marvan00 komentáře u knih

Z Londonovy téměř autobiografie je znát, že jeho psaní ovlivnil především pohnutý život a méně už literatura. Pro psavce všeho druhu je to příkladná ukázka, že dobré psaní nikdy není jen otázkou životní zkušenosti a talentu, ale i nezbytného literárního vzdělání. Na poli psychologického románu působí London mnohem méně suveréním dojmem než v jiných textech.

4 27.11.2014

Störigova kniha je typickým produktem technicistního přístupu, spousta poznatků, ale žádné opravdové znalosti. Pamatuji, že na škole byla oceňována její "objektivita". Ať mi někdo vysvětlí, jak může subjekt psát objektivně? To by musel být bohem, což Störig, alespoň dle dostupných životopisných údajů, evidentně není. Takže ona zmiňovaná objektivita není nic jiného, než absentující vlastní názor. Je to záměrně napsáno tak, aby proti tomu nemohl nikdo nic namítnout, ve výsledku dost umrtvující čtení. Hádám, že právě takovéhle kompendia založily pověst filosofie jako smrtelně nudného oboru. Jako soubor životopisných dat pro základní orientaci kdo je kdo může být, ale pokud jde o výklad jednotlivých filosofií, klouže jen po povrchu. Akademická nuda, na druhou stranu, nic adekvátního v dané disciplíně v českém jazyce k dispozici není.

4 27.11.2014

Můj vztah k McCarthymu je uctivě obdivný, ale v tomto případě musím připustit, že Pulitzer musel být udělený nejspíš s ohledem na předchozí tvorbu, Cesta si ho tak úplně nezaslouží. Nebavím se vůbec o řemesle, jako obvykle je oslňující, ale ta jednostrunně pochmurná dystopie mi přijde opravdu laciná a na Cormaca poměrně plytká. Tato novela je, řekl bych, tak populární právě proto, že je jednoduše napsaná a srozumitelná. Kam se ale hrabe na Hraniční trilogii...

4 19.11.2014

Parazitování na pomlouvačné „udavačské“ kauze Milana Kundery je samo o sobě opovrženíhodné, v případě evidentního literárního diletanta zároveň i nepochopitelné. Odpad ve všech směrech. Něco tak krystalicky stupidního jsem už dlouho nečetl.

Autorka, podle svých slov, psala román tak, že nejdřív vytvořila postavy, jejich vzájemné vztahy a psychologii a teprve potom vymýšlela detektivní zápletku a netají se tím, že ta je pro ni vlastně nepodstatná. Osobně knihu vnímám spíš jako psychologický román s prvky krimi, než čistokrevnou detektivku. Vyšetřovatelé, včetně Bergmana, nenabudou za celou knihu jasnějších kontur a pozornost je soustředěna především na postavu Ester, Anny, jim nejbližších osob a vztahy mezi nimi. Ty postupně prochází proměnou a tím posouvají děj kupředu. Příznačné je, že hlavní hrdinka má i ve vyšetřování vraždy před policií lehce navrch a k vyřešení případu dochází současně s hlavním vyšetřovatelem Bergmanem. Ester, která je zpočátku vykreslena jako pasivní postava, se ve výsledku stává aktivním hybatelem událostí, což je takový paradox. Důležitou součástí příběhu je i prostředí tvůrců televizního seriálu, kde se pohybuje Anna a kde se určitou chvíli pohybovala během své kariéry i autorka románu. A nutno dodat, že je to obrázek značně nelichotivý. Co z toho je dílem autorské licence a co obrázek tristních vztahů z branže mezi lidmi pochybných schopností, nereálného sebehodnocení a přemrštěných ambicí, těžko říct. Dle vlastních zkušeností bych hádal to druhé, proto vnímám tenhle román i jako svého druhu sociální sondu.

3 12.05.2024

Publikace České společnosti rukopisné představuje dnes ten nejfundovanější úvod do problematiky kolem Rukopisů. Kromě přepisu obou Rukopisů přináší také přehledně shrnutou chronologii sporu o Rukopisy, dále ukázky Gebauerových jazykových důkazů nepravosti Rukopisů včetně oponentních názorů, které byly často vysloveny už v době zveřejnění Gebauerovy práce a s odstupem času je s podivem, proč převážily Gebauerovy nepřesvědčivé argumenty. Jak se zde dočteme, šlo od začátku o spor nejen historický, ale i politický, především v okamžiku, kdy se do něj vložila nastupující skupina intelektuálů kolem Masaryka, která spojila svůj odpor ke staré generaci právě s odporem proti Rukopisům a zároveň tak posloužila v roli užitečného idiota jak tajné policii Rakouského císařství, tak velkoněmeckým kruhům. Nemalou roli ve sporu sehrála i ješitnost a akademická rivalita zůčastněných. V části o Rukopisech z hlediska historické vědy se dovíme, že ačkoli se považují Gollovy výtky k Rukopisům spolu s Gebauerovým jazykovým rozborem za základ dokazování nepravosti Rukopisů, samotný Goll možnost jejich pravosti připouštěl. Poslední kapitola se zabývá hmotnou podstatou Rukopisů, tedy rozborem použitého pergamenu a inkoustů, kdy všechny rozbory, včetně toho zahraničního, přesvědčivě poukazovaly na pravost Rukopisů. Osobně bych uvítal větší rozsah publikace a podrobnější zpracování, chybí mi tu např. informace o archeologických vykopávkách (30. léta), které rovněž zpětně potvrdily reálie, o nichž se v Rukopisech mluví, nebo srovnání s později objevenými texty, jako ty nalezené mezi švédskou kořistí z období 30.leté války etc.

P.S. Tady se k Rukopisům vyjadřuje M. C. Putna - https://www.youtube.com/watch?v=5GO_AsKQOGM - a je to vlastně krásná ukázka pozice dnešních odpůrců Rukopisů. O Hankovi pan profesor sděluje, že byl nesympatický "zmrd" (doslovná citace Putny), že členové České společnosti rukopisné nesmí být připuštěni k veřejné diskuzi o Rukopisech a ti kdo Rukopisy hájí, hájí vlastně fašismus (?!?) Za celou dobu jsem nezaslechl jediný obhajitelný argument, pan Putna jen pábí co mu slina na jazyk přinese a kádruje. Velkou část přednášky věnuje falzům jiné evropské provenience a nepřímo tak naznačuje, že Rukopisy jsou falza proto, že tehdy to prostě byl celospolečenský jev, zřejmě se to šířilo jako spalničky. Přitom z faktu, že Rukopisy měly svou fyzickou podobu, zatímco Zpěv o pluku Igorově nebo zmíněné Ossianovy zpěvy byly publikovány jako odkazy na neexistující a nikdy nedoložené prameny vyplývá, že Rukopisy nelze s uvedenými falzy srovnávat. Kdyby s tímhle šel pan Putna před soud, tak to projede na celé čáře. Koneckonců nic nového, tuhle písničku slyšel už sám Hanka a šel s tím tehdy před soud, kde mu oponenti nebyli schopni žádný podvod dokázat. Jeho odpůrci se do něj znovu statečně pustili až po jeho smrti, stejně jako dnes profesor Putna. Nactiutrhání a pomluvy místo důkazů.

3 17.03.2022

Novinář Daniel Kaiser se netajil tím, že Václava Havla považuje za pozitivní postavu českých dějin, přesto k jeho osobě přistoupil bez potřeby jakékoli adorace. Což vyvolalo řadu roztrpčených reakcí z řad osob Havlovi blízkých.

První díl životopisu je poměrně čtivé a jednoduché lineární vyprávění, od rozporuplné historie rodiny Havlů, přes Havlovo dětství až po listopad 1989. Je zde vylíčeno bez příkras Havlovo selhání při prvním zatčení, při kterém byl kompromis se systémem zaplacen pocitem osobního selhání a posléze ho vedl k tomu, že při druhém zatčení už nebyl k dalším kompromisům svolný.

Příběh slabocha, kterému vlastně nezbývá než se systému postavit mi přijde mnohem zajímavější, než obligátní story o nezlomném hrdinovi. Nejsem sám, kdo tento životopis považuje za to nejlepší, co si může dnes čtenář o Havlovi přečíst. Většina článků a prací o Václavu Havlovi se odvolává z převážné části právě na dvě knihy Daniela Kaisera. Pochybuji, že by je v dohledné době někdo překonal.

3 10.05.2021

"Česká otázka je otázkou náboženskou," je základním východiskem této rozsahem skromné Masarykovy úvahy. Masaryk sleduje stěžejní postavy českého národního obrození a na jejich myšlenkách a díle demonstruje svůj osobitý pohled na české dějiny. Nejvýše si cení Dobrovského a poukazuje na to, že české národní obrození vzešlo z Herderovy filosofie dějin a jeho pojetí národa. Považuje to za splátku německého myšlení českému národu, které se v době reformace pro změnu inspirovalo českým husitstvím. Nejvíc mě dostalo, jak hluboce Masaryk rozuměl české mentalitě, s jakým pochopením poukazuje na to, jak nekonfliktní česká mentalita může být na jednu stranu výhrou, ale i prokletím. Po této knize mám pocit, jako bych lépe porozuměl nejen českým dějinám ale i sám sobě.

3 10.05.2021

Josef Staněk je nejen originálním myslitelem a léčitelem, ale také svérázným následovníkem odkazu vědeckého solitéra Břetislava Kafky. Lásku muže a ženy sepsal i na základě svých zkušeností s ženami, které se na něj obrátily, protože nemohly otěhotnět a v knize vysvětluje, co se ve vztahu mezi mužem a ženou z pohledu duševního a duchovního vlastně děje, o tom jak je takový vztah na jednu stranu lyricky subtilní a zároveň ve svém významu naprosto zásadní nejen pro dvě osoby, jichž se týká, ale i pro celou společnost. Autor tak fakticky dokládá, že ve verších básníka "Není většího příběhu, než je příběh Muže a Ženy" je mnohem víc pravdy, než by se na první pohled zdálo. Obzvlášť v době politického tlaku genderového neoprimitivismu kniha víc než potřebná, takřka povinnost.

3 09.01.2017

Podle mého názoru autor nezvolil název knihy zcela šťastně, kniha není ani tak o falzifikaci české historie, ale je především fascinujícím pokusem o nový ucelený výklad smyslu českých dějin, který na těch několika málo stránkách načrtává pozoruhodně promyšlený a přitažlivý koncept naší historie.

Přestože se jedná o tzv. spekulativní historii, autor v sobě nezapře bývalého vědeckého pracovníka, tam kde může se opírá o pramenné odkazy (osobně mi chybí odkazový aparát) a evidentně je i osobně studoval. Tam kde autor dovozuje na to sám transparentně upozorňuje a vysvětluje, jakým způsobem ke svým závěrům dospěl.

V jakém duchu se kniha nese nejlépe ilustruje autorovo odvolání na Masarykův názor, že česká otázka je otázkou náboženskou, neboli otázkou duchovních hodnot. Z nichž tou nejvyšší je pro Čecha, dle autora, Pravda. Autorovými slovy "Češi neakceptují ... rozpor mezi formou a obsahem, slovy a činy..., neakceptují vnitřně jakoukoliv autoritu, nestojí-li tato v Pravdě. Tím se Češi odlišují od autoritu respektujících Němců a Rakušanů."

Dalším zajímavým postřehem je názor, že Češství nebylo Čechy nikdy chápáno primárně jako otázka etnicity, ale právě jako věrnost Pravdě, takové osoby Češi nejen že přijali mezi sebe, ale často je považují za ty největší Čechy, viz. Lucemburk Karel IV., nebo z německého prostředí pocházející Masaryk, který dlouhá léta ani neuměl česky. Ti kteří dnes cejchují Čechy jako rasisty a xenofoby jen dokazují, nejen že neznají význam těchto slov, ale navíc i mají žalostné povědomí o české historii. A ten kdo nadřazuje ideologii nad Pravdu, ani nemůže být v tomto smyslu Čechem.

3 09.01.2017

Při čtení jsem měl pocit, jako bych v ruce držel diplomovou práci a ne plnohodnotnou knihu. Rudgleyho uvažování se úzkostlivě drží v mezích akademicky přijatelného, tudíž poznámka o údajné kontroverznosti, kterou se zřejmě nakladatel snaží knihu střelit, je mimo mísu. Kniha je ve skutečnosti pravým opakem kontroverze.

První část je o Jungově hypotéze návratu pohanství, která mi přišla nejzajímavější (díky Jungovým myšlenkám), následující část se věnuje vztahu nacismu a okultismu, jakožto ukázce negativního působení pohanských archetypů, což nesrovnatelně lépe zpracoval Goodrick-Clarke, ze kterého ostatně Rudgley vydatně čerpá.

Ve třetí části autor varuje před obdobnými tendencemi současné pravice, kde nesmyslně zveličuje význam amerických nacistických hnutí, jejichž faktický význam je dosti diskutabilní (autorem zmiňovaný hitlerista Serrano je označil za "bezvýznamné pitomce"). V poslední části mi přišel autor už úplně mimo, když prezentuje jakéhosi bezvýznamného exota jako dle jeho názoru onoho novopohana, který to prý dělá správně (fakticky z toho čiší jen laciné new age).

Proč autor nevěnuje větší prostor právě esoterickému hitlerismu, postavám jako Serrano (zmíněn jen okrajově jako přítel Junga, nikoli jako jeden ze stěžejních představitelů esoterického hitlerismu) nebo Savitri Dévi?

Odpověď je jednoduchá: Rudgley nahlíží téma z pozice akademika, tedy prostředí dnes apriori dogmaticky levicového. To je důvod, proč Rudgley jen klouže po povrchu, není schopen proniknout ke kořenu věci a automaticky démonizuje vše pravicové.

Proč nehledá problém stejně urputně i jinde? Není snad mnohem větší hrozbou posledních let právě fašizace levice? Tam kde Rudgley čerpá z jiných autorů (Jung, Goodrick-Clarke) dokáže ve zkratce sdělit to podstatné, tam kde se pokouší o vlastní výklad, předkládá občas těžko obhajitelné nesmysly, které jen ilustrují autorovy poněkud omezené duševní obzory.

3 18.08.2016

Na Severinově knize lze dobře ilustrovat bídu současného historického románu. Zatímco historické reálie Severin nastudoval na jedničku, zcela mu uniká zeitgeist doby, nechápe tehdejší mentalitu lidí a tak jim podsouvá svůj, současný relativistický způsob myšlení, což je naprostý nesmysl. Obzvlášť pseudovědecké pasáže, kterými se Severin snaží přesvědčit čtenáře o racionálním jádru tehdejší spirituality působí jak ze zvláštní pomocné.

Autor pomíjí skutečnost, že ekonomický pohled na život se objevil až s průnikem fénických a semitských kultur a v současné podobě vykrystalizoval v polovině 19. století marxismem. Chápu, že pro současné pragmatické "odkouzlené" myšlení, ve kterém současník uvízl, je těžké pochopit myšlení kultury, která byla určována zcela odlišnými hodnotami. Jak trefně poznamenal Hermann Hesse, středověký člověk by naši současnou kramářsko-pragmatickou kulturu vnímal jako nesnesitelně barbarskou.

Pokud bych chtěl někomu přiblížit ducha vikingské éry, raději bych mu doporučil fantasy Paula Andersona Zlomený meč. V reáliích možná pokulhává, ale podstatu doby a ducha zprostředkuje nesrovnatelně lépe, než tenhle rádobyučený elaborát.

3 19.02.2016

Himmler spolu s dalšími se zasloužil o to, že německý nacismus nasál ty nejodpudivější rysy německého maloburžoazního šosáka a v kombinaci s heroickou mytologií vyústil v bezuzdné barbarství. Je ironií, že v čele zamýšlené rasově elitní SS stanul zakomplexovaný slaboch, přímá antiteze aristokraticky pojatého árijského nadčlověka.

3 05.02.2016

Povinná četba pro každého zavilého multikulturalistu, důkaz, že historie se opakuje, pokud se z ní nedokážeme poučit.

Na začátku odpudivého a nesmyslného masakru francouzské výpravy Tuaregy v roce 1880 stál naivní francouzský cestovatel a příznivce Rousseauvy koncepce "ušlechtilého divocha", který přesvědčil francouzskou společnost, že Tuaregové jsou civilizací nezkažení "rytíři pouště". Z rytířů pouště se však nakonec vyklubala proradná sebranka, která jak se ukázalo, se po staletí žívila především krádežemi, podvody a vraždami.

Francouzská trestná výprava, která následovala znamenala pro Tuaregy porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovali. Ironií je, že mezi Evropany i po více než sto letech stále převládá nesmyslná představa o "rytířích pouště", kterou se pokusil narušit až autor, bývalý voják dlouhá léta žijící mezi saharskými domorodci.

Bez zajímavosti není ani úloha osmanského Turecka, které ač už tehdy západní spojenec, nejspíš tento masakr iniciovalo.

Nenapadá mě nic trefnějšího než banální konstantování, že historie se stále opakuje a pokud hledáte paralelu k současné islámské invazi do Evropy, tady ji máte a není to nijak povznášející čtení.

3 27.01.2016

Jeden z nejvtipnějších textů, jaký jsem kdy četl, výbušná směs suchého britského humoru a zlomyslné jízlivosti, inspirovaná autorovým krátkodobým angažmá v Hollywoodu. Střet americké a britské kultury autor demonstruje na soupeření prestižního hřbitova vedeného stylem supermarketu a laciným hřbitovem pro domácí mazlíčky. Absurdní, hořké, trefné a zatraceně zábavné.

3 13.07.2015

Takhle silný dojem ve mě zanechala už jen jedna sbírka povídek, Buď prosím tě zticha od Raymonda Carvera. Co povídka, to klenot, i když mají povídky jen pár stránek, jsou natolik obsažné, že by se každá z nich dala rozepsat do románu. Moje nejoblíbenější je Slečna Cora, je vůbec možné, že něco tak subtilního a senzitivního napsal muž? Pouze řečnická otázka, pochopitelně. Důkaz, že právě muži jsou bytostnými romantiky.

3 03.11.2014

Evolovi je často podsouváno, že jeho učení je tradicionalistické a obvykle se tím myslí, že je vlastně jen takovou chodící encyklopedií. To je omyl, Evola totiž tradice nejen znal, ale on je především dokonale chápal. Na Metafyzice sexu je to znát mnohem lépe než na známějším Jezdit na tygru. Evola skvělým způsobem vysvětluje esoterní podstatu vztahu muže a ženy, pro západní kulturu zásadní prvek, splývání protikladů, na rozdíl od východního oproštění se. V závěru knihy je přiřazeno několik nejznámějších Evolových esejů, oč menší rozsahem, o to významější obsahem. Je škoda, že Votobia upustila od vydávání Evolových vybraných spisů, jichž měla být Metafyzika první vlaštovkou.

3 03.11.2014

Tenhle román svého času udělal z autora pro zasvěcené bestsellerovou hvězdu první velikosti. Pro mě srdcová záležitost, protože to byl zároveň první překlad autora do češtiny. V té době u nás naprostý propadák, v Levných knihách na Václaváku byl k mání ve výprodeji za směšných 20 kč. Podobně dopadl i druhý díl, Hranice, český čtenář se chytil až po filmovém zpracování Tahle země není pro starý. Pak se z McCarthyho stala až trapně módní záležitost. Formálně naprosto dokonalé, přímá řeč bez uvozovek pro mě v té době malé zjevení.

3 27.10.2014

Další příspěvek Vladimíra Čermáka k demytizaci české historie. Jedná se o přepracovanou a doplněnou verzi jeho starší knihy Operace srpen 1968.

Stejně jako v Operaci únor 1948 se i zde podařilo zasadit autorovi tentokrát srpnové události do širšího geopolitického rámce a opět nachází spojitosti s krizí na blízkém východě. Právě v jejím důsledku, podle autora, došlo k obsazení Československa. Pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce mělo Československo vázat síly Rudé armády a zabránit tak tehdejším válečným jestřábům Sovětského svazu v pomoci arabům ve válce s Izraelem, což by nejspíš vyústilo v jaderný konflikt. Svou nemalou roli zde sehrál diletantismus a omezenost tehdejších českých politických elit, jmenovitě Dubčeka a lidí kolem něj a zřejmě i osobní prospěch těch, kteří chápali víc než jiní (Zdeněk Mlynář), ale upřednostnili vlastní zájmy před zájmy své země. Výsledkem toho pak bylo období "lámání páteří" (jak charakterizoval normalizaci nejmenovaný funkcionář StB), které dokončilo proces cílené devastace české společnosti, započaté nacisty ve spolupráci se sudetoněmeckými Němci v období protektorátu.

Mimochodem, zajímavé je na srpnu 1968 i zapojení lidí, kteří později iniciovali tzv. perestrojku (Jakovlev, Andropov, Gorbačov, Mlynář). Z uvedených faktů vyplývá, že tihle lidé nikdy nevyznávali žádnou ideologii, byly pouze fascinováni technologií a výkonem moci, která byla zcela nadstranická. To samozřejmě vrhá ošklivý stín i na perestrojku, a na údajný přechod k demokracii a liberálnímu kapitalismu.

Ve výsledku mělo obsazení Československa i netušený geopolitický dopad. Jak dále vyplývá, násilné obsazení přátelského státu otřáslo i vědomím sovětských občanů, kteří do této doby vnímali svou zemi jako režim, který porazil nacismus, režim s mnohými chybami, ale i s velkým morálním etosem, zatímco v roce 1968 se najednou ocitli v roli agresora. Podle Bovina (poradce Brežněva i Andropova ) v této době začal faktický rozchod ruských obyvatel se sovětským režimem, který vyústil v jeho pád. V Česku pak znamenal konec proruské orientace společnosti, trvající od počátků národního obrození. Cui bono?

2 24.08.2021

Druhý díl Havlova životopisu je o dost jiné čtení než ten první. Zatímco první díl je standardní memoárová literatura, ve druhém díle se ocitáme ve středu komplikovaných politických událostí s řadou postav a peripetií.

Tady se ukazuje výhoda Kaiserovy novinářské praxe, protože dokáže na malém prostoru stručně a přehledně popsat i komplikovanou situaci. Je to psaní více analytické a týká se období, ke kterému zatím není dostatek literatury. Až tady jsem například pochopil všechny peripetie katastrofální zahraniční politiky ve vztahu k Německu a důvody, které vedly k rozdělení Československa.

Kaiser hodnotí kladně Havlovo první české prezidentské období, to je ale dané tím, jak člověk vnímá české členství v NATO. Osobně hodnotím obě Havlovy prezidentské období jako katastrofu, a vysvětlení proč to tak bylo, najdeme už na začátku předchozího dílu. Je tam pospána scéna, která mi přijde pro Václava Havla tak nějak signifikantní.

V té scéně vejde malý Havel na návštěvě do cizího dětského pokoje a k nelibosti jeho majitele mu bez dovolení pozotvírá šuplíky a vyhází mu z nich jeho věci. Obrázek arogantního spratka, který si dělá co sám uzná za vhodné, bez ohledu na druhé. Asi jako když Havel o několik desetiletí později odmítne připustit referendum o NATO a sám rozhodne o tom, že do něj vstoupíme, přestože většina Čechů si přála vysněnou neutralitu, po vzoru Rakouska. A jak se ukázalo později, rozhodl se na základě mylných předpokladů o ohrožení, které se nikdy nenaplnily.

To naprosté míjení se s realitou a následně nekompetentní a špatná rozhodnutí jsou nejvíc příznačné pro Havlovo druhé prezidentské období, kdy mimo jiné sabotoval snahu Zemana a Klause změnit volební systém na většinový. Zůstal nám tak doposud impotentní systém poměrný. A Havlovi pohrobci rozvíjí jeho "odkaz" dodnes.

2 10.05.2021