Renatka11 komentáře u knih

Krásně romantické a magické. Dykův Krysař je úžasně charismatický, Agnes nádherná a zvuk píšťaly podmanivý. Ráda jsem se k tomuhle krásnému pohádkového příběhu díky výzvě po letech vrátila a ještě omámena píšťalou zvýšila jeho hodnocení na plný počet.

44 06.05.2023

Vždycky jsem stromy vnímala jako živé organismy a procházky v lese milovala, ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že spolu komunikují, spolupracují, vychovávají mladé, pamatují si, myslí, křičí a mnoho dalšího. V tom je tato knížka jedinečná a mění náš pohled na ně. Až půjdu příště do lesa, asi ho uvidím jinýma očima a budu si jednotlivých stromů všímat mnohem víc nez doteď.

44 14.05.2022

Hrozně smutné a tísnivé a zároveň hrozně krásně napsané.
Všudypřítomné obavy a strach o životy své a svých blízkých i o své majetky prostupují celým příběhem stejně jako postupně mizející naděje spolu s postupně vzrůstající děsivou jistotou zúčastněných pánů I mladé Kateřiny.

Děti z Bullerbynu jsem si oblíbila už jako dítě, ale až jako dospělá, při předčítání mým dětem, jsem objevila, jak moc jsou vtipné! I ostatní knížky Astrid Lindgrenové miluju, ale Bullerbyn mi asi zůstane pořád nejbližší.

43 18.01.2021

Další skvělá Soukupová, ve které jsem se opět nacházela. Tentokrát dokonce o to víc, o co podobnější je Veroničina rodina mé vlastní, chápajíci manžel, dcera veganka, mladší syn... Veronika se dostává kvůli rodinným problémům, vyčerpání i nadměrnému pití do problémů, které moc nezvládá řešit, i když pro to dělá své maximum. Občas mě hrozně štvala, ale i tak jsem jí fandila a doufala, že to všechno nějak ustojí. Zajímavé bylo sledovat rodinu nejen z pohledu Veroniky, ale i jejích dětí, hlavně to, jak to vnímají jinak a jak se často zbytečně míjíme. Naprosto respektuju autorčin záměr, ale mně osobně trochu scházel pohled Veroničina manžela, který mohl tuto mozaiku ještě doplnit.

42 08.02.2023

Babičku jsem četla poprvé na základní škole a pamatuju si, že jsem se k této tenkrát povinné četbě musela nutit a rozhodně si ji neužívala. Až teď, když jsem držela v rukou krásné voňavé vydání z toku 1935 po mojí babičce, jsem tuhle českou klasiku dokázala ocenit i si ji vychutnat. Babička je opravdu krásně napsaná, ale nedala se číst rychle, naopak. Ale právě to zpomalení a napojení se na tehdejší životní styl na mě působilo zvláštně uklidňujícně a pohodové.

42 17.11.2021

Opět hodně silné a strašně dobře odvypravěné! Spousta spisovatelů má tu moc vtáhnout mě hned od první stranky, ale to, jak to umí Viktorie Hanišová, je jedinečné. U jejích knížek ani nedutám a hlavní hrdinové mi přijdou hrozně skuteční a blízcí bez ohledu na to, jak moc mi jsou nebo nejsou podobní. A, i když mám při čtení většinou stažený žaludek a fyzický strach z toho, který kostlivec vyleze tentokrát ze skříně, nemůžu knížku odložit. Stejné to bylo i u Neděle odpoledne strávené s Teem, Maričkou a Jindřichem. Občas mi toho sice přišlo na jednoho člověka a na jednu rodinu trochu moc, ale celé to do sebe zapadalo a i mě nutilo přemýšlet o vlastních rodinných prioritách a hodnotách. 4,5 * , z toho 4 za příběh a 5 za skvělý vypravěčsky styl.

40 10.12.2022

Haruki Murakami je pro mě srdcovou záležitostí a jeho knížky jsem si oblíbila pro jejich jedinečnou atmosféru, kouzlo a sexappeal. Všechny jeho příběhy na mě působí opravdu magicky a silný pocit z nich většinou přetrvává ještě dlouho po dočtení. Proto jsem byla překvapena, že samotný děj této knížky, ke které jsem se vrátila asi po 10 letech, si nepamatuju skoro vůbec. Hlavní postavy Hadžime a Šimamoto mi sice byly povědomé, na víc jsem si ale nevzpomínala. A tak jsem teď celý tenhle příběh osudové lásky okouzleně znovuobjevila, opět si ho užila a nečekaně v něm našla i pár vtipných pasáží.
"On totiž její tatínek byl kromě dentisty i komunistou. Jasně, i takoví lidé se na světě najdou... Kombinace tenisty, dentisty a komunisty v jednom se už vidí opravdu jen málokdy." :)

40 18.08.2022

Krásný jazyk i příběh, nádherně poetický a romantický, přestože smutný. Ráda se k Petrovi a Lucii někdy vrátím. Kromě toho mě zaujalo i krátké představení autora na konci knížky, hlavně informace o Rollandových protestech proti Mnichovské dohodě a následné okupaci Československa a o jeho blízkém přátelství s Mahátmou Gándhím.

40 25.10.2021

Přestože okouzlení z prvního přečtení před spoustou let už se neopakovalo, i teď mě Saturnin pobavil a několikrát rozesmál. Pohodová česká klasika.

39 24.10.2021

Nepatřím ke skalním fanouškům Jo Nesba a všeho všudy jsem od něj přečetla jen pár knížek a všechny mi trochu splývají, až na Lovce hlav, Doktora Proktora a právě Sněhuláka, kterého si pamatuju docela dobře. Četla jsem ho před několika lety v zimě a dodnes si pamatuju, jak jsem do té doby celkem nenápadné a nepočetné sněhuláky najednou viděla na každém rohu a jak jsem se jim zvlášť při večerním nebo brzkém ranním venčení psa obloukem vyhýbala. Skvělé a skvěle děsivé!

38 04.04.2022

Merle představuje ústy fiktivní postavy Rudolfa Langa jedno z nejhrůznějších období v dějinách lidstva a jednoho z největších válečných zločinců Rudolfa Hösse. Naprosto věcný a přitom slohově naprosto dokonalý styl vyprávění věrohodně vystihl Langovu/Hössovu osobnost, velmi silně ovlivněnou výchovou, založenou na bezvyhradné poslušnosti. Nejděsivejší tak pro mě byly nejen dvě poslední kapitoly o budování a vedení koncentračniho tábora a z poválečného soudu, ale i úvodní kapitola z Rudolfova dětství, která dalši vývoj jeho osobnosti předurčila. A pravě vzhledem k jeho dětství s absencí lásky mi přišel málo uvěřitelný Langův téměř idylický vztah k jeho ženě a dětem a pochybuji, že to tak Höss opravdu měl. Každopádně jde o skvělé čtení, které mi navíc bylo místy povědomé. A, přestože Emanuel byl nesrovnatelně větší sympaťák než Rudolf a Malevil nesrovnatelně lepší místo k životu než Osvětim, při čtení jsem díky nezaměnitelnému Merleho stylu vyprávění jistou paralelu vnímala.

37 14.10.2023

Nejdřív jsem viděla spolu se synem asi před rokem film a teď jsem se dostala i k jeho knižní předloze. A, přestože se ze mě ani po shlédnutí filmu ani po přečtení knížky nestal skalní fanoušek Klubu rváčů a stejně jako jeho překladatel Richard Podaný jsem zásadně proti zbytečnému ničení věcí a ještě víc proti násilí, asi jsem pochopila, co na tomto fenoménu ostatní mají. Pomohl mi v tom jak chlapský pohled syna, tak autorův skvělý epilog a znovupřečteni šesté kapitoly, původní povídky, ze které Palahniuk pro svůj kultovní román vycházel, tak i výborný doslov překladaele.
A tak, respektujíc pravidlo číslo jedna a pravidlo číslo dvě, už končím.

37 14.05.2023

Vtipná klasika, se kterou jsem se překvapivě setkala poprvé. Byla jsem přesvědčena, že jsem Lakomce četla kdysi na střední, ale teď mi kromě hlavní zápletky povědomý nebyl, tak mě asi tenkrát minul. A přestože se nedá úplně přenést do současnosti, je z něj zřejmé, že povahy, hodnoty a touhy lidí se ani za těch pár století skoro nezměnily.

37 06.05.2023

Z šestice kraťoučkých povídek, které tématicky doplňují včera dočtené Na západní frontě klid, mě nejvíc dostala první s názvem Nepřítel, ale i ostatní byly hodně dobré. Remarqua jsem objevila někdy v nácti prostřednictvím Tří kamarádů a Nebe nezná vyvolených, ale až teď, když se k jeho knížkám po letech vracím, se do jeho psaní vyloženě zamilovávám a jsem ráda, že mi toho od něj zbývá ještě tolik k přečtení.

37 05.12.2022

Můj obdiv k psaní Raye Bradburyho se touto sbírkou povídek opět posílil. Jeho styl mě zkrátka baví, vzbuzuje moji fantazii, nutí  mě  k přemýšlení a vyvolává řadu otázek. Krome originálního prologu a epilogu se to v Ilustrovaném muži nejvíc povedlo úvodní děsivé Savaně, neskutečně dlouhému Dlouhému dešti,  rodinnému Astronautovi, odevzdané Poslední noci světa, napínavé Lišce a lesu, vtipné Míchačce na beton, humanoidním Marionetám a.s., hororové Nulté hodině a závěrečné něžné Raketě. Opět bradburovsky zasloužených 5/5.

37 29.09.2022

Skvělé čtení! Noblesní, napínavé, nepředvídatelné, chytré. Ráda bych dala 5 hvězd, ale zas až tolik se mě to nedotklo. Přestože černoušci byli teprve mou první knížkou od Agathy Christie, za což se trochu stydím, je jasné, že byla výborná vypravěčka. Jen, detektivky nejsou úplně můj šálek čaje, takže ani další Agathu v nejbližší době neplánuju.

I když u mě zážitek z Osvícení nedosáhl síly a dojemnosti Míle, naléhavosti a lidskosti Vykoupení ani autentičnosti Kingových memoárů O psaní, šlo o jedinečné čtení. Zpětně mi ani nevadí, že jsem se chvílemi trochu nudila. Ty chvíle, kdy jsem se správně bála (většinou) nebo dobře bavila (jako Jackovu komentáři k prezidentům historicky ubytovaným v Overlooku), mi to vynahradily. Mimochodem, King evidentně stále zastává stejný politický názor a jasně ho prezentuje i na svém twitterovém profilu. A, přestože stejnojmenný film jsem viděla jen jednou a pamatuji si ho spíš mlhavě, dokonale šíleného Jacka Nicholsona jsem v Jackovi Torrancovi viděla po celou dobu čtení a ráda si ho v nejbližších dnech znovu připomenu.

36 12.11.2023

Zajímavá vize konce světa, která mě většinou bavila, ale ubíhala poměrně pomalu. Emanuel mi čím dál víc připomínal Ferdu Mravence a lezl mi tím trochu na nervy, přesto jsem ale jemu i jeho "rodině" držela od začátku do konce palce. Největší sympaťáci pro mě byli Menou a Peyssou.
Neubráním se srovnání s podobně postapokalyptickým Dnem Trifidů, ve kterém u mě Trifidi jasně vedou. Ale i tak jsem ráda, že jsem se s letos už padesátiletým Malevilem seznámila.

36 22.01.2022

Krásné, vtipné, otevřené, povznášející, inspirující, okouzlující, stejně jako Martina Viktorie sama. Deník farářky budu určitě dál nadšeně půjčovat a doporučovat i se k němu ráda vracet.

36 30.12.2021