Okoslav komentáře u knih

Čas se zhroutil. Tam, kudy ještě včera vedla dálnice, se dnes prohánějí kališníci na koních, a na místě někdejší moderní megapole stojí antický římský vojenský tábor. Jak snadné je stát se bohem pravěkých předchůdců dnešních lidí? Mají římské meče a novověké muškety šanci proti modernímu tanku? A podaří se oddanému služebníkovi Třetí říše vytvořit na troskách někdejších světů novou Velkoněmeckou říši?

Propast času je pro mě velké, velké překvapení. A to rozhodně v dobrém. Roman Bureš vytvořil zbrusu nový svět, který doslova seskládal ze střípků nejrůznějších historických i budoucích epoch - a vrhl do něj své nic netušící postavy.

Pokud vás baví alternativní historie, časové paradoxy, starověký Řím, vojenská technika, dystopické romány nebo třeba "jen" příběhy, v nichž hrají prim ženy, bude vás Propast času bavit. Fakt hodně moc.

7 24.12.2018

O téhle knížce můžu říct jedinou dobrou věc: dostala jsem ji zadarmo jako recenzní výtisk, a tak jsem za ni nemusela platit.

Bohužel jedna z nejhorších českých knih, co jsem v poslední době četla. V kombinaci s agresivním marketingem (což zahrnuje vlezlou on-line reklamu a bohužel i podezřelé recenze na Databázi knih) jde o neodolatelnou kombinaci, kterou doporučuju jen největším masochistům.

7 24.12.2018

Moje nadšení trochu kalí fakt, že mi King v předmluvě vyspoiloval, jak to celé dopadne (poučení: nečtěte předmluvy).

K samotné knize: King je mi stále trochu sympatičtější než jeho alter ego Bachman, protože i když byl bachmanovský Běh o život super čtivý a sfoukla jsem ho za noc (nazdar, ranní kruhy pod očima!), ve výsledku mi v něm chyběla nejen ona Kingova pověstná grafomanie, ale hlavně práce s postavami a jejich vývojem. Navzdory délce něco málo nad 200 stran je totiž Běh o život ani ne tak román jako spíš rozsáhlejší povídka – jak rozpracovaností příběhu, tak wordbuildingem a postavami.

Tuhle bachmanovo-kingovku si tak můžete představit třeba jako další epizodu z Black Mirror. Se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.

6 12.01.2022

Když jsem Klub rváčů četla poprvé (asi 15 let nazpět), bavila mě hlavně jeho antisystémovost jako taková, ale popravdě, asi jsem ještě nebyla v té životní fázi, kdy bych jí doopravdy rozuměla. Teď, když jsem v tom období života, kdy švédský nábytek začíná pomalu, ale jistě vlastnit mě, místo naopak, Palahniuka obecně oceňuju mnohem víc. Trochu depresivní, co si budem :-)

„Máš třídu mladých silných mužů a žen a ti chtějí za něco položit život. Reklama nutí tyto lidi do honby za auty a oblečením, které nepotřebují. Celé generace pracují v zaměstnáních, která nenávidí, jen proto, že si pak mohou koupit věci, které nepotřebují. Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme, máme svoji velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“

6 30.10.2020

Jestli mě něco naučily předchozí díly, tak to, že čím míň nad tím vším přemýšlím, tím líp. Poslední díl byl ale i na poměry celé série mimořádně přitažený za vlasy a obávám se, že nad posledními stránkami Války klanů mi poumírala většina mozkových buněk.

6 26.11.2019

Na Dickovo Počkej si na loňský rok se můžete dívat dvěma způsoby. Buď jako na inteligentní sci-fi, ve kterém vás nová droga může přenášet napříč časem i paralelními světy, a to na pozadí kosmického střetnutí tří mocností. Nebo jako na psychologickou sondu do mysli muže, lapeného v manželství s manipulativní psychotičkou. Ať už si vyberete kterýkoliv z těchto svou přístupů, nakonec vždy zjistíte, že nevíte nic – protože budoucností je vždy celá řada a útěcha v minulosti je pouze iluzorní.

Oproti jiným Dickovým románům je Počkej si na loňský rok strukturovanější a poklidnější, rozhodně ale jde o knihu, na kterou si vzpomenete i po čase.

6 20.10.2019

King ve své vrcholné formě. Ať už jde o atmosféru, postavy i celý příběh. Jedna z nejlépe strávených tisícovek stran, co mám za sebou.

6 18.10.2019

„V hlubokém tichu noci vesmír odhaloval svou pravou tvář a byla to tvář nezměrné prázdnoty.“

Hardcore sci-fi, plné složitých vědeckých rozborů a dialogů. Ale zároveň i (minimálně v první polovině) napínavé čtení, které bohužel trochu ztrácí své kouzlo (a tempo) ve chvíli, kdy se začnou jednotlivé dějové linie rozplétat a kdy na scénu vstoupí hlavní „padouch“.

Autor ale psát rozhodně umí, byť úsporně (a chápu, že někomu tato úspornost, obzvlášť v popisu charakterů, nemusí vyhovovat). Dokazuje to už úvodní pasáž z dob kulturní revoluce, která patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem v poslední době četla. Mimochodem, pokud se přistihnete, že chvílemi motivacím padouchů rozumíte, tak vězte, že já taky :-)

6 05.03.2019

Představte si kombinaci Malazské knihy padlých, klasické urban fantasy a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a (navzdory tomu, že je hlavní postava ženská) zapomeňte na veškerou young adult fantasy.

Největší plusy Města schodů: skvělé postavy, minimum klišé, propracovaný svět, bohové a mytologie (!), zaručené ani jedna fantasy teenagerka a její romantický trojúhelník (uf), zajímavá zamyšlení o bozích i lidech.

Zařazuju do svých oblíbených a těším se na další díly.

6 25.12.2018

Ono se to na první pohled nezdá. "Vždyť je to jen detektivka říznutá urban fantasy," říkáte si. Jenže pak jste v půlce knížky a uvědomíte si, že vlastně netušíte, co se právě odehrává, protože jste si od minulého čtení dali pár dnů pauzu a paměť už holt, mrcha, tolik neslouží.

Na Aaronovitche se totiž musíte soustředit. Fest. Jeho Peter Grant neustále prověřuje několik stop a dokonce i případů zároveň, čas od času se zjeví postava z minulých knih a Aaronovitch vám rozpomínání ani na jedno z toho nijak neulehčuje.

Ve čtvrtém díle se dosavadní tempo a atmosféra celé série mění: stává se temnější, kospirativnější a konečně dostává více prostoru i Muž bez tváře. Konec bezchybný (a taky dost... ale ne, to vám nebudu říkat, radši si to přečtěte, fakt).

6 24.12.2018

„Same, tady je ta kniha. Je tak krátká a rozvrzaná proto, Same, že o masakru se nic jiného říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtví, že už nikdy nic neřeknou. že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je, nemluvě ovšem o ptácích. A co říkají ptáci? Všechno, co se o masakru dá říct, takové věci jako Ptí-píí-ptíp.“

Tváří se to jako sci-fi o muži, kterého unesli mimozemšťané, ve skutečnosti jde ale o čistě protiválečný román, který veškeré sci-fi motivy využívá jen k zobrazení hrůz války. Není náhodou, že hlavní hrdina, který cestuje jednotlivými chvílemi svého života, zažívá zkušenosti ze svého zajetí a bombardování Drážďan vždy v přímém srovnání s jiným svým, podstatně šťastnějším, ale zároveň velmi podobným zážitkem (např. scénka, ve které ho, coby batole, maminka poplácává po umytém bříšku, přichází uprostřed scény s odvšivováním v zajateckém táboře apod.).

Koneckonců, je to přesně tak, jak říkají Trafalmadořané o knihách: „Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, tedy krom toho, že je autor pečlivě zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. Nemají začátek, střed ani konec, nenajdete v nich napětí, morálku, příčiny a následky. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděných v jednu jedinou chvíli.“

5 06.01.2024

Ok, takže to není tak, že by Maas neuměla psát. Ona prostě jen neumí psát první díly. Stalo se to u téhle série a stalo se to i u Skleněného trůnu. Jako by se Maas v prvních dílech svých sérií jen rozkoukávala (v obou případech prostřednictvím blbé zápletky a nedopsaných postav) a teprve v dalších dílech chytla dech a a) dotáhla postavy k nějaké komplexnosti a b) došlo na skutečný příběh.

Vím, že spousta lidí se k Dvoru mlhy a hněvu kvůli špatnému prvnímu dílu málem nedostala (včetně mě). Budu teď chodit po světě a říkat jim, že to byla chyba. Třeba dají druhé dílu ještě šanci, protože ten je fakt s jedničkou nesrovnatelný.

5 09.08.2023

Dokonce i na Kinga nezvykle dloooouhá expozice, skvělá druhá půlka a tradičně kingovsky ujeté finále. A jsem jediná, komu story katolíci vs. baptisté připadala jak side quest ze Zvonokosů? :-))

5 18.07.2023

Jestli Bennet něco fakt umí, je to worldbuilding. Jeho nová série propojuje klasickou urban fantasy s moderním programováním (teda pardon, „scribováním“) se vším, co k tomu patří – s fantasy variacemi na hackery, průmyslové špionáže, počítačové servery nebo třeba opensource – a je to skvělý. V porovnání s předchozí trilogií Zázračná města je děj trochu šablonovitý (s kým, jak a proč nakonec hrdinka skončí, je jasné snad každému, kdo v životě přečetl víc než jednu fantasy knihu), ale za ten propracovaný svět to rozhodně stojí.

5 22.08.2022

Alenku jsem četla už poněkolikáté. Ale „proč je havran jako psací stůl“, jsem do dneška nezjistila.

5 25.03.2021

Napadlo vás někdy, jak by vypadaly dějiny 20. století, kdyby nacistické Německo vyhrálo válku? Český autor Roman Bureš si tuhle otázku položil ve své novince s názvem Říše. Ta obsahuje dvě povídky – a zatímco ta první je hodně dobrá, ta druhá vysloveně skvělá. Pro fandy fantastiky a/nebo alternativní historie naprostá nutnost.

5 10.08.2020

„Přijdou ostatní?“ zeptal se Reconquista.
Kapitán položil nádobu s tekutým ohněm zpátky na stůl a otřel si čenich. „Přijdou.“
Reconquista přikývl a zamířil zpátky k baru, aby se připravil. Kapitán se nikdy nemýlil. Přijdou.

Aneb jak by vypadala kniha, kdyby ji napsal Tarantino. Stavitelé jsou směsicí chytrých dialogů, cynismu, černého humoru a nekompromisní akce. A taky zvířat. Protože hrdinové Polanského Stavitelů nejsou lidé – ale myšák, jezevec, hranostaj, vačice, mlok a sova, které spojuje jediné. Touha po pomstě.

Ano, je to přesně tak westernové a přesně tak stylizované čtení, jak si představujete. A jedinou vadou na kráse tak zůstává, že jde mnohem spíš o delší povídku než o klasický román.

5 27.05.2019

Buď vás baví počítačové hry (a pak vás bude bavit i Jiný svět). Nebo vás počítačové hry nebaví (a pak se do Jiného světa radši vůbec nepouštějte).

Protože je to herní. A hodně. Hlavní postava vstupuje do počítačové hry, leveluje, lootuje, aggruje, pévépéčkuje... a najednou je konec. Na rozdíl třeba od Ready Player One, což je další zástupce v současnosti populárního žánru LitRPG, nečekejte žádné propojení s reálným světem. Protože tohle je čistý let's play.

Mimochodem, hlavní postava je tak trochu blbec. Tak na to buďte připravení. Stejně jako na to, že holčičí postavy v Jiném světě dělají v zásadě jen tři věci: brečí, červenají se nebo cupitají. Ale co už - není nebe bez mráčku, žejo.

5 17.02.2019

Objevování světa je za námi, přichází čas upevňování moci.

Zatímco v prvním díle se postavy (a čtenář) se světem rozvráceným poruchou v časoprostoru vyděšeně a zmateně seznamují, ve druhém díle už mají první krůčky za sebou. A tak přichází čas na pořádný interdějinný koktejl a znovuvybudování mocné římské říše: tentokrát za pomoci samopalů, penicilinu, moderního hasičského sboru, Beethovenovy hudby a taky nepřemožitelného pětimetrového robota.

Druhý díl plyne v poklidnějším tempu než jednička (přestože finále je opět monstrózní) a zdánlivě mění žánr - mnohem více připomíná klasický historický román, ovšem doplněný ingrediencemi napříč dějinnými epochami. Vývojem (k dobrému) prošly i hlavní postavy - ty, které v jedničce připomínaly spíš produkty on-line generátoru fantasy postav, ve dvojce konečně získávají osobitost a vlastní charakter. Třetí díl bude velký :-)

5 24.12.2018

„Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jím hýbou síly kolem nás.“

První Mitchellův román se na první pohled tváří jako povídky volně propojené některými postavami (osobně nejvíc oceňuju příběh ze Svaté hory). Až na úplném konci zjistíte, že jde o jediný román – jediný příběh, ve kterém má každá maličkost svůj význam. Takže čtěte pozorně :-)

4 24.10.2021