Morgause komentáře u knih

Nikdy jsem Broučky neměla ráda. Jsou na mě příliš moralizující. Že by měl člověk brát všechno tak, jak mu to osud (nebo pánbůh, chcete-li) nadělí? Nemůžu souhlasit. V Broučkovi byla ubíjena přirozená zvědavost a bystrost, naopak byl nucen ke slepé poslušnosti, a tudy podle mě cesta nevede. I věřící člověk by měl přemýšlet a jednat sám za sebe. Taky mě hodně iritovala příhoda s Verunkou - Brouček se s ní nemohl bavit jen proto, že je jiná než on, což mi přijde poněkud xenofobní. Přes to všechno, Broučci jsou napsaní krásným jazykem a kniha má svou hodnotu, přinejmenším historickou. Malým dětem bych ji ale nečetla.

17 13.11.2013

Krysař mi ukradl srdce. Půjdu za ním do země Sedmihradské, jen abych mohla dál naslouchat Dykově nádherné češtině, která zpívá jako zvuk záhadné píšťaly. Abych mohla dál vnímat rozbušená srdce i jed zlých jazyků, chechtání ďábla v oblacích, vábení propasti na hoře Koppel. Abych mohla pohoršit konšely u Žíznivého člověka nebo utrhnout tu nejkrásnější růži v Hameln. Veď mě, krysaři...

15 02.01.2018

Když nejde všechno od desíti k pěti, ale od mínus desíti k mínus stu.
V jednoduchých větách příběhu krystalizují strach, beznaděj, zima a zmar. Nelidskost a pouhé instinkty se mísí s láskou otce a syna a se zbytky dávných přesvědčení, že slabým by se mělo pomáhat. Neseme přece oheň... ale stejně člověka, který nám ukradl vozík, prakticky odsoudíme k zániku.
Zbytky původního světa, třeba plechovka koly - jediná červená v šedé poušti, se čas od času objeví, jen aby muži připomněly, co bylo kdysi; aby mu bylo líto... McCarthy také nádherně využívá symboly, už třeba nákupní vozík, který se z vlajkové lodi konzumu mění na proděravělou bárku holého přežití.
Na konci knihy mi nezbývalo, než se ptát sama sebe: co když přijde katastrofa, a co když to přežiju?

14 27.01.2014

"Važ si toho, co máš," slýcháváme už od dětství. Většinou se tím myslí rodiče, přátelé, škola či zaměstnání, ale co takhle to vztáhnout i na svítící žárovku, teplou sprchu nebo otevřený supermarket plný všeho, na co zrovna máme chuť? Autor se o to v poměrně vydařeném románu pokouší. Snaží se poukázat na to, jak je naše civilizace křehká, že by ji mohla nabourat i banda bláznů, kteří se svůj světonázor snaží vnutit i všem ostatním, včetně těch, kteří sice nemají (na) Rolls-Royce, ale přesto jsou spokojeni třeba i jen s tím hrnkem horkého čaje nebo kafe každé ráno. Obdivuji obrovskou práci, kterou autor vynaložil na rešerši všech možných i nemožných zdrojů, musel se určitě zorientovat v nejedné problematice, která mu před začátkem práce na tomto thrilleru nebyla zrovna vlastní. Z knihy to jde bohužel občas cítit, některé scény mi připadaly trošku jako Hurvínkovy představy války, to ale nijak nesnižuje naléhavost celé problematiky. Jsem velmi ráda, že se o autorovo dílo začali zajímat nejen literární kritikové, ale i korporace, které poskytují naší civilizaci její mízu, elektřinu. Upřímně doufám, že se poučíme, než bude pozdě.

13 08.01.2018

V neobsáhlém ději autor úžasně vylíčil lidské odhodlání, statečnost, a úmysl nikdy, za žádnou cenu, se nevzdat. Nádherný a mrazivý popis lidské úcty před obrovskou kořistí, kterou stařec vnímal jako bratra, kterého ale musel zabít, aby mohl nakrmit sebe i spoustu dalších. Hluboký, mrazivý, emoce budící krátký příběh o nekonečném úsilí, urputnosti lovce, který i za cenu vlastního strádání a obrovské bolesti dokázal udolat největší rybu svého života, se mi vryl do srdce. Když se člověk nevzdá, jednou přemůže každou rybu, na kterou ve svém životě narazí. I kdyby ji měli nakrásně sežrat žraloci, člověk musí jít dál a bojovat, znovu, znovu a znovu...

11 22.11.2017

Velice zajímavá kniha o lidských osudech, pokrytectví, zlobě a pomstě, ale také o lásce a naivitě. Jaké zlo a neštěstí dokáže způsobit jediný inteligentní člověk s bouřlivou povahou, který byl nevhodně vychováván na nevhodném místě... Zaujal mě zejména fakt, že autorka nechává na čtenáři, jak pojme jednotlivé postavy. Jsou například Heathcliff a Kateřina jen psychicky labilní lidé zmítaní svými vášněmi, které kvůli společenské situaci nemohou být naplněny, nebo to jsou zlé pomstychtivé stvůry, nebo snad něco mezi tím? Mně osobně je Kateřiny až líto, protože zoufalá láska dokáže z jinak poměrně normálního člověka udělat šílence, a mám jakési porozumění i pro Heathcliffa - alespoň na začátku příběhu.
Obdivuji, jak autorka dokáže s velmi omezeným počtem postav vytvořit díky jejich komplexní psychologii poutavý příběh, ze kterého místy až běhá mráz po zádech. Román je navíc úžasně čtivý, styl vyprávění mě pohltil. Tato kniha rozhodně patří k mým nejoblíbenějším.

11 13.11.2013

Zola rozhodně není pro každého a Nana to jen dokazuje. Čtenář se u Nany (a asi i u Zoly obecně) musí smířit s tím, že děj rozhodně není nejpodstatnější součástí díla, důležité jsou ale skvěle prezentované postavy a jejich psychologický vývoj, dále také dokonale popsané prostředí. Knize dominuje téma znuděných aristokratických vrstev, které nenacházejí uspokojení ve svém majetku a v domluvených sňatcích, takže musejí hledat pomíjivé štěstí jinde, třeba v dostizích či u luxusních prostitutek. Postav bylo možná trochu příliš, ale většina z nich byla vykreslena naprosto úžasně. Třeba hlavní hrdinka Nana, která je hloupoučká, hodná naivní holka, sloneček v porcelánu neuvědomující si důsledky svých činů a nevidící si dál než na špičku nosu, ale zároveň taky vychytralá, neukojitelná a nestydatá mrcha. Nebo pan hrabě, nejprv důstojný, pak zoufalý a zničený. Dále naivní a hodný hošánek, který si dost špatně vybral svou první lásku; zdánlivě úctyhodná služebná, která se ukáže být pouze krvežíznivým klíštětem; přisprostlý, ale bodrý ředitel kabaretu; herecký floutek, kterého přestává bavit to, co má jisté; na první pohled nevýrazná dívčina s charakterem silnějším než ocelová lana... A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Právě psychologie postav a její vývoj mě na celé knize zaujaly asi nejvíce, můžu tedy doporučit všem, komu Zolův styl sedí stejně jako mně.

10 13.04.2015

Silmarillion je neskutečně komplexní dílo plné poutavých příběhů boje dobra proti zlu. Celkově jsou Tolkienovy legendy hodně moralizující, avšak podle mého názoru to knize vůbec neubírá - mnohé příběhy by se daly charakterizovat příslovím, že pýcha předchází pád. Některé postavy jsou archetypy dobra či zla, na druhou stranu jiné, například Maeglin či Túrin, mají složitější psychologii: v jejich jednání hraje roli dobrý úmysl, ale i pýcha či touha. Pro mě to byly právě tyto komplexnější postavy, jejichž osudy bylo nejzajímavější sledovat. Silmarillion ale rozhodně není odpočinkové čtení - je potřeba se na knihu soustředit a občas je nutné se vrátit nebo si prostudovat mapy a rodokmeny. Čtenář také musí mít chuť "poprat" se s autorovým nádherným, ale až téměř biblickým vyjadřováním, které ještě více vynikne v anglickém originále.

10 13.11.2013

Oblomov se dostal do obecného povědomí jako někdo, kdo je neuvěřitelně líný a celý den ani nevstane z postele, kdo se halí do svého starého, ale pohodlného chalátu, aby se nemusel postavit kruté realitě, která po něm pořád něco chce. Ale jen čtenář této knihy může pochopit, že je to daleko komplexnější. Oblomov a jeho přítel Štolc, oba křišťálově čisté duše bez špetky zášti, jsou dva protikladné ideály života, a jak bylo zmíněno v předchozích komentářích, ani jeden není dobrý či špatný, jsou prostě jen jiné. A protože nic nemůže být ani černé, ani bílé, tyto protiklady se tak nějak přitahují, dokonce i potřebují, a to klidně (a nejčastěji) i v jedné osobě. Bez takových Štolců by Oblomovové nikdy nic neudělali, zatímco Štolcové by si nikdy neuměli oddechnout a užívat radosti, která plyne z nekonečného klidu. Proto si myslím, že je dobře, že lidé v sobě mívají jak kousek Štolce, tak i kousek Oblomova, jen je nutné je vhodným způsobem vyvážit, aby podobně jako v knize dostál každý z nich svých přání a měl blahodárný vliv nejen na sebe, ale i na své okolí.

8 08.08.2018

Tato kniha patří k mým velice oblíbeným. Ač je román v jistém smyslu moralizující (například díky postavě Heleny z Lowoodské školy), autorka dává mravní zásady prakticky do stejné roviny s pozemskou láskou a s osobním štěstím. Hříchy nakonec budou potrestány - sice těžce, ale ne smrtelně a nenapravitelně; i hříšníci mají přece právo na štěstí, pokud je jim ho někdo ochoten poskytnout. Postavy jsou sice občas archetypální, ale to je dle mého názoru potřeba už pro vyrovnání složitosti charakteru hlavní hrdinky, ve které se spolu bijí její komplexy z dětství a nově objevený cit. A co teprve postava úžasně charismatického, přesto však ne úplně psychicky vyrovnaného pana Rochestera... Další dávku šarmu přidává autorka knize díky nádhernému vykreslení prostředí - sídla Reedů, Lowoodské školy, Thornfieldu... Čtenář se tak může přenést do temnějších zákoutí viktoriánské Anglie a prožít Janin příběh spolu s ní. A já osobně se k němu velmi ráda vracím.

8 14.01.2014

V posledním díle trilogie čtenář vystoupí z úplně jiného metra, než do jakého v prvním díle nastoupil. Kam zmizely krvežíznivé lidožravé okřídlené bestie, které činily povrch takřka nenavštívitelným? Kam zmizela černota a hrůza tunelů, strach z každé slepé uličky, z každého dalšího krychlového metru temnoty?

Glukhovsky v Metru 2035 jasně ukázal, že žádní mutanti nejsou potřeba, protože největší bestií je člověk. Hlavní postavy se konečně zprostily archetypů a dostaly duši, obyčejnou, lidskou, zvědavou, úplatnou. Nejvíc se mi líbila asi Sašenka, která svou zvrácenou masochistickou dobrotou oblažovala kohokoliv, kdo to zrovna potřeboval. A ostatní? Vždyť každému jde přece jen o to, aby co nejdéle spokojeně chrochtal u korýtka, byť jsou v něm jen plesnivé houby, pomeje a lejna. A když vepříka vedle vás zaříznou? Nu což, to přece není váš problém, hlavně držet hubu a krok, nic nevidět, všechno si nechat líbit, třeba vám pak dají sežrat ještě i jeho porci. Hlavně neměnit zavedené pořádky. A ti, koho nelze zastrašit, se téměř bez výjimky dají koupit - mocí, penězi, nebo jen hezkým hnízdečkem pro přežívání.

Autorovi se to navíc povedlo i velmi dobře napsat, zbytečně se to netáhlo (trochu delší popisy mi nevadily), rozhovory byly tentokrát už vesměs uvěřitelné. Například bych ráda vyzdvihla Arťomovu opileckou scénu, kdy naprosto nevěděl, kdo je, čí je, motal se, vrávoral - a celý svět se zatočil i se čtenářem... Skvělá práce, pane Glukhovsky, smekla bych, kdybych měla co - Metro 2035 ťalo do živého.

7 12.06.2016

Autor velmi detailně představuje čtenáři živý obraz největší pařížské tržnice, v níž se do pachu a barev nesčetných druhů zboží mísí lidská arogance, zloba a závist. Průvodcem je nepoučitelný naivní snílek, který zůstává slepým k záštiplnému pragmatismu těch, kterým se nehodí do krámu. Dílo je doslovným příkladem přísloví, že sytý hladovému nevěří - i když se zvyky, Paříž i její tržnice změnily, lidé jsou pořád stejní.

7 17.02.2015

Čapkovo dílo je úžasně předvídavé, nadčasové a strhující. Obdivuji autorovo použití jazyka, které se různí od romantického dobrodružného románu až po vědeckou stať. Kombinace různých stylů je překvapivě čtivá a dává naprosto dokonalý smysl, když se v průběhu děje mění humor v ostrou satiru. Mloků autor použil jako skvělé alegorie, která vykreslila, jak lidská společnost neumí a nedokáže rozpoznat hrozbu. A když už je nebezpečí do očí bijící, pak lidé nejsou schopni včas zasáhnout, dál řeší své žabomyší války na kongresech, které stejně k ničemu nevedou, a před reálným problémem se schovávají. Velcí mírotvůrci si nevedou o nic lépe než malí čecháčci, kteří si namlouvají, že jim se nemůže nic stát. Ale když jde o obchod a o pár peněz, pak si klidně ospravedlníme i přístup (v případě Války s mloky doslovně) "po nás potopa".

6 06.02.2017

Zolova literatura mi čím dál více připomíná nádherné a propracované obrazy starých mistrů, kde nejsou do detailu vykresleny pouze hlavní postavy, ale i pozadí, tedy prostředí, kde se příběh odehrává. Čtenáře až mrazí ze světa potu, uhlí a kovu, v němž se v každém z lidí probouzí jeho část bestie. Chorobná žárlivost, nešťastná láska, nemoc zděděná po předcích, ale i chladná vypočítavost - to vše může v člověku setřít naučené zábrany a přivést jej až na hranici zvířeckosti, v některých případech daleko za ni. Například protagonista se nedokáže mnoho rmoutit pro vraždu své milované ženy, upřímně lituje jen smrti stroje, své věrné lokomotivy Lison. A co na to spravedlnost? Přece nic, ta je jen "pouhým klamem, přeubohou iluzí", zejména, když zdánlivá pravda se zdá tak logická, a navíc ještě tak krásně vyhovuje mocným. Že by byl lidský život až příliš podobný závěrečnému obrazu, kdy se neřízený vlak řítí jako ocelová kometa vstříc budoucnosti, vstříc zániku?

6 26.06.2015

V jednom ze svých prvních ryze naturalistických děl se Zola s téměř patologickou zaujatostí šíleného vědce pouští do popisu svého experimentu s lidskými povahami. V něm staví horkokrevnou neurotickou ženu do pozice, kdy je nucena v naprostém pokrytectví popřít samu sebe, přičemž nemá lepší vyhlídky než celý svůj život pomalu umírat nudou. Autor jí nabízí východisko v podobě milence - poněkud přihlouplého, líného a zbabělého, ale hlavně pořádného chlapa. A kolečka stroje se rozjíždějí, od této chvíle autor již jen pozoruje další dění: budování napětí, vraždu a její následky, zničení vztahu dvou lidí, zoufalý boj s výčitkami svědomí, utrpení matky zabitého a hloupou slepotu svědků. Dílo je velmi zdařilé, ale autorovo umění se zde teprve rozvíjí - rozhodně se nedokáže vyrovnat pozdějším románům, v nichž Zola experimentuje nejen s povahami jednotlivců, ale s celou společností se všemi jejími vrstvami.

6 03.05.2015

Uzavřený vesmír prastarého sila se začíná hroutit. Příčinou je prostá lidská zvědavost, která strčila nos někam, kam neměla. Drobná trhlinka v systému, kterou někdo objevil, pochopil a rozšířil, podkopává a drtí staletí udržovaný řád založený na strachu, lžích, vraždách a trestech. Mohou strážci tajemství zamezit povodni vzteku, která se rozlije z protržených hrází a bezmyšlenkovitě ničí a trhá vše, co jí přijde do cesty? Nebo se možná poslední archa civilizace potopí?
Skvělý nápad, myšlenky i příběh. Knihu jsem četla doslova jedním dechem, jako bych se dívala na film.
Kromě několika málo hluchých míst v ději, která mohu s klidným svědomím zanedbat, lze výtku směřovat snad jen na hlavní (super)hrdinku. Bojovnice za pravdu s IQ a vynalézavostí Einsteina, svaly Pepka námořníka a odhodláním islámského radikála přežije nepřežitelné, a to hned několikrát. Pokud by se ale čtenář neměl dočkat rozuzlení spíše ve stylu Orwellova 1984, je "deus ex Juliette" pro příběh naprostou nutností.

6 30.12.2014

Úžasný pratchettovský humor opět nezklamal. Od trolla-celníka s fiktivní závorou přes antivegetariánské upíří debaty až po svéráznou mluvu Nac mac Fíglů. Ale tenhle příběh má kromě toho i úžasnou hloubku. Předsudky - co s nimi? Zahodit a naivně se snažit o přátelský kontakt se všemi a se vším? Ale pak můžete skončit s hradem plným upírů, kteří jdou po krku vám i celému přilehlému vesmíru. Na druhou stranu, ne všechny čarodějky tančí nahé kolem ohně a ne všichni kněží boha Oma upalují jako na běžícím pásu. Pravda je relativní, takže jak to vlastně je? Upíři, reverend Ovísek i Bábi Zlopočasná mají tu svou a Pratchett v dialozích postav staví tyhle všechny pravdy zamyšlení hodným (ale i zábavným) způsobem proti sobě.

6 06.02.2014

Tato klasická rytířská romance zasazená do středověku mě rozhodně nezklamala. Udatní rytíři, krásné dámy, padouši vychytralí i naprosto tupí, až za hrob oddaní nevolníci a dokonce i veselí, ale i nebezpeční zbojníci mě přenesli do téměř pohádkové říše snů, kde vždycky všechno dobře dopadne. Ale více než o středověku mi Ivanhoe prozradil spíše o období, kdy byl sepsán. Romantické příběhy z ještě polodivoké krajiny byly v obrovském protikladu k šířící se industrializaci a mechanizaci 19. století, a mnohým asi sloužily jako jakási forma útěku, případně jako změna prostředí. Místo dusivého kouře z nových továren jste mohli aspoň na chvíli dýchat svěží vzduch středověkých hvozdů, místo továrníka vám aspoň pár hodin vládl statečný Richard Lví srdce. Dokážu si představit třeba nějakou takovou Elizabeth Bennetovou, jak za deštivého odpoledne nad otevřeným románem sní o svém statečném Ivanhoeovi, než ji večer možná vyzve k tanci pan Darcy.

5 25.03.2018

Nápad dokonale rezonoval se superstrunami mého myšlení. Ještě před tím, než jsem slyšela o konceptu kočky mrtvé i živé zároveň, vlastně ještě jako dítě jsem tak nějak uvažovala o konceptu multivesmíru (i když jsem to tak samozřejmě nebyla schopná nazvat). Chápala jsem, že nekonečno je dostatečně velké na to, že někde, možná i docela blízko, mohou být jiné verze mě, mých rodičů, mých přátel. Nyní si opět kladu otázku, co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak? Kdybych se rovnou rozhodla studovat fyziku a nešaškovala s ilustrací? Nebo naopak při studiu ilustrace zůstala? Odpověď je možná až překvapivě blízko, ale jsem docela ráda, že ji nemám šanci poznat a že (doufám) zůstane pouze v rovině "kdyby byly..." I když byl příběh Temné hmoty poměrně jednoduchý a předvítatelný (aspoň pro mě), četlo se to skvěle, postavám i jejich jednání se dalo porozumět, občasné zmínky o drobných detailech prostředí nepřekážely, ale naopak vtahovaly více do děje. Bohužel jsem ale z knihy cítila obrovskou snahu se zalíbit, fyzika byla navíc vysvětlena poměrně naivně a laicky, působilo to na mě trošku nedospěle (nebo nevyspěle?). Musím tedy uznat, že například vtipnější verze multivesmíru z animovaného seriálu Rick a Morty mě zaujala více.

5 28.12.2017

Detektivky opravdu nejsou moje gusto. Přesto jsem se spolu s úžasným Elániem pustila do vyšetřování složité mezinárodní záhady, a nelituji toho! Autor dokázal příběhu vtisknout svůj neotřelý humor v kombinaci s trochou zamyšlení nad všemožnými politickými kličkami a kulturními odlišnostmi ruzných tvorů ("lidí" se nedá říct, někteří by se k smrti urazili, což bychom samozřejmě nechtěli). Mohu doporučit všem, kteří se chtějí pobavit Pratchettovým inteligentním humorem, a zároveň se pomocí Elániovy "jemné diplomacie" dopátrat příčin zmizení jedné dosti důležité věcičky.

5 31.10.2017