Ninjer komentáře u knih

O jedné nešťastné lásce alias "friendzone" existoval i v 18. století. Sledujeme Werthera, jakéhosi umělce, který se fláká v nějakém městečku a nadbíhá tam zadané holce. Je zajímavé, že v první části knihy je ještě Werther poměrně optimistický. Hodně filozofuje o životě a sem tam se zde vyskytne skvělá nadčasová myšlenka (např. že člověk by se neměl srovnávat s ostatními). Taky kupodivu hlavní hrdina nadává na lidi, co jsou zbytečně zachmuření, a obecně vyzdvihuje, jak je ten život skvělý. Většina knihy je napsána formou Wertherových dopisů, kde adresátem je často nějaký jeho kamarád, ale vzhledem k tomu, že máme vždy jako nadpis den napsání dopisu, kniha se spíš čte jako deník. Jazyk knihy je hezky poetický, i když místy je kvůli tomu román náročnější na čtení.

V druhé části už se Werther více naladí do emo-módu a začne hodně fňukat. Nepomůže ani když z městečka odjede, stejně si na ni myslí a rochní se ve svém smutku. Občas mu někdo racionálně něco řekne a snaží se mu pomoct, ale on si stojí za svým. Zamilovaný je, a to sice tak, že to může působit romanticky, ale ve skutečnosti je jeho láska spíš sobeckou posedlostí.

Ke konci je Utrpení mladého Werthera čím dál otravnější číst. Je zde dokonce i dlouhá pasáž, kdy Werther předčítá svůj překlad poezie, a to byla pro mě vyloženě zívačka. Škoda, první půlka je ještě i dodnes svěžím filozofováním z v podstatě vesnického prostředí.


Šest zaláskovaných umělců z deseti.

7 05.06.2020

Velice čtivá šílenost o jednom románku mezi nerdem Jonathanem milujícím lego natolik, že v něm i bydlí, a sukubou z pekla jménem Veška, která mu původně chtěla vysát duši, ale otěhotněla a zamilovala se do něho. Jejich neobvyklé lásce moc nepřeje ani skutečnost, že Jonathanova rodina je plná radikálních křesťanů, zatímco čertovská rodina mučí a zabíjí lidi na potkání.

U Carltona Mellicka je hodně vidět inspirace videohrami a především japonskými anime seriály. Sukuba Veška je přesně tak slepě oddaná i infantilní jako většina manga holčiček a občasná akce taky jakoby popisovala to brutálnější z asijské tvorby. Tento převod z jednoho média do druhého ale nepůsobí nijak křečovitě.

Autor se hodně snaží o co nejlepší romanťárnu, takže tento pár naráží na různé překážky, hádá se a usmiřuje a všechno to hezky eskaluje. Nemyslím si ale, že by to nakonec byla kdovíjaká super love story, protože čertice Veška je přeci jen na můj vkus moc prostoduchá a hlavní lůzr zase je příliš v pohodě se skutečností, že kolem něho umírají nevinní lidi - a celkově je to docela sobec. Naštěstí tohle zase tolik nevadí, protože ta druhá rovina - šílený bizarní děj - funguje naprosto skvěle. Pěkně to odcejpá, postavám se v jejich epických scénách dá fandit a Mellickovi se taky zatraceně povedlo nadupané akční finále plné lego brokovnic a vyhřezlých vnitřností.

Dobře napsaná bizarní romance.


Osm zamilovaných ďáblic z deseti.

7 14.05.2020

Dystopický román se zvláštní "reality show". Stephen King je v tomhle ohledu slušný vizionář, o pár let později také píše o jakési "reality show" v Running Manovi - dlouho předtím než se něco takového rozjelo ve velkém a vlastně vůbec vznikl termín "reality show". Každopádně zde vidíme jednu bizarní obrovskou soutěž, kterou sleduje celý národ. Sto pečlivě vybraných chlapců se dorovolně přihlásili do Dlouhého pochodu, který má jednoduché pravidlo - musíš jít dopředu, jinak zemřeš. Poslední bere vše, konkrétně získá nějakou vysněnou odměnu, která (pravděpodobně v nepříliš veselé budoucnosti? To je pouze naznačeno...) mu zaručí vše, na co si vzpomene.

Bachman/King zde ukazuje to, jakcí jsou lidi voyeuři, jak je snadné získat slávu a další aspekty velkých soutěží. Kluci se sice o soutěži často baví, ale čtenář se přesto pořádně nedozví mechanismy soutěže a vnímá ji pouze z pohledu (postupně čím dál unavenějších) chodců, celý okolní svět je pro nás mlhavý. Hlavně proto to vypadá, že by se román pochod neměl brát doslovně a spíš se snaží poukázat na různé vnitřní problémy.

No, ale to mně občas trochu vadilo, protože by mě víc zajímalo, co je venku. Že jde o nějakou metaforu na život mi nestačí. Nejhorší pak pro mě byl závěr, který je sice svým způsobem působivý, ale taky jasně háže ručník do ringu, co se týče jakéhokoliv vysvětlování záhad kolem Dlouhého pochodu. Nic se nedozví ani účastníci pochodu, ani čtenář. Můžeme si jen zafilozovat, no...

Zajímavá knížka, stylově napsaná, ale chtěl bych od tohoto tématu víc.


Sedm puchýřů na nohou z deseti.

7 10.03.2020

Timothy Snyder je podobný sluníčkář jako já, jen o něco větší skeptik. A když vás straší někdo, kdo je s vámi názorově konzistentní, je to docela děsivý.

Tenhle krátký horor shrnuje, co se teď politicky odehrává v zemích Evropy a USA, a předpokládá, že to bude horší. Proto se Snyder rozhodl vám také udělit nějaké rady, kde hlavní rolí hraje odvaha, kritické myšlení, ale taky připravenost.

Je to docela inspirativní čtení, ale těžko říct, jestli vám tato knížka dokáže zachránit život, když třeba vypukne třetí světová nebo se začnou zase stavět koncetráky. Občas je to taková depka, že mohl Timothy na konci ještě přihodit pár rad na nejefektivnější sebevraždu.

Každopádně nechci tohle dílo shazovat. Jak už jsem naznačil, uvádí se v knize mnoho faktů, jde k meritu věci a je velmi čtivá.


Osm hroutících se demokracií z deseti.

7 10.07.2019

Z nějakýho důvodu jsem si myslel, že to bude vleknoucí se nuda, ale na to, že je děj poměrně prostý - starý rybář loví velkou rybu - tak se jedná o překvapivě akční záležitost. Teda, alespoň stylem psaní, hlavní Stařec nestřílí na rybu M-16kou ani po ní nehází ručními granáty.

Fakt je to vcelku svižná knížka, spíše taková delší povídka, kde se hlavní hrdina jménem Santiago sem tam zatoulá v myšlenkách, ale vždy jen na chvíli. Hemingwayovi se daří efektně popisovat lov ryb, jen bohužel o rybách ani o jejich lovu nic nevím, takže plynulost mého čtení mírně narušovala všemožná rybářská terminologie. Plus jsem také nepochopil, proč se v českém překladu říká levé ruce "levička" místo "levačka" a pravé ruce "pravička" místo "pravačka".

Stařec a moře je vděčný na všemožný výklad, ale to poslední, co bych chtěl, je přemýšlet, "co chtěl autor říci". Pro mě je kniha především o tom, že se člověk nemá vzdávat svých snů, že je fajn mít nějaký svůj velký cíl, ačkoliv mu lidé nemusí rozumět, a že zároveň může být uklidňující najít si ve svém životě takovéto své malé velké cíle a jít si za nimi. Jeho věrný obdivovatel, bezejmenný chlapec, pak může být někdo, kdo za vámi půjde, když budete tu "svou věc" dělat dobře a inspirativně.

No, ale abych se do toho moc neponořil - Stařec a moře je čtivá kniha o jednom dramatickém rybářském výletu.


Sedm tvrdohlavých rybářů z deseti.

7 15.11.2018

Krátký román z dystopické budoucnosti, ve které je společnost otupělá televizními stěnami a jinými technologiemi, díky níž slepě přijímají skutečnost, že stát vede neustále války a mládež se běžně baví násilnostmi. V tomto světě jsou jedním z klíčových aspektů tzv. požárníci, kteří nehasí oheň (domy jsou už ohnivzdorné), ale vyhledávají a pálí knihy, jež jsou považovány za škodlivé. Jedním z těchto požárníků je Montag, který začíná o svém poslání pochybovat.

V knize je spoustu skvělých nadčasových myšlenek a poměrně dobře se čte. Určitě oceňuju, že něco takového bylo napsáno v 50. letech, kdy se toho ještě tolik o totalitních režimech nevědělo. Za dokonalou knihu ale 451 stupňů Fahrenheita nepovažuju.

Bradbury se na můj vkus příliš často vyžívá v emocionálním popisování různých skutečností. Takže i když má často našlápnuto na zajímavou akci (např. je tu nebezpečný robotí pes, který nesnáší hlavního hrdinu), často je napětí trochu rozmělněné v dlouhých popisných odstavcích. Místo nich bych se radši více dozvěděl o načrtnuté dystopické společnosti a konkrétních lidech v ní. Je tu třeba velitel požárníků, který je pro hlavního hrdinu nebezpečným protivníkem, ale má evidentně velmi načteno. Vystupuje proti knihám, ale dokáže mnoho z nich citovat a využívat je k ospravedlnění názoru, jak jsou nebezpečné a jak vám udělají v hlavě guláš. Z nějakého důvodu mi to ale nepřipadá moc důvěryhodné, že by se někdo tak vysoce postavený netajil svými znalostmi knih. Nevidím u něho žádnou motivaci, proč by je měl tak nenávidět, když se vlastně v knihách tak vyžívá.

451 stupňů Fahrenheita je velice zajímavá kniha, která má stále co říct, ale jako dobrodružný příběh není až tak působivá.


Sedm nespálených knih z deseti.

7 17.12.2017

Konečně jsem si přečetl první díl z kultovní pětidílné trilogie. Znáte to - ručník, paranoidní android, smysl života je 42... Pokud ne, tak na vás občas lidi koukají divně, když jejich narážky nepochopíte (obvykle proto, že většinu času koukají ostatní divně na NĚ). Já jsem viděl pouze starý povedený seriál a nový nepovedený film, takže konečně doháním tenhle svůj velký literární rest.

První díl Stopařova průvodce po Galaxii je skvěle ujetá komediální sci-fárna, která je velmi kreativně napsána. Obyčejný Angličan Arthur Dent jednoho dne zjistí, že se mu chystají zbořit dům, což si měl zjistit na příslušném úřadu. Pozemská byrokracie je ale potrestána, když se ukáže, že se planeta Země taktéž neinformovala na příslušném úřadu ve své galaxii o plánované intergalaktické dálnici, a tak bude zbourána ještě dřív než dům Arthura Denta (vlastně technicky vzato najendou). Nebohý Arthur je ale včas zachráněn svým kamarádem Fordem, u něhož se ukáže, že je mimozemšťanem a dopisovatelem nejoblíbenější encyklopedie o vesmíru a životu v něm, a společně se vydávají na společnou kosmickou cestu, v níž jde každou chvíli o život.

Že je Stopař pořádná sranda asi nemusím zdůrazňovat. Douglas Adams si skvěle střílí z byrokracie, náboženství a lidstva obecně. Postavy jsou taky velmi zábavné, jen je velká škoda, že se (minimálně v prvním díle) moc neprojevují. Arthur a Ford jsou si svými hláškami občas příliš podobní a dívčí část party Trillian je v knize spíše jen na ozdobu. Především je ale divné - i když možná pro Stopaře příznačné - jak jsou hlavní postavy téměř pořád pasivní. Dějí se jim šílené věci, ale oni z toho vždy nějak vyklouznou, aniž by se museli snažit. Pomáhá jim především loď Srdce ze zlata, která jezdí na nepravděpodobnost, díky čemuž vzniká pro knihu taková deus ex machina. Smrtelné nebezpečí se může ve vteřině změnit v plejtváka a jede se dál.

Na druhou stranu postupné objevování šokujících informací kolem Země, která není nakonec tak bezvýznamná, jak se na začátku knihy naznačuje (ve Stopařově průvodci má pouze jednoslovné heslo: "Neškodná"), už měl asi autor promyšlené a ty dokáží čtenáře svou absurditou správně překvapit.


Zatraceně zábavná knížka se zvláštně pasivními hrdiny.

Osm ručníků z deseti.

7 28.07.2017

Od plachého dramatika k politické superstar.

Michael Žantovský, Havlův blízký spolupracovník a kamarád, napsal o prvním českém prezidentovi biografii, která se považuje za tu nejlepší a nejpropracovanější.

I když si autor Havla velice váží, nemyslím si, že by mu Žantovský nějak zvlášť "nadržoval". Naopak využívá své znalosti literatury a především psychologie k hlubšímu pohledu do života a díla Václava Havla.

Václav Havel, ač byl "holkař", měl vždy nízké sebevědomí a neustále o sobě pochyboval. Trochu se styděl za privilegia, která se mu jako dítěti z bohaté rodiny dostávala (i když ta mu tehdejší komunisti nezapomněli řádně zkrouhnout), a toto jeho špatné svědomí jen posilovalo touhu pomáhat lidem, především změnit národ, který se zmítal v marastu nesmyslnosti a nespravedlnosti. Jeho životní dráha poté dospěla k osobní statečnosti, která nejspíš překvapila i jeho samotného. Nakonec se díky své hloubavé povaze a celkově výjimečné osobnosti dostal až na pozici prezidenta.

Chvíli byl naprostá hvězda, milovaný a obdivovaný i daleko za hranicemi našeho národa. Prakticky od začátku svého nástupu do prezidentského úřadu se ale také stal terčem mnoha lidí, kteří ho neváhali špinit a drsně mu nadávat, což citlivý (ač už s trochu sebevědomější) Havel těžko nesl. Pravidelně mu například dával zabrat Václav Klaus, se kterým se pravidelně scházel po vzoru anglické královny, aby byl informován o státních záležitostech, jenže pro tehdejšího premiéra to byla vítaná příležitost Havlovi vždy za něco "vyčinit" a celkově ho spíš šikanovat. Zabrat mu dávala také média, především nově vzniklá TV Nova a bulvár Blesk. Jestli šlo opravdu o reakci na zklamání z Havlova prezidentství a nesouhlas s jeho liberálními názory, anebo spíš honba za senzací a odraz nespokojenosti z vlastního porevolučního života, ať už si sáhnou do svědomí sami kritici. V každém případě si Havel zažil několik okamžiků adorace a zbožštění, ale také mnoho chvil odporu a dalších nepříjemných situací, které mu dvakrát dobře nedělaly.

Žantovský detailně popisuje celý Havlův život. Dětství, vojna, divadlo, vězení, Charta, prezidentství i obě manželství a smrt. Jde o dlouhé, ale zábavné a poutavé čtení, v němž se dozvídáme mnoho detailů, které nedělají z Havla dokonalého člověka, ale zajímavého umělce a působivého filosofa s dobrými i špatnými vlastnostmi. Jen část s Havlovým prezidentstvím není tak čtivá, možná proto, že obsahuje mnoho dobových situací s nedostatkem kontextu.

Havel Michaela Žantovského je v každém případě vynikající biografií o výjimečné české osobnosti.


Osm státníků-intelektuálů z deseti.

6 27.08.2021

V pořadí čtvrté knize Zaklínače sledujeme především komplikovaný příběh mladičké Ciri, kterou chtějí kvůli její rostoucí síle a kvůli jejímu původu všichni zabít, ale momentálně si naštěstí většina mocných hráčů myslí, že je mrtvá. Vypadá to, že si Geralt může na chvíli oddychnout, dokonce je zase zpátky se svou láskou Yennefer a mladá Ciri by mohla studovat na čarodějnické škole. Jenže jak už bylo naznačováno v předchozích knihách, blíží se obrovský konflikt, a v této knize naplno vypukne válka.

Čas opovržení je stále zábavnou fantasy s poutavým příběhem. Kromě dobře napsaných dialogů na Sapkowském oceňuju, jak umí efektivně skákat z jedné zajímavé situace do druhé. Dočteme se například o zajímavém večírku pletichařících čarodějů a vyzývavých čarodějek, vydáme se mezi smrtonosné lesní dryády a podíváme se dokonce i na poušť, která taky zrovna nepatří mezi nejklidnější místa ve světě zaklínače Geralta.

Kvalitní čtivé fantasy.


Osm vyvolených holčiček z deseti.

6 06.04.2021

Ta knížka, kterou si chudáci žáci pletou s povídkami od Čapka.

První věc, co mě zarazila, je ta, že mnoho Nerudových povídek tak nějak postrádá pointu. Spíše se jedná o určité obrazy ze života Pražanů (můžete hádat třikrát kde přesně ubytovaných). Sem tam nějaký ten údernější konec přijde, ale nějaké velké zvraty nebo finální odhalení jako v detektivce opravdu nečekejte.

Je tu i možnost, že jsem leccos nepochopil, protože Neruda píše sice velmi bohatou češtinou... ale taky dnes už místy docela nesrozumitelnou. Možná existují nějaké verze upravené do současnější češtiny (a pevně v to doufám, když je tenhle češtinářský rébus tak oblíbený u maturit), ale já četl tu nejpůvodnější verzi, a to bylo někdy náročné. Paradoxně ale musím Nerudovi přiznat, že ten jeho styl má určitý švih a dá se do jeho textů ponořit.

Obyvatelé Malé Strany jsou samý pavlač natřískaný sousedy, co se všichni navzájem znají, navštěvují a pomlouvají. Chlapi hodně chlastají, ženský dřou od rána do noci a děti jsou třískáni hlava nehlava. Je fajn, a upřímně řečeno pro mě i docela překvapivé, že tohle Neruda nijak zvlášť neidealizuje. Najdou se samozřejmě i nějaké hezké chvíle, hlavně když jde o lásku, ale jinak je spíše kritický. Nejvíc to autor rozjede v poslední, dlouhé povídce Figurky, ve které se hlavní hrdina pod vlivem jakéhosi spisovatele Nerudy (heh) přestěhuje ze Smíchova na Malou Stranu, a zjišťuje, že to tam není až taková hitparáda. Všichni kolem něho jsou docela bizarní postavičky, a on sám je takový nekňuba, který neustále na lidi kolem sebe mění názory .

Malostranské povídky se poměrně náročně čtou. Ukazují poměry tehdejších Pražanů, ale jsou spíš o atmosféře než o nějakém pořádném příběhu.


Pět pavlačových drben z deseti.

6 09.09.2020

Žhářku jsem už četl před fůrou let, ale bylo na čase si ji osvěžit, protože jsem si ji skoro vůbec nepamatoval. Vzpomínal jsem si jen, že se mi líbila, že měla dobrého padoucha indiána a že tam bylo docela vtipné používání počítače (ty v osmdesátých letech po několika příkazech do příkazového řádku dokázaly předvídat budoucnost).

Počítač je pořád vtipný, ale je až v úplném závěru knihy. Indián je tam taky a pořád je to naprosto skvělá, hrozivá postava, a ta je v knize zhruba půlku času. Žhářka je totiž rozdělená na dvě části. V první je malá holčička Charlie se svým otcem na útěku, v druhé části jsou od sebe izolováni (nebudu říkat víc, protože mi přijde kniha v tomhle ohledu poměrně nepředvídatelná).

Indián Rainbird je výborný děsivý záporák, ale i další postavy jsou velmi pěkně napsané a poutavé. Charlie je sympaťačka a dá se vcítit i do různých záporných postav (povětšinou agenti tajné vládní organizace), protože nám King dokáže přidat kontext, někdy i pěkně nechutný, a tím je ozvláštnit.

Příběh Žhářky je velice dobrý. Každý asi čeká příběh o holce, co umí zapalovat věci, ale nejen že jsou její schopnosti docela promyšlené, ale hned od začátku víme, že existují i další lidi se schopnostmi, především její taťka, co má zase užitečnou schopnost mentální dominance, díky které může lidi přinutit téměř k čemukoliv. Ale i jeho schopnost je velmi omezená a pro lidi i pro něho samotného dost nebezpečná. Kdyby Stephen King psal X-Meny, tak půlka týmu umře následkem nezvládnutí mutace a zbytek mučí vláda nebo se schovává na opuštěným, strašidelným ostrově.

Kniha je docela dost dlouhá (kolem 400 stran), i když se toho v ní vlastně zase tolik nestane. Je to trochu roztahané, ale King se prostě do toho svého děje noří co nejvíce to jde a nějak se mu nechce moc ven... A ono to nakonec moc nevadí, protože díky jeho umu je to od začátku do konce zábavná kniha.


Osm hořících lidí z deseti.

6 23.07.2020

Pořádná literární jízda. Tahle kniha předběhla svou dobu o pořádnej kus, protože je i dnes nejen úžasně čtivá a svižná, ale téma knihy stále rezonuje. Hlavní hrdina Holden je zajímavý sympaťák. Snaží se trochu vybočovat, nedokáže zapadnout a občas si jen tak ze srandy nebo spíš ze zvyku vymýšlí dost propracované lži, jen aby mohl něco zajímavého říkat. Pálí mu to, ale ve škole mu to pořád nejde, a tak jeho nešťastní rodiče doufají, že ho alespoň z té poslední školy nevyhodí. Vyhodí. A tak Holden odjíždí ze školy domů. Chce vidět svou malou sestřičku, ale bojí se čelit svým rodičům, a tak se místo toho tak různě toulá popíjí, přemýšlí, kam se vrtnout a zažívá všemožná městská dobrodružství.

Kdo chytá v žitě je plné pocitů jednoho sympatickýho, i když trochu loserovskýho kluka, co neví jak si počít s životem. Každopádně to umí skvěle popsat a třeba to i čtenáře může donutit k nějakému tomu zamyšlení či si třeba vybavit dobu, kdy byl sám podobně zmatený. Skvělá úderná knížka.

Devět nočních drinků z deseti.

6 31.12.2019

Psycholožka je vězněm ve svém vlastním obrovitánském domově, protože po prožitém traumatu nedokáže vylézt ven. Z nudy pozoruje sousedy, a to by to nebyl knižní thriller, aby se v tak příhodně rozehrané situaci neodehrálo nějaké to drama.

Žena v okně si u mě získává body tím, že hlavní hrdinka je vášnivá cinefilka, a tak s nadšením mluví o různých noir filmech, thrillerech od Hitchcocka a dalších stylových stařešinách. Hned je navíc člověku jasné, že autor při psaní právě z těchto snímků čerpal, a to je mi sympatický.

K hrdince Anně Foxové jsem měl ovšem trochu ambivalentní vztah, protože na to, jak jí dobře jdou šachy, jsou její detektivní schopnosti dost chabé. Nejspíš to prostě nebyl autorův záměr, ale mě docela mrzelo, že tu nemáme nějakého geniálního detektiva nebo aspoň někoho, kdo není aspoň občas schopen zachovat chladnou hlavu. Místo toho je tu poměrně křehká (i vlivem své nemoci a alkoholismu) a chybující žena. Ale proč ne.

V knize je velký počet zvratů, ale bohužel jsem téměř všechny čekal. Nakonec mně to však ale tolik nevadilo, protože kniha je výborně napsaná. Je opravdu velice čtivá a ke konci, po odhalení jednoho velkého zvratu, se od ní skoro nedá odtrhnout.

Žena v okně nepředstavuje žádné geniální dílo, ale je to zatraceně zábavná a napínavá záležitost.

Osm knih, které prosí o zfilmování, z deseti.

6 25.05.2018

Lidstvo v blízké budoucnosti na tom není nejlíp. Znečištěná Amerika je rozdělená na části, kde přežívá chudoba, a na malé části, kde se majetným daří žít slušné životy. Stát však musí své obyvatele oblbovat drogami a televizí. A v jejich moderní televizi, tzv. "vévé", teď frčí vysoce oblíbená reality show Běžec, v níž démonizovaná chudina utíká před zbytkem USA - slušní občané ho musí nahlásit, aby ho státní policie zabila dřív, než vás všechny znásilní.

Námět je poměrně béčkový, ale zpracování Stephena Kinga je prostě perfektní. Dystopický svět je výborně vymyšlený, působí realisticky a v lecčem byl nadčasový - ignorování globálního oteplování, strašení z "nepřizpůsobivých", ale taky tu King tepe i do levice, když se ukáže, že vznikl protirasistický zákon zakazující vulgární označení pro černochy, který byl přehnaný a snadno se zneužíval. Věčně zapnutá televize připomene 1984, ale zde není těžké si představit, jak jejich reality show (napsáno v době, kdy ani tento výraz neexistoval) opravdu udrží pozornost lidí a zmanipuluje bohatší část společnosti. Chudina je tu představována jako odporní zločinci, takže kdo by se nechtěl té "rakoviny společnosti" zbavit, a to ve stylu akčních filmů.

Průšvih pro bohaté (a zároveň paráda pro čtenáře) je, že se hlavním aktérem Běžce stává chudý chlápek, který kromě nezištné motivace (umírá mu malá dcerka) je taky sympaťák, jemuž to fakt pálí. Je zvyklý přežívat v těžkých situacích, má i nějaké to vzdělání, ale především má hromadu tzv. "selského rozumu". Zároveň to není žádné neviňátko, takže umí být i pěkným drsňákem. Prostě Ben Richards je fakt výborný protagonista.

Running Man je vysoce napínavý thriller, který neustále překvapuje, zvrat střídá zvrat, a temný svět budoucnosti je tak úžasně vymyšlený, že bych si hned přečetl další knihu ze stejného prostředí.


Devět zabijáckých reality show z deseti.

6 08.10.2017

V první řadě drama o nepříjemných těžkostech ve vztahu jako nevěra, domácí násilí či obyčejná krize středního věku... a do toho jeden vraždící bernardýn. To vše obalené v kupící se řadě tolika nešťastných náhod, že by se to klidně i mohlo stát.
Vynikající strhující román.

6 07.11.2016

Nechal jsem se obelhat. Stejně jako několik generací čtenářů a s nimi i Steven Spielberg, který natočil filmovou adaptaci.

Hlavní podvodníček přišel s příběhem svého života, který je tak úžasný, neobvyklý a atraktivní, že zaujal mnoho lidí a já sám ho po přečtení knihy obdivoval jako toho největšího podfukáře v moderních dějinách. Kniha působí i velmi filmově, a proto je filmová verze velmi podobná a tvůrci se vlastně ani při adaptování látky nemuseli tolik snažit. Původní dílo je ale samozřejmě v něčem jiné, je mnohem podrobnější a nabízí víc fascinujících historek.

Franku Abagnaleovi pomohl napsat jeho životní příběh spisovatel Stan Redding, který má pravděpodobně lví podíl na tom, jak je tato kniha působivá a čtivá. Vypráví se zde údajně reálný příběh Franka Abagnalea, který je takovým moderním Robinem Hoodem. Pomocí falešných šeků okrádá bohaté banky a další velké instituce a aby se vlísal do přízně nádherných žen, přesvědčivě se vydává za kapitána letecké společnosti, za dětského doktora či za univerzitního profesora. Občas se s nimi vyspí, ale nikdy to není slizké, často mu dokonce jen stačí přítomnost krásek a některé z nich rezolutně odmítne. Je charismatický, pohledný, všímavý, inteligentní a snadno se s každým spřátelí. Zároveň je to trochu tragický hrdina, protože začal své podfuky dělat ve velmi raném věku a je vlastně trochu ztracen ve světě, který dokáže manipulovat podle svých přání, ale úplně nerozumí svému místu v něm.

Největším lákadlem pro mě bylo pochopit, jak to proboha všechno dokázal. Zde kniha slovy autora vysvětluje, že prostě měl ty správné osobnostní předpoklady a když mu o něco šlo, dokázal být velmi pracovitý a dokonce se v oboru (ať už šlo o padělání šeků či třeba právo) neustále neformálně vzdělával. Sem tam mu taky pomohlo nějaké to štěstí, to třeba když potkal správného člověka ve správnou chvíli. Dlouho unikal policii, ale štěstí si nakonec vybral, protože po zhruba deseti let jeho podvodnické kariéry ho čekal příšerný kriminál. Při popisu nelidského zacházení ve francouzském vězení, které připomínalo nějaké středověké žaláře, jsem Franka upřímně litoval a nedokázal knihu odložit, protože jsem musel vědět, jak se z toho nakonec vylízal.

Frank Abagnale nám však se svým komplicem Stanem Reddingem lže. A není to žádná hravá lež, není to žádná Záhada Blair Witch. Jedná se o drzou, vypočítavou lež, která měla získat a taky získala Abagnaleovi slávu a popularitu. Teprve před několika lety se Abagnalem začali zaobírat různí novináři, z nichž jeden dokonce napsal knihu, ve které důkladně a s dostatkem důkazů dekonstruuje v podstatě všechny Abagnaleovy historky a tvrzení. Nečetl jsem ji, ale s pomocí internetu, obzvlášť z rozsáhlých článků na Wikipedii, jsem zjistil, že reálný Abagnale je úplně jiný.

Reálný Abagnale padělal šeky v mnohem menší míře a hlavně za ně byl mnohem častěji dopaden a uvězněn. Už samotný název knihy (a filmu) naznačuje, že prožil jakýsi dlouhý hon na kočku a myš, až nakonec spadla klec. Ve skutečnosti však většinu svého mladistvého života, který v knize popisuje jako jednu nekončící řadu podfuků a večírků, strávil v kriminále. Neokrádal pouze velké instituce, ale i majitele malých obchodů, na univerzitě hned prokoukli, že o sociologii nic neví, někteří lidé, které oblbnul a dlouhodobě jim lhal, z toho měli a mají psychické problémy a v neposlední řadě se nechoval nejspíš ani nijak úžasně k ženám - nepředstíral jako ve své fiktivní biografii, že je šlechetný dětský lékař, předstíral, že je doktorem u letectva, aby mohl provádět u žen nahé tělesné prohlídky.

Frank Abagnale není podfukář, jen je to sedmilhář, na kterém rozhodně není co obdivovat. Není to ani žádný charismatický Leonardo DiCpario, stačí si vygooglovat jeho starší fotky (například nějaký jeho "mugshot" ze zatčení). Jeho největší schopností bude to, že umí člověku vykecat díru do hlavy. Je to ale zločinec, kterému se podařilo na chvíli přesvědčit svět, že dělá zločiny, které jsou vlastně docela fajn. Ale svět už nyní otevírá oči.

A co s touhle knihou? Brát ji jako dobře napsanou fikci? Možná. Abagnaleův prolhaný proslov na Talks at Google na YouTube zůstal, ale s upozorněním, že ho na severu nechávají jen pro historické účely. Stejně tak by se mělo nakládat s touto knihou. Není to jen trochu zveličená realita. Je to lež a to vzhledem k obětem a autorově následnému vyhřívání se na výsluní slávy pěkně nechutná.

Abagnale, dostal jsi mě. Doufám, že ty scény z vězení jsi zrovna nepřeháněl, protože by sis je zasloužil.


Bez hodnocení.

Kluk vídává čerstvě zemřelé lidi, ale na rozdíl od klučiny z Šestého smyslu si na to docela rychle zvykl. Jeho dospívání ale určitě nebude normální.

Jako dlouholetý čtenář Stephena Kinga bych skoro ani nepoznal, že tuhle knihu napsal on. Ačkoliv je možné, že v posledních letech mění styl, protože atmosférou mi Později připomnělo jeho o 8 let starší Lunapark . Ani v jedné knize čtenáře nečeká žádná grafomanie, žádná roztahanost a místo dlouhých mrazivých popisů se zde King soustředí spíše na údernost děje a popis obyčejných životů. Později je také čtivé díky občasnému cliffhangeru a dalších podobných metod na udržení čtenářovy pozornosti. To se ve starých kingovkách, ve vší úctě, moc nedělo.

Ale abych jen nesrovnával. Později je zábavným, mysteriózním dramatem, ve kterém hlavní kluk a jeho svobodná matka zažívají během jeho dospívání všelijaké patálie. Kluk je trochu outsider a mamka je vydavatelka knih, jež byla kdysi velmi úspěšná, ale nyní si musí zvykat na střídmější životní styl. Táta kluka je někde mimo, nic se o něm neví, zatímco maminka mívá "kamarádky", především jednu sexy policistku. U postav do hloubky autor příliš nejde, jsou spíše jen načrtnuté, ale je zábavné sledovat jejich osudy.

Až v úplném finále nám King připomene, že je autor hororů, a tak přijde poměrně drsné finále. To po předchozí pohodičce může až vyrazit dech, ale upřímně řečeno, mi připadalo v některých ohledech mírně přepálené.


Celkově se mi ale Později četlo skvěle a jako oddychovka posloužilo perfektně.


Osm čerstvých mrtvol z deseti.

5 22.11.2022

Arnold je pro několik generací legendou. V 80. a 90. letech frčeli ve filmu obří drsní svalovci v hlavních rolí, ale Arnold Schwarzenegger vždy něčím vynikal. Třeba tím, že se snažil nejen hláškovat, ale točit i regulérní komedie. Také je zajímavý (a někdy vtipný) svým rakouským přízvukem, který jsem bohužel docenil až později, až když jsem objevil kouzlo filmů bez českého dabingu.

V této obsáhlé autobiografii Arnold shrnuje svůj dosavadní život. Ve svých 60 letech toho dokázal mimořádně mnoho. Kniha má vlastně tři hlavní témata - kulturistiku, herectví a politiku. V tomto pořadí se Schwarzenegger na tyto oblasti zaměřoval a ve všech dosáhl vrcholu. Stal se několikrát vítězem důležitých kulturistických soutěží (např. Mr. Olympia), ve své době byl jedním z nejlépe placených herců a objevoval se v kvalitních filmových trhácích (Conan, Terminátor, Predátor...) a nakonec se stal guvernérem důležitého amerického státu Kalifornie.

Každá z těchto částí je něčím zajímavá. Vidíme rozmach kulturistiky během Arnoldova mládí a jeho velkou píli. Herecká část zase potěší filmové fanoušky, protože nám Arnold ukáže spoustu zajímavostí se zákulisí a poví nějaké ty "historky z natáčení". Politická část už může být trochu náročnější, ale také je to místy fascinující čtení. Mě jakožto filmového fanouška nejvíc bavila ta filmová část, ale velmi dobře jsem se bavil u celé knihy.

Všechna témata a celý Arnoldův život spojuje to, že byl velice cílevědomý a motivovaný. Zdá se, že to, co dnes lidi čtou v knihách a koukají na videa o motivaci, sebezdokonalování a efektivní práci měl už Arnold před desítkami let v malíku. Měl vizi, stanovoval si velké i menší cíle (které si i pečlivě zapisoval) a na všem soustavně pracoval - i když někdy na úkor osobního života. To, jak popisuje svůj klidný přístup k řešení překážek, je často inspirující. V jeho případě často využíval své charisma, efektivní komunikaci a nebál se přiznat chybu. Hodně ho taky fascinoval marketing. Trval na tom, že je velmi důležitý jak u kulturistiky tak u filmů a především propagace ho dost bavila. Údajně i díky tomu mnoha filmům pomohl v jejich úspěchu.

Ač původem z Rakouska, Arnold má opravdu velice americké sebevědomí, což se do knihy jasně promítá. Občas řekne o něčem, co udělal, že to bylo "dokonalé", že "celý sál byl nadšený" a že po těžké práci prostě dosáhl toho, co chtěl, na sto procent. Samozřejmě takhle nemluví o všem, ale ať už jde o profesní nebo osobní život, vždycky Arnold přijde s něčím, co udělal prostě perfektně a umí se za to náležitě pochválit. A třeba jo, třeba to bylo dokonalý, ale moje české sebevědomí by mi nikdy nedovolilo něco takového říct nebo napsat. Vždycky bych měl pochybnosti, jestli opravdu "všichni" byli spokojení, jestli opravdu v nějakým detailu nešlo něco udělat ještě líp. No nic, Schwarzenegger ze mě očividně nebude.

Arnold byl ale taky pěkný kulišák. V realitě to pravděpodobně není zachmuřený akční drsňák, ale spíš vysmátý přátelský chlapík. To ale neznamená, že neumí být... tak trochu svině. Sám to v knize přiznává (samozřejmě ne s pomocí tohoto výrazu). Asi záleží, jak má kdo nastavenou morální laťku, ale jsou tu věci jako: psychologické hrátky u kulturistické soutěže (pro vítězství klidně oponenta zesměšním), nevěra s hlavní hrdinkou béčkového filmu Red Sonja, kterou vypráví jako veselou historku, ač na něho doma čekala přítelkyně (z pozdější nevěry, z níž má i nemanželského syna, se už ale Arnold kaje) či lhaní svým klientům u své opravářské firmičky (předpřipravená scénka s kolegou, aby z klienta vytřískali víc peněz). To všechno nejsou zase takové zločiny proti lidskosti a nikdo není dokonalý, ale přeci jen budou na světě lidi, kteří jsou větší dobráci než Arnold.

Každopádně aby tahle recenze nebyla delší než tenhle 600stránkový kolos... Total Recall: Můj neuvěřitelný životní úspěch je velice čtivá kniha. Je dlouhá, ale přesto stručně shrnuje zajímavý život velice úspěšného chlápka z Rakouska, který dobyl Ameriku. Arnold Schwarzenegger není dokonalý, ale inspiruje svou pracovitostí, cílevědomostí a také třeba až překvapivým citem pro obchodní stránku věci. Je otázkou, jestli Arnold ze svého barvitého života něco důležitého nevynechal, ale to bychom se mohli ptát asi u všech autobiografií. Místy mi ale připadal spíš nečekaně otevřený.


Osm amerických svalovců/herců/politiků z deseti

5 21.07.2022

Nečetl jsem ani neviděl žádný díl Hunger Games, ale na doporučení své žačky jsem se rozhodl zkusit tenhle prequel. Byl jsem taky zvědavý, jestli to funguje i bez znalostí předchozích dílů. A jo, funguje a je to fajn young adult román.

Sledujeme dramatický příběh mladíka jménem Coriolanus Snow, který žije v dystopickém světě plném chudoby. O trochu lepší než zbytek známého světa se daří takzvanému Kapitolu, který se dlouhodobě mstí okolním chudým krajům za dávnou válku tím, že pravidelně pořádá "Hladové hry". V těch se organizovaně zabíjí vybrané děti pro pobavení ostatních. Autorka má ale spíše kladný pohled na svět, takže tahle zvrácená reality show není až tak populární a Kapitol pořád vymýšlí jak lidi přinutit, aby se na to dívali. Přijdou například s tím, že drony můžou vybraným chudým bojovníkům posílat do arény jídlo a pití, což bohatší obyvatelé kapitolu rádi využívají.

Samotný turnaj je ale jen jednou částí velkého příběhu. Ve skutečnosti je to především love story. Snow se totiž sbližuje s divokou a okouzlující zpěvačkou Lucy Gray, jejíž je "trenérem" (což je spíš jen oficiální titul, protože ve skutečnosti k žádnému výcviku nedochází).

Základní příběh je poměrně jednoduchý, ale i přes solidní délku 500 stran nenudí, protože autorka umí dobře dávkovat různé zvraty (a překvapivě téměř nikdy nejde o smrt postavy) a zajímavě rozvíjet děj. Především má ale tahle "young adult" slušné postavy. Ty vedlejší nejsou nic extra, ale ty hlavní mají něco do sebe. Mocná doktorka Gaulová je dobrá psychopatka, zpěvačka Lucy Gray má obdivuhodnou vnitřní sílu a především Snow je dobrý antihrdina. Pochází z vyšší třídy, jenže je ve skutečnosti chudý, což ho pěkně štve. Je ambiciózní, inteligentní a je zvyklý na ostatní hrát nějakou svou hru. Do Lucy je opravdu zamilovaný, ale zároveň vlivem těžkých okolností možná přejde na temnou stranou síly... Sorry, špatná franšíza.

Balada o ptácích a hadech se inspiruje zamilovanými písněmi z minulosti, ale zároveň přináší zajímavý totalitní svět. Oboje slušně funguje. Není to kdovíjak propracovaný ani originální román, ale je čtivý a sympatický. A samotný závěr byl natolik povedený, že mě to přesvědčilo k přečtení samotných Hunger Games.

Sedm nešťastných lásek z deseti.

5 18.07.2021

Těžký život Zaklínače pokračuje. Země je ve válce a snad každý řeší, na čí stranu se přidat a jak to všechno nějak ve zdraví přežít, ale Geralt jen tvrdošíjně hledá Ciri. Postupně se na něho nabalují různé zajímavé existence, až z toho vznikne vskutku podivuhodná parta. Toto cestování je nejlepší část knihy. Dojde na nápadité situace a postavy v partě jsou moc fajn. Především mě bavili trpaslík Zoltan a tajemný léčitel Regis.

Kromě toho taky (na rozdíl od Geralta) vidíme, jak se daří Ciri, vzácné dívce s tajuplnou mocí. A je to tedy další překvapivý obrat v jejím životě. Narazí totiž na partu divokých zbojníků a zbojnic, kteří rádi kradou, zabíjí a souloží...

V Křestu ohně kromě jiného často sledujeme různé vládce a čarodějky, kteří komentují válečné snažení a vymýšlí různé plány jak válku vyhrát, což je nejslabší část knihy. To, že si čarodějnice vytváří svůj tajný konvent, s nímž chtějí vzdáleně tahat za nitky, dává smysl a je to zajímavé, ale poslouchat jejich pletichaření na desítkách stran je často dost úmorné.

Další pěkné dobrodružství Geralta ve válce, jen se do toho občas příliš politikaří.


Sedm Geraltových kámošů z deseti.

5 09.05.2021