Shaxx
komentáře u knih
Hacienda
Isabel Cañas
Taková milá soft gotická duchařinka, kterou hodně označují za křížence Mexické gotiky a Rebeky (četla jsem jen MG, Rebeku musím napravit). Rozhodně plusové body schytává za prostředí a dobu, ve které se odehrává. Mínusové body jsou mnohdy nelogický děj, chování postav a pro mě romantická linka, kterou jsem tam zrovna nečekala a ubírala zbytečně moc prostoru. Víc hororu a méně romantiky a bylo by lépe :)
U severní zdi
Petra Klabouchová
Autorka má velmi podmanivý způsob psaní, příběh se až odvíjí před očima jako na filmovém plátně. Velmi smutný příběh, nutno dodat. Pankrácká věznice v padesátých letech a utrpení vězněných žen a dětí, oběti režimu a lidské bestie, které v té době měly moc a náramně si ji užívaly. Tolik vzteku a pocitu bezmoci, šok a smutek z toho, čeho je člověk schopen spáchat na svém vlastním druhu. Na konci mi bylo hodně úzko. Rozhodně doporučuji k přečtení.
Nekroskop
Brian Lumley
Konečně se dostávám k této kultovní upírské záležitosti. Začátek je docela rozvleklý, celkově tempo knihy je pomalejší, ale skvěle to funguje jako úvod do série, zejména závěr je velmi lákavý, takový trochu cliffhanger. Rozhodně jsem nečekala, jaké to ke konci nabere obrátky a kam se děj bude ubírat, ale velmi mile mě to překvapilo. Líbí se mi, jakým způsobem jsou tu vykresleni upíři, zas něco trochu jiného (a netřpytí se, jéj) :) Jsem ráda, že tahle série dostala nové vydání, těším se na dvojku.
Dvě sestry
Åsne Seierstad
Těžko hledat slova, už dlouho jsem z nějaké knihy neměla prožitek tolik emocí, hlavně tedy negativních, o to smutnější je, že je to literatura faktu a ne můj klasický žánr fikce. Já bych se i rozepsala, ale to bych se zas jen naštvala. Těžko se hledalo nějaké pochopení, i s tou nejotevřenější myslí se mi to nedaří, zejména pro to, že tady ani nefiguruje nějaký pochopitelný sestupný propad k fanatismu, kdy by si člověk řekl Aha! Ale bohužel.
Přísně tajný spolek svérázných čarodějek
Sangu Mandanna
Druhý Dům v blankytně modrém moři se od toho čekat nedá (i když přirovnání je na místě, ale Dům je prostě srdcovka), jinak to nicméně byla fajn oddechovka (navíc hezky Laserem zpracovaná po vizuální stránce). Příběh je dost předvídatelný, ale to se taky asi dá očekávat a tolerovat v tomhle případě. Má to pár ňuňu momentů a celkově chápu, proč se to líbí, ale mně tam pořád unikala nějaká ta kouzelná atmosféra, kterou jsem čekala a to mě mrzí. Ani postavy mi nijak výrazně nepřirostly k srdci.
Mimochodem, pokud jste po prvních stránkách tápali, jak často se tedy ty čarodějky scházejí, když se informace liší, hned v první větě je chybka překladu, stane se :)
Holčička, která měla ráda Toma Gordona
Stephen King
Jak Kinga miluju, tak tohle je moje nejméně oblíbená kingovka. Už jednou jsem ji rozečetla a odložila, což dělám jen výjimečně, tak moc mě to nebavilo. Holčička, která měla ráda Toma Gordona mi byla ukradená a doufala jsem, že konečně už spadne do nějaké rokle a bude konec... Děj repetitivní a utahaný, Trisha za mě neoblíbitelná postava.
Poloviční král
Jan Hamouz
Výborný debut, až se mi skoro až nechce věřit, že je tohle prvotina autora. A pak že česká scéna na poli fantasy nemá co nabídnout. Je tu hromada postav a rozjíždí se tu fůra dějových linek, už jen to dává tušit, že tohle bude velké. Mnohem větší, než co by se dalo nacpat do prvního dílu. Rýsuje se tu komplexní a parádní fantasy a na to já slyším. Protože pokud já něco ráda, tak jsou to tlusté fantasy bichle (to, že má dvojka o 240 stran víc mě potěšilo velmi). Pár lidí mi řeklo, že druhý díl je ještě lepší než jednička a v tom případě se mám vážně na co těšit. Oceňuju hlavně fajn zajímavé postavy, které mě bavily, není nic horšího, než když vůči postavám cítím lhostejnost a jsou mi ukradené. Těším se na čtení dvojky.
Kosti pod mechem
Zuzana Hartmanová
Na Kosti pod mechem jsem se těšila a splnily veškeré moje očekávání. Abych byla tedy úplně upřímná, úvod byl pro mě trošku těžkopádnější a leccos na mě působilo uspěchaným dojmem, ale jakmile se děj přehoupl do jiné časové linie, nejistoty byly zapomenuty, začetla jsem se a nešlo se odtrhnout. S každou přečtenou kapitolou na mě měl "konec začátku" větší dopad (stejně jako kdysi u Snílka neznámého, který také začal koncem, kdy čtenář neměl k žádné postavě vytvořené citové pouto a jak příběh postupoval, docházelo mu, že se jen pročítá k emoční újmě a nemůže přestat). Hry s časovými linkami byly skvěle poskládané a veškeré dílky příběhu přesně zapadaly tam, kam měly, v příhodný čas. Bavily mě netradiční hrdinové příběhu - minotauři, jejich životní filozofie a poznávání jejich kultury. Oblíbila jsem si Nerghana a držela mu palce. Kosti pod mechem jsou pro mě poctivá hrdinská fantasy. A nemůžu nezmínit nádhernou obálku se zlacením - celkově zpracování téhle knihy je parádní, Host se vyšvihl.
Případ mrtvého redaktora
Josh Lanyon
Neurazí, nenadchne. Hlavní hrdina byl pro mě trochu nudný patron, který buď fňukal, nebo rozhazoval rádoby vtipné hlášky, bohužel s jeho stylem humoru jsem se zrovna nesešla. Obsahovalo to za mě až moc sexuálních scén, které svým opisem působily zbytečně vulgárně, aspoň k tomu, jak byl dosavadně děj vyprávěn - cozy mystery krimi s "humorným" nedobrovolným vyšetřovatelem, a na mě to působilo jak facka. Závěrečné rozuzlení, kdo je vrah, bylo k pousmání, šité horkou jehlou a naproste nesmyslně vystavené. V téhle sérii pokračovat nebudu, ale dávám tři průměrné hvězdy, protože na méně to zas nebylo.
Někdo z nás
Kristýna Trpková
Velká rodina a jedno velké, temné tajemství. Začátkem se mi trochu hůře prokousávalo, přišlo mi to takové kostrbaté, ale pak se to rozjelo a bylo to fajn. Bavilo mě poznávat jednotlivé členy rodiny, jejich život, jejich strasti a jedna z vedlejších postav mě iritovala tak moc, že jsem měla chuť jí lísknout, kdyby neexistovala jen na papíře - což je super cítit emoce, byť záporné, protože není nic horšího, než cítit naprostou lhostejnost vůči postavám. Kniha obsahuje domácí násilí, které, aspoň dle mého hodnocení, bylo přesvědčivě vykresleno. Samotné odhalení děsivého tajemství není možná až tak šokující, trochu předvídatelnosti tu bylo, ale já byla spokojená.
Dcera kostí
Andrea Stewart
4,5*
Dcera kostí byla nečekaně milé překvapení. I když měla pár svých much a předvídatelností, velmi se mi líbila. Už jen trochu morbidním námětem, kdy se z úlomků lebeční kosti pomocí magie vytváří živoucí konstrukty různého vzezření a účelu, tak pro přítomnost roztomilého zvířecího společníka (to na mě vždy zabírá). Celé je to psané čtivě a stránky ubíhají jedna radost. Je tu dost postav, které se střídají ve vyprávění a jedna dějová linka mě bavila trochu méně než ostatní, ale o to víc jsem se těšila na další změnu vypravěče. Tuhle sérii ráda dotáhnu do konce, už se těším na dvojku.
Babylon
R. F. Kuang (p)
,,Zrada. Překládání znamená páchat na originálu násilí, překrucovat ho a komolit ho pro cizí, nezamýšlené oči. Co to tedy znamená pro nás? Můžeme snad dojít k jinému závěru než k uznání, že akt překladu je tedy nutně vždy aktem zrady?"
Babylon byl jednou z mých očekáváných letošních knih, co vyjdou v překladu. A nezklamal. Věrně vykresluje prostřední alternativního Oxfordu, kde se ocitá Robin, jemuž byla dána jedinečná šance, dostat se z bídy a utrpení a žít život, o kterém si ostatní mohou jen zdát. Ale čím je to vykoupeno? Krom zajímavých poznatků k jazyku a překladům přináší Babylon i etické a morální otázky, které postupně vyvěrají z toho, jak se Robin boří hlouběji a hlouběji do dění kolem něj, ke kterému by leckdo byl slepý. Velmi se mi líbil závěr, který nepostrádal jisté drama a podtrhl tak hloubku toho, kam vše zabředlo. Babylon mi trochu připomínal Nefritové město - zejména magickým prvkem, který sice byl přítomen a ačkoli byl zásadní a důležitý pro děj, neobjevoval se tolik, jak by člověk čekal. První část mi přišla trochu repetitivní a co mě opravdu nebavilo, byly četné poznámky pod čarou, které se sice tématicky k celé knize a obsahu hodily, ale nebavilo mě k nim pořád sklouzávat zrakem. A poslední věc - nepodařilo se mi k žádné postavě vytvořit si nějaké pouto, což je též zásadní pro moje hodnocení.
Sadistova bible
Nicole Cushing
3,5*
Čekala jsem kapku něco jiného, ale i nečekané odchýlení od mého očekávání nebylo zlé. Líbí se mi, jak se Cushing toho nebála a na pár stránkách parádně a neotřele převrátila a rozvrátila princip náboženství a víry. Asi si umím představit, jaké pobouření to muselo vyvolat. Natož v kombinaci s bizarro a body horror prasárničkami, čemuž zde nakonec bylo věnováno požehnaně prostoru v závěru knihy.
Program Nosferatu
Miroslav Pech
Program Nosferatu skvěle zahájil sezonu nových Zrnek temnoty pro rok 2024. Od autora jsem četla Dítě tmy a Rytíře, který mě hodně bavil a tahle další kniha mě utvrdila v tom, že mi Míra Pech svým psaním sedne. Program Nosferatu je pořádně nabušené Zrnko. Stihne toho na malém počtu stran opravdu hodně, od představení rozvrácené rodiny, přes skvělé vykreslení přesvědčivého vztahu otec-dcera, po žal a ztrátu milované osoby, těžkosti spisovatele žánru, který je společností vnímaný jako podřadný, až po očekávaný hororový zvrat. A do toho všeho je to ještě takový milostný dopis hororovému žánru a psaní. Obsahuje spoustu narážek na jiná hororová díla a autory, díky tomu jsem se cítila jako ryba ve vodě. Skvělý a vyvážený mix pro super příběh, u kterého jsem se královsky bavila.
Klec duší
Adrian Tchaikovsky (p)
S tvorbou Tchaikovskeho se teprve seznamuji (mám za sebou Střepy Země a Pěšky na Aldebaran), takže je pro mě zajímavé zjišťovat, jaké další polohy psaní má. A Klec duší rozhodně překvapila. Musím říct, že dle anotace jsem čekala něco trochu jiného, asi něco víc akčnějšího, řekla bych. Vše zmíněné z anotace se v příběhu objevilo, to ano, jen to hrálo jinou roli než bych čekala. Klec duší je víceméně memoár jednoho muže, který měl tolik štěstí, že se dožil možnosti své paměti odvyprávět. Akademik Stefan Advani, který se dostal do vězeňské kolonie Ostrov, kde člověk neví dne a hodiny. Vzpomněla jsem si trochu na Senlina z Cesty do babylonu, taky taková neohrabaná akademická postavička, která je nucena se přizpůsobit a najít v sobě odvahu. Na pozadí se toho odehrává tolik - svět se rozpadá, slunce umírá, moře je jen masa toxicity, zbylá hrstka lidí se geneticky upravuje a přežívá v jednom městě, volná příroda zdivočela a prohání se v ní nové smrtící živočišné druhy, pro lidstvo budoucnost rozhodně nevypadá dobře. Jak se Země do takové fáze dostala, není asi ani třeba vysvětlovat. Depresivní eko-dystopie jak vyšitá. I když jsem tedy do čtení šla s jinou představou, konečný výsledek se mi líbil, když se mi podařilo naladit na tu správnou vlnu. A líbilo by se mi, kdyby vedlejší postava Sergeje dostala svůj vlastní samostatný román, protože si autor na to připravil skvělou příležitost.... pokud tedy už taková kniha není, protože Tchaikovsky je docela plodný autor a v češtině vyšel jen zlomek jeho děl :))
Živého mě nedostanou!
Dušan Fabian
V samotné anotaci se píše - pokud nejste příliš náročnými čtenáři, možná se i zasmějete, a něco na tom bude. Asi se tedy řadím mezi náročné čtenáře, protože na mě tohle nefungovalo, i když jsem byla připravená na vtipnou oddechovku. Bylo pár okamžiků, které mě pobavily, ale jinak mi přítomný humor přišel až moc na sílu tlačený do každé věty, připomínalo mi to trochu béčkové parodie. Od druhé poloviny můj zájem o děj opadal a bylo mi vlastně celkem jedno, jak to dopadne, což mě mrzí, protože anotace zněla slibně. Dávám tři hvězdy, jakožto průměr, co neurazí, nenadchne.
Galerie mrtvých
Chris Carter
Robert Hunter po deváté a pořád je to fajn. Jasně, je to šablonovité a jede to podle zajetých pravidel. Je to repetitivní a člověk už ví, jak se to bude odvíjet. Ale něco na tom je až téměř konejšivého a komfortního. Takže jako vždy nechyběla zmínka o tom, jak je Hunter geniální, že má problémy s nespavostí, že mu zemřela matka na rakovinu a že si rád dá kvalitní skotskou. A nesměla chybět ani hláška, že hodně čte. Galerie mrtvých přinesla dalšího zajímavého sériového vraha a má docela divoký konec s příslibem akce v dalším dílu, což mě příjemně překvapilo.
Rezavé panny
Gwendolyn Kiste
Modlete se za rezavé panny.
Tomu říkám parádní úvod, který zaujme. Rezavé panny mě dostaly. Osmdesátky, Cleveland, počínající krize, továrny se uzavírají, muži přichází o práci a rodiny čelí nejisté budoucnosti. Do toho se začne městečkem šířit záhadná nemoc, která postihuje jen dospívající dívky. Jejich těla prochází podivnou proměnou, která se vymyká všemu, co kdy doktoři viděli...
Když se hlavní postava Phoebe vrací po letech na do svého rodného města, na místo, kde se vše stalo, je to prosycené tak silnou nostalgií a melancholií, že to tryská z každého slova a naprosto to pohltí. Styl psaní je chvílemi až poetický, skvěle vytváří stísněnou atmosféru bezmoci a zoufalství ve všech podobách. Zoufalství otců, živitelů rodin, kteří přichází o práci. Zoufalství matek, které se snaží tvářit, že se nic neděje a že je vše v pořádku. Zoufalství společnosti, která nepotřebuje další problém k současné krizi, ve které se ocitá. Zoufalství Phoebe, které není lhostejný osud dívek, jenž postihla nemoc. Nemoc, která jakoby zrcadlila rozpad, ve kterém se společnost nachází... Rezavé panny jsou vážně boží. Neotřelý příběh, delikátní hororové prvky, napětí při odhalování tajemství a hromada emocí. Pro mě trefa do černého.
Nikdy se nepřestala usmívat
Martin Štefko
Tak jsem se konečně dostala k té zásadní "goldendogovce", první knize (aspoň dle slova autora), která vyšla v tomhle v malém a milém žánrovém nakladatelství, které mám fakt ráda :) Kolem téhle knihy se vznášela taková aura tajemna a očekávání, od okolí jsem slyšela hlavně: ,jo, to bylo fakt dobrý, nečekané rozuzlení, tak jsem byla zvědavá. A vážně to bylo dobré. Sedl mi styl psaní, který jde přímo k věci, žádné zdlouhavé opisy, ale věcný a účelný popis. Ani mi nevadilo, jak se střídala er forma s ich formou, která byla v intermezzech, které prokládaly současný děj. Kapka brutality sem a tam, nějaké to překvapení na závěr, lehké klouzání po povrchu psychologie o tom, zda vraha vytváří okolnosti a traumatické události, zejména z dětství... Jakým směrem se bude odhalení zápletky vyplynulo z náznaku zhruba v polovině knihy a za mě fajn, jsem s tímhle řešením spokojená. Jsem člověk, co si komentáře s hodnocením ke knize nečte dřív, než knihu sám přečte a u téhle doporučuji to samé. Ačkoli je fajn zmínit, jakou asociaci kniha ve čtenáři vyvolala, zrovna tady to dělá téhle knize medvědí službu, protože už samotný název připomínaného filmu/knihy funguje jako dost velký spoiler. A na závěr tedy jediná věc, ze které mi cukalo oko, jsou opakované zmínky toho, že hlavní postava je masová vražedkyně (i ve zmíněné spojitosti masový vs sériový vrah). Tohle nesplňuje podmínky masových vražd nehledě na vysoký počet obětí, naopak dle definice by se jednalo o sériového vraha. Ale to je jen detail, já jsem občas prý rejpal :)
Dcera zimy
Vladimíra Šebová
3,5*
Téma slovanské mytologie mě vždy potěší. Navíc jsem viděla, že obálku vytvořila jedna z mých oblíbených ilustrátorek, Lenka Šimečková, nešlo odolat.
Zatímco mě bavily prvky mytologie, postavy mi k srdci moc nepřirostly. Moraně je dáván větší prostor, Vesna je líčena jako taková hloupounká, pasivní postavička na okraji, kterou se Morana snaží pořád nacházet a zachraňovat. Co mi vadilo nejvíc, je přeskakování do dvou časových linek, které ač dělilo šest století, nebylo to poznat. Nijak výrazně se nezměnilo chování postav, ani prostředí, způsob života... A že 600 let je sakra dlouhá doba. Občas mi nějaké dialogy přišly trochu křečovité a druhá polovina se mi už vyloženě táhla, což je v rozporu s tím, že na konci bylo nejvíce akce, až to působilo trochu uspěchaně oproti nastavenému tempu. A jeden malý plus - naštěstí v knize nebyla vyloženě romantická linka, pokud se tam něco mihlo, tak jen na chvíli. Nicméně druhý díl asi zkusím.