sabina5156 komentáře u knih

Oproti trilogii Pána Prstenů se jedná o pohádkové dílo, které je ke čtenáři mnohem laskavější a přívětivější. Oproti výše jmenované trilogii má ale Tolkien znatelnější prostor pro hraní si se svou oblíbenou starogermánskou mytologií, je patrné větší hraní si s fantazií. Dobro i zlo mají jasně vytyčené hranice a příběh je pouze cestou za tím dosud nepoznaným a hlavně nepochopeným.

11 20.12.2022

Moje nejoblíbenější kniha od této autorky. Ještě se nacházíme v období dětských let hlavních postav. Hrad je stále přesně ten, který známe a pamatujeme si jej z předchozí knihy. Představivost pracuje na plné obrátky a vrací se zpět do míst, která už dávno zná. Tajemný a smrtonosný šepot ze stěn a prameny pavouků, které oznamují jakousi nebezpečnou zprávu, která má co nevidět dorazit. Několik nových a zábavných postav vnášejí čerstvý nádech do knihy (Zlatoslav), v knize jsou zábavné ale i napínavé momenty a vše je značně mysteriózní.

11 18.12.2022

Krásná kniha usazená do prostředí velkolepého a starého hradu. Za okny sněží a uvnitř je takové teplo, ambientní osvětlení vlivem plápolajícího krbu a první záhada nebezpečně krouží kolem Bradavic. Děti objevují nový svět, který jim byl doposud vyprávěn jen ústy jejich rodičů, knih, legend nebo jej měly vepsaný ve věštbě starší, než jsou ony samy. Knihu bych doporučila i rodičům dětí, které jsou opravdu malé (5 let), film je oproti tomu v některých momentech nejasný a nenabízí prostor pro nevinou dětskou představivost.

11 18.12.2022

Jeden z mých letních románků, který si dopřávám každým rokem. Nejen, že skrze stránky cítíte slané moře, teplé večery a chladný vánek na kůži...cítíte se být tak svobodný, jak to jen jde. Součástí přírody a země, po níž kráčíte. Santiago se snaží být absolutně nezávislý. Žije samotářským životem a jeho jedinou radostí jsou sporadické návštěvy Manolina, laskavého chlapce, který se starcem tráví čas protože chce, nikoli musí. Příběh je o smíření, rovnosti, soucitu a bolesti ze života i ze smrti. Je optimistický a krásně osvěžující.

11 18.12.2022

Jedna z mála knih, u které si dovolím tvrzení, že film byl emocionálně silnější než kniha. Nemyslím si ale, že to svědčí o menší kvalitě tohoto díla. Četla jsem to týden - déle než Dekameron. Nebylo to jednoduché a musela jsem se na jednotlivé postavy napojit - abych znala důvody jejich jednání. Ve filmu jsou postavy podstatně jednoznačnější (ale proto lidé čtou knihy, že). A tento příběh je obrovsky složitý, rozvíjí se nám několik příběhů a my soucítíme téměř s každým. Já ale Kinga znám, rozumím mu, vím, že zlo v jednotlivých postavách potřebuje vtěsnat ve zlo větší. Zde se mu to podařilo. Kniha je geniální.

11 17.12.2022

Já jsem vždy toužila po díle, které nám zlo nacismu nepředstaví okamžitě v plné síle...ale které skrze vše dobré, co objímá tento svět začne poodhalovat i temný protipól. Čím je světlo silnější, tím je tma temnější. Pavel nenachází pravdu pouze v lásce a nenávisti, která jej obklopuje. Nachází ji i v sobě a to mnohem dřív, než vůbec měl. Kniha je krásná, citlivě psaná a v několika pasážích se zcela odpoutáme od doby, ve které se příběh odehrává. Není to ale jednoduché čtení - nyní to hodnotím jako kompliment. Kniha je schopná navázat vztah čtenáře k hlavním postavám. Emocionálně je velmi dobře vystavěná a veselá také není. Dnes ji doporučuji jako zdroj lidské sounáležitosti, kterou je potřeba trénovat pořád.

11 17.12.2022

Absolutně irelevantní tento výkvět marnosti a plýtvání papíru vůbec komentovat či hodnotit. Tohle nebyla otázka hodnot, času ani energie ale spíše peněz, které mistr čobol musel investovat do PR týmu opic, který mu pomohl dát tenhle hnůj dohromady. Pro jeho sektu je to absolutně nepřehledné čtení plné rádoby inteligentních plků, pro minimálně trochu racionální zbytek je to automatický spouštěč epileptických záchvatů nebo střevních potíží.

"Někdo se u ní směje, někdo u ní bleje - to je prostě úděl dekadentní poezie". A já se směji protože mě to přijde dobré. S jak velkou nadsázkou musel Charles vidět svět, když byl ve své době schopen takové nadsázky. Některé básně jsou lehce znepokojivé a příliš mě netěšily. Jiné jsou ale nadsázkou nad lidské bytí a pocit nějaké vnitřní vyspělosti a civilizovanosti v nás (ačkoli, Charles by se jistě nad touto mojí "povznesenou větou" zasmál).

10 27.12.2022

Asi bych mohla začít různými perskými králi, starověkými sektami apod. Začnu asi nejznámější sektou, která se datuje na první století našeho věku, po ukřižování a davovém lynči, který trval ještě krásnou řadu let po znovuzrození a podobně, však to znáte...jsme křižovali dál. Následně ve jménu tohohle náboženství jsme se dobrovolně - až do 16. století zúčastňovali křižáckých výprav, kdy jsme druhé vraždili ve jménu vlastní víry (příhodně se tomu říká Kruciáty: soustředěná a intenzivní snaha (modlitební) o přivedení řady lidí na naši víru). Aby ještě v průběhu těchto krásných, dnes již tradičních výprav začaly nápadité popravy žehem žen, které uměly počítat do 10 nebo byly jen majetné. Španělská inkvizice sama o sobě znamenala také procházku růžovou zahradou, kolonialismus obecně a otroctví je dnes již běžným námětem pro velkolepá díla. Dostáváme se do toho vůbec nezajímavějšího období. Ten, jež byl narozen například v roce 1900 mohl na vlastní kůži ochutnat krásu civilizace (ideálně v Československu, tehdejším Rakousku-Uhersku), kdy v roce 1914 vypukla 1. světová válka...když jsme se začali radovat, ona nám až z Wall street doputovala hospodářská krize, která nám odrovnala už kompletně sousedy a my se vrhli znovu do světové války. Když už si člověk myslel, že je konec, přichází rudý hlavy a jejich monster procesy. A já se vsadím, že úplně každý si každé další století vývoje téhle civilizace myslel, že jsme chytřejší než ti před námi. Že jsme civilizovaní, my přece už nikdy nebudeme zdravit pravicí a s jasným heslem, fandit katovy na popravách apod...Ale ve skutečnosti jsme stále ta stejná společnost, která tohle dopustila a jediné, co nás odděluje od všech, kteří toho byli skutečnou součástí je situace. Nikoli cokoli v nás - ale naše vlastní pohodlí a komfort je přičiněním toho, že se nedíváme na hladovějící děti na ulici a popravené na šibenici. Žijeme vůbec v té nejlepší době z hlediska existenciálních jistot a proto prozatím můžeme tvrdit: Jsme civilizovanější než ti před námi. Ale! "Pán Much" nám říká přesně tohle, nezáleží na situacích, ze kterých vycházíme, záleží na těch, do kterých se dostáváme. Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým rozpoložením se můžeme dopouštět zvěrstvech, na která bychom nikdy dříve nepomysleli. Nejsme nic víc, než ta nejhorší vlastnost v nás ukrytá. Kniha je geniální psychologický rozbor jedné skupiny, která zrcadlí průřez společností. Nacházíme stereotypy od jejichž základu se odvíjí osobnost většiny lidí. Tato kniha by měla být v povinné četbě. Nejen pro podstatu uměle vytvořeného kolektivu bez osobních vazeb, ale také kvůli chování kolektivu k jedinci a důsledkům, které to může mít.

10 26.12.2022

Druhý a můj nejméně oblíbený díl. Některé části knihy jsou příliš zdlouhavé. Strach a napětí jsou příliš roztažené, tudíž nepůsobí autenticky. Kniha nám dává odpovědi, které jsme si položili v první části. Pomáhá nám přidělit jednotlivým postavám patřičné vlastnosti a vytvořit si na ně přesnější názor, staví je do situací, ve kterých nejsou schopni jednat chladnokrevně - kniha je i v tomto ohledu velice dobře vymyšlená. Zároveň nám poodhaluje politické uspořádání a historii celé Středozemě. Knize nevyčítám její poněkud nudné části - především pak druhá část. Jediné, co bych vyčítala je právě navození atmosféry, které mi v tomto díle příliš nesedělo. Připadalo mi neucelené a příliš plíživé (k dynamice příběhu se to nehodilo), takže bylo upozaděno.

10 19.12.2022

Tak v sobotu ráno bych začala "120 dnů Sodomy" a k večeru bych to možná okořenila "My děti ze stanice ZOO", v neděli bych si pouštěla dokola jen "Gloomy Sunday" a doufala bych, že se dožiji pondělního rána. Takhle si asi představuji smrtící koktejl lidské psychiky a ztráty veškerých ideálů o světě, které jsme si stihli vytvořit. Knihu jsem četla třikrát. Jednou jako někdo, kdo neměl šanci ji pochopit, podruhé jako někdo, kdo ji chápat nechtěl a nyní. Jsem fanoušek popkultury 70. let v Anglii, narazila jsem na seriál popisující vznik skupiny Sex Pistols (doporučuji: Pistol 2021), některé scény mi připomněly právě "My děti ze stanice ZOO", film nemá s knihou příliš společného. V knize jde o potřebu šokovat (ač na základě skutečných událostí), filmu se to příliš nepodařilo. Každopádně, já doufám, že už nikdy znovu nebudu mít potřebu se k tomuto dílu vracet. Jistě, že je tato tématika důležitá. Při správném pochopení ale není nutno se u toho trápit vícekrát.

10 18.12.2022

Každá postava je specifická a napsaná velmi kvalitně. Jednotlivé příběhy jsou propracované a navazují na sebe. Hlavní parta je sympatická a nelze jim nefandit. Tančící klaun je děsivý využívá každého primitivního strachu k mučení svých obětí. Promyšlená hra kočky s myší. Pennywise je symbolem dospělosti, která bere iluze a ideály. Je symbolem fantazie, která nás pomalu opouští. Přízrakem, který nám poodhaluje hříchy a tajemství dospělých a odmítá nás pustit na tu stejnou cestu. Co se týče druhé části, je to o stupeň lepší a propracovanější. Především pak volba partnerů, zaměstnání sny, které naší partu provázejí celý život a neopouští je ani v dospělosti. Především stojí za zmínku problematický vztah Beverly a jejího otce, což se ukáže jako zásadní pro její budoucí život - respektive pro volbu budoucího partnera. Myslím, že ve druhé části zmizel primárně proto, že ona se vrátila k určitému "vzdoru", který v dětství prokázala a její otec také zmizel, nezemřel ale zmizel z příběhu. Kniha nám nabízí spousty momentů k přemýšlení a hledání různých teorií. Je příjemné nad hlavními hrdiny přemýšlet.

10 18.12.2022

Nikdy jsem si nemyslela, že řeknu něco podobného. Ale jelikož jsem přečetla 38 autorských výtvorů Stephana Kinga - "jak pro tohoto spisovatele typické". Obdivuji ho především pro jeho neuvěřitelné sociologické/psychologické cítění a vzdělání. V mnoha dílech - nejen v "Dlouhém pochodu", dokázal, že se potřebuje vždy identifikovat minimálně s jednou postavou, kterou určuje (ve většině případech za hlavní). Příkladem: Bill v TO, Paul (Misery nechce zemřít)...velké množství dalších (mimo jednotlivých povídek, jsou příběhy rodiny, kde je těžko identifikovatelné, zda se identifikuje jako dítě, či jako rodič), každopádně tím chci říct, že do každého svého díla dává část sebe, což obdivuji a věřím, že pro něho je to součást terapie.
Každopádně! Dostávám se k této knize. I zde vidím značnou identifikaci Stephena s hlavní postavou, téměř jakoby většina výše uvedených měla v minulosti výhru v podobě "Dlouhého pochodu", kniha je procítěná a plná empatie, neuvěřitelně čtivá a smutná. Zároveň se nám snaží dát několik nápověď o převládajícím nacismu v Americe (Hitler vyhrál válku a já posedlost Ameriky nacismem nikdy nepochopím). Nikdo to ale neřeší, ten vyšší cíl v autoritativní době, kdy člověk nerozhoduje o ničem se promítá do dlouhého pochodu. Tam, přirozeným výběrem docházíme ke svobodě nad vlastním životem a nad vlastní smrtí. Příběh začíná energicky, pokračuje energicky a graduje. Je čtivý a zajímavý, vnímající čtenář si bude pokládat otázky, při nichž bude knihu odkládat ALE - opravdu doporučuji. Má nejoblíbenější od Kinga.

10 17.12.2022

(SPOILER) Jedna z knih, o které mluvím vůbec nejčastěji. Evžen, ve vší své samolibosti a pocitu důležitosti, kdy jeho touhy a slabosti vítězí nad jeho morálním přesvědčením. Kdy jeho bezbřehá arogance dovoluje ubližovat druhým s takovou přezíravostí, že by si nezasloužil poznat nic než prázdné souložení bez lásky - do konce života. Oproti tomu, jemná Taťána, která, ač jí rozum i konvence carské ruské společnosti říkají, jak je bláhová a naivní, svého Evžena miluje láskou tak věrnou, že ji nezničí ani žárlivost a ani jeho pohrdání. Ale protože kniha není příběhem pro děti, který má končit prozřením a "štěstím až na věky" končí pouze zabalen vší arogancí Evženovi vlastní. Když se s vyčerpáním z nepřetržitého zklamání z okolního světa (a z jeho prázdnoty) vrací za jedinou ženou, která mu poskytla teplou náruč a pochopení, aby následně zjistil, že Taťána je ta, kdo prozřel. A tak jej nečeká nic jiného, než prázdné souložení bez lásky. A vlastně už ani to ne.

10 16.12.2022

Já myslím, že autor knihy si na počátku vytvořil osnovu, a začal tím, co je faktické a nemá na to ucelený pohled. Jakmile se dostáváme do nitra lidského příběhu, začíná nám autor předkládat ve větší míře vlastní teorie a myšlenky o tom, co formovalo lidstvo do podoby, v jaké jej známe dnes. Některé jeho poznámky či teorie jsou skutečně zajímavé a podnětné k jakékoli diskuzi. Jiné pokulhávají na jeho přílišné zaujatosti nějakým konkrétním tématem. Dostáváme se postupně do komplexnějšího obrazu autora o lidstvu a jeho původu. Kniha nám nabízí pohled na uměle vytvořené iluze, kterých se lidstvo uměle drží, nabízí nám pohled na naše zákony i naší potřebu "věřit". Kniha je místy poněkud nepřehledná, některé vzorce jeho teorií se opakují ale svědčí to spíše o autorově zaujatosti. Každopádně, za realizací podobného počinu stojí jistě neuvěřitelná práce, nejen na knize samotné ale také na ukotvenosti vlastních názorů. Doporučuji minimálně jako zdroj velmi podmětných myšlenek a úvah. Jako jinou alternativu podstaty této knihy doporučuji také film "Pozemšťan".

9 07.01.2023

Krásná kniha, která nadchne svou originalitou ve vyprávění a zároveň popisem krásného všedního dne bez jakýchkoli "okrajkovaných" vět. Zároveň nám ale v několika příbězích líčí obrovské strádání a strach z každého následujícího dne, hledání dobra a světla a snaha o co nejnormálnější život v době, která byla vše jen ne normální. Některé příběhy budí hřejivý pocit a možná i naději, jiné jsou toho všeho prosty a přichází jen smutek a beznaděj. Kniha se dá přečíst během hodiny, je náročnější emočně nikoli na soustředění či přemýšlení o ději.

9 27.12.2022

Velké množství lidí tuto knihu začalo stavět na piedestal poté, co se zde rozšířil jeden nekonkrétní vir, já bych byla velmi nerada aby smysl této knihy zůstal v pozornosti pouze v rámci medicínské podstaty. Myšlenka tohoto díla je jasná. Válka. Možná že nyní, máme mnohem větší příležitost vidět paralely. Člověk ve své podstatě touží zapomenout na své nuzné lidské problémy a máme potřebu stát se čímsi větším, než je běžný život. I z toho důvodu bude velká část našich milých spoluobčanů vzpomínat na "Zlaté komunisty" jelikož společný nepřítel byl jeden a odpovědnost za svůj život nebyla žádná. Válka ale znamená smrt milionů lidí, ekonomickou krizi a strádání, poškození další generace na několik desítek let a deformaci všech výchovných společenských aspektů. Válka nikdy netrvá jen několik let, táhne se napříč několika generacemi než její dosah konečně ustane. Karel Čapek v jednoduchém a krásném příběhu tvořeném na základě běžné hry vytvořil nadčasové dílo, které končí tragicky pro každého, jen si to nikdo neuvědomuje. To tragické prozření hlavních postav, konec té jediné nejdůležitější a jásající a nebetyčně hloupí dav kolem. Koho mi to jen připomíná?

9 26.12.2022

Jak nadčasové dílo, že? Zbavme jedince lidské důstojnosti a přestaneme v něm vidět člověka. Je to psychologická analogie každého násilníka, který přesahuje určitý inteligenční kvocient (ideální 100+), taktika, kterou s chutí využívali nacisti fašisti a různí -isti a obecně, v historii ji lze nalézt kdekoli. Proměna pracuje na stejném motivu. Skvělá, čtivá a smutná kniha, kterou vřele doporučuji.

9 26.12.2022

Krása, dílo pro mě představuje koncentrovaný život. Čekáme na Godota, který možná nepřijde, přijde nebo možná ani neexistuje. V prostředí, o němž také nevíme, zda je skutečné a v popisu času, o kterém nevíme, jak rychle plyne. No, ocitáme se v lidském životě, který je podoben tomu jepičímu mnohem víc, než si myslíme. Otázek na život samotný, ponurého vnímání smrti nebo zásadních odpovědí se v knize nedočkáme. Dočkáme se ale obrovské lehkosti z prožitku i ze zítřka samotného. Tam je totiž pointa, jaký zítřek? Kniha nám nenabízí teorie o smyslu života, jen nám říká, co smyslem života rozhodně není a všichni to tak nějak tušíme. Čekání na Godota není smyslem života, a že každý svého Godota má - to je také fakt.

9 26.12.2022

U Dickense je velká potíž v tom, že si uměl vyhrát se slovy. Jeho obrovská slovní zásoba mu bránila v jednoduchých popisech. Rozhodně byl mistrem vypravěčem, nicméně po "Nadějní vyhlídky" jsem si myslela, že žádnou další knihu od něho nepřečtu. Byla by to velká chyba a měla jsem začít Oliverem Twistem a poté pokračovat dál. I díky jeho způsobu vyprávění a popisu prostředí má kniha krásnou atmosféru, do příběhu se čtenář velmi rychle zabydlí. Osudy Olivera jsou dnes již tak známé jako samotný název knihy, za zmínku ale stejný charakteristika vedlejších postav, která krásně doplňuje Oliverovo smýšlení a jeho pohnutky. Neuvěřitelně rychle jsem se v příběhu zabydlela, na konci knihy mě mrzelo, že tahle naše společná ale krásná cesta s Oliverem končí - což je bohužel nevýhoda knih, nelze je přečíst podruhé se stejným dojmem a pocity, jako poprvé.

9 26.12.2022