mysimas komentáře u knih
Od autorky jsem už dřív četla pár dílů Temeraira a moc se mi nelíbily. Proč mě tedy napadlo číst V zajetí zimy, nevím, očekávání jsem měla hodně nízká a pak jsem jenom vejrala s otevřenou pusou, jak je tahle knížka nečekaně dobrá. :) Má pěkný styl, zajímavé a prokreslené postavy, úžasně zvládnutou atmosféru a nadpřirozeno. Zlověstné stopy ve sněhu, svět za zrcadlem, svatební tance pod měsícem na zasněženém palouku, víly z rampouchů.. no prostě krása.
Konec je typicky pohádkový a jiný by se snad ani nehodil.
Líbil se mi námět a počáteční znepokojivá atmosféra. Jazyk byl jednoduchý, ale čtivý. Dojem mi trochu pokazily melodramatické vztahy postav odhalené na konci, přišlo mi, že se k hlavní myšlence knihy moc nehodí. Hlavně část s Viktorem působila jako pěst na oko, protože se v druhé polovině knihy úplně přestal objevovat a autorka se k němu vrátila až v poslední kapitole, a zrovna s takovým ulítlým odhalením, které v předchozím textu skoro vůbec nepodložila. Působilo to spíš jako snaha nějak začlenit pozapomenutou postavu než jako legitimní závěr příběhu.
(SPOILER) Mrazivá výpověď o zrůdnosti holokaustu, ale bohužel se slabým příběhem a postavami. Pokud v knize figurovala ještě jiná témata než holokaust, pak zůstala beznadějně utopená mezi nekonečnými, samolibými a veskrze nicneříkajícími monology Brenskeho. Zápletka pak z 90 % sestávala ze zmiňovaných monologů a zbytek bylo hlavně ježdění vlakem a vypisování šeků. Skupina Židů víceméně splynula v jednu masu, ze které ještě taktak jakožto její zástupce prosvítal Cohen, a pěkná Kateřina tam byla jen tak na ozdobu - ten jeden okamžik slávy už to nezachránil a to, že se opakovaně a úchylně zdůrazňovalo, že je skoro pořád ještě dítě, a že se pak na ni chodili ještě dívat po smrti, už jsou jenom třešinky na dortu.
Místy jsem měla pocit, že čtu dívčí románek o koních, ale jinak nemůžu popřít, že mě čtení bavilo. Vasya je skvělá hrdinka a ostatní postavy si taky získaly moje sympatie, snad až na Konstantina, který jako by Frollovi z oka vypadl. Jenom škoda toho zbrklého konce a některých nedořešených otázek - možná si je autorka šetří na další díly?
Svižné a jednoduché čtení, přečetla jsem na jeden zátah. Trochu mi to připomnělo seriálového Hannibala, akorát tu jde o vztah sesterský a ne milostný (nebo co to mezi sebou Hannibal a Will vlastně mají) a vraždy tu hrají ještě menší roli — v podstatě akorát reprezentují Ayoolinu temnou stránku, se kterou se Korede musí nějak vyrovnávat, a jinak zůstávají spíš v pozadí.
Příběh je opravdu jednoduchý a dost předvídatelný, ale četlo se to dobře a knih o sourozencích a konkrétně sestrách zas tolik neznám, takže za mě to bylo fajn zpestření.
Potenciálně zajímavý příběh utopený v balastu - konkrétně v nabobtnalých popisech Paříže, zbytečných odbočkách a nerozvážném rozdělení prostoru mezi postavy (Esmeralda a Quasimodo by ho zasluhovali více, Klaudius a především pak Jan podstatně méně).
Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudila, protože po stylistické stránce to byla lahůdka a i ten humor mi docela sednul; přesto jsem v druhé půlce už počítala stránky a těšila se na konec (který mě taky nakonec trochu zklamal, ale stejně). Knížku jsem četla už před lety, možná ve 14, a pamatuju se, že mě tenkrát oslovila mnohem víc.
Zpočátku docela fajn, pak převládla nuda. Autor se soustředí hlavně na to, jak přespával u různých hostitelů a pil čaj v kavárnách, jinak se toho v knize nic moc neděje. O to víc prostoru mu tak zbylo na přiblblé komentáře o ženách, kterých zahrnul vážně požehnaně. Jak sám říká: No a tady vidíte, jaké myšlenky se mi na cestě občas honí hlavou. Co jiného taky mám celý den dělat, že?
Dočteno do třetiny.
“Lahvička PLATINOVÉ BLOND BARVY NA VLASY — EXTRA SILNÉ byla v koupelně ve skříňce a pod názvem na štítku stálo ‘Pozor, toto je kysličník. Uchovávejte mimo dosah dětí.’ Matylda si to už fascinovaně četla mnohokrát.”
Knížku o Matyldě jsem si z dětství pamatovala jako tu o té holce-knihomolce s nadpřirozenými schopnostmi, ale ukázalo se, že skutečnost je někde trochu jinde. Nadpřirozené schopnosti se objevují až ke konci a většina příběhu je jenom o tom, jak jsou všichni na Matyldu neprávem oškliví a jak jenom ta krásná, vílovitá slečna Dobrotová chápe, jak speciální dítě Matylda je, a proto jí proti ostatním dětem ve třídě okatě nadržuje, což samozřejmě ostatním dětem vůbec, ale vůbec nevadí. Scéna, jak si slečna Dobrotová pětiletou Matyldu odvedla do svého domku uprostřed lesa, byla taky náramná.
“‘Jsi mnohem rozumnější na své roky, drahoušku,’ pokračovala slečna Dobrotová, ‘až mě to docela šokuje. Ačkoli vypadáš jako dítě, ve skutečnosti vůbec dítě nejsi, protože tvůj rozum a schopnost uvažování jsou zcela dospělé. Takže předpokládám, že tě můžu považovat za dospělé dítě, jestli mi rozumíš.’” Zaručeně poselství, které by si mělo osvojit každé malé dítě. Stejně jako toto:
[O slečně Kruťákové] “‘Jak jí to může procházet?’ ptala se Levandule Matyldy. ‘Když přijdou děti domů, určitě to rodičům řeknou. Vím, že by můj otec udělal hrozný kravál, kdybych mu řekla, že mě ředitelka popadla za vlasy a mrskla se mnou přes plot hřiště.’ ‘Ne, neudělal, a řeknu ti proč. Protože by ti jednoduše nevěřil,’ konstatovala Matylda.”
Celkově jsem měla za čtení poměrně nepříjemný pocit. Zároveň musím říct, že až na pár světlých momentů (jako byl například ten citát na začátku) jsem se docela nudila, přece jenom knížka je určená dětem a z dětství jsem si k ní žádný výraznější vztah nevytvořila, takže o nostalgii vůbec nemohla být řeč. Ve výsledku jsem ráda, že jsem vůbec dočetla do konce, a víc než dvě hvězdy dát při nejlepší vůli nemůžu.
Milé a nenáročné čtení na jedno posezení. Knížku doporučuju spíš půjčit z knihovny, nemyslím, že je to něco, k čemu by se člověk vracel.
Historické romány mi obecně moc nesedí, tady mě navíc neoslovil ani autorův styl. Rozpačitá jsem i z postav - jsou to skuteční, známí lidé, kteří žili ještě relativně nedávno, a zde se jim při konverzi na románové postavy nevyhnutelně podsouvají fiktivní názory a myšlenky.
Možná knize dám ještě někdy šanci, pokud bude správná nálada. Spíš si ale myslím, že to není kniha pro mě.
Důležité téma šikany a domácího násilí. Ke knížkám se často ráda vracím, ale tady to myslím jednou stačilo.
Jednu hvězdu ubírám za to, že se knížka chvílemi četla spíš jako špatně maskovaná esej než jako příběh.
Druhou ubírám za Julii, protože takhle mizerné zacházení si holka nezasloužila.
Některé překlady mi přišly trochu krkolomné, pravý opak toho, jaká je Nashova poezie v originále. Všechny ale byly hravé a nápadité a byla radost si všímat jednotlivých překladatelských řešení. Z tohoto hlediska mě nejvíc oslovila dvojice Lama—Labe.
Knížka mě bavila, ale přišlo mi, že se v ní nestalo nic moc důležitého. Postavy se nijak výrazněji nerozvinuly, na konci měly stejné problémy jako na začátku a řešení v nedohlednu.
Velmi nepříjemná a místy nechutná kniha o chtíči, nezdravé posedlosti a vztahu nezletilého kluka s o sedm let starším mužem; ať se na to dívám jak chci, lásku v tom prostě nevidím.
Jazykově mi to taky nesedlo, text se navíc jenom hemží pseudohlubokými úvahami á la John Green a i samotné postavy jsou správně greenovsky ploché a nevýrazné (a k tomu stokrát tak nesympatické).
Nedočteno.
Důležité téma - psychická onemocnění zůstávají v naší společnosti stále ještě tabu a je důležité začít se o nich více bavit, třeba i v rámci beletrie.. Ladin příběh může bezpochyby pomoct dětem v podobné situaci najít odvahu oslovit rodiče, kamarády, a požádat o pomoc.
Příběh je zde na druhé koleji.
Co mě trochu zarazilo, byla naprostá chápavost a ohleduplnost Ladina okolí - jediný, kdo jí nevěřil na úplně 100 %, byl tatínek, ale i ten ji bez problému vozil k psychiatrovi a své pochyby si většinou nechával pro sebe. Spousta lidí takové štěstí mít nebude. Osobně bych asi upřednostnila méně idealizovanou verzi.
Oslovil mě hlavně úvod, který pojednává o Sapfó a historickém kontextu jejího života.
Samotná poezie mi přišla ok, zajímavé na ní byly reálie a pak samozřejmě tematika lesbické lásky. A skvělý byl moment, kdy jsem si najednou uvědomila, že čtu slova ženy, která žila před neuvěřitelnými 2 500 lety a procházela si tehdy pocity a zážitky ne zcela nepodobnými těm našim dnešním.. Najednou mi to došlo na nějaké hlubší úrovni a až mě z toho zamrazilo.
Víc než tři hvězdy Kronice dát nemůžu, protože se mi prostě nelíbila. Je to temné a místy nechutné čtení, a i když ho sem tam trochu zlehčuje humor, není ho tam ani zdaleka dost. A pak samozřejmě ten sexismus - patří ke společnosti, o které Márquez píše, tož dobrá. Když jsem se ale dostala k části, kdy se nevěsta po letech znovu shledala se svým skoro-mužem, měla jsem upřímně problém příběh dočíst.
Na druhou stranu hodnotit méně než třemi hvězdami taky nemůžu, protože si myslím, že napsané je to dobře - detailně, propracovaně, věrohodně, a všechny ty vzájemně se doplňující a někdy taky vyvracející se perspektivy dávaly dohromady zábavnou mozaiku. Doufám, že s takhle extrémním bystander efektem se naživo nikdy nepotkám.
Po Vampýrské akademii obrovské zklamání. Minimálně do půlky knihy (kde jsem četbu vzdala) se nic neděje a Sydney zkrátka není ten typ, co dokáže podobné deficity vyvážit svým osobním kouzlem - na rozdíl od Rose, hlavní hrdinky VA, kterou se Sydney nejde nesrovnávat, obzvlášť pak ne po Rosině cameu.
Se zápletkou si lépe poradila první sezóna Farga a zvláštní vztah podobný tomu Bruna a Guye zase více propracoval seriálový Hannibal.. Knížka mi přijde zbytečně ukecaná a Guyovo chování není dostatečně dobře podložené, aby s ním dokázal čtenář cítit.