sagasir komentáře u knih

Mezi obyčejností luxus a nevšednost

Některé knihy si užívají pozornosti až až a o některých se pomalu ani neví a přitom je to velká škoda. Město světla je zrovna ten druhý případ. Už jenom obálka titulu ladí k samotnému příběhu a krásně ho doplňuje. Autor mě touto knihou rozhodně zaujal a plánuji si od něj přečíst něco dalšího. Rozsahově máte přečtený příběh velmi rychle. Přece jenom 164 stran není nějaký velespis. Naštěstí ne až tak rychle od vás odejdou pocity z tohoto dílka. Dítka dokážou být pěkně nevinná, ale i pěkné potvory. Mnohdy jim neporozumíme, ale to ani oni nám dospělým. Dospěláckým dojmem na mne působí i popis pralesa a městečka San Cristóbal kde se děj odehrává. Je vidět, že to nepsalo právě jen nějaké dítko, ale už nějaký pan spisovatel. Chvílemi až máte nutkání se tam podívat. Stejně jako bývá v pralese dusno, tak stejně dusivá je samotná atmosféra Města světel. Kdo jsou vlastně ty děti? Proč tu jsou? Co chtějí? Co s nimi? Proč se ztrácejí naše děti? Plno otázek,ale ne na všechny dostaneme odpovědi,ale to vůbec nevadí. Postavy jsou uvěřitelné a to i ty zvířecí. Cítíte z těchto všech postav při čtení jakoby jejich duši a dokážete se s nimi sžít. Samotné prolínání světa dětí i dospělých se tu myslím povedlo na výbornou. Stejně jako postupná gradace příběhu. Stejně tak jak je prales plný barevných květů rostlin, tak je krásně barevný a květnatý samotný jazyk v knize použitý. Najdete zde krásná přirovnání, popisy atd.

Město světla rozhodně dokáže zaujmout a stejně jako dětský svět, který nám všem rychle uteče, tak Vám uteče i četba tohoto krátkého dílka a pak nezbývá nic jiného než vzpomínat. Na naše dětství a na samotnou knihu. Za mě jednoznačně výborné dílko a občas je prostě potřeba sáhnout i někam vedle než na ty knihy s označením best... Město světla má za mě 100 %.

3 02.08.2020

Buďte rádi za vaši normální sestru, protože jiná by mohla být třeba sériový vrah

Velice milé překvapení letošního knižního roku. Tahle knížka vás něčím zaujme (názvem, obálkou, popisem děje, autorkou z Nigerie), ale přesto od ní nečekáte, kdo ví co. O to víc pak po jejím přečtení budete příjemně překvapeni. Za prvé chválím nakladatelství Host, že se vůbec rozhodlo vydat toto dílo. Přece jenom knih od afrických autorů u nás moc nevychází a určitě je to škoda. Takže za tohle velké díky. Samotný příběh stránku po stránce rychle a příjemně běží. Nicméně knihu budete mít rychle přečtenou. Má totiž jen 216 stran. Nutno podotknout, že rodinka z tohoto dílka je tedy pěkně vyvedená. Otec tyran, matka upřednostňující jednu ze sester a celkově taková nemastná a neslaná, Ayoola vražedkyně a Korede jediná taková nejnormálnější a mezi tím tak nějak pendlující. Když tu byla zmínka o otci obou sester, tak pasáže s ním dodávaly knize na vážnosti a jakési temnotě. Což rozhodně kvituji a jeho postavu si rozhodně neoblíbíte. Naopak si oblíbíte postavu Korede a budete jí přát to nejlepší. Pak vás možná stejně jako mě na konci překvapí, že nezkusí štěstí s jistým mužem. Nebo že by se bála, že i on nakonec podlehne kouzlu její sestry a i on skončí s kudlou v zádech? Kdo ví. Víme naopak, že děj knihy se odehrává v Lagosu, hlavním městě Nigerie a je trochu škoda, že autorka nám z něj neukázala a nepopsala více. Myslím, že by to mohlo být zajímavé. Zajímavé je celkově chování daných postav. Kolik mužů ještě musí zemřít, než se něco změní. Jak moc Korede miluje svou sestru a jak moc si to její sestra uvědomuje a mohl bych pokračovat. V samotném ději nechybí ani pár vtipných pasáží.

Suma sumárum se jedná o jedno velké a milé knižní překvapení letošního roku, ale to už jsem psal. Nepsal jsem však kolik této knize uděluji procent a tak tady to máte. Knize Má sestra je sériový vrah uděluji krásných 90 %. Do 100 % my tam chybělo víc popisu Lagosu a vadila mi občasná nelogičnost chování postav. Na závěr tak už jenom, že čtení této knihy vám vřele doporučuju jako tiché poděkování, že vaše sestra je normální. Jiná by totiž mohla být jako Ayoola sériovým vrahem.

6 22.12.2019

Druhá Fosterová z toho zatím není, ale člověk nikdy neví

Veleoblíbený Bryndza nám tentokrát nenabídl další případ s Erikou Fosterovou, ale naopak první případ nové hrdinky Kate Marshallové. Ta není rozhodně druhou Erikou a ani bychom to nechtěli. Není jí zatím co se oblíbenosti týče a trochu se bojím, že tahle hrdinka bude u čtenářů vždycky až ta druhá. Nicméně i ona má co nabídnout a vlastně i celá kniha. Případ jako takový je zajímavý, nenudí, jen konec mně přišel takový rychlý, náhlý a v určité části za mě i snad trošku přitažený za vlasy. Bohužel v textu najdete pár typických klišé pro tento žánr, což je za mě docela na škodu, ale přežijete to. Rozsahem kniha zase nijak nevyčnívá a tak vás čeká 450 stran. Do postav není problém se vžít,oblíbit si je a nebo naopak některé jako vrah si vaše sympatie asi nezískají. Za mě je zde nejlepší postava asistent hlavní hrdinky. Ten pak s ní zažije i jeden docela vtipný moment. Takže i nějaký ten vtip tu najdeme a za to dávám body navíc. Čtení vám rychle utíká, protože samotné kapitoly nejsou nikterak dlouhé.
Napětí tu je tak akorát a dále se mi líbilo, že Kate dá nakonec vrahovi ochutnat tzv. jeho vlastní medicínu. Kdo četl chápe, kdo ne ať si knihu přečte a pak pochopí. Na jednu stranu by člověk řekl, že už musí být Bryndza vypsaný a tak jeho nová série bude pecka. Na druhou stranu jedná se o úplně nové postavy, příběh atd. a to pak asi můžete být vypsaní jakkoliv. Přes tohle všechno hlavní hrdinka a její další případy a životní příhody rozhodně potenciál mají a své čtenáře si taky najde. Za mě však zatím vede Erika a její případy, ale jak jsem psal u Kate, tak tady jsme se s ní teprve seznámili a teď je na ní a autorovi nám dokázat co dovedou. Zklamán z knihy nejsem, ale přece jenom jsem asi čekal větší pecku. To už je však úděl těch úspěšných, že se to nové od nich očekává jen v té nejlepší kvalitě. Takže nechme se překvapit a počkejme si na další případ Kate Marshallové a snad nás příjemně překvapí. Také jsem docela zvědavý, jak nám tyto své hrdinky bude Bryndza nabízet. Jestli je bude střídat, nebo dá nějakou na chvíli takříkajíc k ledu a pak nám ji znovu nabídne. No uvidíme a vy níže uvidíte hodnocení této knihy a to je 75 %.

1 20.11.2019

Životní terno ani omylem

I mistr tesař se někdy utne. Bohužel tady se tedy utnul pořádně. Rozhodně touto knihou s autorem nezačínejte, jelikož by vás to akorát odradilo od jeho dalšího čtení a to by byla věčná škoda. Já jen doufám, že tohle byla výjimka v jeho tvorbě a další kniha bude zase ten starý dobrý fenomenální Fredrik Backman. Myslím, že toto dílko si své čtenáře najde, protože prostě slavný autor jej napsal, ale stejně pořád se za mě jedná o zbytečnou knihu. To je to hlavní mínus u mě. Nedokážu totiž říct smysl této knihy. Možná jsem špatný čtenář, ale mně prostě uniká. Na navázání vztahu s postavami vám moc času nezbývá, protože kniha je rozsahem opravdu kratičká. Konkrétně 100 stran, ale to není nějaký velký problém. Problém je jak jsem psal v tom, že nějak postrádám pointu daného příběhu, který vlastně i docela nudí. Měl by ve čtenáři vyvolat nějaké emoce. No bohužel se nestalo, tedy kromě zmatenosti. To si však myslím, že autor nezamýšlel. Abych však nebyl jen za neustálého škarohlída, tak kniha má i své tři pozitiva. Za prvé se jedná o onen zmíněný krátký rozsah, takže se nemusíte bát, že čtením Životní terna strávíte nějaké dlouhé chvíle, ale naopak do hodiny můžete sáhnout po jiné knize. Druhým pozitivem je opět hezky udělaná obálka knihy a třetím pozitivem jsou pak doprovodné hezky zpracované ilustrace v textu. Tím však pozitiva končí i když vlastně ne. Ještě jedno pozitivum tato kniha má a to, že po jejím přečtení ji máte za sebou a můžete se začíst do nějaké jiné. Jak se říká, že chybami se člověk učí, tak snad to bude pravda a z této za mě chyby se pan spisovatel Backman poučí a jeho další kniha popřípadě knihy už budou opět ve stylu těch jeho předešlých a pokud budou stejně tak dobré, tak to bude více než dobré. Životní terno je kniha, se kterou se bohužel žádné terno nedostavuje a ač velmi nerad tak knize uděluju 40 % a to jen za ta pozitiva vypsaná výše. I přes tuto hodně negativní recenzi se stále její autor řadí mezi mé nejoblíbenější autory a jak se tvrdí, že chybovat je lidské, tak něco na tom bude a vy Backmana vezměte případně na milost, protože jeho ostatní díla jsou skvostná.

3 10.11.2019

Každý máme ten svůj vnitřní hlas

Každý v sobě máme takový ten svůj vnitřní hlas, který nám napovídá co dělat v určitých situacích a ani Frost není výjimkou. Jeho vnitřní hlas mu jasně říká, že Cutter je přes všechny pochybnosti vrahem jeho sestry, ale i dalších a má se tak vrátit za mříže. Jenže co s tím, když někteří povolaní tomu nevěří? Zatímco si tak skutečný vrah užívá znovu nabité svobody, tak Frost se snaží znovu dokázat prokazatelně jeho vinu. Autorova kniha Noční pták kde se nám postava Eastona představila poprvé pro mě byla velice milým překvapením a ani Vnitřní hlas za ní nijak nezaostavá. Opět tu máme skvěle vyprofilované postavy a kocoura hlavního hrdiny si snad zamilujete ještě více. K prostředí nějaké výtky také nemám. Zápletka je uvěřitelná, dobře zpracovaná a ukončená. Děj je pak napínavý tak akorát. Kniha jako taková se lehce čte a příběh rychle utíká do zdárného konce. Nechybí ani občasný pocit překvapení a možná se nám tu i klube menší milostná zápletka pro hlavního hrdinu. Rozsahově zase žádná změna a Vnitřní hlas má 335 stran. Jak to tedy celé dopadne? Bude muset Easton chodit po městě s vědomím, že po stejných chodnících chodí i vrah jeho sestry a nebo ho opět a už nadobro usvědčí.

Možná u nás stále neobjevený autor nám tak opět představil další skvělé pokračování se skvělou hlavní postavou a snad ještě lepší jeho kocourem. Takže pokud vám váš vnitřní hlas říká ať si toto pokračování koupíte, tak si ho rozhodně kupte. Ne nadarmo tento příběh na zadním obalu knihy někdo doporučuje slovy, že ˵Tenhle chlapík to prostě s příběhy umí. “ Za mě pak opět plných 100 %.

9 31.10.2019

Dědové tu nebudou napořád

Rozsahově útlá kniha a přesto s velkou myšlenkou. Konkrétně má tento titul 90 stran. A každé ráno je cesta domů delší a delší je další vážnější knihou od Backmana, ale poněkud jiná. Nezaměřuje se totiž na více témat, ale jen ta to jedno hlavní. Pokud mohu za sebe soudit tak i skvěle zpracované. Vždycky mě fascinuje, jak se do tak malého prostoru dokáže vměstnat tak silná myšlenka, tolik poselství, ale ono to jde. Velké plus si opět zaslouží postavy. Dědečka je vám líto a vnoučkovi možná závidíte jeho mládí a zároveň si někteří z nás řeknou i proč netrávili více času ze svým dědou. Právě takové okamžiky patří mezi koření života a neměli bychom na ně zapomínat, ale naopak je vyhledávat. V dnešní uspěchané době vlastně budeme rádi, když někdy za čas takový okamžik budoucí dědové se svými vnoučaty budou mít, ale to snad přeháním a tak černé to nebude. Bohužel do černoty se začínají topit i ztracené vzpomínky. Takže si važme těch, které zatím máme a snad nám je nikdo nevezme, ale bohužel nemoc si nevybírá. Kniha je jednoduše nasáklá lidskostí a co jiného než ona nás lidi dokáže zaujmout a vyvolat v nás pocity. Prostředí byť docela takové jednoduché si taky zaslouží pochvalu. Ona lavička jakýsi momentální středobod celého vesmíru pro dědu s vnoučkem a hyacint se svou omamnou vůní jeho připomínka. Ať už si pro radost koupíte třeba zmíněnou květinu, tak knihu tohoto minidílka určitě doporučuju. Sice vám udělá radost jen na chvíli, ale zase vás donutí přemýšlet a vzpomínat a to se vyplatí. Za mě zase plných 100 %.

16 31.10.2019

Kde jsme skončili, tak tam budeme i pokračovat

Vesměs vše co jsem napsal u recenze na Medvědín se dá říct i u jeho pokračování s názvem My proti Vám. Takže se budu opakovat, ale jak se říká opakování je matka moudrosti. Backman tu pokračuje v poněkud vážnějším tónu, než jsme u něj zvyknutí, ale i tady nějaký ten humor přece jenom najdete. Opět je zde precizně popsané maloměstské prostředí kde se vlastně neděje nic a zároveň děje vše. I zde si každá postava žije to svoje a nějak se přizpůsobuje daným situacím. Zase se v nějaké z ní alespoň v něčem poznáte a není těžké si vlastně ke kterékoliv z nich vytvořit nějaký ten vztah. Velice pak musím ocenit část popisující přátelství dvou kamarádek. Takové kamarádství si jistě prožil každý z nás. A to by nebylo žádné dětství, aby to občas nepůsobilo i poněkud potrhle. Jednoduše řečeno maloměsto se vším všudy a život na něm se vším všudy. Do toho všeho skvěle vykreslené postavy a nějaká ta zápletka a máme tu námět na knihu. Naštěstí velice slušně zpracovanou. Backman se prostě vyzná a psát umí. Konec příběhu je pak uspokojivý a možná je vám i líto, že kniha vlastně už skončila. Tak nějak se s postavami totiž sžijete, čtete a čtete a kde se vzal tu se vzal je tu konec. Ten pak přijde konkrétně po 424 stranách. Někomu možná může trvat zvyknout si na poněkud vážnější styl psaní autora, ale myslím, že celkově pak nebude litovat. Vlastně doporučuju všechny jeho knihy. Pochválit pak musím i opět skvělé propojení obálky s příběhem. Byť dané lesy s jezerem a ony dvě kamarádky můžou stát vlastně kdekoliv, tak celé to ke krajině a příběhu z knihy skvěle pasuje. Samotný příběh si jinak užijí i ti co nemají hokej zrovna v lásce. Já Backmana pak v lásce mám velmi a ani tady nezklamal a pokračování Medvědína také uděluju 100 %. Jednoduše řečeno ať už vážnější tón či pěkně zvesela, tak Backman umí oboje a už aby tu byla jeho další kniha.

4 30.10.2019

Poněkud vážnější

Tak nám tedy pan autor oproti jeho předešlým knihám pěkně zvážněl. Nikterak to však nevadí, ale naopak tím jen ukazuje, že umí psát i jinak a myslím, že tím nejenom u mě stoupnul v ceně. Přesto se však nebojte i v Medvědínu nějaký ten humor najdete. Jen je tedy pravda, že o dost míň, než jste u autora zvyknutí. Naopak se nemusíte bát absence dobrého příběhu, který je skvěle zpracován a velmi rychle si na změnu oproti humorné notě u autora zvyknete. Velmi musím pochválit prostředí. Na čtenáře působí tak autenticky a přitažlivě až by se tam nejraději vypravil. Na maloměstě si každý hlídá to svoje a čeká, co se bude dít a zatímco mnozí žijí svoje stereotypní životy, tak mladí pořád věří, že něco dokážou a nějak se proslaví a s tím i svoje město. Medvědín pak tuto příležitost vidí v hokeji. Očekávání jsou velká a v takové atmosféře se pak může stát ledacos a taky se stane. Každá postava se s tím pak vypořádává po svém a to nám pak dohromady vytváří krásnou směsici všemožných charakterů. Právě na nich mimoto kniha také staví a je vidět, že si na nich autor dal záležet. Rychle si mezi nimi najdete své oblíbence či dokonce se v některé z nich sami poznáte. Dále se dá říci, že se jedná o takové pohodové čtení. Příběh, jenž člověka nenudí a krásně si plyne ke svému zdárnému konci. Dokáže zaujmout a vy jste zvědaví, jak vlastně dopadne. Rozsahově opět nic nového pod sluncem. Medvědín má 399 stran. Byť se děj odehrává ve Švédsku, tak jakoby i naši čtenáři poznávali určité momenty ze života na maloměstě. Backman se prostě dokonale umí vcítit do této atmosféry a naservíruje nám ji se vším všudy. Pokud se vám pak Medvědín líbil, tak všemi deseti sáhněte i po pokračování My proti Vám. Ještě vám dlužím hodnocení této knihy. Byť o dost vážnější, tak stále skvělý Backman a stále dokazuje, že Skandinávie a hlavně Švédsko nejsou jen velice kvalitní kriminálky. Za mě plných 100 %.

6 30.10.2019

Když se z ničeho vyklube něco

To vám takhle zase jednou zůstanou nějaké peníze navíc a vy jako správný knihomol si za ně koupíte další knížku. Co na tom, že doma jich máte plno a plno ještě nepřečtených. Právě takto se v mé knihovně objevil Noční pták. Autora jsem doposud neznal, takže jsem šel vyloženě po slibné anotaci a hezké obálce knihy a prostě jsem nic neočekával. O to víc mile jsem byl překvapen. Vyklubala se z toho jedna nej knih co jsem četl v roce 2019, jedna z nej knih krimi žánru a z autora neznámého se stal můj oblíbenec. Oblíbil jsem si zde hlavně postavy. Líbil se mi především postupný vývoj paní psychiatričky. Z počátku taková nemastná neslaná, pak sympatická, pak zase ne, ale nakonec si ji oblíbíte. Hned si určitě oblíbíte i detektiva Frosta. Je to takový ten typický správňák a hlavně sympaťák. Obzvlášť kouzelně pak působí jeho čtyřnohý partner v dobrém i zlém kocour. Toho si zamilují jak kočkomilci, tak i všichni ostatní. Další postavy si také vesměs zaslouží jen velkou pochvalu a snad každý si v nějaké z nich najde svého oblíbence. Samotná premisa příběhu pak mohla být úžasně zpracovaná, ale zároveň i pěkně pokažená. Naštěstí nám Freeman naservíroval to druhé. Celé to působí originálně, mnohdy až neuvěřitelně, dosti zajímavě a hlavně nenudí. Možná z toho i trošku mrazí, ale i takové pocity snad někteří z nás při čtení tohoto žánru literatury chceme mít. K prostředí nemám jedinou výtku. Popisné je tak akorát a skvěle dotváří atmosféru. Výtku nemám ani k napětí. To je skvěle dávkováno. Příběh vám rychle plyne, má hlavu a patu, jak jsem psal výše tak dokáže i zaujmout. Rozsahem zde zase nijak nevyčníváme. Čeká nás tak vcelku klasických 336 stran. Plusem je i hezká obálka, takže směle do toho a klidně si knihu vystavte čelem. Obálka je jednoduchá, ale mnohdy je v jednoduchosti je síla a zde to platí dvojnásob.

Brian Freeman je možná pro naše domácí čtenáře ještě jedna taková velká malá neznámá, ale věřím tomu, že si své fanoušky najde. Zatím je jako takový ten sportovec, který sice vše nevyhrává, ale vy ho máte raději, protože taky neuvěřitelně dře, je za ním vidět kvalita a jeho výsledky taky nejsou úplně k zahození a prostě je vám nějakým způsobem sympatický. Takže jestli váháte zda do Nočního ptáka jít, tak za mě ho určitě zkuste. Ostatně jak jsem psal výše, tak je to top a ten si zaslouží jedině plných 100 %.

10 22.10.2019

Snad nutnost pro každého milovníka krimi

Snad nutnost pro každého milovníka krimi literatury a to opravdu. Bryndza už je na tomto poli prostě taková stálice a čtenáři netrpělivě očekávají jeho další román. Nečekejte žádné psycho, hektolitry krve, akci na každé stránce, příběh u kterého se neustále budete vracet, protože si musíte připomenout, jak to bylo a kdo je kdo. Naopak čekejte lehce plynulý příběh, sympatické postavy, napětí tak akorát, děj co má smysl a nějak začíná a nějak i končí. Celé to působí tak sympaticky jako samotný autor, který příběhy s Fosterovou stvořil. Jsem rád, že už to nebylo tak morbidní jako autorův předešlý román Chladnokrevně, protože to mně úplně k autorovi nesedlo. Velmi musím ocenit samotné prostředí. Jednoduše stačí napsat jen Londýn a máme jasno. To sedí ke krimi žánru jako bramborový salát ke smaženému kaprovi. Body za originalitu přidávám i za ne zrovna obvyklé zasazení děje do tanečního klubu a světa burlesek. Zajímavé zpestření děje, ale i tak si myslím, že z toho autor mohl vytřískat víc. Například popsat nějaké to taneční vystoupení těchto dam. Celý příběh pak táhne dáma s velkým D. Erika je prostě neskutečná sympaťanda a aby jste neřekli, že je dokonalá, tak ani tady nám nechybí nějaké ty zvraty v jejím milostném životě. Ty nezvládá naše milá Erika úplně s grácií. Šéfinspektor je jasně sázkou na jistotu, ale ani ostatní její kolegové co se vykreslení charakterů a popularity nemají za co stydět. Společně pak fungují jak pracovně, tak i u čtenářů jako dobře promazaný stroj. Dobře známý je nám i rozsah, jednoduše klasika aneb 369 stran. Samotný příběh se pak velice dobře čte, rychle odsýpá, zápletka je uvěřitelná a napínavá tak akorát. Prostě vše je tak jak má být. Opravdu jedinou výtku k této knize mám pak ohledně samotného vraha. Tam mi pak úplně nesedělo kdo vlastně za tím vším stojí, ale autorovi to odpouštím. Je to totiž jen malá kaňka na jinak čistě bílém papíře.

Bryndza a její případy s šéfinspektorkou Fosterovou jsou něco jako čokoláda a pivo knižního světa pro naše krimi příznivce. Vždycky si řeknete, že si dáte jen trošku, ale pak kde se vzal tu se vzal a je tu konec příběhu. Takže Bryndzo honem napiš další. My na něj netrpělivě čekáme a já ti zatím za Smrtící tajnosti uděluju 100 %. Prostě paráda.

4 21.10.2019

Všeho s mírou

Chladnokrevně je zatím u nás posledním vydaným románem Roberta Bryndza a autor se do něj pustil opravdu chladnokrevně. Jak se mu povedl? Stále je to velice čtivé, ale….. ale… no zatím nejhorší díl z jinak skvělé série. Když se podíváte na nějaké komentáře k této knize, tak u hodně z nich bude, že se čtenářům nelíbila krutost v ní a je pravda, že zde nám autor hodně zvážněl. Nebudu vám tu přímo popisovat v čem a jak abych vás nepřipravil o překvapení či celkový zážitek z četby, ale prostě jen nálezem rozřezaného těla to rozhodně nekončí. Někomu se ta změna může líbit, někomu zase ne. Třeba i to byl autorův záměr. Prostě zkusím to tak napsat a uvidím. Za mě se to úplně nesetkalo s úspěchem. Nějak jsem tomu zde nepřišel na chuť (byť mi to v jiných detektivkách vůbec nevadí, (viz. Masterton atd.) a hlavně mně to prostě k předchozím knihám autora nepasovalo. Jsem docela zvědav, jak se k tomu Bryndza postaví a zda tak násilný bude i další díl ze série či nikoliv. To je, však jen jeden důvod proč se mi toto dílo tolik nelíbí. Tím dalším je samotný děj. Přijde mi už takový moc nereálný a moc překombinovaný. Na druhou stranu se mi líbilo, že v ohrožení se ocitli osoby přímo s policií spjaté a tento motiv sepsal Bryndza dobře. Předposledním menším mínusem jsou v tomto díle u mě postavy. Erika na jednu stranu je se svojí tvrdohlavostí fajn, ale občas už to je i na škodu a občas si i říkáte ty …. proč to děláš? Úplně mi nesedli ani ty postavy záporného charakteru. Ta mužská byla taková až moc zkažená a ta ženská zase až moc ovlivnitelná. S postavami pak souvisí u mě i poslední mínus u této knihy a to samotný konec příběhu. Není tak úplně špatně zpracovaný, ale spíš, že jedna záporná postava jakoby byla stále naivní a naivní a věřila, že ten druhý záporák přece jenom taky má své hranice přes které nepůjde ani on. Přesto si však říkám jestli byla opravdu tak zamilovaná, slepá nebo prostě blbá, že tomu věřila a nebo tomu chtěla věřit a pak jakoby se divila a nechápala co vlastně dělala a prováděla. Trošku pozdě řekl bych. Dost už však těch negativ a přejděme k plusům. Rozsahově opět nic mimo aneb Chladnokrevně má 416 stran. Prostředí fajn, postavy vesměs jako celek spíše také fajn. Příběh je zajímavý, čte se rychle, nechybí mu napětí a originalitu a má uzavřený konec a nechybí ani opět milé poděkování autora čtenářům na konci knihy.

Chladnokrevně ve čtenáři asi vyvolává pár otázek. Proč autor tak zdrsněl? Bude na této vlně psát dál a nebo se vrátí ke svému osvědčenému stylu. Je láska opravdu tak slepá? Otázek se prostě nabízí spousta. Spoustu názorů určitě získá na sebe i samotné dílko samotné. Můj názor je takový, že tohle se úplně nepovedlo oproti předchozím dílům autora a za mě má tedy 75 %. Uvidíme s čím přijde Bryndza příště.

10 30.12.2018

Udržet se ve vrcholné formě se nemusí vždycky podařit

Udržet se ve vrcholné formě se nemusí vždycky podařit a bohužel zrovna Bryndza je toho důkazem. Jeho krimi román Temné hlubiny je tím nejlepším co nám zatím autor naservíroval a tak jsem s napětím čekal s čím přijde po něm. Přišel samozřejmě s dalším případem Eriky Fosterové, ale kniha už nebyla tak dobrá jako Temné hlubiny, ale neříkám, že by byla špatná. Projděme si zatím to, co najdeme ve všech autorových kriminálkách. Zaprvé sympatická hlavní postava. Tou je šéfinspektorka Erika Fosterová a nutno dodat, že to je pěkný svéráz. Což je na ní jak fajn, tak i na škodu, protože by si kolikrát ulehčila situaci, kdyby kolikrát nejednala jen podle sebe, ale zároveň je to na ní i obdivuhodné, že je svou paní a kolikrát jí ta její zatvrzelost pomohla s řešením případů. Sečteno a podtrženo Erika je prostě svá. Sympatické jsou i další postavy z knihy a to obzvláště její kolegové. Prostředí ve kterém se kniha odehrává je pro krimi naprosto ideální. Prostě a jednoduše Londýn s jeho jen pár krásnými dny v roce a zbytek často mlha, déšť a nebo oboje. Pro krimi ideální místo jednoznačně. Jednoznačně knize nechybí ani napětí a rozsahově zase nijak nevybočuje. Do posledního dechu má 416 stran. Líbí se mi aktuálnost řešeného případu. Sociální sítě jsou dnes jednoznačně dosti aktuálním tématem. Příběh je čtivý, není plný zbytečností či nelogických věcí. Někomu může vadit vcelku brzké odhalení vraha, ale mně osobně je asi jedno kdy se identitu vraha dozvím. Pokud to příběhu nějak neuškodí a to si myslím, že se zde nestalo. Nicméně ostrouhají ti co rádi hádají kdo by tím vrahem mohl být. Svým způsobem se mi na knize líbí i její jednoduchost. Bryndza asi nikde nezabředne do nějakých častých přirovnání, eufemismů atd. Nečekejme od něj ani nějaké psychologické romány, konspirační teorie, vraha co by vyvraždil půlku Londýna. On nám prostě představí sympatickou šéfinspektorku se svými kolegy, nějaký ten případ a věci kolem něj. Bohatě to stačí. Ještě by se v těch konspiračních teoriích, přirovnáních atd. mohl zamotat a to by teprve bylo na škodu. Takhle nám prostě servíruje dobré, jednoduché krimi romány co se čtou sami. Nesmírně sympatický je i autorův vztah ke čtenářům. Na konci každé své knihy velmi pěkně poděkuje i svým čtenářům a to ho dělá velice lidského, hodného a jakoby je nám hned o něco blíž. Ostatně jak jsem psal, že udržet se vrcholné formě je dosti obtížné a ne vždy se to povede, tak Do posledního dechu je toho příkladem. Kniha předtím nejlepší z celé série, ale tato už tak dobrá nebyla. Nepřišla mi tak čtivá, napínavá, zajímavá a celkově propracované jako excelentní Temné hlubiny.

Do posledního dechu sice nebudete číst do posledního dechu, ale občas někomu dech možná vyrazí. Je to prostě starý dobrý Bryndza a byť to není jeho nejlepší dílo, tak se stále jedná o hodně dobré dílko a já mu uděluju 85 %.

6 19.12.2018

Ve Švédsku nám to žijí zatraceně dobří spisovatelé

Ve Švédsku žijí to ale pánové a paní se spisovatelským nadáním. Samozřejmě ti žijí všude po světě, ale třeba momentálně teď se těmto Skandinávcům vyloženě daří a proto ten nadpis. Mezi obrovské literární z této země se jednoznačně řadí právě i již zmiňovaný Fredrik Backman. Muž jménem Ove je jeho prvotina a nutno říct, že nesmírně povedená. Stránkově nijak nevybočuje. Kniha má 334 stran. Naopak rozsahově oproti jiným románům vybočuje v postavách. Konkrétně v jejich charakterech a okolnostech, ve kterých se zrovna objevují. Máme tu postavy veselé, smutné, zdravé, nemocné, milé, zákeřné, překvapující, odvážné, bojácné atd. Stačí si vybrat. Pak tu ještě máme jednu vzhledově odpornou kočku, ale i tu si nakonec zamilujete. Backman je mistr slova a tak budete nadšeně hltat každé písmenko textu a užívat si ho. Stejně jako zde máme mnohotvárné postavy, tak i samotný děj se neveze jen na jedné vlně a naopak je plný obměn. Je lidský, občas smutný, občas veselý, krutě pravdivý, příjemně si plynoucí, bez zbytečných odboček, překvapivý a prostě a to je snad nejdůležitější a je to na něm i poznat parádně zpracovaný. Autorova síla je právě v tom skvěle zpracovaném střídání pocitů a umění toho, že si zamilujete postavy a prožíváte s nimi to, co zrovna prožívají. Malá vsuvka, tohle všechno platí absolutně u všech knih od tohoto skvělého autora. Kniha vám dokáže, že i nerudný starý stařík takový nemusí být vždy a taky nebude. Dále i to, že se dá oblíbit, jak je těžké umřít a v neposlední řadě i otravné věci, jako podivní sousedi a odporná kočka nemusí být navždy jen něčím, co vás otravuje. Celý příběh je pak krásně lidský, střídající krátké a úsečné věty s delšími. Také je plný krásných přirovnání, nádherně si pomaličku a polehoučku plyne ke svému konci. Konci kdy vám bude líto, že to skončilo, protože to bylo tak zatraceně dobré. Nezoufejte však. Sice už se stímto nerudným a přesto skvělým páprdou neuvidíme, ale Backman si pro vás připravil plno neméně skvělých příběhů. Právě skvělé postavy a skvělý jazyk dělají z Muže jménem Ove skvělý literární počin.

Chcete číst něco ze života, něco kde vás autor mile překvapí. Nebo něco u čeho se třeba i budete smát či naopak u čeho budete plakat? Pak je tato autorova prvotina jednoznačně skvělou volbou. Třeba ji pak stejně jako já ohodnotíte 100 % a třeba stejně jako já objevíte dalšího skvělého autora. Život nám nabízí tolik zajímavých námětů a zrovna Backman je umí fantasticky zpracovat.

15 30.11.2018

Do třetice nejlépe a tady to platí doslova

Jak už jsem napsal v nadpisu tak tady platí doslova, že do třetice nejlépe. Nevím proč zrovna číslo tři je takové kouzelné. Do třetice nejlépe, tři oříšky pro Popelku, tři přání a další věci spjaté s tímto číslem. Bryndza nám představil třetí případ s Erikou Fosterovou a rozhodně zatím ten nejlepší. Tady nemám absolutně co vytknout a naopak budu jen a jen chválit tak se pusťme do toho a půl je hotovo.

Začneme tím klasickým. Takže Temné hlubiny mají 416 stran. Na nich najdeme opět skvěle vypracovaný příběh. Postavy se nadále vyvíjí a jedou si to svoje kolikrát. To obzvlášť platí u hlavní postavy. Erika si prostě do ničeho nenechá kecat a i za to ji čtenáři milují a já jakbysmet. Jak jsem psal už u Nočního lovce, tak vlastně celý policejní ansábl je jedna skvělá sebranka. Velice zajímavě pak působí i postava vyšetřovatelky Bakerové. Ta nám do děje často docela zásadně vstupuje a paradoxně je to taková Erika v jinačím podání. Protože si taky jede takříkajíc jen to svoje. Což není úplně ku prospěchu věci. K prostředí snad napíšu jen to, že se zase ocitáme v starém dobrém Londýně. No prostě mlha, deštivo a jen občas přívětivé počasí. Jednoznačně jak dělané pro kriminální příběhy. Zrovna jeden takový zapeklitý případ nám pak řeší Erika se svým týmem a nutno dodat, že zatím je to nejlépe zpracovaná autorova tématika. Příběhově nijak nevázne, vše má svou hlavu a patu, je vyřešen, napětí mu nechybí a rozhodně dokáže zaujmout. Hlavně se v něm řeší smrt dítěte a to člověka tak nějak víc zasáhne a zároveň se mu to i víc líbí. Pokud je to opravdu dobře zpracováno. Samozřejmě myšleno jen v té teoretické knižní rovině. Velkým plusem je i to, že v nás Bryndza dokáže vyvolat pocity. Zatímco některé příběhy čteme bez přemýšlení, tak tady Erice vyloženě fandíme, aby dopadla ty zloduchy a pomstila tak smrt malé dívenky. Líbilo se mi i zakomponování minulosti do děje. Bryndza jednoznačně neusnul na vavřínech a naopak nám předal zatím to nejlepší ze sebe a bude to mít vyloženě velmi těžké si tuto laťku udržet. Natož snad překonat. Tohle je jednoznačně literární majstrštyk a to už jsem přečetl mraky a mraky kriminálek a jen tak mě už tedy něco neosloví.

Je úžasné jak má Bryndzovo psaní kvalitativně stoupavou frekvenci a jestli to takhle bude pokračovat, tak nás s takovou snad čeká úplné literární veledílo, ale to nepředbíhejme. Naopak si řekněme, že Temné hlubiny by rozhodně byla škoda právě do Temných hlubin literatury navždy poslat. Protože by si to dílko, kterému uděluju jednoznačně 100 % rozhodně nezasloužilo. Bryndzo a Eriko už teď se neskutečně těším s čím se na nás vytasíte příště.

5 30.11.2018

Ve dne v noci číst dobrou knihu od nudy může ti pomoci

Ve dne v noci číst dobrou knihu od nudy může ti pomoci. Za dobrou knihu pak určitě Noční lov považuji. Někdo se mně kdysi ptal, že jestli v detektivkách pořád objevuju něco nového a já jsem se na něj podíval s výrazem alá to myslíš vážně? Vždyť každý případ je jiný, jiná smrt, často jiné prostředí, postavy atd. Naštěstí jako nováček s jednou povedenou knihou u mě a čtenářů neskončil pan Bryndza a dokonce bych i řekl že, Noční lov je o krapet povedenější než první díl. Komisařka Erika je nadále svá a zároveň normální člověk. Tudíž žádná super žena ani chudinka a přesně to se mi na ní líbí. Vlastně celý policejní ansábl působí sehraně a sympaticky. Další postavy jsou popsány tak akorát a do příběhu patří. K prostředí snad jen to, že se kniha odehrává v Londýně a ten jak víme se svou mlhavou, deštivou atmosférou je pro detektivky jako dělaný. Příběh nám krásně utíká dopředu, když je potřeba zvolní, aby vzápětí přidal a celkově na svých 432 nenudí. Naopak je čtivý, krvavý tak akorát, vesměs vše má svůj smysl a je zde vysvětleno. Samotný případ je zajímavý a proč vlastně hodnotím Noční lov lépe než Dívku v ledu, první díl ze série? Přijde mi, že je takový už kompaktnější a u postav se naplno projevil jejich charakter. I případ mně zaujal o trochu víc a pohnutky vraha či to jak na něj vlastně přišli.

Mám tedy k Nočnímu lovu nějaká negativa? Vlastně ne, protože tato kniha je skvělá a já ji uděluju 100 %. Noční lov a vlastně celá série, jehož je tato kniha součástí mohu jen vřele doporučit. Příběh zaujme, má sympatické hlavní postavy a v neposlední řadě dobrých kriminálek přeci není nikdy dost. Plusem pak může být i to, že u ní nemusíme někam vehementně přemýšlet alá co, jak a proč? Nejedná se ani o titul kde by v ději tekly hektolitry krve a násilí bylo na každé stránce. Jedná se prostě o takovou příjemnou, klasickou detektivku s vystavěným příběhem od a po z. Celé to působí tak sympaticky a mile a já už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Určitě bude skvělý, jako samotný autor. Který je prý velice vstřícní a je rád za každičkou zpětnou reakci a vždy nezapomene velice pěkně poděkovat svým čtenářům. Já mu naopak děkuju za další možnost skvělého čtenářského zážitku.

9 30.11.2018

Zlo si často najde zadní vrátka

Čím víc dílů tak tím víc možností jak něco pokazit a udržet si případně svou pomyslnou laťku. Naštěstí to není případ této autorské dvojice a jediná kaňka za mě v jejich pisatelské kariéře je Playground, ale ten už je snad minulostí a pokud bude mít nějaké pokračování, tak si ho přečtu kvůli renomé autorů, ale snad jinak bude zpracované nějak jinak lépe. Nicméně vraťme se k Lazarovi. Ten se nadmíru povedl a na následujících řádcích popíšu proč. O napětí tu samozřejmě není nouze. To ostatně u Keplera je snad samozřejmou položkou. Rozsahově má Lazar o krapánek stránek více než je možná obvyklé, ale o žádnou mnohostránkovou bichli se tu také nejedná. Konkrétně tu jsme na 512 stranách. Jazykově tu také žádná změna není. Mnohdy krátké a úderné věty, žádné zdrobnělinky či velice poskrovnu. Právě krátkostí vět máte pocit, že děj se neustále rychle posouvá kupředu a děje se stále něco nového. Líbí se mi i hlavní premisa tohoto románu. Byť možná trošku přitažená za vlasy v určitých ohledech, ale není to ze skutečnosti. Tudíž jsem ochoten tomu i uvěřit a svým způsobem to vlastně i k takovému zloduchovi alá Jurek i patří. To by nebylo jen tak aby si umřel pěkně v klídku poté, co byl postřelen a domněle rozstřílen. U kriminálních případů s komisařem Wallanderem z pera úžasného Henninga Mankella jsem vždycky kvitoval, že se děj odehrává různě po světě. I u Lazara jsme navštívili cizinu. Konkrétně Německo, Francii, Nizozemí. Takže za mě velké plus. Chválu si za mě zaslouží i větší prostor pro ženské postavy. Komisařova romantická známost působí velice sympaticky a skvěle se k němu hodí. Dobře autoři do děje zakomponovali i jeho dceru. Ta má určitě něco z otce, ale zároveň do všeho byla vhozena tak trošku nefér a to tím komu se zrovna narodila. Je zajímavé, jak se s tím pere. Nejvíce však dostává v tomto díle Joonova parťačka Saga. Nutno říct, že autoři ji absolutně nešetří i díky tomu má děj takové grády jaké má. Jsem následně velice zvědav, jak se s tím vším vyrovná. To se snad dozvíme už v dalším pokračování, které snad autoři napíší. Nechali si k němu totiž krapet otevřený konec. Kladně hodnotím i samotnou drsnotu tohoto dílka a i prostředí ve kterém se odehrává. To zase naštěstí není až moc popisováno a naopak dotváří tu správnou kulisu pro to hlavní a to je samotný děj. Jediné mínus u Lazara, ale přesto mám a to onen samotný závěr. Komisařův boj s tím zloduchem bych přece jenom uvítal trošku podrobnější a zdlouhavější. Larse Keplera mám však natolik rád, že mu to v konečném důsledku bez problému prominu.

Lazar je výtečný román. Kepler opět dokázal, že tohle mu jde na výbornou. Líbí se mi ta myšlenka, že zlo se může kdykoliv vrátit a konat zase zlo a zatímco toto dílo hodnotím 100 %, tak se už nemůžu dočkat už osmého pokračování případů s komisařem Linnou ať už je tu.

9 30.11.2018

Zbytečné

Zatímco autorova kniha Případ Collini byl klasickým románem nebo snad spíše novelou a byť nijak extra nepřekvapil, tak se jeho existence dala velice v klidu obhájit. Zato u Viny si tím tak jistý nejsem, ale předem říkám, že se jedná čistě o můj názor a kdokoliv jiný to může vidět naprosto jinak. Začnu kladem a to je krátký rozsah knihy. Konkrétně pak 200 stran a jazyk, kterým je kniha psaná. Ten je takový obyčejný a bez zbytečných složitostí. Ostatně by to k tomuto dílu ani nepasovalo. Teď už k tomu proč mně tato kniha přijde zbytečná. Přijde mi jako takový zbytečný pelmel o tom jak mi lidé dokážeme být divný a zlí. Já si pak říkám, ale musím říct, že je to snad něco nového? Určitě ne a tak proč to nezpracovat nějak jinak. Čtenářsky přívětivěji. Třeba vypíchnout jen dva, tři případy a kolem nich vystavět děj. Lépe by za mě vyznělo i vymyslet jednu hlavní zápletku a pak třeba, že si postava vzpomene v určité části na nějaké případy z praxe a pak se děj vrátí k hlavní lince. Takto to na mě opravdu působí jako by nás autor snad chtěl znovu informovat o lidské zvrácenosti a divnosti a to je vše. Za mě tedy opravdu nemusí. Zároveň tak nemusím dál rozebírat toto dílo, protože mi opravdu přijde poněkud zbytečné. Hodnotím ho pak 40 %. Abych však nekončil jen negativně, tak hned první povídka je kvalitní a překvapivá svou drsností a trošku i tou nenadálostí, že se ta hrozná věc stala jakoby z ničeho nic a ještě, že knihu přečtete díky jejímu malému rozsahu opravdu rychle. Tím pádem se tak můžete brzo vrhnout na další hodnotnější knihy.

1 27.11.2018

Vítej nováčku

Rozhodně se řadím mezi zarputilé milovníky krimi a jednou mou velice dobrou a skvělou kamarádkou mně byl doporučen pan Bryndza. Tak jsem tedy neváhal a dal jsem na její doporučení. Anotace knihy vypadala zajímavě, ale to platí u každé druhé. Stojí tedy Bryndza a jeho první díl z jeho krimi série za váš čas? Stojí a to všemi deseti.

Samotná Erika je sympatická a žen komisařek není nikdy dost. Líbí se mi na ní, že si mnohdy jede takříkajíc to svoje a nenechá se ničím a nikým ovlivňovat i když na to pak může třeba doplatit. Dobře působí i ostatní postavy z knihy a to ať ty kladné či negativní. Jsou prostě dobře popsané a skvěle do příběhu zapadají. Onen kriminální případ je jak již jsem psal zajímavý a nenudí. Napínavý je řekl bych tak akorát. Líbí se mi, že autor úmyslně netlačí na pilu a při popisu mrtvých či pitvy se drží při zemi. I když dá se napsat, že při popisu pitvy a mrtvol se drží při zemi? No posuďte sami. Já tedy rozhodně četl daleko odpornější popisy mrtvých a pitev a proto to také píši. Londýn jako prostředí pro krimi příběhy je už osvědčenou klasikou a nejinak je tomu i zde. Bryndza nás u jeho popisu moc nezdržuje sáhodlouhými popisy a zbytečně nás tak neodvádí od děje. Vlastně se celkově nijak zvlášť neodklání od hlavního příběhu a pokud ano, tak to má svůj důvod. Fajn je i odkaz na komisařčin původ. Je totiž ze Slovenska a tak nám hned připadne, že je nám něčím bližší. Taková maličkost a co to dokáže. Rozsahově je pak kniha opět klasikou. Konkrétně má pak 448 stran. Ještě pár slov k samotnému příběhu z tohoto díla. To má hlavu a patu, dobré zakončení, dobrou gradaci a jako celek jej hodnotím velmi dobře.

Stejně jako je určitě i samotný autor milý chlapík (působí tak na mě dojmem z jeho závěrečného poděkování lidem u jeho prvního krimi románu), tak i jeho Dívka v ledu je milým novým překvapením na poli žánru krimi literatury. Vítej, těším se na další případy s Erikou a kamarádce ještě jednou děkuju za skvělé čtenářské doporučení. Samozřejmě na závěr ještě toto dílko ohodnotím a to 85 %. Není to úplně dokonalé, ale je to sakra dobré.

12 27.11.2018

Čas zjemnit

Tato kniha je prostě čistá radost. Radost jak je vizuálně zpracovaná a radost je i číst. Nejdříve k její vizuální podobě. Naštěstí si zachovala stejný charakter, který kniha dostala už pro svůj první díl. Vytvořit knižní obálku vizuálně jako obálku dopisní, tak to je skvělá nápad a to obzvláště když v obou dílech hraje zásadní prim postava pošťáka. Tato kniha rozhodně tedy bude vítanou vizuální vzpruhou každé knihovny a byla by opravdu škoda oba díly do ní dát hřbetem a ne obálkami dopředu.

Jak jsem psal, tak i číst tuto knihu je radost. Mám velice rád, když se z knihy něco nového dozvím a je úplně jedno zda se jedná o beletrii či odbornou literaturu. Tady jsme trošku nahlédli do světa japonské poezie a dozvěděli se něco o pár pojmech z ní. Samotné haiku a jiné verše pak opět dodávají knize nádech romantiky, erotiky, jednoduchosti a jemnosti a skvěle doplňují ostatní text. Celý text v tomto díle je promyšlený od a po z a zbytečně neodbíhá od tématu, je takový hravý, poctivě zpracovaný. Je vidět, že si na něm autor dal záležet a vyhrál si s ním do posledního detailu. Byť kniha není žádnou kriminálkou, tak čtenáře udržuje v příjemném napětí. Čítatel je tak zvědavý jak to vlastně s tou láskou daných postav dopadne a kdo nakonec takříkajíc ostrouhá. Kvituji velice i překvapivý závěr, ale prozrazovat ho nebudu, protože to by byla věčná škoda. Plus si zaslouží i samotné postavy, které jsou vykreslené mnohdy dosti podrobně a hlavně lidsky. Autor z nich nedělá nějaké hrdiny či něco co prostě nejsou. Žijí si své životy a potýkají se vším, co jim to přináší. Díky tomu si k nim čtenář velice rychle získá vztah a začne jejich příběh prožívat s nimi. Klady si zaslouží i prostředí. To je jako celé toto dílko vykresleno detailně a opět znamenitě. Montreal musí být určitě krásné město a i Guadalupe musí být krásný ostrov. Byť na něm v roce 2015 údajně žilo jen 213 obyvatel. K tomuto číslo se pak blíží i samotný rozsah knihy a konkrétně pak má Pošťákova snoubenka 201 stran.

Pošťákova snoubenka je krásným vizuálním i příběhovým pokračováním Podivuhodného života osamělého pošťáka a i když svým romantickým nádechem asi nesedne každému, tak ji mohu jen vřele doporučit a udělit ji plných 100 %. Není nikdy na škodu v dnešní uspěchané době se zklidnit a ponořit se do krásného čistého příběhu o lásce. Třeba vás toto dílko mile překvapí a třeba nás překvapí i autor a napíše jeho pokračování na popud čtenářů. Těm se totiž první díl tolik líbil, že si Poštákovu snoubenku prý vynutili jako jeho pokračování. Buďme za to rádi. 

1 27.11.2018

Až na dřeň

Po solidním začátku se Ženou v kleci nám skrz Zabijáky představuje Olsen pokračovaní jeho série z oddělení Q. A co na v pořadí druhý díl říkám já? Já říkám, že za mě byla Žena v kleci lepší.

Jako první mně už úplně nesedlo samotné téma příběhu. Máme tu totiž opět několikrát použitý vzorec a to konkrétně kdy bohatí a mocní provádějí zlo, kolikrát jen pro své potěšení a zábavu a beztrestně jim to prochází. Proti nim pak stojí strážci zákona. Kdo nakonec vyhraje? Prostě nic originálního. Na druhou stranu i věčně omílané téma, pokud je zpracováno kvalitně, originálně tak může překvapit. To se však dle mého soudu Olsenovi tady tak úplně nepovedlo. Někomu možná může vadit, že pachatele známe už pomalu ze začátku knihy, ale Olsen dokázal příběh sepsat tak aby se na dalších stránkách čtenář dozvídal, proč to vlastně pachatelé udělali a proč tomu tak je. Tudíž čtenář o nic ochuzen nebude, jen se to dozví v obráceném pořadí. Musím se bohužel přiznat, že mi trvalo pár kapitol, než jsem se do knihy skutečně pořádně začetl a také s nelibostí musím napsat, že oproti Ženě v kleci jsem v ní objevil pár hluchých míst. Úplně nesourodě hodnotím pak i úroveň napětí v celé knize. Zatímco poslední třetina je napínavá velmi, tak zbytek knihy v tomto odvětví poněkud pokulhává. Za negativum pokládám i určité pasáže, které působí tak nějak nuceně či neuvěřitelně, jako třeba, že si liška se vzteklinou najednou lehne k nohám komisaře a je krotká jako beránek. Plus i mínus si pak u mě vysloužilo samotné násilí a zločiny v knize popisované. Na jednu stranu oboje přidávalo příběhu tzv. grády, ale na stranu druhou mi přišlo, jakoby autor chtěl až moc urputně ukázat to, jak jsou ti lidé zlí a co všechno hnusného dovedou udělat, jakoby v tom popisu chtěl zajít až na samotné dno všeho. Nakonec to na mě místy působilo až moc nuceně. Největší plus u Zabijáků pak vidím v postavách. Duo vyšetřovatel Mørck a a jeho asistent Asad prostě skvěle fungují a jsou vám sympatičtější čím dál tím více. Velké sympatie si u mě získala i nová postava v podobě Rose, která je jejich novou kolegyní. Zapůsobila na mě jako nový svěží a zábavný element v rámci oddělení Q. Další postavy jsou sepsány opět dosti věrohodně a vy tak opět nemáte problém zločince nenávidět atd. Plusové body si pak Zabijáci ještě určitě zaslouží i za humorné části z textu. Na to si asi u Olsena budeme muset zvyknout a je to určitě dobře. Dodám ještě dvě věci. Tou první je, že tato kniha má 429 stran, takže tu zase máme takový ten dejme tomu klasický rozsah a tou druhou je samotné hodnocení knihy. Zabijáci si u mě vysloužili 75 %.

Zabijáci nejsou špatní, ale Žena v kleci byla lepší a už teď jsem jinak zvědavý, jak se mi bude líbit Olsenův Vzkaz v láhvi. Pokud je kniha tak dobrá jako film, tak budu myslím velice spokojený.

3 28.03.2018