sagasir komentáře u knih

Chytlavý název knihy a opravdu hodně příběhů

Zase jsem se rozhodl změnit žánr a tentokrát volba padla na literaturu faktu. Tak jsem hledal a hledal, až jsem narazil na toto dílo. Upoutalo mě svým myslím chytlavým názvem a i obálka knihy je taková zapamatovatelná, zábavná, člověka zaujme a přitom je taková jednoduchá. Následně jsem si přečetl obsah díla a řekl jsem si, že mám tedy vybráno. A jak jsem tedy byl s výběrem četby spokojen tentokrát? Jednou a dost. Na delší dobu určitě. To je má odpověď.

Čtenář se z knihy dozví hodně více či méně zajímavých informací z historie a to je určitě prima. Ostatně je to vlastně i jeden z důvodu proč tuhle knihu vůbec číst. Nechci tvrdit, že bych se při čtení jednotlivých příběhů vyloženě nudil, ale nějaká velká zábava se nekonala. Rozhodně jsem nehltal stránku za stránku a neměl ten úchvatný pocit ze čtení, které by mě doslova a do písmene pohltilo.
Tento titul jsem prostě jen obyčejně přečetl a po jeho dočtení jsem na něj až kromě této recenze ihned nadobro zapomněl. Jak jsem psal, že příběhy jsou zajímavé, tak to neplatilo u všech. Některé mi prostě zajímavé nepřišli a vlastně ani u jednoho jsem si neříkal takové to wow, no teda, páni, tak tohle jsem nečekal atd. Víceméně mám ten pocit, že bych informace z těchto příběhu krásně mohl použít, pokud bych chtěl dělat před někým chytrého. Nemyslím si však, že bych každého oslnil třeba tím, že vím o nějakém Mallorym, který byl možná první na Mount Everestu a mnohé by nezaujalo ani jedenáctidenní zmizení Agathy Christie, byť tento příběh jinak zrovna patří mezi ty, které se mi líbily nejvíce. Samotné příběhy se pak čtou velice snadno a rychle a to hlavně díky jejich velice krátkému rozsahu. Velice krátce si také užijete danou postavu, jelikož za moment se už vypráví o něčem a o někom jiném. To však vůbec nevadí. V tomhle díle nejsou postavy určené pro nějaké hlubší navázání vztahu se čtenářem a ani by to snad dost dobře nešlo. Jazyk v textu použitý je jinak takový obecný, prostý, úderný a naprosto se sem hodí. V díle pak nečekejte ani nějaké odchylky od hlavních dějů příběhů, složité zápletky. Text je jednoduše krásně přehledný. Přečtený ho pak máte raz dva. Kniha má totiž jen 183 stran a klidně by mohla být doplněna o ilustrace. Já bych se jim třeba vůbec nebránil a ani fotografie by nemusely být špatné.

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku je kniha přečtená raz dva. Obsahuje plno zajímavých příběhů z historie, ale na zadek si z nich rozhodně nesednete. Kniha prostě nenabízí takovou tu radost ze čtení, tedy jestli víte, co tím mám vlastně na mysli. Každopádně skvěle funguje jako výplňová kniha a stejně tak i jako kniha k rychlému přečtení. Já jí pak uděluju 60 %.

2 04.12.2016

Svérázná babička, zvláštní dívenka a svět plný fantazie

Tahle kniha je jasným důkazem, že v současné severské literatuře nenajdeme jen skvělé detektivky, ale i jiné výtečné příběhy jiného žánru.

Tak tenhle příběh se povedl na výbornou. Byť se jedná o mé první seznámení s autorem, tak po dočtení tohoto díla se z něj hned stává můj oblíbený spisovatel. Velice oceňuji mnohovrstevnatost celého děje a přemíru emocí, které v čtenáři vyvolává. Chvíli se u této knihy čtenář zasměje, chvíli si užívá jak je to vlastně celé takové jednoduše milé a místy je to i opravdu smutné. Celý příběh je pak velice čtivý a velice rychle vás vtáhne do děje, který je jinak krásně plynulý. Líbilo se mi i to, že jednotlivé epizody na sebe navazovali a autor nepřecházel od jedné věci k věci druhé. Užití retrospektivy kdy autor vypráví o životě někoho, se také povedlo na výbornou. Místy je možná děj z části předvídatelný, ale nijak to neubírá na kráse textu a celkového požitku ze čtení tohoto díla. Prostředí v knize se dá rozdělit na dvě části. Na reálnou část a na pohádkový snový svět Miamas. Obě tyto části do sebe výborně zapadají a jsou výtečně zvládnuté. Obzvlášť pak oceňuji autorovu fantazii, kterou použil při popisu Miamasu. Celkově je vlastně autorova fantazie skvělá a vy se tak těšíte, s čím přijde na dalších stranách. Líbil se mi i autorův jazyk. Ten je krásně květnatý, plný zajímavých výrazů. Výrazným prvkem je i opakování vět. Autor vám napíše větu na začátku kapitoly, avšak vy jí možná moc neporozumíte. Ke konci kapitoly se věta objeví znovu a tentokrát už vám je jasné, co tím autor chtěl říct. Myslím, že se jedná o zajímavý prvek. Plusové body si autor zaslouží i za zpracování postav. Jeho zpracování je velice propracované, osobité a k samotným postavám si velice rychle vytvoříte vztah. Zpočátku postavy vypadají jen jako obyčejní nájemníci v domě, ve kterém bydlí Elsa, ale postupem času čtenář začíná odhalovat, že každá z nich má svůj charakter, vlastní osobitý příběh a navzájem se úžasně propojují. Zajímavé je i pojmenování velkého množství postav z příběhu. Autor si moc nepotrpí na jména a místo toho často používá obecná pojmenování (Příšera, Černá sukně, chlapec se syndromem a další). Nejsympatičtější jsou pak postavy dvou hlavních hrdinek Elsy a Babičky. Hlavně babička je tu vykreslena jako opravdový svéráz (lozí přes ploty, vloupává se do Zoo, utíká z nemocnice nebo hází na policistu hovínka). Rozsahově se pak znovu nejedná o žádnou divočinu. Kniha má 424 stran.

Babička pozdravuje a omlouvá se je veselá i dojemná kniha s úžasným příběhem, v němž se dohromady skloubí svět reality a svět pohádky a nutno dodat, že se skloubí velice povedeně. Fredrik Backman má užasnou fantazii, umí skvěle vyprávět a já už se těším, až si přečtu další jeho knihu. Z této jsem vyloženě nadšený a s radostí jí uděluji 100 %.

8 29.11.2016

Utečte za knihou

Bezejmenný chlapec je na útěku a vy můžete utéct od čehokoliv, co zrovna děláte ke čtení této knihy. Rozhodně však nečekejte žádné oddechové čtení. Zajímavým rysem příběhu je místy jeho nekonkrétnost. Nevíme totiž přesné určení místa děje a ani nevíme jména postav. Děj se pak odehrává jen v přibližném časovém období, ale jeho přesná doba rovněž není nikde napsaná. Děj knihy je pak surový, na nic si nehraje a na jednu stranu působí tak obyčejně, aby nás vzápětí šokoval dramatickou scénou, která postupně ještě vygraduje. Samotná zápletka v příběhu je možná lehce odhadnutelná, ale to vůbec nevadí. Velkou pozornost si zaslouží autorův jazyk v této knize použitý. Ten je opravdu květnatý, plný různorodých metafor a je vidět, že si s ním autor doslova a do písmene vyhrál. Zajisté je však tohle všechno možné i díky skvělé práci překladatele, který text přeložil do češtiny. Čtenář si v knize může vychutnat i vášnivé popisy drsné přírody. Ty dokázal autor sepsat s takovou vervou a uvěřitelností až máte pocit, že jste opravdu obklopeni tou vyprahlou, sluncem rozžhavenou plání. Zajímavé jsou i postavy z knihy. Tři hlavní postavy rozhodně dokážou zaujmout a jejich zpracování nenudí. Hrdinovi, jenž utíká před, krutým a násilnickým rychtářem držíte palce a po setkání s pastevcem se z nich stává zajímavá dvojice. Pastevcova přítomnost je pak v knize jakýmsi obrazem svědomí a přítomností toho, že některé věci je zkrátka nutné udělat. Ještě dodám i informaci k rozsahu knihy. Toto dílo má jen 188 stran, tudíž vám jeho čtení nezabere moc času. Což je jen dobře, nedovedu si totiž tak úplně představit, že bych takovýto drsný a ponurý příběh četl třeba v rozsahu 400 a více stran.

Román Na útěku je rozhodně zajímavá kniha, která nutí čtenáře přemýšlet. Přemýšlet nad tím, co si člověk může všechno dovolit při pokusu o záchranu vlastního života. Může se na člověka přenést zlo, když je všude kolem? Hlavní však je myšlenka, že proti zlu se musí bojovat a ne ho přijmout.

Tuto knihu pak hodnotím 80 %. Přece jenom to není úplně můj šálek čaje, místy na mě byla kniha až moc ponurá a detailně popisná. Také mi trvalo trošku déle se do ní začíst.

28.11.2016

Další krásný avšak i smutný příběh

Tato kniha má rozhodně silný námět a samotným zpracováním příběhu je skvěle zvládnutá. Nicméně pojďme na vše popořadě. V knize nenajdete popisy koncentračních táborů, popisy z válečných front, ani se nedostanete příliš do kontaktu s vojáky SS. Kniha jako taková je vlastně osobní příběh chlapce, který uniká před smrtí a musí se vyrovnat se svým zničeným životem. Postava Huga je jednoduše úchvatná. Autor ho dokázal sepsat tak, že s ním naprosto soucítíte a i děkujete, že nejste na jeho místě. Celkově jeho fyzické i psychické dospívání je v knize vykresleno na výbornou. Jeho vnitřní monology jsou pak nesmírně zajímavé a místy i dosti smutné, avšak opět krásně zpracované. Líbilo se mi také, že se Hugo snažil přemýšlet pozitivně a pokoušel se myslet i na budoucnost. Na budoucnost, ve které se všechen smutek a strach rozplyne a bude prostě dobře. I jeho postupné budování citů k Marianě je sepsáno poutavě a příběh by bez tohoto aspektu nebyl tak kouzelný. Zajímavý kontrast pak vytváří Hugovo vzpomínání na to, jak se měl s rodinou dřív dobře proti jeho současné situaci. Druhou hlavní postavu Marianu lze zpracováním rovněž označit za povedenou práci. Velice se mi líbí to spojení prostitutky s morálním charakterem. Zvláštní u této postavy je to, že o sobě neustále mluví ve třetí osobě. Nicméně takto v příběhu mluvily i ostatní její kolegyně. A z této mluvy pak jakoby vyzařovala určitá nenávist vůči sobě samotným. Tyto ženy se snažily nějak potrestat za to, čím se živí. I zpracování pocitů Mariany k Hugovi je myslím dobře sepsáno. Samozřejmě pak i Marianě čtenář fandí.

Kniha jako taková nenudí, jsou v ní skryté velké emoce, které čtenáře zasáhnou a už nepustí, nutí čtenáře přemýšlet a uvědomit si, že se opravdu v nynější době máme dobře, ale přesto doba v knize popisovaná zase není až tak úplně nějak moc dlouho vzdálená. Samotné obracení role, kdy naopak potřebuje pomoct Mariana je rovněž zajímavým prvkem. Pozitivně pak hodnotím i samotný závěr knihy. K rozsahu pak dodávám, že kniha má 288 stran. Tudíž vám její čtení nezabere moc času.

Květy temnoty jsou příběh, ukazující, že uvnitř chlapce se může ukrývat vyspělý a oddaný muž, zatímco prostitutka může mít i morální charakter a že síla lidskosti a lidského ducha je velice silná a na tento fakt by se rozhodně nemělo zapomínat. I z těchto důvodu tuto knihu hodnotím 95 %.

1 28.11.2016

Ke starým časům dejme si guláš

Hlavními postavami v knize jsou dvě ženy, matka a dcera, které žijí zdánlivě obyčejné životy na pozadí velkých dějinných zvratů, ale tyto životy přece jenom tak obyčejné nejsou. Naopak jsou neobyčejně krásně znázorněny v této neobyčejné knize. Když už píšu o postavách, tak je vlastně obecně musím pochválit a jako celek jsou myslím dobře zvládnuté. Dobře zvládnutý je i samotný děj knihy. Líbila se mi samotná proměnlivost děje. Místy je takový nahuštěný, dramatický a místy zase takový umírněnější, povolnější. Nikdy však nenudí a i za to si autorka zaslouží pochvalu. Chválit musím i jazyk, kterým je kniha napsaná. Ten je zde opravdu krásný a je vidět, že si s ním autorka dala hodně práce a hlavně do celého příběhu opravdu pasuje. Dočkáte se tak starší, krásné a zajímavé češtiny, ale překvapí vás i plno starších a kouzelných rýmovaček, písniček. Oceňuji i jakýsi soulad a vyváženost dvou částí knihy. Tou první částí jsou již zmíněné životy hlavních hrdinek a druhou částí mám na mysli autorčiny popisy skutečných událostí a pak tzv. „blouznění“ Konkrétně pak blouznění o Vlasti, o Divadle, O Republice a Lepších Zítřcích. Díky těmto tzv. „blouzněních“ se sama autorka ptá, jak jinak by se naše dějiny vyvíjely, kdyby věc národního obrození nevzala za svou jakási kávová společnost básníků, kteří si národ vysnili jako literární postavu? Proč horliví vlastenci raději uvěřili padělkům, i když je před podvrženými rukopisy varoval už sám Josef Dobrovský? A proč se celá desetiletí hádali nad Národním divadlem? Proč studenti uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora T. G. Masaryka a titíž studenti ho pak nadšeně vítali jako prezidenta osvoboditele? A zaplatil skutečně Masaryk z peněz, které byly určeny pro Čs. legie, atentát na Lenina? Byl Edvard Beneš agentem NKVD? Nebyl nakonec vznik samostatného Československa historickým omylem? A umíme se dnes, po sto letech, vyrovnat s tak provokativními otázkami? Obě části se navzájem skvěle doplňují a prostě k sobě patří. Plusem je i taková nenásilná vzdělávací forma a je vidět, že člověk se nemusí například jen suše učit z učebnice, když se chce dozvědět něco nového. Plusové body si zaslouží i onen guláš. Za a) se dozvíme zajímavý recept na guláš a za b) funguje jako další dobrý spojovník určitých částí v knize. Dodám i informaci k rozsahu knihy. Kniha má 376 stran, tudíž se dá říci, že se opět jedná o vcelku klasický rozsah.

Guláš pro Masaryka je důkazem, že i domácí literární tvorba má své zajímavé a krásné tituly, jejímž čtením rozhodně nebudete zbytečně ztrácet čas a ještě se třeba dozvíte i něco nového. Já se u čtení nenudil, dozvěděl se něco nového a kniha se mi jako celek hodně líbila. Proto jí uděluji 95 %.

5 28.11.2016

Magické Finsko, aneb Zaječín se nezdá

Hodně zajímavý literární počin. Už jenom samotná první stránka a popis Elly: Bylo jí dvacet šest let a krom jiného se skládala z překrásně vykroužených rtů a nefunkčních vaječníků. Zajímavý popis člověka, nemyslíte? Takhle zvláštní a zajímavá je vlastně i celá kniha. Samotný příběh je rozdělen do tří částí a bohužel tu úvodní, která má čtenáře vtáhnou do děje, pak považuji za nejslabší. Prostřední je z nich pak nejlepší a poslední část trochu kazí samotný závěr knihy. Ten mi přišel jakoby takový uspěchaný a ne vše vysvětlující. Samotná kniha je jinak taková mnohotvárná. Chvíli je to psychologický román, pak zase sklouzne do pohádky, jindy se zase jeví jako příběh psaný ve stylu magického realismu. Monotónnost tedy tomuto dílku rozhodně vyčítat nelze. Líbilo se mi, že z knihy sálala taková ta místy mrazivá atmosféra a zrovna k Finsku se to rozhodně hodí. Překlad jmen postav do češtiny mně vůbec nevadil. Rozhodně si je člověk spíš takto zapamatuje a dokáže je případně i vyslovit. Ony postavy pak hodnotím vcelku kladně. Dokážou čtenáře zaujmout, nenudí a ve většině jsou dobře propracované. Hlavní devízou tohoto díla je rozhodně jeho originalita (Velice se mi třeba líbil název knihy pro děti Potvůrkov a nebo i samotný nápad literárního spolku atd.). Oceňuji i nepředvídatelnost děje. Samozřejmě čtenář možná místy tuší, jak bude děj pokračovat, ale mnohdy se mílí či ho děj zcela překvapí, aniž by předtím tušil, kam se bude odvíjet. Rozsahově tu zase nemáme nic extrémního. Dílo má totiž 317 stran. Bohužel se ani v této knize nevyhneme nějaké té milostné aférce a zrovna v tomto příběhu snad ani být nemusela. Chvílemi mně přijde, jakoby sex z ní vycházející musel být pomalu v každé knize. Pochválit musím i knižní obálku, ta se vyloženě k této knize opravdu hodí a navíc je vážně krásná.

Literární spolek Laury Sněžné rozhodně není čtení pro každého a někomu se děj v knize bude znát až moc divný, ale pokud ho přijmete, tak vás čeká čtení hodně originálního textu a důkazu, že současná severská literatura nejsou jen výtečné detektivky. Na závěr samozřejmě ještě přidám své procentuální hodnocení knihy a to činí 90 %.

1 23.11.2016

Skvělý příběh objevující se napříč časem a místem

Sarajevská hagada je rukopis, který jistě stojí minimálně za povšimnutí. Plusem této knihy je už tedy rozhodně to, že zrovna o něm pojednává, jelikož se člověk dozví něco nového a rozšíří si obzory. Takže se dozvíme, že tato hagada byla třikrát ztracená, dvakrát zachráněná muslimem atd. Dalším velkým plusem tohoto dílka je postava restaurátorky Hany Heathové. Líbil se mi její vývoj od cynické, sarkastické a nezúčastněné vědkyně, pod jejíž ochranou slupkou se skrývá idealistka, po dalšího „člověka knihy“, který se snaží zmapovat její cestu od stvoření až k jejímu spasení. Nutno dodat, že i další postavy v knize nijak neztrácejí na kráse. Naopak mají v knize vždy své pevné, oprávněné místo a jsou sepsány do hloubky a rozhodně dokážou zaujmout. Chválit musím i střídání historických kapitol s těmi ze současnosti. Nepůsobilo to nijak zmateně. Zvláštní bylo i seznamování se s příběhem pozpátku, tedy od nejnovějších událostí až po ty nejstarší. Mně osobně to vůbec nevadilo a naopak to celé považuji za takové nevšední a opět dobře zpracované. Dobře zpracované bylo i veškeré prostředí, ve kterém se děj knihy odehrával. Hodně jsem si díky detektivkám od Mankella oblíbil, že se děj neodehrává jen na jednom místě, ale klidně i různě po světě. Takže u Stvořitelů a spasitelů jsem byl v tomhle ohledu více než nadšený a spokojený. Na knize oceňuji i poukázání na to jak se v průběhu staletí zacházelo se Židy a to především se ženami. Na čtenářovi city pak působí i pasáže zachycující utrpení dětí. Celkově mám pocit, jakoby knihou procházelo jakési poselství humanismu, a v konečném důsledku je jedno jakého je člověk vyznání, jelikož hlavní je on sám jako člověk. Kniha jako taková pak rozhodně nenudí a její závěr je také výborný. Na 400 stranách se nám tak rozvíjí krásný příběh, který je zajímavě provázaný a objevuje se na různých místech a v různý čas.

Stvořitelé a spasitelé je kniha, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších, co jsem minimálně letos četl. Tohle dílo má rozhodně nějaké své kouzlo a já jsem mu bezvýhradně podlehl. Této knize pak uděluji plných 100 %.

22.11.2016

Byť jsem v Kolumbii nikdy nebyl, tak po přečtení knihy mám pocit, že Kolumbie je jako tahle kniha. Plná protikladů aneb bez pravidel a přitom s pravidly, veselá a přitom plná smutku, krásná a přitom škaredá, bohatá a přitom chudá, plná energie a života a zároveň taková nudná a místy i jakoby bez elánu. A právě v tomhle tkví její kouzlo. Člověk jakoby si nemohl být jistý, jakou tvář mu tato země zrovna dnes ukáže.

Upozorňuji, že někomu může dělat problém orientace v ději, jelikož místy je kniha i trochu nepřehledná a rozhodně tomu napomáhá i fakt, že pan autor tak trošku neuznává odstavce. K oné špatné orientaci v ději pak ještě lze přidat i opravdu velké množství postav. Útěchou budiž pak to, že jsou autorem sepsány naprosto věrohodně, kouzelně a budete je milovat i nenávidět zároveň. Hlavně bezejmenná hlavní postava chlapce se povedla na výbornou.

Místy možná knize ubližuje přílišná snaha o zachycení všeho podstatného, co Kolumbii na konci minulého století ovlivnilo na úkor vypravěčského umu autora. Nejedná se však o žádný markantní problém a věřím tomu, že mnohým čtenářům to ani vadit nemusí. Další možný problém se pak může u čtenářů vyskytnout přes možnou přemíru sexu v příběhu obsaženou.

Rozsahově se pak opět kniha řadí do vod průměru (464 stran). Příběhově nenudí a je rozhodně originální.


Svým způsobem jsou knihy takovou pocitovou, časovou a kulturní cestovní kanceláří, jelikož díky nim se podíváme po celém světě a mnohdy vlastně i mimo něj. A přesně všechny tyto aspekty nabízí i kniha 35 mrtvých. Doporučuji Vám tak sbalit si svá ,,čtenářská zavazadla“ a vydat se s nimi na cestu do Kolumbie. Rozhodně na vás bude čekat knižní zážitek, který já hodnotím 100 %.

11.11.2016

Lolita šmrncnutá detektivkou

Dá se kniha popsat jako Lolita šmrncnutá detektivkou? Ano. Zdaleka to však nevystihuje vše. Pravda o případu H. Q. je skvělým zástupcem mimoseverské krimi literatury a na následujících řádcích vám sepíšu proč tomu tak je. Dicker umí skvěle popisovat. Popsat charaktery postav, popsat samotný případ se všemi detaily, popsat americké maloměsto, popsat podivnou a možná i zakázanou lásku. Spisovatel je prostě mistr popisu. Hlavní duo postav Qubert a Goldman jsou oba spisovatelé a to se mi velice líbí. Nevím najednou ten příběh působí tak ještě nějak víc knižně. Oba hrdinové pak mají velkou osobnost a v ději se o jejich přátelství dozvídáme víc a víc. Převážně Goldman je zajímavou postavičkou. Taková ta jeho vychytralost popsaná na začátku knihy na vás působí dost rozporuplně. Na jednu stranu mu máte za ni chuť nejraději párkrát vrazit, ale i ho za to uznáváte. Qubert vás zase naštve, ale i si u vás získá určité pochopení jeho láskou k patnáctileté Noře. Proto onen odkaz na Lolitu. Nemyslete si, že bych takovéto obrovské věkové rozdíly v páru podporoval, ale v knize je to něco jiného. Právě onu lásku pak dokázal spisovatel tak skvěle vykreslit, že jí snad i fandíte. Celkově se dá říct, že ústřední dvojici v tomto příběhu víceméně fandíte, ať už se chovají jakkoliv. Ostatní postavy pak také zaujmou a rozhodně nejsou jen takříkajíc do počtu. Ruku v ruce s postavami jde i prostředí. To je také sepsáno velice kvalitně. Zvláště popis onoho maloměsta a života v něm je tu se vším všudy. Co ještě na knize pochválit? Rozhodně originální zápletku, která rozhodně nenudí a je skvěle propracovaná. Samozřejmě se dočkáte i napětí. Je ho tu tak akorát. Čeká nás i výtečně sepsaný konec a dočkáte se i pár zvratů. Velice se mi pak líbilo to prolínání detektivky, milostného románu a výpovědi z minulosti našich hrdinů. Celkově nám to pak vytvořilo trošku rozsáhlejší (580 stran) skvělé detektivní dílko. Velice originální dílko a to nejenom třeba tím, že kapitoly se tu číslují od konce na začátek. Myšleno od největšího po nejmenší číslo.

Tato kniha mi byla doporučena kamarádkou a já jsem rád, že to bylo dobré doporučení a mohu toto dílo doporučit dál. Sice nejspíš navždy budu milovník a budu mít nejoblíbenější současnou severskou krimi literaturu, ale i Pravdu o případu Harryho Queberta jsem si po přečtení velice oblíbil. Na tomto díle jsem neshledal žádnou chybu a proto jí uděluji 100 %. Evropská detektivka je jednoduše stále skvělá.

11 02.11.2016

K jídlu patří vzpomínky

K jídlu jednoznačně kolikrát patří vzpomínky a právě s nimi pracuje tato autorka. Onen kulinářský kritik tak vzpomíná. Vzpomíná velice originálně a někdy snad až zvláštně. Pochoutka je v jistém slova smyslu hodně podobná knize Food Junkie- Posedlý jídlem od Monse Kallentofta. I zde je hlavní postava nemocný kulinářský kritik, gastrozávislák, který vzpomíná na své zážitky spojené s jídlem a objevují se zde i pasáže spjaté s jeho rodinou. Nicméně v jedné zásadní věci se rozchází a to ve své kvalitě. Pochoutku bohužel moc chválit nemůžu. Prvotní problém u mě nastal při postavách. Hlavní hrdina ví, že umře, avšak stylem jakým jej autorka sepsala, k němu nemůžete nějak najít cestu a možná i pochopení a ač to bude znít sebehnusněji, tak je vám v podstatě jedno, že zemře. Ostatní postavy se v knize objevují ledabyle a mnohdy máte pocit, že jsou v ději naprosto zbytečné a akorát děj zbytečně zamotávají. Samotné vzpomínání na jídlo je mnohdy až moc intenzivní a v určitých částech zbytečně dlouhé či snad i prazvláštní. Jmenovitě třeba pojednání na tři stránky o tom jak je marocký chléb kesra úchvatný. Čtenář by to jistě pochopil po stránce mu věnované a ono zmiňované rozpitvávání nad jeho úžasností zcela kazí onu úžasnou myšlenku, že se člověk dokáže radovat a užívat si maličkostí, jako třeba jíst kesru. Samotný závěr knihy, ke kterému se jinak pročtete hodně rychle (kniha má jen 128 stran) mě bohužel také zklamal. Kulinářský kritik si totiž jakoby zčistajasna na onu hledanou chuť vzpomene, ale žádné páni, no teda či hlubší pocit to ve vás nakonec nevyvolává. Já si samotný konec pro sebe okomentoval slovy: aha, hm, ok. Dále jsem s dějem měl problém v tom, že autorka vyučuje filozofii a tu do děje bohužel mnohdy vecpala až moc a pro mě i nepochopitelnými obraty. Abych však jen nekritizoval, tak přiznám, že jsem našel při čtení tohoto dílka i pár pozitivních věcí. Za prvé se mně líbily dvě kapitoly, ve kterých vystupovali pes a kocour. Ty zvládla autorka výtečně. Líbilo se mi také to, že kniha nese jakési poselství a nutí vás přemýšlet či vzpomínat. Přemýšlet jaká chuť by to byla u vás a vzpomínat na zážitky spjaté s jídlem.

Pochoutka je kniha se skvělou myšlenkou, ale špatným celkovým zpracováním. Z tohoto důvodu jí uděluji jen 40 %.

1 02.11.2016

Staré dobré vražedné Skotsko

Nejprve bych rád napsal pár slov k nadpisu této recenze. Ten prosím berte v potaz pouze z literárního hlediska. Toto dílo totiž silně připomíná ty staré dobré detektivky z Anglie, Skotska atd. Teď už přejděme k samotnému recenzování. Na nijak nevybočujícím rozsahu (397 stran) se nám rozvijí příběh, který by opravdu dokonale zapadl a vlastně i zapadá mezi detektivky Agathy Christie a Arthura Conana Doyla. Dalším spojujícím prvkem mezi nimi je pak to, že i Vražedné struny jsou povedeným literárním dílem. Pochmurné prostředí Skotska opět dokazuje, že detektivkám vyloženě svědčí a je nedílnou součástí té správné pochmurné atmosféry u detektivek. Muriel to nejspíš moc dobře věděl, tudíž pro svoji prvotinu vybral zrovna tohle prostředí a zpracoval ho na výbornou. Samotné orientování děje do minulosti jsem bral s nadšením, jelikož knih odehrávajících se v současnosti čtu víc než dost. Tuto oblast pak autor zvládl sepsat bez problému a do celého příběhu opět skvěle zapadá. Velice se mi líbil i motiv hudby a s ním spojený případ. Takovéto spojení u detektivek není moc běžné. Z příběhu bylo jasně patrné, že autor je i houslistou a tedy ví, o čem píše. Muriel je však i chemikem a i z této oblasti určitě čerpal pro svou knihu a je to na ní znát. Samotný příběh pak nijak nevázne, mnohdy je i úsměvný a v jiných částech děsivý a hlavně je celkově skvěle propracovaný. Dalším velkým plusem u této knihy jsou postavy. Ústřední dvojice vyšetřovatelů je takovou tou dvojicí co na první pohled absolutně k sobě nepasují, ale postupem času jak oni tak i vy zjišťujete, že se vlastně skvěle doplňující, funguje jim to spolu a vy jim nakonec i fandíte. Vzájemné špičkování dvou vyšetřovatelů a poté i sluhů pak už jen dodalo větší stupeň oblíbenosti těchto postav. Muriel pak ještě dokázal sepsat i postavu vraha, kterou jsem dokázal i z části litovat. Takže slušná práce pane autore.

Slušnou práci od autora očekávám i při dalších dílech. Vražedné struny jsou totiž prvním dílem připravované trilogie. Tahle prvotina se autorovi povedla a já ji hodnotím 90 %.

4 02.11.2016

Příběh co vám vykouzlí úsměv na tváři

Úžasná to kniha. Na 300 stranách se začtete do přenádherného humorného příběhu plného i lásky k přírodě a věřte mi, že to rozhodně stojí za to. Celý příběh pak působí tak nádherně mile a hlavně oddechově. Skrz text k vám prostupuje nesmírná láska ke všemu živému a zároveň se bavíte nad životem jedné velice povedené rodinky Durrellových. A že to tedy povedená rodinka je. Ostatně i samotné postavy jsou další výtečná věc na této knize. Ať už se jedná o výše zmiňovanou rodinku či postavy ostatní. Co se Durrellových týče, tak kromě malého Geralda se setkáváme i s jeho mámou, sestrou Margo a bratry Lesliem a Lawrancem. Leslie miluje zbraně, Lawrence je spisovatel a Margo je osmnáctiletá slečna v pubertě. Matka tohoto klanu je pak vdova a neustále něco vyvařuje. Spolu pak prožívají velice vtipné situace. Z postav ostatních se mi třeba hodně líbil Theodor s velice zvláštní mluvou a postava Spira Řeka co miluje Angličany se také nadmíru povedla. Jazyk v knize použitý je místy už poměrně zastaralý, ale to vůbec nevadí. Dodává to obzvlášť v dnešní době knize takové prastaré kouzlo. Velice se mně pak líbila různá přirovnání, která autor v textu použil. Krásně se čte i samotný popis přírody a okolí ostrova Korfu. Člověk má hned chuť si tam zajet. Největší radost ze čtení jsem však měl při čtení již zmiňované lásky Geralda ke všemu živému. Zároveň jsem mu i trochu záviděl to mládí a možnost chovat pelikána, želvy, ropuchy a jiná zvířata. U Geralda jednoduše opravdu bylo vidět, že tu přírodu miluje a jejímu zkoumání je plně oddán a s láskou i plnou oddaností určitě tehdy psal tuto skvělou knihu a je to na ní znát. Toto dílo je čtivo plné lásky, krásné přírody a milého humoru. Kniha nenudí a vy hltáte jednu stranu za druhou. Tady budu hodnotit 100 % a dle mého názoru naprosto zaslouženě.

9 02.11.2016

Prožraná zpověď

A já si našel idol. Tak takhle já bych si chtěl žít. Žít jako pan Kallentoft. To jest být úspěšným spisovatelem detektivek a užívat si gastronomii, jelikož i mě hrozně baví vaření a ochutnávání jídel. O mně však tato recenze být nemá a tak se vraťme ke knize. Začnu varováním, že ji nečtěte rozhodně při držení diety a večer, jelikož vás donutí zajít do ledničky pro něco málo na zub. Samozřejmě to něčím malým na zub skoro nikdy nekončí. Pokračovat pak budu tím, že knihu jinak naprosto všem doporučím. Pro autora není jídlo jen jídlo, jen nutnost k přežití. Pro něj je to život, životní styl a něco čemu je naprosto oddaný. Rozlučme se tak s pocitem, že třeba nějaký nakládaný hermelín je vrchol gastronomie, zaplačme si tiše nad tím, že mnoho rodin není schopné finančně utáhnout teplé večeře, tudíž jejich gastronomický vrchol je pečivo s něčím k oné večeři a začtěme se a žasněme. Tahle gastronomie je úplně jiná a prvotřídní. Setkáváme se tu tak s pokrmy jako kaviár (jen ten nejlepší), žraločí ploutve, filet mignon, kachnička (ale ne jen ta naše klasická pečená), ryba Fugu, plátky zlata a mohl bych pokračovat. Samozřejmostí jsou pak i ta nejvybranější vína. Jídlo se musí někde připravovat a tak přijměte pozvání do těch nejlepších světových restaurací. Podíváme se tak skrz ně například do New Yorku, Sydney, Bangkoku, Macaa, ale i do vybraných nejlepších španělských restaurací či restaurací ve Švédsku. Z celého světa tak vlastně chybí jen pokrmy a restaurace z Afriky. Což mně přijde škoda, jelikož by se i tady určitě něco našlo. Kallentoft jinak opět skvěle vykresluje veškeré prostředí a dokonce v příběhu najdete i jeho typické promlouvání mrtvé duše tolik typické pro jeho detektivky. Hodně se mně líbilo, že autor dokázal nahlížet na jídlo i z humorného hlediska (třeba jeho vzpomínka na vanilkovou zmrzlinu navždy spojená s prděním jeho spolužáka ve škole). Kniha však není jen o jídle, ale je to i jakýsi milostný román a vyprávěním o přežití. I tuto složku zvládl sepsat Kallentoft bravurně. Hlavně mě dostala kapitola, ve které zjišťujeme, že jeho matku v dětství osahával její strýc. Dostávání se z o otravy krve, či podezření na synovo krvácení do mozku byly další silné motivy v této knize, díky nimž je tak skvělá. Čtení tohoto díla vám jinak moc času nezabere (264 stran).

Pan autor touto knihou pro mě dokázal, že není jen autorem skvělých detektivek, ale je to prostě obecně skvělý autor, který umí vyprávět. Stejně tak jak z dobrého jídla budete mít plné břicho, tak po přečtení knihy budete mít plně nový a krásný čtenářský zážitek, jenž já hodnotím 100 %.

Poznámka na závěr: Když už se jedná o knihu hodně spjatou s jídlem a gastronomií, tak mi dovolte sepsat pár mnou osvědčených dobrot. Všechny jsem jinak někdy sám vařil a ano možná vám jejich příprava přijde drahá či časově náročná, ale proč si někdy neudělat takhle radost. Ten pocit potom je opravdu báječný.


1) Koláčky s balkánským sýrem a jahodami
2) Dýňovo-krupicová kaše
3) Chlebová pánev po Španělsku
4) Salát z červeného zelí s vinnou zálivkou
5) Kuřecí s mátovou omáčkou
6) Vejce plněná tuňákovým krémem
7) Pečené kuře s rozinkovou omáčkou
8) Semla
9) Koláč s kandovaným citrónem
10) Pomazánka z bílých fazolí a sušených rajčat
11) Rybí frikasé s hráškem
12) Dánský pekáček
13) Finská švestková polévka
14) Africké kari
15) Quiche s krémem z pečených paprik a s kozím sýrem
16) Korsické hovězí s francouzskou kaší a nebo cuketovými bramboráčky
17) Plněné zelné závitky
18) Red Velvet řezy s červeným ovocem
19) Grilovaný losos s limetkovým máslem
20) Krabí koláčky
21) Pomerančovo-čokoládové koláčky
22) Bílá fazolová polévka
23) Hovězí s houbami a zeleninou na pivě
24) Třešňovo-jablečný pudink
25) Italské masové koule s kukuřičnou kaší
26) Květák s citrónem a česnekem
27) Mangové lassí
28) Ananasové čatní
29) Zapečená jablka s tvarůžky
30) Mandarinková kuřecí polévka s pistáciemi a mátou
31) Kuřecí s houbami v jogurtovo-hořčičné omáčce
32) Banánové lívance s dýňovou marmeládou
33) Sýrové taštičky z Balkánu

02.11.2016

Detektivka po francouzsku aneb dejme si víno

Po přečtení několika knih od tohoto autora kdy jsem byl neustále zklamán a zklamán jsem se konečně dostal k sérii Akta Enzo a zde se do mého vkusu naopak autor naprosto trefil. Kritik je druhým počinem z této série a oproti skvělým Výjimečným lidem o něco horší, ale stále skvělá detektivka.

Já jednoduše to francouzské prostředí miluju. Díky autorovi skvělému popisu okolí máte úplně pocit, že se v té Francii opravdu nacházíte a snad i pijete na nějaké té vinici to jejich skvělé víno. Ostatně víno v této knize hraje obrovskou roli. Místy si sice připadáte, že čtete spíše nějakou odbornou literaturu než krimi. Pojmy jako homogeneze, vysokotlaková mikrovlnná digesce pomocí koncentrovaného HNO3 vám asi moc neřeknou, ale nijak zvlášť to nevadí. Text to obzvláštní a vy si můžete případně někde vyhledat, co se za těmito pojmy skrývá. I samotné ochutnávání vína je vcelku věda a nutno dodat, že autor ji sepsal skvěle a čtenář se dozví mnoho zajímavých informací. Jen si tedy moc nedokážu představit, že bych ucítil při ochutnávání vína třeba masový podtón či lékořici atd. Dosti originální je i uchování mrtvol. Ty se marinovali ve víně. Holt někdo marinuje ve víně třeba maso či hrušky a někdo do nich nakládá své oběti. Opět dosti originální způsob jak čtenáře zaujmout a radím vám si jej nepředstavovat jako já. Z oblasti ne zrovna hezkých obrazů pak ještě jmenujme třeba i samotnou pitvu oběti, která už tak evokuje dost nehezkých věcí, ale autor právě zde ještě víc přitlačí na pilu. Naštěstí do textu vepsal i vyloženě úsměvné věci na odlehčení děje, jako třeba psisko rozvazující lidem tkaničky. Jen si tedy autor mohl odpustit to, že tento pes nakonec skončí rozpárán. Kniha je jinak nejvíc napínavá až na závěr, ale nebojte i v průběhu čtení na vás nějaké to napětí přece jenom čeká. Když už jsme u toho konce, tak se k němu dostanete docela rychle, jelikož ani Kritik nemá moc stran (312 stran). Úplný závěr je nám pak podán otázkou. Na případnou odpověď na ni si budeme muset případně počkat, ale hlavní děj je jinak v knize uzavřen. Za plus se rovněž dají považovat i postavy. Nejvíc prostoru dostává samozřejmě s každým okem jinak barevným, vlasy do ohonu a se šedými pramínky v nich vyšetřující Enzo. Tento hrdina mě jednoduše baví a je to obrovský sympaťák. V ději se pak postupně objevují nám už známé další postavy z prvního dílu této série. Mně osobně pak nejvíc zaujali a líbí se mi dvě z nich. Přítel Enzovi dcery Bertrand, který neustále nepřestává pozitivně překvapovat a prsatá Enzova studentka Nicole. Kritik je krimi, díky níž se přenesete do Francie a napomáhá tomu i hodně francouzských slov v ději použitých. Spojení Francie a krimi k sobě jednoduše jde, alespoň v tomto případě. I když je Kritik skvělý, tak více se mně líbil první díl série. Jeho příběh mně přišel takový celkově propracovanější a víc mě i bavilo to hledání odpovědí na nalezené indicie. Kritikovi pak uděluji 85 %.

Poznámka na závěr: Kdo by to byl řekl, že se díky kriminálce rozhodnu začít pít a vařit. Když se však v ději neustále objevuje víno, tak vám to nedá a nějaké si koupíte. Obzvlášť když ta francouzská jsou výtečná. K dobrému vínu pak samozřejmě patří i dobré jídlo. Jelikož velice rád vařím a zkouším nové recepty, tak o programu na jedno odpoledne bylo jasno. Uvařte si tedy třeba jako já takové francouzské menu. K předkrmu jsem si upekl Quiche s krémem z pečených paprik, provensálskými bylinkami a kozím sýrem. Následovala pro Francii typická cibulačka. Hlavní chod byl ve znamení Korsického hovězího s francouzskou kaší a nebo cuketovými bramboráčky. A sladká tečka na závěr se nesla ve znamení pomerančovo - čokoládových koláčků. Sice zaplatíte poněkud více za suroviny, ale za ten pocit sedmého nebe v puse při konzumaci a radosti při vaření těchto delikates to rozhodně stojí. Za čtení stejně tak stojí i série Akta Enzo od Petera Maye.

4 02.11.2016

Nová hvězda na obzoru

Se svou troškou do mlýna už tak dost silně obsazeného světa krimi literatury přispěl i norský autor Johnsrud. Představil nám tak svoji prvotinu Vídeňské Bratrstvo z připravované trilogie a jedná se o prvotřídní debut. Zdá se tedy, že se nám tu objevila nová hvězda na poli tohoto žánru.

Autor se s ničím nepáře a začne s akcí hned od začátku knihy a tak už se první zastřelená mrtvola nachází víceméně hned v úvodu první kapitoly. Samotných mrtvol je pak v knize víc než dost. Popis jejich stavu je mnohdy dosti výstižný až nechutný, ale i to dělá tuto knihu tak skvělou. Z přeživších postav nejvíce zaujme vyšetřovatelské duo. Na jednu stranu tu máme možná nesourodou dvojici vyšetřovatelů aneb on Nor a ona původem z ciziny, ale žijící v Norsku. Přesto se nakonec ukážou jako sehraná dvojice, která dokáže čtenáře zaujmout. Autor se naneštěstí nijak zbytečně a zdlouhavě nezabývá jejich osobním životem. Nedozvíme se tak mnoho o kulhajícím vyšetřovateli a nedozvíme se vůbec nic o jeho kolegyni, ale to nevadí a třeba nás s nimi autor víc seznámí v dalších dílech. Z ostatních postav pak budete mít místy guláš v hlavě, jelikož je jich v příběhu opravdu požehnaně. Naštěstí se k nim autor v druhé polovině knihy místy vrací a trochu vám je tak připomene a lépe se v nich orientujete. Za zmínku rozhodně pak stojí i postava vraha. Sepsán jako děsivý voják bez tváře, tak to prostě přidává příběhu tu správnou šťávu. Střídání současnosti s minulostí rovněž padlo na úrodnou půdu a skvěle to celý příběh obzvláštňuje. Postupné proplétání k meritu věci je sepsáno jednoduše báječně a mnohdy vás dosti překvapí. Jako třeba při zkombinování rasové hygieny se zjištěním, že někdo šlechtil mírně řečeno nepěkné viry, jejichž vypuštění by způsobilo epidemii až pandemii. Do toho všeho ještě přidejme náboženství (sektu a místy se objevuje i Islám), mnoho mrtvých, samotné vyšetřování a podklad pro hodně zajímavý příběh máme hotový. K napětí pak lze napsat tolik, že když se vám děj zdá méně akční, tak autor přitvrdí na pilu a rázem je děj o něco napínavější. Celkově s napětím umí výborně pracovat a správně ho dávkovat. Samotné čtení vám díky krátkým kapitolám rychle utíká a rozsahově očekávejte znovu víceméně klasický rozsah (448 stran). Samotný závěr díla je pak místy otevřený, ale nebojte se, to hlavní je uzavřeno, ale díky pár otevřeným věcem se skýtá možnost, že se s nimi setkáme i v pokračování. Na něj si však musíme počkat. Konec knihy kdy vlastně policie lže veřejnosti a dokonce si některé věci sama policie nalhává je překvapující stejně jako celá tato kniha. Překvapujíc dobrá.

Debut jak má být, aneb tenhle se vážně povedl. Už teď se těším na případné pokračování této slibované trilogie. Jedna z nejlepších knih krimi žánru co jsem letos četl, ba co jsem kdy četl. Tady jsem nenašel žádnou chybičku a uděluji jí plných 100 %.

2 02.11.2016

Zpátky do minulosti

Opět skvělý Mankell a jeho další počin (tentokrát už devátý) s hlavní postavou Kurtem Wallanderem, ale přesto to nebylo úplně ono. Bylo to jednoduše takové zvláštní číst znovu o postavách, které už v ostatních dílech této série zemřeli, ale přesto jsou najednou opět naživu a vlastně se s nimi k tomu všemu setkáváme jakoby z dřívější doby, než co se objevovali v dalších dílech série. Rozhodně nezvyk byl i zvyknout si na Wallandera jako na mladíka, pochůzkáře atd. Pyramida jako dílo dokazuje obrovskou oblibu čtenářů této série, jelikož byla sepsána jako reakce na otázku nadšených čtenářů, kteří se pídili po tom co se s Wallanderem dělo před úvodním dílem této série. Na jednu stranu je tedy určitě fajn, že jsme mohli komisaře opět poznat trochu jinak, ale jak jsem psal výše, tak vcelku trvá znovu si zvykat na oživlé postavy a onen návrat do minulosti. Kniha tak působí jako první díl této série, zvlášť když končí telefonátem, kterým úvodní díl Vrazi bez tváře začíná, ale přesto tomu tak není. Samotný komisař je zde jinak opět vykreslen jako sympaťák a skvělý pochůzkář až nakonec komisař. Z ostatních postav se mi pak nejvíce líbil jeho otec. Ten je zde vykreslen jako mírně řečeno podivín a pobavilo mě i jeho uvrhnutí do vazby, jelikož se snažil vylézt na pyramidu. Pyramida naznačuje, že se v ději opět podíváme do ciziny a samozřejmě tomu tak je. Z cizích krajů se v knize můžeme těšit na Egypt a Dánsko. Ještě dodám pár slov k samotným příběhům v knize se objevujících. Ty nejsou tolik napínavé, jako ostatní příběhy z této skvělé série, ale Mankell a jeho Wallander už jsou taková zavedená značka, že jim to s klidem prominete. Dějově však nenudí a příjemně ubíhají. Nejvíce se mně pak líbil poslední případ. Ten mi přišel takový nejvíce propracovaný a takový nejvíce se blížící tomu starému známému Wallanderovi a jeho případům. Rozsahově pak kniha znovu nijak nevybočuje a vy si tak můžete užít 423 stran počtení se svou oblíbenou postavou.

Byť opět skvělá kniha, tak pro mě zatím ze série s komisařem Wallanderem nejslabší a i proto ji uděluji v uvozovkách jen 70 %. Mám radši totiž již protřelého komisaře Wallandera z Ystadu a těším se, až si přečtu už desáté pokračování této skvělé série.

Detektivka tady, tam a prostě všude kam se podíváš

Co k této knize napsat? Například to, že církev z ní rozhodně asi radost mít nebude, ale to nás jako čtenáře nemusí zrovna dvakrát zajímat či dokonce trápit. Ať už jste si z prvního dílu této série zvykli či ještě nezvykli na opravdu drsné věci, které si pro nás autor vymyslel, tak vězte, že ani v druhém díle je autor nevynechá. I když mně přijde, že malinko, ale opravdu jen málo z nich polevil. Na druhou stranu co vlastně ještě může být děsivější než ono odstraňování masa ze živého člověka (pro ty kdo nečetli první díl této skvělé série, tak přesně tohle v ní kupříkladu najdete). V Rozbitých andělech pak objevíte třeba zašitou živou krysu do mrtvého člověka, ženu co trefí kladivem do hlavy jinou ženu či bombu v další mrtvé oběti. Prostě opět dost děsivé a tedy opět nedoporučuju číst před spaním. Samotný příběh má spád, postavy opět skvěle sepsané. Zvláště samotnou komisařku si snad oblíbíte ještě víc. Rozsahově se dá opět mluvit o klasice (400 stran). Oceňuji také to, že autor opět našel zajímavé téma a znovu něco z historie co se prolnulo do současnosti. Rád bych i druhému dílu udělil 95 %, ale přijde mi, že první díl této série, kterému jsem toto hodnocení udělil má větší spád a je tak trochu i zajímavější. Proto druhému dílu z této série uděluju 90 %.

2 02.11.2016

Prevít stín

Příběhově se pro změnu ocitáme tentokrát ve Francii a Modrá zátoka s městečkem ležícím u ní je další autorem mistrně zpracované místo děje. Hned by se tam člověk zajel alespoň na chvíli podívat a relaxovat. Další věc co tento autor prostě umí je sepsání skvělých postav. Irene a Ismael jsou takové ty ještě nevinné dětské duše prožívající momentálně dobrodružství jejich života a snad ani nejde si je neoblíbit a nefandit jim. Kladné body si ale zaslouží i další postavy a převážně ztělesnění zla v podobě stínu, tak to je jednoduše paráda. Stín dokáže být pěkný prevít alespoň tady v knize. Fantasy linka se opět za mě rozhodně povedla a celému příběhu dodává ty správné grády. Příběh pak opět úžasně plyne, dokáže být napínavý i takový mile poklidný a je bez absence hluchých míst. Knihu máte opět přečtenou cobydup. Zářijová světla mají jen 230 stran. Celkově považuji Zafónovi knihy pro mládež za takové knižní mini dezerty. Jejich čtení byl pro mě vždycky slast a požitek (stejně jako nějaký ten mini dezert), ale jelikož jsou mini, tak ten požitek máte bohužel rychle za sebou a vy pak chcete další mini dezert ať už ten opravdový či ten knižní. Ještě že se čtením knih netloustne. Dalším obrovským plusem u Zářijových světel je pak to, že autor dokázal být v textu i vtipný. Rozhodně nečekejte, že se budete smát od ucha k uchu, spíš se jedná o takový ten poklidný, milý a lidský humor. Velice kladně pak musím ohodnotit i závěrečný dopis, který je zároveň i závěrem celého příběhu. Konec v této knize je za mě sepsán dokonale a opět tak melancholicky smutně i šťastně. Tohle prostě Zafón umí.

Jsem trošku smutný, jelikož dočtením této knihy mám dočtené všechny knihy autora pro mládež a pro mě to bylo vždycky úchvatné čtení. Jsem docela zvědav, jak se mně zalíbí další romány tohoto autora. Zářijová světla je jednoduše úžasná kniha a i když jí uděluji 100% nejoblíbenější ze série knih pro mládež od Zafóna není. Tou je Marina a to jen kvůli prostředí staré Barcelony. Španělsko je prostě úchvatné a já ho miluji a vy si přečtěte Zafónovi knihy a třeba si je zamilujete stejně jak já.

2 02.11.2016

Exotické dobrodružství

Musím pana autora opět pochválit, jelikož znovu dokázal do kratinké knížky (262 stran) vměstnat skvělý příběh. Zjistil jsem, že právě takovéto spojení až pohádkového nádechu se špetkou fantasy a dobrodružství je kromě krimi literatury tou ideální žánrovou směsicí, která se mně vždy zalíbí. Samozřejmě pokud je to dobře napsané. Což je zrovna u tohoto autora vždy. Prostředí musím pochválit. Líbí se mně na něm právě ta exotičnost, a tedy něco na co nejsem úplně zvyklý. Vykreslené je pak myslím velice dobře. Velkou pochvalu si zaslouží i postavy. Mám hodně rád takové ty party kamarádů. Hned mně tak při čtení vytanula na mysl taková kulturní díla jako: Boříkovy lapálie, Pekelná třída či Bylo nás pět a ty skvělé party kamarádů se v nich vyskytující. Fantasy linka je taky výtečně sepsaná. Celkově děj nijak nevázne, nemá hluchá místa a je i napínavý když je potřeba. Líbilo se mi i zapojení pověsti vsazené do děje. Jednoduše tento autor umí skvěle vyprávět, tedy alespoň podle mě. Nechybí ani takový melancholický konec kdy to vlastně dobře dopadne, ale ne pro všechny. Jsem asi cíťa,ale já bych přál všem těm dětem krásný konec. Mám, ale i pár výtek k této knize. Tou první je, že začátek knihy mi přišel takový podivný a nějak jsem se do něj nedokázal ponořit a pořádně začíst jako u ostatních Zafónových knih. Výtku pak mám i k závěru. Konkrétně pak ke zlu, které se v příběhu vyskytuje. Prostě zlo má být zlo a tak žádné výčitky z toho, co napáchalo by mít nemělo či snad prosit o odpuštění. Tedy alespoň pro tentokrát.

Byť se opět jedná o skvělou knihu, tak ze čtyř knih pro mládež od Zafóna je dle mého názoru zrovna tahle nejhorší. Přijde mně totiž nejméně propracovaná a i příběhově mi sedla z nich nejhůře. Dle těchto výtek a těch napsaných výše jí pak uděluju 80%.

1 02.11.2016

Stále ne a jen ne

Přiznám se, že rozhodně nepatřím mezi fanoušky autorovi trilogie z ostrova Lewis. Z autorových děl pak mám ještě přečteného Pána ohně, ale ani ten mně zrovna dvakrát neoslnil. Přesto jsem se rozhodl, že dám Mayovi další šanci a zkusím od něj další dílo. Tentokrát jsem se tak začetl do jeho Ostrova Entry. Bohužel musím znovu říct ne a stále jen ne a ne. Kniha se mně nelíbila.

Nemohu se nakonec ubránit dojmu, že příběh jako celek je až moc překombinovaný, podivně do sebe zapadající a místy až nelogický (byť je vše časem vysvětleno). Chválím prostředí. To autor sepsat umí a dokonce se i k samotnému příběhu skvěle hodí. Milostné zápletky mně jinak osobně nevadí, ale nesmí se to s nimi přehánět a co se milostné tématiky v Ostrovu Entry týče tak zde mně bohužel přišla místy až otravná a celkově podivná. Dávky historie objevující se v různých místech knihy mě také bohužel nikterak dvakrát nezaujaly. Pochválit nemohu ani postavy. Zvykl jsem si, že zvláště u detektivek hlavní hrdinové nejsou rozhodně žádní dokonalí hrdinové a rozhodně mně to nevadí, jelikož rozhodně díky tomu působí mnohem lidsky a čtenář se s nimi spíš ztotožní. Zde však postava detektiva Sima na mě působila až moc negativně a to jeho utápění se v pocitech samoty a zoufalství mně místy hodně vadilo. Rozsahově se pak opět budu opakovat, jelikož se jedná o klasiku (407 stran). K napětí pak jenom dodám: ano kniha je napínavá, ale osobně bych klidně snesl napětí více.

Rozhodl jsem se u tohoto autora řídit heslem: Nezkusíš, tudíž nezjistíš. Tak snad se mně další knihy či nějaká další kniha od tohoto autora nakonec zalíbí. U Ostrova Entry se tak nestalo a i proto uděluji knize 60%.

2 02.11.2016