavnost |
| 1991 | Jan Hus |
| 1990 | Pozůstalost pana Ábela |
| 2013 | Tajemství sametu |
Kniha Přítelkyně z domu smutku je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 901x |
| Čtenářské výzvě | 317x |
| Doporučených | 41x |
| Knihotéce | 219x |
| Chystám se číst | 247x |
| Chci si koupit | 22x |
| dalších seznamech | 9x |
Osobní zpověď autorky Evy Kantůrkové, politické vězeňkyně vězněné v 80.letech minulého století 1 rok v ruzyňské věznici. Za zločin, rozvracení republiky. Autorka v knize nepopisuje ani nijak nerozebírá politickou situaci, ale popisuje prostředí a život ruzyňské věznice a hlavně popisuje osobní příběhy a osudy svých spoluvězeňkyň - přítelkyň z domu smutku.
Silné čtení, doporučuji!!!