matej.kulistak komentáře u knih

Po celou dobu čtení byla má nejpalčivější otázka: "Kdo je K. ?" O hlavní postavě víme vše co dělá, jak se cítí, je-li unavený, frustrovaný apod. Ale zároveň nevíme kdo to je, kde se vzal, je-li tím, za koho se vydává, neznáme ani jeho jméno a především, nevíme o co mu jde. Když je obviněn, že nemiluje svou snoubenku, nic nám nenapoví, jestli je to pravda. Víme jen, že K. to obvinění netrápí, protože věří, že svou milou dokáže přesvědčit o opaku.
Logika lidí v této knize je neochvějná a přitom zvláštně podivná. Ale v čem, to je velice těžké říct. S pokračujícím čtením ale začala působit téměř uvěřitelně. Nepochopil jsem, proč kniha končí jak končí, ale pár stran před koncem je úžasná (za mě naprosto stěžejní) pasáž, kde bych tu knihu nechal skončit já, a sice, když K. usíná vsedě na posteli.
Mě Zámek bavil, ale dokážu si představit, že by mě úplně stejně dobře mohl strašně štvát. Nedokážu si ale představit, že by mě nechal chladným.

11 21.10.2019

Už v úvodní scéně jsem měl o hlavní postavu strach. "Tak tenhle autor není z těch, kteří by svým hrdinům zajistili bezpodmínečnou nesmrtelnost," napadlo mě. A kniha si tempo a napětí bravůrně drží, skvěle ukočírované.
Postavy jsou umně vykreslené, některé sympatické, na některých vám jisté rysy vadí, pár je jich vyloženě nesnesitelných, ale co je důležité: nikdo není padouch. Chování každé jedné z nich je pochopitelné (včetně pověrčivosti, davového svatého nadšení a tupě všeobecného podhoubí antisemitismu).
Výborná jsou intermezza Musových, Rodriguových a Benjamínových úvach, střet filozofií tří náboženství, kde nikdo nevyjde z polemiky jako vítěz nebo poražený. Smekám nad tím, s jakou lehkostí cituje Feuchwanger korán, Maimonida nebo Augustina, jen tak mimochodem, a nechá postavy, aby se podle jejich myšlenek rozhodovaly.
V závěru knihy mi nejednou běhal mráz po zádech. Mám zvláštní pocit, že každá postava našla svůj osud. Působivé, hluboké a na mnoha místech: krásné.

11 28.08.2019

V žádné jiné knize jsem nenašel tak věrně vyobrazené postavy. Z vyprávění vystupují osobnosti s realisticky rozvinutým charakterem. Když v závěru knihy vedou lord Henry a lady Gladys náruživou debatu, z knihy jasně vysvítá napětí mezi dvěma neskutečně bystrými postavami (z nichž jedna je stále tak neuvěřitelně plastická, i když ji známe sotva pár stran), které vedou slovní potyčku a skvěle si konkurují. A přesto čtenář může vycítit mírnou převahu lorda Henryho. Jako by seděli přede mnou, věřil jsem každému slovu. Ano, tak se to skutečně stalo.

11 01.06.2019

Měl jsem z Jiráska trochu strach, většina kamarádů co zkoušeli F. L. Věka nebo Staré pověsti české si stěžovali, že se to nedá číst. A začátek knihy je opravdu velice pozvolný, sledujeme postavy, které jsou spíš nevýrazné, v jednom případě odpuzující. Budování atmosféry se ale vyplatí, když se na scéně objeví "ty důležité" postavy, se kterými je možné se ztotožnit. A pak najednou děj začíná zrychlovat a nabírat na zajímavosti, postavy se pro čtenáře stanou důležitými a začne mu na nich záležet. A začne se o ně bát. Jak jsem první třetinu knihy četl několik týdnů, tu poslední jsem přečetl v řádu hodin. Úplně mě to dostalo.

10 30.05.2019

Snad ve stínu středoškolského výkladu jsem za knihou stále viděl skvěle řemeslně zpracovanou práci. A právě fakt, že jsem na ni pořád myslel, mě štval. V každé úvaze jsem viděl autorův mozek, roubující slova na charakter každé postavy sice velice věrně, ale přece jen s přílišným sebevědomím. Ve výsledku je i ta nejmíň inteligentní postava plná rozšafnosti, možná až příliš chytrých úvah a na ostatní má do detailů promyšlený názor (což se ve skutečnosti vlastně stává docela zřídka).
Postupně jsem ale začal propadat příběhu, až si mě nakonec Kundera získal výkladem o lidové písni a o jízdě králů. Do příběhu to vneslo jisté mysterium. Když pak vyprávění přejde od vzpomínek k současnosti, přestal jsem vidět v pozadí vypravěče autora a plně jsem se vžil do děje. Konec je silný, dobrý.
Kniha mi dala mnohem víc, než jsem od ní čekal. Nadto se čte příjemně celou dobu, není zbrklá, ale rychle odsýpá. Zároveň to není ani úplý oddech v tom smyslu, že by čtenář u ní mohl nepřemýšlet. Tedy, může, ale k vlastní škodě. Takže nakonec přece jen 5/5.

9 28.04.2020

Krásné, silné a smutné. Navozuje atmosféru doby. Přitahuje a vtahuje. Četlo se to moc příjemně, byť ne vždy to bylo veselé.

9 13.03.2020

Na začátku,při popisu ošklivky, ke které je Sternenhoch neodolatelně váben, jsem čekal parodii na Utrpení mladého Werthera. O to víc mě překvapil náhlý skok k erotice a sadomasochismu. Zdaleka neposlední překvapení. V jisté chvíli začaly všechny postavy nadávat, posléze filozofovat a prohlašovat se za Boha, ještě později blábolit, až se v tom všem vynoří i komika. Těžko soudit, kde začíná šílenství a kde končí jen patologická touha po tabu: fekální erotice, radosti z vraždění, vulgárnosti, psychického týrání atd. atd. Filozofie knihy je veskrze německá: božský egoismus dovolující vše, naprosto cílená nesmyslnost, jakási preciznost v tom všem a pohrdání nezasvěcenými.
Je to kupodivu fascinující. Asi jako když člověk obdivuje modřinu impozantních rozměrů a podivuje se tomu, jak se nečekaně zbarvuje do netušených odstínů. A byť ho to bolí, působí mu zvláštní potěšení si na ni sahat. Kdyby mi svědomí dovolilo knihu hodnotit, nejspíš by to muselo být pět hvězd, ale jelikož bych neměl to srdce doporučit ji někomu ke čtení, zdržím se.

Byť se s dalšími kapitolami děj točí kolem té samé a jediné události, absolutně to nevadí. Temperamentní španělsky mluvící prostředí, kde člověk potká v krámě souseda, který mu s klidem oznámí, že se chystá někoho vykuchat, kde jeptišky na svatbě tančí na stole a lidé jsou schopni několik desetiletí zarputile psát dopis někomu, kdo jim nikdy neodpoví, to si mě naprosto získalo. Když děj těch několika dní popisoval už asi desátý svědek, samotnému mi až připadalo divné, že mě to ještě nenudí. Ale nenudilo, protože se tam neopakuje to samé, ale jakoby ten příběh začíná pokaždé úplně nově a jinak. Pokaždé z nového pohledu. A přináší zvraty, které jsou o to víc šokující, že je člověk už vlastně ani nečeká, v domění, že už ví o té vraždě všechno. A ono nejde jen o tu vraždu. Byť se kolem ní všechno točí, knížku jsem dočetl s hezkým pocitem, jako by končila happy-endem. Smekám před autorem. Tu nobelovku si jistojistě zasloužil.

9 16.07.2019

Mé první setkání s Pavlem Kohoutem a naprosté nadšení. V první kapitole jsem se dobře bavil, ale pochyboval, že míra jazykové bravury (v lexikální a snad ještě více v syntaktické rovině), situační komiky a velmi podprahového pojmenování marasmu doby si udrží nastavenou laťku.
S přibývajícími stranami tak jen rostlo mé nadšení, protože přesně to se v knize děje. Kniha není vystavena (jak např. běžné thrillery) s postupnou gradací, kdy se začátkem musíte prokousat, aby se ke konci mohlo zrychlovat. Zde se sešlápne plyn na startu a kvalita na všech úrovních zůstává konzistentní do poslední strany. Skvěle napsané postavy, dialogy, děje a především popisy, kdy se autor přímo rochní v jazyce. Chytře schované čechovovské pušky, z nichž se střílí v nečekané okamžiky. Funkční práce s analepsemi.
A zejména genialita ve výstavbě hlavní postavy. Vše, co kolem Lízinky víří, nás nutí přemýšlet, jaký ke všemu má vlastně postoj, nakolik je pasivní figurou a nakolik aktérem. Pokaždé napjatě čekáme, co na to řekne. A ona nezklame.
Této knize nelze - krom jisté samolibosti - nic vytknout.

8 22.11.2023

Už z podtitulu je patrné, o jak ambiciozní projekt se jedná. Harari se zastavuje u zlomových proměn člověka a do důsledku rozvádí, k čemu každá z nich vedla. Z rukávu přitom sype neuvěřitelné kvantum příběhů, paradoxů, souvislostí, umně přechází z oboru do oboru, vysvětluje principy a zachovává si čtenářskou přitažlivost a poutavost na 500 stranách. To je prostě skvělý výkon.

To bylo men, ale je třeba dodat i de. Je to pořád jen 500 stran na popsání fenoménu člověk, o němž (nebo jeho pohledu na svět) bylo napsáno doslova vše, co kdy bylo napsáno. Nutně tedy dostaneme šablonku, skicu zatíženou subjektivním autorovým pohledem, která tak ve výsledku může být značně zkreslená. Pokud má Sapiens nějakou zásadní chybu, pak to, že tento fakt sebevědomě ignoruje a snaží se působit objektivně. Jenže člověk nežije v deterministickém světě, jehož hybnou silou je náhoda, reprezentovaná v našem případě slepou evolucí. Rozhodně na tom alespoň nepanuje konsenzus.

8 11.03.2021

(SPOILER) Snad nejkrásnější báseň co znám (snad). Je to ryzí Seifert (žena, chudoba, domov, vzpomínání, drobátko exotiky...), ale bohatší o silné drama, jež se zde odehrává. Jak je opravdové, jak fatální, až běhá mráz po zádech (jako na dítě na mě šla z vyprávění o Viktorce hrůza).
Nadto jsem zde nalezl verše, které jsem už dříve tak obdivoval v Mamince. Verše, které jsou čistě mluvené a neškrobené, ne hrubé ale především ne umělé. Jako při obyčejném rozhovoru, který si nikdo nepřipravoval. A stejně se v tom verši objeví rým, krásný a harmonický. A dál není co dodat. Amen.

Vždyť přichází již z daleka
a jenom málo dní je před ní.
Vlastně už čeká na poslední,
vlastně už na nic nečeká.

8 14.05.2020

Úžasné spojení dvou géniů, Čapka literáta a pozorovatele, a Masaryka, filozofa praktického života. Z knihy vysvítá neobyčejně silná osobnost, bažící po vzdělání. Člověk pevného charakteru vždy vzdorujícího demagogii. Člověk jdoucí si za svým, nikdy ale ze ctižádosti, ale kvůli nemožnosti ustoupit požadavkům předem vytčených ideálů.
Masaryk není kdovíjaký myslitel, ale nade všechny filozofy vyniká tím, že pro své přesvědčení neváhá obětovat pohodlí, pověst, čas, ani život. Při čtení knihy mě naplnila hrdost, ale zároveň jsem se dozvěděl spoustu nového, udělal si lepší obrázek o tehdejší době, a dokonce se občas i zasmál. Mnohé z výroků v této knize by se daly tesat do kamene (a nejspíš se tak i děje).

8 29.01.2020

Kniha avizuje, že se nesnaží o žádnou věrouku a taky tomu dostává. Některé myšlenky a teze jsou provokativní a spořádaný katolík by řekl, že až za hranou. Potkal jsem několik lidí, kteří se po přečtení této knihy rozčilovali, co si to pan Vácha vůbec dovolil napsat, a jestli je opravdu knězem.
Takové jsem odkazoval na úvod (v lexikologii nám tloukli do hlavy, že si nemůžeme stežovat na to, co jsme ve slovníku (ne)našli, pokud jsme si nepřečetli úvod, myslím, že to platí nejen pro slovníky), ve kterém autor přiznává, že jeho cílem je provokovat u čtenáře vlastní myšlení.
V tomto směru je kniha opravdu skvělá. Boří tradičně zažité katolické představy, ale co je důležité, nenabízí řešení. Takže se člověk pak sám sebe musí ptát, a co si tedy upřímně sám myslí. Věřím, že to byl Váchův účel.
Věřím, že si najde čtenáře i u nekatolíků, protože zamyslet se nad věcmi, nad kterými k zamyšlení ponouká, neuškodí nikomu. Těm, kdo se domnívají, že našli jedinou objektivní pravdu o světě, musí být nutně trnem v oku.

8 25.07.2019

Autobiografie jednoho z největších myslitelů naší kultury, kterou může číst téměř kdokoli. Šťastnou náhodou mi padl do ruky překlad Ondřeje Koupila, Marie Kyralové a Pavla Mareše z roku 2015, a před všemi zmíněnými smekám. Nerušila mě ve čtení žádná archaická slova, mohl jsem se soustředit jen a jen na obsah. Věřím, že to nebylo lehké, při práci s 1700 let starou knihou. Navíc četnost a informovanost poznámek pod čarou je ohromující. Muselo to dát strašnou práci.
Ale abych vše nepřisoudil překladatelům. Augustin píše opravdu lehkým jazykem. A přitom je text opravdu hutný, co věta to myšlenka. Náročnost úvah autor bravůrně vyvažuje tím, že knihu pojímá jako příběh, vkládá dějové pasáže a dovolí čtenáři vydechnout. Augustin z hlubin antiky mluví k člověku dneška. Ani ke katolíkovi, ani k filozofovi, ale zkrátka k člověku. A může ho číst kdokoli má srdce a hlavu otevřené. Stojí to za to.

8 20.07.2019

Ze začátku děsná sranda, ale mě se tento velice úzce vyprofilovaný typ humoru velice rychle přejedl. Připomíná mi karikatury z Karlova mostu, některé rysy abnormálně zvětšené, jiné úplně opominuté, a výsledek je křečovitý úsměv. Byť je kniha kratičká, měl jsem co dělat, abych ji dočetl.

8 02.07.2019

Zezačátku mě trochu rušilo, že se pořád mluví o "děcku" - ve středním rodě, člověk nejen že nezná jména hlavních postav, ale u dítěte dlouho zůstává v nejistotě i ohledně pohlaví. Pak mi to začalo imponovat. Čím obecnější příběh byl, tím míň jsem mohl nenávidět abstraktní macechu/milovat abstraktní dítě. Ale hluboko pod kůži se mi zažírala syrost krutosti, nevinná bezmoc. Tak zoufale drásavě, tak zoufale obecně. Ta vylíčená krutost neobviňuje nějakou konkrétní osobu, neobviňuje ani dobu nebo společenský stav. Obviňuje člověka jako takového. Mnoho lidí mi říkalo, že se jim z knihy dělá fyzicky zle. Myslím, že je to proto, že to, o čem vypovídá, velice dobře všichni známe. Každý byl někdy v něčem ta macecha, každý byl někdy v něčem to dítě. Tak zoufale konkrétně se to týká každého člověka, že nezbývá než žasnout. A vzít si poučení. Jaké přesně? No, jen si to přečtěte...

8 10.06.2019

Vyprávěcí styl ponejvíce připomíná dětské drmolení. Slovní zásoba a větná skladba jsou záměrně zjednodušeny, věty se za sebe kupí ve volných asociacích spojkou „a“, informace se opakují. Zrůdné válečné mašinérie jsou popisovány nevinně a naivně. Výsledkem je drsná ironie, ale i objevování netušených souvislostí. Výklad zestručňuje, ale nelze říct, že by zjednodušoval, uchovává si pouze nadhled umělce, který formou díla dal dostatečně najevo, že není vědec.
Přesto je ohromující míra znalostí a vědomostí, souvislostí a přehled, které musel Ouředník mít, než se do psaní pustil, protože volné asociace nelze chrlit, pokud nemáte co asociovat. Byť vyznívá spíše odlehčeně a humorně, je kniha plná koncepcí z filozofie, psychologie, historie, antropologie, psychoanalýzy, náboženství aj., jež musel autor znát a musel jim rozumět. I tak je výsledek ucelený, srozumitelný. Snad víc, než o dvacátém století, mi toho kniha řekla o člověku jako takovém.

7 04.01.2021

Není to hluboká sonda do dětské duše jako v první půlce Poláčkova Bylo nás pět. Není to nenápadné svědectví o brutalitě doby jako Dutkovo U útulku 5. Není to kniha o životě (dítěte) na vesnici jako Babička.
Je to popis okrátkého očarování (asi jako když sledujete motýla), nadšení městského chlapce, že zvládne chodit po strništi bos. Málo reálií, málo psychologie apod.
Ale kouzlo okamžiku, zaujetí hrou, malebnost venkova, dětské oťukávání světa dospělých, to vykresluje Svěrák prostě a výstižně. Připomíná mi to Veselý rok Josefa Čapka.

Čekal jsem možná něco jako debatu u stolu, kde staří chasidé v černých čepicích a s pejzy sedí nad vínem a rozpráví o Bohu a biblickém významu věcí. Poetická představa.
Realita byla podstatně jiná. Zdařilejší, působivější a dokonce poetičtější. Kniha dává nahlédnout do života lidí dnešní doby, s dnešní mentalitou a problémy, kteří se narodili jako ŽIdé, což je fakt, s nímž se každý musí vyrovnat po svém. Je to krásně lidské, nemohl jsem si vybrat, který charakter mám nejraději a zůstal jsem nerozhodnut. Svět judaismu je krásný, vznešený, tajemný a neskutečně pestrobarevný, protože se zde mísí náboženství, kultura a národ v cíttění jednotlivců pokaždé v unikátním poměru. A jak říká Avi Kolman, už šedesát let tu ten svět neměl (rozuměno nemusel) být...
PS: Přečteno za dva dny, během nichž jsem nedělal prakticky nic jiného. Kniha ve mě vyvolala takovou pohodu, že jsem se často smál nahlas (dokonce v tramvaji) i vtipům, které by si to normálně nezasloužily. Děkuji za krásný zážitek.

7 26.11.2020

Silné osobní svědectví, které pomůže uvědomit si brutalitu Maova režimu (perzekuce intelektuálů, čistky ve straně a držení se u moci díky strachu a kultu osobnosti bych ještě čekal, ale šokovala mě důsledná destrukce osobního života a především rodin).
Nadto, minimálně srovnatelný přínos této knihy je v přiblížení dějin poválečné Číny, o kterých jsem nevěděl téměř nic. Síla knihy je v tom, že autorka sice nejspíš musela hodně čerpat z odborné literatury, protože kvůli cenzuře a mediální masáži nemohla spoustu věcí vědět nebo chápat, ale zpětně mohla díky osobní zkušenosti obraz dokreslit tak, aby byl celý a plastický. Výsledek stojí za to.

7 07.10.2020