s-reader komentáře u knih

Když jsem poprvé držel v ruce Bibli, byla u nás ještě hluboká totalita a okolo sebe jsem neměl nikoho, kdo by mi ji diskrétně podstrčil, musel jsem si ji najít sám. Tajemství, které komunisté nechtěně okolo Bible vytvořili, bylo nejlepším doporučením.
Samozřejmě, že mě zaskočila obtížná čitelnost textu, nudné výčty rodů, nesrozumitelnost a dvojznačnost tehdejšího překladu, ale začal jsem více chápat vtah Bible a kulturního prostředí, ve kterém žijeme. Nikdy se ze mě, ani díky četbě Bible, nestal člověk věřící v pravém slova smyslu, ale vím, že pohrdat Biblí je jako pohrdat tradicí, našimi kořeny. Člověk, který do ní nenahlédnul ani netuší, jak často každý den používá citáty z ní. Jak se nevědomky podle ní chová. Samozřejmě, že se Bible vymyká „hvězdičkovému“ hodnocení, není kritérium, podle kterého by se to dalo udělat, není podstatné, jestli se mi líbí, jestli jsem byl schopen ji přečíst, jestli mě bavila. Ani neříkám, že by si měl každý člověk Bibli přečíst, přece jen existuje spousta zjednodušených verzí, které jsou přístupné i méně trpělivému čtenáři a vše podstatné tam je, kromě bezprostředního dotyku minulosti.

24 03.05.2011

Opět jedna kniha, v níž Pan Dokonalý a Paní Dokonalá spasí svět. Svět byl v knihách spasen tolikrát, že si ani nezaslouží. Dan Brown si opět vybral provokativní téma, vlastně abych byl přesný, Andělé a démoni jsou předchůdci Šifry. Ale to nevadí, je jedno, jestli čtete napřed Šifru nebo Anděly. V obou případech platí, že přečtení jedné knihy prozradí děj i zlosyna knihy druhé, tak podobné jsou postupy v obou dílech.
Dan Brown má pozoruhodnou vlastnost zpracovat jakékoliv téma žalostně kýčovitým způsobem. Zápletku, která je velmi dobře rozpracovaná a z které by se dala vytěžit opravdu kvalitní a výborná kniha degraduje pouhými několika detaily: vlastnostmi postav, dialogy, necitlivým vysvětlováním problému, odpočítáváním do nuly a nedostatkem humoru.
Vysvětlím, co mám těmi body na mysli.
Kladné postavy Dana Browna jsou jako naprosto dokonalé. Fyzickým vzhledem, ušlechtilostí duše, schopnostmi jak na poli sportu, tak i jiskrného intelektu. Brown jejich vlastnosti korunuje neobratným popisem hodným červené knihovny. Už takový úvod dokáže znechutit.
Pokud je potřeba čtenáři osvětlit nějaký problém, dokáže Brown vložit pomocnou otázku do úst člověku, který by měl být na takové výši, že by takovou pitomost neměl z huby vůbec vypustit nebo se stydět a vrátit celou sadu svých vysokoškolských diplomů.
Obrazně řečeno, pokud má vybuchnout bomba, zastaví se odpočítávání na nule. Vím, že se takový postup používá u akčních filmů běžně pro zvýšení napětí (ale prosím vás, kdo by v dnešní době už tím byl napnutý), ale už je to trochu otravné.
Náznak nějakého odlehčení jsem v Brownových knihách nenaleznul, hledal jsem snad špatně?

Pokud by alespoň části těchto věcí, které mi kazí dojem z knihy, nebylo, dokázal bych si najít dost momentů, které bych ocenil. Nevadí mi ani scény, které se týkají antihmoty, přestože jsou z fyzikálního hlediska dost nesmyslné, ale to je zcela v kompetenci autora a technické řešení výroby a skladování antihmoty nejsou prioritou knihy. Naopak to považuji za docela zdařilé. Je tam mnoho výborných postřehů, ať už se týkají CERNU nebo Vatikánu, vztahu vědy a náboženství. Ale neztrácím naději, třeba Brownovi zůstane schopnost kombinace a vytváření zápletek a časem se naučí lépe psát.

19 19.09.2011

Kniha Olgy Tokarczukové patří k těm, které čtenáři přinášejí tichou radost, bezpečný koutek v neklidném světě, pocit pohodlí a tepla. Není to zásluhou obsahu, obsah je dramatický, lidé umírají, jsou si nevěrní, mění se ve vlkodlaky utápějí se v depresích a alkoholu, je to zásluhou vypravěčského stylu. Stylu popisného, jako kdyby to byla starobylá kronika zapadlé vesnice. Tento styl nenutí čtenáře aby se do postav vžil a trpěl s nimi. Naopak, může si v klidu sednout u rozpálených kamen a číst si o nevlídném počasí, které v malé polské vesničce na pomezí Česka panuje.
Olga Tokarczuková je skvělá vypravěčka s vytříbeným jazykem, napadá mě srovnání s Pavlem Bryczem, která dokáže stvořit i z relativně banální příhody nebo zážitku příběh, jež čtenáře zaujme a vtáhne mezi řádky. Příběhy jsou spojeny velmi volně a mezi nimi jsou vloženy texty, které se týkají domu, vesnice, přírody. Jsou to texty nesmírně poetické, ale je to poetika srozumitelná, čtivá, poetika, ve které se člověk neutápí, protože souznívá s jeho zážitky, s jeho cítěním.

17 23.02.2011

Mé hodnocení nemá nic společného s literární kvalitou knihy a už vůbec nic s osobností autora. Neodráží ani souhlas s ideologií, kterou autor vyznával.
Robert Merle byl textem zápisků Velitelem v Osvětimi inspirován k napsání knihy Smrt je mým řemeslem. Když jsem Merleho knihu přečetl, považoval jsem ji za dobré beletristické zpracování vzpomínek. Poté, co jsem si přečetl originál, mé mínění o Merleho práci zklamaně pokleslo. Znovu opakuji, nejde o literární kvalitu, ale Hössovy zápisky svou strohostí a dojmem přesnosti jsou daleko působivější, než pokus o sondu do duše fanatického vykonavatele rozkazů, která zoufale zůstává na povrchu.
Těžko posoudit, do jaké míry jsou Hössovy vzpomínky přesné, jestli vnímal situaci v koncentračních táborech způsobem, který popisuje a do jaké míry je to jen jeho přání aby ho lidé takto viděli. V každém případě se Höss jeví jako člověk s naprostou absencí lidského citu. Chybí mu soucítění, ale chybí mu i jakýkoliv prvek sadismu. Jediná motivace, kterou má, je naprostá poslušnost, plněná příkazů a úkolů. Přesto, že jeho výpovědi budily dojem hrdosti na vykonané dílo, pochybuji o tom, že by mu hrdost dala jiný pocit, než pouhé uspokojení.
Doslov k českému vydání uvádí na pravou míru dojem přesnosti, který se Höss snaží ve svých zápiscích vyvolat. Vzpomínky členů zvláštního komanda jsou v příkrém rozporu s popisem obětí zplynování, jak jej uvádí Höss. Pravděpodobně za tím stojí snaha profilovat se jako člověk, který se snaží v dané situaci pracovat efektivně a hlavně humánně. S takovým vědomím je potřeba ke knize přistupovat, abychom nepodlehli falešnému obrazu Hösse, jakým sám sebe vykreslil.

15 07.10.2011

Přiměla Sophiina volba alespoň několik lidí k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se v Evropě na počátku čtyřicátých let odehrávalo, co se dělo v koncentračních táborech a co se dělo v mysli těch, kteří byli součástí nacistického režimu? Pokud ano, má kniha smysl i kdyby neměla sebemenší literární hodnotu. Sophiina volba ale má tu hodnotu má. Není to jednoduché, podrobné líčení hrůz, kterým byli vystaveni Židé a jiní příslušníci podrobených národů, je to velmi pečlivě a působivě vystavěný román, který více naznačuje než popisuje, který nechává obrovský prostor čtenářově fantazii a nevnucuje mu, co si má a co si nemá myslet. Přesto, že je mi dost protivné často opakované klišé začínajícího spisovatele, který se potýká se svou první knihou, ještě častěji opakované tápání v prvních sexuálních zkušenostech, musím uznat, že jako základ pro mnohem závažnější výpověď, to nejsou témata vůbec špatně zvolená. Nejsou jen půdou, na které vyrůstá Sophiin příběh, působí i jako odlehčení, které zabrání čtenářovu otupění, jěž by určitě nastalo, kdyby nás autor bez ustání bombardoval těžkým kalibrem. A hlavně působí jako kontrastní pozadí – problémy, které jedinec Stingo považuje za vážně v porovnání s Osvětimí. Problémy, které sužují americkou mládež, které je nutí chodit k psychoanalytikům v porovnání s Osvětimí.
Stingo, Styron si to dobře uvědomuje, pokouší se dokonce o jakousi synchronicitu (co jsem dělal v ten den, kdy Sophie vystupovala z vlaku v Osvětimi), ale obávám se, že pro Stinga, pro Američany, pro nás, je Osvětim natolik vzdálená, že si ji nedokážeme plně uvědomit. Přesto je to jeden z nejlepších pokusů o přiblížení (přiblížení se), jaký jsem kdy četl.

15 30.05.2011

Plechový bubínek jsem četl poněkud zvláštním způsobem. Na většinu knih se soustředím a čtu je rychle, ale tuto knihu jsem si vychutnával pomalu a po kouskách. Možná proto se, za tu relativně dlouhou dobu, stal z Oskara můj přítel, těšil jsem se na krátká každodenní setkání s ním a je mi teď až líto, že tato setkání končí. Jako když se člověk musí rozloučit s přítelem s vědomím, že už ho nikdy neuvidí anebo že setkání s ním už nikdy nebude tak důvěrné jako předtím.
Měl jsem pocit, že Oskara chápu, že mu rozumím, i když ho určitě nelze zcela pochopit, ani on nechápe sám sebe dokonale. Je to ON nebo Oskar? Kdo vlastně koná, kdo to pozoruje? Jsou úmrtí okolo něj vraždy nebo se naopak tato úmrtí snaží sám pro sebe jako vraždy interpretovat? Přestože se Oskar snaží o přesný, takřka vědecký způsob záznamu důležitých okamžiků svého života, zůstávají v jeho vyprávění nevyjasněná místa a podezření, že se pod slupkou obyčejných slov skrývá nějaké tajemství, které neskrývá vypravěč, protože o něm vlastně ani neví.
Plechový bubínek je strhující četba a přes okamžiky, kdy musíte držet svůj žaludek na uzdě aby neztropil nějakou neplechu, není jednoduché se od něj odtrhnout. Monotónnost vyprávějí Grass porušuje změnami vypravěčského stylu i změnou rytmu. Stačí jen trocha fantazie, abychom v rytmu jeho vět slyšeli bubnování na bubínek, bubnování, které člověka kdoví proč dokáže ovládnout snad prostřednictvím pravěkých vzpomínek na ohně před jeskyní.

15 20.05.2011

V poslední době jsem měl štěstí na knihy, kvůli kterým má člověk pocit, že čtení je jedna z nejkrásnějších věcí, které lidstvo ve své pošetilosti vymyslelo. A přesto se kniha Olgy Tokarczukové z té hromady na mě potutelně usmívá, pomrkává na mě a říká: „To jsem tě dostala!“ A má pravdu, vůbec jí nemohu vyčítat přeceňování sama sebe.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvým – název tvoří verš Williama Blake – je pro Olgu Tokarczukovou výjimečná tím, že její obsah netvoří mozaika drobných příběhů, je to ucelený román s kontinuálním dějem. Zápletka je poněkud detektivní, ale netvoří podstatu knihy. Ostatně pokud by chtěl čtenář odhalit vraha, je to možné již v první třetině knihy. Ale přemýšlením o nepodstatných věcech by si člověk mohl kazit požitek z četby. To co mi přineslo největší potěšení z četby je způsob, jakým autorka popisuje hlavní postavu - Janu Dušejkovou a maličký svět, ve kterém žije. To, jak se odráží autorčin vztah ke Zvířatům, který je v knize vyhraněný a neakceptovatelný, ale pochopitelný.
Je to výjimečná kniha, tak už se do ní pusťte!

15 03.05.2011

Celestinské proroctví je zase jedna kniha, která hrubým způsobem těží z touhy lidí najít jakýkoliv náznak toho, že jejich život má nějaký vyšší smysl. Touha, která motivuje toto hledání je natolik silná, že se někteří lidé bez rozpaků a nekriticky chytají jakéhokoliv nesmyslu, vytrženého z kontextu náboženství nebo filozofie, jen proto, že potvrzuje jejich nejasná tušení, nebo spíše zbožná přání, že jejich existence není tak zoufale zbytečná, jak to navenek vypadá.
Redfieldovo Proroctví je bezkoncepční snůška myšlenek, které byly již dávno a velmi často vyslovovány a napsány jinými autory a oslovit může opravdu jen ty čtenáře, kteří se s podobnou literaturou dosud nesetkali, nebo mají pocit, že pokud se myšlenka opakuje v různých knihách, nemůže být přece mylná.
Zarážející je naprostá absence jakékoliv literární kvality, přesto, že se Proroctví snaží tvářit jako beletrie. Způsobem zpracování se blíží knize Turnery deníky, jež pod slupkou beletrie skrývá jednoznačnou propagandu.
Celestinské proroctví je velmi chabý text vystavěný na naprosto nepůvodních myšlenkách.

12 04.01.2012

Ouvej, to je ale hloupá kniha! Přečetl jsem si ji ze zvědavosti, přece není možné, aby špatnou knihu tak dobře hodnotilo tolik čtenářů... Evidentně to však možné je. Přísahám, že jsem neměl přehnaná očekávání, když jsem po ní sahal, nakonec - již jsem absolvoval Kód starého da Vinciho a tak jsem byl víceméně připravený na velmi nízkou úroveň. To si vždy říkám, že výsledek může jen příjemně překvapit.
Jediné plus Digitální pevnosti je rychlost, se kterou lze přečíst. Brown používá jednoduchý princip, málo myšlenek, kterými by se musel čtenář trápit, jednoduché přehledné akce a redundantní text. Vznikne něco, co se rychle přečte, čtenář má příjemný pocit jak to šlo od ruky.
A teď trocha mínusů - kdo četl Kód, mohl už od začátku předpokládat, jak vše dopadne a Brown čtenáře nezmate, ani když se pokouší manévrovat. Kde není napětí, nastupuje nuda. Další problém je v Brownových brakových literárních postupech. V okamžiku, kdy čtu o sytě zelených očích, pohybech, které soupeři nestačí sledovat, pardálím skoku, nelidském skučení, je mi mdlo. Takové obraty se používaly v červené knihovně. Je to hnus.

11 23.03.2011

Dopustím se prohřešku a použiji komentář, který jsem již uveřejnil na jiném místě. Budiž mi odpuštěno, neboť vykrádám jen sám sebe.


„Stín z bambusového koštěte nezviřuje prach“

Polštář z trávy JE umělecká kniha. Veskrze umělecká, ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu. Děje je tam pomálu: básník z Tokia, který v horském zřídle v Nakoji hledá odlidštění, slečna Nami, která opustila svého zchudlého manžela a ani několik dalších postav žádný děj nevytvářejí. To vše je jen jakýsi substrát, na kterém autor kultivuje své názory na umění, zejména na malířství a poezii.
Nevím nakolik vám bude blízký názor na čistotu umělcovy duše, na inspiraci z milostí boží či na krásu polévky, ve které se snoubí zeleň mladého kapradí s červení a bělobou ráčků. Mě zaujal jiný rys polštáře z trávy. Němé obrazy. Něco mezi pantomimou a zábleskem, který zmrazí okamžik. V tomto smyslu je dokonale zachyceno setkání Nami se svým bývalým manželem, které malíř z dálky pozoruje. Co je to? Je to pantomima nebo obraz, který je dokreslován, zdokonalován, obraz, který právě vzniká?
Soucit, který se na konci knihy objeví v tváři slečny Nami je už jen tečkou za poslední tečkou. A i bez něj by byl text kompaktní, dokonalý, okouzlující.
Ostatně:

„Je moudrá nevěsta
jede-li na koni,
teprve když doba květu pomine.“

Rozumíte?

11 30.11.-0001

Občas si přečtu nějakou knihu, o které jsem již předem přesvědčen, že bych se bez ní určitě obešel. Je to způsob jak zajistit, abych si více vážil těch ostatních, a ne projev kulturního masochismu. Dal jsem tedy pro tentokrát šanci Biomanželce, na kterou jsem slyšel z nejedněch úst pět téměř chválu, že je prý nesmírně vtipná.
Musím se přiznat, že způsob humoru, který by v této knize měl být, je mi protivný. Viewegh ironizuje Mojmírovu samolibost, ale ironizuje ji ze svého samolibého postoje. Ironizuje i jeho pohled na feminizmus, ale tak křečovitě, že je mi při čtení stejně trapně, jako když bodrý chlapík vypráví ve společnosti sprosté vtipy.

10 19.11.2011

Pokud odhlédneme od prostředí, ve kterém se příběh Otčiny odehrává, jde o velmi průměrnou detektivku. Není sice špatně napsaná, ale rozhodně to není žádný skvost. Za to bych Harrisovi udělil tři hvězdičky, protože po stránce příběhu to není nic objevného – vražda, úporný detektiv, kterému všichni házejí klacky pod nohy (nejen po nohy, z toho by nebyl samá modřina), krásná žena, která se detektivovi připlete pod nohy, a tak dále, však to všichni znáte.
Ale prostředí, do kterého Harris svou detektivku zasadil, je nesporně zajímavé a je i „záslužné“, že probouzí čtenářovu fantazii a obrací ji k úvahám, jak by to vypadalo, kdyby… Další Harrisova „zásluha“ je to, že prostředí není naivní vize nacistického státu v čele s Adolfem, ale že si dal tu práci a děj zalidňuje skutečnými postavami i s jejich skutečnými charaktery. Každou postavu, s výjimkou detektiva a novinářky, si můžeme najít třeba na internetu, podívat se na její fotografii, přečíst si něco o jejich kariéře, která vypovídá i o jejich charakteru a představit si tak skutečné postavy, které hrají v Harrisově příběhu. Zajímavé… Tak jsem přidal ještě hvězdičku navíc.

9 03.06.2011

Radka Denemarková si vybrala opravdu nevděčné a nelehké téma. Vracení majetku sudetským Němcům a násilí, kterého se Češi dopustili na odsunovaných Němcích je téma dosud živé a je to téma, ke kterému není lehké zaujmou nestranný názor. Je pravda, že si autorka trochu pomohla tím, že doktorka Gita byla židovka, prošla koncentračním táborem, její rodina byla vyvražděna a potomci čwských pamětníků se projevili jako hrabivci, bránící svůj majetek způsobem, který odpuzuje, přesto knihu chápu jako téma k zamyšlení, jako téma k úvahám "co kdyby", jako varování, že svět není a nebude černobílý a pravda není jen jedna.
Ve svém stoprocentním hodnocení nehodnotím téma, které může být nepříjemné, ale téma, které je hodnotné svou znepokojivostí a způsob, jakým se s ním autorka vypořádala.

9 30.11.-0001

Označit Michaelu za pornografický a brakový román je, promiňte mi ten výraz, naprosto slaboduché. Četl jsem jej v době, kdy Urban ještě nebyl tak znám, chyběla mi tedy povinná úcta ke známému autorovi a přesto jsem v Michaele našel spoustu toho, co odlišuje brak nebo průměrnou literaturu od literatury nadprůměné. Urbanovi se do románu podařilo dostat děj, napětí, mystiku i smysl. Sty procenty jsem se ho pokoušel dostat ze dna hodnocení, bohužel to nestačilo. Doufám však, že příjdou jiní, kteří se ho nebudou štítit a podpoří jej.

9 30.11.-0001

A teď upřímně. Máte pocit, že jste se v anotaci dověděli, o čem román Jiřího Kratochvila je? Ne, ani náhodou. Rád bych teď pokračoval větičkou: tak já vám to teda povím, ale není to tak jednoduché. Kratochvilovské spletité texty plné fantazie se vzpírají jednoduchému vypsání svého obsahu. V Nočním tangu si autor s postavami zahrává. Lidé hrají nejrůznější role, mohou být mužem, ženou, mohou být dokonce i ježkem. To se stalo Milošovi. Zůstávají jim jen jména. Ale do svých předešlých rolí nevnikají, snad je jen nejasně tuší ve svých snech. Autor nás ve své fantazii zavádí mezi ocelové jezdce, hrdinové diskutují s mrtvým dědečkem o politice, znovu se setkáváme s Avionem. A pak noční projížďka na ocelových koních, jejich symbilocké noční tango mezi billboardy, živočišné a vzrušující... ale Miloši, tys to neustál, i když zrovna nejsi ježek.
Tak už víte o čem je Noční tango Jiřího Kratochvila? Víte co, raději si ho přečtěte, stojí za to.

9 30.11.-0001

Román Zeptej se táty jsou spíše úvahy o smrti, úvahy, které jsou stavěny na pozadí úmrtí lékaře MUDr.Jana Nedomy. Smrt je v románu přítomna na každá straně, je to neobyčejně tísnivý text. Ale podle mého názoru je to nejčtivější Balabánova kniha.

Jak si v běžném životě člověk neuvědomuje, že když blízký zmizí, zemře, začne najednou chybět v těch nejobyčejnějších situacích, když potřebujeme znát jeho názor, když se o něj potřebujeme opřít nebo třeba v noci, když je vedle v posteli prázdné místo. Proč Balabán tak intenzivně přemýšlel o smrti? Jeho román je fascinující a byl by fascinující, i kdyby jeho autor nezemřel těsně po jeho dokončení. Na závěr několik postřehů: působivé líčení magické noci, ve které mohli přistát mimozemšťané a zhnusení, které v Emilovi vyvolává kniha Malý princ tím, že je otcem intenzivně vnucovaná, to jsou momenty, které se mi vryly do paměti. Motiv Wolfova obvinění doktora Nedomy nemá očekávanou pointu a Emilův sen, ve kterém je jeho otec souzen, mi připadá ne-Balabánovský.

9 30.11.-0001

Velmi elegantně napsaný detektivní román s nekomplikovanou zápletkou. První kniha s detektivem Harry Holem, důležitá, ale ne nezbytná pro pochopení Harryho pohnutek v dalších dílech. Zajímavosti o Austálii, které se Harrty dovídá a s ním i čtenář, jsou do knihy vloženy méně obratně, než informace, které Nesbø prezentuje ve svých dalšíchj knihách. Místy je jich moc, začnou nudit a působí nepřirozeně.

8 20.10.2011

Haruki, příteli, jakou hroznou past jsi nachystal na Hadžima! Past, ze které není úniku. Boj, ze kterého nelze vyjít se ctí.
Dočetl jsem, zaklapl knihu, ale příběh neskončil, převaluje se v mé hlavě z boku na bok jako líný vorvaň. Hadžime není vzor partnerských ctností, čtenář je v náznacích připravován na to, že má všechny předpoklady pro manželsko nevěru, včetně toho, že se ocitá v krizi bohatého a úspěšného třicátníka. Přesto mám dojem, že příčinou Hadžimova chování není třicátnícká krize, tato krize je snad příčinou, proč se snaží svou nevěru řešit tak, že vše probere s manželkou a snad by se jí i býval zeptal na radu, co má dělat dále. Na první pohled čestné chování v mezích dané situace. Na pohled druhý sobectví na druhou.
Je mi tě líto Hadžime. Vím, že každý z nás je hrdina dokud se neocitne v boji a každý z nás je poctivec, dokud se neocitne tváří v tvář pokušení.

8 08.06.2011

Když měla tato Murakmiho útlá kniha vyjít, moc jsem se na ni těšil a s chutí jsem si přečetl. Proto, i odstupem času, chci přidat komentář, který ve kterém nebude jen to, že Murakami napsal lepší knihy. Podle mě prostě napsal jiné knihy a nechci rozhodovat o tom, zda byly lepší nebo horší. Mě se líbí. Část komentáře jsem už napsal i jinde, ale protože se na mém názoru nic nezměnilo, neměním ani onu část:

Sputnik, má láska, Norské dřevo, Letní pevnost. Všechny tyto tři knihy jsem přečetl ve stejné době, v poměrně krátkém časovém úseku.
Nějakým způsobem se v mé hlavě smísily a zdá se, jako kdyby tam existovaly ve vzájemné harmonii pěkně pospolu. Vůbec nevadí, že Letní pevnost nenapsal Haruki Murakami, klidně mohl.
V knize Sputnik, má láska nepovažuji za důležitý moment záhadu Fialčina zmizení a vůbec by mě nenapadlo snovat teorie o tom, kam mohla zmizet. Za daleko důležitější považuji prázdné místo, které po sobě zanechala. Prázdné místo, které je umocněno závěrečnou scénou - ti, kteří to četli ví, o čem mluvím, těm, kteří se na to chystají nebudu kazit pocit gradace děje. Scéna, o které se zmiňuji se pro mě pohybuje na samé hranici snesitelnosti. Ještě krok a byla by to romantika, kterou bych nehodlal akceptovat. A co vy?
Překladatel Tomáš Jurkovič si zaslouží poděkování za úžasný překlad, svého času jsem mu poslal dotaz, jestli chápe, jak Murakmi myslí větu "Je to jasné jako Vltava", či zda jde o český klon nějakého japonského úsloví typu "Kolik višní tolik třešní". Dnes, kdy mám přečteno více Murakamiho knih, hlavně Kafku, bych se neptal, protože vím, jaký vztah má Murakami k české hudbě a tím je mi zase o něco bližší.

8 18.02.2011

Mosty přes propast času jsou nesmírně ambiciózní projekt. Myšlenka, která vede k možnosti zmapovat hlavní okamžiky vývoje lidstva, vede k zajímavým spekulacím, kam až by mohl děj knihy vést.
Snad právě potenciální velikost takového pojetí způsobila, že román působí nedotaženým dojmem. Bylo by lepší, kdyby se Ludmila Vaňková soustředila pouze na jednu epochu, protože pokud se část děje odehrává v době rozvoje středoamerických civilizací, těžiště je v 16. století a možný děj ve dvacátém století není ani naznačen, vypadá to, jako kdyby si autorka s rozsahem textu nevěděla rady.
Dalším problémem je malá přehlednost postav. Vaňková svůj román zalidnila nesmírným počtem postav, některé jsou výraznější, některé méně, ale chybí koncepce, prostřednictvím které by čtenáři lépe utkvěly v hlavě ty důležitější, a se kterými by se čtenář mohl identifikovat dříve, než v poslední třetině knihy. Zmatek v čtenářově hlavě zvýší i různá jména, která jsou nuceni lidé přicházející z Adalé používat.
I přes tyto výhrady považuji Mosty přes propast času za nesmírně zajímavou knihu, která zcela neprávem zanikla jak v proudu české sci-fi, tak v celkovém obraze díla Ludmily Vaňkové.

7 04.01.2012