Osudy říší - Jak zajistit naše přežití

30.03.2024

K četbě mě zlákal na obálce avizovaný „úvod a doslov Václava Cílka“ a bohužel jsem se tak trochu nachytal do pasti. Domníval jsem se, že půjde o práci nějakého současného badatele či myslitele, ve skutečnosti jde však o pozdní eseje britského vojáka a dobrodruha narozeného na sklonku 19. století. Tím bych knížku nerad diskvalifikoval hned zkraje, je vydaná moc pěkně, doznala patřičné redakční péče (našel jsem v ní jediný překlep) a Cílkovy doprovodné texty jsou inspirativním uvedením do problematiky, jakož i jejím doplňkem a rozvinutím.

Nicméně potíž je tu ta, že samotné Glubbovy texty si podle mě zaslouží být čteny spíš jakožto dokumenty dobově a individuálně podmíněného myšlení než jako inspirace relevantní pro současnost. Ne že by nebyly zajímavé a čtivé, ale tím jejich využitelnost končí. Na můj vkus jsou totiž příliš tezovité a pro potřeby dnešní doby příliš málo myšlenkově subtilní a empatické. Trochu se zdá, jako by se v nich odrazila zkušenost stárnoucího člověka, který fakticky udělal kariéru a prožil pozoruhodnou životní dráhu díky britskému kolonialismu. A v reakci na jeho zhroucení (přičemž tato reakce není deklarovaná a nemusela být plně vědomá) a na proměny světa, které se patrně příčily jeho povaze, momentálnímu životnímu nastavení a zkušenosti, sepsal tato dvě zamyšlení o zrodu, vývoji a úpadku impérií ve světových dějinách.

Přitom z pozice nehistorika je patrné, jak výběrové, účelové a v mnoha ohledech povrchní je jeho vnímání a chápání dějin. Příznačná je v tomto ohledu i jistá averze vůči profesionálním historikům, hraničící až s namyšleností, že on je chytřejší než všichni dosavadní badatelé v daném oboru, protože jej jako prvního a jediného napadlo podniknout srovnání vývoje různých historických říší v dlouhodobém měřítku. Coby neodborník si netroufám posoudit, zda takové práce na konci 70. let (kdy Glubb tyto své texty tvořil) opravdu ještě neexistovaly, ale i kdyby tomu nakrásně tak bylo, v dnešní době už to neplatí. Bizarnost některých jeho tezí, například pokud jde o anglo-americkou námořní dominanci jakožto záruku světového míru, neblahou přítomnost žen ve veřejném životě, chápání obratu k intelektuálním činnostem či „obrácení rolí mezi pohlavími“ jako projevů úpadku určité společnosti a říše, nemožnost soužití odlišných kultur v promísené podobě (tj. nikoli jen jako sousedících ghett) či připisování spásné úlohy náboženské oddanosti, tu asi netřeba rozvádět.

A podotýkám, že je tu neodmítám primárně pro jejich obsah (kupř. z pozic woke kultury, feminismu či multikulturalismu), ale především kvůli naprosto nedostatečné myšlenkové preciznosti. Glubba zkrátka napadne určitá teze a už se nezabývá jejím důkladnějším rozvážením, nahlížením z různých perspektiv, chybí mu intelektuální citlivost a paradoxně i schopnost nazírat svět z perspektiv, které jsou mu cizí (tj. v daném případě slabší, jiné, pro něj nezajímavé).

22.10.2023

(SPOILER) John Glubb byl nesporně pozoruhodná osobnost. Byl to hlavně voják, praktický člověk, žádný rozšafný intelektuál. Jeho úvahy jsou vojensky strohé, nezatěžuje se široce vyargumentovanými výklady.

Tato dvě na sebe navazující dílka z let 1976 a 1977 postrádají rovněž jakousi ucelenost, systematickou uzavřenost. Přesto, nebo právě proto, jsou jeho postřehy a zjištění nerozplizlá a v mnoha případech neobyčejně zajímavá, úderná a až děsivě trefná.

V Osudech říší píše Glubb o vzestupu a pádu velkých národů a rozlišuje přitom několik fází této sinusoidy, trvající vždy nějakých deset generací (tedy 200-300 let). V rámci první fáze hovoří o nástupu a rozmachu, další fáze znamená věk výbojů k věku obchodu, dále rozlišuje věk hojnosti, věk intelektu a končí věkem dekadence. Sám u této poslední fáze bodově shrnul, čím je charakterizována. Tak jednak je to defenzivnost, dále pak pesimismus, materialismus, lehkovážnost, příliv cizinců a ústup náboženství. Čtenář sám se může zamyslet, zdali se se všemi těmito atributy nemůže v současnosti setkat například... třeba... já nevím... v západním civilizačním okruhu.

Na Osudy říší navazující dílko Jak zajistit naše přežití je souborem názorů na motivy dopisů a dotazů čtenářů Osudů říší.

Několik střípků z knihy:
Podléháme iluzi, že nás může zachránit lidský rozum. Nová ideologie, mnohem více nových zákonů, více racionálního plánování, změna strany u moci žádný intelektuální důvtip nemůže obnovit velikost národa, který ztratil energii, iniciativu, čest a především oddanost službě.

Staré národy zakrňují kvůli přílišné organizovanosti, ztuhlosti institucí a neustále narůstající byrokracii; to ubíjí činorodost jednotlivců a jejich psychologickou motivaci.

Další vnějškovou změnou, která vždy provází přechod od věku výbojů k věku hojnosti, je rozmáhající se defenzivní mentalita. Pohádkově bohatý národ už nestojí o slávu. Jeho hlavní starostí je udržet si bohatství a luxus. Je to období defenzivy. Jejím symbolem jsou Velká čínská zeď, Hadriánův val na skotských hranicích či Maginotova linie ve Francii v roce 1939. Jelikož je k mání více peněz než odvahy, je snazší nepřítele uplácet než s ním bojovat. Takovýto odklon od staré tradice si lidská mysl snadno zdůvodní. Vojenská připravenost, či chcete-li agresivita, se pojednou odmítá jako primitivní a nemorální. Civilizované národy jsou příliš hrdé, než aby bojovaly. Prohlašuje se, že zábor jednoho státu jiným je nemravný. Impéria jsou zlá. Tato intelektuálská pomůcka nám umožňuje utlumit pocit méněcennosti, který zažíváme, čteme-li o hrdinství našich předků a trudně přemítáme, jak jsme na tom dnes. „Není to tak, že se bojíme bojovat,“ říkáme, „ale považujeme to za nemorální.“ Vida, získáváme tím dokonce pocit mravní převahy. Problémem pacifismu je, že ve světě stále existuje mnoho národů, které agresivní jsou. Národům, které prohlásí, že nemají vůli bojovat, hrozí, že si je podrobí národy, které právě procházejí dobyvatelskou fází (někdy se smiřují i s tím, že budou začleněny do nějaké nové říše jako pouhé provincie nebo kolonie). Kdy je nutno neváhat s použitím síly a kdy ustoupit, je věčný lidský problém, který můžeme vyřešit, jak nejlépe umíme, jedině v každé nové situaci, jak postupně přicházejí. Očividně však z dějin plyne, že národy ve skutečnosti neskládají zbraně kvůli svědomí, nýbrž odzbrojují kvůli oslabenému smyslu občanů pro službu, rostoucímu sobectví a bažení po bohatství a klidu.

08.08.2023

Otevřenost a nekorektnost s jakou autor o některých věcech mluví pro mě byla osvěžující jako závan čerstvého vzduchu v jinak hustém a zapáchajícím vzduchu v prostředku městské hromadné dopravy.

,,Dekadence je způsobena příliš dlouhou dobou hojnosti a moci, sobectvím, láskou k penězům a ztrátou smyslu pro povinnost.