Morgause komentáře u knih

Jak já se vždycky nasměju a pobavím, když děda Smrť dělá ostudu (a tentokrát pořádnou)! Ke skvělé zábavě se ale jako u Pratchetta téměř vždy přidávají inteligentní názory a zajímavé myšlenky, třeba co se stane, když staří bohové začnou vykonávat nové funkce.

4 30.08.2018

Oblomov se dostal do obecného povědomí jako někdo, kdo je neuvěřitelně líný a celý den ani nevstane z postele, kdo se halí do svého starého, ale pohodlného chalátu, aby se nemusel postavit kruté realitě, která po něm pořád něco chce. Ale jen čtenář této knihy může pochopit, že je to daleko komplexnější. Oblomov a jeho přítel Štolc, oba křišťálově čisté duše bez špetky zášti, jsou dva protikladné ideály života, a jak bylo zmíněno v předchozích komentářích, ani jeden není dobrý či špatný, jsou prostě jen jiné. A protože nic nemůže být ani černé, ani bílé, tyto protiklady se tak nějak přitahují, dokonce i potřebují, a to klidně (a nejčastěji) i v jedné osobě. Bez takových Štolců by Oblomovové nikdy nic neudělali, zatímco Štolcové by si nikdy neuměli oddechnout a užívat radosti, která plyne z nekonečného klidu. Proto si myslím, že je dobře, že lidé v sobě mívají jak kousek Štolce, tak i kousek Oblomova, jen je nutné je vhodným způsobem vyvážit, aby podobně jako v knize dostál každý z nich svých přání a měl blahodárný vliv nejen na sebe, ale i na své okolí.

8 08.08.2018

Při čtení této knihy mi nebylo vůbec dobře. I když myslím, že každý z nás zná minimálně z vyprávění nějaké hrůzyplné nemocniční historky, na tohle byl potřeba hodně silný žaludek. Bezbranní lidé necháváni na pospas špatným lékařům a příbuzným, kteří se jen třesou na dědictví. Ztráta posledních kapiček důstojnosti.
Ve světle toho hrůzyplného prostředí se mi vůbec nechce hodnotit způsob, jakým byla novela napsána, snad můžu jen říct, že se to i přes nějaké drobné gramatické chybky četlo prakticky samo. Část příběhu z nemocnice mě ale zaujala hodně víc než noční klub ovládaný mafií nebo vztah Romana a Šárky. A bohužel musím z vlastní zkušenosti podotknout, že podmínky v některých nemocnicích se od začátku devadesátých let moc nezměnily...

2 21.06.2018

Podobně jako u předchozích dvou dílů musím ze všeho nejdřív podotknout, že je to opravdu literatura pro (odrostlejší) děti a že v ní čtenář nemůže hledat nějaká moudra o hloubce Mariánského příkopu, nebo třeba jen Macochy, když se to vezme kolem a kolem. Je to "jen" pěkný příběh, který se čte prakticky sám, plný zajímavých nápadů, postav a míst. Zamrzelo mě ale několik detailů, které si protiřečily, případně nedávaly smysl. Například, jak mohlo ve smyčce z 19. století fungovat všechno to zmíněné moderní vybavení včetně dálkového ovladače, když na Cairnholmu nefungoval Jacobův mobil ani jako foťák? Případně jak to, že po užití zázračného hojivého prachu ke konci příběhu všichni neusnuli, ale prostě si odkráčeli, jako by se nechumelilo? A ovládání té potvory zabudované v mostě jsem taky moc nepochopila. Přes to všechno, celý ten děj jako z videohry nebyl vůbec špatný. Kořením pro mě bylo několik postav se zajímavou psychologií, především Sharon, ale i slizký Bentham. Líbil se mi i postupně se vyvíjející vztah Jacoba k hollowgastům. Jen Emmě jsem měla občas sto chutí nafackovat, ale i její povaha byla dobře propracovaná a uvěřitelná. Celkově můžu trilogii doporučit všem, kteří chtějí oddechové čtení v zajímavé paralelní realitě, kdy budou už předem vědět, že všechno dobře dopadne, ale přesto si budou spolu s podivnými dětmi užít trošku výzev a napětí.

4 19.06.2018

Po přečtení prvního dílu jsem prostě musela pokračovat a zjistit, jak to všechno dopadne! Samozřejmě, je to oddechová literatura, nad kterou čtenář nemusí moc přemýšlet, stačí se ponořit do děje, prožívat s postavami jejich naděje, zklamání, drobné radosti a obrovský strach, utíkat před bombami i jinými nástrahami válkou zmítané Evropy a jednoduše si tu jízdu užít. Jen mi chybělo postupné odkrývání detailů záhadného světa, byla to až na pár momentů vlastně jen taková hezká akční honička ve světě vytvořeném v prvním díle a čtenářům tedy již dobře známém. Oceňuji však, že autor propracoval postavy podivných dětí do větších detailů, dokonce i představil několik nových. Propojení s fotografiemi mi opět přišlo místy dost křečovité, ale obdivuji tento originální způsob vyprávění a rozumím, že najít vhodný obrázek nebylo v některých případech vůbec možné. Přesto myslím, že méně by někdy bylo více.

2 11.06.2018

Skvělý příběh, šílená jízda více než sto lety hypotetického vývoje lidské společnosti, kde se střídají snahy o rozšíření působnosti lidstva, bezhlavý konzum, chátrání, upadání, elitářství - no prostě asi všechno. A tím vším se potácí trojice antihrdinů, v kontextu knihy poměrně uvěřitelných postav s úžasně vykreslenou psychologií. Neff krásně vyjádřil, jak blátíčko lidské mysli může být hezky tvarováno pomocí příslibů peněz, slávy, ale i bolesti daleko přesahující hranici lidské odolnosti.

4 25.05.2018

Klasickou sci-fi jako z šedesátých nebo sedmdesátých let, se spoustou kosmických lodí, zajímavých (a ve většině případů i dobře propracovaných) technologických konceptů a sem tam i nějakých těch mimozemšťanů, mám ráda, hrozně moc. Od Mise Saturn jsem už a priori očekávala mnoho, a musím uznat, že se mi toho plně dostalo. Zaujal mě nejen klasicky vědecky fantastický vesmírný závod mezi velmocemi druhé poloviny 21. století, ale také filozofická stránka díla, politický boj, rozehraný v mnoha měřítcích. Válka, která by vyhubila možná celé lidstvo, může být spuštěna jediným špatným rozhodnutím nebo prchlivým činem, a občas jediný způsob, jak ji zažehnat a zároveň zůstat pro veřejnost volitelní, je udělat ze všeho neskutečnou frašku a zamést nezdary pod koberec. Jak lidské. Osobně by mě docela zajímalo, zda bychom se dokázali někdy sjednotit jako druh, kdybychom byli postaveni před něco většího, než jsme my, podobného tomu, co objevili protagonisté tohoto románu.

4 19.04.2018

Další kniha, ke které jsem se dostala zcela náhodou při cestě vlakem, a musím uznat, že ani v tomto případě nelituji. Autorka představuje poměrně jednoduchý milostný příběh, odehrávající se v průběhu šedesátých let ve Spojených státech amerických. V protagonistech ještě víří stopy utrpení druhé světové války, přervané životy, obrovské množství změn v uspořádání světa, ale přesto se snaží žít, jak umějí. Autorka rozhodně nepředkládá čtenářům nablýskaný americký sen, ale snaží se nahlédnout i pod pozlátko a ukázat špínu a pokrytectví tehdejšího způsobu života za oceánem. Na druhou stranu ale ani vášnivě neobhajuje režim panující za Železnou oponou, spíš řeší pohled Evropanky s tradičními (a trochu konzervativními) názory na život ztracené v americkém velkoměstě. Moc se mi líbil způsob vypravování, které nebylo ani čistě v první, ani čistě v třetí osobě, a kdy se myšlenky protagonistů zcela přirozeně mísily s dějem. Četlo se to opravdu skvěle, ale nějaký hluboký dojem ve mně tato vcelku nenáročná novela nezanechala.

1 04.04.2018

Tato klasická rytířská romance zasazená do středověku mě rozhodně nezklamala. Udatní rytíři, krásné dámy, padouši vychytralí i naprosto tupí, až za hrob oddaní nevolníci a dokonce i veselí, ale i nebezpeční zbojníci mě přenesli do téměř pohádkové říše snů, kde vždycky všechno dobře dopadne. Ale více než o středověku mi Ivanhoe prozradil spíše o období, kdy byl sepsán. Romantické příběhy z ještě polodivoké krajiny byly v obrovském protikladu k šířící se industrializaci a mechanizaci 19. století, a mnohým asi sloužily jako jakási forma útěku, případně jako změna prostředí. Místo dusivého kouře z nových továren jste mohli aspoň na chvíli dýchat svěží vzduch středověkých hvozdů, místo továrníka vám aspoň pár hodin vládl statečný Richard Lví srdce. Dokážu si představit třeba nějakou takovou Elizabeth Bennetovou, jak za deštivého odpoledne nad otevřeným románem sní o svém statečném Ivanhoeovi, než ji večer možná vyzve k tanci pan Darcy.

5 25.03.2018

Na tuto knihu jsem narazila náhodou v antikvariátu, když jsem popadla první vědeckou fantastiku, kterou jsem viděla, a utíkala na vlak. Přečtení této velmi tradiční sci-fi, odehrávající se na začátku čtvrtého tisíciletí, ale vůbec nelituji. Příběh mě zaujal, i když ničím nevynikal. Prostě klasika - nějaká ta pěkná technologie, mezihvězdné cestování, hrozba zkázy lidstva, samozřejmě i mimozemská civilizace. Četlo se to pěkně, autor se dokonce více či méně úspěšně pokusil čtenáři předat nějaká témata k zamyšlení. Profesor Papoušek by ale udělal daleko lépe, kdyby jen neškodně zíral do výstřihů studentkám a napsal sterilní sci-fi nabušenou náměty ze světa vědy. Do pokusů o popis mezilidských vztahů se podle mého názoru pouštět neměl. Několikrát jsem kontrolovala, že to opravdu napsal až v devadesátých letech, protože sexismus (a místy až šovinismus) z toho jen kapal. Stereotypní postavy pořádných chlapáků myslících jen na sex (případně téměř asexuálních géniů); ufňukané, děťátko chtivé hloupoučké dámičky (nebo "broskvičky" či "buchtičky", když použiji autorova označení), které to dotáhnou maximálně na operátorku, navigátorku, nebo žurnalistku; detailní popisy rozparků, lemů sukniček a přiléhavých halenek; dokonce i pár ne příliš povedených postelových scén. Celkově to tedy na více než tři hvězdy není, i když příběh samotný by si určitě ode mě zasloužil čtyři.

2 05.03.2018

Hemingway předává čtenáři náhled přímo do srdcí několika poměrně mladých lidí, jejichž myšlení bylo neskutečně ovlivněno tím, co si prožili v zákopech války. Ne, že by se snad báli zvuků granátů ve všudypřítomných ohňostrojích divoké španělské fiesty, ale nic jim už nedávalo smysl, proto pili, pili, užívali si, zase pili, tu a tam se zamilovali, ale hlavně pili, i když jim to k ničemu vlastně už nebylo. Když nad tím tak přemýšlím, ztracená generace dvacátých let nebyla zas tak odlišná od nás, i my máme často problém s nalezením smyslu naší existence. Tento příběh se klidně mohl odehrát v současnosti, nechtělo se mi skoro ani věřit, že to všechno bylo už před skoro sto lety, že toto byl příběh současníků mé prababičky.

4 21.02.2018

Přiznávám, že si nejsem úplně jistá, jestli se mi Dlouhá cesta dolů líbila, nebo ne. Na jedné straně musím ocenit styl vyprávění, líbilo se mi, jak každá postava měla svůj vlastní, naprosto uvěřitelný jazyk, myšlenkové pochody, vnímání světa a reality. Na straně druhé mi to vyprávění přišlo víc smutné než vtipné, i když byly pasáže, u kterých jsem se smála i nahlas. Uznávám, že možným důvodem mého rozčarování je fakt, že jsem se v některých postavách viděla až příliš, a nebylo mi to zrovna příjemné. I když kdo ví, možná je to přesně to, o co autorovi šlo - nejen čtenáře pobavit, ale taky ho přimět k zamyšlení nad vlastním jednáním.

30.01.2018

Naprosto skvělý nápad, ať už jde o to, co se vlastně stalo, i o formu vyprávění, která má být jakýmsi pseudo-vědeckým rozborem prastarých magnetofonových pásek. Ale tím bohužel superlativy končí. Mrzelo mě, že se autor nesnažil ten úžasný nápad více využít, že neobjasnil, co se vlastně stalo (a hlavně kdo to způsobil), ani se nepokusil z hlavních postav udělat více než pasivní pozorovatele. Také rozuzlení proběhlo nejjednodušší formou, kterou proběhnout mohlo - hlavní postavy prakticky na nic nedokázaly přijít samy, měly jen spoustu více či méně relevantních teorií a nápadů. Takže jim vše muselo být naservírováno na stříbrném podnose. Naprosto mi chyběla nějaká akce, třeba snaha protagonistů dopátrat se pravdy a něco s tím vším udělat. Přišlo mi to jako velká škoda, z toho nápadu se určitě dalo vytěžit mnohem, mnohem víc.

12.01.2018

"Važ si toho, co máš," slýcháváme už od dětství. Většinou se tím myslí rodiče, přátelé, škola či zaměstnání, ale co takhle to vztáhnout i na svítící žárovku, teplou sprchu nebo otevřený supermarket plný všeho, na co zrovna máme chuť? Autor se o to v poměrně vydařeném románu pokouší. Snaží se poukázat na to, jak je naše civilizace křehká, že by ji mohla nabourat i banda bláznů, kteří se svůj světonázor snaží vnutit i všem ostatním, včetně těch, kteří sice nemají (na) Rolls-Royce, ale přesto jsou spokojeni třeba i jen s tím hrnkem horkého čaje nebo kafe každé ráno. Obdivuji obrovskou práci, kterou autor vynaložil na rešerši všech možných i nemožných zdrojů, musel se určitě zorientovat v nejedné problematice, která mu před začátkem práce na tomto thrilleru nebyla zrovna vlastní. Z knihy to jde bohužel občas cítit, některé scény mi připadaly trošku jako Hurvínkovy představy války, to ale nijak nesnižuje naléhavost celé problematiky. Jsem velmi ráda, že se o autorovo dílo začali zajímat nejen literární kritikové, ale i korporace, které poskytují naší civilizaci její mízu, elektřinu. Upřímně doufám, že se poučíme, než bude pozdě.

13 08.01.2018

Krysař mi ukradl srdce. Půjdu za ním do země Sedmihradské, jen abych mohla dál naslouchat Dykově nádherné češtině, která zpívá jako zvuk záhadné píšťaly. Abych mohla dál vnímat rozbušená srdce i jed zlých jazyků, chechtání ďábla v oblacích, vábení propasti na hoře Koppel. Abych mohla pohoršit konšely u Žíznivého člověka nebo utrhnout tu nejkrásnější růži v Hameln. Veď mě, krysaři...

15 02.01.2018

Nápad dokonale rezonoval se superstrunami mého myšlení. Ještě před tím, než jsem slyšela o konceptu kočky mrtvé i živé zároveň, vlastně ještě jako dítě jsem tak nějak uvažovala o konceptu multivesmíru (i když jsem to tak samozřejmě nebyla schopná nazvat). Chápala jsem, že nekonečno je dostatečně velké na to, že někde, možná i docela blízko, mohou být jiné verze mě, mých rodičů, mých přátel. Nyní si opět kladu otázku, co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak? Kdybych se rovnou rozhodla studovat fyziku a nešaškovala s ilustrací? Nebo naopak při studiu ilustrace zůstala? Odpověď je možná až překvapivě blízko, ale jsem docela ráda, že ji nemám šanci poznat a že (doufám) zůstane pouze v rovině "kdyby byly..." I když byl příběh Temné hmoty poměrně jednoduchý a předvítatelný (aspoň pro mě), četlo se to skvěle, postavám i jejich jednání se dalo porozumět, občasné zmínky o drobných detailech prostředí nepřekážely, ale naopak vtahovaly více do děje. Bohužel jsem ale z knihy cítila obrovskou snahu se zalíbit, fyzika byla navíc vysvětlena poměrně naivně a laicky, působilo to na mě trošku nedospěle (nebo nevyspěle?). Musím tedy uznat, že například vtipnější verze multivesmíru z animovaného seriálu Rick a Morty mě zaujala více.

5 28.12.2017

I když se už zdaleka nepovažuji za "mladého dospělého", na přečtení této knihy jsem se opravdu těšila. Očekávala jsem poměrně poutavý příběh, u kterého si hezky odpočinu - a to jsem taky dostala. Román se četl velmi snadno a děj mě velmi upoutal, i když motivy samotné byly použity už v mnoha předešlých případech (nějak mi to celé evokovalo trochu okořeněnou kombinaci Harryho Pottera a X-menů, ale vzhledem k tomu, že mám obojí zmíněné opravdu ráda, nevadilo mi to). Moc oceňuji propojení příběhu a historických fotografií, které jej z velké části tvořily, ovšem musím uznat, že v některých případech působilo včlenění fotografií do příběhu poměrně účelově, až křečovitě. Ráda si ale přečtu pokračování.

2 15.12.2017

V neobsáhlém ději autor úžasně vylíčil lidské odhodlání, statečnost, a úmysl nikdy, za žádnou cenu, se nevzdat. Nádherný a mrazivý popis lidské úcty před obrovskou kořistí, kterou stařec vnímal jako bratra, kterého ale musel zabít, aby mohl nakrmit sebe i spoustu dalších. Hluboký, mrazivý, emoce budící krátký příběh o nekonečném úsilí, urputnosti lovce, který i za cenu vlastního strádání a obrovské bolesti dokázal udolat největší rybu svého života, se mi vryl do srdce. Když se člověk nevzdá, jednou přemůže každou rybu, na kterou ve svém životě narazí. I kdyby ji měli nakrásně sežrat žraloci, člověk musí jít dál a bojovat, znovu, znovu a znovu...

11 22.11.2017

Moc oceňuji krásný popis meziválečné Prahy, autor dokázal čtenáře přenést do jiné doby, kde bylo všechno tak nějak jednodušší, nebo se to tak alespoň zdálo. Policejní vyšetřování mi sice zavání pohledem Hurvínka na válku, ale jako skoro pohádkové příběhy uvádějící čtenáře do nekonečného škádlení policejního oddělení vražd a temné pražské galerky to bylo moc hezké čtení "na dobrou noc".

1 19.11.2017

Čapkovo antiutopistické dílo, z nějž prýští nejen autorova inteligence, ale i úžasný smysl pro jazyk, považuji za jeden z nebroušených diamantů české literatury. Sem tam si ale něco protiřečí a ne všechno je stoprocentně domyšlené, myslím si, že tak skvělé dílo by si bylo zasloužilo více času a možná i převedení do podoby "klasického" románu, ale i takto bylo neskutečné. Z boje bagrového a kolotočového Absolutna mě mrazilo, stejně jako z neuvěřitelných hald neupotřebitelných cvočků a z představy války, jejíž smysl se dávno vytratil (nebo nikdy pořádně neexistoval?). Možná bychom opravdu měli konečně začít trochu popřemýšlet a uvěřit v sebe, ne v cokoli, co nám kdo podstrčí.

4 06.11.2017