schacco komentáře u knih

Neotřele psaná kniha na první dojem působí, jako by ji psal kovaný americký patriot, čerstvý student politologie popř. zapálený čtenář denního tisku fascinovaný fenoménem zombie. Předkládaná mozaika světového vypořádávání se s nemrtvými reflektuje mnohdy stereotypní vnímání toho či onoho národa; v čele dění pak pochopitelně stojí hrdinný americký prezident.

Českou verzi navíc bohužel notně křiví překlad, který se úplně nepovedl. Např. Antoniův val je podle pana překladatele "římská zeď Antonine", "Diet" ve smyslu politického shromáždění překládá zajímavě jako "Národní shromáždění Diet", občas se mu podaří velmi nečeské a někdy až nesmyslné znění věty či souvětí... naštěstí omezenému čtenáři ve svých četných vysvětlivkách blahosklonně osvětlí kupř. termín "gentleman".

1 17.01.2017

Dva kluci si zahráli Fallout, líbila se jim atmosféra a tak je napadlo, že si vypůjčí děj, trošku jej poupraví, zasadí do českého prostředí a napíší o tom knihu. Kniha sama je nevyvážený slepenec různých fragmentů, které mají společného jmenovatele, a tím je zúžení obsahu knihy na přípravu a provedení 'misí', ve kterých zvláště komicky vystupuje opakované sáhodlouhé představování, jaké jednotlivé zbraně si aktéři knihy berou s sebou, přičemž vybraný druh zbraně nemá v dalším ději žádný (či naprosto marginální) dopad. Knize se dá vytknout milión a jedna věc (infantilní dialogy, rozkolísanost, neschopnost vytvořit atmosféru, selektivní podrobná popisnost v kontrastu s chybějícími podstatnými informacemi, které by pomohly dokreslit situaci), nicméně vášnivému čtenáři by se - zvláště v dnešní ultramoderní době - měla zdát sympatická snaha obyčejných mladých lidí o stvoření literárního díla; ať už je kvalita jakákoli. Hvězdička za entuziasmus a ne úplně nejhorší konec.

Stručně a krátce: Příliš divoká země je kniha pro 'pařany' akčních válečných her (ideálně Fallout, Battlefield apod.) ve věku 18-, bez dalších hlubokých zájmů či rozhledu.

1 24.10.2016

Rusty Bradley je podle všeho oddaný, statečný a vůbec vynikající voják. Ovšem psát knihy by neměl. Kniha je prezentována jako první obsáhlejší popis operace Medůza, největší operace NATO v dějinách organizace, jenomže ve skutečnosti jde pouze o úzký popis pocitů a fragmentárních zážitků jednoho vojáka speciálních jednotek. Chybí ucelený pohled, souvislosti, přehledné informace, které by v čtenáři vytvořily ten kýžený pocit, že rozumí a chápe. Chápe nejenom, že americká armáda je nejlepší na světě, ale hlavně širší souvislosti. Kniha selhává i v beletristické kategorii "vtažení do děje" nebo "donucení čtenáře přestat dýchat". Kandahárští lvi jsou zbytečnou knihou; čtenář by se místo toho měl podívat kupříkladu na film Black Hawk Dawn, který je obsahem sdělení podobný a hlavně podstatně záživněji ztvárněný.

1 08.08.2015

Nostalgie z dob, kdy byl člověk čerstvý teenager; jinak s odstupem času zoufale průměrné čtení. Mimochodem, kdo by v době graviplánů a silových polí vytvářejících atmosféru celých planet uvažoval o chladných zbraních jako efektivních bojových prostředcích?

1 03.07.2015

Úvod do současné filozofie stručně a jasně. Možná až moc stručně... Z knihy se dá odtušit, že autor se k filozofii dostal až postupem času přes matematiku, logiku, jazyk a analytickou filozofii. Nicméně, knížka se čte krásně, chápe se rychle a během jednoho odpoledne už člověk nemá co číst...

1 14.05.2014

Zasvěcený pohled na jednu z nejhorších porážek Francie v dějinách. Málo vídaná autorova fundovanost nedovoluje jednoduchý pohled na příčiny tohoto kolapsu. Celkově výborná kniha, která svádí k přemýšlení o širších souvislostech významných historických událostí.

1 14.05.2014

Kniha složená z esejů značně rozdílné kvality a stravitelnosti.

1 14.05.2014

Proevropský pamflet o české státnosti a nutnosti spolupráce mezi národy v demokratickém duchu Masarykovského humanismu. Zajímavá poznámka: "... britský dramatik George Bernard Shaw řekl, že jediným možným prezidentem žádoucích 'spojených státnů evropských' by mohl být Masaryk (a podobě jej viděli z Francie Roman Rolland a z Německa Thomas Mann - vedle mnoha jiných)..."

1 14.05.2014

Rozlučkový výbor prof. Matějčka. Průřez jeho profesním životem v desítkách článků a úryvků z knih. Na konci autor vzpomíná na osobnosti, které ho v této dráze nejvýrazněji ovlivnily, od J. B. Čapka, Margaret B. Rawsonové, Otakara Kučery, V. Voráčka přes Jaroslava Kocha, Jaroslava Jiráska až po Karla Macka a Václava Příhodu.

Na konec výboru pak zařadil vlastnoručně přeloženou báseň neznámé skotské stařenky o tom, jak život rychle ubíhá přes dětství, lásku a rodičovství k stáří a smrti. Sám ji uvádí: "Je to básnička o konci a patří na konec. Ostatně je i mým rozloučením s tímto Výborem - a vůbec!

1 14.05.2014

Zásadní momenty v historii českého národa posledních sto let prostřednictvím osudů vybraných představitelů národa. Pokud chtěl autor vystihnout zejména českou národní povahu, klíčová jsou zřejmě slova o filozofii přežití, o tom, že v životě není velký prostor pro hrdinství, protože nikdo nežije ve vzduchoprázdnu, o Švejkovi a jeho mazané podřízenosti. Takhle nějak nás vidí český příznivec, v Čechách žijící Polák.

1 14.05.2014

(SPOILER) John Glubb byl nesporně pozoruhodná osobnost. Byl to hlavně voják, praktický člověk, žádný rozšafný intelektuál. Jeho úvahy jsou vojensky strohé, nezatěžuje se široce vyargumentovanými výklady.

Tato dvě na sebe navazující dílka z let 1976 a 1977 postrádají rovněž jakousi ucelenost, systematickou uzavřenost. Přesto, nebo právě proto, jsou jeho postřehy a zjištění nerozplizlá a v mnoha případech neobyčejně zajímavá, úderná a až děsivě trefná.

V Osudech říší píše Glubb o vzestupu a pádu velkých národů a rozlišuje přitom několik fází této sinusoidy, trvající vždy nějakých deset generací (tedy 200-300 let). V rámci první fáze hovoří o nástupu a rozmachu, další fáze znamená věk výbojů k věku obchodu, dále rozlišuje věk hojnosti, věk intelektu a končí věkem dekadence. Sám u této poslední fáze bodově shrnul, čím je charakterizována. Tak jednak je to defenzivnost, dále pak pesimismus, materialismus, lehkovážnost, příliv cizinců a ústup náboženství. Čtenář sám se může zamyslet, zdali se se všemi těmito atributy nemůže v současnosti setkat například... třeba... já nevím... v západním civilizačním okruhu.

Na Osudy říší navazující dílko Jak zajistit naše přežití je souborem názorů na motivy dopisů a dotazů čtenářů Osudů říší.

Několik střípků z knihy:
Podléháme iluzi, že nás může zachránit lidský rozum. Nová ideologie, mnohem více nových zákonů, více racionálního plánování, změna strany u moci žádný intelektuální důvtip nemůže obnovit velikost národa, který ztratil energii, iniciativu, čest a především oddanost službě.

Staré národy zakrňují kvůli přílišné organizovanosti, ztuhlosti institucí a neustále narůstající byrokracii; to ubíjí činorodost jednotlivců a jejich psychologickou motivaci.

Další vnějškovou změnou, která vždy provází přechod od věku výbojů k věku hojnosti, je rozmáhající se defenzivní mentalita. Pohádkově bohatý národ už nestojí o slávu. Jeho hlavní starostí je udržet si bohatství a luxus. Je to období defenzivy. Jejím symbolem jsou Velká čínská zeď, Hadriánův val na skotských hranicích či Maginotova linie ve Francii v roce 1939. Jelikož je k mání více peněz než odvahy, je snazší nepřítele uplácet než s ním bojovat. Takovýto odklon od staré tradice si lidská mysl snadno zdůvodní. Vojenská připravenost, či chcete-li agresivita, se pojednou odmítá jako primitivní a nemorální. Civilizované národy jsou příliš hrdé, než aby bojovaly. Prohlašuje se, že zábor jednoho státu jiným je nemravný. Impéria jsou zlá. Tato intelektuálská pomůcka nám umožňuje utlumit pocit méněcennosti, který zažíváme, čteme-li o hrdinství našich předků a trudně přemítáme, jak jsme na tom dnes. „Není to tak, že se bojíme bojovat,“ říkáme, „ale považujeme to za nemorální.“ Vida, získáváme tím dokonce pocit mravní převahy. Problémem pacifismu je, že ve světě stále existuje mnoho národů, které agresivní jsou. Národům, které prohlásí, že nemají vůli bojovat, hrozí, že si je podrobí národy, které právě procházejí dobyvatelskou fází (někdy se smiřují i s tím, že budou začleněny do nějaké nové říše jako pouhé provincie nebo kolonie). Kdy je nutno neváhat s použitím síly a kdy ustoupit, je věčný lidský problém, který můžeme vyřešit, jak nejlépe umíme, jedině v každé nové situaci, jak postupně přicházejí. Očividně však z dějin plyne, že národy ve skutečnosti neskládají zbraně kvůli svědomí, nýbrž odzbrojují kvůli oslabenému smyslu občanů pro službu, rostoucímu sobectví a bažení po bohatství a klidu.

22.10.2023

Po knize jsem sáhl sveden názvem. Chtěl jsem se nechat inspirovat stran moderních trendů webových stránek, případně se při té příležitosti dozvědět i pár užitečných tipů & triků . Co jsem ale dostal bylo něco neuvěřitelného. Text na úrovni žáka druhého stupně základní školy, neskutečné množství hrubých pravopisných chyb, překlepů, celková neucelenost až zmatečnost. Informačně samá hlušina. Rady, moudra a "pravdy" jsou na té nejbanálnější myslitelné úrovni. Jak říká klasik: "Nevím věru, co Vám vytknouti dříve,..."

Nechci se lacině trefovat do autora této knihy, ale každý, kdo se snaží napsat knihu, by si měl zajistit alespoň bazální korektury a redakci. Pokud jde o knihu, která se navíc chce tvářit odborně, pak oslovit alespoň dva tři recenzenty, odborníky v dané oblasti, kteří by si ji před vydáním přečetli a opřipomínkovali. Pokud by něco podobného nastalo u knihy "Moderní Web", pak by taková kniha nikdy nemohla vyjít. Guilty pleasure par excellence.

Letem historicko-sociologickým světem a jeho náhledem na elity. Kniha spíchnutá horkou jehlou, nicméně za přečtení stojí. Z mého pohledu by stálo za to ji tak po dvaceti letech přepsat, rozšířit, prohloubit...

26.02.2020

Surreálné utrpení s občasným úsměvem.

21.08.2016

Monografie Lidská práva si na poměrně malém prostoru klade za cíl zmapovat historii kodifikovaných lidských práv a identifikovat jejich prameny. Knihu Oskara Krejčího je však nutné číst s vědomím, že ji psal bývalý poradce posledního komunistického předsedy vlády Ladislava Adamce s vazbami na tehdejší komunistickou tajnou službu. Jeho levicové chápání světa pochopitelně silně rezonuje i v tomto textu a na několika místech sklouzává až k politickému pamfletu proti kořistnému, ziskuchtivému a pokryteckému kapitalismu v čele se Spojeným státy. Je to pohled na lidská práva prizmatem socialistického člověka; za socialismu vyrostlého, za socialismu vzdělaného a do socialismu včleněného.

Jedním z hlavních pilířů textu - a zde se socialistický autor nezapře - je zrovnoprávnění dvou hlavních skupin práv, a to práv osobních a občanských s právy sociálními a kulturními. Autor je považuje za naprosto stejně významné a odmítá tezi, že by druhá skupina práv měla být podřazena té primárnější, týkající se individuální svobody jedince/občana. To mu pak kupř. umožňuje stavět naroveň oba někdejší studenoválečné bloky, přičemž jeden z nich z nich měl - podle autora - problémy se svobodou informací (pouze!) a druhý pak s naplňováním sociálních a ekonomických práv. Pozornému čtenáři neunikne zlehčování, zjednodušování a "narovnávání" ve prospěch ruského socialistického bloku; jak mezi řádky, tak občas i přímo. Dočte se kupř. i to, že sice existoval rudý teror, ale že to byla vlastně reakce na teror bílý; že sice v katyňském lese Rusové povraždili několik desítek tisíc polských důstojníků, ale že to byl vlastně akt pomsty za utrpení a vraždy ruských vojáků během "bílé" války ve dvacátých letech dvacátého století. Oko za oko, zub za zub. Snaha o relativizaci zla.

Propagandisticky povědomě působí i v knize představená konstrukce dvou typů člověka: "neměnného člověka-měšťáka s podnikatelským egoistickým pudem" a "stále se zdokonalujícího člověka-soudruha s kolektivistickým přesvědčením, který upřednostňuje společenské potřeby a všelidskou solidaritu".

Přes veškerou více či méně skrytou ideologičnost ovšem nelze než s autorem souhlasit v jedné z nosných myšlenek knihy, a to, že lidská práva nejsou přirozená, daná a přítomná již v samotné existenci člověka jako bytosti, nýbrž výsledkem "lidské ideje", výsledkem procesu sebezdokonalování člověka, "programem a strategií, opírající se o humanistickou filosofii".

V souvislosti s aktuálním evropským diskurzem se nadmíru zajímavými jeví i části textu týkajících se lidských práv a islámu.

"Islám odmítá rozumové základy ideje lidských práv – tato práva si zaslouží úctu proto, že jsou od boha. V Koránu jsou prý spravedlnost a práva posvátně zakořeněny. Podle islámského pojetí lidských práv nekontrolovatelný individualismus hrozí legitimizací polyteismu a návratem do preislámské společnosti. Už Ibn Chaldún (1332-1406) tvrdil, že „kult individualismu“ vytváří bídný, nešťastný, nejistý prázdný život. Ten musí být odmítnut ve jménu povinností vůči Alláhovi a komunitě věřících, nazývané umma. Svoboda je naplňování božího řádu. Umma zajišťuje základní sociální minimum, bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Islám odmítá obraz racionálního ekonomického aktéra ne proto, že je v zásadě neracionální, ale proto, že ústřední pro islám je sociální péče a spravedlnost. Duchovní a mravní zdraví umma je nadřazeno právům jedince…

...Tam, kde výkon práv a svobod v ostatních mezinárodních lidskoprávních dokumentech ohraničuje zákon – ať již jde o právo na život, na svobodu slova, obsazování veřejných funkcí – v islámských dokumentech meze stanovuje šaría. Problém není pouze v tom, že některé tresty stanovené v šaríi jsou archaické a z hlediska jiných současných civilizací barbarské. Zákon je lidský čin a jako takový je nedokonalý a změnitelný. Šaría je tvořena náboženským právem odvozovaným z posvátných textů, které nemohou být člověkem měněny…

…Jestliže osvícenství hledalo lidská práva prostřednictvím rozumu, pozitivizmus je vidí v právních normách, islám je nachází ve sdělení boha. Posvátné texty obsahují povinnosti jedince, rodiny a muslimského společenství při vytváření trvalého uspořádání podle božího záměru…

…Od Všeobecné deklarace lidských práv (1948) je patrná tendence přejít od filosofických vizí k pojetí lidských práv jako samozřejmosti. Tomuto pohybu se vzepřely některé mezinárodní úmluvy o lidských právech, jako je Káhirská deklarace lidských práv v islámu (1990) či Arabská charta lidských práv (2004, platnost 2008). Ty ovšem svojí koncepcí darovanosti lidských práv vybočují z celé lidskoprávní tradice počínající v osvícenství a náboženskou exkluzivitou popírají představu o univerzálnosti lidských práv…

…Káhirská deklarace v čl. 19 uvádí, že „všechny osoby jsou si před zákonem rovny bez rozdílu mezi vládcem a ovládanými“, což odpovídá dikci Všeobecné deklarace. V odstavci (D) je ale obsažena konkretizace: „Nesmí být žádný zločin a trest s výjimkou stanovenou v šaríi“. Čl. 24 obdobně konstatuje, že „všechna práva a všechny svobody stanovené touto deklarací se řídí islámským právem šaría“. V tomto pojetí „šaría dominuje nad všemi závaznými normami mezinárodního práva“…"

…Pro řadu muslimských věřících je Všeobecná deklarace lidských práv, řečeno slovy Saida Rajaie-Khorassaniho, íránského zástupce v OSN (1981), „sekulárním chápáním židovsko-křesťanské tradice“.

12.03.2016

Velmi poutavé čtení prolínající fakta s osobními výpověďmi účastníků. Škoda jen, že text trpí občasnou nekonzistencí.

28.11.2015

První polovina knihy je pozoruhodná, ač se člověk neubrání pocitu, že popis změn po výpadku elektrické energie je příliš úzký... ovšem rozuzlení mi vyvolalo lehký úsměv na tváři.

03.07.2015

Třetí část z pětidílné trilogie zatím nejslabší. Přesto je zde několik originálních humorných prvků a jako hyperparodie to stále funguje.

24.07.2014

Kniha, která oproti předcházejícím dílům autorské dvojice nepřináší nic moc nového. Z velké části je to kompilace. Nové kapitoly nejsou v ničem přínosné. Obecně k Tofflerovým: hlavní teoretický rámec tří civilizačních vln je nepochybně zajímavý, nicméně konkrétní aplikace teorie na jednotlivé oblasti života často pokulhávají.

18.07.2014

Velmi čtivé vylíčení porážky Francie hitlerovským Neměckem v roce 1940. Díky četným sarkasmům je patrno, že knihu psal Brit. Názorově není kniha tu a tam příliš konzistentní, ale nejde o zásadní věci. Jako jeden z pramenů využívá autor i zpovědi přímých účastníků bojů, včetně jejich rozdílných soudů o tom či o onom. V části knihy, která je založena na vyprávění pofrancouzštělého Rakušana, je i vcelku nelichotivý odkaz na tehdejší pověst Československa (nebo spíš odkaz na vztah Rakušanů k Čechům?): "...(Francouzi) v zákopech našli určité pohodlí a potěšilo je také to, že německé dělostřelecké granáty často selhávaly. To se přisuzovalo skutečnosti, že granáty pocházely z Čech, z továren Škoda, kterých se Němci zmocnili v roce 1939...".

Ze sarkasmů mě snad nejvíc pobavil údajný výrok britského ministra, kterým reagoval na oslavné články britského tisku o úspěšné evakuaci Britského expedičního sboru z přístavu Dunkerque: "...zdá se, že evakuace se stává nejúspěšnějším odvětvím našeho průmyslu."

15.05.2014