pankaplan komentáře u knih

Od doby, co David Lagercrantz oznámil, že převezme po Stiegu Larssonovi štafetový kolík a napíše čtvrtý díl Milénia jsem napjatě očekával, co z toho nápadu vznikne. Že psát dovede, to jsem věděl. O čem jsem pochyboval bylo to, jestli se mu podaří proniknout do Larssonova vesmíru.

Dívka v pavoučí síti je už několik dní venku a já ji právě dočetl. Před pár minutami, a pro ty nedočkavé z vás mám spoiler na začátku: Je dobrá. Sakra dobrá.

Pojďme ale na začátek. Je 9. listopadu 2004 a zemřel Stieg Larsson, respektovaný novinář, který byl na mušce kde koho; jeho časopis Expo nenechal na nikom nit suchou a hlavně “pravicoví radikálové” ho měli hodně rádi. Nicméně, spekulace o jeho smrti jsou liché, prostě dostal infarkt. Stihl už ale napsat tři díly své zamýšlené desetidílné série Milénium: první díl vyšel v roce 2005 a vzbudil hotové pozdvižení. Nejen ve Švédsku, ale všude po světě. Ze Stiega Larssona se stala posmrtná celebrita první třídy.

Pak vznikly švédské filmy a později i americký remake, který nenatočil nikdo menší, než David Fincher. Milénium už v té době byl celosvětový fenomén a začalo se mluvit o tom, že vznikne pokračování. To víte, vábení peněz je mocné.

Družka Stiega Larssona chvilku tvrdila, že koncept dalšího dílu má ve svém trezoru, ale nikdo ho nikdy neviděl a dodnes není jasné, jak to vlastně bylo. Jasné ale bylo, že práva patří dědicům a protože Stieg se svou milovanou Evou nebyl sezdán, právo rozhodovat o sérii a, pochopitelně, inkasovat peníze z prodeje práv značky Milénium, měla Larssonova rodina, se kterou Eva Gabrielssonová neměla a nemá dobré vztahy.

A tehdy padla volba na Davida Lagercrantze, ve Švédsku dobře známého a respektovaného spisovatele. A v té samé chvíli se začalo spekulovat. Má na to, aby jeho kniha byla důstojná a aby kvalita série neutrpěla? Nikdo nevěděl.

Když jsem knihu začal číst, pojala mne mírná skepse. Několik profesních klišé (krachující časopis zachraňuje nenáviděný koncern…) a především: výrazná změna stylu a žánru. Totiž, Milénium Stiega Larssona byl vlastně společensko-kritický thriller. Nebyla to detektivka, jak se často mylně říká. Tématem byly švédské tajné služby, pravicoví radikálové, švédský sociální systém, feminismus atd. Prostě, témata, která byla Larssonovi více než blízká.

Ovšem Lagercrantz stvořil něco, čemu říkám technothriller. Píše o americké službě NSA, o hackerské komunitě a pokud vás toto téma nebaví, první polovinu knihy budete vyloženě zpruzeni. Pak se ale téma poněkud rozkročí a my jsme zpátky ve “starém dobrém Miléniu”. Když jsem na Facebook psal průběžné dojmy, zhruba do poloviny knihy jsem totiž neměl pocit, že by se jednalo o pokračování. Zdálo se mi, že Lagercrantz prostě vzal postavy a základ série a na tomto půdorysu vytvořil vlastní dílo.

Druhá polovina ale výrazně mění styl, žánr a hlavně tempo knihy. No a hlavně: je jasné, že se jedná skutečně o přímé pokračování slavné série a pokračování osudů našich oblíbených postav. Další důležitá věc je, že Dívka v pavoučí síti (v originále se kniha jmenuje Co tě nezabije - jsme jedna z mála zemí, která nezachovala originální název knihy) osvětluje některá dosud neznámá místa v minulosti Lisbeth Salanderové a jakoby dovypravuje její příběh.

Teď můžete namítnout, že Lagercrantz parazituje na příběhu někoho jiného, ale já to vidím jinak. Koho z nás, co jsme četli Milénium, nemrzelo, že nevíme, co bylo dál s Lisbeth? Co bylo dál s časopisem a Mikaelem Blomkvistem? Navíc, do příběhu Dívky v pavoučí síti vstupuje jistá postava, která je s Lisbeth velmi úzce spojená a dotváří tak její svět.

A jak to je s nadpřirozenými vlastnostmi Lisbeth a Mikaela? Také v tomto Lagercrantz pokračuje v tradici Stiega Larssona. Kdo jste četl Dívku, která si hrála s ohněm si jistě dobře pamatujete, co všechno byla Lisbeth schopná přežít a zvládnout. Tentokrát se sice nedostáváme k takovému extrému, nicméně i tentokrát má naše milá hackerka z pekla štěstí.

Ale to ji rádi odpustíte, protože Dívka v pavoučí síti je sakra dobrý román. Milá družka Stiega Larssona může donekonečna brojit k bojkotu proti této knize a označovat ji za tančení v Larssonově hrobě, ale jedno je nezpochybnitelné: vznikla skvělá kniha, která dělá čest žánru, která dělá čest sérii Milénium a především: dělá čest Stiegu Larssonovi. Lagercrantz navíc nenapsal kopii série, napsal vlastní, svébytný román, kterým vzdal otci této série hold.

Byla by škoda, kdyby tato kniha nevznikla (ať už byl na samém počátku zájem třeba komerční). My, co jsme si zamilovali Lisbeth, Mikaela, Eriku a další postavy máme znovu co číst, co prožívat. Té knize nemám vůbec co vytknout. Užil jsem si jí, jak už dlouho žádný thriller. Možná Policii od Joa Nesbøho.

A protože jsem Policii dal úplné hodnocení, musím ho dát i Dívce v pavoučí síti. Je to klasická pětihvězdičková kniha, na kterou bude svět dlouho vzpomínat.

A na konec si zavěštím: Hádám, že se dočkáme dalšího dílu, protože tahle kniha se musí dobře prodávat a autor se nemá vůbec za co stydět.

62 01.09.2015

„Tak nám dopsali Saturnina,“, chtělo by se říci společně s paní Müllerovou ze Švejka. Protože bomba v podobě pokračování příhod nekonvenčního sluhy je podobná, jako ta, která v Sarajevu začala nové tisíciletí. Bomba, která byla hozena nečekaně a s razancí, která se v české literatuře hned tak nevidí.

Nálož je dvojího charakteru. Za prvé: Dopsat Saturnina, který je národní poklad? No to je drzost! Jak si to jen někdo mohl dovolit! Hanba! A za druhé: Pokračování napsal Miroslav Macek, kterého sám nakladatel v předmluvě definuje jako “bývalý politik, sukničkář, zubař, podnikatel, spisovatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a milovník života”. Miroslav Macek je postava tak kontroverzní, že větší provokaci už nakladatel vymyslet nemohl. Ale k tomu se ještě dostanu.

Pokud jste z principu odpůrci toho, aby se legendární knihy dopisovaly (a že se to už stalo hodněkrát), zjevně vás žádný argument nepřesvědčí. Jedno je ale jisté: majitel práv, v tomto případě dědicové Zdeňka Jirotky (zemřel v roce 2003), se rozhodl jít s kůží na trh a má na to svaté právo. Vaše svaté právo je myslet si o tom co chcete, ale kniha tu je a stojí za podrobné prozkoumání. A tak jsem v předvečer svátku 17. listopadu usedl do pohodlného ušáku a začetl se.

První dojem byl dobrý. Miroslav Macek dokázal interpretovat styl Zdeňka Jirotky velmi věrně. Kniha opravdu vypadá, jako by ji psal sám Jirotka. Tomuto dojmu do určité míry pomáhají celé opsané pasáže z původního Saturnina a také to, že Miroslav Macek použil nejslavnější motivy, které pozměnil pro účely nového příběhu (příhoda s koblihami, například). Kniha je díky tomu příjemně čtivá a relativně autentická.

Tady ale, bohužel, veškerá pochvala končí. Protože problémů má Saturninovo pokračování celou řadu.

Jestliže se Mackovi povedlo pochopit Jirotkův styl, tak jeho humor se mu přenést nepovedlo. Ne, že by některé příhody (především kolem tety Kateřiny) nebyly k smíchu – opakovaně se mi stávalo, že jsem se u knihy smál. Ale celkově v knize postrádám noblesu a lehkost Zdeňka Jirotky. Možná se vám zdá, že si protiřečím když tvrdím, že Macek dovedl napodobit původní styl. Nemyslím si, že v tom je rozpor. Styl vyprávění je v pořádku, jen to je prostě všechno tak nějak...chtěné. Schválně jsem si zopakoval původní knihu, abych to mohl porovnávat a ten rozdíl je silně citelný. Jirotka plave na vlnách jazykové rozkoše a čtenáře balí do příjemné bavlnky. Miroslav Macek se nedovedl této genialitě přiblížit a to mě mrzí. Jestliže byla ambice, a znovu cituji z nakladatelské předmluvy, “vyvrátit rčení tety Kateřiny, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky“, tak já nevidím, že by se to knize povedlo. Abych tedy tento poněkud dlouhý odstavec shrnul: Není snadné napodobit něčí styl a to se Mackovi povedlo skvěle, ale dosáhnout geniality originálu, to Macek nedokázal. Jazykové hříčky, pointy příhod, to vše zůstává jen slabým odvarem originálu.

Dále se jako milovník původního díla musím ptát, jak je možné, že hlavní hrdina (zde opět nepojmenován, podobně jako v knize a v rozporu se seriálem) v pokračování bydlí v bytě u paní Suchánkové, přestože původně přece bydlel na lodi. Děj se odehrává rok po předchozí knize a čekal jsem k této skutečnosti nějaké vysvětlení. Stejný problém jsem měl také s tím, že Macek často řekne, že Saturnin byl například učitelem klavíru, ale k této nové informaci, která má potenciál pro vtipnou historku, dále nic nedodá.

Další věc, která se mi na knize nelíbí se dá uvést (opět) citací tety Kateřiny: Mnoho psů, zajícova smrt.

Totiž, téměř v každé kapitole jsme svědky toho, jak je hlavní hrdina udivený další schopností svého netradičního sluhy. Rozumí vaření, rozumí vínu, rozumí automobilům, golfu nebo antické filozofii. Ze Saturnina tak Miroslav Macek vytvořil novodobého Járu Cimrmana. A stejně tak často nalíčí Saturnin nějakou past, jejímž cílem je obvykle teta Kateřina. Když se to stane poprvé, zasmějete se, ale pak se to stává zas a znovu a místo úsměvu se dostavuje pocit trapnosti. Toto je koření, které kniha určitě potřebovala, ale ve výrazně, výrazně menší míře.

A teď k tomu nejhoršímu. V knize jsem opakovaně našel historky či vtipy, které Miroslav Macek opsal odjinud. Tak například pamatujete si na filmové básníky, díl třetí? Jak tam sestřička mladého Štěpánka vypráví příběh s kocourem, který svého pána sekl do pohybujících se varlat? Tak přesně tuto historku, včetně pointy, najdete zde. Nevěřil jsem vlastním očím do té doby, než se to stalo znovu (příhoda se vzkazem na záhonu je variací na podobnou historku z knihy Jak nevyloupit banku. A mohl bych pokračovat dál. Nejsem s to posoudit, jestli se něčeho podobného nedopustil i Jirotka v původní knize, a dnes to jen nevidíme, protože tehdejší příběhy a anekdoty neznáme. Ale v této knize to, tak jako tak, působí velmi nepříjemně.

Přestože jsem se na knihu Saturnin se vrací velmi těšil a byl jsem rozhodnutý ignorovat kontroverzi kolem autora, jsem z knihy velmi zklamaný. Je možné, že méně citlivým čtenářům mé výhrady nebudou dávat smysl a knihu si užijí. Takovým lidem gratuluji a přeji příjemný čtenářský zážitek. Já si ale myslím, že když už mělo takové dílo vzniknout, mělo vzniknout něco, co si s radostí dám na poličku vedle originálu, jako jeho poctu. V mé knihovně si pokračování nevystavím.

Hodnocení: 30%

34 18.11.2017

Dobrý den, já jsem Joe a dostanu se vám do hlavy.

Myslím, že takhle nějak by ta kniha mohla začínat a věřte, že by ani zdaleka tento úvod nevystihl míru toho jak se vám Joe do hlavy dostane.

Caroline Kepnes totiž v tomto románu dokázala něco velikého. Joe promlouvá ke své oběti formou du-formy a vy tak máte pocit, že promlouvá vlastně k vám. Ale současně s tím vám otevírá svou mysl tak, jak si ji zformoval on, a vy ani v nejmenším nepochybujete o tom, že právo a pravda je na jeho straně.

Tato kniha je dost nebezpečná. Myslím to vážně. Pokud zažíváte jakýkoliv vztah, dovede vám nabourat myšlení a důvěřivost. Čím dál tím víc se dostáváte do Joeova mozku a do jeho myšlenkových pochodů. Ta kniha vás absolutně opanuje, a nedovolí vám jen tak odejít.

A to ani po dočtení. Mám rád moderní thrillery, ale tato kniha je spíš psychologickým románem. Příznivci násilí si samozřejmě přijdou na své, ale to násilí není to hlavní. To, co tuto knihu v mých očích vyzvedlo na nejvyšší možný piedestal je právě onen způsob, jak Caroline Kepnes pracuje se čtenářem.

Další věc, kterou na knize obdivuju je jak není černobílá. Stalo se mi, že jsem cítil obrovské sympatie k člověku, který se objektivně choval jako nebezpečný magor. A když píšu nebezpečný, myslím hodně nebezpečný. Jak se to autorce povedlo? Vy vlastně nevíte, kdo je ten špatný a kdo ne. Vidíte pohled jednoho člověka - stalkera, jehož oběť je zdánlivě nevinná mladá dívka. Ale co když za namalovanou fasádou nevinnosti žije člověk, který celý život lže a klame tělem?

Ať už se na knihu Ty podívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, vidím velkou krásu. Ne, nebudete spát. Nebudete jíst. Vaše rodina bude trpět vaší nepřítomností. Protože tato kniha je jedna z největších pastí, do které můžete spadnou. Pastí navíc skutečnou, nikoliv imaginární.

Je úplně jednoduché říct: Tohle je boží, úchylné a geniální. Jděte a propadněte. Budete možná litovat, protože pak začnete okolí nenávidět, ale za ten literární orgasmus to fakt stojí.

33 25.09.2015

Číst tuto knihu byla čistá radost. Nejsilnější na knize jsou osudy žen horníků, na jejichž zádech ležela nejen tíha starosti o domácnost, ale v některých případech taky starost o budoucnost. V té knize jsou snad všechny ingredience, které vám zajistí skvělý zážitek: láska, přátelství, odhodlání vydržet a navíc konflikt, který začíná jako malá lokální „strkanice“, ale na který se budou postupně nabalovat další události. A v centru příběhu kostel, jehož postupný úpadek (stále viditelný, kostel stojí stále na svém místě) ilustruje úpadek doby a celé společnosti.

Karin Lednická má skvělý dar vyprávět a chytnout čtenáře. Kniha vznikla po mnoha rozhovorech s místními pamětníky a do široké pozornosti přináší osudy místa, na které často zapomínáme. Slezsko bývá v české literatuře spíše míjeno a Karin Lednická Šikmým kostelem tento dluh napravuje.

31 04.03.2020

Říct, že toto je hezká kniha dost dobře nejde. Ta kniha je šílená. Je plná zla, zlosti – odosobněného, i osobního. Je plná postav, které mají nějakou svou představu o životě, která se však střetává se zběsilým letem dějin.

Celé se to ale motá kolem titulní postavy, přestože zpočátku se zdá, že Hana bude jen jednou z mnoha postav. Čím více příběh pokračuje, tím sílí její význam a stává se, po právu, postavou nejen titulární, ale hlavní. Každá ze tří částí je vyprávěna jinou postavou a každá se vlastně odehrává v jiné době.

Alena Mornštajnová má lehké pero a nebývalou schopnost vyprávět příběh tak, že se s otevřením knihy okamžitě stanete jeho součástí. Bohužel je stejně sugestivní i při líčení hrůz, které potkaly hlavní hrdinku a tak celou druhou knihu budete zažívat pocity, které mají do „hezkého počtení“ opravdu daleko.

Kniha svou úvodní lehkostí svádí k tomu, aby byla vnímána jako odpočinkové čtení do vlaku, na pláž nebo jako vítaný doplněk mateřské dovolené. Svou druhou částí ovšem kniha dává čtenáři facku a nutí ho prožívat to, co na začátku nečekal.

Přesto si myslím, že takových knih je třeba. A když už taková kniha vznikne, měla by ukrývat jazykový a stylistický klenot. Soudím, že Aleně Mornštajnové se to velmi povedlo.

30 25.01.2018

Do lesa chodím rád prakticky od mala. Lásce k přírodě mě vedl člověk, který dovedl hodiny vyprávět o tom, jak je les důležitý, kdo všechno v něm žije a na co může člověk narazit. Je to už dlouho, co ten člověk nežije a je to vlastně už přes dvacet let, co jsme spolu naposledy vyšli do lesa. Ale teprve teď chápu, co všechno tím myslel. A to díky knize Tajný život stromů německého lesníka Petera Wohllebena.

Odpusťte mi patetický úvod. Chtěl jsem tuto recenzi uvést původně docela jinak. Chtěl jsem psát o tom, jak v době, která přeje spíš chrámům konzumu než chrámům přírody je každá podobná kniha důležitá. Wohlleben ale nehoruje (minimálně ne v této knize) za větší návštěvnost lesů. On chce jenom ukázat, jaký to je svět, jak komplikovaný, komplexní a vlastně překvapivý.

A daří se mu to teda skvěle. Když jsem četl tuto knihu, po každé kapitole jsem běžel za svou ženou. „Věděla jsi, že...?“ zahrnoval jsem jí každým novým poznatkem, stejně jako na procházkách lesem: „Víš, proč mají stromy korunu nahoře???“ Wohlleben před čtenářem odkrývá nový vesmír. Vypráví o tom, jak stromy dovedou vzájemně kooperovat a jak využívají podhoubí pro přenos živin. Vypráví o tom, jaká tvoří společenství – rodiny, skupiny... Jak spolu komunikují, jak dávají najevo bolest a radost.

Ta kniha je místy dojemná, místy úsměvná – ale ve všem tom je plná lásky a obdivu. Napsat, že už nikdy neuvidím les stejnýma očima je hrozně laciné a povrchní. Ale až zase půjdu do lesa (a ruku na srdce, kam jinam se teď dá chodit), pochopím co jsem dosud nechápal. Uvidím to, co mám celý život před očima, ale nikdy jsem tomu nerozuměl.

Kromě nesporné odborné erudice je kniha Tajný život stromů psaná příjemným, čtivým jazykem. Neříkám, že je to vrchol stylistiky, její styl je vlastně strohý a věcný. Ale tím, jak vám neustále předkládá nové a nové fascinující informace se kniha skutečně nedá odložit.

Do češtiny ji přeložila Magdalena Havlová.

26 30.03.2021

K té knize bude hodně komentářů a ohlasů a věřím, že tu zazní hodně argumentů pro i argumentů proti knize. Nebudu opisovat svou recenzi, kterou si tu můžete najít, ale vypíchnu, proč knihu doporučuju k přečtení zrovna já: Jednoduchým, rychlým a atraktivním stylem Alena Mornštajnová otevírá téma, které bychom neměli zapomínat. Pokud si myslíte, že máme svobodu zadarmo a napořád, tak jste vedle a ona to touto knihou připomíná. Chválím jí za to, že se pustila do literárního aktivismu a chválím za to, že v rámci svého myšlenkového ustrojení nejde vstříc mase čtenářů, ale předkládá vztyčený varovný prst. Kniha je skvělá, skvěle napsaná a odpustíte jí i mírnou povrchnost a nepropracovanost. Byl bych raději za to, kdyby byla jednou tak tlustá, ale dlouho jsem u knihy nebyl tak zažraný, jako u této.

23 26.04.2021

Jedno je jasné: Policie je tím nejlepším možným zakončením série s Harry Holem. Už se zdálo, že brutálně vysoko postavenou laťku ve Sněhulákovi Jo Nesbo nepřekoná, ale nemožné se stalo skutečností. V epičnosti a vůbec v celkovém prožitku se v Policii koná pravý knižní orgasmus.

Jo Nesbo se tentokrát vyvaroval toho, co jsem mu vytýkal především v Levhartovi: Že svým postavávám propůjčuje nadpřirozené schopnosti. Kromě jedné scény, kterou mu ale rád odpouštím, je vše perfektně uvěřitelné a logické.

Nebudu psát ani slovíčko o ději, protože jakýkoliv náznak děje je velkým spoilerem. Dost na tom, že jako zběsilý spoiloval sám Nesbo při nedávné návštěvě v Praze. Připravte se ale na slzy. Bude jich téct hodně, protože Policie je maximálně emotivní. Dokonce mám pocit, že je to nejeemotivnější severská krimi, kterou jsem četl.

Dál chci říct, že přestože v očích velké většiny českých čtenářů je králem severské krimi / thrilleru Stieg Larsson, je naprosto neoddiskutovatelné, že tím skutečným králem je Jo Nesbo.

Jasně - měl slabší místa v sérii a leckoho dokázal naštvat. Jenže: Policií se vše z předchozích dílů uzavírá a nadto hodně věcí zůstává ve vzduchu. Je to příběh o světě, kde neexistuje černá nebo bílá. Je to zpráva o světě, kdy dobro někdy koketuje se zločinem, aby dobro mohlo vyhrát. Je to zpráva o světě, ve kterém vítězí ten, kdo má odvahu udělat nepopulární věc.

Série s Harry Holem bude jednou patřit ke klenotům moderního krimi žánru, jsem o tom přesvědčený. V dnešní době totiž neexistuje nic lepšího.

Těch 100% dávám za celou sérii. S vědomím toho, jak kritický jsem byl k některým předchozim částem.

Jo Nesbo je král.

22 12.05.2015

Řecký ostrov, přes který se převalily dějiny. Ta kniha je vlastně hlavně o lásce, o přátelství a o tom, co pro sebe lidi dovedou udělat, když k sobě patří (a nemyslím to jen partnersky). Vlastně jsem ji otevřel proto, že vyšlo nové vydání a já si tak po letech chtěl smazat jeden literární dluh, malý hřích. Má to pomalejší rozjezd, ale díky němu se přenesete do doby a na to místo a pak už si jen užíváte úžasnou atmosféru šestého největšího řeckého ostrova. Budete se smát (hodně), budete plakat (nejen na konci) a vůbec, ani trochu, se vám nebude chtít z toho světa odejít. Na konci jsem popoháněl oči, aby četly co nejrychleji, protože jsem hrozně potřeboval vědět, jak to dopadne. Je to komplexní, mnohovrstevnatá kniha, na kterou nezapomenu.

21 11.11.2015

Nemohu souhlasit s pdoubkova, povím vám proč:

V té knize se toho děje hodně. Máme tu přece paralelní příběh, ve kterém je těch událostí hodně. Myslím tím příběh kolem Pirjo. Pak je tu vyšetřování - tedy ta jakoby hlavní linka, a tam jdou krok po krůčku, přesně tak, jak se v procedurální krimi má postupovat. Uvědomte si, že Jussi Adler-Olsen nepíše thrillery, ale poctivé detektivky. On není Nesbo, který vás má na každé stránce šokovat.

Dále: Máme tu rozkrývání minulosti třech postavo Oddělení Q: Carla, Asada a vlastně na konci i Rose. To mi taky přijde hodně.

Ano, je to o sektě a není to bohužel. JAO píše detektivky, které reagují na společenské problémy Dánska - to jste si mohli všimnout už v předchozích dílech. No a tentokrát měl patrně pocit, že chce upozornit na sekty. Podobě, jako to udělala Asa Larssonová. Jenže v případě JAO se to téma krásně promítlo do rozpletení hlavních klubek, takže v čem je problém?

Pdoubkova: Podle mě jste knihu ani nedočetla. Z vašeho komentáře cítím, že vás otrávilo téma a tak jste to zavřela.

20 01.11.2015

Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.

Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.

Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.

Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.

16 08.06.2020

Wow. Páni. Tyjo! Už ani nevím, kdy jsem četl historický román, to bude pěkná řádka let. Tady mě nalákalo prostředí a doba – moc toho o Švédsku 18. století nevím a říkal jsem si, že by nebylo marné nějakou takovou knihu zkusit. Ale takový uragán jsem nečekal. 1793 - Vlk a dráb je kniha, která mě absolutně pohltila a která mě teleportovala do oné nehostinné doby. Všechno bylo přesně takové, jaké mělo být. Prostředí, postavy, příběh... Vše do sebe zapadalo a vše bylo skvělé. Kniha otevírá určité morální otázky, ale především: na konci je hrozně dojemná.

Takže, pokud máte rádi detektivky, ale chcete zkusit něco nového, tohle je kniha přesně pro vás. Budete si zakrývat nos, až ucítíte smrad ze Stodelce. A pokud budete chtít knihu číst u oběda, rozmyslete si to.

Dávám plný hodnocení, protože se mi to skvěle četlo, příběh nebyl vůbec banální (naopak), postavy zajímavé a celé to prostě sedlo jak prdel na hrnec.

16 25.09.2019

Příběh českého kosmonauta, který se vydal zkoumat tajemný oblak prachu vzbudil patřičnou pozornost. Nejde jen o to, že se jedná o debut, který s velkou mediální pozorností vydalo velké nakladatelství, ale také o to, že český autor napsal knihu nejdříve v angličtině a než se stihla přeložit do češtiny, nabrala oslavné ohlasy za hranicemi ČR. Ego malého národa bylo polechtáno a proto české uvedení provázel adekvátní humbuk.

Ale všichni cítíme, že dobrou knihu ještě mediální šum nestačí.

Děj se odehrává ve velmi blízké budoucnosti. Jakub, kosmonaut z Prahy právě startuje ke hvězdám z brambořiště na Petříně. Sleduje to celý národ – a bez nadsázky celý svět, protože jeho mise má za úkol prozkoumat neznámý efekt, fialovou mlhovinu, která se zjevuje na nebi a která lidstvu vzala černé noci. Jakub letí sám a ví, že se nemusí vrátit zpátky živý.

Druhá vrstva příběhu začíná o 28 let dříve. Komunismus padl a má své oběti, mezi které patří i Jakubova rodina. Jeho otec s režimem spolupracoval (mírně řečeno), což se v nových poměrech neobešlo bez dramatické reakce. Tyto dvě vrstvy dávají dohromady příběh člověka, který zobrazuje novou generaci národa – generaci, která již se skutky svých rodičů nemá nic společného a dokonale se od nich distancuje (přestože je nezatracuje).

U toho se chci ještě krátce zastavit. Román Kosmonaut z Čech se sice z velké části odehrává ve vesmíru, ale váhal bych s tím zařadit ho mezi sci-fi. Jak víme, celý název tohoto žánru je science fiction, tedy vědecká fikce. Ale v příběhu nenajdeme prakticky nic, co by odkazovala na vědeckou fantazii. I toho kosmonauta jsme už měli, jakkoliv Kalfař svého hrdinu označuje za „prvního českého kosmanuta". Tím byl samozřejmě Vladimír Remek. Jenže i v tom se dá najít symbolika nového začátku našeho národa. Jakoby se autor snažil čtenářům vštěpit myšlenku, že nemá smysl ohlížet se na to, co bylo v dobách před plyšovou revolucí, ale že je důležité to, o co se nyní snažíme.
Četl jsem přirovnání ke Kunderovi, ale po dočtení v tom vidím jen atraktivní marketingovou nálepku. Podobností tu moc nevidím. Ty tu ale jsou s jinou knihou – s Knihou zvláštních nových věcí od Michela Fabera. Český kosmonaut Jakub sice nejde evangelizovat jiné světy, ale leitmotivem obou knih je odloučení či odcizení. Faber má ale tento motiv zpracovaný více do hloubky. Vesmírná "soap opera" Jaroslava Kalfaře má přece jen do mistrovství Michela Fabera poměrně daleko.

Jenže nemůžeme srovnávat nováčka s Mistrem, z tohoto srovnání dobře nevyšel málokdo. Jaroslav Kalfař napsal silně nadprůměrnou knihu, která má světové parametry a lákavé české reálie. Soudím, že ty české reálie budou pro naše čtenáře dostatečně silná motivace, proč po knize sáhnout a jsem si jistý v tom, že nebudou zklamáni. Pomůže jim v tom i přesně jemná dávka humoru, kterým autor neplývá, ale koření příběh tak akorát. Ve vyprávění nic nedrhne a po dlouhé době se mi stalo, že jsem nešel spát, protože jsem nemohl přestat číst.

Na závěr recenze ještě malá poznámka: Ještě pár knih a seriálů o české expedici do vesmíru a vyčerpají se vhodná česká jména pro případnou vesmírnou loď. Po Řípu z Kosma a Janu Husovi z Kalfařovy knihy se nabízí například Olga Hepnarová (v Kosmu mimochodem již také zmíněná) nebo Kajínek. V kontextu hořící rakety tu pak máme ještě Jana Palacha. Hezké čtení.

16 07.06.2017

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu.

Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a který vlastně stále pokračuje.

Přiznám se, že naposledy jsem byl tak začtený do Šikmého kostela. A před tím dlouho, dlouho nic. Šikmý kostel nezmiňuji náhodou – první díl této knihy totiž říkal (mimo jiné) to, že i když se nad vámi přeženou nejčernější mraky, odvaha se tomu postavit a jít dál je strašně, strašně důležitá.

Cestopisná stránka knihy popisuje tuto pouť; její zajímavá místa, příběhy a také vlastně některé lidi, které manželé na své cestě potkali. Knize ale dost chybí fotografický doprovod, který by vás přenesl do popisovaného kraje. Já si při čtení pravidelně hledal objekty vyprávění a díky tomu se u mě vzbudila touha se tam někdy podívat.

U knih, které mě zaujmou jednou věcí (například, v tomto případě, příběhem) už moc neřeším další. Ale u Pobřežní cesty mě navíc zaujalo, jak skvěle je to napsané. Autorka v sobě objevila obrovský literární talent – když si uvědomíte, že předtím nepsala a toto je její literární debut, skoro se tomu nechce věřit.

Pobřežní cesta je pro mě velké překvapení tohoto roku. Vloni jsem četl řadu mimořádných knih, mezi které určitě patří již zmíněný Šikmý kostel nebo Kde zpívají raci. Pobřežní cesta, kterou vydalo Nakladatelství Kazda je silná ještě v jednom ohledu. Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat.

Přesně tohle v dnešní době potřebujeme.

15 30.03.2021

Tato kniha voní bylinkami a bolí životem.

Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.

14 20.08.2016

Knize kriticky škodí extrémní počet postav. Jen těch, které mají něco společného se zápletkou je skoro 30. TŘICET! Navíc jsou tu vedlejší zápletky a long story napříč díly a tedy další a další postavy.
Mohla být kniha kratší? Asi jo a určitě by jí to prospělo. Galbraith (J K Rowlingová) umí skvěle vyprávět, takže délka sama o sobě problém není. Problem je počet tech důležitých postav. Jediné, co mě zachránilo byly fanstránky v angličtině, kde jsou postavy uvedeny a je tam i jejich bezspoilerová charakteristika. Bez toho bych byl ztracený.
Část děje je vyprávěna pomocí logů chatu. Virtuální prostředí je zde důležité a Galbraith to v knize zohlednil. Jenže ve chvíli, kdy mate vedle sebe na stránce tři souběžné chaty a ty chaty jsou dlouhé například na šest stran v knize, je těžké se v nich pohybovat a číst je tak, aby vám neunikaly souvislosti. Další chyba.
Teď chvály: Zápletka je jedna z nejzajímavějších z celé série. Je skvěle napínavá a originální. Virtuální prostředí knize dodává zajímavost a neobvyklost. Je tam několik šokujících momentů, kdy se vám chce jen číst a nevnimat okolí. Autorka dal pracuje s napětím mezi Robin a Cormoranem, které je červenou nití cele série a zde docela sílí.
Celkové hodnocení: 75 %. Tech postav bylo opravdu hrozně moc a čtení mi to dost komplikovalo, navzdory pozitivním věcem, které jsem zmínil.
Hrdinka knihy: Pat - sekretářka z agentury
Srab knihy: Cormoran (už se pochlap, veteráne!)
Sympaťák knihy: Ryan Murphy, policista vyšetřující případ

13 14.02.2024

Dočteno: Dešťová hůl (Jiří Hájíček)

Do Hájíčka se mi vlastně vůbec nechtělo, ale když už o něm mluví i lidi, kterým jejich čtenářské choutky věřím, musel jsem to zkusit. A víte co? Jsem nadšený. Ta kniha je o lidech, kteří hledají klid a o vesnici, která vymírá. Místy je to melancholické, ale není to kýčovitě sentimentální. Je v tom hodně člověčiny, několik pozoruhodných příběhů a především: je to napsané přesně tak, jak si přeju, aby se knihy psaly. Hájíček mě měl v hrsti prakticky od druhé stránky (ok, druhé obrazovky - četl jsem to na Kindlu). Některým hrdinům jsem držel pěsti, jiným jsem přál, aby je osud dostihl... Prostě, prožíval jsem to a nemohl jsem se dočkat rozuzlení. Jiří Hájíček si zaslouží veškerou pozornost, kterou v poslední době má. Roste do velkého spisovatele.

Hodnocení: 90%

13 29.12.2016

Tuto knihu čtu pokaždé, když si na ni vzpomenu. Takže prakticky denně. Jedno z největších děl 20. století a jedna ze dvou knih Mého srdce.

13 13.02.2011

Tak jsme se dočkali. Šikmý kostel došel ke své pointě a osudy všech těch postav, které jsme měli rádi se završily. Vlastně ne; autorka je opustila v roce 1961, kdy před sebou měli ještě hodně událostí.
Ale i těch 16 let příběhu vydalo na sedmset stran. Stran plných emocí, příběhů, odvahy, ale také zla, přetvářky a moci. Nebudu to prodlužovat: Trojka není jen stejně skvělá, jako jednička a dvojka. Trojka tento epos završuje a dává mu smysl, pointu, vysvětlení. Když jsem začínal číst první díl, neměl jsem vůbec tušení, co mě čeká na konci. Už to vím - a jsem nadšený. Věřím, že po dočtení budete také. Delší recenzi najdete v záložce Recenze.

12 15.04.2024

Přiznám se hned na začátku: Mám knihy Evžena Bočka rád. Není to samozřejmě nic, co by vešlo do zlatého fondu české literatury, ale jako nenáročné čtení na ukrácení dlouhé chvíle to vždy fungovalo skvěle.

Jenže v pořadí čtvrtá kniha už není zdaleka tak dobrá, jako bývaly ti předtím. Evženu Bočkovi docela spadl řetěz, humorných situací tam je pomálu a co je nejhorší: pokud jste se těšili na nové příhody vašich oblíbených postav, budete tentokrát zklamáni.

Protože děj knihy se tentokrát motá kolem dvou partiček lidí, kteří se (ve stejný den, náhodou) rozhodli Kostku vykrást. Většina humorných situací a příhod se tak děje kolem nich. Tedy, náznaků humorných situací, které mi bohužel příliš zábavné nepřišly.

Lhal bych kdybych řekl, že jsem se u knihu ani jednou nezasmál, to vůbec ne. Ale bylo to na začátku a pak jsem dlouho nemohl pochopit, proč se vlastně děj ubírá tímto směrem. Čekání na čtvrtou (a tuším, že ne poslední) Aristokratku bylo dlouhé, o to větší je bohužel mé zklamání.

12 19.10.2018