matej.kulistak přečtené 366

Mé erbovní zvíře je strom 2015, Milan Ohnisko

Sbírka přináší změnu stylu. Ironie ubylo, nebo je zproblematizovaná. Básně už nepůsobí jako jarmareční písně a přidrzlé glosy (až ve 2/3 knihy mi došlo, že je to kvůli absenci rýmu). Humor tam je, sex tam je, je to pořád Ohnisko, ale je tam nové i potřeba zachytit cosi prchavého, nepointovat, ale spíš problematizovat (většina básní je nejsilnější v posledním verši). V jistém ohledu autorova nejlepší sbírka (resp. přináší nové kvality).... celý text

Nechráněný styk 2012, Milan Ohnisko

Azurové inferno 2009, Milan Ohnisko

Čtenář rychle ví, na čem je, básně relativně mají jednotnou šablonu. Jsou to takové rýmované gegy, posměšky, glosy, které se nesnaží nebýt prvoplánové ("proč bych měl pět mezi řádky / když mi stačí slovní hrátky"). Přesto básně zůstávají zábavné a nezačnou po pár desítkách stran nudit. Především proto, že autor dokáže přijít vždy s novou neotřepanou slovní hříčkou nebo nápadem (např. "matička Trus; v konvici ječ aj; říkám co mě napadá / neb mám divná nálada" - duál? ). Sbírka jako celek začne být zajímavá cca v půlce, kdy se najednou objeví básně tematizující vlastní smutek a osamělost, aniž by se jakkoli formálně změnily. "Mám svou vlastní trajektorii: / začasté držkou v zemi ryji // A jindy jsem zas na koni / (naposed zhruba předloni)" Lze tak tušit, že byť jsou básně jako celek radostně subverzivní, skrývá se za nimi jistá privace, neschopnost nebo nutkání, což dodává sbírce hlubší vrstvu a svým způsobem ospravedlnění.... celý text

Býkárna 2006, Ivan Wernisch

Taková bejkárna. Tři pánové, co si rádi hrajou. A protože mají zvučná jména, tak to vyšlo jako kniha. Ale je to stejná radost číst, jako (zjevně) byla psát.

Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové 2003, Milan Ohnisko

Obsah se podobá titulu, jsou to takové uštěpačné popěvky, rýmovačky, které si z kvality rýmu (nebo čehokoli jiného) programově nedělají hlavu. Rozhodně ale nenechají člověka lhostejného. Tím jsou mi milejší, než efemérní básně bez rozklíčovatelného smyslu (dnes daleko častější nešvar). Básně jsou přímé, své významy neschovávají a většinou obstojí i bez kontextu sbírky. Někdy to působí prostě jako vulgarity, vzápětí se ale vynoří nějaký slovní/myšlenkový obrat/zvrat, který přinutí vzít vše ostatní na milost (např. prostoduchý a otřepaný obraz svaté stolice jakožto záchodu se ve druhé strofě zvrátí v úvahu nad existencí Boha, aby se ve 3. lakonicky uzavřel: Jeden by se / posral z toho / nad čím druhý jásá / podle vzoru spása.). A pak ty skvělé pointy (např. milenci na molu; cesta do Sudoměře; žeton; kdo má pravdu etc.). V první knize mi vadily archaismy, zdály se mi šroubované. Tady ale krásně ladí k trubadúrsky subverzivní notě.... celý text

Love! 2007, Milan Ohnisko

Červený obr 2023, Tereza Bínová

Spíš než sbírka je Červený obr básnická skladba, v niž se volně odvíjí tok myšlenek. Jednotlivé motivy vyvstávají na základě určitého vzruchu - podivně znějícího slova, myšlenky nebo i poměrně banální situace. Vyprovokovat k takovému přemýšlení může prakticky cokoli, lyrický subjekt je citlivý na jemné podněty, které otevírá v reflexi, jíž mě jako čtenáře vtahuje do světa, v němž je vše prchavé a zároveň to ulpívá v myšlení a potřebě záznamu (chuť syrové olivy; rozepisování pera zanechávající na papíře obraz vysychající říčky; inkoustové šlouhy na papíře, po němž přešla kočka, na jejichž původ se brzy zapomene...). Subtilnost je dána prostorem pro každé slovo (strofa na stranu, celková úspornost). Pomíjivost je skvěle uchopena tím, že temata se ve sbírce postupně mění (vracejí se, některá se drží déle než jiná, ale postupně jsou všechna nahrazována novými, efemérnost je slovem jen na chvíli pozdržena, nikoli zrušena). Červený obr z názvu tak je pouze místem, kde do toku myšlení vstupujeme z vnějšku. A ten tok mohl už dlouho trvat předtím a bude moci i potom. Z tohoto pohledu je poněkud škoda, že se autorka pokouší v poslední básni o jakýsi epilog, funkčnější by bylo prostě z myšlenek mluvčí zase vystoupit na náhodném místě a nechat poslední báseň rezonovat do ztracena.... celý text

Lévinas: Etika Druhého 2023, Joan Solé

Čtivý úvod do Lévinase, včetně stručné biografie a hodnocení přínosu i úskalí jeho myšlení. Je tam vše zásadní v příjemném poměru a malém objemu. Formát mě zaujal, nejspíš zkusím i některé další kousky z edice.... celý text

Obejmi démona! 2001, Milan Ohnisko

Poetika je vyprofilovaná, jen na mě (zatím?) nepůsobí tak přesvědčivě, jako třeba poezie Mariana Pally, která se mi zdá poměrně blízká. Rušivé mi přijdou zejména (nadbytečné?) archaismy. Ale rozumím tomu, že patří k autorovu stylu.... celý text

Pan Bína 2016, Tereza Bínová

Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek 2022, Michal Ajvaz

Skvělý počin, moc hezky zpracována kniha, Řehákovi se opravdu moc povedlo vybrat a uspořádat básně, napsat přiléhavý úvod a zvolit naprosto skvělý název. Je velice zábavné procházet z poetiky do poetiky, ale cítit propojenost nejen topologickou, ale v jednotlivých oddílech i tematickou.... celý text

Souborná zkouška 2014, Tereza Bínová

Vemi oceňuji to, že básně jsou psány podle jasných pravidel, které jsou čtenáři řečeny, je tak pozván do představování si struktury původního textu. Básně to činí hravými, v něčem jsou čitelnější, ale zároveň zajímavější pro zkoumání jejich vnitřní struktury. Je skvělé, jak krátké má autorka odvahu básně psát, aniž by byly prvoplánové nebo naopak koanovitě pseudomoudré. Vyniká tak mj. krásný papír. Škoda jen, že se autorka nepustila do žádného delšího kusu, sbírce by slušela větší formální pestrost, takto rychle zjistíme, na čem jsme, a kniha je přečtena bez nadsázky za 10 minut, založila by si víc času.... celý text

Schopenhauer: Pesimismus jako filozofie 2022, Joan Solé

Světový orloj 2017, Sylva Fischerová

Mám pocit, že sbírka je zase o něco úsečnější, než dříve (což je pozitivum). Básně vyznívají jako glosy, jako potřeba nejen vidět, ale taky si přisadit. Jako takové jsou často ironické, ale nijak kousavě nebo provokativně. Prostě jen jako komentáře, které bylo třeba říct. A říct také proto, aby zazněl hlas a tím bylo řečeno něco o sobě (darovala jsem květinu a začala vytahovat / její okvětní plátky / z vichřic podzemní vody; Dospělost znamená / uvařit si kávu ve svým bytě / kdy budu chtít.; Ještě včera jsem byla celá bíla). V tomto smyslu obzvlášť silně působí básně o rodině, což je téma táhnoucí se napříč sbírkami. Intimní poloha je vyvažovaná potřebou nebrat se moc vážně nebo vážnost výpovědi odlehčit. Líbí se mi naléhavost vracejících se veršů (krásné obrazy žemlí v mléce nebo slepého kotěte). V druhé polovině sbírky už ale zejm. dlouhým básním dochází šťáva, je v nich až moc slov. Na druhou stranu tento efekt vyvolával dojem oné (v knize tematizované) únavy z ciziny, takže to byl vlastně funkční postup.... celý text

Sestra duše 2015, Sylva Fischerová

Tematicky koncentrovanější, než předchozí knihy. Líbí se mi svědecká poloha, jíž lyr. subjekt zaujímá. Když se vzpomíná, vkládá řeč do úst, když se nechají promluvit dopisy - v tom je Fischerová silná. Ve chvíli, kdy mluvčí vystupuje s vlastním komentářem, začíná se báseň rozkližovat. Např. autorčiny typické foneticky blízké dvojice slov: cvočky - cvoky, humor - tumor, středu - střetu, polotovar - tovar - ovar - var apod. působí (stejně jako už dříve) samoúčelně, hra významů není dotažena do důsledku, ergo je nadbytečná a ke škodě básni. A taky občas zaskřípe zbytečný patos. Celkově ale sbírka působí dobře, svého tématu se chápe se ctí, na rozdíl od dřívějších sbírek jsem věděl co čtu a zanechalo to ve mně dobrý dojem. Nadto je kniha moc pěkně vypravená.... celý text

Tady za rohem to všechno je 2011, Sylva Fischerová

Na mě jsou ty básně hrozně mudrlantské. Samé vršení slov, které i zajímavé myšlenky pohřbívá - ne sice v balastu, protože ta slova nejsou nutně zle volená, ale je jich zbytečně moc na to, co se jimi říká. Jejich vršení na mne působí mechanicky, příliš snadně. Tolik k dojmu z relativně povrchního čtení (k hlubšímu mě sbírka nezlákala).... celý text

Spatřil jsem svou tvář 2022, Petr Hruška

"Od osmé kapitoly Písma / pocházejí všichni z lodi." Za mě nejlepší Hruška, co jsem četl (z poezie, jeho monografie jsou ještě lepší). Verše jsou pádné, bez balastu, občas jsou prostě skvělé. Žádná roztěkanost, jedno úzké téma, maximálně vytěžené, aniž by se básně začaly opakovat či ztratily na objevnosti. Je to sbírka kontrastů: mikrosvět ostrůvků při plavbě kolem glóbu, konfrontace kultury s divošstvím (přičemž není vždy jasné, která strana představuje co), básnickost v přímém pojmenování, implicitní komika i krutost, turbulentní událsti stažené do pár slov stojící vedle drobných detailů o stejné ploše. Mám pocit, že autorovi stylizace svědčí (srv. např. imitace špatně předložených mailů nebo zloky eposu z hliněných tabulek v předchozích knihách). Skvělá sbírka.... celý text

Nikde není řečeno 2019, Petr Hruška

Cítím stále stejné autorovy silné stránky: odvaha při volbě témat i slov a skvělé nápady. A taky stejné slabiny: pokulhávající jazykové provedení a nesourodost sbírky jako celku. I když ta mi tady vlastně až tak nevadí. Jednak knihu krásně sceluje její nádherná vnější stránka, jednak se to hodí k ústřednímu motivu nečitelných hliněných desek. Které ovšem (opět) jako by se zbytkem textů nesouvisely.... celý text

Darmata 2013, Petr Hruška

Skoro u všech básní nacházím něco, kvůli čemu rozumím, že stály za napsání (silné téma, odvážný motiv, pádný "ústřední" verš, např. "Tenkost děti / z rozdělených rodin."). Ale často to úplně nestačí, jiné verše působí stylisticky neobratně ( např. skvěle načaté dvouverší "zdrsníme povrch pryže / necháme v prasklině pracovat chemický proces" na konci silně zaskřípe). Ale to už je hnidopištví. Daleko větší problém je, že básně jsou často jalové, potenciální kvality zůstaly nevytězené. Zároveň jsou ve sbírce ale i skvělé kusy, v nichž funguje všechno (za mě jsou to po jednom čtení: prsa, řeknu ti, řeknu víc, dcera, palivo, henry, návrat). Výrazným prvkem sbírky je mimo to báseň, která se vrací jako refrén, vždy s jinou 2. strofou. Nepochopil jsem její funkci, nepřišla mi tak dobrá a měl jsem pocit, že první (vracející se) strofa se zbytkem básně prostě nesouvisí. Celkově sbírka působí jako deníček pozorovatele. Co sleduje stojí za sledování, ale chybí tomu koncept, který by sbírce dal přidanou hodnotu (a skoro jako by to autor věděl a v poslední básni se za to omlouval).... celý text

Povídky 2010, Jan Balabán

Naprosto trefně říká v doslovu knihy Petr Hruška: "Text vyrůstá z pronikavého smyslu pro detail, pro drobnou událost, spíše jen epizodu, ale vždy vázanou ke konkrétnímu člověku v konkrétním čase a prostoru, v konkrétní životní situaci, z níž jediné je možné vykročit směrem k nějakému pokusu o zobecnění. " A je to přesně tak: Balabán ve 3 větách vystaví situaci a představí komplexní postavu, kterou nechá zažít často poměrně jednoduchou životní epizodu. A popíše ji tak, že člověk musí čtení každé povídky dlouho vstřebávat a promýšlet. Postavy jsou tak skvěle napsané, že se s nimi po 3 stranách (většina povídek je dost krátká) odmítám loučit. A autor mě občas odmění tím, že se k postavě vrátí. Nebo rozvíjí novou postavu, která s nějakou predchozí souvisela (přítel, partner, sourozenec). Vzniká tak mikrosvět, v němž v první větě tuším často jen podle jména, že postavu znám, i když si nedokážu vzpomenout odkud. Balabán umí stavět pointy, umí je i nestavět a nechat text trčet až do čtenáře, používá skvostné metonymie. Většinou je čtení emočně náročné, v celé knize je jen jedna povídka, která je nabita humorem (Cedr a kladivo), a to naprosto přirozeně, skrze přímou řeč. Ale kdybych četl jen ji, myslel bych si, že autor je nadstandardně dobrý komik. Cokoli B. píše, píše skvěle. Zaslouženě kanonický autor (jen ho ještě dostat na ty střední školy).... celý text