Sidonka3 komentáře u knih

Hanu by si měl přečíst každý, protože s velmi vysokou pravděpodobností nebude zklamaný. U tohohle románu to (snad) ani jinak nejde, že ano? :) Hana, jedna z nejlepších knih, která u nás v posledních letech vznikla. Hana, jedna z nejpůsobivějších a nejplastičtějších postav, kterou se podařilo v nedávné době vytvořit. Prostě strhující, tolik lidská a nanejvýš přístupná knížka, kterou by měl znát každý, kdo má rád kvalitnější literaturu.

68 23.11.2020

Další příběh o dysfunkční rodině a domácím násilí. Kniha je útlá, umí zaujmout, to nejpodstatnější je zběžně načrtnuto. Zbytek si čtenář domyslí i bez hlubšího ponoření se do psychologie postav. Petra Dvořáková napsala krátký příběh, kde i na pár stránkách bez brilantního a hlubokého ponoření se do složitosti lidských vztahů pochopí snad každý, že se v této rodině stala chyba a kde přesně. Je mementem pro rodiče, kteří se nedokážou vcítit do toho, jak se dítě cítí, odstrašujícím případem pro ty, co se nesnaží pochopit, proč se potomek chová tak jak se chová a nejsou k jeho občasným mírným selháním shovívavější.
O tom, že někdy si rodič(e) oblíbí jen jedno dítě a zdaleka ne to nejmorálnější, víme. Není na škodu si tuhle skutečnost připomenout. Jak velkou neplechu protěžování jednoho na úkor druhého napáchá! Nutno říct, že matka nechce Báru trápit záměrně. Jen jí schází empatie a domnívá se, že za většinu chyb může její nepovedená dcera, na níž si vybíjí svoje vlastní pocity nedostatečnosti, selhání a frustrace a je přesvědčená, že ona přece nic špatného nedělá. Jen usměrňuje chybující Báru a svého nedostatečného muže. Do jejího citově oploštělého chování mi akorát neseděla profese. Knihovnice by minimálně měla pochopení pro výtvarné sklony své dcery, knihovnici, byť třeba méně vzdělanou a vyrovnanou než jsou jiné její (většinou vysokoškolsky vzdělané) kolegyně, která dokonce ani nemá vztah ani cit pro umění opravdu neznám, tohle byl od autorky trochu úlet. Možná tím chtěla říct, že ani společensky dobře hodnocená profese se vadnému chování nevyhýbá?
Novela naznačuje, že podobné jednání vede k tragickým koncům potomka. Někomu z týraných dětí se podaří díky silné osobnosti vyváznout bez následků. Většině ne a ty životní cesty poznamenaných dětí jsou pak nesmírně tragické. Buď uletí do říše fantazie až duševních poruch, spáchají sebevraždu nebo trpí celoživotním traumatem a jsou celoživotní obětí. Podobné osoby se neumí hodnotně začlenit do společnosti, přebírají patologické chování rodičů a přitahují pozornost pachatele trestních činů (od domácího násilí putují k šikaně, vydírání a jiným až kriminálním činům, stávají se obětí díky svému životnímu postoji, špatné výchově, narušenou osobností s převzatými vadnými vzorci chování). Je skvělé, že matku a otce většina čtenářů odsuzuje a Báru by láskyplně hýčkala ve své náruči. Bohužel, z praxe můžu odhadovat, že dospělá Bára by většinu lidí štvala. Nerozuměli by jste jí, odsuzovali za její projevy, strach, zatrpklost, ohrnovali nos nad její slabostí, posmívali se její jinakosti a to vše by ve vás vyvolávalo možná i agresi (bezradnost nebo slabost jiné bytosti může vyvolávat útočnost a znechucení směrem k oběti). Nad týraným a narušeným děckem každý ušlechtile zapláče, ale nad problematickým a nesrozumitelným dospělým? Kéž by jsme na to mysleli, až potkáte dospělou Báru, která má na něco talent a v něčem naopak selhává. Pokud si někdo stěžuje nad údajnou povrchností této knihy, věřím, že se mělkosti, jež ho irituje, nedopouští ani ve svém vlastním životě.

62 28.07.2021

Wow !!! Vynikající!!! Další perfektní A.M., která se mi dostala pod kůži! Jak jsem román otevřela, už jsem nemohla přestat číst.
A to jsem přečtení tohoto skvostu zbytečně odkládala, protože se mi momentálně nechce pouštět do těžšího tématu a s Mornštajnovou zidealizovaná procházka růžovým sadem nehrozí. Naštěstí jsem se opět přesvědčila, že kvalitně napsané knížky se čtou sami, bez ohledu na závažnost témat, obtížnějších osudů, špatných rozhodnutí hrdinů a jiných událostí, které by v jiném podání mohly být na obtíž. Autorka má dar mi postavy a prostředí promítnout před očima jako na filmovém plátně, zasáhnout srdce a jen tak mimoděk přitom nadhodí něco k zamyšlení s takovou lehkostí, jako bych zrovna četla nějakou oddechovku. Všechno s ní plyne nenuceně. Přirozeně. Snadno a samo. Dávám si Mornštajnovou mezi oblíbené spisovatelky, protože její knihy jsou pro mě osobně nezapomenutelné, mají svůj standard a jak je vidět, každou svou knížkou umí potěšit velké spektrum čtenářů. Nelze jinak než doporučit těm, co váhají jako kdysi já. U téhle autorky se fakt není čeho bát.
Citátuju z knihy:
… lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes… Začala jsem si zapisovat své myšlenky a události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, … i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.

54 23.11.2020

Tohle je prostě bomba! Detektivka, které se přečte na jeden zátah, protože vás nepustí, dokud jí nedočtete. Mě tedy alespoň pustit nechtěla.
Agatha asi začala to nyní již oblíbené téma různých krimi i hororových příběhů. Skupina lidí je zavřená na jednom místě odkud není cesty pryč, postupně umírají, vzájemně se podezřívají a nikdo neví, odkud nebezpečí přichází a kdo vůbec vraždí.
Každý tvůrce ovšem není geniální jako Agatha a já budu radši přednostně sahat po klasice.

45 20.09.2020

K tomuhle se těžko píše komentář. Rozhovory jsou podle mého názoru dobře napsané a vedené. Zvláště pro čtenáře příliš neobeznámeného s tím, jak to v KLDR chodí, to je dobrá seznamka s prostředím, která může pomoci trošičku pochopit mentalitu a život zdejších lidí a na pestrém vzorku několika občanů a jejich životních zkušeností pochopit co se tam zhruba děje. Podtrhuju zhruba, protože zpovídaný je vzorek bohatých jedinců z vyšší kasty s vyšším stupněm vzdělání, s různými výhodami (privilegovaná studentka a versus, okrajově její nevyvolení spolužáci). Převaděč žijící vedle hranic měl zase štěstí v neštěstí už jen tím, na jakém území se narodil. Přesto to vypovídá o zemi dost, zvlášť když někdo poznal trochu z obou odlišných světů, například učitelka, která musela z města na vesnici.
Příhody mi přijdou poměrně věrohodné, což se o všech knížkách s utečenci tak úplně říct nedá.
Líbilo se mi i to, že autorka nijak násilně nepodsouvá, co si máme myslet a černobíle nezakrývá, že osud těch, kteří nemají v zahraničí zázemí, může být také diametrálně odlišný a krutý, takže například některé mladé dívky utečou nebo jsou dokonce uneseny jen z jednoho otroctví do druhého a rozhodně si nijak nepolepší (nedobrovolné společnice).
Z posledního rozhovoru s důchodkyní až mrazí, jak bere svého vůdce, zakladatele téhle specifické politické sekty vážně a zůstane mu doživotně oddána. Ono srovnání s Ježíšem, no, to na mě bylo docela silné kafe. Na druhou stranu byla podrobená tak dlouhodobému a intenzivnímu vymývání mozku, že ji nechci odsuzovat, chytlavější lidi se špatnou válečnou zkušeností prostě mohli propadnout jakémukoli bludu. Myslím, že někomu možná i vyhovovalo, že mu někdo druhý nadiktoval co si má myslet, co dělat, co říkat, co a kolik toho jíst, co uctívat a jak přesně uctívat a dokud nezačal na ulici doslova jako ona žena zakopávat o mrtvé na ulici, neotevřely se mu oči. Věřím, že do určité chvíle se mohlo někomu žití v tomhle státě svým způsobem i líbit, někdo má bohužel k sektářské bezmyšlenkovité poslušnosti sklony.
Zajímalo by mě, jestli se někdy dožiju pádu tohohle hrozného systému (asi ne, ale zajímalo by mě, jak se pak země bude vyvíjet dál) a jak dlouho to ještě může trvat? Přece jen, i já jako dítě musela povinně chodit mávat do průvodu a musela jako každý můj spolužák přednášet hesla v občanské výchově, abych postoupila do dalšího ročníku, takže si nelze na něco vzdáleně příbuzného nevzpomenout.
V KLDR bych opravdu žít nechtěla, ale dále se pídím po informacích. Číst o tom, jak jde manipulovat s lidskou psychikou nebo jak se člověk dokáže přizpůsobit, aby přežil, je prostě zajímavé.

43 31.05.2021

Hluboký, citový, chytrý, přitom přehledně a maximálně srozumitelně až jednoduše naservírovaný příběh plný zajímavých myšlenek. Chtěla jsem napsat, že tenhle příběh snad nemůže nikoho vyloženě zklamat a teď vidím, že i tento má od některých čtenářů hodnocení "odpad." Co k tomu napsat jiného, než že žádná knížka se nemůže zavděčit všem a že já osobně si pod brakem představuji fakt něco jiného.
Souhlas s komentářem napsaným níže (willy9203): " V tom na první pohled jednoduchém ději je neskutečně mnoho podnětů k přemýšlení ... Je fantastické, co všechno vám ta kniha říká, když jí nasloucháte."
Za mě jednoznačně povedený příběh o experimentu s lidskou inteligencí a dávám za něj palec nahoru.

Poměrně depresivní kniha, na kterou nikdy nezapomenu. Četla jsem jí nerada, ale jsem ráda, že jsem jí četla. Největší přínos tohoto geniálního díla vidím v tom, jak detailně popisuje zpracovávání lidí do podoby, ve které ho chce mít a vidět TO, co jde zjednodušeně nazvat „vládnoucí stranou.“
Popisuje nejenom totalitu, ale mnohé nástroje mocných, které podle mého vždy v každé historické epoše existovaly a nějakým způsobem a formě více či méně zasahovaly do lidských životů. Ne všechno se dělo a děje tak okatě a přemrštěně jako v Oceánii, ovšem podle mého názoru dodnes v různých zemích a v různé míře fungují skryté a důmyslnější formy sledování lidí, likvidování nepohodlných názorů, ovlivňování občanů pomocí médií, sbírání informací apod. Dnes tu máme všemocné mezinárodní korporace a jejich diktát, sledování přes internet, diktát někdy až pochybné tzv.politické korektnosti a spoustu jiných nástrojů, které nám určují co máme říkat a neříkat, co si máme myslet, co kupovat a čím se zabývat.
Ale zpět k románu 1984, který tyto jevy dovedl do totální nesvobody, amorálnosti a absolutně nepřijatelného extrému, kdy se z lidí stávají nemyslící roboti bez vlastního názoru, až to jsou prázdné skořápky bez mozku, bez morálky a bez lásky. Orwellův popis ovládání lidí, včetně kontroly jejich myšlení, je geniální. Pojmy jako dvojité myšlení (doublethink), odstranění nepohodlných lidí a vymazání jejich činnosti i samotné existence (vaporizace), uměle vytvořený jazyk (newspeak), „zločin“ proti vládnoucí straně, byť jen v podobě nevyřčené myšlenky (ideozločin) se staly legendárními a výstižně popisují, jak snadno lze manipulovat s občany.
Dostala jsem lekci, jak udržet dvě protikladné informace a zároveň oběma uvěřit a jak vycvičit člověka v tom, aby v rozporuplném neviděl rozpor. Že jde zblbnout člověka až do té míry, že nevěří ani vlastním vzpomínkám a pokládá je za výplod choré mysli. Jde vymazat nebo změnit minulost, jakkoli se to zdá na počátku románu nemožné a přimět člověka, aby upřímně miloval svého trýznitele a věřil zcela zjevným lžím (2+2=5, když se to straně hodí tvrdit). Občan je tolik tyranizován (státem, v němž dokonce i obyčejní občané tyranizují a udávají jeden druhého), trestán a chaotickými změnami všeho a všech oblbován do té míry, až ztratí vlastní rozum, svoje nitro i veškeré zásady. („Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ. Nikdy už nebudeš schopen lásky, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až budeš docela prázdný. A pak tě naplníme sebou.“…“ Nedovolíme ani mrtvím, aby povstali proti nám (třeba jako mučedníci“..)
Orwell má občas smysl pro ironii, jak v umění vymýšlení protikladů (staré známé Ministerstvo lásky, kde se mučí a zabíjí političtí vězni a další ministerstva). Nebo například tato citace: „Julie věřila, že strana vynalezla letadla. On si pamatoval, že strana si nárokovala jen vynález vrtulníků. A v další generaci si už osvojí vynález parního stroje.“
Člověk v Oceánii nemá nebo ztratí všechny kolem sebe, svojí rodinu, která je vychovávána k udávání či je vaporizována, ztratí pseudopřátele i sám sebe. Je tady toho tolik o čem jde přemýšlet a každý si to musí v sobě zpracovat sám.

„Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná.“
„Vždyť to vlastně ani žádný podvrh není. Jde jen o to nahradit jeden nesmysl jiným.“
„Všechna doznání jsou pravdivá. Děláme je pravdivými.“

39 08.03.2021

!!! Může obsahovat SPOILER !!!
Nemůžu si pomoct, v Naslouchači vidím především infantilní, děravější příběh o náctileté dívce. Po setkání Ilan s pětadvacítkou se alespoň příběh trochu rozjíždí, do té doby se toho opravdu moc neděje. I když má kniha později větší spád a místy mírné kouzlo, v podstatě se dobrodružství skládá od cesty odnikud nikam, která je zpestřována příběhy typu: dívka se učí jíst vidličkou, hádá se s "otrokáři", že nesejme svojí masku, aby se podívali, zda není nemocná a zda nemůže nakazit ostatní, bojuje v jeskyni s monstry a v podstatě si tato nedospělá otrokyně v dystopickém světě dělá s otrokáři, co chce.
Fantasy kniha má patrně nechtěně prvky červené knihovny, včetně konce, kdy dětskou, nevzdělanou nevolnici nejmocnější muži světa prosí o přátelství.
Kniha není alespoň pro mě nic jiného než logicky děravou pohádkou. Kapitán, před nímž se klaní nejmocnější správci země, si neumí sjednat respekt, sklář, který dostane za úkol dívku zaučit v řemesle na ní zvysoka kašle, pětadvacítka mužů, kteří ochraňují zemi, se stávají chůvami dospívajícího výrůstka, kterého usměrňují, chrání, vychovávají, trpělivě mu vše vysvětlují, mají na něho spousty času a mají k němu neadekvátně pozitivní vztah. Dívka přesto zvláště urostlého kapitána s oříškově krásnýma očima "strašlivě nenávidí" a ač je otrokem, dělá si co uzná za vhodné. Sklářské řemeslo, kvůli kterému si "malou zajatkyni" najali, Ilan téměř nevykonává. Pro skupinu se zdá Ilan nepostradatelná. Nějak mi uniklo proč, až na asi dvě zásluhy (předpovídá sněhovou bouři a ke konci knihy zachraňuje kapitána).
Čekala jsem gradování příběhu, že teď to konečně příjde, ale příběh končí v podstatě nijak, tak jako začal, bez pointy a s otevřeným koncem. Trochu lituju času, který jsem knížce dala, chtěla jsem jí dát šanci a ještě jednou šanci, aby se nakonec ukázalo, že ne všechno, co je zrovna nyní v módě, si ten čas zaslouží. Alespoň z mého úhlu pohledu.
Příliš nechápu, jak tahle smýšlenina mohla získat 94% a masovou oblibu, ale budiž, když to čtenáře těší, přeji jim, ať si užijí všechny další díly.

39 14.02.2020

Zajímavá hlavní postava Hany se mi líbila svojí nevšedností. V naprosté většině knih je hlavní hrdinou silný nebo sice na první pohled slabší člověk, ale s řadou interesantních vlastností, které vyvažují jeho nedostatky. Tady je "nehrdinkou" realisticky obyčejná žena, kdysi v mládí snad krásná, která se ovšem dopouští řady chyb a kvůli své povaze, době do které se narodila a politickému dění, který jedinec nemůže ovlivnit, se z ní stává citová troska a tělesně nemocný člověk. Z nastavené situace není úniku, do řádné společnosti už se později nemůže ani nedokáže zařadit. A právě onou realističností to u mě příběh vyhrává. Na světě nežijí jen super schopní jedinci, ale i ti, jejichž sny z různých důvodů nevyšly a svět se jim rozbil na tisíc kousků. Kniha se dobře čte, je srozumitelná a dívá se na Hanu a jí blízké lidí z různých úhlů (očima neteře, lidí z městečka, víme i co se jí zhruba odehrává v hlavě a proč se chová tak, jak se chová).
Jen více knih ze života a méně princezen, které měly v životě " jenom" díky osudu a vrozeným intlelektuálním schopnostem, zázemí, díky "správné národnosti", díky " vhodnému etniku" a dalším atributům více štěstí než neduživci a sociálně nezdatní nešťastníci, kterým prostě nebylo zhůry dáno v životě uspět a vlastní snahou už nešťastné předurčení nenapraví!

39 30.03.2019

Některé knihy jsou nepřekonatelné. Bohužel, nenapadají mě slova, která by dokázala výstižně a originálně vystihnout požitek z této nedostižné klasické četby plné svižných dobrodružství, přátelství, vtipu, důvtipu, skvělých dialogů i popisů charakterů, nečekaných zvratů, intrik, slovních i jiných potyček a milostných příhod, které zamíchají s kartami.

... "Co jste ještě provedl?" "Když jsem prohrál svého koně, napadlo mě, abych vsadil vašeho." "Ale zůstalo, doufám, jen při tom nápadu?" "Nikoli. Hned jsem jej vykonal."

... Základním rysem povahy páně Bonacieuxovy bylo naprosté sobectví s notnou dávkou špinavé lakoty, okořeněné velkou zbabělostí. Jeho láska k ženě byl cit vedlejší, a nemohl tedy zápasit s těmito základními rysy, o nichž jsme se zmínili...

Tři mušketýři patří právem mezi ty nej v dobrodružném žánru, v tom se asi shodnu s většinou čtenářů. Dozajista nejpopulárnější Dumasovu knihu mám v úžasném vydání po otci z roku 1969 s četnými vysvětlivkami a pěknou obálkou se čtyřmi přáteli v popředí, ilustroval Pavel Brom. Do mnoha postav jsem se zamilovala, nejen do čtyř mušketýrů, dvořanů, francouzské královské rodiny a jiných historických postav, jejich blízkých..., včetně úskočného kardinála a charismatické mylady, agentky kardinála Richelieu, která byla svým způsobem oslňující a ani bez ní a jejích výroků by to nebylo ono ("Nic není ztraceno. Jsem stále krásná." :)).

Z doslovu: Neobyčejná plodnost autora, který vydal přes 300 děl, se vysvětluje zvláštním způsobem tvorby. Zaměstnával mnoho pomocníků, i Tři mušketýři jsou dílem kolektivním. (Možná pro to jsou tak úžasně napsány, někdo z pomocníků měl na starosti popisy, jiný vynikal v dialogu... atd.).
Jen pohled na tu knihu evokuje moje dětství a pubertu, hned si vzpomenu na zařízení našeho obýváku, vidím spokojeně pokuřujícího, začteného tátu a jeho psací stůl nebo sebe dychtivě čtoucí fascinující příběh. Budu si muset zase přečíst a zavzpomínat tím na své mládí, rodinu a krásu z dokonalé četby, kdy splynu s příběhem a zapomínám na vnější svět.
Doba mého dětství je dávno pryč, ani otec už nežije, jen tento "dědičný" příběh bude asi věčný a bude dojímat a zaujímat nové a nové čtenáře.

38 28.08.2021

Vůbec mi to nebavilo číst. To píšu jako člověk, kterému pradědeček zemřel v dole, a myslela jsem, že příběh z hornického kraje mi musí zaujmout. Bylo mi líto mojí prababičky, která zůstala s dvanácti dětmi sama, a musela se vystěhovat z Německa zpátky do Čech, jen s malou rentou a s četnými potomky. Měla jsem soucit s mojí babičkou, která od dvanácti let „musela jít sloužit do bohaté rodiny“ a pro mzdu si jezdila její matka, aby měla z čeho zaplatit domek v Čechách, aby měli kde hlavu složit babiččiny příbuzní. Babička se o sebe od dvanácti musela postarat sama, její mzda šla takřka celá na splacení dluhů matky a na obživu mladších sourozenců. Občas něco o svých zážitcích prohodila a musím říct, že i když to byla obyčejná ženská, která kvůli tragédii v rodině nemohla chodit ani dále do škol, její vyprávění o dobách minulých znělo autentičtěji a působivěji než toto chladné podání od autorky.
Během čtení mi na osudu hrdinů příliš nezáleželo, všechno mi to bylo tak nějak jedno. Nemyslím, že jsem necita, ovšem román o hornících neumí jít paradoxně do hloubky a plácá se jenom na povrchu, takže z materiálu, ukrytého uvnitř, toho moc nevytěží. Vezmeme si třeba popis, nebo-li spíše nepopis důlního neštěstí, které je na začátku románu. Ukázkovej případ nepříliš zvládnuté látky, části, která se jmenuje Smrt v podzemí. Horníci odešli do šichty a už se nevrátili. Co se tam přesně stalo? Co tam dole asi ti ještě nějakou dobu žijící, zavalení horníci prožívali? Jak jim asi bylo, jak zvládali situaci? Pokoušeli se vyprostit ven? A co prožívaly budoucí vdovy? Jak se s tím rodina konkrétně vyrovnávala?
Román se s tím nepáře. Muži z jedné rodiny odejdou do šichty a už se nevrátí. Manželka si všimne, že jí schází muž. Pak zazní výbuch. Ženy letí k šachtě. Říkala jsem si, aha, teď bych se asi měla dojmout. No jo, ale to jde ztěžka, když se pořádně nedojímá ani sama vdova. Pravda, řekne si:“Ať to není on,“ pak padne na zem, když uvidí jeho tělo a tím to máme zhruba všechno odbyto. Žádná vzpomínka, třeba, tady sedával nebo například výčitka, že se k němu měla chovat v něčem jinak, něco, co text odliší od strohé takřka novinové zprávy, která se na věc dívá s věcným odstupem. Měla jsem dojem, že hrdince jde hlavně o zabezpečení rodiny (což je pochopitelné), bohužel že jí jde především a jen o prachy, ty řeší nejvíc. Že nějaký smutek kdysi prožívala, poznám jen z věty: „Největší žal už přebolel, teď zůstala nejistota.“ A následuje sdělení, že mnohé děti se brzo musely živit samy. Všechno takové strojové, strojené, strohé, vnějškovité, odtažité až prázdné.
Prý bravurní příběh? Absolutní vítěz a společenský román roku? Kniha roku 2020? Nevím. Za sebe myslím, že minimálně ty hornické rodiny by si zasloužily hlubší výpověď. Přiznám se, že nemám chuť dočíst a musím se ke čtení hodně nutit. Asi jsem náročná čtenářka, ale takhle to prostě cítím.

38 30.03.2021

Stačí napsat, že mám v oblibě spíš staré dobré klasické detektivky, kde se ještě oběť nemusela dlouze mordovat a k dobré kriminálce se nemusely přidávat i sadistické momentky? Já si tady ráda vystačila s luxusní plavbou po Nilu, pyramidou v Egyptě a k tomu, dejme tomu, jsem uvítala, že zde hrají podstatnou roli i netradiční líbánky. Viděla jsem nejdřív v televizi, přesto mi příběh bavil. Agatha prostě umí. No, nemám snad pravdu?

Randl McMurphy, to je jedna z nejinspirativnějších a neoblíbenějších postav mého literárního světa. S odzbrojujícím charismatem a přirozeností sobě vlastní naučí druhé lépe žít, bojovat o svojí důstojnost, svobodu i přežívat v totalitním světě svázaným někdy až nesmyslnými pravidly. Tenhle individualista, silná osobnost, rváč, hráč, frajer a trochu nepřizpůsobivej sígr s přirozenou autoritou, dokáže hrstku roztřesených, slabých pacientů, kteří se všeho bojí a neumí žít, zvednout ruku a hlasovat o svoje práva. Tenhle samozvaný terapeut s přirozenou autoritou pomůže promluvit nejenom ustrašeným pacientům, ale i těm, kteří raději mlčí, hledí si svého a raději na sebe neupozorňují, neriskují, aby si něčím neuškodili.
Jestli se někdy dostanu do úzkých a uvíznu na nějakém ďábelském, odosobněném místě, doufám, že tam potkám Randlova dvojníka, který nemyslí jenom na sebe a probudí ve mě lepší a silnější já.
Poselství vidím v tom, že i když se ne všechny bitvy dají vyhrát, má cenu je vést do posledního dechu. Že i když jsou ve válkách padlí hrdinové, rozhodně měl jejich boj smysl.
Dávám jednoznačně 100% a čestné, stálé místo v mojí knihovně.

Já nevím, co k tomu napsat jiného, než řada lidí přede mnou. Opravdu, kdo by alespoň trochu neznal nostalgický a poněkud zidealizovaný svět pěti kluků z městečka, dobře popisující chlapecké příběhy, přijatelné rošťárny a dobu autorova dětství? Knížka, která ve většině čtenářů vzbuzuje půvabný úsměv na rtech s nezapomenutelnými, dnes již zlidovělými hláškami. Za mě osobně vyhrává výrok otce: "Tak proč máš teda nateklou hubu, když si byl v houslích?" Je úžasné, že takhle pozitivní knížku napsal spisovatel v naprosto těžkých a nepozitivních časech. Kéž bych podobného, inspirativního nadhledu byla i já v těžkých chvílích schopná. Vzpomínat na to úsměvné a lepší, co mě v životě potkalo a předávat pozitivitu a humor dalším lidem za všech okolností... Nezmůžu se než na banální, ale o to upřímnější: Klobouk dolů za Váš postoj, nesmrtelný pane Poláčku.

Dvořáková umí otevřít tabuizované téma a to tak, že o tématu musí čtenář přemýšlet, emočně se angažovat ( ať už je mu téma odporné či se snaží o empatii) a kniha v něm rezonuje. Alespoň u mě tak platí a řekla bych, že jí jde i psychologie. Přitom píše čtivě.

Havlát není žádný velký sympaťák (ostatně jako většina chybujícíh hrdinů v téhle knížce), ale jenom opovrhovat s ním nelze. Pokud si člověk představí, že by nedejbůh byl v jeho situaci on, jak by se s určitými špatnými sklony vyrovnával on? Navíc to není jen o "tom", ale i o samotě člověka, kterému nebylo dáno do vínku zapadnout do společnosti a to poznamenává jeho už tak nalomenou psychiku. Jen tak mimochodem, jako chovatelka dvou koček jsem těžce nesla, jak přistupoval nejenom k lidem, ale i k domácím zvířatům, kteří mu jsou poblíž.
Rovněž oceňuji pohled do církve, mnozí "věřící" jsou pokrytci, tak to prostě je, potvrdí asi kde kdo, kdo se s nimi osobně setkal (samozřejmě ne všichni). Nejlepší je mít hlavně dobrý vztah s Bohem, na tom záleží stejně nejvíc...
Symbolika a význam zahrady se mi taky líbila.
... Návrat k sobě a ke svým kořenům...
Dvořákové dávám palec nahoru.

P.S. A ta výstižná obálka!

36 29.04.2023

Tohle je přesně můj šálek kávy! Dobrodružný, tajuplný příběh, kterému nechybí správné napětí, kriminální zápletka ani romantika a láska.
Čerstvě osiřelá, již dospělá Mary odjíždí za tetou, kde hledá zázemí a lepší život. Místo toho nachází psychicky zničenou ženu alkoholika, pracující v pochybném hostinci na slatinách, jemuž se slušní lidé vyhýbají. Postupně je odkrýváno proč i to, co má zůstat před očima nejbližších obyvatelů skryto. Jak se se situací Mary v neznámém prostředí vyrovná?
Nechybí gotické prvky, nebezpečné situace a přesvědčivé tajemno. Autorce se daří působivě popsat nehostinnou, romanticky pochmurnou přírodu, děsuplné příhody z hostince a třeba i vánoční, bezstarostnou atmosféru trhu. Postavy jsou dobře vykreslené (nejen psychologicky, přízračně bledého, zvláštně charismatického vikáře jsem viděla přímo před očima). Popisy anglické přímořské, bažinaté přírody s osobitým, drsným kouzlem pěkně doplňují příběh, snadno se jde do příběhu vžít. Romantika není kýčovitá, bezduchá ani naivní, je taková, jaká má být.
Kéž by všechny romanticky laděné historické romány měly podobnou úroveň, kdy kromě zábavy nabízí čtenářům i obstojnou sdělnou hodnotu.

36 09.08.2021

Tohle byla sázka na jistotu. Neznám nikoho, komu by se životopisný román o doktorce Vlastě Kálalové-Di Lottiové nelíbil. Ilona Borská navíc umí psát, o tom jsem se přesvědčila už jako dítě, její knížky se mi vždycky dost líbily. Navíc mi umožnila nahlédnout do tehdejšího Iráku, orientálního a pak zase do českého prostředí. Dramatický životní příběh a dobře podaný. Kdybych vytvářela seznam knih, které by si podle mého názoru měl každý přečíst, bez ohledu na vzdělání, zájmy a čtenářské preference, Doktorku z domu Trubačů bych tam určitě zařadila.

36 06.10.2020

Tato místy až nepříjemně působivá, slavná dětská kniha o rodině broučků nezapře, že byla napsaná farářem. Snad pokaždé, když vidím sedmikrásky, vzpomenu si na ni. Moc se mi líbily ilustrace, nezapomenutelná pohádka. Některé dětské publikace jsem měla raději, přesto se stala neodmyslitelnou součástí mého dětství. Zvláštní, posmutnělá kniha o životě a víře, která asi nemusí sednout každému dítěti. Krtečkovskou, všeobecnou líbivost v sobě nemá.

"Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!" = vynikající výrok, který je zároveň geniální pointou.
Revizor je klasická divadelní hra, která to u mě vyhrává svojí srozumitelností a čitelností. Zábavná kritika společnosti, situace, které nemají daleko k absurdnosti a postavy ke karikaturám, asi nemá smysl rozebírat. Jasně, popisují běžnou denní realitu a lidské vlastnosti a je tudíž stále aktuální, neboť to tak u klasických děl obvykle bývá. Gogol své postavy nešetří, co jsem zatím četla, nemívají zrovna nejlepší vlastnosti. I přes uměleckou nadsázku si bohužel rovněž myslím, že taková je podstata naprosté většiny lidí. Ruku na srdce, spíš než ke světci a uspokojování obecního blaha míváme (někdo víc, jiný míň) blíž k zohledňování vlastního prospěchu, jenom si všichni pěkně a poctivě sáhněme do svědomí. (Jakkoli špatně se nám do zrcadla dívá a jak se to týká nás osobně, nakonec se nám špatně ta nepohodlná pravda a kritika poslouchá, to pak jednoho ten smích leckdy na konci představení přejde).
Viděla jsem kdysi na divadle, pamatuju si, že tam hrál Josef Abrhám a jiná herecká esa. Ve vzpomínce kromě skvělého zážitku – herci i diváci si dialogy užívali - zůstávají ještě úžasné kulisy, které zdobily místnosti do nejmenších detailů, od ubrusů, různých látek, knih až po svícny, knihy a jiné detaily a věci, které do dané historické etapy patří, připomínají ji a pomáhají se snadno přenést do 19.století. Žádný dnes tak oblíbený minimalismus, jo, tyhle staré dobré časy a scény mi v dnešním divadle schází.

34 14.12.2021

Jodi Picoult vytvořila další překvapující, netypický příběh, který umí pohltit a citlivě dojmout. Co je obdivuhodné je styl autorky, která nás prakticky celou knihu seznamuje s projevy Aspergerova syndromu a zahlcuje nás náhledy do zvláštního chování těžko pochopitelného autistického jedince, učí nás do něho lépe vidět a rozumět mu a přitom je to napínavé jako nenáročná, zručně napsaná detektivka. Nechápu, jak to dělá, že dokáže přitáhnout ke kontroverzním tématům tisíce čtenářů, každopádně to s námi umí. Zároveň dělá velkou službu obdobně nemocným, stigmatizovaným lidem a vlastně celé společnosti, která se s jinak obecně nesrozumitelnými reakcemi musí nějak vypořádat. Hrdinové nejsou černobíle načrtnuté (ani vyložený klaďas, ani čistý záporák) a působí, myslím, poměrně věrohodně. Román má několik vypravěčů, důležitá je zde Jacobova rodina i vyšetřování vraždy studentky Jess, která pomáhala nemocnému začlenit se do společnosti a pokoušela se ho naučit lepším sociálním dovednostem. Jacoba asi nebudete přímo milovat, ale minimálně se do autistických manýrů lépe vcítit a tudíž na ně případně i ve svém skutečném životě lépe reagovat.

„Zkuste vychovávat syna, který je uzavřený ve svém světě, a přesto chce proniknout do vnějšího světa. Syna, který se snaží být jako ostatní, ale netuší, jak na to.“
(Jak jim fungují smysly…)… My filtrujeme zvuky a obrazy, zatímco jejich mozek je jimi zaplavován. Proto se nám občas zdá, že žijí ztraceni ve svém vlastním světě. Ale tak to není. Jsou v našem světě, jen jsou do něj mnohem víc vtaženi, než můžeme vůbec kdy být my.“
No, je to dost složité, v podání autorky ovšem poměrně srozumitelné a čitelné.

34 04.11.2021