Osice komentáře u knih

O tuto českou nesmrtelnou klasiku, která vznikla díky autorskému duu M. Macourek a A. Born, projevila zájem před dvěma dny i naše dcera. Vlastníme vyřazenou z knihovny. Čtení Macha a Šebestové jsme si s dcerou neskutečně užily. Barča hltala každé slovo, oblíbila si zejména Jonatána a Micinku a nejvíc ji oslovil asi příběh o vzorném chování. „…, tak si tedy pamatuj, Horáčku, že muž se k ženě nikdy nechová neurvale jako nějaký Kanaďan při hokeji, ale vždycky jemně, ušlechtile a galantně, za což mu žena odplácí čím? No Čermáková? No přece svou roztomilostí.“ (s. 127) … Miluju jazyk, kterým jsou příběhy žáků 3. B napsané. Dlouhé věty, v nichž se klidně několikrát změní osoba mluvčího, krásně zní, bylo potěšením je předčítat. Ale bez Bornových obrázků by to samozřejmě nebylo ono, ty k textu neodmyslitelně patří.

Při čtení jsem zavzpomínala na naše knihovnické herecké listování touto knihou určené sice dětem, ale nejvíc jsme se u něho vyblbli samozřejmě my knihovníci… Já si zahrála Šebestovou a manžel Macha:-)

Možné drobné SPOILERY!!!

Moje druhá kniha od K. Tučkové. Téma odsunu Němců po 2. sv. válce se přímo i nepřímo dotklo i mojí rodiny. V kuchyni u babičky visí hodiny, které jejím rodičům věnovala před odsunem jistá Anna Selner (nevím, zda píšu správně), služka, která u nich sloužila na konci války. Babička na Annu někdy vzpomíná a lituje toho, že jí z obavy (komunistický režim) neodepsali na dopis, který od ní z ciziny dostali. Babička se také zmiňuje o tom, že chalupy po Němcích si zabrala ta „největší chátra“. Ještě vypráví, že po válce Američani zezadu zastřelili několik německých důstojníků, kteří se holili u potoka pod vesnicí, když je Češi na ně upozornili. A přímo se odsun dotkl manželovy babičky, která byla ze smíšeného manželství. Po válce přišli o všechen majetek, ale zůstat mohli… V knize je mnoho momentů, které mi výše zmíněné střípky připomněly. Autorce nelze upřít, že si nastudovala mnoho o tématu odsunu, vykořenění lidí, kolektivizace, atd. … Pro ty, kteří znají Brno, musí být čtení hodně zajímavé. Nicméně mě mrzí, že ji unikl zákon č. 115/1946 a nesprávně odkazuje na amnestii prezidenta (s. 266), i když se nejedná o literaturu faktu, ale o beletrii, stejně mi to kazí dojem z četby…

Vyhnání Gerty Schnirch mi dalo mnoho podnětů k zamýšlení. Děti za války byly stále dětmi se svými touhami, starostmi, koníčky,… „Ale pak si všimla, že není jediná. Časem ji uhodilo do očí, že není sama, kdo o přestávkách čmárá na prázdné čtvrtky papíru, čte pod lavicí knížku nebo dlouhé minuty vyhlíží oknem do ulice.“ (s. 26)

Poválečná nenávist se dá pochopit, jen mě opět překvapilo, jak se najednou vztahy mezi lidmi můžou takto diametrálně změnit. Vzpomněla jsem si na knihu Bezpečná zóna Goražde, tam je také hezky popsáno, jak se sousedské vztahy přes noc změnily. Národní hrdost v takové míře, že se omlouvá i vraždění… Hodně zajímavé mi přišlo líčení toho, jak se majetek po Němcích dostával do rukou nově příchozím. Rodina Jechů je pro mne synonymum „hamižné příležitosti využívající chátry“ a při čtení některých pasáží mi bylo smutno, že se někteří Češi tahle nenávistně chovali k těm, které celý život znali… Velmi mě zaujaly zmínky o JZD (mezi prvními vstupovali ti, kteří si zabrali majetek po Němcích a sami neuměli hospodařit – s manželem jsme o tom diskutovali, prý už na to narazil i jinde, musím se vyptat babičky; plnění povinných dodávek a popis práce v kravíně působí velmi realisticky - mamka je zootechnička a babička v kravíně pracovala, takže jsem ji při práci jako dítě měla možnost sledovat), za to přidávám body…

Podnětů mi dala autorka skutečně hodně, třeba zamyšlení nad tím, jak se postavit k výchově „německých“ dětí po válce v zemi, která nemá k Němcům dobrý vztah – jako Čechy nebo nepopírat kořeny? Být takovým rodičem muselo být hodně těžké…
„Něco jako domov nemá v téhle republice žádnou váhu. Berou ho lidem za trest anebo jen tak. Prostě jen tak. Z vyšší vůle. Od stolu.“ (s. 347)

Když jsem po knize sahala, tak jsem očekávala silný emotivní zážitek. Jenže se u mě nedostavil a to jsem velmi emotivní. Musím se přiznat, že jsem se i rozhodovala, že knihu asi po 80 stránkách odložím a odskakovala jsem ke čtení posledního dílu Smrtky. Nicméně jsem ráda, že jsem ji dočetla, kvůli těm podnětům, které jsem dostala. Důvod, proč mne prakticky nijak příběh Gerty ani ostatních postav nezasáhl, vidím hlavně v tom, že na mne vyprávění působilo strašně odosobněně. I když si myslím, že se autorka snažila, právě to odosobnění odsunutých Němců překonat, ale na mě to bohužel nijak nepůsobilo. Chyběly mi dialogy, které by postavám vdechly více života a plasticity. Pokaždé když jsem knihu začala číst, tak jsem si vůbec nedokázala rychle vybavit, o čem a o kom jsem četla předtím. Tak nějak je mi to i líto, že jsem si čtení neužila a neprožila víc. Nejvíc se mne dotkla postava Helgy, která nosila mrtvého chlapečka…

Pokud vás zaujalo téma odsunu a chcete si přečíst jiný osud, doporučuji příběh o Rudolfovi Bělohoubkovi (Chomutovsko) z knihy Ještě jsme ve válce.

54 20.12.2019

„Arthur obratně odpovídal na jejich otázky o Reaganovi. Jak si mohli Američané zvolit prezidentem hollywoodského herce? Arthur vysvětlil, že průměrný americký volič je v podstatě rozmazlený spratek s neukojitelnou touhou být neustále baven.“ … Co se člověk nedozví z beletristických knih:-)

Na první pohled mě zaujala obálka a také název Altruisté. Byla jsem zvědavá, jak altruisticky budou postavy jednat, a očekávala jsem, že se jejich altruistické smýšlení nějakým způsobem zvrhne. Anotace této knize spíš škodí, než pomáhá. Lidé pak přistupují k jejímu čtení s jistým očekáváním, ale avizovaného černého humoru se nedočkají. Jestli je erotickými výstřelky myšlena ta jedna úvodní pidiscénka!? Podle mě se toho v knize moc neřeší. Ano, jedná se o rodinnou ságu. Postavy je dost těžké si oblíbit, hodně tápou, samy dost dobře neví, co s vlastním životem. Tak zvláštní lidi jako Alterovi je asi těžké potkat, i když v Americe je toho možného dost. Bavilo mě, když se autor díval na Arthura a Francine retrospektivně, protože jsem se dozvídala, jací byli před založením rodiny. Africká anabáze a hlavně svatba byla vtipná. A Maggie a Ethan? Při čtení jsem nemohla uvěřit, že jejich matka byla psycholožka:-)

V knize je zmíněna vražda Lestera Mitchella (r. 1966, Dayton). Pokud se o celé situaci chcete dozvědět víc, tady je odkaz: https://daytonarenahistory.org/project/1966-race-riot/

Dohledávání informací mě bavilo popravdě víc než čtení pasáží, které mě k dohledávání ponoukaly:-) Např. citát „l'enfer c'est les autres“ mě dovedl ke hře S vyloučením veřejnosti, kterou napsal J. P. Sartre.

Nakonec jsem se rozhodla dát nejvyšší hodnocení. 1) Krásná obálka. 2) Jedná se o prvotinu. 3) Knihu jsem dočetla:-) 4) Altruismus je pro mě neprobádané území. Tohle je první kniha s tímto tématem, kterou jsem četla. 5) Nakonec jsem si k Alterovým cestu našla. 6) Konec se mi líbil:-) Přesto si myslím, že bude víc lidí, které kniha až tolik neosloví. Ale za pokus stojí:-)

„To záleží na to,“ odtušil strýc, „co si pod pojmem ,práce´ vlastně představuješ.“ Posadil se víc zpříma, jak to muži často dělávají, aby připomněli ostatním svou fyzickou převahu. Poslouchej, je to takhle. Pracujeme, abychom přežili. V džungli, na poušti, kdekoli. Buď si něco ulovíš, nebo umřeš. Seženeš si potravu, nebo nebudeš jíst. Přežití. Na to mi můžeš namítnout, že už nežijeme na poušti. To je pravda. A co přijde, když si člověk zajistí přežití? Podívej, já mam takové rčení. ,Kdo přežije, musí vzkvétat.´ Je to vlastně stejný instinkt, jenom na jiné úrovni. Ty to ještě nechápeš, protože nemáš děti, ale jakmile si zajistíš stabilitu, zaměříš se na svoje děti. Na jejich zabezpečení. A pak na jejich děti. Aby nemusely pracovat tak tvrdě jako ty.“ Chviličku nad tím uvažoval a pak pokývl. „Ale i tak je to nutnost, pracovat. Říkám taky ,zahálka je smrt´. Ukaž mi člověka, co přestal pracovat v pětatřiceti, a já ti ukážu, a v jakém je úpadku. Lidi nebyli stvoření, aby se jen tak váleli. Chápeš? V tom je ten vtip. Dřeš a dřeš a dřeš, jenom abys jednou dřít nemusel, což je ovšem ten nejmíň rozumný cíl na světě.“

53 07.01.2022

Manžel nám ji přinesl z teplické knihobudky. Ví, že bych si přečetla ráda něco od Tolstého, tak neváhal:-) A musím říct, že mně se knížka líbila hodně. A mým dětem (5 a 3 roky) taky:-) Četli jsme ji před spaním. Jednou jsem u ní usnula a Barunka mi pak dost detailně vyprávěla, co se v příbězích stalo. Škoda, že některé příběhy jsou takové nedotažené. Je potřeba domýšlet, působí neukončeně. Přesto jsem si užívala atmosféru delších příběhů, u těch kraťoučkých jsem zase oceňovala důvtip a jednoduchost. Příběh o lvovi a psíkovi mě až dojal. Celkově mi vyhovoval styl, jakým jsou texty psané. Krásně jsme si dokázali představit, co a jak se děje. Třeba unavenou labuť, která nestačí svým družkám nebo loveckého psa, jak přechytračil jiného nadšeného pejska, nebo drzou opičku, která vyprovokovala chlapce k neuváženému kroku nebo holčičku-houbařku jdoucí přes koleje a kvůli hluku blížícího se vlaku špatně slyší svou sestru…

„Dědečkovi bylo doma smutno. Přišla vnučka a zazpívala mu písničku.“ (drobná povídka Dědeček a vnučka)

Obálka od čtení dost odrazuje a podle komentářů je to tak půl na půl, ale za mě za přečtení rozhodně stála a věřím, že se k ní ještě vrátíme:-) A jestli můžu věřit doslovu, tak L. N. Tolstoj udělal pro ruské školství neuvěřitelný kus práce. A dokážu si dost dobře představit, že jeho textíky četly děti s nadšením a se zájmem. Normálně doslovy moc nečtu, ale tenhle za přečtení určitě stál.

„Péťa a Míša měli dřevěného koně. Byla z toho hádka: Čí je kůň? Hoši se začali o koně tahat.
„Děj mi ho, kůň je můj!“
„Ne, ty mi ho dej! Kůň není tvůj, ale můj!“
Přišla maminka, koně jim vzala, a tak koně neměl nikdo.“ (drobná povídka Spor) … I já takto občas řeším dětské spory:-)

53 22.11.2021

Nádherná knížka pro malé děti. Zařazovala jsem knihy a tuhle jsem už nezařadila. Přečetla jsem ji na stojáka mezi regály a půjčila ji svým dětem. Večer ji nejdřív přečetl tatínek s Arnoštíkem (3 roky) a pak jsme si ji ještě jednou přečetli společně v posteli. Další dny jsme se ke knize vraceli a vraceli:-) Kniha je zdařilá jak po vizuální stránce, tak po textové stránce. Papuchalk Petr jednoho dne ztratí v bouři svého nejlepšího přítele Pavla. Ochotná velryba se mu snaží pomoci a společně po Pavlovi pátrají. Petr Horáček chytře zakomponoval do příběhu silné poselství. Na nejlepším kamarádovi si nevšímáme vzhledu, ale toho jaký je. Papuchalk nepapuchalk, hlavní je, že je nám s ním dobře.

Myslela jsem si, že knížka nebude starší dceru (5 let) tolik bavit. Ale ne, užívala si ji stejně jako ten tříletý:-) A dokonce chtěla, abych jim přinesla z knihovny další knížky od autora:-) Petr Horáček mi svým stylem učaroval a já už mám celkem slušnou představu, jak bych chtěla s Papuchalkem Petrem pracovat se školkovými dětmi.

53 01.11.2021

„Myslíme si, že známe lidi, které máme rádi, ať už se s nimi stýkáme pravidelně, nebo se s nimi jen potkáváme, ale co o nich opravdu víme? Ve skutečnosti takřka nic. Zrnka informací, pár vzpomínek utroušených při konverzaci, nejasné dohady, několik nevyslovených věcí, jež se propůjčují k jakémukoli výkladu. Ubohoučká hromádka tajemství dělá člověka člověkem a požírá ho spolehlivěji než nenávist nebo lhostejnost. Poznání si žádá úsilí. Na to není čas, říká se. Nejčastěji však, spíše než zájem, chybí příležitost.“

Zvláštní, svým způsobem velmi silná kniha, která se věnuje tématu udavačství. Při čtení mi běželo hlavou, zda vůbec máme právo vrtat se v životech (v minulosti) ostatních a hodnotit jejich činy. Otázka udavačství je podle mě hodně ožehavé téma. Je lepší vědět nebo nevědět? Komu tím, že vytáhneme dávnou minulost na světlo, prospějeme nebo naopak neúmyslně ublížíme? Představovala jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se každý den musela dívat na člověka, který zradil moji rodinu. Na jednu stranu dokážu pochopit posedlost hlavního hrdiny, který se snaží dopátrat, proč tehdy v roce 1941 napsala jistá osoba udavačský dopis. Na druhou stranu jsem si říkala, že se chová jako psychopat. Pro mě se jedná o „krásnou“ ukázku toho, kam až člověka může dohnat nějaký pocit. V tomto případě to byl pocit, že by měla zákaznice za svůj čin trpět. Cítila jsem tu obrovskou frustraci, která hlavnímu hrdinovi chvílemi úplně zatemňovala mozek. Samotný příběh Cecílie Armand-Cavelliové mě dostal. Musím říct, že to byla SÍLA. Za mě víc než uspokojivě P. Assouline ukázal, na jak tenkém ledě se pohybují ti, kteří prahnou po tom, aby byli udavači potrestáni, a že černobílé vnímání minulosti ničemu neprospěje.

„Divná doba, v níž musel člověk dokazovat ne to, co je, ale to, co není.“

„Člověk by se nikdy neměl setkat s nikým, koho by rád nenáviděl. Nikdy. Přišel jsem, abych čelil chladnému monstru, a stál jsem před ženou.“

Nejdřív jsem váhala, jak knihu hodnotit. Na textu by se totiž dalo ještě docela dost zapracovat. Když hlavní hrdina mluví o hnusu nebo o zlu, tak bych si na to udělala ráda vlastní názor. Měla jsem problém přistoupit na autorovu hru, cítila jsem se ochuzena. Líbilo by se mi, kdybych mohla hlavní postavě nakukovat přes rameno a přečíst si to, co si on přečetl v archivu. Uvítala bych smyšlené dokumenty jako třeba v Žítkovských bohyních. Stejné to bylo s vyprávěním zainteresovaných osob. Místo původního vyprávění se mi dostalo vyprávění z druhé ruky. … Pro mne byly v knize 2 typy pasáží. 1) hlavní hrdina se nekonkrétně zamýšlí – tyhle pasáže jsem četla jakoby v mlze. 2) hlavní hrdina informuje o tom, co dělá a co se dozvěděl, píše konkrétně – tyhle pasáže jsem hltala, protože jsem byla svědkem toho, jak se přede mnou odkrývá minulost. … Nakonec dávám nejvyšší počet kvůli síle osobního příběhu zákaznice a pak také kvůli mnoha impulzům k přemýšlení.

„Víte, i mrtví bez náhrobku si zaslouží vzpomínku. Víc než kdo jiný. Zapomenout na ně by bylo totéž, jako je podruhé zabít…“

53 01.09.2021

Tato knížka je jednou z manželových nejoblíbenějších. Četl ji několikrát a mne k přečtení mnohokrát ponoukal. Loni se mi do ní moc nechtělo, i když se hodila do výzvy. Až teď:-) … Bylo fajn zase si s manželem povídat o knížce, kterou jsme četli oba.

„Mack se probudil, vstal, protáhl se, doklopýtal k tůni, umyl si obličej vodou v dlaních, zachrchlal, odplivl, vypláchl si ústa, upšoukl se, přitáhl si opasek, poškrábal se na nohách, projel si mokré vlasy prsty, napil se z baňky, krkl a sedl si k ohni. „Hergot, to to voní,“ řekl.“ (Na plechárně)

Ze začátku mě trochu iritoval patos, se kterým autor popisuje prostředí. Postupně jsem si na to buď zvykla, nebo ubral, ale po pár stránkách jsem si už neztěžovala:-) Strašně mě bavilo sledovat osazenstvo z Grandlehárny, akce se žábami neměla chybu. Steinbeck všechny ty lidičky popsal tak, že mi byli moc sympatický. Ať se jednalo o koumese, kteří si dokázali nepoctivě přilepšit, prostitutky nebo doktora.

„Vymklo se nám to z rukou. Nemá cenu, abych vám říkal, že mě [Macka] to mrzí. Mě celej život něco mrzí. To není žádná novinka. Dycky to dopadne stejně.“ (Na plechárně)

Knížka obsahuje 2 příběhy. Ve Sladkém čtvrtku se Na plechárnu máme možnost vrátit. Uběhlo asi 8 let, je po válce, něco se změnilo, všechny staré známé už bohužel nepotkáme, ale poznáváme nové, bez kterých jsem si ke konci popisovanou oblast už ani nedovedla představit. Jediné postavy, které mi přišly nadbytečné, byly Whitey č. 1 a Whitey č. 2. Jak a proč se v příběhu ocitly, je mi doteďka záhadou:-)

Při čtení jsem se podivovala nad tím, kolik toho Steinbeck věděl o mořské biologii. Pak jsem ale zjistila, že se s jedním mořským biologem (Edem Rickettsem) přátelil a dokonce mu vypomáhal v jeho laboratoři. Ten se také stal předlohou doktora, kolem kterého se oba příběhy točí. A skoro všichni se můžou přetrhnout, aby se mu odvděčili nebo ho potěšili. Jenže to dělají svým osobitým způsobem a výsledek není vůbec zaručený:-)

„Potřebuje [doktor] ženskou na furt. Potřebuje se s ní hádat. Bránit se ženský dá přeci jednomu tolik zabrat, že mu nevybyde čas na mindráky.“ (Sladký čtvrtek)

Obě dílka jsem si opravdu užila, přesto si neodpustím dvě poznámky:-) 1) Na můj vkus se v Monterey moc chlastá. Množství alkoholu, které si tam prolili hrdlem, mě dost udivoval. 2) Překlad některých jmen působil jako pěst na oko. Frantík, Pepíček a Jeníček to je za mě překladatelsky zmršená trojka. Naopak ponechání jména Cacahuete mě při každém čtení pobavilo a navíc potěšilo, že mé znalosti španělštiny postačují na jeho překlad:-)

První a zároveň druhé setkání se Steinbeckem dopadlo výborně. Doma od něj máme ještě pár dalších děl, tak se spolu ještě určitě někdy setkáme!

53 20.03.2021

Na knihu mne nalákaly pochvalné komentáře zde na DK a jsem tomu ráda. Vypůjčila jsem nám ji z knihovny, Barunka (4, 5 roku) o ni nejdřív zájem vůbec neměla, už jsem si myslela, že si ji budu muset přečíst sama:-)

Zachráněné Vánoce nejsou naštěstí žádný disneyovsky laděný vánoční blábol, ale ryzí český příběh o malém klučinovi Františkovi, který se na Štědrý den vypraví sám do blízkého kostelíka pro betlémské světlo. Tahle jednoduchá výprava nabere nečekaný směr, když potkává na ulici starého pana Dobrejšku, který lepí na dveře papír s nějakým vzkazem. … Milé, vřelé čtení o tom, že pomáhat druhým není úplně samozřejmostí. Ještěže je tu malý František s velkým srdcem. … Barče se nelíbil moment, kdy byl František označen za zloděje, skoro jsme kvůli tomu knížku nedočetly. Ve finále se jí ale Zachráněné Vánoce líbily:-) Příběh nás inspiroval k sestavení ladovského betlému. Nejdřív ho děti objevily v adventním kalendáři, já ho skoro celý den vystřihovala a děti pak lepily. Při sestavování jsme si povídali o Ježíškovi a vyprávění jsem stavěla právě na tom, co jsme se dozvěděli z této knížky. Jestli letos dorazí betlémské světlo i k nám je zatím ve hvězdách. Jestli ano, tak si pro něj určitě zajdeme.

Kniha jako stvořená ke společnému vánočnímu čtení. Vřele doporučuji.

PS. Knihu jsem si musela vyžádat ze skladu knihovny. Do skladu určitě nepatří! Možná netáhnou ilustrace (I. Dekune)? Kdo ví. Mně se teda líbily:-)

53 12.12.2020

Zakoupena za 10 Kč v knihovně, vyřazená z fondu. Takový poklad vyřadit! Barunka při čtení mnohokrát prohlásila, že se jí moc líbí. A mně se líbila také moooc:-)

S Modrouškem jsme prožily mnohá dobrodružství, poznaly neskutečné množství ptáků, o některých jsem ani netušila, že existují (třeba bukač, fregatka nebo skorec), dozvěděly jsme se opravdu hodně informací o jednotlivých opeřencích, od stavění hnízd, přes hnízdění, krmení mladých, až po nesmělé letecké pokusy a odlet do teplých krajin. Kromě života volně žijících ptáků jsme měly možnost nahlédnout i do klecí s cizokrajnými ptáky. … Příběhy krásně plynuly a díky skvělým ilustracím O. Sekory jsme si mohly udělat dobrou představu o tom, jak ptáčkové po celý rok „hospodaří“. Přestože je kniha nabytá nejrůznějšími fakty z ptačí říše, tak není ani trochu nudná, ba naopak. Panu Sekorovi se podařilo úžasně protkat naučné prvky do napínavého dobrodružství. … Doporučuji všemi osmi:-)

„Toník se nemohl na albatrosa vynadívat. Jednoho dne se však objevil na obloze nepřítel. Byla to černá fregatka, křídla měla jako dvě kosy a z malé hlavy čněl dlouhý, na konci trochu zahnutý zobák. Hnala se jako šíp k albatrosovi. Albatros právě chytil pěknou rybu, měl jí plné vole. V té chvíli se na něj vrhla fregatka, která si sama rybu ve vodě ulovit nedovede. Uchvátila albatrosa za krk a ten nemohl jinak, než že v největší tísni vyvrhl rybu z volete ven. Fregatka se okamžitě pustila za ní, chytila ji ve vzduchu a snědla. Od té chvíle už loď neopustila. Jakmile albatros něco uchvátil, ať to bylo od Toníka nebo z vody, fregatka na něj zaútočila. Albatros už pak všechno vždy raději hned pustil, aby to nechal jako kořist svému nepříteli.“ (s. 94)

53 25.08.2020

Naše oblíbená dětská knížka. Líbí se dětem i rodičům:-) Medvídek má na zahrádce jednu zvláštní rostlinku. Proč zvláštní? Vůbec totiž nekvete. Medvídek dělá všechno možné, aby rostlinka začala kvést. A vůbec netuší, co se mezitím odehrává pod zemí Příběh, který má 2 dějové roviny, je zakončen pěknou pointou. Textu není moc, vše vynahradí úžasné obrázky, které má na svědomí sama slovenská autorka Katarína Macurová. Nemůžu jinak než Proč nekveteš doporučit:-)

Knihu jsme s našimi dětmi četli minimálně 30x. Obzvlášť Arnoštík čtení prožívá. Několikrát se i rozplakal. Důvodem jeho smutku byl fakt, že i když se hodně nají, tak nemá tak obrovské bříško jako mají přejedení králíci:-D

52 23.05.2022

Pohodová, milá knížka od českého autora. Kamarádi v kožíšku jsou myšáček Kousek a myška Bavlnka. Jsou to opravdoví kamarádi, kteří se snaží jeden druhého potěšit, tráví spolu rádi čas, občas se pohádají a zase udobří a za zády rodičů dělají zakázané věci. Jiří Kahoun mě mnohokrát pobavil, i děti se smály, i když ne tolik jako já:-) Kousek s Bavlnkou mi svým chováním připomínali chování Arnoštíka a Barunky. To jejich dohadování bylo přesný:-) … Knihu si ilustroval, podle mě nádherně, sám Kahoun.

Knížku jsem objevila, když jsem tvořila besedu o jaru pro děti z MŠ. Měla jsem ji doma, ale nakonec jsem ji do besedy nezařadila. Barča ji jednou prolistovala a udiveně prohlásila: „Roční období jsou v ní hezky znázorněný.“:-) A musím jí dát za pravdu, Kamarádi v kožíšku nás provedli zatím 2x hezky celým rokem. … Děti si na Kouska a Bavlnku samozřejmě hrály, jednou jsem zaslechla Barču, jak Arnoštovi ve vaně říká: „Kousku, ty jsi ještě lepší Kousek.“ Nejdřív se ale po vzoru myších kamarádů dohadovali, kdo do vody vleze první. A Bobkovaná je taky super, hráli jsme několikrát:-) … Nezbývá než doporučit:-)

„Píp, píp. Jezdí to tam líp.“

52 13.04.2022

Hledala jsem útlou knihu a narazila jsem v babiččině knihovně na knížečku Pro kravičku a hledat jsem přestala a hned jsem se do ní začetla. Úvodní popis posledního pomazání umírající stařence mě utvrdil v tom, že jsem si vybrala dobře. A už jsem se šla se svým objevem pochlubit babičce:-) V průběhu čtení jsem s ní o knížce mluvila několikrát. Dělat jsem to neměla, protože mi vyzradila, co se v příběhu stane.

„Cák nevíš, jak nám to v kostele pampáter předříkával? Dobrý i zlý, příjemný i vodporný, haž do smrti trpít ha snášet – voba stejně – já i ty – ty i já -. To bych bula před Bohem i lidma tvá žena – sedít doma ha tebe nechát plazit se světem? To sem se vdala, habych tě pustila pryč ha samotnýho? To sme se nemušeli brát. To bych bula jak ty paničky, co sem jezdí k nám na zdravý povětří ha na houby … Muž – muž jenom dře na ně ha vydělává ha ženy zahálejí. Ty chceš šetřit? Tak já teký. Chceš se mozolit? Já teký. Kráva bude tvá i má – buď pudem voba nebo žádnyj,“ rozhodla [Barka] a náhle se odmlčela.“

Barka a Hadam se právě vzali, ke štěstí jim chybí jenom ta kravička. Pořídit si krávu nebyla tehdy levná záležitost, tak se společně vydávají do Mnichova, aby si na ni vydělali. Ocitají se v novém cizím prostředí a čeká je tvrdá dřina na stavbě. Město x vesnice, Čechy x Německo – v očích Barky dva odlišné světy. Sama jsem vyrostla na vesnici, máme malé hospodářství, i krávu jsme mívali. Občas působí pasáže o Chodsku idealizovaně, ale myslím, že ty popisované pocity, které Barka v Mnichově prožívala, jsou dost trefně vystižené, i když pro mnoho dnešních lidí těžko pochopitelné.

K Chodsku nemám žádný vztah, ale to jejich nářečí je tak krásný. V doslovu jsem se dozvěděla, že Baar dlouhé roky text vybrušoval a že se ke knize vracel a úpravy prováděl bezmála 20 let. Různá vydání se tedy od sebe díky těmto autorským zásahům liší. Jsem ráda, že se mi do rukou dostala pozdější verze, protože je do ní nářečí zapracováno ve větším rozsahu. Ze samotného textu je velmi silně cítit, že J. Š. Baar Chodsko a Chody miloval. Ten popisovaný kraj bych ráda viděla na vlastní oči. Doufám, že se to tam moc nezměnilo, protože jak to popisuje Baar, tak to muselo být kouzelné místo. Pokaždé když se vracím do své rodné vísky na Šumavu a vidím, jak důvěrné známým lesem prosvítají nové a nové holiny, tak je mi z toho strašně smutno.

„Černé lesy přistupovaly až k ní [Barce], jak by chtěly, aby je pohledem pohladila, usmály se na ni modré oči rybníků, ohromné, zelené plochy luk, nesčetnými kopenci jako tečkami pokropené, zavoněly vadnoucí, pokosenou otavou, úzká, hubená políčka šedala se po stráních, bílé vesničky letěly jí vstříc, bílé drobné mráčky – beránci – pluly jí nad hlavou po azurovém nebi, sluníčko mile hřálo, větříček ševelil žloutnoucím listem bříz a osik, ptáci cvrlikali,“

Knížka Pro kravičku bude bližší starším lidem z vesnice, kteří rádi zavzpomínají na ten svůj milovaný kousek Čech, a je jedno, že jím není právě Chodsko. Baar úžasně zachytil dojení mléka nebo práce na louce. Docela mě to překvapilo, protože se jedná o ženské práce. Doteď slyším dopadající mléko do hliněné dojačky. Už jenom pro tyhle momenty stojí za to číst starší knížky. Kdo dneska ještě dojí krávu ručně nebo rozhrabuje posekanou trávu časně zrána hráběmi? Na jednu stranu jsem ráda, že mé rodině dlouho trvalo, než opustila tradičnější přístup k hospodaření, protože jsem si spoustu činností vyzkoušela na vlastní kůži, proto se nezdráhám tvrdit, že Baar tyto zemědělské práce zachytil úžasně. Některé pasáže mě fakt dojímaly, téměř k slzám. O konci ani mluvit nebudu:-) Za mě velké doporučení! A knížku jsem si na sever stejně odvezla:-) ... A abych nezapomněla, celkem mě zarazil tehdejší kurz marky vůči české koruně.

PS. Tak už vím, jak vypadá socha Bavarie. Jestli se někdy ocitnu v Mnichově, tak ji navštívím:-)

52 26.07.2021

Kniha, která se snaží dětem ukázat, že tablet a další moderní vymoženosti nejsou všechno. Malý Toník, „typické“ městské dítě musí strávit část prázdnin na vesnici u „nemožné“ babičky.

„Toníka dvakrát nezajímalo, že u babiččiny chalupy je velká zahrada, králíci a slepice. Zato mu dost vadilo, že babička má starou televizi a chytí jenom pět programů. Pět programů a z toho žádný dětský! A hlavně – babička nemá internet!“ :-D

Toník si prázdniny u babičky moc neužívá, vykládá mu o bylinkách, připadá mu pomalá a nudná. A aby toho nebylo málo, podařilo se mu naštvat skřeta, který stráží lesní klid. A ten mu do cesty za trest postavil bludný kořen. Začíná Toníkova cesta lesem, při které potká nejrůznější skřítky a panenky z léčivých rostlin. Díky nim se dozví, kde konkrétní bylinky hledat a k čemu jsou dobré. Jenže Toník tuší, že je tu ještě někdo. A jde sem lesem.

Každá kapitola se nese v duchu jedné léčivé rostlinky. Na úvod se s ní čtenáři mohou seznámit, je tu nakreslená, a ve 4-5 bodech se o ní dozvíme základní informace. Pak následuje část Toníkova dobrodružství, ve kterém na danou rostlinku dojde, a na závěr jsou tady otázky, v nichž si můžete ověřit, kolik jste si toho o bylince zapamatovali. Těšit se můžete na měsíček, ostružiník, jitrocel, levanduli, medvědí česnek, heřmánek, kostival, šalvěj, kopřivu a meduňku.

Při čtení jsem si vzpomněla na svou babičku, také pěstovala měsíček a dělala z něj mastičky. Ale i s dalšími bylinkami máme své zkušenosti, Barunka má tu nejčerstvější s medvědím česnekem, na který chodí na zahrádku k manželovým rodičům:-) Kniha není ale jenom o bylinkách, je i o lese. Představovala jsem si samozřejmě ten náš pošumavský, resp. putkovský, který znám důvěrně z dětství.

Za mě hezká pohádka s důležitým přesahem. Úcta k přírodě, ale i k starému člověku. Jenom proto, že babička neovládá počítač, není „na odpis“, ale může svým vnoučatům nabídnout úplně jiný pohled na svět. Sama vnímám, že jsou moji prarodiče jakousi studnicí, ze které ráda čerpám.

52 20.04.2021

„Uprostřed nízkejch vrátek před domem je červený srdce z plechu, nabodnutý na takovým obrtlíku, aby se mohlo otáčet. Je oprejskaný, skoro žádná červená už mu nezbejvá. Potřebovalo by oškrábat, ošmirglovat, natřít barvou a promazat. Vítr ho ale pořád ještě roztočí. Když odcházím, slyším ho za sebou, jak vrže. Oprejskaný, rozvrzaný srdce na obrtlíku.“ (s. 9)

První kapitolu jsem přečetla už dřív, je volně dostupná. Na zbytek jsem si musela počkat do doby, až se otevřou knihovny:-) Donal Ryan přistoupil k vyprávění zajímavým způsobem. Každá kapitola je odvyprávěna z pohledu někoho jiného. Prostřednictvím těchto postaviček je skládán obrázek jednoho irského městečka v období recese. Období ekonomického úpadku se nějakým způsobem dotýká všech obyvatel a značně se podepisuje na jejich psychickém rozpoložení, náladách, vrhá stíny na mezilidské vztahy, v myšlenkách se lidé babrají převážně v negativních věcech a vzpomínají na ty špatné věci, které je v životě potkaly. Z počátku mi ten všudypřítomný negativismus dost vadil. Ale pak jsem pochopila, že tak činí autor záměrně. Srdce na obrtlíku je volným pokračováním knihy Prosinec už je takovej. Časově jsme poskočili o 10 let a zjišťujeme, jak to dopadlo se všemi nadějemi a představami, ke kterým se lidé upínaly v období konjunktury. Jestli se chystáte číst, tak doporučuji číst nejdřív Prosinec už je takovej, protože Srdce na obrtlíku vám Prosinec vyspoileruje.

Osobně je mi mnohem bližší kniha Prosinec už je takovej, v níž jsem si hlavního vypravěče fakt oblíbila a během těch 12 měsíců mi přirostl k srdci. Zde se mi bohužel nepodařilo vytvořit si k žádné postavě pevnější vztah. Originalita tohoto zpracování s sebou nese právě to riziko, že si během té kratičké chvilky, kterou strávíte s jednotlivými postavami, nestačíte k žádné najít cestu a proniknout k ní tak, jak byste si představovali. Za mě tentokrát těch 5 je dost oprýskaných jako srdce na obrtlíku:-)

52 22.02.2021

O Trnkově Zahradě jsem se dozvěděla až z komentářů ke knize O zahradě od P. Čecha:-) Hned jsem nám ji vypůjčila z knihovny. Ale Barunka (4 roky) o ni vůbec nejevila zájem. Měli jsme ji na poličce opravdu hodně dlouho, až jsem usoudila, že je čas ji vrátit. Místo vrácení jsme ji ale před pár dny rozečetli a dnes dočetli. Chytila nás hned od první stránky. Nesmírně hravá, fantazii se meze nekladou, stačí jen otevřít starou železnou branku, celou rezavou a vstoupit do zahrady. Ochotně nás jí provedlo 5 kluků, kamenný trpaslík s čepicí ještě trochu červenou a zlomyslný kocour – samotář, který občas sprostě nadával. Když bylo nejhůř, tak se objevilo 5 slonů, kteří nám mimo jiné poskytli nevšední dramatický kulturní zážitek. Zítra bude úplněk, tak si pohlídejte své psí mazlíčky, co kdyby dostali chuť na psí víno:-) Výborně napsané a krásně ilustrované. Za mě maximální spokojenost. Doporučuji.

Barunka se ze začátku strašně bála kocoura. Když jsem o něm četla, tak se ke mně úplně tiskla:-) Na dceři bylo celkově vidět, jak děj knihy prožívá. Občas měla tak vykulený výraz, že jsem měla problém udržet při čtení vážnou tvář a koutky se mi rozjížděly do úsměvu. Jediná pasáž, která ji moc nebrala, byla pasáž o velrybě. Moc to totiž nechápala. Přemoudřelá velryba a její myšlenkové pochody na ni byly zkrátka ještě moc.

„Tak třeba ano, prázdniny máte, ale jen vy, darební kluci, já [kocour] například žádné prázdniny nemám, naopak mám spoustu práce, velikou spoustu a taky starosti – starosti, těch mám nejvíce. Já někdy nevím, kde mi hlava stojí.”
„Ano, to slyšíme často, velcí mají vždycky mnoho práce a starostí, když slíbí malým klukům, že s nimi někam půjdou. A pak mají dodržet slovo. Takový kluk když řekne, že půjde s velkým do zoologické zahrady, tak se včas umyje, dokonce i krk si umyje, obleče se, obuje, připraví burské oříšky pro opičky, nesní jim je, ale pěkně sedí na schodech a čeká na toho velkého. Ten zatím leží na pohovce, má noviny přes hlavu a přemýšlí. Já nevím, proč musí mít ty noviny, když přemýšlí – já je nikdy nemám a taky přemýšlím. A ten kluk sedí na schodech a drží slovo a ty oříšky. A když ti velcí vstanou, tak jsou mrzutí, říkají, že zoologická je hloupost a že už tam byli a že se nejde nikam, že nevědí, kde jim hlava stojí.“ (s. 90-91)

52 04.07.2020

Může obsahovat pro někoho mírné SPOILERY???

Kraťoučká kniha se zvláštním názvem, který jsem si byla schopná zapamatovat až tehdy, když se mi jeho význam při čtení objasnil. Smutné téma, o němž jsem zatím moc nepřemýšlela, resp. jsem se o něm bála přemýšlet. Po zhlédnutí korejského filmu A Moment to Remember (Vzpomínky na lásku), jenž byl emočně velmi vypjatý, se téma postupného zapomínání a s ním spojené ztráty vlastního já stalo pro mě jistým vnitřním tabu. Ale kniha F. Backmana je tak vřele napsaná, že jsem nepociťovala nepříjemné emoce. Ano, bylo to melancholické, ale příjemně. Nechybí humor … „Kdo na život spěchá, toho smutek čeká,…“ (s. 36) a zajímavé myšlenky … „Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“ (s. 37) … Nemusíme věřit ve stejnou věc, důležité je se někde uprostřed potkat. Všechno má v knize své místo, umně propojená vnější realita s prožíváním "uvnitř hlavy" a atmosféru textu hezky dotváří ilustrace Elly Laytham.

Nikdy bych nevěřila, že je autorovi jen o pár let více než mně. I teď mi pořád pohrává na rtech laskavý úsměv a převládá ve mně příjemný pocit. Určitě přečtu víckrát.

52 08.01.2020

Tak to byl po Paprice vysloveně zážitek. P. Roth opravdu psát umí a nepotřebuje k tomu bůhvíjak silnou zápletku. Simon Axler je postarší vynikající herec, který najednou přišel o schopnost hrát. Pak mu ale vstoupí do života láska. Díky vztahu s Pegeen, o mnoho let mladší lesbicky orientovanou ženou, získává znovu chuť žít. Autor mi umožnil opravdu nahlédnout Simonovi do hlavy a všechno s ním prožít. Chvíli jsem se smála, vzápětí jsem cítila beznadějnost situace. Nejsilněji na mě však zapůsobil příběh postavy Sybil Van Burenové, která se Pokořením jen tak mihla. Potěšilo mě, že nevyšuměla do ztracena, že se k jejímu osudu autor vrátil. Ta mi určitě zůstane v paměti dlouho. Bavilo mě, že je kniha rozdělena do třech částí a vyvolává tím dojem, že „sledujeme“ divadelní hru. Konec mě překvapil, i když jsem ho vlastně podvědomě tušila…

Knihu Pokoření jsem objevila mezi vyřazenými knihami. Kolegyně z dospělého oddělení tvrdí, že se u nás Roth nepůjčuje. Já ho ale rozhodně číst budu a Pokoření doporučuju:-)

51 01.07.2022

(SPOILER) „Mezi psychoanalytiky byli i tací, kteří doporučovali sex s jistým typem hysterických žen pro léčebné účely a předkládali pro své teorie důkazy z praxe, avšak z etického hlediska zůstávaly jejich názory stále ještě nepřípustné.“

Objevila jsem mezi vyřazenými knihami u nás v knihovně. Zaujala mě kombinace obálky, zvláštního názvu a žánru. Ze začátku jsem byla nadšená. Téma snů, psychoanalýzy a nového způsobu, jak léčit schizofrenii mě hned v úvodu nadchlo. Vůbec mi nevadilo, že se mi těžko orientuje v postavách. Holt nejsem na japonská jména zvyklá, a proto jsem v nich měla pěkný guláš. V průběhu čtení došlo však ke zlomu. Místo abych si příběh užívala, tak jsem si spíš všímala věcí, které mě štvou. Nejdřív to byl samotný Cucuiho styl. Přišlo mi, že je text spisovatelsky odbytý. Když se třeba zamýšlí Acuko nad nastalou situací, tak jsem si říkala, že víc odfláknout už to snad nešlo. Celkově jsem cítila, že nejsou scény vykresleny tak, aby na mě působily. Necítila jsem tu hrůzu, kterou měli lidé cítit, necítila jsem strach, který měli spící zažívat ve snech, čím blíže ke konci, tím to bylo spatlanější. Zásadním zlomem byl pro mne asi moment, kdy se začalo mluvit o tajném spolku. Nevím proč, ale tajné spolky mě v příbězích iritují:-) A pomyslný poslední hřebíček do rakve zatloukl autor mytologickými nestvůrami. Když jsem knihu dočetla, tak jsem měla pocit jako bych sjela skluzavku. Začátek slibující velký zážitek, ale nakonec vlastně nic moc. Přišlo mi to velmi povrchní a nepropracované.

Hlavní hrdinka se chová prazvláštně, vzplane touhou téměř po každém muži, a muži ji nezůstávají v tomto ohledu nic dlužni, ale to mi popravně ani nevadilo. V doslovu jsem se dozvěděla o fenoménu bišódžo a tím se to vysvětlilo:-)

51 01.07.2022

„PŠŠT… PŠŠT… VSTÁVEJ, KLEMČO. VSTÁVEJ!“ Je sobota a Matilda se těší, že si s mladší sestřičkou užije sobotu. Vypadá to bledě. Začalo pršet. Matildu ale nějaký déšť nerozhází. „V DEŠTI JE SRANDA. JENOM SE MUSÍME SPRÁVNĚ OBLÍCT.“ A že si holky dešťovou sobotu parádně užijí:-) Nápad s balónkem mě zaujal. Ráda bych něco podobného praktikovala, ale myslím, že by to u mých dětí neprošlo:-D

Tento roztomilý komiks jsem objevila při zařazování knih v naší knihovně. Hned přečetla a půjčila domů dětem. Četli jsme několikrát. Barunku s Arnoštíkem asi nejvíc nadchlo, že je to příběh skutečný. A moc se jim líbil obrázek, který nakreslila pětiletá Matilda, s odkazem na báječně prožitý den. A co nadchlo mě? Že se holky tak krásně samy zabavily:-) DOPORUČUJI

51 13.01.2022

Na tuhle knížku si pamatuju díky čtenářskému klubu, který jsem vedla na jedné litvínovské základní škole. Název sám podněcuje k přemýšlení. Napadlo nás několik možností, ale byli jsme vedle jako jedle:-) … Tak teď už vím taky přesně, Libuško:-)

Anin duch je z mého pohledu mnohovrstevnatý komiks, který se dotýká palčivých témat. Aňa je cizinka, snaží se zapadnout, přizpůsobit, splynout, potlačit viditelné stopy svého původu. Při čtení jsem hodně přemýšlela o lidech, kteří opustili svou rodnou vlast, ale i třeba rodné město a necítí se na novém místě jako doma. A bylo mi z toho dost smutno. Teď žiji v Oseku a kdysi do něj bylo přesídleno mnoho obyvatel ze zaniklé obce Hrdlovka. I po více než pětatřiceti letech se všichni Hrdlováci necítí v Oseku jako doma.

Samotný příběh mi přišel dost napínavý. Obsahuje několik zvratů, autorka si se mnou pohrávala, takový vývoj jsem fakt nečekala. Bylo dobře, že jsem se anotací nenechala připravit o překvapení. Po přečtení nemám ani příliš velký problém s odvážným tvrzením z obálky „Mistrovské dílo!“, jež měl o komiksu pronést N. Gaiman:-) … Moc komiksy sice nečtu, ale tenhle se mi líbil hodně. Ty Aniny vykulené oči můžou někoho otravovat, moc mi nesedí k ruské dívence, na druhou stranu ji odlišují a usnadnily mi orientaci v postavách. … A mám další ruský zářez:-)

51 26.10.2021